Komplementarita a tolerance v sociologii

 26. září 2005  Mgr. David Simota   komentáře

Sociologie je velmi pružnou společenskou vědou, v níž většinou uplatňujeme jednu ze dvou navzájem si konkurujících postojových koncepcí. Konkrétně jde buď o přístup komplementarity nebo o princip redukcionismu. Pro snadnější pochopení komplementárních popisů lze nabídnout několik následujících příkladů.

Komplementarita a tolerance v sociologiiKomplementarita a tolerance v sociologii

Sociologie je velmi pružnou společenskou vědou, v níž většinou uplatňujeme jednu ze dvou navzájem si konkurujících postojových koncepcí. Konkrétně jde buď o přístup komplementarity nebo o princip redukcionismu. Pro snadnější pochopení komplementárních popisů lze nabídnout několik následujících příkladů:

1) Lidská biologie a kulturní činitelé

Mezi vědci panuje obecná shoda v tom, že člověk je kromě jiného i biologickou bytostí, která však tuto svou specifickou podstatu překračuje zejména tím, že dokáže cílevědomě vytvářet svou vlastní přírodu. Tato tzv. druhá příroda se člověku posléze stala zcela přirozeným životním prostorem, bez nějž už se vlastně neobejde.

Můžeme si tedy logicky pokládat i otázky na téma, zda je to hlavně lidská biologie, která nejvíce ovlivňuje chování jedince, či zda je to kultura, která výrazněji přispěla k tomu, že se člověk stal pánem tvorstva.

Pravou podstatu lidského jednání pravděpodobně nikdy nevyluštíme pouze z genetické výbavy, natož pak z kvality edukace každého jednotlivce. Oba tyto aspekty musíme totiž vždy zohledňovat najednou a vyváženě. G. Lenski je rovněž přesvědčen o tom, že vysvětlení lidského jednání spočívá pravděpodobně v kulturní i biologické podstatě současně.

2) Makrosociologie a mikrosociologie

Problematika mikro- a makrosociologického přístupu ve výzkumu sociální skutečnosti nebyla nikdy definitivně vyřešena. Vědci zabývající se mikrosociologií se snažili odvozovat pravidelnosti makrostrukturálních relací. Výrazným nedostatkem sociologické teorie je mezera mezi sociální psychologií a makrosociologií, protože obě disciplíny v zásadě sledují odlišné jevy (společenské nebo individuální).

M. Blau ve své makrosociologické práci zjišťuje, že mikrosociologie se zabývá vysvětlením lidských vztahů za pomocí psychologických pojmů, zatímco makrosociologie vysvětluje relace mezi komponenty celé společnosti. Oba přístupy jsou stejně validní, rozdíl spočívá pouze v perspektivě náhledu na určitý jev. Pravá podstata problému tedy netkví v tom, že by snad mikrosociologie nahrazovala makrosociologii. Ve skutečnosti jde spíše o to, že máme k dispozici dva různorodé pohledy na identickou sociální skutečnost.

3) Konflikt a integrace

V sociologii se objevují mnohé problémy, které lze vysvětlit jen díky předpokladům integrační teorie společnosti. Na druhé straně jsou se zde však setkáváme i s problémy řešitelnými jen podle konceptu konfliktní teorie. Chceme-li se zachovat skutečně vědecky, nemůžeme tyto přístupy směšovat a zaměňovat.

Vždy musíme pamatovat na to, že každý problém má povětšinou dvě rozdílné tváře, což nám připomíná římského boha Janua, jehož jedna tvář bývá na starých malbách vypodobněna tak, aby v nás vzbuzovala přívětivý dojem, zatímco tvář druhá na zadní části hlavy na nás má naopak zapůsobit velmi chmurně až nevlídně. Bůh Janus s oběma svými podobami nás vede k přesvědčení, že zmíněná dichotomie má svůj hluboký filosofický význam, i když jej musíme stále opakovaně objevovat. Pravou podstatu bychom mohli hledat patrně v tom, že uvedené připodobnění poměrně věrně odráží různé životní etapy, které se čas od času nevyhnou žádnému z nás.

