Proč využívat mediaci místo soudního řešení sporů?

Mediace je v současné době velmi podporovanou metodou alternativního řešení sporů. Skutečnost je však taková, že strany sporu často nevědí, co od mediace čekat, což může být zdrojem určité nedůvěry v mediaci. Cílem článku proto je představit důvody, proč může být mediace jako metoda alternativního řešení sporů v řadě případů vhodnější než soudní řešení.

zdroj: https://www.aarp.org/caregiving/financial-legal/info-2017/how-to-choose-caregiver-mediator.html

Co je mediace?

Mediace je ve své podstatě jedna z alternativ k tradičnímu soudnímu řešení sporů. Její legální definice je obsažena v ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci, kde je řečeno, že se jedná o určitý „postup při řešení konfliktu za účasti jednoho nebo více mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi osobami na konfliktu zúčastněnými tak, aby jim pomohli dosáhnout smírného řešení jejich konfliktu uzavřením mediační dohody.“[1] Jak vyplývá ze zákonné definice, mediace je ve své podstatě neformální proces, [2] který tak poskytuje stranám velkou míru flexibility při řešení jejich sporu.

Lze ovšem také uvést, že se jedná o způsob řešení konfliktu za pomoci třetí, neutrální a kvalifikované osoby (prostředníka), která se označuje jako mediátor. Charakteristickým rysem mediace je fakt, že mediátor je jako prostředník odpovědný za procesní aspekty řešení sporu, nikoliv za to, jakým způsobem bude spor vyřešen. Formy řešení sporů by totiž měly vždy vzejít přímo od znesvářených stran.[3] V praxi však záleží i na přístupu mediátora, někteří mediátoři skutečně nechávají prostor stranám k tomu, aby si na nejvhodnější řešení přišly samostatně (v tomto případě se jedná o facilitativní mediaci), jiní mediátoři jsou naopak aktivní a navrhují řešení, která je samotné napadají (v tomto případě se jedná o evaluativní mediaci). V žádném případě by však mediátor neměl stranám některé z řešení vnucovat. Je naopak důležité jim dát prostor pro vlastní aktivitu, jejímž prostřednictvím se má dospět k řešení sporu.

Mediaci lze charakterizovat také jako způsob práce se stranami sporu, při kterém jsou respektovány odlišnosti a názory stran a pracuje se s různými alternativami možných řešení. Podstata mediace spočívá v tom, že mediátor stranám nepomáhá jen nalézt nejvhodnější řešení, ale mnohdy jeho úloha zahrnuje i zprostředkování komunikace mezi stranami a případné dorozumění.[4] Jsou to právě tyto dva aspekty, které mezi dvěma stranami, jež mezi sebou mají konflikt, vedou často k tomu, že řešení sporu se jeví jako obtížné, anebo dokonce jako nereálné. Samotný konflikt a postoj stran k němu stejně jako negativní emoce totiž vytvářejí komunikační bariéry, které je možné právě za pomoci mediátora, jenž má k oběma stranám i k předmětu konfliktu neutrální postoj, překonat. Některé z výše uvedených charakteristických rysů mediace lze zcela jistě vnímat jako dobré důvody, proč o mediaci uvažovat jako o formě řešení konkrétního konfliktu. Důvodů lze však najít mnohem více.

Důvody pro využití mediace místo soudního řešení sporů

Neveřejnost a mlčenlivost

K důvodům, proč využít mediaci jako způsob řešení konfliktu, zcela jistě patří neveřejnost, která odlišuje mediaci od soudního řízení, které je až na výjimky veřejné. Neveřejnost má řadu výhod, neboť strany jsou často při mediaci ochotnější vypovědět celý průběh konfliktu a situace, která je předmětem mediace, neboť nehovoří veřejně, ale pouze před mediátorem, protistranou, případně před právními zástupci stran či dalšími osobami, které se na zajištění mediace podílejí. Odpadá zde tudíž jednak určitý ostych, který je typický například pro řešení osobních a rodinných konfliktů, ale zásadní význam má neveřejnost mediace rovněž v obchodních sporech, kde pro změnu mohou mít strany zájem na ochraně know-how či obchodního tajemství, ale i dalších skutečností, které mají důvěrnou povahu. S neveřejností mediace je velmi úzce spojena rovněž povinnost mlčenlivosti.

Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci, vyplývá povinnost mediátora zachovávat mlčenlivost o veškerých skutečnostech, které se v souvislosti s výkonem mediace, její přípravou a průběhem dozvěděl. Zákon dále také výslovně stanoví, že povinnost mlčenlivosti není podmíněna tím, že došlo k uzavření mediační dohody, mediátor je k mlčenlivosti povinen i v případech, kdy žádná mediační dohoda uzavřena nebyla (a není ani nutné, aby byla ohledně mediace uzavřena jakákoliv jiná smlouva).[5] S tím je pak spojen fakt, že povinnost mlčenlivosti se vztahuje i na skutečnosti, které se mediátor dozvěděl například v rámci prvního setkání stran sporu, kdy ještě nebyla žádná dohoda sepsána. Mlčenlivost se vztahuje i na informace, které se mediátor dozvěděl v případě, že pracoval v daný moment jen s jednou stranou sporu.[6]

Proto také strany sporu mají možnost využít právě moment, kdy s nimi mediátor pracuje samostatně, k tomu, aby mediátorovi sdělily citlivé skutečnosti, které nechtějí otevřeně prezentovat před druhou stranou. Mediátor však má možnost s těmito skutečnostmi pracovat při dalším vedení mediace např. tím, že je zohlední ve svém postupu (ale nebude je výslovně uvádět).[7] Zákon dále také stanoví, že mediátor má povinnost zachovávat mlčenlivost i poté, co byl vyškrtnut ze seznamu zapsaných mediátorů, který vede Ministerstvo spravedlnosti ČR.[8]

Povinnost mlčenlivosti se vztahuje rovněž na osoby, které se společně s mediátorem podílejí na zajištění přípravy anebo také průběhu mediace (například se může jednat o zapisovatele, asistenta mediátora a další podobné osoby). Zde je však třeba upozornit na skutečnost, že mlčenlivost se obecně nevztahuje na samotné strany sporu, [9] čímž je vhodné využít možnost sdělit mediátorovi některé skutečnosti v soukromí, nikoliv před druhou stranou (pokud je zájem na tom, aby zůstaly utajeny).

Neformálnost a flexibilita

Dalším důvodem, proč je mediace u řady sporů vhodnějším řešením než soudní řízení, je její neformálnost a také flexibilita.[10] Neformálnost především znamená, že mediace nemá stanovena přesná procesní pravidla. Strany sporu tak mají možnost ovlivnit vlastní průběh mediace, neboť se na něm obvykle společně s mediátorem mohou domluvit. Strany tak mají kontrolu nad celým procesem mediace a tím jsou do řešení konfliktu aktivněji zapojeny.[11] Lze také více vyjít vstříc potřebám a preferencím stran, což může napomoci k vytvoření vhodnější atmosféry pro řešení sporu a tím je často podpořena i ochota stran hledat vhodná řešení.

