Korporativismus

 29. listopad 2005  Mgr. Pavel Netolický   komentáře

„Společnost na prahu 21. století je výslednicí sil individualistické (Adam Smith) a kolektivistické (J. J. Rousseau, A. Comte, E. Durkheim) tradice,“ říká Přemysl Rosůlek, a tím naznačuje jistý společensko politický proces odstartovaný industriální revolucí před cca 200 lety, z něhož se zformovaly moderní politické systémy států západoevropského střihu a v nich také moderní společnosti zakotvené buď na občanském principu, národním principu či na principu třídním.

Úvodem

„Společnost na prahu 21. století je výslednicí sil individualistické (Adam Smith) a kolektivistické (J. J. Rousseau, A. Comte, E. Durkheim) tradice,“ říká Přemysl Rosůlek[1] a tím naznačuje jistý společensko politický proces odstartovaný industriální revolucí před cca 200 lety, z něhož se zformovaly moderní politické systémy států západoevropského střihu a v nich také moderní společnosti zakotvené buď na občanském principu, národním principu či na principu třídním. Obě tradice či vlivy měly nesmírný vliv, co se týče ideového zakořenění společnosti a politiky. Převaha individualistického myšlení vedla společnosti spíše k vytvoření liberálně demokratického politického zřízení zatímco kolektivistické směry mnohdy inklinovaly k vytvoření systému antidemokratického. Mezi fenomény jako jsou socialismus a kapitalismus lze umístit ještě jeden – korporativismus. Představíme-li si oba prvně jmenované jako protikladné body na jedné úsečce zformované procesem socio-ekonomického cleveages, najdeme přibližně uprostřed místo pro korporativismus. Ten je z celkového pohledu na politické systémy relativně velmi vzácným jevem, ale o nic méně spjatým s procesy ve společnosti v rámci moderní éry jako ostatní systémy. Proč je tak vzácný? Korporativismus pravděpodobně vznikl jako východisko z tápání mezi individualistickými a kolektivistickými vlivy. Vznikl jako jeden z pozdních výsledků vysoce konkurenčního vztahu mezi kapitalismem a socialismem, či stal se jakýmsi kompromisem ve sporu mezi principy svobody a rovnosti. Korporativismus je vzácný nejspíš proto, že jde na straně jedné o zvláštní vztah mezi sférou společenskou a politickou, na straně druhé jde z časového hlediska o relativně pozdní dílo, bavíme-li se o korporativismu jako politickém systému.

Korporativismus sám nemá jednolitou podobu, politická věda zná jeho dvě tváře, ve které vyústila cesta hledání řešení mezi kapitalistickou formou vlastnictví výrobních prostředků a tlakem ze spodních vrstev třídně štěpené společnosti. Ta méně vlídná tvář, kde za vzor je zpravidla dávána Itálie Benita Mussoliniho, se vyznačuje monopolem státu na veškeré společenské a politické procesy v zemi, avšak stát zde nemá monopol na vlastnictví. Jakákoli reprezentace zájmů zde existuje jen na základě diktátu státu. Existence korporací je víceméně formální, protože skrze ně de facto stát prosazuje především zájem svůj. Lidská tvář korporativismu je jakýmsi pozdějším stádiem korporativního systému zřízení, který nezapovídá v životě společnosti a politiky demokratické procesy. Společnost je zde organizována na občanském principu, přičemž při reprezentaci zájmů je zde kladen důraz nejen na vztahy státu a korporací ale také na autonomní vztahy mezi korporacemi navzájem. Tato tvář korporativismu je formována zdola občanskou společností, která je silně organizována v tzv. korporacích, jejichž aktéři se rozhodli vzdát se násilného prosazování svých zájmů a rozhodli se překonat ve své zemi konfliktní prostředí vzniklé na základě socioekonomického štěpení společnosti.

Zájmové skupiny

Občanská společnost by nebyla občanskou společností, kdyby uvnitř společnosti neexistovaly zájmy a zájmové skupiny na nich vystavěné, ačkoli je známo že definovat zájmovou skupinu není zcela snadné. Klasické pojetí zájmové skupiny prezentované M. Weberem[2] se dnes jeví jako ne zcela dostačující. Než se však pouštět do debat, jak tuto definici rozšířit, je pro nás důležité se podívat, jaký důraz ve své definici kladl tento sociolog byrokracie organizačnímu aspektu při vymezování zájmové skupiny.

