Analýza české vládní koalice 2002-2006

20. srpen 2008 Bc. Michal Trojan komentáře

Mým cílem je analyzovat utváření, formu a fungování vládní koalice na půdě dolní komory parlamentu České Republiky v období 25. 4. 2002 – 16. 8. 2006. Toto období je zajímavé především tím, že se celkem třikrát měnila osoba na postu premiéra . Je velmi zajímavé sledovat, jakým způsobem se měnilo chování koaličních partnerů právě v závislosti na osobě premiéra.

Analýza české vládní koalice 2002-2006

Mým cílem je analyzovat utváření, formu a fungování vládní koalice na půdě dolní komory parlamentu České Republiky v období 25. 4. 2002 – 16. 8. 2006. Toto období je zajímavé především tím, že se celkem třikrát měnila osoba na postu premiéra1. Je velmi zajímavé sledovat, jakým způsobem se měnilo chování koaličních partnerů právě v závislosti na osobě premiéra [1] .

Volby konané 14. - 15. 6. 2002 vyhrála navzdory předvolebním prognózám ČSSD, a byť část jejích voličů dala pravděpodobně přednost KSČM [2] , znamenalo 30,20% hlasů (70 mandátů) v podstatě úspěch. Volební neúspěch ODS, jež se umístila druhá s 24,47% hlasů (58 mandátů), je třeba chápat jako negativní důsledek vlivu „opoziční smlouvy“ na voliče a zároveň jako neschopnost oslovit centristicky orientované voliče [3] . KSČM dosáhla se svými 18,51% (41 mandátů) relativního úspěchu, nicméně se jí nepodařilo změnit svůj nulový koaliční potenciál a tak zůstala pro povolební vyjednávání o vládní koalici prakticky mimo hru. Koalice KDU-ČSL a US-DEU získala 14,27% hlasů (31 mandátů) a to v podstatě hlavně díky stabilnímu voličskému jádru lidovecké strany [4] .

Vzhledem k tomu, že ČSSD potvrdila platnost bohumínského usnesení o tom, že nebude na parlamentní úrovni spolupracovat s KSČM [5] a přihlédneme-li k tomu, jaké reakce vyvolala „opoziční smlouva“ je koaliční spojení ČSSD – KDU-ČSL – US-DEU příkladem racionálního jednání, i když do značné míry zapříčiněném nedostatkem alternativ. Lidovci a unionisté si dobře uvědomili riziko změny volebního systému, jež bylo jedním ze základních kamenů „oposiční smlouvy“, a jež nebylo realizováno pouze shodou okolností a rozhodli se aktivně zabránit opakování situace z léta 1998. Sociálním demokratům se, uzavřením takovéto koalice, naproti tomu podařilo vymanit z kompromitující debaty o přípustnosti spolupráce s KSČM. Vznikla tak MWC, opírající se o nejmenší možnou většinu 101 hlasů [6] . Tato koalice se nadále dá popsat i jako MCWC s ČSSD a UD-DEU na opačných ideologických pólech a s KDU-ČSL v roli pivotální strany, jež přijmula za úkol ideově propojit vzniklou koalici. Jednalo se i o MSC, byť jak jsem v poznámce zmínil, velmi křehkou. Tuto koalici bych se naproti tomu nedovolil označit jako MRC, jelikož ideologická vzdálenost mezi ČSSD a US-DEU byla, hlavně na počátku, velmi výrazná.

Výsledná vláda pod vedením premiéra Vladimíra Špidly se skládala z deseti ministrů za ČSSD, třech ministrů za KDU-ČSL a ze dvou ministrů za US-DEU [7] . Sociální demokraté si v této vládě zajistili obsazení klíčových ministerstev pro ovládnutí sociální politiky, školství, ekonomiky, hospodářství, obrany a vnitra. Resorty zahraničních věcí, dopravy a životního prostředí získala KDU-ČSL a resorty informatiky a místního rozvoje připadly US-DEU. V tomto bodě jde o faktické potvrzení teorie office seeking [8] , jelikož nejsilnější koaliční strana dokázala obsadit nejdůležitější vládní posty [9] .

