Český stranický systém po roce 2017 – diskontinuita i kontinuita

 25. leden 2021  PhDr. Vladimír Hanáček, Ph.D.   komentáře

Český stranický systém prošel po volbách v roce 2017 snad nejdynamičtějším obdobím za dobu své existence v posledních třiceti letech. Samotné volební výsledky přinesly zcela bezprecendetní změnu systémového formátu v podobě zvýšení počtu relevantních aktérů na devět. V systému se tak objevily nové strany, které v něm dosud nefigurovaly. Navíc v jednom případě došlo k obměně relevantního aktéra, byť šlo vzhledem ke kontinuitě lídra (Tomio Okamura) o změnu spíše formální. Samotná proměna systémového formátu vyžaduje zkoumání, kterému budeme samozřejmě věnovat dále pozornost, a to z perspektivy konceptů Petera Maira a Leonarda Morlina , kteří vytvořili teoretický rámec pro hodnocení proměn stranicko-systémových formátů. K zásadnímu posunu však došlo i na úrovni systémového mechanismu, tedy v rámci vzorců interakcí jednotlivých stran. Zásadní je především uskutečnění tzv. průlomové opce v podobě vytvoření vládní většiny v Poslanecké sněmovně, do níž je zapojena též dosud izolovaná KSČM. Jakkoliv se tato průlomová opce uskutečnila za jiných podmínek, než jak o ní bylo v minulosti uvažováno Maxmiliánem Strmiskou i dalšími českými politology, tj. jako o levicové většině ČSSD a KSČM, tedy za dominantní účasti Babišova hnutí ANO, představuje tato skutečnost zásadní poznatek ohledně další evoluce mechanismu českého stranického systému. Jeho vývoj se pokusíme zhodnotit nejen prostřednictvím obou výše zmíněných autorů, nýbrž i perspektivou nedávno zesnulého klasika teorie stranických systémů Giovanni Sartoriho. Základem našeho zkoumání je předpoklad, že výše popsané proměny formátu i mechanismu českého stranického systému mohou být prostřednictvím systémových teorií vysvětleny z hlediska jejich závažnosti dopadů na systém jako takový, který pak může udat směr k jejich další detailní analýze. Zároveň však můžeme vypozorovat, nakolik jsou tyto změny dalekosáhlé a nakolik jsou naopak omezeny zřetelnými prvky zachování dosavadních systémových charakteristik. Hovoříme tak o míře kontinuity a diskontinuity ve vývoji stranického systému. Jeho celkovou funkčnost pak můžeme zhodnotit z perspektivy teoretického přístupu soudobých autorů Alessandra Chiaramonte a Vincenza Emanuelle a také Fernanda Casal Bértoa a Zsolta Enyedi.

Český stranický systém po roce 2017 – diskontinuita i kontinuitaČeský stranický systém po roce 2017 – diskontinuita i kontinuita
  1. Typologie českého stranického systému podle Giovanni Sartoriho

Před pěti lety jsme se věnovali obsáhlé analýze vývoje českého stranického systému prizmatem typologie Giovanni Sartoriho.[1] V této souvislosti jsme zmínili, že český stranický systém se dlouhodobě už ustavení stabilizovaného formátu ve volbách roku 1996 pohyboval na pomezí Sartoriho typu umírněného a extrémního multipartismu pokud jde o počet relevantních stran (pět až sedm) a z hlediska mechanismu zcela mezi logikou umírněného a polarizovaného pluralismu v Sartoriho pojetí.[2] Pro umírněný pluralismus dlouhodobě hovořilo menší množství relevantních aktérů a tendence k pravolevé bipolaritě. Pro polarizovaný pluralismus naopak velká ideologická vzdálenost mezi dvěma nejsilnějšími stranami a také existence izolovaného relačně antisystémového aktéra v podobě KSČM.[3]

Po předčasných sněmovních volbách v říjnu 2013 a následném ustavení vlády Bohuslava Sobotky na půdorysu koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL bylo zdůrazněno, že ani přítomnost zdánlivě středové koalice a hypoteticky dvoustranné opozice v podobě na jedné straně pravicových stran TOP 09 a ODS a na druhé straně víceméně izolovaných aktérů KSČM a Okamurova Úsvitu s minimálním koaličním potenciálem nezakládá posílení logiky polarizovaného pluralismu. Jednak do voleb v roce 2017 nedošlo k žádnému masivnímu voličskému odlivu hlasů od vládních stran ke stranám opozičním, naopak můžeme hovořit o dominantních voličských přesunech především mezi stranami vládní koalice, zejména od ČSSD k ANO,[4] ale také nedošlo k žádné radikalizaci oboustranně situované opozice. Naopak z formálního hlediska došlo jednak k nahrazení jednoho aktéra (SPD nahradilo Úsvit) v identické (nebo minimálně velmi podobné) ideové i systémové pozici a také nástup zcela nových formací, nemajících dosud žádný ideový ekvivalent (zejména Pirátů), znamenal odliv hlasů nejen od vládních, ale též opozičních stran.[5]

Zároveň je třeba konstatovat, že z hlediska charakteristiky aktérů fakticky nedošlo k žádné radikalizaci směrem k izolovaným antisystémovým pozicím, a to na základě vtažení obou nejvýraznějších adeptů na takovou pozici (SPD a KSČM)  do formování vládní většiny po volbách 2017. Podívejme se tedy na vývoj českého stranického systému po volbách roku 2017 prizmatem dvou klíčových aspektů evoluce mechanismu stranického systému, a to dimenzí a směru mezistranické soutěže.