Strany se podílejí na stanovení způsobu řešení sporu

K důvodům, proč je mediace často vhodným řešením konfliktu, patří i skutečnost, že strany samostatně dospívají k tomu, jak jej řešit. Mediátor na rozdíl od soudce není autoritou, která by stranám určovala, jak problém vyřešit, ale je pouhým zprostředkovatelem, který napomáhá k nalezení řešení.[12] Zásadní význam zde má skutečnost, že strany si často věc dokážou za pomocí mediátora do určité míry „vyříkat“. S tím se pojí i fakt, že si do určité míry ujasní své vlastní potřeby, požadavky a očekávání a zjistí, jaké požadavky, potřeby a očekávání má druhá strana sporu.[13] Strany mají možnost vznášet návrhy řešení, které jim vyhovují. Ve srovnání se soudním řešením sporu je v mediaci možné vznášet návrhy skutečně originální a tvůrčí, které však mohou překvapivě být pro strany přijatelným kompromisem. Zásadní význam má i fakt, že mnohdy strany poté, co vyslechnou názor druhé ze stran, dokážou do určité míry slevit ze svých požadavků a jsou schopny se více vcítit do pocitů druhé strany. Častokrát se lze setkat také s tím, že některá strana přizná svoji chybu anebo se druhé straně omluví. V mediaci také není rozhodující, kdo danou situaci zavinil, ale cílem je najít řešení, které by bylo přijatelné pro obě strany. Všechny tyto faktory pak podporují snahu o dosažení dohody.

Rychlost řízení

S neformálností a flexibilitou je úzce spojen také další důvod, proč řešit spor v rámci mediace. Tímto důvodem je rychlost řízení. Je obecně známo, že soudní spory v České republice často trvají roky. Oproti tomu mediace může vést k řešení sporu ve velmi krátké době (běžně v průběhu několika týdnů). Existují dokonce případy, kdy strany dospějí k dohodě v průběhu prvního setkání. Běžně je však potřeba, aby se uskutečnila dvě až tři setkání s mediátorem. Ta lze však obvykle zvládnout řádově v průběhu několika týdnů.

Vysoká míra úspěšnosti

S ohledem na skutečnost, že jsou to právě strany sporu, které se aktivně podílí na řešení konfliktu, má mediace také poměrně vysokou míru úspěšnosti. Dohody lze dosáhnout zhruba v 70–80 % případů, [14] přičemž v praxi je obvyklé, že je dohoda poté také stranami dodržována. Zásadní význam zde má fakt, že řešení není stranám vnucováno, ale vnímají ho jako svůj vlastní návrh, který jim vyhovuje.

Nízké náklady

Velkou výhodou mediace jsou ve srovnání se soudním sporem rovněž nízké náklady. Je-li mediace nařízena soudem, platí se za první setkání s mediátorem, které může trvat až tři hodiny, pouze 400 Kč za hodinu (je-li mediátor plátcem DPH, připočítává se k této částce rovněž DPH). Nicméně tato částka se dělí mezi strany sporu, každá ze stran tak hradí pouze polovinu.[15] Pokud se strany po prvním setkání rozhodnou pokračovat v řešení sporu za pomocí mediátora, je odměna mediátora smluvní, nicméně i tak jsou náklady obvykle nižší než náklady spojené se soudním řízením, neboť na úhradě odměny mediátora se standardně podílí obě strany sporu. Důvodem je jednak skutečnost, že se soudním řízením jsou leckdy spojeny nemalé soudní poplatky, ale také fakt, že pokud se účastník nechá zastoupit advokátem, je potřeba brát v úvahu, že pokud se odměna advokáta odvíjí od počtu hodin, které stráví prací na daném sporu, obvykle je výrazně vyšší než v případě mediace, jelikož časová náročnost soudního sporu je ve srovnání s časovou náročností mediace výrazně vyšší. Opomenout nelze ani další náklady, které mohou v souvislosti se soudním sporem vzniknout (např. náklady na znalecké posudky apod.). V případě mediace tyto náklady nutné nejsou.