Hovoří-li Weber o administrativním štábu, jehož úkolem je zastupovat svaz, pak tím dává najevo, že zájem, který má být zprostředkován, potřebuje k tomuto svému úkolu aparát či nástroje, jež mají ono zprostředkování určitého zájmu umožnit. Je však relevantní námitka, že to samé potřebují i politické strany pro zprostředkování svých stranických zájmů. V tomto případě je třeba tuto námitku uznat a přijmout fakt, že hranice mezi oběma půlkami ořechu je neznatelná, že pole působnosti politických stran a zájmových skupin se prolínají. Ovšem je úkolem politickým stranám vyhrazeným prosadit určitý zájem v mocenském aparátu státu jako záležitost ve veřejném zájmu, jako záležitost politickou, která se stane součástí věcí veřejných. Politická strana, aby toto mohla uskutečnit, potřebuje mít své zástupce v ústavních orgánech státu, takže na rozdíl od zájmové skupiny usiluje o moc či podíl na moci. Zájmové skupiny v politologii většinou chápeme jako aktéra specifického typu, který se omezuje primárně na funkci zprostředkující, který neusiluje o přímý podíl na státní moci. Někteří autoři (Blanka Říchová) v této souvislosti poznamenávají, že pojmem zájmová skupina lze označit všechny organizace, „které nejsou formálními politickými stranami, a přesto se snaží ovlivnit (a ovlivňují) veřejnou politiku.“[3]

Všechny zájmové skupiny vznikají v souvislosti se zájmem svých členů. Ty pak působí na stát, snaží se ovlivňovat rozhodování jeho mocenských institucí v duchu zájmů, za jejichž reprezentaci odpovídají své členské základně. V rámci politických systémů běžně narazíme na model, ve kterém množství různých autonomních sdružení má možnost relativně svobodně a dle svého uvážení působit na mocenské instituce státu či samosprávné celky na substátní úrovni a nebo na politické strany. Tento model běžně označovaný jako pluralitní je specifický také tím, že zájmoví aktéři nejsou limitováni tím, jakou míru vlivu si vytvoří. Zájmy se zde reprezentují takřka na svobodném trhu, na němž panuje vysoce konkurenční prostředí, kde zájmové skupiny soupeří mezi sebou navzájem, což také ale může znamenat (a není to vzácností), že naplnění jedněch, může znamenat i celkové zmaření zájmu druhých.

Narazíme tedy i na takové politické systémy, jejichž charakteristikou je regulované prostředí zájmových skupin. Smyslem této regulace je předejít hře s nulovým součtem, která v pluralitních systémech ze vztahů zájmová sféra – politika – zájmová sféra může vyplynout. Tento nekonkurenční model se označuje termínem neokorporativní. Nemalý důraz je zde kladen na organizační strukturu, resp. především hierarchicky uspořádaný systém, kde těžištěm je relativně malé mocenské centrum, pod nímž jsou pyramidálně usazeni vlivní aktéři. To např. může vysvětlovat, proč ve Švédsku, považovaném za model neokorporativního politického systému, existují ministerstva jako relativně malá pracoviště nejen v porovnání s o něco málo lidnatější Českou republikou. Někteří politologové si všímají, že tamní ústřední orgány státní správy mají jen cca 100 zaměstnanců.[4] V mocenském centru dochází k interakcím mezi státem a zájmovými skupinami i mezi skupinami navzájem, přičemž zájmové oblasti se překrývají. Můžeme říci, že jedním ze stěžejních znaků tohoto nesoutěžního modelu je právě překrývání zájmů a toto překrývání není jen doménou politiky na úrovni mocenského centra, ale prostupuje všemi stupni tak, jak je hierarchicky uspořádaná, lze-li to takto nazvat, tato specifická báze občanské společnosti. Takto vytvořený model vyvolává mezi vlivnými aktéry vztahy kooperace bez soutěže. Ty nakonec působí integračně v politickém systému jako celku, resp. formují tuto jeho charakteristiku.

