Společenskovědní časopis

Navigace: Hlavní stránka » Politologie » Na domácí půdě

Český stranický systém po roce 2013 v sartoriánské perspektivě

17. srpen 2015 PhDr. Vladimír Hanáček, Ph.D. komentáře

Poslední volby do Poslanecké sněmovny přinesly výsledky představující významnou diskontinuitu nastavení formátu českého stranického systému. Faktické zhroucení jednoho pólu systému a jeho proměna v malou stranu, zvýšení počtu relevantních aktérů, jakož i nástup nových „hnutí“ a robustnost jejich voličské podpory představují zásadní změnu evolučních tendencí českého stranického systému. Neznamená stávající podoba systému nástup systému zcela jiného typu?

Ilustrační foto. Zdroj: flickr.com

Podobná otázka působí příliš radikálně a vzhledem k přetrvávající (ČSSD, ODS, KSČM) i opětovné (KDU-ČSL) relevanci klíčových aktérů - operačních jednotek původního formátu českého stranického systému, jak se ustavil v polovině 90. let, by byla snaha verifikovat předchozí hypotézu výrazným znásilňováním politické reality a jejím sešněrováváním do jednorozměrných hodnotících schémat. Daleko zajímavější, a z hlediska vývoje politické teorie i relevantnější, otázkou je snaha o typologické určení českého stranického systému v nové podobě. Skrze ní se dají zkoumat konkrétní prvky kontinuity i diskontinuity na úrovni formátu i mechanismu stranického systému.

Loni devadesátiletý klasik světové politologie Giovanni Sartori definoval již před čtyřmi desetiletími rámec pro analýzu[1], jenž představuje dosud dominantní a fakticky nepřekonaný nástroj typologického určení stranických systémů. Jeho využití pro naší studii není motivováno snahou přehlížet, či snad dokonce odmítat pozdější příspěvky takových autorů, jakými byli a jsou například Peter Mair[2], Scott Mainwaring[3] či Leonardo Morlino[4]. Motivací je spíše získat skrze aplikaci tohoto osvědčeného přístupu dostatečné prostředky k zhodnocení funkcionálních charakteristik systému, jejichž zohlednění je pro vymezení typologického určení stranického systému nezbytné. V naší analýze zaměříme pozornost na vzorec stranické soutěže, a to na základě posouzení dvou jeho funkcionálních charakteristik, kterými jsou dimenze a směr soutěže. Na jejich základě budeme schopni odpovědět na základní výzkumnou otázku, tj. zda dosavadní typologická určení, na nichž se mnozí politologové shodovali v předchozích obdobích evoluce systému, platí po volbách roku 2013 i nadále, či je možno hovořit o jejich zásadních změnách.

1. Typologie českého stranického systému před rokem 2013

Z hlediska nastavení formátu českého stranického systému v období před volbami roku 2013 panovala víceméně neměnná charakteristika: z čistě nominálního hlediska počet pěti relevantních aktérů zařazoval formát českého stranického systému z pohledu Sartoriho klasifikace jasně do kategorie omezeného multipartismu[5]. Tento stav trval již od předčasných voleb roku 1998 a přetrval celkem čtyři volební období. Ve volbách roku 2002 sice získaly relevanci toliko čtyři aktéři, leč volební koalice KDU-ČSL a US-DEU (tzv. Koalice) přestala existovat fakticky bezprostředně po volbách, obě strany vytvořily samostatné poslanecké kluby a po celé následující volební období působily zcela samostatně. Ani dílčí obměna jednoho aktéra systému („páté klouzavé strany“, reprezentující voličský segment „velkoměstských liberálů“) po volbách roku 2006, ani obměna dvou aktérů, dualita pravicových stran v prakticky rovnomocné konfiguraci potenciálních pólů[6] systému i historicky první nástup protestní antiestablishmentové formace do Poslanecké sněmovny (Věci veřejné) ve volbách roku 2010 neznamenal zásadní předěl v evoluci formátu systému.[7]

Z hlediska systémového mechanismu (vzorců interakcí) pak od poloviny 90. let docházelo k pravidelné revizi interakční logiky, kdy v období do roku 2006 (2005) bylo možno vypozorovat tendenci blízkou Blondelovu modelu „dvouapůlté“ strany[8], představovanou periferní obměnou dominantního aktéra za trvalé účasti pivotálního subjektu, resp. subjektů (KDU-ČSL a „pátá klouzavá strana“).[9] Fiala se Strmiskou pak při hodnocení typu v tomto období užívají Farnetiho kategorie centripetálního pluralismu.[10] Pochopitelnou výjimkou (a také potvrzující kasuistikou krize koaličních formulí) bylo období menšinové vlády ČSSD za časů tzv. opoziční smlouvy v letech 1998 – 2002.[11]

Po roce 2006[12] dochází k revizi dosavadních vzorců interakcí směrem k bipolárnímu dvoublokovému slučování na ose pravý střed (ODS – KDU-ČSL a nově SZ) vs. levice (ČSSD a KSČM). Vzhledem k sestavení vlády ve složení ODS – TOP 09 – VV po parlamentních volbách v květnu 2010 a neochotě ani jedné ze stran nové koalice spolupracovat se zbývajícími levicovými stranami v Poslanecké sněmovně je pak možno konstatovat, že navzdory výše uvedené výraznější proměně systémového formátu byla po volbách roku 2010 pozorovatelná téměř dokonalá kontinuita dosavadní logiky soutěže směrem k pravolevému dvoublokovému uspořádání. Ta nebyla výrazněji zpochybněna ani na přelomu let 2012 a 2013, kdy volby druhého řádu (krajské a prezidentské[13] ) naznačily navzdory obměně ve vládní koalici na jaře 2012 (odchodu VV do opozice po jejich rozštěpení a vzniku nové „vládní“ strany LIDEM, k níž se přihlásilo několik poslanců, zvolených za VV) i percentuálnímu poklesu voličské podpory vládní pravice přetrvávající tendenci k pravolevé bipolaritě. Teprve předčasné sněmovní volby v říjnu 2013 v tomto směru znamenají zásadnější zlom.

