Rodina, manželství a kohabitace

 14. červenec 2005  Mgr. David Simota   komentáře

Všichni žijeme ve společenských vazbách, o jejichž nezbytnosti většinou vůbec nepochybujeme. Nejhlubší vazby nám však nabízí především rodina, ve které žijeme. Co však vlastně pojem „rodina“ obnáší? Je snad základním determinantem rodiny instituce manželství? Čím se liší od volných svazků dvou lidí? To jsou otázky, které bychom si měli všichni pokládat,pokud uvažujeme o smyslu těchto forem soužití.

Rodina, manželství a kohabitaceRodina, manželství a kohabitace

Co je rodina?

Všichni žijeme ve společenských vazbách, o jejichž nezbytnosti většinou vůbec nepochybujeme. Nejhlubší vazby nám však nabízí především rodina, ve které žijeme. Co však vlastně pojem „rodina“ obnáší? Je snad základním determinantem rodiny instituce manželství? Čím se liší od volných svazků dvou lidí? To jsou otázky, které bychom si měli všichni pokládat,pokud uvažujeme o smyslu těchto forem soužití.

Rodinu lze definovat jako instituci zajišťující lidskou reprodukci, tedy zachování lidského druhu. Podoba rodiny vychází z legitimity, kterou považuje společnost za běžnou a správnou. Nabízí se tu proto zcela logicky otázka, zda je manželství rodičů pro vývoj jejich dítěte tou jedinou a nejoptimálnější možností. Pravděpodobně ano, ale v posledních letech shledáváme zejména u mladé generace projevy rezignovanosti na institut manželství. Proč se tak děje? Jsou snad zklamáni z vývoje manželství svých rodičů? Zdá se jim instituce manželství směšná a rigidní? Na tomto místě je nutné si uvědomit, že k naplnění funkcí rodiny nestačí jen fyzická reprodukce. Stejně tak je potřeba zajistit reprodukci sociální způsobilosti. V tom se pravděpodobně skrývá původní činitel strachu a nechuti k manželství, se kterým se setkáváme v posledních dekádách. Přibývá nemanželských dětí a jsme svědky postupného sílení nové neformální instituce ve formě „nesezdaného soužití“, které je výrazem nového myšlení o partnerství muže a ženy.

Aby byla lidská rodina úspěšná a funkční jako instituce, musí obsahovat především onen stmelující prvek trvalosti s pocitem sounáležitosti při dosahování společných rodinných cílů. Těchto podmínek je zapotřebí i v situaci relativního společenského blahobytu a vysoce funkčních záchytných sítí, kterými disponuje každý sociální stát. Tím nejideálnějším prototypem rodiny je tzv. manželská rodina, která vychází z křesťanské tradice hlásající nezrušitelnost převzatého závazku a předurčení, že daný muž a žena patří na celý život k sobě. Předpokládá čistou a neochvějnou lásku mezi oběma partnery, k čemuž jim na jejich pouti životem bude napomáhat Bůh (Možný, 2002).

Sňatkový trh a racionální volba partnera

Sňatkový trh je velmi výstižnou metaforou poukazující na skutečnost, že v každé společnosti existuje sociální prostor (např. škola, zaměstnání, internáty, zájmové organizace apod.), v němž dochází k setkávání, vzájemnému oceňování a třídění jednotlivých párů, které následně směřují k manželství. Model hledání manželského partnera má výhodu v tom, že výnos z volby je snadno změřitelný výší získaného profitu či ztraceného kapitálu. Právě zastánci příkladů racionální volby tvrdí, že rovněž při volbě manželského partnera jde o maximalizaci výnosů. Hlavní problém však spočívá v tom, že výnos je možno chápat i jako něhu, bezpečí, sexuální slast a další těžko uchopitelné veličiny (Možný, 2002).

Se zvyšujícím se věkem však dochází i ke změnám v míře nejistoty kvalit jak nabízených, tak i u partnera oceňovaných. S postupujícím stářím se čím dál snadněji rozpoznává, co jeden druhému nabízí či upírá. Mnohé z toho, co má v nabídce u mladých lidí podobu skryté možnosti, je u starších partnerů již často nemyslitelné. Přibývající věk však nutně dramaticky nezužuje množinu možných partnerů, protože žijeme ve společnosti s vysokou hladinou rozvodovosti. Ti, kteří již ze sňatkového trhu zmizeli, se v něm po různě dlouhé odmlce často znovu objevují. Realizovatelnou možností (avšak morálně spornou) je i výběr z řad ženatých či vdaných. Takto vyhlédnuté „zboží“ je nutné zlákat vyššími zdroji a jednoduše své soky přeplatit (Možný, 2002).