Korporace a korporativismus

V širší teorii demokracie je korporativismus zahrnut do analýz zprostředkování zájmů ve společnosti. Jak už název napovídá, jde o jakýsi systém korporací, které se navzájem střetávají v jednom mocenském centru, proto s pomocí některých autorů (B. Říchová) můžeme původ tohoto systému hledat ve stavovsky členěných feudalismech, ve kterých uvnitř zřízení zastřešovaném monarchou jednotlivé privilegované stavy jako korporace reprezentovaly své zájmy na různých typech sněmů.

V soudobém významu nehovoříme o korporacích jako o stavech. Termín korporace je úzce spjat s modernizací, kdy se z důvodu industrializace začala společnost dynamicky stratifikovat jako nikdy před tím, a původně se používal pro spojené svazy zaměstnavatelů a zaměstnanců stejného oboru průmyslu, které měly za úkol zprostředkovávat zájmy na úrovni politiky. Korporace v korporativním státě je zájmovým svazem, který disponuje monopolem na reprezentaci zájmů ve svém oboru. Často je nejen personálně ale zejména organizačně propojen s určitou politickou stranou v zemi. Klíčovou roli zde hrají odbory. Vztahy mezi korporacemi mají samozřejmě institucionalizovanou podobu, vstupuje do nich i vláda jako reprezentant politiky a vzájemné interakce mezi těmito aktéry jsou hybnými silami v politickém systému. A lze poznamenat, že na této půdě i vláda je specifickým zájmovým aktérem.

Pokud se budeme dívat na korporativismus jako na státní model, což je účelem této práce, je třeba odlišit jeho dvě podoby. Zaprvé rozeznáváme korporativismus autoritářský, jak jsme v úvodu zmínili, za vzor bývá dávána meziválečná Itálie. Cestou tímto směrem se vydala ve jménu vytvoření stavovské společnosti i rakouská První republika.[5] Za vlády Engelberta Dollfusse se zde rozložil parlamentarismus a politický systém se transformoval v autoritarismus, který ovšem neměl být nacistický ale státně korporativistický. Vlivem historických událostí však padl nejen režim, ale i rakouská suverenita.

Pro naše potřeby je stěžejní korporativismus označovaný přívlastkem societální, resp. neokorporativismus. Politická věda v rámci teorie demokracie operuje s tímto termínem zhruba od 70. let minulého století. Podstatné pro tento model je, jak už jsme také zmínili, že z politického života neodstraňuje formální demokratické mechanismy. Neokorporativismus se dnes nachází hlavně tam, kde se modernizace objevuje poněkud později – severní Evropa, střední Evropa a primárně se objevuje ve společnostech, kde štěpení proběhlo především podle socioekonomického klíče. Protože neokorporativismus je výsledkem jakési opožděného společenského vývoje, který už nemá příliš silné revoluční rysy, je možno jej chápat jako třetí cestu při řešení sporu mezi individualismem a kolektivismem či jako kompromis mezi liberalismem a socialismem v politickém zřízení.

Neokorporativismus

Přestože zde existují demokratické procedury, nevzniká v systému soutěživé prostředí. Demokratické mechanismy rozhodování vnitřně obsahují i jednotlivé korporace. Byť jsou hierarchicky strukturovány, což organizačně podporuje také byrokracii, výkonné pozice jsou ustavovány způsobem, který alespoň formálně splňuje podmínky demokratického procesu. Ve vnějším prostoru operuje omezený počet těchto organizací, které si vzájemně nekonkurují, jako aktéři jsou si rovny, ve kterých členství bývá povinné. Pokud není povinné, de facto občané nemusejí mít z profesního hlediska jinou možnost volby než být členy. Korporace totiž díky svému postavení vytvářejí na úrovni mocenského centra jakýsi elitní klub privilegovaných zástupců občanské společnosti.

