Míčka, Roman: Znovu jsme se ujali dědictví otců (recenze)
26. leden 2015 PhDr. Vladimír Hanáček, Ph.D. komentářeProblém amerického katolicismu nepatří v české odborné literatuře mezi široce zpracovaná témata. Knihu věnující se tomuto fenoménu, jeho dějinnému a rozličným variacím se kritickým pohledem snaží detailněji přiblížit Vladimír Hanáček.
Českému čtenáři se dostalo do rukou první kompaktnější monografické zpracování problematiky politického katolicismu v USA, které představuje publikace teologa a politologa Romana Míčky nazvaná s odkazem na citát z První knihy Makabejské Znovu jsme se ujali dědictví otců... (CDK, Brno, 2014). Autor v ní prezentuje detailní analýzu problematiky politického a myšlenkového působení dvou osobností, hlásících se ke katolickému vyznání, osobností sdílejících podobná hodnotová východiska myšlení, avšak též osobností docházejících k velmi rozdílným závěrům a praktickým řešením – Michaela Novaka a Patricka J. Buchanana. Pozadím, na němž autor srovnání těchto myslitelů provádí, jsou klíčové oblasti zájmu politické vědy, tedy uvažování o demokracii a americkém politickém systému, o ekonomice, o zahraniční politice, o náboženství, katolicismu a sociálním učení Církve a konečně o podstatě konzervatismu.
Michael Novak se navzdory svým socialistickým postojům v mladém věku vyvinul v předního představitele liberálního katolicismu v USA, jehož nejslavnější (již roku 1991 i česky vydané) dílo Duch demokratického kapitalismu je velkolepou syntézou klasického liberalismu s katolickými myšlenkovými tradicemi a Novak dochází k závěru, že tyto dvě tradice se historicky vzájemně potřebují. Patrick J. Buchanan je zase nositelem konzervativního přístupu, interpretujícího étos „otců-zakladatelů“ USA jako ideu morálně vyspělé společnosti, stavící na duchovních tradicích křesťanství a udržující tuto tradici coby životodárný zdroj společnosti. Sám Míčka správně upozorňuje na kontroverzní dimenze myšlení obou osobností:
Novak ze své obhajoby liberálních společenských institucí vyvozuje neoliberální ekonomické důrazy, hájící praxi tzv. globálního kapitalismu s dominantní pozicí velkých korporací, jakož i hodnotový univerzalismus, prakticky legitimizující intervencionistickou zahraniční politiku USA v neokonzervativním duchu.
Buchanan zase svůj paleokonzervativní přístup, opírající se o představu izolacionistické zahraniční politiky USA a ekonomický nacionalismus s protekcionismem státu v oblasti obchodu, posouvá do roviny, kvůli níž je řadou svých kritiků označován za rasistu a xenofoba, neboť například svůj nesouhlas se vstřícným přístupem v otázce hispánské imigrace do USA až příliš interpretuje skrze význam etnických odlišností coby determinant sociálních jevů.
Tyto kontroverze nejsou nepodstatným detailem, který by charakteristiku přínosu obou myslitelů doplňoval jen okrajově, nýbrž jde o podstatný faktor zhodnocení adekvátnosti samotné provedené komparace. Na myšlenkových východiscích obou autorů sice lze dobře demonstrovat ústřední odlišnosti dvou hlavních linií amerického konzervatismu (nejen katolického) i zhodnocení jejich přípustnosti ve vztahu k tradici katolického sociálního myšlení, jež v anglosaském prostředí nikdy nepatřilo k dominantnímu. Zároveň však pro evropského a konkrétně i českého čtenáře (najmě katolíka) mohou představovat nepřekročitelnou bariéru, která znemožňuje, aby se jedním či druhým myslitelem nechal inspirovat bezezbytku, tedy v míře, kde by jedinou nevyřešenou otázkou zůstávala samotná kontextualizace těchto podnětů v domácím prostředí a jejich následné praktické uskutečňování v odlišných společenských i historických podmínkách.
Proto je otázkou, zda by nebylo příhodnější zapojit do provedené komparace někoho z amerických katolických intelektuálů, kdo ve svých vnitropolitických i zahraničně-politických postojích zastává pozice bližší evropským tradicím katolického myšlení (typově např. Andrew Bacevich). Je však třeba přiznat, že málokterý ze současných amerických katolických myslitelů zaujímá tak široký a komplexní záběr témat, jaký obsáhli diskutovaní autoři. Otázka domácích inspirací pro praxi amerického politického katolicismu však i nadále zůstává spíše nezodpovězena.
