Terorismus - staronová forma násilí

 27. červen 2005  Mgr. David Simota   komentáře

Násilí je fenoménem, který lidskou společnost doprovází od svého počátku. Je to patrně ta nejsnadnější forma řešení nastalých konfliktů, neboť působí strachem přímo na psychiku donucovaného, aby něco konal, vykonal, či se něčeho zdržel. Je to podstatně rychlejší, účinnější, ale i primitivnější metoda než korektní konsensus mezi oběma stranami.

Terorismus - staronová forma násilíTerorismus - staronová forma násilí

Násilí je fenoménem, který lidskou společnost doprovází od svého počátku. Je to patrně ta nejsnadnější forma řešení nastalých konfliktů, neboť působí strachem přímo na psychiku donucovaného, aby něco konal, vykonal, či se něčeho zdržel. Je to podstatně rychlejší, účinnější, ale i primitivnější metoda než korektní konsensus mezi oběma stranami.

Násilí se dokonce velmi často obrací jako „bumerang“ vůči vlastnímu vyvolavateli formou protinásilí, kdy donucovaný odporuje použitím stejných nebo ještě tvrdších prostředků než vyvolavatel. K nejobávanější formě násilí patří terorismus, jehož účinnost je natolik vysoká, že dokáže pohnout děním na celém světě, čehož jsme přímými svědky každý den prostřednictvím živého zpravodajství.

Pomineme-li mezinárodní válečné konflikty, neexistuje významnější forma politického násilí, než je dnes tolik skloňovaný terorismus. Zkušenost s terorismem má dnes snad každá země, která si uvědomuje jeho nebezpečí pro vlastní svrchovanost. Přesto existují země, které terorismus naopak prokazatelně podporují. Přitom si zřejmě neuvědomují riziko, že se může jejich chlebodárství obrátit i proti nim jako důsledek jejich předešlé angažovanosti.

Co vlastně skrývá tento respekt budící výraz? Kořen slova teror je odvozen z latinského slova překládaného jako strašný, děsivý, hrozný. Teror je tedy násilí, hrozba násilí, zastrašování, hrůzovláda, vláda nad vystrašenými. Přípona „ismus“ znamená společenský proud nebo směr. Terorismus je tedy souhrn metod hrubého zastrašování užitím násilí obvykle s politickým podtextem v určitém časovém sledu.

V období předcházejícímu druhé světové válce byl terorismus často pojímán jako metoda zvláštního ozbrojeného boje, druh vojenské operace, v obecnější poloze jako forma soustavného používání násilí, jehož prostřednictvím organizovaná skupina či strana prosazuje své cíle. Při takto absurdně široce vymezeném terorismu již však problémem nebyla ani tak odpověď na otázku, co je terorismus, jako spíš určení těch forem politického násilí, jež terorismem nejsou.

Pravděpodobně první oficiální mezinárodní definice terorismu byla formulována takto: Za teroristické jsou považovány kriminální činy namířené proti státu, jejichž cílem je vyvolání teroru u určitých osob, skupin či veřejnosti. Terorismus je propočítané použití násilí nebo hrozby násilím, obvykle zaměřené proti nezúčastněným osobám s cílem vyvolat strach, jehož prostřednictvím jsou dosahovány politické, náboženské nebo ideologické cíle. Terorismus obsahuje i kriminální zločiny, jež jsou ve své podstatě symbolické a vedou k dosažení jiných cílů, než na které je kriminální čin zaměřen.

Oficiální mezinárodní definice z roku 1983 vymezovala terorismus jakožto hrozbu či použití násilí jednotlivci nebo skupinami za politickým účelem, ať jednají ve prospěch nebo v opozici vůči ustavené vládní autoritě, pokud jsou tyto akce zaměřeny na ovlivnění cílové skupiny širší než je okruh bezprostředních obětí. Jak je vidět, názory na definici terorismu se různí. Samotná definice se vyvíjí, stejně jako se vyvíjí způsoby a cíle teroristického boje. Ani v mezinárodním měřítku nepanuje stejný názor na přijetí společné definice. Tato názorová roztříštěnost svědčí i o nekoncepčnosti případného společného boje proti terorismu v mezinárodním měřítku.