Neokorporativismus jako forma státu je v podstatě výsledkem permanentního obchodu mezi státem a privilegovanou částí občanské společnosti. Podíváme-li se na toto uspořádání částečně optikou systémové teorie politického uspořádání, pak zde vidíme korporace, které na vstupu vkládají do systému nejen své požadavky, ale vysílají k němu také podporu, neboť mají zájem na jeho vlastní existenci. Na oplátku se jim systém odměňuje tím, že jim poskytuje výsostné postavení. To je pro stát samozřejmě výhodné, protože ten má v těchto zastřešujících svazech s monopolem na reprezentaci čitelného a předvídatelného partnera a tím pádem i stabilní oporu ze strany občanské společnosti. Obdobně to platí i naopak.

Blanka Říchová vycházeje z analýz evropských autorů uvádí, že pro neokorporativismus jsou charakteristické tři analogicky rozlišitelné jevy:[6]

vývoj a zesílení centralizovaných zájmových organizací s monopolem na reprezentaci;

vrcholovým orgánům těchto organizacím je umožněn privilegovaný přístup k vládě, což je praxe společností všeobecně přijímaná;

sociální partnerství ve formě tripartismu, jehož účelem je eliminovat možné konflikty uvnitř skupin.

Příklady neokorporativního uspořádání v Evropě

Přestože platí, že „korporativní struktury, odporující liberálnímu principu svobodného sjednocování, existují v každé liberální společnosti,“[7] za neokorporativní můžeme označit takový politický systém, pro který je charakteristická vyšší míra korporativních vazeb než je obvyklé v rámci evropských politických systémů. Autoři Lubomír Brokl a Blanka Říchová přijímají rozdělení zemí západní Evropy na silný korporativismus (kde dominují hlavně Švédsko s Rakouskem, ostatní systémy jako např. Norsko jsou marginální nebo v případě Švýcarska lze vést diskuse, nejde-li spíše o model konsociační), střední korporativismus a slabý korporativismus. Středně či slabě se vyskytující korporativismus ve společensko politickém uspořádání státu pak za neokorporativní politický systém nepovažujeme.

Švédsko

Království tří korunek bývá dáváno za příklad neokorporativního systému. Ten vyvěrá z těsné spolupráce odborového hnutí a sociálně demokratické strany od druhé dekády 20. století. V praxi se ovšem korporativní zprostředkování projevilo až v roce 1935 podpisem tzv. Saltsjöbadenské smlouvy, ve které se odbory a zaměstnavatelské svazy dohodly, že zaměstnavatelé budou akceptovat hospodářskou politiku sociálně demokratické strany a odbory za to nebudou za stavu plné zaměstnanosti tlačit na zvyšování mezd. Co je zajímavé, byla to separátní smlouva s vyloučením vlády.

Dodnes existuje ve Švédsku jednotná odborová centrála, která reprezentuje přes dvacet původních odborových organizací, z nichž jen pět má významné postavení a těchto pět si také vesměs dělí moc ve vedení celostátního svazu. Propojení se sociálně demokratickou stranou je velmi intenzivní (na bázi kolektivního členství), přičemž předseda odborů je obvykle též členem užších grémií strany.

Vliv na rozhodovací proces v zemi mají tzv. informační výbory, kromě politiků z vládních a opozičních řad zde zasedají i představitelé zájmových skupin, úřednictva, příp. i nezávislí analytici. Jejich zprávy jsou vždy přílohou návrhů zákonů, které dostává parlament. Navíc zájmové skupiny se v rámci každého ministerstva podílejí na tvorbě znění zákonů. Neméně charakteristické pro švédský systém je i právo zákonodárné iniciativy, kterým disponují profesní a odborové organizace.

Rakousko

Rakousko je v tomto pohledu také pozoruhodným politickým systémem. Občané zde mají až na výjimky za povinnost být členy minimálně jedné ze čtyř oficiálních korporací. Občanskou společnost vůči mocenskému centru reprezentují tzv. komory pro obchod, zemědělství, práci a svobodná povolání. Jejich hierarchická struktura podporuje centralizované řízení a vnitroorganizační byrokracii, takže ústřední vedení efektivně kontroluje jak oborové filiálky tak územní sekce. Parita a monopol na reprezentaci jsou státem zaručeny, oficiálně má monopol na reprezentaci garantovaný odborový svaz na spolkové úrovni, ostatní organizace jsou jen podřízenými organizačními složkami celku.

