Společenskovědní časopis

Konflikty USA a Kuby na počátku 60. let a jejich vliv na formování a aplikaci práva mezinárodní bezpečnosti

25. leden 2010 Bc. Jan Ptáčník komentáře

Konflikty USA a Kuby na počátku 60. let a jejich vliv na formování a aplikaci práva mezinárodní bezpečnosti

1. Úvod

Incidenty známé jako invaze v Zátoce sviní a karibská krize byly z globálního hlediska jedním z klíčových okamžiků balancování na hraně vypuknutí dalšího ozbrojeného konfliktu celosvětového rozsahu, a to s následky, které si jen těžko lze představit. Kuba se na počátku 60. let 20. století stala logickou oblastí sporu západního a východního bloku a spolu s tím i centrem světového dění, tentokrát prakticky čistě v podobě konfliktu USA a SSSR. Jen málokteré události měly pro budoucí formování vztahů dvou velmocí tak vysoký význam. I přesto, že samotná karibská krize společně s událostmi jí bezprostředně předcházejícími mohla vést až k jaderné válce, stala se nakonec vrcholným bodem rivality, po němž nastala v bipolárním konfliktu fáze deeskalace, tedy uvolňování napětí mezi soupeřícími stranami. Ve své práci se chystám objasnit vliv dění na Kubě v časovém horizontu několika málo let před vyloděním v Zátoce sviní a karibskou krizí na samotné vypuknutí těchto událostí, zhodnotit je z hlediska mezinárodního práva a následně popsat dopad diplomatického řešení této události na Kubu coby aktéra mezinárodní scény a samozřejmě také na systém mezinárodních vztahů, práva a bezpečnosti jako takový. Záměrně ve své práci vynechávám otázku zásady nevměšování se do vnitřních záležitostí států, neboť se prakticky celá odvíjí až od stanoviska mezinárodních soudního dvora v případu sporu USA a Nicaraguy z roku 1986.[1]

2. Vliv událostí na Kubě přelomu 50. a 60. let na uskutečnění invaze v Zátoce sviní a propuknutí karibské krize

Počátky vzniku konfliktu velmocí o vliv na Kubě je nutno hledat v poměrně malicherné záležitosti, totiž ve vztahu kubánského diktátora Fidela Castra k USA. Spojené státy ovšem rovněž měly důvody, proč s Kubou nepěstovat příkladné vztahy. Ještě na konci 50. let byl chod kubánského hospodářství řízen prakticky výhradně ekonomickými subjekty s centrálním vedením v USA. Nejznatelnějším předmětem sporu se stal ropný průmysl a zemědělství. Kuba ropu v malém množství těžila, avšak ropné společnosti patřily americkým investorům, kterým se Castrova nařízení o vydávání velmi vysokých odvodů do státních rezerv nelíbila. Masové americké državy půdy na Kubě přerušila Castrova agrární reforma z roku 1959. USA tak vůči Kubě začaly prosazovat ekonomicky represivní poltiku (Quirk, 1999: 323 – 324, 328 – 329, 331).

Nastalá situace měla na politicko-diplomatické uspořádání světa značný vliv. Generální tajemník KSSS, Nikita Chruščov, vycítil šanci a rozhodl se k riskantnímu kroku v podobě podpory Kuby a rozšíření vlivu východní ideologie do oblasti v těsné blízkosti hlavního politického soupeře na mezinárodní scéně.

Období přelomu 50. a 60. let znamenalo pro SSSR čas rozkolu s maoistickou Čínou a nový, geopoliticky velmi strategický partner by znamenal nové posílení pozice SSSR v bipolárním konfliktu. Castro zřejmě nebyl komunistou, spíše radikálním demokratem, ale pokud chtěl čelit mocenskému tlaku a ostré rétorice Bílého domu, musel zaujmout přátelskou pozici vůči SSSR. Pro čelní představitele vládního aparátu USA existovaly jen dvě přípustné možnosti – buď Fidel Castro je komunista, nebo antikomunista. V konečném důsledku však Castrovo vnitřní přesvědčení vůbec nehrálo roli, protože mocenským představitelům USA stačilo, že bojuje na opačné straně barikády, než by chtěli. I za předpokladu, že Castro skutečně byl přesvědčeným marxistou-leninistou již před revolucí, není snadné ideologicky objasnit jeho utilitaristické chování (De Villa, Neubauer, 2007: s. 138). Nekompromisní a nestrategický přístup USA k tomuto sporu[2] vyústil až v přerušení diplomatických styků Kuby s USA 3. ledna 1961 a k situací vynucenému přijetí marxisticko-leninistické ideologie samotným Castrem (Castro, 2007: s. 98 – 99).