2. Vývojové tendence českého stranického systému po roce 2013

Jak jsme již uvedli výše, nejdůležitějším prostorem analýzy typologického určení stranického systému a vymezení jeho kontinuitních či diskontinuitních prvků oproti dosavadnímu stavu je vzorec mezistranické soutěže. Podstatné je vymezit dvě jeho nejdůležitější funkcionální charakteristiky, a to dimenzi soutěže a směr soutěže.[14]

2.1 Dimenze soutěže

Při analýze dimenzí soutěže je třeba zohlednit dvě důležité proměnné: počet relevantních aktérů systému a jejich ideologickou vzdálenost. Pravidla počítání definoval Sartori na základě uplatnění kritéria koaličního a vyděračského potenciálu daného subjektu.[15] Dle těchto kritérií tvořilo od roku 1998 formát českého stranického systému pět relevantních subjektů, přičemž čtyři z nich disponovaly zřetelným koaličním potenciálem, doplněným o víceméně izolovanou KSČM, relačně nahlíženou jako trvalá antisystémová opozice.[16] Klíčovým štěpením, určujícím nejdůležitější dimenzi mezistranické soutěže, byla pravolevá socioekonomická osa, která určovala vztah konkurence mezi dvěma nejsilnějšími stranami. V případě ostatních stran pak jejich pozice odvisela především od ostatních typů štěpení (cleavages), které jsou v rámci strukturace české stranické soustavy relevantní.[17] Pozůstatky historických masových stran představují KSČM a KDU-ČSL, přičemž prvně jmenovaná čerpá svůj raison d’etre z obhajoby politických poměrů před rokem 1989 (spor o podobu režimu) a druhá pak představuje v reziduální podobě nositele rokkanovského štěpení církev vs. stát, resp. náboženský vs. sekulární.[18] Poslední aktér, představovaný „pátou klouzavou stranou“ pak představuje svébytný fenomén české politiky v podobě duality občanské pravice, jejíž původ je dán již okolnostmi zrodu prvních zástupců této ideové opce na začátku 90. let. Neměnnými atributy takto definovaných subjektů je programové přibližování postmateriální agendě[19], dominantní zakotvení ve velkoměstském elektorátu, mezi voliči mladšího věku s vyšším vzděláním, jakož i blízký osobní vztah vedoucích představitelů těchto stran k bývalému prezidentovi Václavu Havlovi.

Reálnou dimenzi soutěže však představovala toliko dominantní socioekonomická pravolevá osa, neboť veškeré voličské přesuny, navíc nepříliš výrazné, lze vysvětlit, aniž bychom opustili toto prostorové vymezení.[20] Z tohoto hlediska tak dochází k jevu, který Sartori označoval jako jednorozměrné zjednodušení.[21] Zbývá pak pouze vysvětlit, proč odlišná ideově-politická opce, kterou představují dvě historické strany, využívající jiných zdrojů legitimace, než jaké představuje dominantní pravolevé osa, nevytváří další dimenzi soutěže. Mezi analytiky panuje trvalejší přesvědčení o subkulturním voličském zakotvení skalních elektorátů těchto stran, představující nikoliv akviziční, nýbrž toliko obrannou volební strategii. Jinými slovy, mobilizace skalních voličů KSČM a KDU-ČSL byla definována snahou zmobilizovat skalní voliče skrze zastoupení témat, která pro ostatní ideově-politické opce představují víceméně irelevantní agendu.[22] V praxi tento předpoklad znamená, že tato štěpení a dle nich se definující straničtí aktéři se nacházejí fakticky mimo rámec volební soutěže, neboť mobilizace skalních voličů sice představuje přítomnost odlišné ideově-politické opce i zastoupení relevantního aktéra, jenž je legitimizován zájmem této voličské skupiny, avšak daný aktér taktéž v tomto prostoru nečelí konkurenční strategii jiného aktéra, snažícího se zmobilizovat voliče v tomto prostoru na základě identických témat. Výše uvedené dílčí voličské přesuny v tomto ohledu nemají významnější dopad na volební zisky těchto stran.

Volby v roce 2010 a další vývoj koaličně-opozičních vazeb znamenal nejen zachování, ale dokonce v jistém ohledu i prohloubení těchto dosavadních tendencí. Pravolevá socioekonomická osa se s ohledem na vznik vládní koalice s dominancí neoliberální pravice a hegemonizací prostoru sněmovní opozice levicovými stranami v podobě ČSSD a KSČM stala nejen dominantní, ale v podstatě výlučnou dimenzí, v níž se reálně odehrávala mezistranická soutěž. Pokles (byť dočasný) podpory KDU-ČSL pod pětiprocentní hranici a octnutí se mimo pásmo relevance pak znamenal podstatné oslabení významu i jednoho z oněch „slepých ramen“ české stranické politiky v podobě mobilizace pevného subkulturního voličského jádra. Jisté zpochybnění tohoto předpokladu by pak šlo vyvodit z faktu, že se poprvé v parlamentu ocitla strana s dominantně antiestablishmentovým apelem v podobě VV. Teze o vzniku vícedimenzionálního prostoru soutěže v podobě uplatnění štěpení zavedené strany vs. protestní formace, která by překřížila stávající dimenzi pravolevou, je však v případě VV nanejvýš sporná. VV nepochybně zmobilizovali v květnu 2010 nemalou část voličů prakticky všech dosavadních zavedených stran (najmě dvou nejsilnějších) podél takto konstruovaného volebního apelu, avšak jejich následné začlenění do vládní koalice i následný rozklad jejich poslaneckého klubu, jakož především s tím spojená voličská marginalizace, kdy se VV nepodařilo uspět v žádných následných volbách druhého řádu, dokonce výrazněji ani v komunálních volbách již na podzim 2010, jen dokazuje, že utvoření pevnější a trvanlivější opce ve směru protestního hlasování, která by zásadním způsobem přemalovala vzorce mezistranické soutěže v ČR, rozhodně není s působením VV spojena. Tato otázka se stává relevantnější teprve v souvislosti s volebními výsledky z října roku 2013, a proto jim ve světle výše řečeného věnujme pozornost.[23]