Jednotlivým komorám stát zajišťuje paritní postavení, když s nimi vyjednává např. v otázkách cenové regulace nebo ekonomického plánování. Tzv. Paritní komise je institucionalizací těchto vztahů. Sociální partnerství se uskutečňuje i v rámci neformálních ale pravidelných měsíčních schůzkách s kancléřem a představiteli jeho vlády. Právě neformální procesy vyjednávání jsou jednou z hlavních charakteristik politického systému Rakouska. Zatímco v posledních dekádách 20. století byl patrný jistý útlum korporativního uspořádání ve Švédsku, Rakousko zatím, zdá se, výrazná eroze tohoto modelu nečeká, i když současná vláda kancléře Schüssela prosazuje některé reformní kroky přes odpor odborů.

Tripartismus

Existence tripartity není pouze záležitostí vzorových neokorporativismů. Nalezneme ji jak ve středně tak i slabě korporativním uspořádání, kde úloha tripartity stoupá či klesá podle působení aktuální politické elity, která determinuje reálný obraz tripartity. Právě v těchto systémech, které vykazují určitou dávku pluralismu, zřetelněji vyplouvá na povrch problém legitimity tripartity. Někteří autoři si všímají, že např. i u nás „představitelé sociálních partnerů v tripartitě zastupují, resp. hájí zájmy všech zaměstnavatelů a všech zaměstnanců, i když nejsou členy příslušných organizací.“[8] Problém tkví právě v tom, že zde dochází ke kombinaci principu plošné reprezentace, kdy odbory reprezentují všechny zaměstnance (nejen odboráře) a pluralitního prostředí, kde reprezentovaní nebo i celé organizace reprezentovaných nejsou zainteresováni na procesu zprostředkování zájmů na půdě tripartity, přestože o toto zapojení mohou projevit zájem. Tzn. problém legitimity má dvě strany mince, jednak není nelegitimní, když nějaká skupina vznáší námitku, že se jedná o ní bez ní, jednak závaznost rozhodnutí na půdě tripartity je rovněž problematická, „špička nemá příliš k dispozici nástroje, jak to prosadit už vzhledem k nepovinnému členství,“ dodává Mansfeldová.[9] Doplňme, že se u nás ještě v 90. letech vyskytl pokus tento problém řešit udílením jakýchsi pozorovatelských statusů na základě protestů organizací, které nebyly nástupkyněmi subjektů působících v období před listopadem 1989, nejznámějším příkladem je Asociace samostatných odborů.[10]

Tripartismus, neboli tripartitní korporativismus, je sociální trialog mezi mocenskou složkou státu, zaměstnavateli a zaměstnanci. Jeho vzestup lze, obdobně jako renesanci korporativismu, umístit do 60. a 70. let 20. století. Tehdy v souladu s obdobím welfare state v západní Evropě vznikaly tripartity jako instituce, jejichž hlavním úkolem bylo zachování společenského konsensu v základních otázkách a udržení sociálního smíru. Tripartitou vzniká v rámci normálně fungujícího systému zastupitelské demokracie paralelní politická struktura. Z té doby pochází i množství aktů mezinárodního práva, jelikož tripartismus má oporu na poli mezinárodně právním, konkrétně se zde angažuje Mezinárodní organizace práce (MOP). Z množství úmluv jmenujme např. Úmluvu o svobodě odborů a ochraně práva odborově se sdružovat (1950), Úmluvu o právu organizovat se a kolektivně vyjednávat (1951), Úmluvu o diskriminaci (1960), Úmluvu o trojstranných poradách o mezinárodních pracovních normách, Úmluvu o placeném studijním volnu atd.[11] Těchto aktů je celá řada a některé z nich nebyly Československem nikdy ratifikovány. Situace v mezinárodních vztazích v 60. a 70. letech podporovala vznik a posílení tripartitních institucí a dokumentů na podporu ochrany ohrožených skupin. Na procesu jejich tvorby se podílely nejen státy, ale šlo též o kooperaci mezi MOP, Mezinárodní organizací zaměstnavatelů, Mezinárodní konfederací odborů a Evropskou odborovou konfederací.