Druhá polovina dvacátého století se vyznačuje velkou měrou nárůstu nové formy terorismu, která usiluje o prosazení cílů zájmových skupin.Terorismus je v podstatě politickým nástrojem ozbrojeného boje slabých proti silným, což mimo jiné potvrzují statistiky, neboť nejčastější obětí terorismu jsou americké zájmy ve světě. Tato tendence bude pravděpodobně sílit v důsledku současné hegemonie USA. Na počátku sloužilo ke zdůvodnění terorismu především náboženství, a to nejrůznějšího druhu např. judaismus, islám, hinduismus, ale i křesťanství. V novověku vznikl terorismus jako pojem poprvé v období Velké francouzské revoluce, kdy za něj byla považována vláda násilí a zastrašování prostřednictvím násilí.

Do první vlny terorismu se dají zařadit aktivity politických vzbouřenců, kteří prostřednictvím atentátů na hlavní politické představitele usilovali o změnu režimu. Tyto akce byly ospravedlňovány nutnou mravní očistou a reakcí na zvůli mocných. Úspěšný atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este 28. června 1914 v Sarajevu byl vyvrcholením této vlny. Znovuoživení teroristických tendencí nastalo po druhé světové válce, kdy hlavními aktéry byla separatistická hnutí usilující o svržení koloniální nadvlády. V tomto období postupně vznikaly nové státy na základech bývalých kolonií. Z tohoto důvodu vlna terorismu klesla, neboť cíle separatistů byly postupně naplňovány a další boj nebyl nezbytný.

V 60. letech nastupuje třetí vlna. Zde se objevují revoluční snahy o změnu politických poměrů v jednotlivých zemích, které se v druhé vlně nevyskytovali v podobě marxisticko-anarchistických skupin např. Weather Underground (USA), Frakce Rudé armády (Německo), Rudé brigády (Itálie), Rudá armáda (Japonsko), Tupamaros (Uruguay), Montoneros (Argentina) nebo Přímá akce (Francie). Rovněž separatistické skupiny jako IRA a ETA se hlásily k těmto heslům.

Na začátku 80. let nastupuje další vlna zcela zvláštního druhu terorismu, a tím byl a je islámský fundamentalismus, jehož vznik souvisí s íránskou revolucí, kdy se počali formovat protizápadní tendence. Proíránské teroristické hnutí Hizballáh operující na středním východě začalo ve jménu svého chlebodárce i prostřednictvím sebevražedných útoků bojovat proti všemu západnímu.

V první vlně vzniklá separatistická organizace IRA dodnes ovlivňuje prostřednictvím teroristických akcí politické poměry na britských ostrovech. Její cíle zřejmě nezevšedněly ani po jedno století trvající existenci. Počátky novodobého ozbrojeného odporu Irů proti britské nadvládě sahají do poloviny 19. století. Sama Irská republikánská armáda vznikla během první světové války v roce 1916 jako vojenská složka nejstarší irské nacionalistické strany „Strana vzbouřenců“ (Sinn Féin).

V té době se irští katolíci, částečně ovlivnění německou propagandou, pokusili využít válečného vyčerpání britského impéria k vytvoření vlastní republiky, nezávislé na britské koruně. Tyto snahy vyvrcholily v Dublinském povstání, které britské vojenské oddíly s velkými ztrátami na obou stranách v dubnu 1916 potlačily. IRA se ihned po porážce začala přetvářet v pevně organizovanou vojenskou sílu a o tři roky později zahájila pod velením Michaela Collinse partizánskou válku proti Britům. Ta po dvou letech krutých bojů vyústila v britsko-irskou dohodu o rozdělení Irska. V roce 1921 díky tomu vznikl svobodný irský stát, který tvořily jižní provincie ostrova, zatímco ulsterské provincie na severu zůstaly podle svého vlastního přání britské. Smlouva z roku 1921 také rozhodla, že Irsko bude dominiem, tedy zemí sdruženou v britském společenství národů (Commonwealthu), samostatně rozhodující o svém osudu, jejíž premiér bude však (formálně) podléhat přímo britskému panovníkovi. Irsko tak dostalo podobný status, jaký má dnes například Kanada, Indie, Austrálie nebo Nový Zéland. Mohl však tak zásadní ústupek britské koruny vyřešit navždy severoirský problém?