Předně je třeba konstatovat, že zásadně novou kvalitu do vzorců mezistranické soutěže nepřinesl samotný fakt zvýšení počtu relevantních aktérů stranického systému z pěti na sedm. Výraznější novum nepředstavuje ani návrat KDU-ČSL do pásma relevance. Fakticky se totiž jedná spíš o návrat k předchozímu stavu a i zdroje voličské legitimace, povaha volebního apelu i reálný volební zisk spíše ukazuje, že KDU-ČSL svůj víceméně skalní elektorát ve volbách roku 2013 výrazněji nepřekročila, jakkoliv je pro ní nesporným úspěchem, že se jí po ruptuře z roku 2010 podařilo navázat a pokračovat v jeho reprodukci v čase. Zásadně novou kvalitu znamená spíše bezprecedentní oslabení ODS coby jednoho ze dvou dosavadních dominantních pólů českého stranického systému a její proměna do podoby malé strany, vázané na omezený skalní elektorát, jehož vnitřní povaha i zdroje stranické identifikace by vyžadovaly separátní pozornost. Propad voličské přízně ODS je pak přímo úměrný nárůstu volební podpory Babišova hnutí ANO, které se po volbách v říjnu 2010 ocitlo v pozici subjektu, pohybujícího se na pomezí střední a velké strany. Mezi klíčové zdroje legitimace patří vedle obecně protestního antiestablishmentového a antipolitického zacílení, symbolizovaného heslem volební kampaně ANO 2011 „Nejsme jako politici, makáme!“, především vymezení se vůči politice dosavadních vlád v duchu přístupu, který například filozof Václav Bělohradský označuje jako podnikatelský populismus.[24]

Tuto pozici hnutí ANO pak potvrdily i volby druhého řádu, které proběhly roku 2014. Nástupem Babišova hnutí byla výrazněji postižena pravá část politického spektra, přestože o prostor potenciální voličské expanze ČSSD směrem do středu kontinua, nejpozději do roku 2010 nepochybně z části pokryt touto stranou, [25] se přítomností ANO v tomto prostoru nepoměrně zúžil, resp. úplně uzavřel. Přesun velké části voličů v pravé části spektra k ANO a oslabení ODS (a v nepoměrně menší míře oproti volbách roku 2010 i TOP 09) je pak logicky umocněn faktem, že tyto dvě pravicové strany do roku 2013 vytvářely koaliční vládu a obecně antiestablihsmentový a antipolitický protestní náboj Babišova hnutí zde šel ruku v ruce s nespokojeností a neochotou podporovat protagonisty předchozí politiky neoliberálních reforem. Hnutí ANO tak s trochou nadsázky představuje „zbytkové“ útočiště pro voliče, kteří chtějí volit politický subjekt, který není ani levicový, ani pravicově neoliberální.

Tento mírný eufemismus však dobře ilustruje tezi, týkající se přetrvávající jednodimenzionality mezistranické soutěže. Ta je dána především faktem, že konkurenční pozice hnutí ANO oproti všem ostatním dosud relevantním stranám není křížena s žádnou jinou významnější dimenzí soutěže, v níž by docházelo k alternativní strukturaci stranických opcí v konkurenčním postavení. Jinými slovy, hnutí ANO soutěží s ČSSD či dokonce KSČM na levici a ODS a TOP 09 na pravici do té míry, do jaké tyto strany nejsou schopny promítnout své vzájemné konkurenční pozice do soutěže o reálnou voličskou množinu, která by byla zcela imunní vůči potenciálním nárokům podpory ze strany hnutí ANO. Když si tedy představíme pomyslnou metrickou osu stranicko-politického kontinua, původní velký prostor voličské expanze ČSSD a ODS, resp. TOP 09 do prostoru metrického středu se stal nemožným především proto, že tento prostor začalo okupovat hnutí ANO.

V daleko menší míře pak tato skutečnost platí i pro druhé protestní hnutí, které se stalo ve volbách roku 2013 relevantním aktérem stranického systému, tedy Okamurův Úsvit přímé demokracie. Jeho volební neúspěchy v dalších volbách druhého řádu a velké otazníky nad jeho budoucí voličskou podporou však úvahy o jeho pozici v tomto schématu činí ve srovnání s hnutím ANO víceméně irelevantní. Následné vytvoření koaliční vlády ANO s ČSSD a KDU-ČSL pak znamená, že se tyto formace dostávají do symbolického konkurenčního vztahu s pravicovými stranami TOP 09 a ODS i levicovou KSČM coby opozičními stranami, a je tak na místě si odpovědět na otázku, zda mezi nimi probíhá reálná soutěž o identickou množinu voličů či nikoliv. K této otázce se dostaneme níže v souvislosti s analýzou směru mezistranické soutěže. Je však zřejmé, že tento směr se odehrává toliko v rámci jedné dimenze soutěže, kterou přestavuje právě tento koaličně-opoziční vztah.