Další událostí, jež měla nezpochybnitelný vliv na vypuknutí karibské krize, byla vojenská invaze USA přímo na území Kuby (známá jako invaze v Zátoce sviní). Zřetelný vliv na vypuknutí daného ozbrojeného incidentu měla především strategie destabilizace, kterou praktikovala CIA. Navíc nový prezident USA – J. F. Kennedy – se ve své předvolební kampani prezentoval jako zarytý a radikální antikomunista a kritizoval svého předchůdce Eisenhowera za to, že umožnil nástup socialistického režimu na Kubě (De Villa, Neubauer, 2007: 142). Prvotní destabilizační aktivity CIA probíhaly pomocí nejrůznějších sabotáží kubánského zemědělství a materiální podpory guerillové skupiny vyvlastněných velkostatkářů v pohoří Sierra de Escambray. Kennedy byl hned po inauguraci postaven před plán invaze na Kubu. Jeho protikandidát Richard Nixon jako Eisenhowerův viceprezident o plánech věděl již dříve (pracoval na plánech, jak odstranit Castra, protože to slíbil americkým korporacím, které byly poškozeny zestátněním a financovaly značnou část Nixonovy volební kampaně). Castrova kampaň namířená proti oběma kandidátům značně urychlila Kennedyho rozhodnutí (Quirk, 1999: 386 – 387, 389).

Plán invaze na Kubu byl založen na předpokladu, že se na stranu invazní síly rychle přidá kubánský lid. Kennedy podporoval kubánskou exilovou vládu, která měla po obsazení ostrova převzít moc. K samotnému vojenskému řešení se však stavěl poměrně skepticky, radikálně odmítl přímou účast amerických vojáků na pozemních operacích. Invaze na Kubu začala 15. dubna 1961 leteckým bombardováním strategických cílů za účelem zničení kubánského letectva. Samotné vylodění na pláži Playa Larga u obce Girón známé jako Zátoka sviní proběhlo 17. dubna. Akce se zúčastnilo zhruba 1500 vojensky vycvičených exilových Kubánců. Operace byla velice neúspěšná. Nepředpokládalo se, že Kuba bude ještě disponovat letectvem, které velmi zkomplikovalo vylodění a především zásobování. Většina invazních jednotek se následně vzdala (De Villa, Neubauer, 2007: s. 147 – 154).

3. Vznik, průběh a řešení karibské krize

Po výše popsaných událostech se Kuba stala novým a velice strategickým satelitem východního bloku.[3] Nedá se ovšem tvrdit, že byla považována za spolehlivého spojence. Castro odmítal ortodoxní marxisticko-leninistickou ideologii. Přesto však vyhlásil socialistickou republiku a přijal marxisticko-leninistický program „upravený dle objektivních potřeb Kuby“. (De Villa, Neubauer, 2007: s. 155 – 156) SSSR tedy přistoupil k vytvoření ekonomické závislosti Kuby – po uvalení sankcí USA na dovoz kubánského cukru se právě SSSR a potažmo země RVHP staly hlavním odběratelem této klíčové plodiny. Castro se ale za žádných okolností nehodlal stát Chruščovovou loutkou. Pro posílení vlivu tedy bylo potřeba učinit ústupek - dát Kubě privilegovanější postavení, a to ideálně v podobě rozsáhlejší vojenské výpomoci.[4] S nápadem rozmístit na Kubě rakety s jadernými hlavicemi přišel Chruščov na jaře 1962. Primárním cílem nebyla ochrana Kuby, nýbrž vyvážení jaderné nerovnováhy. USA disponovaly díky raketovým základnám v Itálii a Turecku mnohonásobně větším počtem jaderných střel schopných zaměřit významné cíle přímo v SSSR. Chruščov s obavami sledoval, jak USA intenzivně cvičí nejrůznější scénáře vylodění armády na Portoriku s vědomím, že Kennedy bude chtít získat zpět ztracenou reputaci po fiasku operace v Zátoce sviní. Castro a jeho nejbližší byli tedy informováni o záměru rozmístit na Kubě interkontinentální rakety s jadernými hlavicemi.