Když vůdce IRA Michael Collins souhlasil s rozdělením Irska a vyhlášením irského svobodného státu na jihu ostrova, byl Irskou republikánskou armádou označen za zrádce a zavražděn. IRA, která v té době měla 15 000 dobře organizovaných, vycvičených a ozbrojených členů, totiž nikdy britsko-irskou dohodu o rozdělení ostrova neuznala. Dodnes ji považuje za neplatnou. Svoji krvavou kampaň přenesla do Ulsteru. Stala se tu hlavní silou ozbrojeného boje proti místní protestantské většině. V roce 1936 byla formálně zakázána i v samotném Irsku. Avšak donedávna tu byla její ilegální činnost trpěna.

IRA měla v Irské republice skladiště zbraní, její členové se tu schovávali před britskou justicí. Koncem třicátých let se IRA pod vedením Seana Russella neúspěšně pokusila rozvinout kampaň pumových atentátů na anglickém území. Každá malá akce spouštěla mechanismus represí.

Často byly používány metody nelegálního donucování namířených proti severoirskému katolickému obyvatelstvu. Byly zde blokovány katolické enklávy a při následné pacifikaci docházelo k vraždění, loupení a žhářství. Severoirský protestantský směr a britská vláda, jindy se vydávající za učitele demokracie, tímto vytvářely zastrašující efekt, který měl zadusit jakékoli snahy o prosazení severoirského menšinového katolického názoru. Tento postup byl praktikován od dvacátých do počátku sedmdesátých let dvacátého století.

Během druhé světové války bylo Irsko sice formálně neutrální, jeho politika i postoje obyvatelstva však dávaly světu najevo, že nepřátelství k Londýnu je v této zemi tak silné, že je často silnější než pohoršení nad hrůznými zvěrstvy páchanými hitlerovským Německem. Sama IRA provedla v letech 1939 a 1940 v Anglii několik krvavých útoků.

Padesátá a šedesátá léta byla obdobím relativního klidu. V roce 1962 IRA dokonce oficiálně oznámila ukončení násilných metod boje. Mnozí severoirští katolíci však v sobě i nadále nosili pocit křivdy a neustávající diskriminace, své požadavky se však snažili prosazovat mírovou cestou.

Že by nastala změna kurzu? Nikoliv hlavní příčinou změny zřejmě bylo podstatné oslabení Iry v důsledku uvěznění většiny jejích bojovníků, poklesu morální podpory obyvatelstva a vyčerpání finančních prostředků. Nezdary vedly ke štěpení na názorové proudy uvnitř organizace, kde konservativním tradicionalistickým republikánským proudem nesouhlasilo filosocialistické křídlo, které poukázalo na to, že čistě vojenskou konfrontací nemůže IRA dosáhnout naplnění svých cílů. Za tohoto zklidnění se začalo v roce 1967 uplatňovat hnutí za občanská práva severoirských katolíků.

Tentokrát to byli naopak protestantští extremisté ultras, kteří začali považovat úspěšné politické iniciativy katolíků za cosi, co ohrožuje jejich postavení. Vypukla nová vlna násilí. V srpnu 1969 vyhlásilo velení Irské republikánské armády obnovení ozbrojeného boje za nezávislost proti Britům.

Roztočilo se nové kolo pumových útoků, atentátů, sektářských vražd a únosů. Na základě nových událostí došlo k osudnému rozhodnutí o vyslání britských vojenských oddílů do Belfastu a Derry k oddělení obou znepřátelených komunit. Irská vláda jako protireakci rozhodla o tajném financování a vyzbrojování IRA. Zde se vytvořilo militantní křídlo Provisional IRA , PIRA, zkráceně Provos. K přilití vody do ohně přispělo i rozhodnutí britské vlády k povolení pochodů oranžistů katolickými čtvrtěmi.

Dle očekávání došlo k masovým nepokojům, při kterých britská armáda použila nevybíravých prostředků k potlačení. Katolická komunita přestala uznávat britskou armádu jako neutrální prvek. Mezi katolickým obyvatelstvem byla nalezena nová vlna solidarity podpořené zprávami o policejní brutalitě a mučení ve věznicích, jež vytvořila novou síť spolupracovníků, z jejich řad se organizovaly výpady na zástupce britské moci tedy na vojenské jednotky. Násilí bytnělo a došlo logicky k symbolickému vyvrcholení na tzv. Krvavou neděli 30. ledna 1972, kdy britští vojáci při potlačování katolické demonstrace sáhli k použití střelných zbraní. Na ulicích zůstalo ležet třináct mrtvých demonstrantů. Odpověď Iry na sebe nedala dlouho čekat, za každého zastřeleného byl zabit jeden příslušník britských jednotek. Mimoto se rozhořela pumová kampaň.