2.2 Směr soutěže

Vymezení prostorového směřování mezistranické soutěže vyžaduje představu prostorové konfigurace stranických aktérů, o kterou jsme se pokusili výše. Sartori upozorňuje, že postavení jednotlivých aktérů v jednodimenzionálním prostoru není charakterizováno stejně velkými intervaly mezi nimi, nýbrž různými vzdálenostmi, danými ideologickou pozicí každé strany. Zároveň Sartori zdůrazňuje, že rozsah mezistranické soutěže je funkcí délky prostoru, přičemž prostorová elasticita, tedy rozšiřování či zužování prostoru soutěže, odpovídá právě ideologické vzdálenosti mezi subjekty, nacházejícími se na krajních pólech kontinua.[26]

Prostor mezistranické soutěže v rámci českého stranického systému byl již od 90. let charakterizován poměrně velkou ideologickou vzdáleností mezi stranami, tvořícími jeho pomyslné krajní póly. Pomyslný levý krajní bod osy představovala KSČM coby systému odcizená, izolovaná, trvalá opozice, jejíž koaliční potenciál se začal mírně zhodnocovat teprve až v období po roce 2005, kdy se zdálo pravděpodobné, že v případě vzniku levicové většiny v Poslanecké sněmovně po kterýchkoliv dalších volbách je varianta uspořádání vládní většiny na půdorysu nějaké formy spojenectví ČSSD a KSČM velmi pravděpodobná. Tato „průlomová opce“[27] nebyla prozatím uskutečněna především proto, že k ustavení této většiny po žádných sněmovních volbách dle volebního výsledku prozatím nedošlo.[28]

Pomyslně opačným pravým bodem osy je trvale přítomná neoliberální pravice, od roku 2010 reprezentovaná téměř v rovnomocném postavení TOP 09 a ODS. Proti tomuto pojetí prostorové konfigurace aktérů systému je možno namítnout, že při předpokladu subkulturně zakotveného elektorátu KSČM a její dominantně obranné volební strategie se tato fakticky nachází mimo rámec soutěže, a tudíž nemůže představovat krajní bod soutěžního prostoru. Tato námitka je navýsost správná, avšak na rozsahu délky prostoru nic nemění ani pozměněné pojetí levého krajního bodu, pokud bychom na tuto pozici dosadili ČSSD. Sociální demokraté v minulosti opakovaně nacházeli potřebu udržovat na své straně tradiční levicové voliče, jejichž politické požadavky i jejich saturace vyžadují výrazné omezení dostředivé expanze a pomyslné roztahování délky prostoru. Totéž ovšem platí na pravé straně spektra, jak jsme již výše naznačili. Potvrzuje se zde tak další Sartoriho slavná teze, že „střed se dobývá z krajů“[29]. V ČR tomu tak bylo až do voleb v roce 2013. Ty pak přinesly zcela jiný obraz prostorové konfigurace aktérů: v metrickém středu pravolevé osy figuruje hnutí ANO s větším rozkročením směrem doprava, ale zároveň zabírající velkou část prostoru potenciální expanze pro ČSSD. Na tuto pozici můžeme nahlížet jako systémovou osu, od níž se odvíjí další logika systémových interakcí.[30]

Chápat středové umístění hnutí ANO jako osu systému by však znamenalo připustit, že jeho prostor pro expanzi je na obě strany kontinua víceméně srovnatelný, a že se tedy jedná o středový subjekt, jenž usiluje, se Sartorim řečeno, o expanzi dle logiky „olejové skvrny“, tedy na obě stran současně.[31] Tento předpoklad by však taktéž naznačoval, že stranicko-systémová konfigurace aktérů se fakticky stává tripolární. Takový předpoklad je ovšem zcela neodůvodněný nejen proto, že voličská expanze hnutí ANO na obě strany zcela rovnoměrně neprobíhá, poněvadž vlevo naráží na víceméně pevnou hráz početného skalního elektorátu ČSSD, zatímco vpravo byly voličské přesuny od pravicových stran k ANO nepoměrně větší, ale především proto, že systémová konfigurace nemůže zcela odhlížet od koaličně-opozičního uspořádání a s ním spojené logiky soutěže. Koaliční spolupráce ANO s ČSSD znamená, že se Babišovu hnutí na jedné straně podařilo nastavit pomyslnou hranici vlastní pozice vůči ČSSD a redukovat prostor její potenciální voličské expanze, přičemž vzhledem ke konsensu na zásadních vládních rozhodnutích je tato expanze prakticky nemožná, na straně druhé však taktéž ohraničuje prostor pomyslné levé části spektra směrem doprava a fakticky tak zvětšuje ideologickou vzdálenost mezi sebou samým a pravicovými stranami.

Jestli tedy někde docházelo a i do budoucna může docházet k reálným pokusům o voličskou expanzi zprava i zleva, tak je to právě na pomyslném rozhraní pozic hnutí ANO a pravicových stran. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že tento soud neznamená výlučnou dispozici ANO, resp. TOP 09 a ODS zde soutěžit i stejnou množinu voličů. Do tohoto prostoru se totiž zprava (tj.s dominantní zacílením voličské expanze proti ANO) či zleva (tj. s dominantním zacílením proti TOP 09 a ODS) může dostat kterýkoliv další aktér včetně subjektů dosud irelevantních či dokonce neexistujících.[32]

Tento stav tedy znamená, že kromě trvání přítomnosti toliko jedné dimenze mezistranické soutěže dochází po roce 2013 i k zachování jejího směru, tedy dominantně dostředivé soutěže. Zásadní změnu však představuje skutečnost, že aktéry dostředivé soutěže nejsou pomyslné krajní body pravolevého kontinua, tedy sociálnědemokratická levice a neoliberální pravice, ale pomyslným levým pólem této soutěže je hnutí ANO, které skrze koaliční spojenectví s ČSSD zároveň ohraničuje jeden pól systému. vzhledem k jeho středové prostorové pozici však zároveň dochází k omezení prostoru potenciální dostředivé expanze obou pólů. Vzorec soutěže v obsazení ČSSD-ANO vs. TOP 09-ODS-potenciální další pravicový aktér v praxi znamená zachování bipolární systémové konfigurace, ale taktéž výrazné smrštění délky prostoru soutěže, neboť pomyslný střed osy se oproti minulosti nepoměrně zmenšil a navíc posunul směrem doprava. Lapidárně řečeno, střed se již nedobývá z krajů, ale ze středu a zprava, tzn. soutěží o něj hnutí ANO a pravicové strany. Tyto abstraktnější systémové úvahy koneckonců potvrzuje nejen dominantní logika výstavby koaličních spojenectví na komunální úrovni v největších městech republiky po loňských komunálních volbách, kde byla v případě vítězství hnutí ANO preferována koaliční spolupráce analogická centrální vládě, [33] ale taktéž stávající politická realita na parlamentní úrovni, kde se dominantní zápas o klíčová témata vládní politiky odehrává mezi Babišovým hnutím a pravicovými stranami. Právě rozsah a intenzita tohoto soupeření bude do budoucna klíčovým indikátorem změny vzorců interakcí v rámci stranického systému.