Fidel Castro, jenž budoval svou pověst na faktu, že on je nejvyšším vůdcem revoluce (Máximo Líder) a nikdy nedopustí, aby se Kuba stala jen loutkou kterékoliv světové velmoci, stál před velmi těžkým rozhodnutím. Preferoval uzavření oficiální spojenecké smlouvy, která by zařadila Kubu pod sovětský jaderný deštník, což Chruščov odmítal. Přesto nakonec byla dohoda uzavřena. Na Kubu byli vysláni tajní vyjednávači a Fidel Castro s návrhem souhlasil. Potíže činil zejména fakt, že SSSR chtěl celou instalaci raketového systému na Kubě provést s nejvyšší mírou utajení. Chruščov rázně odmítl návrhy na veřejné oznámení svého záměru (Raffy, 2008: 330 – 332). Maskované sovětské transporty se nedařilo odhalit až do 15. října 1962, kdy americký výzkumný letoun pořídil snímky odpalovacích ramp pro rakety středního doletu. Reakce USA se rozdělila na tzv. jestřáby a holubice. Jestřábi, vesměs armádní představitelé, žádali po Kennedym rychlý letecký zásah proti rampám a následnou invazi. Holubice (např. ministr zahraničí McNamara) přistupovaly umírněněji, jejich požadavkem byla blokáda dalších transportů na Kubu. 22. října vystoupil v médiích Kennedy a informoval světovou veřejnost, že o raketových základnách na Kubě ví. Zároveň vyzval SSSR k okamžitému stažení raket a vyhlásil námořní karanténu Kuby. Na závěr svého projevu se obrátil na kubánský lid a přesvědčoval jej ke svržení diktatury (De Villa, Neubauer, 2007: s. 164 – 166).

Námořní karanténa Kuby byla účinná, neboť sovětské lodě po dvou dnech odpluly. Nicméně Bílý dům nebyl zdaleka tak dobře informován, jak by se mohlo zdát. Kennedy nevěděl, že na Kubě je v pohotovosti přibližně 40 000 vojáků Rudé armády a že disponují taktickými jadernými zbraněmi. McNamara se tento fakt údajně dozvěděl až na konferenci v Havaně roku 1992 (De Villa, Neubauer, 2007: s. 166).

Projevu J. F. Kennedyho se Fidel Castro veřejně vysmál a vznesené požadavky USA veřejně odmítnul i Chruščov. Během několika dní ale ukázala svůj vliv tajná diplomacie a již 26. října zaslal Chruščov Kennedymu dopis, ve kterém přislíbil stažení raket výměnou za garanci bezpečnosti Kuby a stažení jaderných raket Jupiter z Turecka a Itálie. Kennedy tyto požadavky přijal, ale veřejnost o nich zůstala neinformována, stejně tak o dohodě nevěděl ani Castro (Kennedy, 1999: 46 – 50). Na Kubě protiletadlová obrana sestřelila americký výzvědný letoun. Tato událost opět zkomplikovala jednání a američtí „jestřábi“ znovu tlačili Kennedyho k použití vojenské síly. Rovněž Castro začal požadovat po SSSR nekompromisní vojenský přístup. K invazi a rozpoutání jaderné války ale nedošlo. Definitivní rozhodnutí o stažení raket z Kuby výměnou za záruku bezpečnosti ostrova a stažení raket z Turecka a Itálie vyhlásil Chruščov 28. října 1962. Karibská krize tímto aktem definitivně skončila[5] (De Villa, Neubauer, 2007: s. 167 – 169).