V roce 1971 došlo uvnitř IRA k rozkolu. Její radikální část nesouhlasila s příměřím, které s britskou vládou uzavřelo velení. I proto další dvě desetiletí pokračovala krvavá kampaň v neztenčené intenzitě. Jejími oběťmi se stále častěji stávali i civilisté. Teroristické útoky IRA se přenesly také na britské vojenské základny v různých částech Evropy. Dne 7. února 1991 zaútočila IRA dokonce na sídlo britského premiéra v londýnském Downing Street.

I během těchto akcí se obě strany vedle ozbrojených bojů snažily o politické řešení letitého konfliktu. IRA navrhovala volby v celém Irsku a federativní uspořádání. Britové zase jmenovaly zvláštního ministra pro přímé řízení Severního Irska. Rovněž tak přišly s novou iniciativou k obnovení konstituční vlády v Severním Irsku. Vyhlášený plebiscit o těchto otázkách však většina katolíků bojkotovala. Pokusy o reformy donutily IRU ke změně taktiky. Následovalo dlouhé příměří do konce 70. let až na občasné přestřelky bylo dodržováno. Činnost IRA v této době podporovaly, vedle mnohých bohatých Irů v Irsku, v USA i jinde ve světě, také některé komunistické státy včetně někdejšího Československa. Snad i proto ještě nedávno IRA slibovala, že po svém vítězství nad Brity zavede v zemi socialismus.

Proti katolické IRA však se formovala v polovině šedesátých let dvacátého století ilegální protestantská organizace Ulsterský dobrovolnický sbor - UVF bojující proti projektu irské samosprávy. Vznikla jako absence cíleného násilí ze strany protestantské většiny. Vyjadřovala se odporem proti jakékoliv politice ústupků vůči katolické severoirské komunitě. Tuto skupinu tvořili bývalí protestantští vojáci a policisté. Byla patrně lépe vyzbrojena než samotná IRA. V roce 1972 počala výraznější krvavá kampaň UVF, kterou se tato organizace stala nejnebezpečnější na území severního Irska.

Prosazovali vyvolávání nepokojů, pogromy na katolíky, hlídkování v ulicích severoirských měst, také primitivní formy mikroterorismu, který sloužil k nábožensko-etnickému čištění smíšených leč převážně protestantských čtvrtí. Toto je příklad dvousečnosti použití násilí irskými radikály, proti nimž se obrátilo jako odpověď násilí probritských radikálů. Nejmilitantnější křídlo UVF Ulsterští bojovníci za svobodu UFF začalo na počátku sedmdesátých let svou kampaň útoky na předpokládané členy IRA a pumovými útoky na restaurace, školy a katolické kostely. UFF ospravedlňovala tyto útoky jako odvetné akce proti přímým severoirským radikálům. Při analýze cílů útoku však toto vysvětlení vyvolává pochybnosti, protože cílem útoků byly nejdostupnější a nejzranitelnější oběti, a to katoličtí civilisté.

Financování prokatolických extremistů jsme si již vysvětlili, ale kde získávali finanční prostředky pro své operace protestantští extremisté. Způsob financování je zde daleko prozaičtější. Příslušníci UVF se podíleli na četných gangsterských aktivitách jako jsou loupeže, pašování narkotik, vydírání, vybírání poplatků za ochranu jež nakonec zastínily jejich teroristicky politicky a sektářsky motivované činy a zpochybňovaly tvrzení, že chtějí ztělesňovat tradici protestantského severoirského odboje.

Úsilí o nalezení dohody mezi britskou vládou a irskými katolíky bylo 1. září 1994 korunováno částečným úspěchem v podobě vyhlášení příměří ze strany Irské republikánské armády. O několik týdnů později zastavily bojové akce i dvě hlavní loajalistické teroristické skupiny bojující za setrvání Severního Irska v unii s Velkou Británií UVF a UFF. Vše se začalo jevit celkem nadějně. Mohlo však mít toto příměří trvalý charakter ? I když došlo k prvnímu přímému jednání britské vlády s politickým křídlem IRA tedy stranou Sinn Féin.

Na obou stranách sice existovalo mnoho rozporů, ale nebojovalo se a to bylo hlavní. Příměří nakonec trvalo jen sedmnáct měsíců. V únoru 1996 je IRA ukončila, protože se s britskou vládou nedohodla na dvou zásadních věcech. I přes ukončení příměří se potvrdil fakt, že pouze jednáním lze přesvědčivě ukončit násilí, byť bylo časově omezené. Co přimělo obě znesvářené strany k ukončení příměří ?