Pro uzavření racionálního sňatku je žádoucí i věková homogamie. V některých méně otevřených společnostech je dokonce dle tvrdého platného zákona vyžadována i přísná rasová, etnická a náboženská homogamie, jinak dochází k persekuci partnerů ze strany silně tradicionalisticky založeného okolního společenství. Taktéž i vzdělanostní a třídní příslušnost je v některých méně tolerantních kruzích přísně vyžadována (tamtéž).

Sex a láska

Je nutné rovněž zmínit i otázku pohledu na sex. Empirický výzkum sociálně determinované variability je základem pro známá díla A. Kinseyho: „Sexuální chování lidského samce“ a „Sexuální chování lidské samice“. Jde tu o prolomení předsudku, že sexuální chování v dnešní podobě patří mezi nízké divošské praktiky (Možný, 2002).

Sexuální revoluce v prvním tisíciletí určovala jednotný kulturní vzorec sexuálního chování v Evropě, jenž byl spojen se šířením křesťanství. Docházelo zde k modifikaci starých antických mravů. V pořadí druhá sexuální revoluce v polovině 16. století znamenala novou otevřenost, hédonismus a vysoké hodnocení sexuality. Ve třetí sexuální revoluci v 60. a 70. letech 20. století pozorujeme zvýšení vzdělanosti a ekonomické nezávislosti žen, které začínají používat antikoncepci. Sex definitivně přestává být výsadou pouze manželských párů. Nesmíme však zapomenout ani na pojetí lásky, které podle díla G. Simmela vychází z protikladu mezi křesťanským chápáním lásky k bližnímu a k Bohu na jedné straně a na druhé straně lásky jako vášně k osobě opačného či stejného pohlaví, která je v tomto smyslu výrazně biologicky determinována (tamtéž).

Velmi důležitým aspektem je rovněž ostré rozlišení mezi tzv. sexuální orientací (tíhnutím) a sexuálním chováním (praxí). Oba tyto aspekty spolu sice úzce souvisejí, nelze je však zaměňovat, protože právě neochota veřejnosti jasně rozdělovat tyto pojmy vede k diskriminaci a netolerantním projevům vůči rozdílně sexuálně orientovaným osobám.

Tradiční, moderní a postmoderní rodina

Nelze popřít, že by se moderní rodina alespoň částečně nepodobala rodině tradiční. Obě byly založeny na potřebě biologické a sociální reprodukce ve společnosti, čímž přispívaly k udržení přenosu informací z jedné generace na druhou a tím i k výhodnějšímu postavení rodiny ve společenských strukturách. Toto poslání stále přetrvává, avšak moderní rodina prošla v minulosti mnoha společenskými proměnami, které se významně dotkly i způsobu předávání tohoto dědictví. Moderní rodina se už z velké části nezabývá pouze ekonomickým dědictvím, ale zaměřuje se stále více i na vztahy mezi členy rodiny a na vzdělanostní kapitál (Singly, 1999).

Takto utvářená moderní rodina nezaslouží označení „manželská či párová“. Měla by být zařazena buď pod termín „vychovávající“ nebo „citová“. Přechod moderní rodiny k rodině „postmoderní“ se projevuje zvýrazněním charakteristik prvního období, a sice zaměření na vztahy. To, co se mění, je skutečnost, že vztahy již samy o sobě nemají hodnotu. To vyplývá především z uspokojení, které mají poskytnout každému členu rodiny. „Šťastná rodina“ je dnes méně přitažlivým ideálem. Důležitější je, aby byl člověk šťasten sám pro sebe (Singly, 1999).

Podle Iva Možného (2002) se postmoderní rodina vyznačuje nízkou nezávislostí dětí na rodičích. Místo toho se objevuje spíše závislost na masmédiích a také nestálost v partnerském životě s následně stoupající bilancí rozvodů a zvyšujícím se počtem tzv. nesezdaných soužití.

Trvale se snižující stabilita manželství ústí do případů soužití mimo manželství. Zákonem byl rovněž usnadněn relativně rychlý rozvod po vzájemné dohodě obou partnerů. Většina párů v roce 1990 žije v manželství a mají zavedenou specializaci domácích rolí a funkcí, ovšem větší část své legitimity už tato instituce ztratila. Například 3/4 jedinců, kteří byli dotázáni na podobu budoucího života dvou osob v pevném milostném vztahu, soudí, že tyto osoby, pokud nechtějí mít děti, mají žít společně bez sňatku. Manželství je většinovým řešením až tehdy, když lidé chtějí mít dítě (Singly, 1999).