V čem tedy možné inspirační zdroje spočívají? Pro jejich identifikaci je třeba vykročit mimo úzký rámec analýzy myšlení dvou katolických autorů a zamyslet se nad úvodními pasážemi Míčkovy publikace, snažící se nastavit definiční parametry samotného pojmu politického katolicismu a jeho relevanci v USA. Tedy co tímto pojmem rozumíme?
Politický katolicismus byl úžeji chápán jako politizace katolické církve či politická aktivita katolických duchovních či konfesijních politických stran, namnoze splývajících s katolickou církví nejen personálně, ale i programově (přímá návaznost programu strany na věroučné církevní dokumenty). Míčka se však kloní k zajímavějšímu, širšímu chápání pojmu a chápe ho jako jakoukoliv politickou aktivitu či koncept nositele, který je spojen přímo či nepřímo s katolicismem coby institucionalizovaným náboženstvím. Z tohoto hlediska je navýsost inspirativní intencionální otevřenost amerických katolíků spolupráci s reprezentanty jiných ideových proudů, nacházejících s katolickým myšlením společná hodnotová východiska.
Absence historicky zformovaných konfesijních politických stran způsobila, že v USA katoličtí voliči vždy preferovali jednu ze dvou dominantních stran: do 60. let Demokraty, kteří se však poté pod vlivem nové levice výrazně posunuli směrem k liberálním postojům v některých klíčových morálních tématech, což následně vedlo mnoho katolických voličů k vyšší podpoře Republikánů.
I v mnoha evropských zemích včetně ČR je nezbytné, aby se křesťanskodemokratické strany coby tradiční nositelky hodnotových důrazů blízkých katolickým voličům neomezovaly jen na konfesijně definované tradiční voličské skupiny, ale snažily se oslovit širší spektrum voličů skrze zdůraznění i těch ideových zdrojů, které jsou spojeny se sekulárními konzervativními a klasicko-liberálními koncepty.
K tomu je však zapotřebí splnit i druhou podmínku, která je v USA naopak nepříliš příznivě naplňována, jak dokládá i příklad zmíněných dvou myslitelů, a to je autonomie takto zformovaného ideového konceptu, tedy jeho nezaměnitelnost s jinou ideovou pozicí, která by principiální hodnotový náboj, vyvěrající s katolických myšlenkových tradic, ve finále značně vyprazdňovala.
Michael Novak je považován za ikonu liberálního katolicismu, ale možná ještě výrazněji za protagonistu soudobého politického neoliberalismu a neokonzervatismu, které nemají s katolickým sociálním myšlením a obsahem papežských sociálních encyklik mnoho společného. Patrick J. Buchanan je podobně vnímán více jako americký izolacionista a inspirátor americké náboženské pravice, mající stále dominantně protestantský původ. Znamená to tedy, že křesťanskodemokratické strany coby nositelky tradic katolického sociálního myšlení by neměly opouštět tuto hodnotovou pozici včetně explicitně náboženských zdrojů těchto hodnot a neměly by nechávat svůj program infikovat ideovými důrazy jiné ideové provenience. Křesťanské hodnoty by neměly být okrajovým ornamentem neoliberalismu či nacionalismu.
Míčkova publikace přináší českému čtenáři tyto podněty, a proto je navzdory omezenému rozsahu analýzy velmi cenným souhrnným přínosem poznání skutečností, které dosud byly v ČR rozebírány separátně a především bez vazby na společně sdílený hodnotový étos obou myslitelů, tedy katolické myšlenkové tradice.
Míčka, Roman: Znovu jsme se ujali dědictví otců… Konzervativní politický katolicismus v USA na pozadí komparace Michaela Novaka a Patricka Buchanana. Brno: CDK, 2014. 269 stran.
Jak citovat tento text?
Hanáček,, Vladimír. Míčka, Roman: Znovu jsme se ujali dědictví otců (recenze) [online]. E-polis.cz, 26. leden 2015. [cit. 2025-02-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/micka-roman-znovu-jsme-se-ujali-dedictvi-otcu-recenze.html>. ISSN 1801-1438.

Autor: PhDr. Vladimír Hanáček, Ph.D.
Narozen 1987, politolog a publicista, vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze a spolupracuje na projektu Paměť národa v Jihočeském kraji.
[Nahoru ↑]
Hodnocení
Hodnocení: 5 hvězdiček / Hodnoceno: 1x