 

1.1 Dimenze soutěže

Až do roku 2013 v zásadě platila shoda mnohých pozorovatelů, že prakticky jedinou zásadní dimenzí mezistranické soutěže byla pravolevá socioekonomická osa. Ostatní stranické opce odpovídaly jednotlivým štěpením, představujícím „slepá ramena“ stranické soutěže.[6]

V roce 2013 poprvé významněji zapůsobila protestní osa: establishment vs. antiestablishment[7] v podobě etablování se hnutí ANO coby druhé nejsilnější strany v systému. Následný vstup hnutí ANO do vlády s vítěznou ČSSD však dočasně neutralizoval pozici hnutí ANO směrem k jeho schopnosti narušit přítomnost dominantní pravolevé socioekonomické osy, neboť dominantní mezistranický střed se i nadále odehrával mezi stranami vládní koalice, především pak ČSSD a ANO a pravicovou opozicí, jíž v období let 2014 – 2017 dominovala TOP 09 vedená (fakticky a později i formálně) Miroslavem Kalouskem. Snaha především právě Kalouskovy TOP 09 pootočit osu hlavního mezistranického střetu směrem k tehdejšímu ministrovi financí a předsedovi ANO 2011 Andreji Babišovi a snaha udělat z jeho osoby a jeho kauz ústřední téma, od něhož se bude odvíjet dominantní dimenze mezistranické soutěže se však ve volbách roku 2017 prakticky neuplatnila, neboť hnutí ANO zaujalo v rámci pravolevé socioekonomické dimenze fakticky postavení doposud příslušející levicovým stranám  a jeho soutěž s pravicovou opozicí se tak významně odehrávala ve stejné dimenzi jako dosud dominantní střed levice s pravicí.[8] Můžeme hovořit o tom, že osa establishment vs. antiestablishment se v roce 2017 dominantně citelně dotkla především levé části spektra, zatímco tu pravou postihla jen parciálně. Nic však nezměnila na tom, že dominantní volební agenda vítězného hnutí ANO znamenala v roce 2017 tak výrazný posun doleva, že dominance Babišova hnutí nijak nenarušila hlavní dimenzi mezistranické soutěže v podobě pravolevé socioekonomické osy.

Přítomnost dalších, zcela nových aktérů stranického systému a štěpení, podél kterých došlo k jejich ustavení, na dominanci pravolevé socioekonomické osy (prozatím) nic nemění. Linie nacionalismus vs. kosmopolitismus je zásadní pro volební zisk SPD, linie materialismus vs postmaterialismus pro Piráty, náboženství vs. sekularismus pro KDU-ČSL a ideologické pojetí politiky vs. antiideologický technokratismus (doplněný regionalismem) pro STAN. Ani jedna z těchto dimenzí však zásadně neovlivnila soutěž dalších politických stran v dalších dimenzích, a proto dominanci pravolevé socioekonomické osy nikterak nenarušila.[9]

 

1.2 Směr soutěže

Prostorová soutěž v Sartoriho pojetí je charakterizována konfigurací aktérů a ideologickou vzdáleností mezi nimi, resp. vymezením prostoru, do něhož mohou jednotliví aktéři voličsky expandovat. V případě českého stranického systému bylo dlouhodobě poukazováno na poměrně velkou míru polarizace uvnitř stranické soustavy. Jednodimenzionální zjednodušení, tedy zúžení dominantního rámce mezistranické soutěže pouze do jednoho prostorového určení pak znamená, že pouze soutěž v této prostorové rovině určuje evoluce mechanismu stranického systému. Sartori zároveň poukazoval na skutečnost, že rozsah mezistranické soutěže je funkcí délky prostoru, jinými slovy soutěž se odehrává v tak velkém prostoru, jak velká je ideologická vzdálenost relevantních aktérů, tvořící krajní póly stranického spektra.[10]

V českém případě tento až do roku 2013 dominantní střet tvořila dostředivá soutěž mezi oběma hlavními póly systému, tedy ČSSD na levici a ODS (od roku 2010 doplněnou o TOP 09) na pravici. Po volbách roku 2013 došlo k optickému zúžení metrického středu soutěžního prostoru skrze obsazení této části kontinua hnutím ANO. Cca do roku 2016 lze hovořit o tom, že hranice mezi pozicí obsazenou ČSSD v levé části spektra a elektorátem hnutí ANO byla poměrně striktně vymezena a interakce těchto dvou stran nikterak nenarušovala dominantně pravolevý směr soutěže.[11] Nejpozději od začátku roku 2017 však nastala masivní voličská expanze hnutí ANO směrem doleva, spojená s masivním odlivem voličů od ČSSD (a také KSČM) k hnutí ANO, přičemž ČSSD se tomuto odlivu nedokázala nikterak bránit ani nedokázala tyto voličské ztráty nahradit expanzí do jiné části spektra. Výsledkem byl propad její volební podpory ve volbách roku 2017 na jednociferný zisk (7,2%), znamenající největší příspěvek k nárůstu volatility v rámci celého stranického systému v těchto volbách.[12] Voličský propad ČSSD však neznamenal posuny v hlavní dimenzi soutěžního prostoru, spíše lze říct, že tento výsledek znamenal faktické opuštění ČSSD této prostorové množiny a absenci reálné soutěže v ní. Naopak hnutí ANO obsadilo značnou část prostoru dříve obsazeného ČSSD a začalo volit podobnou logiku a nástroje mezistranické soutěže v dostředivém modu směrem ke konkurenci z pravé části spektra. Obsazení této pozice hnutím ANO však také znamená, že se pravolevá socioekonomická osa jako hlavní dimenze soutěže fakticky překryla s tématickým štěpením aktuálně významně strukturujícím stranické spektrum, tedy vztahem k předsedovi hnutí ANO Andreji Babišovi a jeho politickému stylu i kontroverzím, které vyvolává.