4. Analýza kubánských událostí na počátku 60. let z hlediska práva a mezinárodní bezpečnosti

Status legálního uprchlíka pro Kubánce

Po nástupu Fidela Castra do čela kubánské politiky nastala masivní vlna migrace. Jednak z Kuby (zvláště do USA), jednak na Kubu (hlavně z USA). Imigrační úřady zaujaly ke kubánským imigrantům až neobvykle nekonfliktní postoj (důvody nebyly jen politické, ale též ekonomické – z Kuby odcházely především bohatší vrstvy obyvatelstva). Praktikování politiky snadného přistěhovalectví z Kuby do USA bylo později dokonce ospravedlněno zákonem. Tzv. Cuban Adjustment Act dával každému přistěhovalci z Kuby automaticky status legálního uprchlíka, což ostře kontrastovalo např. se situací na mexicko-amerických hranicích (De Villa, Neubauer, 2007: 145).

Diplomatická přestřelka Kuby a USA

Otevřená nenávist mezi Fidelem Castrem a USA se projevila již na podzim roku 1960, kdy byl Castro pozván na Valné shromáždění OSN v New Yorku[6]. Nečekal vřelé přivítání, avšak americké úřady si pro něj přichystaly mnohem horší překvapení, než by se dalo tušit. Byl šikanován imigračním úřadem, nebylo mu povoleno mluvit s exilovými Kubánci a kvůli obavám z demonstrací nebyl vpuštěn do hotelu, kde plánoval přenocovat. Tyto diplomatické incidenty však byly opět jen vodou na mlýn jeho propagandy. Fidel Castro se nejprve chystal strávit noc přímo v Central Parku, ale posléze zvolil ještě důmyslnější řešení. Vydal se hledat ubytování v jedné z problémových čtvrtí s převahou afroamerického obyvatelstva, které jej vítalo s obrovským nadšením (De Villa, Neubauer, 2007: 132 – 135). Na Valném shromáždění přednesl nejdelší řeč v historii OSN, která ovšem bez rozvášněného davu Kubánců neměla ani zlomek obvyklé působivosti. Diplomatického faux pas okamžitě využil Chruščov, když bez váhání poskytl kubánské diplomatické výpravě letadlo, jelikož kubánský vládní letoun chtěly americké exekuční úřady zabavit jako zástavu za nezaplacení hotelových pokojů v centru města, kam nebyla Castrova výprava vůbec vpuštěna (De Villa, Neubauer, 2007: 139).

Nekompromisní politika USA proti nepohodlným režimům v oblasti Střední Ameriky nebyla na počátku 60. let považována za výjimku, což Castro dobře věděl. USA již v 50. letech řešily politickou neposlušnost malých středoamerických států (neváhaly např. silou svrhnout guatemalský režim, který, podobně jako na Kubě, přistoupil k zestátnění majetku amerických koncernů). V případě Kuby však došlo ke značnému podcenění nikoliv vojenského potenciálu, nýbrž oddanosti Kubánců nedemokratickému režimu. Neúspěšná vojenská invaze v Zátoce sviní představovala zřejmě pověstný poslední hřebík do rakve kubánsko-amerických vztahů. Castrovo následné sebeprohlášení za marxistu-leninistu a začátek otevřené spolupráce se SSSR byl jen logickým následkem. Podle mého názoru kubánské orientace na východní blok byla spíše snahou o zajištění vlastní bezpečnosti než dobrovolným ideologickým přerodem.

Kubánské právo na sebeobranu při invazi v Zátoce sviní

Rada bezpečnosti OSN k invazi v Zátoce sviní nevydala žádné jasné stanovisko. Vzhledem k tomu, že Charta OSN garantuje právo na sebeobranu (čl. 51 Charty OSN, popsáno např. v Ondřej, 2008: 124 – 133), dalo by se předpokládat, že tohoto práva Kuba využila. Útočníkem však nebyl žádný cizí stát (alespoň oficiálně), a proto lze dle mého soudu na záležitost nahlížet jako na vnitrostátní rebelii – invazi totiž provedli exiloví kubánští občané. Na podobné události Charta OSN prakticky nepomýšlí. Zajímavější je, že incident pravděpodobně nebyl vůbec vyhodnocen jako nebezpečný pro světový mír, což lze vydedukovat ze zmíněné nečinnosti Rady bezpečnosti během invaze do Zátoky sviní. O americko-kubánské otázce se v Radě bezpečnosti jednalo poprvé v roce 1960 (rezoluce č. 144 Rady bezpečnosti[7] ). Byl doporučen mírový postup při řešení vzájemných sporů a jako mediátor sporu byla vybrána Organizace amerických států, opatření se však minula účinkem.

