Význam výsledků konference v Locarnu

V říjnu roku 1925 se ve švýcarském Locarnu setkali bývalí nepřátelé z 1. světové války. Měli zde dosáhnout svobodné shody a překonat velmi hluboko zakořeněné bariéry, které je dovedly ke vzájemnému konfliktu. Výsledkem setkání byl podpis 9 dokumentů, mezi nimiž nechyběl ani tzv. Rýnský pakt, úpravy arbitrážních smluv...

Význam výsledků konference v Locarnu

V říjnu roku 1925 se ve švýcarském Locarnu setkali bývalí nepřátelé z 1. světové války. Měli zde dosáhnout svobodné shody a překonat velmi hluboko zakořeněné bariéry, které je dovedly ke vzájemnému konfliktu.

Výsledkem setkání byl podpis 9 dokumentů, mezi nimiž nechyběl ani tzv. Rýnský pakt, úpravy arbitrážních smluv či nový výklad článku č. 16 Společnosti národů. Zástupci bývalých znesvářených stran tedy v Locarnu došli k mnoha důležitým kompromisům. Jmenujme alespoň tzv. „Dopis z lodi“. Hlavním sporným bodem locarnské konference byl však pověstný paragraf č. 6 rýnského paktu, ale díky Aristidu Briandovi a jeho nekonvenčnímu přístupu se jednání vyvíjelo v poměrně uvolněné atmosféře.

Locarnská konference přinesla mimo jiné i politickou a právní rovnoprávnost Německa, to však za podmínky, že Němci budou respektovat status quo v oblasti hranic na Rýně. Všechny strany se současně dohodly na prohlášení, že se zříkají násilí jako cesty k prosazování svých politických a mocenských zájmů.

Za další velmi pozitivní a průlomový rys locarnské smlouvy lze považovat skutečnost, že tento dokument nebyl přímo namířen proti žádnému aktérovi z bývalého ozbrojeného konfliktu. Signatáři se na tomto jednání zavázali ke vzájemným garancím míru a spolupráce. Vinu na válce Německu sice touto smlouvou nikdo neodejmul, ale úspěch koncepce rovných práv pro všechny zúčastněné země bez ohledu na události v minulosti lze považovat za skutečně velkorysé gesto všech vyjednavačských týmů.

I když samotné zrovnoprávnění Německa, jako viníka války, mělo probíhat pozvolna, tato zásadní proměna v myšlení jednotlivých evropských partnerů přispěla i k narovnávání bilaterálních i multilaterálních vztahů na kontinentu. Locarnské dokumenty taktéž řešily mocenské přesuny mezi silnými evropskými hráči, a to zejména v otázce vztahu k malým a permanentně ohroženým zemím, jako byly Polsko a Československo.

Locarno prolomilo ledy a Německo bylo rázem považováno za plnohodnotného hráče. Alespoň na chvíli se vytratila politika hrozeb a vyděračského donucování. Rovnoprávnost Německa a s tím spojené politicko-mocenské oslabení Francie se však logicky dotknuly právě zájmů a strategického postavení Polska a Československa, jejichž pocit jistoty a podpory ze strany tradičních západních spojenců rázem získal výrazné trhliny. Zdálo se, že budou muset svou bezpečnostní politiku zajišťovat hlavně z vlastních sil a zdrojů. V té době se Polsko a Československo musely spoléhat na politiku hledající vlastní scénář pro bezkonfliktní soužití se stále relativně silným Německem.

Locarnské dohody byly produktem obrovského úsilí o dosažení kompromisu, protože žádná ze zúčastněných stran nezískala úplné maximum svých nároků, ale ani neztratila vše, o co přijít mohla. V Locarnu se postupně projednávala poměrně ožehavá a složitá témata vstupu Německa do SN, téma arbitrážního rozhodování, dále téma francouzských garancií a téma východních smluv.

Výsledky přinesly obecnou jistotu zejména na rýnské hranici, přičemž Francie musela ustoupit z role dominujícího hráče v Evropě. Francie již také nepředstavovala pevnou obrannou základnu pro slabé Polsko a Československo v případě agrese Německa či jiného nepřítele. Toto obecné oslabení vlivu však bylo zamýšleno především jako podnět k všeobecnému nadšení pro mírovou spolupráci, čímž se mělo vytratit i nezdravé napětí v Evropě. Pro Německo však mírový stav ve skutečnosti znamenal frustrující pocit bezmocnosti. Frustraci Němců navíc přiživila i historicky závažná otázka Alsaska-Lotrinska.

Locarno však v každém případě (alespoň na několik let) znamenalo prohloubení obecné úcty k právním a demokratickým premisám v politické praxi. Tato shoda však bohužel měla být v budoucím vývoji podkopána nezadržitelným nástupem Hitlera k moci. Tolerancí a rovnoprávností prosycené Locarno se později v porovnání s nacistickým běsněním ve třicátých letech bohužel začalo zdát jako naprosto naivní a beznadějný pokus o dosažení míru a spolupráce. Evropa směřovala k dalšímu rozkladu a malé země měly jen minimální šanci samostatně odolávat staronovým hrozbám.

Locarnské zrovnoprávnění Německa, které bylo zamýšleno v dobrém, se později stalo vodou na mlýn pro německou agresivní, revizionářskou a expanzivní politiku vedoucí k další válce světového formátu. Locarnské dohody se staly téměř bezcenným cárem papíru, když pak „velcí“ mužové evropské politiky v roce 1938 ve strachu akceptovali Mnichovský diktát věčně nespokojeného Německa. Nadějný plán signatářů locarnské dohody tedy nebyl naplněn, i když měl potenciál stát se jedním z nejdůležitějších dokumentů dvacátého století.

Použitá literatura

1. BŘACH, R.: Československo a Evropa v polovině 20. let. Praha a Litomyšl, 1996.

Autor: Mgr. David Simota

Bc. David Simota, DiS.

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Komplementarita a tolerance v sociologii

Rodina, manželství a kohabitace

Terorismus - staronová forma násilí

Další články z rubriky

Arménská genocida - její vnímání a pozůstatky

Spôsoby vzniku medzištátnych organizácií

Teória kultúrnych zmien R. Ingleharta

Vložit komentář