Nedochází k narušení vztahů mezi stranami

Zásadní význam při rozhodování, zda spor řešit soudní cestou anebo mediací, má v mnoha případech i skutečnost, že mediace na rozdíl od soudního sporu tolik nenarušuje vztahy mezi stranami konfliktu.[16] V praxi je běžné, že prostřednictvím mediace se řeší třeba rodinné záležitosti (typicky např. uspořádání péče o děti po rozvodu, majetkové vyrovnání spojené s rozvodem), což jsou typické situace, kde je žádoucí, aby mezi stranami sporu existoval i po vyřešení konfliktu určitý vztah (zejména v rodinách s dětmi rozvodem vztahy rozhodně nekončí, ale je žádoucí je určitým způsobem nastavit). Stejně tak v případech obchodních sporů mezi dlouholetými obchodními partnery je leckdy oboustranný zájem na tom, aby aktuální konflikt byl vyřešen, ale obchodní vztah přetrval. Proto může mediace s ohledem na mnohé výše uvedené charakteristiky poskytnout vhodnější způsob řešení sporu, který nenarušuje vztahy mezi stranami tak jako soudní řízení, které je veřejné a leckdy ho strany vnímají jako stresující a nepříjemnou zkušenost. Navíc je jim autoritativně stanovováno, jak mají dále postupovat či co mají dělat, s čímž nejméně jedna ze stran obvykle není spokojena. Mediace oproti tomu umožňuje vyřešit konflikt tak, aby řešení bylo přijatelné pro obě strany, a napomáhá k tomu, aby vztahy mezi stranami nedoznaly významného narušení.

Mezi důvody, proč spor řešit prostřednictvím mediace, patří i skutečnost, že téměř za každým konfliktem je „určitý příběh“. Každý konflikt má totiž určité příčiny, někde začíná, nějak se projevuje a někde také končí. Proto je pro řešení sporu často velmi užitečné, pokud má každá ze stran možnost vypovědět svůj subjektivní pohled na spor včetně všech souvislostí. Může tedy uvést, jak na spor ze svého úhlu pohledu nahlíží, jak jej prožívá, jaké pocity jsou s ním spojeny. Druhá strana má tak možnost pochopit pocity a myšlenky protistrany. Na vypovězení celé historie sporu včetně nejrůznějších pocitů, myšlenek apod. však před soudem obvykle není čas a tyto aspekty v řadě případů nejsou ani relevantní, takže jim není věnována pozornost. V mediaci lze však na konflikt nahlížet nejen z hlediska práva, ale i z dalších úhlů pohledu, které jsou pro strany důležité. Navíc již samotná skutečnost, že jedinec vypoví nerušeně „svůj příběh“, často velmi napomůže k tomu, aby si ujasnil, co vlastně chce a co očekává, což opět podporuje možnost vyřešit spor dohodou.

Co když je mediace neúspěšná?

Navzdory skutečnosti, že existuje nespočet důvodů, proč je mediace v některých případech vhodnějším řešením než soudní spor, není tomu tak vždy. V některých případech mediace nemusí být úspěšná, popř. se může stát, že dohody je sice dosaženo, nicméně není dodržována. V takovém případě je důležité vědět, že skutečnost, že se strany snažily spor vyřešit nejprve mediací, nebrání v žádném případě zahájení soudního řešení sporu. Proto se strany nemusí obávat, že by případný neúspěch při řešení sporu prostřednictvím mediace ohrozil možnost vymáhat jejich práva soudní cestou, jejímž prostřednictvím lze dosáhnout vydání vykonatelného rozsudku. Navíc snaha vyřešit spor v rámci mediace má dopad i na promlčecí či prekluzivní lhůty, u kterých dochází k jejich stavění, [17] čímž se strany nemusí obávat, že by jim promlčecí či prekluzivní lhůta uplynula, což by mělo za následek nemožnost domáhat se svých nároků u soudu.

Zdroje

DOLEŽALOVÁ, Martina, HÁJKOVÁ, Šárka a kol. Zákon o mediaci: komentář. V Praze: C. H. Beck, 2013. Beckovy komentáře. ISBN 978-80-7400-458-2.

HOLÁ, Lenka, HRNČIŘÍKOVÁ, Miluše. Mimosoudní metody řešení sporů: vysokoškolská učebnice. Praha: Leges, 2017. Student (Leges). ISBN 978-80-7502-246-2.

CHOLENSKÝ, Robert. In. HOLÁ, Lenka. Mediace a možnosti využití v praxi. Praha: Grada, 2013. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-4109-3.