Kennedy se zdráhal použít americkou ozbrojenou sílu při vylodění v Zátoce sviní. Nechtěl do konfliktu zapojovat přímo USA, měla se jednat o akci exilových Kubánců. Tato strategie skrývala ovšem hned několik z pohledu mezinárodního práva podstatných trhlin. Maskování podpůrných amerických bombardérů, které měly zneškodnit kubánské letectvo, bylo velmi okaté. USA tedy prokazatelně provedly ofenzivní vojenskou operaci proti jinému státu, což bylo jednoznačným porušením zásady zákazu použití síly proti politické nezávislosti jiného státu (čl. 2 ods. 4 Charty OSN, popsáno např. v Ondřej, 2008: 53). Vojensky se tato akce rovněž nevydařila, což mělo katastrofální dopad na následné vylodění invazních jednotek v Zátoce sviní. Pokud je čl. 2 ods. 4 interpretován šířeji, vztahuje se zákaz použití síly i na případy použití tzv. nepřímých sil, tj. ozbrojených band, žoldnéřů, povstalců apod. Výslovně je tato problematika upravena až v Deklaraci zásad mezinárodního práva z roku 1970 (Ondřej, 2008: 54). Je tedy možné, že invaze v Zátoce sviní, byť rozhodně nebyla z pohledu USA vydařená, platila za jednu z příčin, proč se problematika použití nepřímých sil raději kodifikovala výslovně.

Vyloučení Kuby z Organizace amerických států

Na Castrovo prohlášení o jeho marxisticko-leninistickém přesvědčení reagovaly USA návrhem vyloučení Kuby z Organizace amerických státu. Velké jihoamerické státy se postavily za Castra, v důsledku čehož si USA zajistily potřebnou většinu hlasů velkorysými dary úřadujícím diktátorům v menších státech (De Villa, Neubauer, 2007: 159).

Balancování na prahu jaderné války a jeho důsledky

Stavbu sovětských raketových sil na Kubě pojímaly USA přirozeně jako ohrožení vlastní bezpečnosti a sáhly tedy k sebeobraně. Z mezinárodněprávního hlediska šlo o preventivní sebeobranu, neboť rozhodně ještě nehrozilo žádné přímé a akutní nebezpečí ozbrojeného útoku na USA. Z dnešního pohledu je preventivní sebeobrana rovněž nepřípustná (Ondřej, 2008: 130 – 131), ovšem i na počátku 60. let si prezident Kennedy a jeho štáb dobře uvědomovali, že neexistuje reálná šance, že by jakýkoliv zásah proti sovětským aktivitám na Kubě mohl projít schválením v Radě bezpečnosti OSN. USA tedy stály před rozhodnutím, zda zasáhnout otevřeně vojensky či se držet alespoň rétoricky v mezích mírového řešení situace. V předchozí kapitole zmíněné vítězství názoru holubic znamenalo, že USA přistoupily k námořní blokádě, kterou lze ovšem také považovat za válečný akt. Veřejně tedy byla námořní blokáda prezentována záměrně jako námořní karanténa. Prováděly ji válečné lodě, které měly přikázáno bránit průjezdu ostatních plavidel ke Kubě pouze svou pozicí a výzvami, nikoli střelbou. Jak by americké úřady postupovaly v případě, že by se některé plavidlo pokusilo skrz karanténu proplout, zůstává otázkou (Kennedy, 1999: 46). Je nutno podotknout, že v konfrontaci jestřábi vs. holubice rozhodně nešlo o spor, zda dodržovat či nedodržovat mezinárodněprávní úmluvy. Hlavním zdrojem diskrepance se stal přístup k reálně hrozícímu riziku rozpoutání jaderné války. Sovětský velvyslanec v USA Dobrynin ujistil Roberta Kennedyho, bratra amerického prezidenta, že SSSR na Kubě žádné jaderné zbraně nerozmisťuje. Bylo tedy zřejmé, že Sověti volí taktiku zapírání do poslední chvíle (Kennedy, 1999: 12). Chruščov spoléhal na Kennedyho pragmatismus a neochotu riskovat válečný konflikt. Kennedy se spokojil s námořní blokádou Kuby a po nekolikadenním vzájemném osočování přišel z Kremlu návrh na stažení raket z Kuby pod podmínkou, že USA nikdy neuskuteční vojenskou invazi na Kubu. Kennedy rovněž přislíbil stažení raket s jadernými hlavicemi z Turecka a Itálie (Kennedy, 1999: 46 – 50). Pozorujíc diplomaticko-politickou přestřelku světových velmocí, si Fidel Castro stále více uvědomoval, že s ním Chruščov jedná jako s šachovou figurkou. Presto však v sobě neměl tolik fanatismu (narozdíl od „Che“ Guevary, viz níže), aby riskoval vyvolání jaderné války.