Prvním nepřekonatelným problémem byl požadavek Londýna, aby IRA odevzdala všechny své zbraně ještě před zahájením všestranných rozhovorů o Severním Irsku. IRA tuto možnost tvrdě odmítla. Mírový vyjednavač strany Sinn Féin (a údajný šéf IRA) Martin McGuinnes dokonce prohlásil, že IRA neodevzdá ani jednu zbraň, protože by to znamenalo její kapitulaci. Druhým, sice opomíjeným, ale neméně závažným problémem, byl britský návrh na uspořádání voleb v Severním Irsku. Irská vláda, která se mírových jednání také účastní, ovšem prohlásila, že by tyto volby mohly v Ulsteru ještě zvýšit napětí.

Neshody v těchto otázkách se staly záminkou pro IRA. Šestnáct dní po přednesení britského návrhu, tedy 9. února 1996, IRA příměří ukončila. Hlavním důvodem, proč leží IRA návrh na uspořádání voleb v žaludku je jednoduchý, volby by pro radikální katolické strany, jako je Sinn Féin, pravděpodobně nedopadly nijak dobře. Z jednoho a půl milionu obyvatel Severního Irska je totiž přibližně 900000 protestantů a „pouhých“ 600000 s hlásí ke katolíkům. Navíc i většina katolíků má již „plné zuby“ bojů, které si vyžádaly od roku 1968 přes tři tisíce obětí. Proto je pravděpodobné, že by stranu, která je politickým křídlem IRA ani katolíci masově nevolili.

Příměří ukončila IRA způsobem odpovídajícím jejímu stylu. Podnikla krvavý útok v Londýnské čtvrti Dicklands. Vyžádal si smrt dvou osob a zranění přibližně sta dalších lidí. Přestože IRA označila docklendský atentát za ojedinělou akci, po šesti dnech policie zneškodnila v centru britské metropole další bombu, kterou zde republikánští teroristé nastražili.

A l8. února otřásl Londýnem znovu výbuch pravděpodobně předčasně explodovala převážená nálož. Při neštěstí zahynul jeden člověk ( nejspíše příslušník IRA), devět lidí bylo zraněno. Nová vlna násilí přetrvává ostrůvkovitě do současnosti a je prokládána oboustrannými jednáními, jejichž výsledkem jsou občasná příměří. Stále více klade britská vláda důraz na politické řešení vleklého konfliktu a začleňování zástupců znepřátelených stran do politického rozhodování, neboť se poučila z historie, kdy hlavní díl boje s násilím kladla na bezpečnostní složky a politické řešení odsouvala. Ale to vyplývá z její hegemonické charakteristiky, že?

Na území Severního Irska se v současnosti nachází asi osmnáct tisíc britských vojáků, kteří pomáhají místním policejním silám v boji proti terorismu. Počet příslušníků IRA není znám, podle odhadů má však 200 gerilových skupin. Pyrotechnici ročně zneškodní několik tisíc bomb. Britská vláda plně kompenzuje postiženým všechny škody, k nimž došlo při násilnostech či v souvislosti s akcemi teroristů. Jen nejnovější nepokoje si kromě dvou životů vyžádaly přímé majetkové škody ve výši desítek milionu liber.

K tomu je také třeba přičíst pokles zahraničních investic a cestovního ruchu, který zažil během sedmnáctiměsíčního příměří nebývalý rozkvět. Ulster přitom sám o sobě není nijak bohatou oblastí, z čehož je zřejmé, že Británii stojí jeho setrvání v Unii nemalé prostředky.

Na příkladu vývoje terorismu v Severním Irsku za uplynulé století vidíme, že pokud existují nesplněné cíle, tvrdohlavost a neústupnost jejich původců, může konflikt pokračovat i v civilizované společnosti po desetiletí, i když jsou tyto cíle dnes již přežité, nebo je toto tvrzení nesprávné? V Evropě se naplno realizují snahy o její federalizaci, a tak i hranice mezi Severním Irskem a Irskem přestávají mít svou původní úlohu a dnes více než rozdělují (hlavní záminka IRA) spíše spojují. Každodenní strach, který pociťují obyvatelé Severního Irska, ať už katolíci nebo protestanti zachvátil i obyvatele USA po největším teroristickém útoku v dějinách z 11. září 2001 a méně i obyvatele dalších satelitních zemí, které rozhodně vystoupily s odsouzením tohoto hrůzného činu.