JANOTOVÁ, Magda. Mediace. Praha: Ústav práva a právní vědy, 2014. Právo a management. ISBN 978-80-87974-07-0.

ŠIŠKOVÁ, Tatjana. Facilitativní mediace: řešení konfliktu prostřednictvím mediátora. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0091-8.

Vyhláška č. 277/2012 Sb., o zkouškách a odměně mediátora.

Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci.

[1] Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci, § 2 písm. a).

[2] DOLEŽALOVÁ, Martina, HÁJKOVÁ, Šárka a kol. Zákon o mediaci: komentář. V Praze: C. H. Beck, 2013. Beckovy komentáře. ISBN 978-80-7400-458-2, s. 9.

[3] ŠIŠKOVÁ, Tatjana. Facilitativní mediace: řešení konfliktu prostřednictvím mediátora. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0091-8, s. 17.

[4] JANOTOVÁ, Magda. Mediace. Praha: Ústav práva a právní vědy, 2014. Právo a management. ISBN 978-80-87974-07-0, s. 15.

[5] CHOLENSKÝ, Robert. In. HOLÁ, Lenka. Mediace a možnosti využití v praxi. Praha: Grada, 2013. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-4109-3, s. 207.

[6] DOLEŽALOVÁ, Martina, HÁJKOVÁ, Šárka a kol. Zákon o mediaci: komentář. V Praze: C. H. Beck, 2013. Beckovy komentáře. ISBN 978-80-7400-458-2, s. 49.

[7] JANOTOVÁ, Magda. Mediace. Praha: Ústav práva a právní vědy, 2014. Právo a management. ISBN 978-80-87974-07-0, s. 116.

[8] CHOLENSKÝ, Robert. In. HOLÁ, Lenka. Mediace a možnosti využití v praxi. Praha: Grada, 2013. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-4109-3, s. 207.

[9] DOLEŽALOVÁ, Martina, HÁJKOVÁ, Šárka a kol. Zákon o mediaci: komentář. V Praze: C. H. Beck, 2013. Beckovy komentáře. ISBN 978-80-7400-458-2, s. 49.

[10] HOLÁ, Lenka, HRNČIŘÍKOVÁ, Miluše. Mimosoudní metody řešení sporů: vysokoškolská učebnice. Praha: Leges, 2017. Student (Leges). ISBN 978-80-7502-246-2, s. 90.

[11] JANOTOVÁ, Magda. Mediace. Praha: Ústav práva a právní vědy, 2014. Právo a management. ISBN 978-80-87974-07-0, s. 119.

[12] HOLÁ, Lenka, HRNČIŘÍKOVÁ, Miluše. Mimosoudní metody řešení sporů: vysokoškolská učebnice. Praha: Leges, 2017. Student (Leges). ISBN 978-80-7502-246-2, s. 91.

[13] JANOTOVÁ, Magda. Mediace. Praha: Ústav práva a právní vědy, 2014. Právo a management. ISBN 978-80-87974-07-0, s. 19.

[14] JANOTOVÁ, Magda. Mediace. Praha: Ústav práva a právní vědy, 2014. Právo a management. ISBN 978-80-87974-07-0, s. 19.

[15] Vyhláška č. 277/2012 Sb., o zkouškách a odměně mediátora, § 15.

[16] HOLÁ, Lenka, HRNČIŘÍKOVÁ, Miluše. Mimosoudní metody řešení sporů: vysokoškolská učebnice. Praha: Leges, 2017. Student (Leges). ISBN 978-80-7502-246-2, s. 108.

[17] JANOTOVÁ, Magda. Mediace. Praha: Ústav práva a právní vědy, 2014. Právo a management. ISBN 978-80-87974-07-0, s. 110–111.

Autor: Melinda Vrajíková

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články z rubriky

Evropská patentová judikatura, její souvislosti a konsekvence

Právny systém Európskej únie

Zásady materiální a formální pravdy ve správním řízení – jejich úprava a použití

Vložit komentář