3. Typologie českého stranického systému po roce 2013

Dle v předchozí kapitole představených funkcionálních charakteristik je možno zamyslet se nad možnostmi typologického určení českého stranického systému v jeho nastavení i vývojových tendencích po sněmovních volbách v říjnu 2013. Z hlediska formátu se počtem sedmi relevantních aktérů posunul český stranický systém z hlediska Sartoriho klasifikace od omezeného k extrémnímu multipartismu.[34] Výpočet relevantních aktérů je však odvislý od otázky hodnocení jejich významu při tvorbě vládních koalic či vlivu jejich přítomnosti na upřednostnění jedné varianty před druhou. Z tohoto hlediska je třeba podotknout, že vznik trojkoalice ČSSD – ANO - KDU-ČSL byl výrazně ovlivněn relačním poměrem mezi dvěma nejsilnějšími stranami a subjekty, které zůstaly v opozici vlevo od nich na pomyslné metrické ose, tedy KSČM a hnutí Úsvit. Lze se domnívat, že varianta koaliční spolupráce ČSSD s KSČM, resp. ANO s Úsvitem byla těmito subjekty apriori více preferována, ale zároveň jí vyloučil postoj druhého z koaličních partnerů, pro nějž byla účast tohoto subjektu v koalici nepřijatelná.[35] Tento úsudek by jasně signalizoval relevantní postavení KSČM i Úsvitu coby formací, jejichž přítomnost měla zásadní vliv na zformování vládní koalice v příslušném obsazení.

Pokud tvrdíme, že logika uspořádání vládní trojkoalice obráží poziční rozložení jednotlivých subjektů na pomyslné pravolevé ose v prostoru metrického středu, a tedy logickém vzniku dvojstranné opozice, jejíž pravou část představují TOP 09 a ODS a levou KSČM a Úsvit, potom docházíme k závěru, že logika nastavení koaličně-opozičních vzorců obráží zcela logiku nastavení extrémního multipartismu v Sartoriho podání.[36] Dvojstranná opozice není s to společně navrhnout alternativní uspořádání vládní koalice, ideologická vzdálenost mezi oběma krajními póly pravolevé osy zůstává poměrně výrazná a navíc z čistě relačního hlediska se KSČM i Úsvit nacházejí ve víceméně izolovaném, systému odcizeném postavení.[37] Hnutí Úsvit představuje v tomto schématu zvláštní fenomén, neboť jeho ideologická profilace, programatika, personální obsazení i organizační rámec, jakož i vzniklé systémové postavení po volbách 2013 není dosud dostatečně v odborné literatuře reflektováno a popsáno. S jistou nadsázkou však můžeme konstatovat, že soudě dle delšího vývoje průzkumů voličských preferencí i výsledků voleb druhého řádu v roce 2014 je jeho systémově relevantní postavení v delším časovém horizontu minimálně nejisté. I kdybychom hnutí Úsvit však z tohoto výkladu vyřadili jako subjekt z dlouhodobého hlediska irelevantní, tak na výše uvedeném soudu o nastavení formátu stranického systému se vzhledem k charakteristice KSČM nic neměnní.

Formát stranického systému však představuje toliko výchozí pozici analýzy systémového mechanismu. Logickou tezí by tedy bylo, že z formátu omezeného multipartismu logicky vyvstává předpoklad evoluce mechanismu v rámci sartoriánského typu polarizovaného pluralismu. Z výkladu v předchozí kapitole však tento závěr nemožno potvrdit, ba spíše naopak. Conditio sine qua non polarizovaného pluralismu v Sartoriho pojetí je totiž permanentní „krvácení“ středu a s tím spojené posilování krajních pólů kontinua. V českém případě by tedy podobný stav předpokládal výrazné posilování KSČM především na úkor ČSSD a taktéž TOP 09 a ODS na úkor ANO a zřejmě i KDU-ČSL. K podobné tendenci ovšem (zatím) nedochází a výsledky voleb druhého řádu i vývoj průzkumů voličských preferencí svědčí spíše o opaku. Druhou v zásadě nesplněnou podmínkou je existence nejen dvojstranné, ale taktéž dvojstranné antisystémové opozice, kdy strany vládní koalice tvoří „pól bezpečí“ v zájmu zachování systému jako celku. Jakkoliv můžeme v českém prostředí dlouhodobě v tomto kontextu usuzovat o KSČM jako straně odpovídající některým charakteristikám antisystémové formace v Sartoriho pojetí, [38] rozhodně je nemístné podobný soud aplikovat na TOP 09 a ODS, jakkoliv diskreditace neoliberálních receptů v předchozí éře představuje v současnosti důležitý zdroj neúčasti těchto stran ve vládní koalici a neochotě vládních aktérů s nimi koaličně spolupracovat. S tím je sice spojen aktuálně vysoký stupeň polarizace i vyšší míra „ideologické horečky“ v rámci systému, s čímž bychom mohli pojit dalšího Sartoriho znak polarizovaného pluralismu v podobě politiky trumfování a neustálého „zvyšování sázek“. Toto platí ovšem v relačním poměru pouze o politické praxi pravicové opozice vůči ústřednímu vládnímu aktérovi v podobě Babišova hnutí, jakož i opačně vymezování se lídra ANO vůči „zloději Kalouskovi“ na parlamentní půdě i v médiích.