Okamžitě zaváděná preventivní bezpečnostní opatření se však v několika případech ukázala jako nedostatečná, neefektivní a nákladná, navíc utvrzují pochybnost veřejnosti o nepřipravenosti a špatné orientaci státní administrativy v boji proti terorismu a podceňování tohoto rizika. Byť je mnohdy tato nedůvěra veřejnosti vůči státu neoprávněná, veřejnost nezbavená strachu vytváří vlastní obranné mechanismy, jak se nebezpečí vyvarovat. Opouští své běžné aktivity, snižuje tím kvalitu svého života. Máme opravdu důvod se obávat?

I způsobené chyby však jsou cenné svou poučnou hodnotou do budoucna, a tím předcházení případným dalším excesům. Bezpečnostní opatření budou i do budoucna zaměřeny preventivně na ochranu důležitých objektů, komunikačních uzlů a dopravních prostředků. Přítomnost viditelných represivních složek podílejících se na ochraně infrastruktury, lidských, přírodních a průmyslových zdrojů odrazuje potencionálního nepřítele od jeho cíle narušit tyto objekty. Tato opatření však na druhé straně také uklidňují veřejnost, že vše je „ pod kontrolou“. Tou neviděnou složkou ochrany jsou tajné služby, které neustále získávají a vyhodnocují nové informace. Tyto informace mohou teroristickým útokům předcházet nebo jejich následky zmírnit. Zde je důležité propojení těchto složek, neboť platí, že izolovaná informace není žádná informace.

K ochraně zájmových objektů, které bývají na seznamech teroristů jsou používány jak lidské tak technické prostředky. Lidské prostředky jsou viditelné i skryté. Tato jejich kombinace je nezbytná pro zachycení nejširšího spektra možného nebezpečí. Jejich nevýhodou na rozdíl od technických prostředků je snadná unavitelnost, která musí být kompenzována větším počtem vhodně prostřídaných příslušníků.

Technické prostředky zase neumějí přemýšlet a jsou naprogramovány pouze na úkoly jež je možno předpokládat. Jsou rozestavěny v několika okruzích, přičemž se snižujícím se poloměrem se zvyšuje nepropustnost.

Funkčnost systému ochrany je ověřována na různých modelových situacích. Vrcholem naivity by však bylo se domnívat, že takto zabezpečené objekty jsou zcela bezpečné a ušetřené tak všech možných výpadů. Musejí být stále modernizována a vylepšována bezpečnostní opatření a modelovány různé katastrofické scénáře, neboť tento trend postupuje i u teroristických skupin neváhajících použít i těch nejzákeřnějších prostředků a postupů, na které nikdo ani nepomyslel. Do boje proti teroristickým rizikům bývá stále častěji povolávána armáda, která vedle policie, tajných služeb bude v budoucnu hlavní silou boje proti terorismu díky svému vybavení, lidskému potencionálu a integraci v mezinárodních vojenských svazcích.

Vedle terorismu se v poslední době začíná objevovat nový pojem „superterorismus“ je to důsledek promítnutí nových technologií do možného zneužívání teroristickými skupinami. Nové technologie obsahující ničivou energii vyvinutou ku prospěchu společnosti mohou teroristé zneužít při svých záměrech.

Podle nových informací jsou tyto prostředky již přístupné a jejich použití je jen otázkou času. Dalším problémem je komunikace mezinárodního terorismu prostřednictvím globálních počítačových sítí, kde výměna informací probíhá bezkonkurenčně nejrychleji a jejich kontrola je obtížná. Rovněž bezplatná reklama realizovaná médii lačnícími po senzaci zajišťuje terorismu nezbytnou publicitu.

V současné době již není pochyb o semknutosti jednotlivých skupin operujících po celém světě. Toto zjištění nutí mezinárodní společenství k jednotnému usilovnému boji proti destabilizaci světa, což není hrozba nikterak planá. Terorismus dnes totiž už není akcí izolovaných skupin, které hájí své lokální zájmy. Motivace teroristických sítí se mění, proto velmi často zneužívají náboženské doktríny k vyvolání konfrontace celých kultur.