Nejblíže k propuknutí americko-sovětského válečného konfliktu se svět ocitl v okamžiku, kdy nad kubánským územím bylo sestřeleno jedno z amerických špionážních letadel. V literatuře se často objevuje informace o sestřelení jednoho z amerických průzkumných letadel kubánskou armádou, jímž chtěl Castro více rozdmýchat dění. Jde však o nesmysl. Letadlo bylo sestřeleno příslušníkem sovětské armády bez jakéhokoliv nátlaku Kubánců (Raffy, 2008: s. 336 – 337).

Je potřeba podotknout, že se jaderné zbraně nikdy nedostaly pod přímou kontrolou temperamentních Kubánců, přesto však karibská krize a s ní související nebezpečí vypuknutí zničující jaderné války[8] do jisté míry inspirovalo velmoci k uvědomění si faktu, že jsou v postavení, kdy by případný jaderný konflikt prakticky zaručoval vzájemnou totální likvidaci. Pro stav zajištěného vzájemného zničení se vžila zkratka MAD (mutual assured destruction). Karibskou krizi tedy lze chápat do značné míry jako pozitivní událost pro následný vývoj mezinárodní jaderné bezpečnosti, neboť byly jednak staženy sovětské jaderné zbraně z Kuby, americké z Turecka a později i z Itálie a také se světové mocnosti staly svolnějšími k dohodám o omezení jaderných arsenálů (smlouvy SALT ze 70. let) a k dohodě o nešíření jaderných zbraní (uzavřena v roce 1968). Kuba také konečně získala určitou garanci ochrany před případným útokem USA. Nakonec bylo očátkem 80. let Castrovi jasně naznačeno, že Kuba již není pro SSSR strategickým územím.[9]

5. Závěr

Karibská krize byla vyvolána obavou ze sovětského jaderného nebezpečí přímo v blízkosti USA. Zárodek je však nutno hledat již v nesmiřitelné hospodářské, politické i diplomatické politice USA vůči Kubě, která nicméně byla z ekonomických i strategických důvodů logická. Nevraživost obou zemí eskalovala po pokusu o násilný převrat na Kubě, který byl přímo podporován ze strany USA. Kuba poté našla hlavního ekonomického a politického partnera v SSSR. Dostala se tak do pozice oblasti, kde se vyhrotil bipolární konflikt, neboť SSSR využil Kubu jako strategickou pozici pro své jaderné rakety. Následná krize byla vyřešena diplomaticky. Hovoří se dokonce o přelomu v bipolárním konfliktu a velkém vítězství diplomacie, jež zabránilo zničující jaderné válce. Pro Kubu samotnou znamenalo toto řešení garanci bezpečí před další invazí z USA, avšak jen za cenu toho, že se naplnilo přesně to, čemu se snažil Fidel Castro zabránit – Kuba se stala jen figurkou v partii dvou velmocí, navíc zůstala naprosto ekonomicky závislá na SSSR.

S mezinárodním právem se v obou událostech jednoznačně počítalo. Nebylo sice zdaleka hlavním omezujícím aspektem, avšak roli sehrálo, neboť pro žádnou stranu nebylo akceptovatelné, aby byla jasně vykreslena ve světě jako ta, co mezinárodněprávní úmluvy zcela ignoruje. I vítězství holubic a dohoda na smírném řešení jsou jasným důkazem, že mezinárodní právo zřejmě bylo jedním z několika okolností, které zachránily svět před jadernou válkou. Karibská krize a její následné diplomatické řešení se staly základem pro dohody soupeřících velmocí o jaderném odzbrojení.