4) Distance poznávacích perspektiv

Mnohé jevy nelze pozorovat současně s jinými, protože vše bývá determinováno především časem a vzdáleností. Lze odlišit perspektivy vzdálené a blízké distance, avšak v obou případech se o dané věci dozvídáme poněkud rozdílné poznatky. Obě distance musejí být na sobě přesto striktně závislé, chceme-li daný objekt poznat co nejdokonaleji.

5) Sociologie deviantního chování

Deviace vždy vychází z předpokladu dobré znalosti sociální normy a aktéra (nositele deviace). Můžeme oba pojmy definovat zdánlivě samostatně a akcentovat je izolovaně, ale vždy se nakonec dostaneme ke splynutí obou neoddělitelných pojmů, protože jeden z nich by bez druhého těžko zajistil vytvoření jakékoli funkční teorie.

6) Racionální a iracionální obsah v lidském chování

Teoreticky je velmi jednoduché postavit proti sobě rozum a cit. Cokoli je pro nás rozumné, nemusí být v souladu s tím, co si přeje naše srdce. Stejně tomu bývá i v přesně obrácené formulaci. Potýkáme se s jakousi dvojakostí duše, což by někoho mohlo vést k názoru, že nemáme duši jednu, nýbrž duše dvě. To všechno by však byl velký principiální omyl. Nezbývá nám tedy nic jiného, než si přiznat, že rozum a cit jsou k sobě pevně přikovány. Podle této koncepce proto na světě prakticky neexistuje žádný lidský jedinec, který by oběma esencemi v určitém poměru nedisponoval.

7) Kvantitativní a kvalitativní sociologie

Každému dobře známý materialistický předsudek, že pouze to, co je uchopitelné kvantitativně, je reálné, lze prostřednictvím dobře promyšlených argumentů snadno vyvrátit. Kvalitativní přístup například vychází z předpokladu, že měření samo o sobě ve výzkumu některých jevů jednoduše nestačí a je proto nutné provádět hlubší analýzy. Racionální sociologové pochopili, že jeden přístup bez druhého by nikdy nemohl sociologický výzkum spasit a povýšit na téměř neomylnou záležitost. Oba proudy proto mají pro sociologii svůj nepochybný význam.

8) Sociologie literatury

Všechna literární díla bývají logicky posuzována v mnoha nezastupitelných relacích. Základním pochybením však zůstává, že jednotlivé relace jsou často stavěny proti sobě zcela odděleně, což je nevhodné a kontraproduktivní. Z toho důvodu by měly být zohledňovány analýzy literárně historické s psychologicko sociálními, biografickými či světonázorovými současně, aby takové rozbory hledaly pravdu komplexně a vyváženě, nikoli jen „per partes“.

Na základě několika výše uvedených příkladů tedy můžeme obecně říci, že mnoho jistých věcí je vůči sobě v rozporu a mnoho nesprávných věcí v rozporu nutně není. Konflikt nemusí být logicky zákonitou známkou nesprávnosti, stejně tak jako nepřítomnost rozporu není výlučnou známkou pravdy. To každý z nás již ve svém životě jistě zažil, ale často na to zapomínáme. Sociologie je vždy spojena s celostními jevy, které nelze popsat v jejich mnohorozměrnosti jedinou metodou. V sociologii proto nalezneme metodické postupy, díky nimž získáváme rozporné aspekty celostních sociálních jevů.

Různorodost názorů a teorií byla vždy pokládána za výraz slabosti metody používané vědeckou obcí. Na druhou stranu je samozřejmé, že pokud je metoda správná, dovede nás vždy k pravdě. Pravda je jediná, ale metod je více. Je však velmi důležité nesplést si pravdu s dogmatickým výkladem problému pouze kvůli tomu, že neexistuje alternativní přístup. Alternativa spočívá v mnohosti tvrzení (popisů, explanací), z nichž si následně vybíráme tu nejsprávnější cestu. Alternativa však znamená i doplňování informací o stejném problému za pomoci několika nezávislých metod. Z nich totiž některé údaje buď akceptujeme nebo naopak eliminujeme. Z toho vyplývá, že ne vždy dvojice alternativ musí znamenat bipolární rozpor.