Zároveň je třeba konstatovat, že dostředivá soutěž v dominantní dimenzi soutěžního prostoru byla navíc posílena faktem, že k tradičním aktérům v prostoru od středu doprava, kteří představují tradiční sebedeklarovanou pravicovou opozici vůči Babišovi a jeho spojencům (již v minulém volebním období opoziční ODS, TOP 09 a svým postojem už před volbami 2017 i tehdy stále vládní KDU-ČSL) se po volbách roku 2017 připojili i dva noví aktéři v systému v podobě Pirátů a STAN. Přítomnost těchto aktérů znamená další obsazování prostoru středy pravolevého kontinua a zúžování prostoru soutěže v něm. Zejména přítomnost Pirátů významně omezuje prostor voličské expanze všech tří tradičních středopravicových stran. Samostatná pozice STAN, tedy aktéra v minulosti samostatně nevystupujícího, avšak v systému přítomného napřed skrze dlouhodobou volební alianci s TOP 09 a poté sice krátkodobý a nezdařený, leč silně medializovaný a zviditelněný projekt koalice s KDU-ČSL, znamená konkurenci především pro tyto dvě tradiční strany.

Ani jeden z těchto faktorů však nemění dosavadní směr mezistranické soutěže, protože prostorová expanze kterékoliv opozičního aktéra do prostoru středu znamená interakci především s hnutím ANO, jinými slovy, často i laickou veřejností diskutované téma, jak odebrat Babišovi část jeho voličů ve prospěch opozice, znamená fakticky otázku, jak umenšit prostor voličské podpory hnutí ANO v metrickém středu kontinua ve prospěch opozičních stran. Hlavní dostředivý směr soutěže tak zůstává stále stejný.

 

  1. Typologie českého stranického systému po roce 2017

Vzhledem k výše řečenému se dostáváme k hlavní otázce po typologickém určení českého stranického systému po volbách v říjnu 2017, resp. zformování Babišovy koaliční vlády ANO a ČSSD se sněmovní podporou KSČM v červnu 2018. V Sartoriho pojetí přetrvávala až do voleb roku 2017 charakteristika českého stranického systému z hlediska evoluce jeho mechanismu coby „mezistupně“ mezi umírněným a polarizovaným pluralismem. Zvýšení počtu relevantních aktérů na devět a následné uskutečnění tzv. průlomové opce v podobě zapojení KSČM do tvorby sněmovní většiny znamenalo na jedné straně extrémní fragmentaci systémového formátu, na straně druhé však posílení tendencí k bipolární konfiguraci aktérů a zformování dvou zcela nepřekrývajících se koaličních bloků. V tomto smyslu se český stranický systém snad nejvíce ve svých dějinách přiblížil modelu uzavřeného stranického systému v podání Petera Maira co se týče charakteru stranické soutěže.[13] K potvrzení takového zařazení by však musel tento mechanismus ve stejném formátu přetrvat minimálně ještě dvě volební období. Zásadní nakročení k úplné mocenské alternaci a stranicko-systémové bipolarizaci však z hlediska mechanismu přibližuje český stranický systém ještě významněji Sartoriho typu umírněného pluralismu, aniž by ovšem byla splněna podmínka definice omezeného multipartismu z hlediska formátu systému.[14] Nacházíme se tak v sartoriánské logice stále v mezistupni bez jasné schopnosti bližšího typologického odlišení.

Z tohoto důvodu tak musíme přistoupit k použití další, „postsartoriánské“ typologie v podobě přístupu italského politologa Leonarda Morlina. Morlino ve svém pojednání o krizi politického stranictví a proměnách italského stranického systému v souvislosti s pádem první republiky na začátku 90. let[15] definoval typ tzv. „neopolarizovaného pluralismu“, který dle našeho mínění nejvíce odpovídá soudobé české realitě. Morlinem popsané symptomy italské krize konce 80. a začátku 90. let v mnoha směrech korespondují s fenomény, které přinesl vývoj českého stranického systému a obecně české politiky v posledních deseti letech. Faktor ekonomické krize a s ní spojených sociálních otřesů i množících se korupčních kauz a trestněprávních afér politiků zavedených stran vytvořil podhoubí pro nástup protestních politických formací i „stran-firem“.[16] Jejich přítomnost vedla k nárůstu počtu relevantních aktérů a posílení fragmentace stranického spektra. Zároveň však znamenala posílení polarizace, tedy ideologické vzdálenosti mezi aktéry, v rámci čeho dochází k tendenci k přeformátování dlouhodobé polarizace na pravolevé socioekonomické ose směrem k posílení dělící linie: tradiční strany vs. protestní nové subjekty.