Do instituce manželství se podařilo prosadit citovou logiku fungující dlouho zcela vně rodiny a manželství (připomeňme jen, že mýtus lásky vznikl proti konceptu manželství z rozumu a materiálního zájmu). Během prvního období současné rodiny bylo možné věřit, že spojení mezi těmito dvěma prvky je trvalé. Tlak nároků však postupně podkopal instituci manželství zevnitř. Máme tedy veškeré postmoderní formy soukromého a citového života považovat za projevy nárůstu egoismu, který nakonec rozbije veškerou mezilidskou soudržnost? Pravděpodobně bychom je mohli považovat za vyhovující vzhledem k současné společnosti produkující lidi citlivější na mezilidské vztahy než na formální rámce a instituce (Singly, 1999).

Sňatek přestává být institucí znamenající počátek společného života. Manželský život se naopak stává nestálým nadstandardem. Jeho křehkost ve srovnání s předchozími obdobími je však nutno chápat v jiném smyslu. O rozchodu či rozvodu dnes totiž v první řadě rozhodují sami sociální aktéři tohoto vztahu. Už to není pouze smrt, která dříve jako jediná rozděluje manželský pár. Současná doba je charakterizována větším ovládáním vlastního osudu, ať už jde o jednotlivce nebo celé rodiny. Děje se tak ze dvou důvodů. Převládá hodnotový systém vyzdvihující autonomii a snižující hodnotu symbolického dědictví. To se projevuje i v odmítání instituce manželství. Muži i ženy chtějí zůstat sami sebou i ve svém osobním životě (Singly, 1999).

Manželství ztrácí atraktivnost, protože diktuje uzavření se do předem určených rolí. Soužití v nesezdaném svazku je naopak oceňováno, protože je chápáno „svobodnější“ forma soužití, jež lépe vyhovuje individuálním požadavkům. Manželský život musí konfliktní tendence partnerů naopak vstřebávat (Singly, 1999).

V současnosti se navíc snižuje význam přesvědčení, že jedním z cílů manželství je stálost a jeho dlouhé trvání. Například nesezdaní partneři si nemyslí, že manželství chrání citové pouto a že je pro druhého důkazem opravdové lásky. Trvání páru má hodnotu jen tehdy, pokud partner i nadále uspokojuje toho druhého tak, jak očekával. Rozmanitost strukturálních podob dnešní rodiny a menší stabilita manželského života by nás neměly vést k mylné diagnóze. Pro většinu dospělých lidí je i nadále ideálem život v páru (tamtéž).

Manželský život je žádoucí více než svobodný stav nebo osamělý život, neboť dává člověku pocit, že není jen veřejnou osobou, tedy jedincem, který žije jen podle logiky zištného zájmu a sociální konkurence. Současný individualismus sice rodinu destabilizuje, ale nedokázal ji učinit zbytečnou. Vytváření páru je pro každého z partnerů příležitostí ke společenskému uznání jeho specifické kompetence. Jde o kompetenci být (nezávisle na úrovni svých sociálních zdrojů) tak trochu „společníkem (společnicí)“ (tamtéž).

Partner tedy logicky doplňuje toho druhého a tím společně vytvářejí smysluplný celek. Pro snadnější vysvětlení lze využít metafory „šroubku a matičky“. Jedna součástka bez druhé jsou naprosto k ničemu, ale jejich spojení mají rázem nezpochybnitelný význam.

Život bez partnera zůstává stále handicapem, protože skutečnost, že člověk nežije v úzkém sexuálním a citovém vztahu, může být druhými vykládána jako nedostatek lidskosti či přílišné zaměření na kariéru, což se vzájemně nevylučuje. Skutečnost, že člověk žije ve dvou, je vysoce ceněna, protože svědčí o tom, že ve světě, kde je silná konkurence mezi lidmi, není identita daného jedince omezena jen na dimenzi sociální, ale obsahuje rovněž jiné, hlubší hodnoty (Singly, 1999).

Vývojový pohyb rodiny se dá sledovat na biologické, kulturní a sociální proměně. Všechny tři vývojové linie jsou na sobě velmi závislé. Je to zjednodušeně spirála ovíjející druhou spirálu, která se obtáčí kolem další spirály, a to v nepravidelném tvaru a nestejnoměrném tempu. Ať už plánujeme a předvídáme budoucnost lidské rodiny se sebevětší odbornou znalostí, nezaujatostí, odpovědností a zdrženlivostí, činíme tak zároveň i s velmi lidským vědomím, že nakonec i naše děti čeká budoucnost stejně netušená, jako čekala nás. V tom můžeme spatřovat určité kouzlo (Možný, 1990).