Boj s terorismem se stal opravdovou výzvou pro celé mezinárodní společenství. Jedná se však stále o velmi nerovnou válku, protože terorismus se ve své podstatě zakládá nejen na šíření strachu, ale i na překvapivosti všech útoků. Následky povedených akcí obávaných „pseudohrdinů“ jsou pak zákonitě horší a děsivější, protože útočí nejen proti lidem samotným, ale i proti jejich po dlouhá léta budovaným hodnotám. Terorismus se vyznačuje tím, že díky němu povětšinou již neumírají vycvičení a s rizikem smíření vojáci, nýbrž především nevinní civilisté, s nimiž umírá i to nejcennější, co tvoří základ všech společností. To už není regulérní válka, to je terorismus…

Použitá literatura:

  1. Bonanate, L.: Mezinárodní terorismus, Columbus, Praha, 1997.
  2. Brzybohatý, M.: Terorismus I, Police history, Praha, 1999.
  3. Strmiska, M.: Politický terorismus, Masarykova univerzita, Brno, 1996.
  4. Úmluva o prevenci a potlačování mezinárodního terorismu, Ženeva 1937.

Jak citovat tento text?

Simota, David. Terorismus - staronová forma násilí [online]. E-polis.cz, 27. červen 2005. [cit. 2017-09-25]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/terorismus-staronova-forma-nasili.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Mgr. David Simota

Autor:

Bc. David Simota, DiS.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 5x


Přidat komentář

Vložit komentář

První na agoře

čtvrtek, 6. říjen 2005
15:15

Tvůj článek mne dost vyděsil...Slovy W. Allena, i Harvard se může mýlit, učil tam Henry Kissinger...celkem snadno přejímáš dost prázdné novinové fráze...Článek mi připomíná projev někoho z Jestřábů (či jiných megaloptů, jak je trefně nazývá Sloterdijk..ikdyž ne přímo je..), které vychoval L. Strauss.. Tak například. "politické násilí." Píšeš, že pokud se nejedná o válečný mezinárodní konflikt, je terorismus tím nejhorším násilným zlem...to je zaslepenost dogmatickou apriorní metanarací (ta tři slova nemají důsledný logický smysl "dogmatický-apriorní", jsou "sofistikovanou nadávkou) Mezinárodních vztahů, se vší jejich nadutostí. Politické násilí se neprojevuje pouze v mezinárodních konfliktech, kde rozhodně neumírají jen "s risikem smíření vojáci..." Pominu-li (lze-li to vůbec udělat) napalmové pálení, dodávky zbraní made by U. S. A. do Východního Timoru, a celý předlouhý seznam podpory mocností za studené války (v té době bojovníků proti kapitalismu/bolševismu), otevírají se před námi dlouhá pole mnohem horšího terorismu, který se pyšně (dnes obzvlášť pyšně) honosí názvem Evropa. Ano, tady je Evropa, hrdinná valkýra v boji proti terorismu a také matka všech historických holokaustů. Ať už tou zápalnou obětí byli židé, saracéni, mohamedáni, indiáni, afričané - dál ať si každý doplní podle "libosti" - Někdo by mohl namítnout, že synové nejsou od toho, aby nosili hříchy svých otců. S tím nelze než plně souhlasit...avšak synové zdá se chtějí hřešit více než jejich otcové...Ale mnohem čistěji. Ve jménu svaté války proti teroru.. Útok na státní svrchovanost? Kdy terorismus svrhnul stát? Vždy, jak je tomu i teď vedl stát k rozsáhlejší totalizaci, terorismus naopak dává státu mnohem volnější ruku ve vykonávání slepé, represivní spravedlnosti, která neustále třímá vedle iracionálního násilí v institucích. Zrozena s modernitou a národním, oním "vznešeným" (jak často se skloňuje slovo národ, např. v reality show) státem. Vždyť i smrt Ferdinandova, nevedl k rozpadu svrchovanosti, ale naopak.. Superterorismus je směšný název. Směšný proto, že od tzv. teroristů se očekává, že budou jaksi mimo "technickou společnost". Toto prisma vychází právě z oné představy zafačovaného beduína s puškou..který neví co jsou to Windows... Doporučuji si přerčíst M. Foucaulta "Dohlížet a trestat" a ze současnosti třeba B. Horynu ( http://www.aluze.cz/2002_03/horyna.php ), než se začneme ohánět řečmi o válce proti terorismu apod. Dekuji za pozornost :o)
---------------------------------
Zpráva byla upravena adminem 06.12.2007 ve 21:41:54


Napsal: První na agoře [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(