Zejména ve volebním období 2013 – 2017 se tato tendence projevila jak ve vztahu pravicové sněmovní opozice vůči vládě, v níž byla dominantně kritizovaným aktérem nikoliv nejsilnější levicová ČSSD, nýbrž antiestablishmentové Babišovo hnutí ANO 2011, ale také mezi vládními aktéry samotnými. Babišův kritický vztah ke koaličním partnerům, zejména pak vůči ČSSD vedené premiérem Bohuslavem Sobotkou postupně posiloval a prohlubovala se polarizace mezi zavedenými vládními stranami a hnutím ANO.[17]

Volby 2017 přinesly zvýšení počtu aktérů a tím i výrazné posílení fragmentace spektra. V systému se objevily celkem tři noví aktéři. I kdybychom zohlednili podobné zdroje voličské legitimace SPD roku 2017 a Úsvitu přímé demokracie čtyři roky předtím, a vnímali tak novou Okamurovu stranu jako funkční ekvivalent té předchozí, stejně jako pokud bychom vnímali hnutí STAN jako víceméně přítomné v systému coby faktická součást TOP 09 před rokem 2017, dochází tak stejně k nástupu jednoho zcela nového aktéra v podobě Pirátů. Posilování prvků systémové „semipolarizace“ pak přesně v duchu Morlinova výkladu nahrává i vysoká míra voličské volatility a proměna formátu systému z hlediska postavení jednotlivých aktérů dle volebních zisků.[18]

Z hlediska následného povolebního vývoje a další evoluce systémového mechanismu však lze konstatovat, že naopak dochází k oslabení „semipolarizace“ jak skrze zformování téměř úplné bipolární konfigurace v Poslanecké sněmovně, tak především uskutečněním výše zmíněné průlomové opce v podobě zapojení KSČM do tvorby vládní většiny. Dochází tak fakticky k vyprázdnění prostoru metrického středu stranického kontinua, absenci jakéhokoliv (byť hypotetického) pivota systému i oboustranné opozice.[19] Na rozdíl od Morlinova italského případu nevidíme v případě českých parlamentních voleb roku 2017 fenomén teritoriálního pluralismu, spojeného s významně odlišným hlasováním v různých částech země, neboť hnutí ANO získalo nejsilnější postavení ve všech regionech.[20]

Tendence k dvoublokové bipolární konfiguraci, absence izolovaných aktérů a oboustranné opozice na jedné straně je však doplněna vysokým počtem aktérů a vzájemnou radikalizací na straně druhé. Prohlubující se ideová propast mezi oběma pomyslnými bloky je pak posilována i faktory podoby volebního zákona do Poslanecké sněmovny, posilující díky nastavení přepočtu hlasů na mandáty dle D’Hondtova dělitele velké politické strany a neumožňující tak malým aktérům získat dostatečný manévrovací prostor pro potenciální koaliční promiskuitu.

Významnou institucionální pobídkou pro posílení polarizace na české politické scéně v dvoublokovém schématu bylo samozřejmě i zavedení přímé volby prezidenta republiky a její průběh a výstupy v letech 2013 i 2018.[21]

Naplňování znaků Morlinova neopolarizovaného pluralismu v českém prostředí po roce 2017 pak potvrzují i mnohé vývojové tendence české politiky v éře Babišovy vlády, především pak zvyšující se deficit veřejných rozpočtů, pokračující delegitimizace slabě institucionalizovaných stranických aktérů a v neposlední řadě i prohlubující se kriticismus občanské společnosti vůči vládnutí v zemi, v kteréžto souvislosti si nelze nepřipomenout masové demonstrace v Praze v letech 2018 – 2019, organizované spolkem Milion chvilek pro demokracii. Můžeme tak konstatovat, že český stranický systém tak po roce 2017 jednoznačně (až na několik výjimek) naplňuje znaky typu „neopolarizovaného pluralismu“, jak ho v návaznosti na Sartoriho typologii popsal Leonardo Morlino.

 

 

  1. Předvídatelnost českého stranického systému po roce 2017

Výše jsme uvedli, že po volbách roku 2017 se skrze uskutečnění tzv. průlomové opce a nakročení ke vzniku dvou nepřekrývajících se stranických bloků, které by v budoucnu mohly zcela alternovat u moci, se český stranický systém přiblížil typu uzavřeného stranického systému v pojetí Petera Maira. Mair definoval základní charakteristiky uzavřeného stranického systému jako stranickou soustavu, v níž dochází buď k žádnému a nebo naopak absolutnímu střídání politických stran u moci. Kde pak dochází k parciálním změnám, jedná se o systém otevřený.[22] V Mairově výkladu se uzavřený stranický systém blíží ideálu stability, kterou představuje strukturovaný stranický systém v Sartoriho pojetí. Uzavřená stranická soustava je charakterizována nízkým počtem relevantních stran, spojených do stabilních a relevantních stranických bloků, nízkou volební volatilitu, avšak vysokým stupněm polarizace, charakterizujícím především ideologickou vzdálenost bloků navzájem. Pokud je takové blokové spojování bipolární, představuje ideální strukturaci formátu stranického systému pro následnou úplnou vládní alternaci. Zároveň je však logicky dotčena i rovina volební soutěže, jelikož pokud dochází k alternaci nových aktérů u moci, logicky musí tito aktéři ovlivnit i obměny volební soutěže.

 

3.1 Předvídatelnost volební soutěže

Právě rovina volební soutěže je důležitým kritériem pro hodnocení stability stranického systému v podání italských politologů Alessandra Chiaramonte a Vincenza Emanuelle. V jejich pojetí je faktorem de-institucionalizace[23] stranického systému především vyšší míra vněsystémové volatility, která je spojena s nástupem nových stran do systému. Proces změn stranického systému z hlediska nástupu nových aktérů a mizení starých označují jako stranicko-systémovou regeneraci.[24] Zároveň však upozorňují, že k tomu, aby šlo hovořit o stranicko-systémové de-institucionalizaci, musí takový proces regenerace probíhat delší čas a zasáhnout několik po sobě jdoucích volebních cyklů. Pokud se totiž taková změna dotkne pouze jedněch voleb a po nich se systémový formát stabilizuje do víceméně identické podoby, nejde o zásadní zlom z hlediska stupně systémové institucionalizace.[25]

Nepředvídatelnost volebních výsledků logicky implikuje nepředvídatelnost interakcí mezi stranickými aktéry na vládní úrovni. Chiaramonte a Emanuelle proto předpokládají, že stupeň systémové de-institucionalizace se dotýká jak roviny volební soutěže, tak i koaličních formulí a vládní alternace.