Napětí uvnitř ČSSD, pramenící z přesvědčení některých jejích členů, že vláda až příliš ustupuje požadavkům a „vydírání“ ze strany lidoveckých a unionistických ministrů se záhy projevila částečným ochlazením vztahů uvnitř koalice. Další nejistotu přinesla i změna na postu premiéra, kde Vladimíra Špidlu nahradil 4.8.2004 Stanislav Gross. Z dílčích změn týkajících se ministerských postů, jež následovaly po nástupu Grosse do funkce, bych vyzdvihl především obsazení postu ministra spravedlnosti předsedou US-DEU Pavlem Němcem výměnou za post ministerstva pro místní rozvoj, jež bylo obsazeno Jiřím Paroubkem (ČSSD) a o získání postu ministra obrany pro US-DEU [10] . Na dalším fungování koalice měl vliv především skandál okolo premiéra Grosse, jež nakonec vedl až k jeho demisi na jaře 2005. Dramatický propad preferencí ČSSD a ztráta důvěry občanů ve vládu přerostl v krizi, jež vyvrcholila demisí unionistických a lidoveckých ministrů a k rétorickému příklonu KDU-ČSL na stranu opoziční ODS. US-DEU, jež se mezitím v průzkumech veřejného mínění propadla hluboko pod hranici 5% rezignovala na možnost připojit se k vyjádření nedůvěry vládě, jelikož si dobře uvědomila, že by v eventuelních předčasných volbách neuspěla. Vláda Jiřího Paroubka, jež oficiálně zahájila své funkční období 25. 4. 2005 neprošla, co se stranických změn na ministerských postech týče, žádnými obměnami. Následující období je bylo charakteristické především ostrými spory mezi ČSSD a opoziční ODS, mezi nimiž balancovala KDU-ČSL, snažíc se udržet si své postavení ve vládě a na druhou stranu vybudovat spojenectví s ODS a zajistit si tak silného partnera pro příští volební období. Napjatá situace ve vládě pak vedla vedení ČSSD k zjištění, že pro prosazení klíčových zákonů, týkajících se především obchodu a sociálních věcí, je snazší hledat podporu u KSČM, než u svých koaličních partnerů [11] .

Závěrem bych chtěl říci, že v chování politických stran ve zmiňovaném období lze nalézt celou škálu modelů chování, jak je popisuje i teorie [12] . Naproti tomu se nedá tvrdit, že by nějaký model chování převažoval. Za celé období 2002 – 2006 jsem nenalezl jediný příklad „deviantního“ chování některé ze stran koalice a i zdánlivě iracionální chování US-DEU, jež na sklonku roku 2005 víceméně rezignovala na jakékoliv prosazování vlastních vládních cílů se dá racionálně vysvětlit [13] .

Použitá literatura:

Říchová, Blanka: 2000. Přehled moderních politologických teorií. Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Portál: Praha, s. 9-157.
Fiala, Petr – Herbut, Ryszard a Kol.: 2003. Středoevropské systémy politických stran. Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko. MPÚ: Brno, s. 13-54.
Strnadová, Lenka: 2006. Proces formování povolebních koalic v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR a na úrovni samosprávy: komparativní analýza (v tisku).

Elektronické zdroje (17.11.2006)

Poznámky:

[1] www.vlada.cz

[2] Fiala, Petr – Herbut, Ryszard a Kol.: 2003. Středoevropské systémy politických stran. Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko. MPÚ: Brno, s. 13-54. (Str. 43)

[3] Tamtéž.

[4] Výsledky voleb viz www.volby.cz .

[5] Pokud by koalice ČSSD a KSČM přesto vznikla, jednalo by se o MCWC, jež by se opírala o stabilní většinu 111 hlasů. Programová blízkost obou těchto stran a existence silně levicového křídla uvnitř ČSSD měla za následek, mimo jiné, i koaliční roztržku za období vlády J. Paroubka.

[6] Takto těsná většina vyvolávala již zkraje řadu pochyb vzhledem k programovým rozdílům mezi ČSSD a US-DEU.

[7] www.vlada.cz

[8] Říchová, Blanka: 2000. Přehled moderních politologických teorií. Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Portál: Praha, s. 9-157. (Str. 125)

[9] Úspěchem pro KDU-ČSL se v tomto směru zdá být pouze zisk postu ministra zahraničních věcí.

[10] www.vlada.cz

[11] To mělo za následek, že v pěti klíčových hlasováních na jaře 2006 hlasovaly strany vládní koalice proti sobě. (Statistiky hlasování viz www.vlada.cz .)

[12] Ať již jde o prosazení se formou obsazení klíčových postů ve vládě, či o prosazení vlastní ideologie.

[13] US-DEU se totiž vlastní vinou dostala do situace, při níž nemohla použít aktivního vydírání za účelem prosazení vlastních cílů, jelikož její případné vystoupení z koalice by sice znamenalo pád vlády, ale zároveň by se stalo aktem sebezničujícím. US-DEU totiž nedokázala programově oslovit liberální voliče, což se v podstatě ukázalo již ve výsledku voleb 2002.

Jak citovat tento text?

Trojan, Michal. Analýza české vládní koalice 2002-2006 [online]. E-polis.cz, 20. srpen 2008. [cit. 2024-10-03]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/analyza-ceske-vladni-koalice-2002-2006.html>. ISSN 1801-1438.