Problematika kohabitací

Jak ukazuje vývoj za posledních dvacet let, manželství se jako instituce nachází v krizové fázi. Většina lidí sice stejně jako dříve usiluje o manželský stav, ale každé třetí manželství (ve velkoměstech dokonce takřka každé druhé) se rozvádí. Není proto překvapením, že mladé páry hledají alternativní a nové formy soužití (Jäckelová, 1997).

Soužití bez svatby, nesezdané soužití, kohabitace, faktické manželství a mnoho dalších výrazových příměrů můžeme použít pro jedinou formu společného žití muže a ženy. Něco, co ještě před patnácti lety bylo výjimkou, se dnes stává normálním jevem (Šmolka, 2002).

Pro potřeby praxe se za nesezdané soužití považuje především určité životní společenství vytvořené osobami, které mají odlišné pohlaví. Tyto heterosexuální osoby, které spolu v takovém životním společenství trvale žijí a hradí společně náklady na své potřeby, nazýváme druhem a družkou (Vztahy…, 2002).

Při porovnání s dobou před 2. světovou válkou to znamená, že je počet životních společenství podobných manželství za posledních padesát let více než desetinásobný. Většina párů bez oddacího listu považuje svůj vztah buď za jakýsi předstupeň k oficiálnímu sňatku, nebo si po rozvodu manželství dokážou představit nový partnerský vztah pouze bez úřední pečeti. Buď jsou páry příliš mladé na to, aby se definitivně chtěly vázat, nebo po zkušenostech z rozchodu nejsou z psychických či materiálních důvodů schopny opětovně podstoupit stejné nebezpečí (Jäckelová, 1997).

Vývojová tendence, kdy mladí lidé neuzavírají manželství, byla naznačena již před 2. světovou válkou. V šedesátých letech se pak značně projevuje v zemích Skandinávie, dále pak proudí do západoevropských zemí a do USA (Matoušek, 1997; též Fialová, 2000). Tato skutečnost je výsledkem přesvědčení, že stabilní a dobře fungující rodinu může zajistit i tzv. nesezdané soužití, kdy spolu partneři bydlí ve společné domácnosti bez oddacího listu (Brzek, 1993).

Přestože je tradiční rodina a manželský svazek nadále pro podstatnou část společnosti nezpochybnitelnou hodnotou, zároveň se zvyšuje tolerance vůči jevu nesezdaného soužití a některým dalším alternativním formám partnerského života. Přijatelnými se rázem stávají oba základní typy nesezdaného soužití, tedy společné bydlení před sňatkem i trvalé soužití bez oddacího listu. Lidé, kteří žijí v trvalém nesezdaném soužití, popírají tradiční pojetí manželského svazku. Zatímco ti, kteří takto žijí pouze na zkoušku, považují svůj vztah za formu „chození“ a vzájemného poznávání se, což jim umožňují volnější normy i v sexuálním chování (Fialová, 2000).

Z průzkumu o demografickém chování mladých lidí, který byl proveden v druhé polovině 90. let, vyplývá, že nesezdané soužití je pro dnešní mladou generaci tou nejlepší alternativou společného života, avšak pouze na určitou dobu (tamtéž).

V životě mladých lidí zaujímá své velké místo partnerství a rodina, přesněji vytváření dlouhodobého vztahu s přáním založit později vlastní rodinu. Zvláštní skupinu tvoří studenti a lidé s vysokoškolským vzděláním, pro které je u jejich partnera důležitá inteligence a vzdělání. Vysokoškoláci většinou své známosti teprve hledají, přednostně proto vítězí inteligence a ekonomický potenciál (Fialová, 2000).

Zdá se, že mladí lidé mají potřebu sňatek odložit na pozdější dobu, ale také strach z rozvodu je přiměl vytvořit novou formu partnerského vztahu. Otěhotnění ženy či společné rozhodnutí pokusit se zplodit dítě je pak častým impulsem k uzavření manželství. Na manželství dnes lidé pohlíží jako na instituci, která zabezpečuje děti. Proto se podnětem k uzavření sňatku stává především narození dítěte. Manželství má však pro veřejnost i etický a morální význam. Uchovává si tak mezi hodnotami mladé generace bezkonkurenční postavení. Přistupují k němu spíše z citového hlediska, nezapomínají ale na jeho praktičnost a racionalitu (tamtéž).