Z hlediska tohoto pojetí lze v českém případě hovořit již o několika volbách, které přinesly zásadní změny formátu stranického systému a tím i potenciální nepředvídatelnost vládních koalic. Z hlediska logiky jednodimenzionální soutěže a přetrvávání pravolevého socioekonomického štěpení coby dominantní osy českého stranického systému však ani v jednom případě nedošlo k narušení předvídatelné pravolevé logiky. V roce 2010 sice došlo k zásadnějším změnám především v pravé části stranického spektra, jakož i nástupu historicky prvního protestního antiestablishmentového subjektu v podobě Věcí veřejných (VV). Ty se však připojili k dvěma pravicovým stranám, jedné historické a druhé sice nově vzniklé, avšak v silné personální kontinuitě s předešlými relevantními aktéry[26], a tak jen posílili pokračující pravolevé dvoublokové spojování, k němuž bylo významněji nakročeno nejpozději už po sněmovních volbách roku 2006. V roce 2013 se systém přiblížil nejvíce situaci „regenerace“, poněvadž nástup především Babišova hnutí ANO 2011 přinesl zásadní proměnu formátu stranického systému a růst voličské volatility. Očekávané spojenectví ANO s vítěznou ČSSD sice dávalo logiku s ohledem na pravolevou socioekonomickou osu vzhledem k Babišovu dominantnímu předvolebnímu vymezování se vůči pravicovým, donedávna vládním stranám, avšak jeho výrazně centristický programový charakter znemožňoval výraznější nakročení doleva. Vznik středolevicové trojkoalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL tak znamenal nejvýraznější omezení logiky pravolevého dvojblokového spojování a dal vzniknout dvoustranné opozici, kterou vedle pravicových stran tvořili i KSČM a Okamurův Úsvit přímé demokracie. Postupný posun hnutí ANO směrem doleva a jeho výrazná volební expanze směrem k bývalým voličům ČSSD (a také KSČM)  v roce 2017 znamenala jednoznačné situování Babišova hnutí doleva spektra, což v následném jednání o vládě usnadnilo jak jeho další vládně-koaliční spojení s ČSSD, tak ovšem i uskutečnění tzv. průlomové opce v podobě podpory KSČM. Formování opozice proti Babišově vládě v prostoru středu a v pravé části spektra pak usnadňuje zachování jednodimenzionální soutěže v pravolevém prostoru, který je v české politice historicky trvale přítomen.

Jak je z tohoto výkladu zřejmé, ani jedny volby do Poslanecké sněmovny v posledních deseti letech neznamenaly tak zásadní zlom, aby šlo hovořit o dlouhodobém procesu systémové de-institucionalizace, který by se mohl významněji dotknout i vládní alternace u moci, resp. předvídatelnosti koaličních formulí. Proč tomu tak je si vysvětlíme v následující podkapitole.

 

3.2 Předvídatelnost vládní alternace

Politologové Fernando Casal Bertoá a Zsolt Enyedi v návaznosti na Petera Maira rozvádějí tyto motivy a upozorňují, že stranicko-systémové změny posledních cca deseti let představují v řadě zemí krok od uzavřených stranických systémů k otevřeným především co se týče obměny stranických aktérů, což však neznamená, že by základní charakteristiky uzavřenosti nebyly i nadále splněny. Pro posouzení tohoto ukazatele volí kritérium vládní alternace u moci.[27] V této souvislosti upozorňují na skutečnost, že jakkoliv se s nástupem nových stran v systému posiluje nestabilita koaličních formulí, přesto takový vývoj nemusí nutně implikovat nestabilitu systému jako celku. V sartoriánské perspektivě se tak nepohybujeme na úrovni systémového mechanismu.

Casal Bertoá a Enyedi jednak upozorňují na skutečnost, že pokud dochází k toliko periferní obměně menších koaličních aktérů a jádra vládních koalic v podobě hlavních dominantních stran zůstávají nedotčena, potom lze hovořit o kontinuitě aktérů u moci navzdory dílčím obměnám vládních stran. Zároveň pak upozorňují i na fakt, že v Mairově schématu nelze za projev otevřenosti významně označovat přítomnost trvalého systémového pivota, jenž se stává trvalou součástí vládních koalic s ohledem na své ideové i systémové postavení, malou ideologickou vzdálenost a velký koaliční potenciál vůči ostatním aktérům.[28] V takovém případě můžeme hovořit o jasné předvídatelnosti vzniku koalice navzdory faktu, že dochází pouze k dílčí obměně aktérů.[29]

Dalším faktorem, který Casal Bertoá a Enyedi vyzdvihují jako důležitý prvek kontinuity, je personální přítomnost týchž ministrů, jen nově z řad formálně nové strany. V takovém případě nelze mluvit o zásadní systémové změně, přestože formálně se jedná o celkovou obměnu stranického aktéra.[30] V českém prostředí lze pochopitelně za typický příklad takové kontinuity považovat přítomnost ministrů Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga ve vládách Mirka Topolánka a Petra Nečase dokonce na stejných rezortech, byť v jedné zasedali za zcela jiné strany než ve druhé.