Nezapojení všech relevantních systémových aktérů ve stejné míře do této praxe, jakož i dominantně přetrvávající jednodimenzionální nastavení stranické soutěže i její dostředivé tendence by svědčily spíše o tom, že navzdory posílení přítomnosti znaků Sartoriho polarizovaného pluralismu zůstává ústřední logika evoluce mechanismu českého stranického systému po roce 2013 spíše na úrovni umírněného pluralismu a bipolárního systémového uspořádání. Na empirické potvrzení tohoto závěru v delší časové perspektivě si budeme muset ještě počkat. Již výsledky dalších voleb, očekávaných na podzim 2017, naznačí, zda naše zde učiněné závěry jsou oprávněné.

Závěr

V předchozích kapitolách jsme se pokusili o vystižení klíčových funkcionálních charakteristik českého stranického systému v jeho vývojových tendencích v delší časové perspektivě s důrazem na jeho poslední stav po volbách do Poslanecké sněmovny roku 2013. Na základě analýzy dimenzí a směru mezistranické soutěže jsme vymezili výzkumné pole pro typologické určení současné české stranické soustavy dle teorie Giovanni Sartoriho.

Zjištění převládající jedné dimenze soutěže a jejího dostředivého směru s paralelně jdoucím zúžením soutěžního prostoru a posunu i zmenšení metrického středu stranicko-politického kontinua směrem doprava oproti předchozímu stavu přináší závěr v podobě předpokladu vysokého stupně kontinuity základních funkcionálních charakteristik českého stranického systému po roce 2013. Tato kontinuita je pak postihnutelná i v rámci typologického zařazení systému, kde prvek diskontinuity na úrovni systémového formátu, tj. zvýšení počtu relevantních aktérů z pěti na sedm a následná systémová konfigurace v tripolárním schématu: vládní koalice vs. dvojstranná, vzájemně inkompatibilní opozice, nepředstavuje zásadní změnu na úrovni stranicko-systémového mechanismu.

Navzdory vyššímu počtu aktérů se v reálném rámci soutěže nachází takový počet subjektů, který upravuje charakteristiku formátu do té míry, že posiluje znaky umírněného pluralismu v Sartoriho pojetí. Tento závěr je ovšem toliko středního dosahu, neboť tyto znaky pochopitelně nejsou naplněny bezezbytku. Můžeme tak konstatovat, že český stranický systém se po roce 2013 nachází z hlediska typologického zařazení někde mezi Sartoriho typy polarizovaného a umírněného pluralismu, což je ovšem závěr, k němuž došli čeští i zahraniční badatelé ve svých analýzách již v uplynulých dvou desetiletích.[39] Dominantní vývojová tendence je však určována logikou umírněného pluralismu a tento prvek se zdá být v posledku naplňován i po předčasných volbách roku 2013.[40] Právě toto zjištění představuje nejsilnější prvek kontinuity v rámci evoluce českého stranického systému před a po volbách roku 2013. Na validnější empirické potvrzení této teze a její detailnější zhodnocení si však budeme muset ještě nějakou dobu počkat.

Literatura a prameny:

Balík, Stanislav a kol.: Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010, CDK, Brno, 2010
Blondel, Jean – Müller – Rommel, Ferdinand – Malová, Darina: Governing new european democracies. Macmillan, Basingstoke & New York, 2007
Capoccia, Giovanni: Ani-System Parties, A conceptual reassessment, Journal of Theoretical Politics, Vol. 14, No. 1, 2002, s. 9 – 35
Fiala, Petr – Strmiska, Maxmilián: Teorie politických stran. Společnost pro odbornou literaturu Barrister & Principal, Brno, 2009
Havlík, Vlastimil a kol.: Volby do Poslanecké sněmovny 2013, Munipress, Brno, 2014
Hloušek, Vít: Seeking a Type: the Czech Party System after 1989, Politics in Central Europe, Vol. 6, No. 1, 2010
Inglehart, Ronald: Modernization and Postmodernization, cultural, economic nad political change in 43 societies, Princeton University Press, Princeton, New Persey, 1997
Kitschelt, Herbert: Formation of Party Cleavages in Post-Communist Democracies, Theoretical Proportions, Party Politics, Vol. 1, No. 4, 1995, s. 447 - 472
Kopeček, Lubomír: Deformace demokracie?: Opoziční smlouva a česká politika v letech 1998 – 2002, Barrister & Principal, Brno, 2015
Kunštát, Daniel: Sociální a demografický profil voličského zázemí českých politických stran, Naše společnost, roč. 5, č. 1, 2007, s. 14 – 23
Mainwaring, Scott – Scully, Timothy, R. (eds.): Building Democratic Institutions: party systems in Latin America. Stanford University Press, Stanford, 1995
Mair, Peter: Party System Change: approaches and interpretations. Clarendon Press, Oxford, 1998
Malíř, Jiří – Marek, Pavel (eds.): Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1938 – 2004. Doplněk, Brno, 2005
Morlino, Leonardo: Crisis of Parties and Change of Party System in Italy. Party Politics, Vol. 2, No. 1, 1996. s. 5 – 30
Novák, Miroslav – Lebeda, Tomáš (eds.): Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Dobrá Voda u Pelhřimova, 2004
Polášek, Martin – Novotný, Vilém – Perottino, Michel a kol.: Mezi masovou a kartelovou stranou: možnosti teorie při výkladu vývoje ČSSD a KSČM v letech 2000 – 2010, Sociologické nakladatelství (SLON), Praha, 2012
Pšeja, Pavel: Stranický systém České republiky, Politické strany a jejich vývoj 1989- 1998, CDK, Brno, 2005
Rokkan, Stein- Lipset, Seymour Martin (eds.): Party Systems and Voter Alignments, The Free Press, New York, 1967
Sartori, Giovanni: Strany a stranické systémy, CDK, Brno, 2005
Strmiska, Maxmilián: Polarizovaný pluralismus anebo polarizovaný multipartismus? Poznámka k typologii stranicko-politických systémů, Politologický časopis, roč. 4, č. 3, 1997, s. 213 - 220
Šaradín, Pavel: Teorie voleb druhého řádu: možnosti jejich aplikace v České republice. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc, 2008
Šedo, Jakub (ed.): České prezidentské volby v roce 2013. CDK, Brno, 2013
Toole, James: Government Formation and Party System Stabilization in East Central Europe, Party Politics, Vol. 6, No. 4, 2000
Babiš jako lapač hněvu (rozhovor s Václavem Bělohradským), Lidové noviny 14.3.2015
Olomouci bude zas vládnout koalice bez vítěze voleb, ANO jde do opozice, idnes.cz, 14.10.2014