Musíme si tedy stále pokládat otázku, zda dva alternativní, dichotomické či antinomické popisy jediného jevu jsou zástupné a zda poskytují celistvý obrázek skutečnosti. Hlavní rozpor bude tedy pravděpodobně spočívat v problému sociální determinace sociologického poznávání a rovněž v hodnotových orientacích výzkumníka, který se jim ve společenských vědách těžko vyhýbá. Vždyť nežijeme ve vakuu! Neustále na nás působí objektivní společenské podmínky a myšlenková základna získávaná během života.

Determinace poznávacího procesu tedy rozhodně není totožná s vědomou falzifikací či s falešným vědomím. Kdyby tomu totiž bylo naopak, mohli bychom zpochybnit všechny poznatky, které nám sociologie do této doby přinesla. Z našich zkušeností či zájmů se nelze vyvázat a proto není možné produkovat ve své sociální pozici jiné ideje, než jaké právě produkujeme. Je tedy každé pojetí poznávacích perspektiv rovnocenné? Nevede takový přístup k absolutnímu kulturnímu relativismu? Často nezbývá jiná možnost, než se raději odvolávat na existenci jakéhosi sociálně a noeticky nadřazeného postoje zaručujícího vědecky správnou poznávací optiku.

Výrazným aspektem v sociologii je antropocentrismus, který se více než o objektivní vědění zajímá o osoby, které jednotlivé koncepce vytvářejí. Velkým nebezpečím se stává předpoklad, že jednou bude důležitější právě to, kdo něco sděluje, než sdělovaná obsahová podstata. Může tak dojít k diskvalifikaci určité koncepce jen kvůli tomu, že nám ji sděluje někdo nepopulární. Pokud se tedy pohybujeme ve světě vědy, měli bychom respektovat direktivy spočívající v přesvědčení, že by se měla vždy rozlišovat poznávací optika. Samotná komunikace by neměla být nahrazována eliminací, protože otevřenost ve sdělování je základní součástí každé vědy.

Aplikujeme-li komplementární přístup, je nutné dbát na to, abychom vzájemný vztah dvou či více popisů předčasně nepojmenovali za kontradiktorní a tím i jeden z nich předem nevyloučili. Takový přístup od nás vyžaduje bezesporu nemalou intelektuální toleranci zejména k formě, jakou je nám ten či onen přístup vysvětlován. Tolerance vychází z pocitů a také z předpokladu, že víme, co se nám líbí a naopak i to, co se nám v žádném případě vůbec nezamlouvá. Musíme se však stále ptát, k čemu tolerance ve vědě slouží a kde má tato tolerance své hranice, za které již nelze za žádných okolností jít.

Tolerance může pozitivně napomoci k formulaci mnoha různých názorů a hypotéz, které by napomáhaly ke stálému ověřování teorií v procesu diskuse a poznávání. Naopak negativní dopad může tolerance přinést zejména tím, že se tolerují pouze populární a vědecké prostředky, přičemž ty mimovědecké a nepopulární jsou často smeteny ze stolu jen kvůli tomu, že nejsou příliš oblíbené a nesetkávají se s kladnou odezvou většiny odborníků. Tolerance znamená i diskusi a spor. Být tolerantní však rovněž předpokládá vědomí toho, kde jsou hranice tohoto přístupu. Bezbřehá tolerance by totiž mohla být snadno zneužita proti samotnému tolerujícímu osvícenci.

Rozhodně nelze tolerovat netolerovatelné a vytvářet tím skvělé podmínky pro naše vědecké odpůrce. Je však nebezpečné propadnout i opačnému extrému intolerance, protože se může stát, že my sami se jednou staneme její obětí v jiné oblasti díky negativnímu přístupu jiných vědců. Kdo dokáže být ve vědě tolerantní, musí si být vědom veliké odpovědnosti za možné důsledky. Měli bychom si rovněž uvědomit, že zaujetí tolerantního postoje bývá mnohem náročnější než pouhé strohé odmítnutí.