Manželství nabylo v tradiční české společnosti takového významu, že se podle její poměrně velké části stalo nejen základem a klíčovou podmínkou osobního štěstí, ale také podmínkou „normality“. Uzavření sňatku a zkušenost s životem v manželství se tak do určité míry staly součástí osobnosti (Fialová, 2000). Je třeba dodat, že naše společnost ještě není v tomto ohledu natolik tolerantní, jako společnosti v západních zemích.

Vztah mezi manželstvím a svobodou lze vnímat ze čtyř různých úhlů:

  1. „idealisté“ si myslí, že je manželství nijak neomezí, proto do manželství vstupují ochotně;
  2. „individualisté“ si uvědomují, že manželé se musí navzájem podřizovat, omezovat se však nechtějí a sňatek příliš ochotně neuzavírají;
  3. „realisté“ si uvědomují, že vstupem do manželství přijdou o část své svobody, ale jsou ochotni tuto cenu zaplatit;
  4. poslední skupinu představují lidé, kteří si myslí, že by je manželství v otázce osobní svobody neomezilo, ale stejně by je uzavřít nechtěli; jejich nechuť ke sňatku pramení z jiných důvodů (Fialová, 2000, s. 74).

Ortodoxní náboženské společnosti se nám zdají být svázané, ale právě ony s největší pravděpodobností přežijí, protože udrží elementární sociální struktury i hodnotové orientace lidí nutné pro plození a výchovu dětí. Otázkou zůstává, zda může přežít společnost, která vsadí vše na ideál úplné emancipace, tedy na dokonale osvobozenou osobnost. Za oběť může padnout manželství, rodina i děti. Jedním z varovných znamení je, že společnosti našeho typu už nemají dost dětí na to, aby se samy reprodukovaly. Z toho je zřejmé, že nejsou dost vitální a stárnou (Homolková, 2002).

V kohabitaci se partneři lépe přizpůsobí životu ve dvou. Mají možnost volby, přičemž toto soužití většina nepovažuje za konečné. Tato vazba je volnější, má méně společných znaků jak na reálné, tak na symbolické úrovni. Volné soužití může v dostatečné míře uspokojovat emocionální i sexuální potřeby (Vágnerová, 2000, s. 343; též Fialová, 2000). Některé z mýtů se váží také na výhody „manželství na zkoušku“. Tedy nesezdaného soužití, které je vnímáno jako dočasný stav před manželstvím (Šmolka, 2002, s. 3; Fialová, 2000, Vágnerová, 2000). Představa, že takto prověřený vztah bude pevnějším základem trvalosti budoucího manželství, zní dokonce celkem logicky. Žádný výzkum však neprokázal, že by manželství, jimž soužití na zkoušku předcházelo, byla stabilnější než jiná. Pravda, partneři si tak ještě před sňatkem mohou ověřit, jak jsou s to se adaptovat na soužití pod jednou střechou či zda se shodnou v rozdělení práv a povinností v běžném provozu domácnosti (Šmolka, 2002, s. 3; též Brzek, 1993). Nesezdané soužití však může navzdory všem výhodám vést k nespokojenosti. K uzavření manželství potom může vést spíše žárlivost na partnera, který je v tomto soužití volný a nic mu nebrání v rozhodnutí kdykoli odejít. Existují však lidé, kteří považují nesezdané soužití za definitivní, a to z toho důvodu, že jim poskytuje nezávislost (Vágnerová, 2000). Doba trvání nesezdaných soužití a délka partnerského vztahu, který byl podnětem k tomuto soužití, naznačuje také jejich stabilitu. Většina soužití se však po dvou letech rozpadá či mění v manželství (Fialová, 2000; též Vágnerová, 2000).

Pro mnohé je zbytečné uzavírat manželství, dokud se partneři nerozhodnou mít děti (Fialová, 2000). Z takových svazků se rodí méně dětí, což znamená, že často jde primárně o volbu alternativy, která s dětmi příliš nepočítá. Tato skutečnost může být důsledkem nejistoty volného soužití, které není akceptováno jako dostatečně funkční zázemí pro rodinu. Bezdětnost může být signálem, že je tento vztah chápán jako přechodný, tedy méně funkční a limitované partnerství (Vágnerová, 2000, s. 343).

Narodí-li se dítě do nesezdaného soužití, je jeho pozice spojena s menším pocitem bezpečí, než je tomu u dítěte sezdaných partnerů. Musíme uznat, že tam, kde je jedním z cílů budoucího soužití založení rodiny s dětmi, má v tomto ohledu tradiční rodina stále mnoho předností (Šmolka, 2002).