[1] Srov. Sartori, Giovanni: Strany a stranické systémy, CDK, Brno, 2005

[2] Srov. Mair, Peter: Party System Change: approaches and interpretations. Clarendon Press, Oxford, 1998

[3] Srov. Mainwaring, Scott – Scully, Timothy, R. (eds.): Building Democratic Institutions: party systems in Latin America. Stanford University Press, Stanford, 1995

[4] Srov. Morlino, Leonardo: Crisis of Parties and Change of Party System in Italy. Party Politics, Vol. 2, No. 1, 1996. s. 5 - 30

[5] Sartori, Giovanni: Strany a stranické systémy, CDK, Brno, 2005, s. 185 či Fiala, Petr – Strmiska, Maxmilián: Teorie politických stran. Společnost pro odbornou literaturu Barrister & Principal, Brno, 2009, s. 180 - 205

[6] K pojmům póly a polarita stranických systémů srov. Fiala, Petr – Strmiska, Maxmilián: Teorie politických stran. Společnost pro odbornou literaturu Barrister & Principal, Brno, 2009, s. 186

[7] Tématem typologického zařazení českého stranického systému před rokem 2010 jsem se zabýval v článku Typologie českého stranického systému po roce 1989, E-polis.cz, 21.10.2010, Online dostupné: http://www.e-polis.cz/clanek/typologie-ceskeho-stranickeho-systemu-po-roce-1989.html (červenec 2015)

[8] Srov. Blondel, Jean – Müller – Rommel, Ferdinand – Malová, Darina: Governing new european democracies. Macmillan, Basingstoke & New York, 2007, s. 23

[9] Pšeja, Pavel: Stranický systém České republiky, Politické strany a jejich vývoj 1989- 1998, CDK, Brno, 2005, s. 154

[10] Srov. Fiala, Petr – Strmiska, Maxmilián: Systém politických stran v letech 1989 – 2004, In: Malíř, Jiří – Marek, Pavel (eds.): Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1938 – 2004. Doplněk, Brno, 2005, s. 1377

[11] K tomuto tématu srov. Kopeček, Lubomír: Deformace demokracie?: Opoziční smlouva a česká politika v letech 1998 – 2002, Barrister & Principal, Brno, 2015

[12] Fakticky ovšem již od nástupu Paroubkovy vlády v dubnu 2005, kdy formálně setrvala původní trojkoalice ČSSD – KDU-ČSL a US-DEU. Fakticky se však již zejména druhá jmenovaná strana nacházela v parlamentní opozici a ČSSD své klíčové vládní návrhy v Poslanecké sněmovně aktivně prosazovala za pomoci KSČM.

[13] Vzhledem k vysoké volební účasti i charakteru volební kampaně v prezidentských volbách můžeme spekulovat o jejich zařazení mezi „volby druhého řádu“. Mezi politology též existují názory, že prezidentské klání představuje svébytnou volební arénu, zcela nezávislou na evoluci stranického systému a jeho funkcionálních charakteristikách. Tyto otázky by vyžadovaly samostatnou pozornost. Zde je důležité především potvrzení vzorců mezistranické soutěže, k němuž vzhledem ke stranické podpoře obou nejsilnějších prezidentských kandidátů došlo. Analýza důvodů této skutečnosti zde není předmětem našeho zájmu. K tématu prezidentských voleb 2013 srov. Šedo, Jakub (ed.): České prezidentské volby v roce 2013. CDK, Brno, 2013. K tématu voleb druhého řádu srov. Šaradín, Pavel: Teorie voleb druhého řádu: možnosti jejich aplikace v České republice. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc, 2008.

[14] Sartori, Giovanni: Strany a stranické systémy, CDK, Brno, 2005, s. 338 - 360

[15] Tamtéž, s. 125 - 128

[16] K pojmu relační antisystémovost srov. Capoccia, Giovanni: Ani-System Parties, A conceptual reassessment, Journal of Theoretical Politics, Vol. 14, No. 1, 2002, s. 9 - 35

[17] K tématu štěpení (cleavages) ve stranických systémech postkomunistických zemí srov. Kitschelt, Herbert: Formation of Party Cleavages in Post-Communist Democracies, Theoretical Proportions, Party Politics, Vol. 1, No. 4, 1995, s. 447 - 472

[18] Rokkan, Stein- Lipset, Seymour Martin (eds.): Party Systems and Voter Alignments, The Free Press, New York, 1967, s. 1- 65

[19] V jistém ohledu bychom zde mohli hovořit o zárodečném působení štěpení materialismus vs. postmaterialismus. Srov. Inglehart, Ronald: Modernization and Postmodernization, cultural, economic nad political change in 43 societies, Princeton University Press, Princeton, New Persey, 1997

[20] Jde například o dílčí voličské přesuny mezi ODS a US-DEU či mezi ČSSD a KSČM. Pivotální postavení KDU-ČSL a její eventuální voličské zisky na úkor pravicových i levicových pak do tohoto rozměru patří taktéž.