Na úplný závěr je nutné ještě zmínit problém procesu poznávání a falešné komplementarity. I když se nemůžeme rozhodnout pro jednu ze dvou alternativ, lze je prohlásit za komplementární i přesto, že nejsou nutně splněny základní podmínky pro takové tvrzení. Základem je předpoklad, že musí jít o dva pohledy na jediný problém z poněkud odlišných perspektiv s použitím jiné terminologie. Je nutné, aby šlo současně o pohledy protikladné a zároveň kompatibilní. Pokud tomu tak není, jedná se dosti pravděpodobně o falešnou komplementaritu. Obecně lze formulovat poněkud zjednodušené, ale velmi výstižné tvrzení, že pravděpodobnost jakékoli komplementarity je tím menší, čím více jsou dané problémy universálnější a obecnější.

Titulní obrázek převzat z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b3/Auguste_Comte.jpg

Použitá literatura:

Petrusek, M.: Teorie a metoda v moderní sociologii. Praha: Karolinum 1993.

Jak citovat tento text?

Simota, David. Komplementarita a tolerance v sociologii [online]. E-polis.cz, 26. září 2005. [cit. 2017-11-24]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/komplementarita-a-tolerance-v-sociologii.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Mgr. David Simota

Autor:

Bc. David Simota, DiS.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.5 hvězdiček / Hodnoceno: 4x


Přidat komentář

Vložit komentář

Jan Johann Jaroslav Miška

úterý, 29. prosinec 2009
16:27

Jenom připomínka k "filozofické dichotomie" boha Januse. Už jsem četl horší "pseudomudrlandské" výlevy na toto téma. Bůh Janus je předchůdcem svatého Petra. Tedy tím, který zastupuje dualistickou filozofii prasíly. Tedy takové, která je odvozena od samé podstaty Vesmíru.


Napsal: Jan Johann Jaroslav Miška [Odpovědět]

Jan Johann Jaroslav Miška

pátek, 22. říjen 2010
17:53

Vážený pane, máte pravdu. Podstata všeho se ve vědách vytrácí. V některých nebyla dokonce ani poznána. Hromadí se, především díky pracovitým pseudovědcům, pouze tuny nepotřebného balastu, jehož soutvůrci bývají odměňováni Nobelovými cenami.


Napsal: Jan Johann Jaroslav Miška [Odpovědět]

Isos kratein

čtvrtek, 6. říjen 2005
15:42

Vzdycky v tomhle smeru citim hrozny problem...pokazde kdyz nekdo otevira (ci se snazi hovorit "o", zaklad spolecenskych ved, dospiva k tvrzenim tak obecnym, ze nejsou absolutne platna, ac je za absolutne platna snazi prosazovat, ac vetsinou zacina s tim, ze k nejakym obecne platnym zakladum dojde (je to patrne u takovych geniu jako Wittgenstein, Russel, Foucault...)naprosto smesne a evidentni je to v teorii mezinarodnich vztahu brane doslova..Kdyz si prectu skripta pani dr. Waisove, az se divym te jistote, se kterou se operuje (a co mozna hur operacionalizuje) s tak problematicky pojmy, teoriemi apod. Napr. ono "velke debatovani" je pro mnoho autoru (viz. napr. Hollis) spise inspiraci (navic hovori max. o dvou debatach..v povalecnych letech na podobne teoretizovani rezignuji.. Podobne mi to prijde i se sociologii...treba pojem paradigmatu..kazdy si muze precit v Kuhnovi (na patnacti mistech) co to "presne" znamena... problem ovsem nastava, pokud se nad necim podobnym zamyslime... treba jaky je vztah paradigmatu k diskursu, historickemu apriori, k teorii zlomu, jak "pracuje paradigma na povrchu diskursu...pak se ona struktura (pricemz je znacne nejasne co to struktura tedy nakonec je a kolik se toho da o strukture "vedeckym" jazykem vypovidat...slysme Derridu a jeho dekonstrukci, ci Derridovu a Wittgensteinovu gramatologie...).


Napsal: Isos kratein [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(