Postoje mužů a žen k otázce kohabitací

Muži dávající přednost životu v manželství ve srovnání s muži preferujícími život bez sňatku vcelku logicky považují za důležitější především ty vlastnosti, jež jsou tradičně s manželstvím spojovány, tedy vztah k dětem, smysl pro rodinný život, zodpovědnost a poctivost. Naopak ti, kteří preferují život bez stálé partnerky, více akcentují dobré materiální zajištění a hezký vzhled, tedy vlastnosti, které jsou z hlediska fungování dlouhodobého vztahu spíše druhořadé. Tito muži zřejmě odmítají roli tradičního „živitele“ rodiny. Své finance nehodlají ve větší míře směrovat do manželství nebo dlouhodobějšího partnerství, dávají tedy přednost materiálně zajištěné ženě (Fialová, 2000).

Většina mužů ve věku 18 - 30 let žije bez stálé partnerky, a to z „psychologických“ důvodů (mají větší potřebu volnosti, nechtějí se vázat či se jakkoli přizpůsobit vážnějšímu vztahu). Manželství a rodičovství považují za omezení osobní svobody, ale k nesezdanému soužití jsou tolerantnější. Věková hranice těch, kteří v nesezdaném soužití žijí se pohybuje okolo 21 až 26 let, zatímco muži ve věku od 18 až 22 let v tomto soužití nežijí až tak často (Fialová, 2000).

Stálý partnerský vztah je častější u žen než u mužů. Ženy se zdají být více „směrovány“ k trvalejšímu párovému soužití, poskytujícímu na jedné straně jak větší životní jistotu a citové zakotvení, tak na druhé straně ovšem vyžadujícímu vyšší míru přizpůsobivosti, tolerance a v jistém smyslu i omezení osobní svobody. Vysvětlení je možné hledat nejen na úrovni obecné genetické „výbavy“, jejímž působením ženská část populace více tíhne k důrazu na zajištění materiálních i sociálních podmínek výchovy potomků, ale také na potřebu jistoty v citovém a osobním životě. Určitou roli hraje také to, že ženy ve stejném věkovém rozpětí jsou psychicky vyspělejší než muži, což se částečně vyrovnává také tím, že jejich partner je nejčastěji o dva až tři roky starší (tamtéž).

Pro ženu je rodina obecně centrálnější hodnotou. Ženy jsou také nositelem řady tradic (oslav svátků, narozenin, vánoc až po rituály svatební). Zcela abstrahovat nelze ani od silnějších společenských tlaků na neprovdanou ženu. Navíc nelze vyloučit ani vliv jistých archetypů, kdy pro samičky většiny živočišných druhů je kvalita potomstva a snaha o garanci jeho bezpečí naprogramována dokonce biologicky (Šmolka, 2002).

U žen se projevuje souvislost mezi obecnými postoji k tradičním životním hodnotám (rodina, manželství) a výběrem vlastností pokládaných u životního partnera za nejdůležitější. Zvláště ženy, které preferují sňatek bez předchozího společného života „na zkoušku“, nejvíce zdůrazňují partnerovu schopnost „žít rodinný život“. Na druhé straně existuje specifická skupina mladých svobodných žen, které dávají přednost životu se stálým partnerem, avšak bez uzavření manželství. Tyto ženy kladou větší důraz na materiální soběstačnost, rozhodnost, ctižádostivost partnera, jeho hezký vzhled, tedy vlastnosti reflektující především samostatnost a fyzickou přitažlivost na úkor smyslu pro tradiční rodinné hodnoty (Fialová, 2000, s. 110).

Podle Fialové (2000) žije v nesezdaném soužití více svobodných žen než mužů. Příčinou toho je fakt, že ženy mají ve většině případů stálého partnera. Ženy žijí v nesezdaném soužití nejčastěji ve věku od 21 do 23 let, ve vyšším věku tuto alternativu volí jen malé procento žen, protože většina z nich je již provdána. Lze tedy stručně shrnout, že kohabitace je z hlediska celé populace nejčastější u mladých lidí ve věku okolo 25 let. Ve vyšším věku je pak jen okrajovou záležitostí (tamtéž).

Legislativní rámec

Problematice kohabitací nebyla a ani v současné době není věnována pozornost, která by odpovídala jejímu významu. Ani právní řád České republiky nereaguje na nárůst počtu osob žijících v nesezdaném soužití speciální legislativní úpravou. Přesto však lze nalézt stěžejní prvky legislativy v rodinném i občanském právu.