[21] Sartori, Giovanni: Strany a stranické systémy, CDK, Brno, 2005, s. 340 či Novák, Miroslav: Geneze a problémy českého stranického systému, In: Novák, Miroslav – Lebeda, Tomáš (eds.): Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Dobrá Voda u Pelhřimova, 2004, s. 262

[22] Srov. např. Kunštát, Daniel: Sociální a demografický profil voličského zázemí českých politických stran, Naše společnost, roč. 5, č. 1, 2007, s. 14 - 23

[23] K tématu předčasných voleb do Poslanecké sněmovny v říjnu 2013 srov. Havlík, Vlastimil a kol.: Volby do Poslanecké sněmovny 2013, Munipress, Brno, 2014

[24] Václav Bělohradský definuje podnikatelský populismus jako využití masových antipolitických předstudků k dosažení politického konsensu v podobě legitimizace politického úsilí silného lídra skrze jeho úspěchy v mimopolitické sféře, v tomto případě ve sféře hospodářské a podnikatelské, jejíž význam je skrze rozsah sociálních benefitů této činnosti celospolečensky relevantní. Andreje Babiše zde Bělohradský explicitně přirovnává k Silvio Berlusconimu. Srov. Babiš jako lapač hněvu (rozhovor s Václavem Bělohradským), Lidové noviny 14.3.2015

[25] Jde o voličskou množinu voličů nacházejících se v pomyslném metrickém středu stranicko-politického kontinua, o než až do roku 2010 obvykle sváděly souboje dvě nejsilnější strany, a motivačním faktorem pro identifikaci s jednou z nich byla u těchto voličů pravděpodobná negativní motivace (obavy z vítězství té druhé).

[26] Sartori, Giovanni: Strany a stranické systémy, CDK, Brno, 2005, s. 349

[27] Srov. např. Balík, Stanislav a kol.: Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010, CDK, Brno, 2010, s. 32 - 39

[28] K této variantě však jak známo došlo na úrovni krajských zastupitelstev, kde v několika krajích již roku 2008, a v drtivé většině pak roku 2012 k ustavení vládnoucích koalic na bázi spojenectví ČSSD a KSČM došlo.

[29] Srov. Sartori, Giovanni: Strany a stranické systémy.CDK, Brno, 2005, s. 355 - 358

[30] Nutno konstatovat, že hnutí ANO pozici takto pojaté osy fakticky převzalo od ČSSD. Srov. Polášek, Martin – Novotný, Vilém – Perottino, Michel a kol.: Mezi masovou a kartelovou stranou: možnosti teorie při výkladu vývoje ČSSD a KSČM v letech 2000 – 2010, Sociologické nakladatelství (SLON), Praha, 2012, s. 52 - 55

[31] Srov. Sartori, Giovanni: Strany a stranické systémy, CDK, Brno, 2005, s. 357

[32] Jisté pokusy dostat se do tohoto prostoru soutěže jsou patrné např. i u KDU-ČSL, které se ovšem (až na drobné výjimky regionálních subsystémů v tradičních lidoveckých oblastech, najmě na jižní či střední Moravě) tato expanze, i s ohledem na její vládní angažmá a s ním spojenou odpovědnost za vládní politiku, dominantně příliš nedaří.

[33] Výjimky z tohoto pravidla tvoří pouze Plzeň a Olomouc, kde došlo k vytvoření širokých koalic zavedených stran proti hnutí ANO. Srov. V Plzni se strany dohodly na koalici. Vítězná ANO jde do opozice, idnes.cz, 18.10.2014, In: http://plzen.idnes.cz/koalice-plzen-primator-zrzavecky-dlv-/plzen-zpravy.aspx?c=A141018_101833_plzen-zpravy_kol (červenec 2015) a Olomouci bude zas vládnout koalice bez vítěze voleb, ANO jde do opozice, idnes.cz, 14.10.2014 In: http://olomouc.idnes.cz/radnice-volby-koalice-vitez-ano-olomouc-f0d-/olomouc-zpravy.aspx?c=A141012_214435_olomouc-zpravy_skr (červenec 2015)

[34] K rozlišení Sartoriho pojmů omezený a extrémní multipartismus a umírněný a polarizovaný pluralismus srov. např. Strmiska, Maxmilián: Polarizovaný pluralismus anebo polarizovaný multipartismus? Poznámka k typologii stranicko-politických systémů, Politologický časopis, roč. 4, č. 3, 1997, s. 213 - 220

[35] Pro ČSSD byla nepřijatelná koalice s Úsvitem a pro ANO pak koalice s KSČM. Vznik koalice dvou nejsilnějších stran s KDU-ČSL tedy můžeme chápat jako jakousi zbytkovou variantu, představující pro oba z nich druhé nejlepší, a v posledku jediné možné řešení koaličního uspořádání.

[36] Sartori, Giovanni: Strany a stranické systémy, CDK, Brno, 2005, s. 135 - 151

[37] Sartorim užívaný pojem antisystémová strana je nejen v české politologické obci často podrobován kritice pro svou přílišnou sémantickou radikalitu i nízkou explanační schopnost. Proto se zde přidržujeme mírnějšího označení „systému odcizená strana“, které ve svých analýzách užívá např. Pavel Pšeja (srov. Pšeja, Pavel: Stranický systém České republiky, Politické strany a jejich vývoj 1989- 1998, CDK, Brno, 2005). Nutno ovšem dodat, že výše zmíněná koncepce relační antisystémovosti z pera Giovanniho Capoccii obsahuje pojem antisystémová strana taktéž. Srov. Capoccia, Giovanni: Ani-System Parties, A conceptual reassessment, Journal of Theoretical Politics, Vol. 14, No. 1, 2002, s. 9 - 35

[38] Sartori, Giovanni: Strany a stranické systémy, CDK, Brno, 2005, s. 138

[39] Srov. Pšeja, Pavel: Stranický systém České republiky, Politické strany a jejich vývoj 1989- 1998, CDK, Brno, 2005 či Toole, James: Government Formation and Party System Stabilization in East Central Europe, Party Politics, Vol. 6, No. 4, 2000

[40] Hloušek, Vít: Seeking a Type: the Czech Party System after 1989, Politics in Central Europe, Vol. 6, No. 1, 2010, s. 90 - 109

Jak citovat tento text?

Hanáček, , Vladimír. Český stranický systém po roce 2013 v sartoriánské perspektivě [online]. E-polis.cz, 17. srpen 2015. [cit. 2021-01-27]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/cesky-stranicky-system-po-roce-2013-v-sartorianske-perspektive.html>. ISSN 1801-1438.