Závěrem

Evropská i světová politická veřejnost v 60. a 70. letech byla svědkem fenoménu mezinárodního korporativismu, který úzce souvisel s konsensuálním způsobem vzniku mezinárodních aktů v oblastech práce a sociálních věcí. Korporativní vazby v mezinárodních vztazích najdeme i dnes na poli mezinárodních organizací v souvislosti s růstem významu mezinárodních nevládních neziskových organizací. Týkají se třeba tzv. hybridních organizací, kde členy mohou být jak státy tak nevládní aktéři, způsob interakce těchto skupin k tomuto označení přímo vybízejí. Nicméně také lze říci, že takovým příkladem korporativních vztahů mohou být i konzultativní statusy, které poskytuje ECOSOC při OSN nevládním skupinám.

Korporativismus je v rámci konsensuálního způsobu řešení problémů při interakcích státu s reprezentanty zájmů alternativou konsocionalismu, který je spjat s vícečetnou segmentací společnosti. Je důsledkem socioekonomického štěpení společnosti, která v něm našla způsob nekonfliktního řešení problémů spojených s modernizací. Nakolik je schopen být demokratický je otázkou k zamyšlení pro každého čtenáře.

Literatura:

1. Brokl, L. (1997): Reprezentace zájmů v politickém systému České republiky, Praha, SLON
2. Cabada, Kubát a kol. (2002): Úvod do studia politické vědy, Praha, Eurolex Bohemia
3. Jeřábek, M. (2004): Konec demokracie v Rakousku, 1932 – 1938. Praha, Dokořán
4. Mansfeldová, Z. (1996): Tripartita jako model prostředkování zájmů v politickém systému České republiky, Praha, Sociologický ústav AV ČR
5. Říchová, B. (2000): Přehled moderních politologických teorií, Praha, Portál
6. Říchová, B. (2002): Úvod do současné politologie, Praha, Portál
7. Říchová, B. a kol. (2002): Komparace politických systémů II., Praha, VŠE
8. Tomeš, I., Tkáč, V. (1993): Kolektivní vyjednávání a kolektivní smlouvy, Praha, Prospektrum

---

[1] Rosůlek, P.: Politika jako předmět zájmu politické vědy, IN: Cabada, Kubát a kol. (2002): Úvod do studia politické vědy, Eurolex Bohemia, Praha, s. 48.

[2] Zájmová skupina je „omezený nebo uzavřený sociální vztah regulovaný navenek tehdy, když je dodržování jeho řádu garantováno vlastním chováním určitých lidí zaměřených na jeho provádění: vedoucího nebo správního (administrativního) štábu, který má případně za normálních okolností pravomoc svaz zastupovat.“ Převzato z: Říchová, B. (2002): Úvod do současné politologie, Portál, Praha, s. 115.

[3] Tamtéž, s. 116.

[4] Říchová, B. a kol. (2002): Komparace politických systémů II., VŠE Praha, s. 205.

[5] Podrobněji v Jeřábek, M. (2004): Konec demokracie v Rakousku, 1932 – 1938. Dokořán, Praha.

[6] Říchová, B. (2000): Přehled moderních politologických teorií, Portál, Praha, s. 186 – 187.

[7] Brokl, L. (1997): Reprezentace zájmů v politickém systému České republiky, SLON, Praha, s. 47

[8] Mansfeldová, Z.: Tripartita jako model prostředkování zájmů v politickém systému České republiky, Sociologický ústav AV ČR, Praha 1996, s. 15

[9] Tamtéž.

[10] V roce 2000 se prosadila jako plnoprávný účastník Rady hospodářské a sociální dohody. Nahradila Konfederaci umění a kultury, která byla shledána nereprezentativní.

[11] Podrobněji v Tomeš, I., Tkáč, V. (1993): Kolektivní vyjednávání a kolektivní smlouvy, Prospektrum, Praha.

[Nahoru ↑]

---

Přidat komentář

Další články autora

Další články z rubriky

Vložit komentář