Rodina založená manželstvím je velmi starobylou institucí, jejíž podstatou je trvalé, harmonické a pevné životní společenství jednoho muže a jedné ženy. Ti se pro svůj svazek rozhodli dobrovolně. Z takového spojení pak vznikají určitá práva a povinnosti obou manželů.

Není sporu o tom, že je nezbytné v brzké době jednoznačně vymezit rozdíl mezi manželstvím a nesezdaným soužitím muže a ženy, pro tuto chvíli však můžeme alespoň zmínit, že i Ústava České republiky zaručuje ochranu rodiny založené jak manželstvím, tak i jiným svazkem. Z toho tedy vyplývá, že i svazek muže a ženy, kteří neuzavřeli regulérní manželství, je třeba považovat za základ rodiny a obdobně takový svazek i chránit.

Zákon o rodině jako základní pramen práva rodinného se sice o nesezdaném soužití výslovně nezmiňuje, nelze však ani jednoznačně tvrdit, že s ním nepočítá. Nečiní totiž žádné rozdíly mezi dětmi narozenými v manželství a dětmi narozenými v „pouhé“ kohabitaci rodičů. Právní úprava vztahů mezi rodiči a dětmi není založena na existenci manželství, ale na skutečnosti rodičovství, jakmile se však v nesezdaném soužití narodí dítě, reguluje zákon o rodině vztah mezi otcem a matkou prostřednictvím jejich vztahu ke společnému dítěti s ohledem na smysl zákona o rodině, tj. ochranu zájmů nezletilého dítěte.

Titulní obrázek převzat z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/23/Georgische_Familie.jpg

Použitá literatura:

  1. Brzek, A.: Průvodce sexualitou člověka. Praha: SPN, 1993.
  2. Fialová, L. a kol.: Představy mladých lidí o manželství a rodičovství. Praha: SLON, 2000.
  3. Jäckelová, K.: I tohle je manželství. Praha: Knižní Klub, 1997.
  4. Matoušek, O.: Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: SLON, 1997.
  5. Možný, I.: Moderní rodina. Mýty a skutečnosti. Brno: Blok, 1990.
  6. Možný, I.: Sociologie rodiny. Praha: SLON, 2002.
  7. Singly, F. de: Sociologie současné rodiny. Praha: Portál, 1999.
  8. Vágnerová, M.: Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál, 2000.

Elektronické zdroje:

  1. Homolková, M.: Manželství? Hlavně citová potřeba. Lidové noviny 5/2002 [cit. 2002-10-21, s. 1-3], online dostupné na http://homeopatie.webpark.cz.
  2. Šmolka, P.: Soužití bez svatby. 19. 4. 2002 [cit. 2002-10-21, s. 1-5], online dostupné na http://www.rodina.cz.
  3. Vztahy mezi druhem a družkou. 15. 5. 2002 [cit. 2002-10-21, s. 1], online dostupné na http://www.epravo.cz.

Jak citovat tento text?

Simota, David. Rodina, manželství a kohabitace [online]. E-polis.cz, 14. červenec 2005. [cit. 2017-09-21]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/rodina-manzelstvi-a-kohabitace.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Mgr. David Simota

Autor:

Bc. David Simota, DiS.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.79 hvězdiček / Hodnoceno: 19x


Přidat komentář

Vložit komentář

Boro

pátek, 9. únor 2007
06:57

Trochu o koze, trochu o voze, mnoho témat,žádý závěr.
Je nejdříve vidět příčiny takového stavu - sociální propad v nižší části a středu společnosti co do hodnot, ekonomiky a vztahů. Je to v systému. A operovat tržním prostředím - trochu to zavání cpáním česneku do dortu, jen z toho důvodu, že oslavenec je řezník.
Navíc : segment těch, co nevstoupili do svazku je posilován těmi, co vystoupili a nechtějí se dál vázat - "ustávají situaci". Takže základní premisa je chybná, tento autorem popisovaný vzorec nefunguje.