Konečně nejzásadnější otázkou pro hodnocení změn systémového formátu z hlediska očekávané kontinuity koaličních formulí a vládní alternace je faktor nástupu populistických subjektů. Casal Bertoá a Enyedi zde konstatují, že přítomnost populistů ve vládách s tradičními koaličními spojenci v prostoru levice či pravice a středu není natolik zásadní změnou logiky koaličního spojování, abychom mohli hovořit o výrazné diskontinuitě koaličních formulí. Naopak za takový prvek diskontinuity by šlo považovat např. široké spojenectví tradičních stran zprava doleva coby bloku proti populistům či dosud izolovaným antisystémovým silám.[31]

V českém případě znamenají tyto závěry jednoznačné potvrzení prvků kontinuity z hlediska evoluce koaličních formulí a logiky vládní alternace. Už zmíněné spojení protestních VV s pravicovými ODS a TOP 09 roku 2010 neznamenalo narušení pravolevé logiky. Koaliční spojenectví ČSSD a Babišova hnutí ANO po volbách 2013 rovněž neznamenalo narušení logiky pravolevé soutěže. Přítomnost KDU-ČSL ve vládní koalici coby nejmenšího koaličního partnera byla pouze dočasná a trvala jen jedno volební období. Navíc nahrazení KDU-ČSL za KSČM coby „tichého“ podporovatele vlády v Poslanecké sněmovně po volbách roku 2017 znamenalo toliko stvrzení pravolevého spojování a posílení ideové propojenosti vládních stran. A navíc jde pouze o periferní obměnu, nedotýkající se přítomnosti obou hlavních vládních stran ANO a ČSSD. Právě nahrazení ČSSD v pozici dominantního pólu v levé části spektra hnutím ANO a její voličský propad na úroveň malé strany ve volbách roku 2017 znamenal zásadní proměnu formátu stranického systému z hlediska stability aktérů a výše voličské volatility. Pokud jde ale o úroveň vládní alternace u moci, měla zcela zanedbatelný význam, protože obě dosud hlavní vládní strany po volbách roku 2017 obnovily vládní koaliční spolupráci.

Vzhledem k výše řečenému tak můžeme hovořit o vysoké míře předvídatelnosti vzorců interakcí v rámci českého stranického systému, tvořící nejvýraznější prvek kontinuity jeho vývoje v posledním desetiletí i jeho dalších vyhlídek do budoucna.

 

Závěr

Zásadní otázkou vyřčenou v úvodu našeho pojednání bylo, jaké vývojové charakteristiky vykazuje český stranický systém v období po volbách do Poslanecké sněmovny v říjnu 2017 z hlediska stability či změny. Z hlediska klasické typologie stranických systémů Giovanni Sartoriho se český stranický systém dlouhodobě pohybuje mezi typy polarizovaného a umírněného pluralismu, přičemž zásadnější změny systémového formátu po posledních trojích volbách, spojené s nástupem nových systémových aktérů a výrazným zvýšení voličské volatility, umocnily příchylnost českého stranického systému k typu polarizovaného pluralismu. Přesto však nedochází k posilování významu dalších dimenzí soutěže a dominantní zůstává hlavně pravolevá socioekonomická osa. Soutěž je navíc dále dostředivá, jak dokládá absence jednoho silného středového aktéra coby „orbitu“ systému. Nedochází k posilování krajních pólů, proliferaci antisystémových aktérů ani zrodu dvojstranné opozice, jež by kontinuálně stejnoměrně posilovala. Naopak pokračující bipolární systémová konfigurace posiluje potencialitu zapojení všech aktérů do tvorby koalic a úplnou alternaci u moci. Z tohoto hlediska je tak český stranický systém nejvíce v souladu s typem neopolarizovaného pluralismu, jako ho definoval Leonardo Morlino.

Druhou možnou typologií je dnes již také klasická typologie Petera Maira. Jeho rozlišení systému na uzavřený, charakterizovaný buď žádnou nebo naopak úplnou obměnou vládních aktérů, a otevřený, charakterizovaný parciální, avšak zároveň neuspořádanou obměnou vládních aktérů, koresponduje s představami mnoha analytiků o normativně pojímané stabilitě stranického systému. Uzavřený systém v Mairově pojetí implikuje stabilitu, uspořádanost a předvídatelnost, otevřený naopak větší míru nejistoty, nestability a nepředvídatelnosti. Zásadní pojem předvídatelnosti (prediktability) může být vnímán ve dvou rovinách: v rovině volební soutěže a v rovině vládní alternace. Alesandro Chiaramontě a Vincenzo Emanuelle shledávají nepředvídatelnost volební soutěže v úzké korespondenci s de-institucionalizací stranického systému, charakterizovanou nástupem nových aktérů a jejich posilováním, tzn. vysokým stupněm voličské volatility. Zároveň však připouštějí, že pokud se na úrovni mechanismu stranického systému jeví vzorce interakcí jako předvídatelné, potom jde stabilní stranický systém navzdory proměnám systémového formátu. Český stranický systém v tomto směru v souladu s jejich tezí shledáváme navzdory proměnám volebních výsledků a nástupu nových stran jako stabilní s předvídatelnými vzorci interakcí, odvislými od vnitřních charakteristik jednotlivých stranických aktérů a jejich systémové pozice. Fernando Casal Bertoá a Zsolt Enyedi podobně zaměřili svou pozornost na oblast alternace u moci jako zásadního faktoru předvídatelnosti stranického systému. V logice jejich výkladu se bipolární koaliční spojování a překrytí tradiční pravolevé socioekonomické osy s novými tématy, spojenými především s nástupem nových aktérů, jeví jako stabilní rámec mocenské alternace, a tedy i vývoj koaličních formulí je v zásadě předvídatelný.