Knižní zdroje

Castro, F.: 2007. Dopisy z vězení. Práh, Praha.
De Villa, J.; Neubauer, J.: 2007. Máximo Líder – Fidel Castro. Ikar, Praha.
Horký, Petr – Náplava, Miroslav: 2006. Cuba Libre. Jota, Brno.
Kennedy, Robert: 1999. 13 dní. Paseka, Litomyšl.
Ondřej, Jan: 2008. Odzbrojení, prostředek zajištění mezinárodní bezpečnosti. Aleš Čeněk, Plzeň.
Quirk, Robert: 1999. Fidel Castro. Oldag, Praha.
Raffy, Shart: 2008. Castro. KMa, Brno.

Internetové zdroje

Charta Organizace spojených národů; www.un.org

[1] Šlo o případ politického převratu v Nicaraguy, který byl otevřeně a silně podporován ze strany USA. Mezinárodní soudní dvůr konstatoval, že je zakázáno se vměšovat do záležitostí jiných států, ve kterých je státu dovoleno svobodně se rozhodovat. Není tedy právně přípustné ovlivňovat volby států v oblastech politických, ekonomických, sociálních, kulturních i zahraničněpolitických (Ondřej, 2008: 58 – 59).

[2] Během Castrovy návštěvy USA v září 1959 se jej CIA několika způsoby snažila dokonce zabít. Prezident USA Eisenhower po Castrově několikahodinovém kritizujícím projevu reagoval negativně a nepozval Castra na večeři společně s ostatními vysokými politiky a diplomaty a dokonce nařídil zabavení letadla, jimž měl Castro odcestovat zpět na Kubu (De Villa, Neubauer, 2007: s. 139).

[3] Chruščov nazýval Kubu také „komunistická veš v kožiše imperialistických USA“, „páchnoucí koza na jejich posteli“ apod. (De Villa, Neubauer, 2007: s. 160)

[4] Dalším z důležitých faktorů, proč Chruščov postupoval vůči Kubě natolik benevolentně, byl fakt, že k dění na Kubě začala vzhlížet také Čína. Ta byla navíc blízká i známému revolucionářovi Ernestu „Che“ Guevarovi (De Villa; Neubauer, 2007: s. 160 – 161).

[5] Situaci ohledně balancování na hraně jaderné války podrobněji rozeberu v následující kapitole.

[6] 15. Valné shromáždění OSN vstoupilo do historie díky pozvaným osobnostem velmi zvučných jmen. Přicestovali např. Nikita Chrušcov, Gamal Abdel Násir, Josip Broz Tito nebo Konrad Adenauer

[7] http://www.un.org/documents/sc/res/1960/scres60.htm (12. 1. 2010)

[8] Tehdy na Kubě působící revolucionář Ernesto „Che“ Guevara dokonce prohlašoval, že by jadernou válku chtěl, aby zkažená civilizace byla zničena a mohla vzniknout zcela nová, spravedlivější (Horký, Náplava, 2006: s. 207).

[9] V 80. letech se prezident USA Ronald Reagan sice k přímému útoku na stále poměrně dobře vyzbrojenou Kubu neodvážil, avšak po nepodařené válce ve Vietnamu musel americké veřejnosti demonstrovat sílu americké armády alespoň na Castrových přátelích. Známý je především incident na malém ostrovním státu Grenada. Je zajímavé, že americká armáda obsadila nezávislou zemi, která je členem Britského Commonwealthu. Naopak nikoho zřejmě nepřekvapí, že se tak stalo bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN (De Villa, Neubauer, 2007: 207 – 209; Horký, Náplava, 2006: 179).

Jak citovat tento text?

Ptáčník, Jan. Konflikty USA a Kuby na počátku 60. let a jejich vliv na formování a aplikaci práva mezinárodní bezpečnosti [online]. E-polis.cz, 25. leden 2010. [cit. 2024-09-09]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/konflikty-usa-a-kuby-na-pocatku-60-let-a-jejich-vliv-na-formovani-a-aplikaci-prava-mezinarodni-bezpecnosti.html>. ISSN 1801-1438.