Napsal: Boro [Odpovědět]

Matěj Michňák

pátek, 13. duben 2007
18:31

K obsahu práce patří také forma, především jazyk a jeho mluvnická stránka. Nejhorší chyba, kterou jsem našel, je slovo "nejoptimálnější". Proč musíme přejímat zlozvyky poslanců a žurnalistů? Optimální je přece superlativum, takže neexistuje žádný optimálnější nebo snad nejoptimálnější... Proto jsem práci hodnotil známkou 2.
Matěj


Napsal: Matěj Michňák [Odpovědět]

franczes

sobota, 16. únor 2008
23:04

franczes

Některé formulace se mi zdají trochu neobratné, zkratkovité a vytržené z kontextu původních textů. Hlavně bych se ale chtěla zeptat, jestli mi někdo může vysvětlit tyhle dvě větičky: "Stálý partnerský vztah je častější u žen než u mužů." a "Podle Fialové (2000) žije v nesezdaném soužití více svobodných žen než mužů." Mám to chápat tak, že poměrně velká část mužů udržuje stálý vztah s více ženami, eventuelně s více ženami žije? Řekla bych, že se spíše jedná o nepřiměřené zjednodušení myšlenky textu, ze kterého autor vycházel, ale pokud se pletu, ráda se nechám poučit :)


Napsal: franczes [Odpovědět]

AZ

neděle, 15. červen 2008
13:40

PřídavnĂ© jmĂ©no optimálnĂ­ nenĂ­ tĹ™eba stupĹ?ovat, ale stupĹ?ovanĂ© tvary tolerovat lze. Do ÄŤeštiny bylo toto přídavnĂ© jmĂ©no pĹ™ejato z latiny. Patří k latinskĂ©mu podstatnĂ©mu jmĂ©nu optimum, resp. k přídavnĂ©mu jmĂ©nu optimus, coĹľ je tvar tĹ™etĂ­ho stupnÄ› přídavnĂ©ho jmĂ©na bonus ‚dobrĂ˝â€?, a znamená ‚nejlepšíâ€?. Utvoříme-li od tohoto tvaru pomocĂ­ pravidelnĂ© ÄŤeskĂ© stupĹ?ovacĂ­ přípony tvar druhĂ©ho stupnÄ› optimálnÄ›jší a od nÄ›j dále pomocĂ­ pĹ™edpony nej- tvar tĹ™etĂ­ho stupnÄ› nejoptimálnÄ›jší, vyjadĹ™ujeme, nadbyteÄŤnÄ›, dvakrát totĂ©Ĺľ a pravdu majĂ­ ti, kdo tyto tvary z tohoto dĹŻvodu odmĂ­tajĂ­. Na druhĂ© stranÄ› však lze argumentovat tĂ­m, Ĺľe přídavnĂ© jmĂ©no optimálnĂ­ znamená (jak se lze doÄŤĂ­st v SlovnĂ­ku spisovnĂ© ÄŤeštiny) relativnÄ› nejlepší, nevhodnÄ›jší, nejpříhodnÄ›jší. Optimálnost je vlastnost relativnĂ­. V tomto smyslu mluvĂ­me o optimálnĂ­ch neboli (relativnÄ›) nejpříznivÄ›jších podmĂ­nkách pro Ĺľivot, pĹ™ejeme si mĂ­t optimálnĂ­ neboli (co) nejlepší podmĂ­nky pro práci, dietologovĂ© nám doporuÄŤujĂ­ optimálnĂ­ neboli (co) nejzdravÄ›jší stravu apod. Z optimálnĂ­ch kandidátĹŻ lze pak dále vybĂ­rat a zvolit toho nejoptimálnÄ›jšího, podobnÄ› jako lze napĹ™. hlasovat pro ten nejlepší z nejlepších návrhĹŻ; trenĂ©r chce mĂ­t ve svĂ©m tĂ˝mu nejlepší z nejlepších hráčů, ve školnĂ­m klubu se scházejĂ­ ti nejsilnÄ›jší z nejsilnÄ›jších, kupujeme krmivo pro nejmenší z nejmenších akvarijnĂ­ch ĹľivoÄŤichĹŻ, fyzikovĂ© vÄ›dĂ­, Ĺľe nejmenšími z nejmenších stavebnĂ­ch prvkĹŻ hmoty jsou kvarky, a jinĂ­ zase ze zkušenosti znajĂ­ ty nejhorší z nejhorších lidskĂ˝ch vlastnostĂ­.
(c) 2008 Jazyková poradna ÚJČ AV ČR
http://prirucka.ujc.cas.cz/?action=view&id=410


Napsal: AZ [Odpovědět]

AZ

neděle, 15. červen 2008
13:44

No tak se to rozhodilo... Ale odkaz platí. http://prirucka.ujc.cas.cz/?action=view&id=410

Neříkám, že slepě přejímám veškeré výroky Ústavu pro jazyk český, ale většinou se s jejich názory ztotožňuji.


Napsal: AZ [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(