Touto analýzou jsme dospěli k závěru, že navzdory optické představě zásadní nestability české stranického systému, spojené s proměnami systémového formátu, převládají na úrovni mechanismu stále prvky stability a kontinuity vývoje systému ve směřování, které se jeví jako předvídatelné a tedy nepřekvapivé. Takto normativně pojatá stabilita systému je pozitivním zjištěním především v tom smyslu, že proměny stranického systému, vedoucí k větší mocenské nejistotě a nestabilitě jsou tradičně vnímány jako krizové faktory pro demokratický politický systém jako takový. V tomto ohledu můžeme vývoj českého stranického systému, a tedy i české demokracie po roce 2017, vnímat jako poměrně příznivý.

 

 

Seznam použité literatury

Capoccia, Giovanni: Ani-System Parties, A conceptual reassessment, Journal of Theoretical Politics, Vol. 14, No. 1, 2002

 

Casal Bértoa, Fernando – Enyedi, Zsolt: Party System closure and openness: Conceptualization, operationalization and validation. Party Politics, Vol. 22, No. 3, 2016

 

Chiaramonte, Alessandro – Emanuelle, Vincenzo: Party system volatility, regeneration and de-institutionalization in Western Europe (1945–2015). Party Politics, Vol. 23, No. 4, 2017

 

Dančák, Břetislav – Hloušek, Vít (eds.): Parlamentní volby 2006 a česká politika. Masarykova univerzita - Mezinárodní politologický ústav, Brno, 2006

 

Eibl, Otto – Gregor, Miloš a kol.: Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2017, CDK, Brno, 2019

 

Fiala, Petr – Strmiska, Maxmilián: Teorie politických stran. Společnost pro odbornou literaturu Barrister & Principal, Brno, 2009

 

Haughton, Tim – Deegan-Krause, Kevin: The New Party Challenge, Changing Cycles of Party Birth and Death in Central Europe and Beyond, Oxford University Press, Oxford, 2020

 

Hloušek, Vít – Kopeček, Lubomír – Vodová, Petra: The Rise of Entrepreneurial Parties in European Politics, Palgrave Macmillan, Londýn, 2020

 

Mainwaring, Scott: Rethinking Party Systems in the Third Wave of Democratization. The Case of Brazil. Stanford University Press, Stanford, 1999

 

Mair, Peter: Party Systems Change, Approaches and Interpretations, Clarendon Press, Oxford, 1997

 

Morlino, Leonardo: Crisis of Parties and Change of Party System in Italy. Party Politics, Vol. 2, No. 1, 1996

 

Sartori, Giovanni: Strany a stranické systémy, CDK, Brno, 2005

 

Schedler, Andreas: Anti-political-establishment parties. Party Politics, roč. 2, č. 3, 1996

 

Šedo, Jakub a kol.“ České prezidentské volby v roce 2018, Jiný souboj, stejný vítěz, CDK, Brno, 2019

 

Toole, James: Government Formation and Party System Stabilization in East Central Europe’, Party Politics, Vol. 6, No. 4, 2000

 

 

Internetové zdroje:

Info.cz

 

Volby.cz

 

iDnes.cz

 

E-polis.cz

 


[1] Srov. Hanáček, Vladimír: Český stranický systém po roce 2013 v sartoriánské perspektivě, E-polis.cz 17.8.2015, Online: http://www.e-polis.cz/clanek/cesky-stranicky-system-po-roce-2013-v-sartorianske-perspektive.html#_ftn34 (ověřeno 24.11.2020)

[2] Srov. Sartori, Giovanni: Strany a stranické systémy, CDK, Brno, 2005

[3] Srov. Capoccia, Giovanni: Ani-System Parties, A conceptual reassessment, Journal of Theoretical Politics, Vol. 14, No. 1, 2002, s. 9 – 35

[4] O směru voličských přesunů mezi stranami ve volbách v roce 2017 publikoval rozsáhlé analýzy především politolog Michal Škop. Hlavní data viz např. In: Babiš a Okamura vysáli levici, od TOP 09 se přebíhalo k ODS, míní analytik, iDnes.cz 23.10.2017. Online:https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/presuny-hlasu-volici-strany-volby-2017-ekologicka-inference.A171023_153934_domaci_ale (ověřeno 24.11.2020)

[5] Srov. Sartori, Giovanni: Strany a stranické systémy, CDK, Brno, 2005, s. 135 – 151

[6] Srov. např. Toole, James: Government Formation and Party System Stabilization in East Central Europe’, Party Politics, Vol. 6, No. 4, 2000, s. 441 - 461

[7] Srov. Schedler, Andreas: Anti-political-establishment parties. Party Politics, roč. 2, č. 3, 1996, s. 291 – 312

 

[8] Dominantní voličské přesuny mezi stávajícími relevantními stranami se odehrávaly uvnitř pomyslných dvou bloků pravolevé socioekonomické osy, tj. od ČSSD a KSČM k ANO 2011 a od TOP 09 k ODS. K voličským přesunům mezi jednotlivými stranami ve volbách roku 2017 srov. In: Přehledně: Kdo komu bral a kam utekly hlasy? Nejvíc „loupili“ ANO a Piráti, Info.cz 23.10.2017, Online:https://www.info.cz/volby/volby-2017/prehledne-kdo-komu-bral-a-kam-utekly-hlasy-nejvic-loupili-ano-a-pirati (ověřeno 24.11.2020)

[9] Více o charakteristice jednotlivých relevantních stran ve volbách roku 2017 srov. Eibl, Otto – Gregor, Miloš a kol.: Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2017, CDK, Brno, 2019

[10] Sartori, Giovanni: Strany a stranické systémy, CDK, Brno, 2005, s. 349

[11] Přesně v tomto duchu jsme adekvátně dobové realitě tuto otázku tématizovali v článku o vývoji českého stranického systému v roce 2015. Hanáček, Vladimír: Český stranický systém po roce 2013 v sartoriánské perspektivě, E-polis.cz 17.8.2015, Online: http://www.e-polis.cz/clanek/cesky-stranicky-system-po-roce-2013-v-sartorianske-perspektive.html#_ftn34 (ověřeno 24.11.2020)

[12] Srov. Eibl, Otto – Gregor, Miloš a kol.: Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2017, CDK, Brno, 2019

 

[13] Mair, Peter: Party Systems Change, Approaches and Interpretations, Clarendon Press, Oxford, 1997, s. 207- 214

[14] Srov. Sartori, Giovanni: Strany a stranické systémy, CDK, Brno, 2005, s. 185 – 193

[15] Morlino, Leonardo: Crisis of Parties and Change of Party System in Italy. Party Politics, Vol. 2, No. 1, 1996, s. 5 – 30

[16] K tématu stran-firem či podnikatelských stran více např. Hloušek, Vít – Kopeček, Lubomír – Vodová, Petra: The Rise of Entrepreneurial Parties in European Politics, Palgrave Macmillan, Londýn, 2020

[17] K vnitropolitickému vývoji v ČR v letech 2013 – 2017 srov. Eibl, Otto – Gregor, Miloš a kol.: Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2017, CDK, Brno, 2019

[18] Srov. Haughton, Tim – Deegan-Krause, Kevin: The New Party Challenge, Changing Cycles of Party Birth and Death in Central Europe and Beyond, Oxford University Press, Oxford, 2020

[19] V této souvislosti je třeba zmínit, že formálně opoziční role SPD byla již na začátku volebního období významně oslabena ziskem významných sněmovních funkcí pro některé výrazné představitele strany, zejména pak postu místopředsedy Poslanecké sněmovny pro předsedu SPD Tomia Okamuru. SPD opakovaně ve Sněmovně zafungovala jako strana představující svého druhu rezervu pro případ změny vládní většiny pro hnutí ANO. Její roli si i s ohledem na postoje jejích představitelů k některým důležitým otázkám vládní politiky můžeme dovolit označit za „semiopoziční“. Každopádně však nedochází k jejímu voličskému posilování díky odlivu voličů od vládních stran k opozici.

[20] Jen v dílčí rovině můžeme vidět významnější odlišnost ve výsledcích voleb v hlavním městě Praze, odlišující se od zbytku republiky. Srov. volby.cz

[21] Srov. Šedo, Jakub a kol.“ České prezidentské volby v roce 2018, Jiný souboj, stejný vítěz, CDK, Brno, 2019

[22] Mair, Peter: Party Systems Change, Approaches and Interpretations, Clarendon Press, Oxford, 1997, s. 207- 214

 

[23] V návaznosti na pojetí institucionalizace Scotta Mainwaringa. Srov. Mainwaring, Scott: Rethinking Party Systems in the Third Wave of Democratization. The Case of Brazil. Stanford University Press, Stanford, 1999

[24] Chiaramonte, Alessandro – Emanuelle, Vincenzo: Party system volatility, regeneration and de-institutionalization in Western Europe (1945–2015). Party Politics, Vol. 23, No. 4, 2017, s. 379

[25] Tamtéž

[26] Míníme tím samozřejmě jak skutečnost, že vznik TOP 09 iniciovala skupina bývalých členů KDU-ČSL v čele s Miroslavem Kalouskem po odchodu ze strany, ale taktéž skutečnost, že první předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg byl před jejím vznikem ministrem zahraničních věcí ve vládě Mirka Topolánka za Stranu zelených.

[27] Casal Bértoa, Fernando – Enyedi, Zsolt: Party System closure and openness: Conceptualization, operationalization and validation. Party Politics, Vol. 22, No. 3, 2016, s. 266

[28] V této souvislosti autoři hovoří například o tradičním postavení křesťanských demokratů vůči socialistům a liberálům v zemích Beneluxu. Český stranický systém měl k podobné praxi blízko především v letech 1997 – 1998, kdy se po tzv. Sarajevském atentátu a demisi vlády Václava Klause vážně hovořilo o pivotální pozici KDU-ČSL a možnosti vytvoření vlády s ČSSD. Srov. Pšeja, Pavel: Stranický systém ČR, CDK, Brno, 2005.

[29] Casal Bértoa, Fernando – Enyedi, Zsolt: Party System closure and openness: Conceptualization, operationalization and validation. Party Politics, Vol. 22, No. 3, 2016, s. 268

[30] Tamtéž, s. 269 - 270

[31] Tamtéž, s. 270

Jak citovat tento text?

Hanáček,, Vladimír. Český stranický systém po roce 2017 – diskontinuita i kontinuita [online]. E-polis.cz, 25. leden 2021. [cit. 2021-05-09]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/cesky-stranicky-system-po-roce-2017-diskontinuita-i-kontinuita.html>. ISSN 1801-1438.

Autor PhDr. Vladimír Hanáček, Ph.D.

Autor:

Narozen 1987, politolog a publicista, vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze a spolupracuje na projektu Paměť národa v Jihočeském kraji.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 5 hvězdiček / Hodnoceno: 1x


Přidat komentář

Vložit komentář




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[28. leden 2019]
Časopis hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na emailovou adresu: reda…