Transformace guerillového hnutí Tupamaros v politickou stranu

 2. duben 2017  Milan Školník  komentáře

V Latinské Americe můžeme najít jen hrstku guerill, které se úspěšně transformovaly v politickou stranu. Jednou z nich je i uruguayské hnutí Tupamaros. Země tak spolu Nikaraguou a Kubou představuje unikátní příklad státu, ve kterém má bývalá guerilla silnou pozici v politickém systému od samotné transformace až po současnost.

Zdroj: commons.wikimedia.orgZdroj: commons.wikimedia.org

Nicméně poměrně zásadní ukazatel odlišuje uruguayské "exguerilleros" od Daniela Ortegy či Fidela, resp. Raúla Castrových. Urugay je totiž organizací Freedom House označována jako zcela svobodná země, na rozdíl od částečně svobodné Nikaragui nebo zcela nesvobodné Kuby (Freedom House 2016). Uruguay si tedy může připsat další unikum coby země, kde partyzáni nejen složili zbraně, transformovali se v politickou stranu, ale navíc byli schopni se adaptovat, respektovat a dokonce i spoluvytvářet demokratické prostředí v zemi.

Představitelé Tupamaros působí na politické scéně už od roku 1989, kdy se prvně účastnili legislativních voleb, jakožto součást širší Národní fronty (Frente amplio). Výrazný úspěch se dostavil teprve nedávno, když v roce 2010 došlo ke zvolení bývalého představitele guerilly José Mujicy do prezidentské funkce. Za zmínku stojí i aktuální viceprezident Rául F. Sendic Rodriguez, který je synem bývalého nejvyššího představitele a vůbec zakladatele Tupamaros Ráula Sendica.

Cílem článku je analytický popis transformace Tupamaros jakožto guerilly, v relevantní politickou stranu. Aplikována bude teorie guerilly formulovaná Carlem Schmittem, jenž ověří výchozí pozici Tupamaros, zdali vykazuje znaky charakterizující plnohodnotnou guerillu tak, jak ji autor definuje. Dále bude využita teorie politické strany autorů Maxmiliána Strmisky a Petra Fialy, kteří na základě syntézy poznatků významných teoretiků politických stran formulovali specifické znaky nutné pro definování politické strany. V tomto případě bude ověřeno, zdali transformovaná Tupamaros tyto znaky skutečně vykazuje, s čímž souvisí stanovené výzkumné otázky: Jak a za jakých okolností došlo k transformaci guerillového hnutí Tupamaros v relevantní politickou stranu? A došlo po skončení transformace v naplnění znaků, za pomoci kterých lze definovat politickou stranu?

První kapitola se zaměří na vysvětlení pojmu guerillové hnutí a představí typologii Carla Schmitta, už v kontextu praktické aplikace na Tupamaros. Dále je definovaná politická strana s poukazem na problematičnost tohoto pojmu. V další kapitole je představeno samotné guerillové hnutí ve vztahu k důležitým milníkům, které ovlivnily jeho vývoj. Finální kapitola je věnovaná samotné transformaci a aplikaci teorie politické strany na příkladu Tupamaros. Na časové ose je transformace uruguayské guerilly datována zejména v rozmezí let 1985 až 1994.

I. Teoretické definice guerilly a politické strany

Guerillové hnutí

Ministerstvo obrany USA definuje povstalecké/guerillové hnutí jako "organizované úsilí určité části civilního obyvatelstva země, odolávající buď legitimní vládě či jiné okupující moci, zformované za účelem narušení občanského pořádku a stability" (US Department of Defense 2005). Jedná se o poměrně jednoduchou, nicméně výstižnou definici.

Guerilla, tedy "malá válka", je španělským ekvivalentem pojmu partyzánské války a byla využita španělským odbojem proti Napoleonovi na pomezí devatenáctého století (Mareš 2004: 23).

Jedná se o specifický způsob vedení boje (zpravidla proti silnějšímu nepříteli, co se týče vybavení a početní převahy), s omezeným počtem bojovníků a který se vyskytuje v mezistátní či státní/občanské rovině a vyskytoval se rovněž v období dekolonizace, tedy v bojích za samostatnost. Specifičnost partyzánské strategie vychází z rozptýlenosti jednotek v kombinaci s ofenzivní nebo defenzivní (závisí na aktuální situaci) bojovou taktikou.

Existuje mnoho způsobů a konceptů, jak guerillu charakterizovat pomocí znaků, které vykazuje. Carl Schmitt vymezil guerillová hnutí na základě čtyř následujících znaků:

1) Iregularita (nepravidelnost boje).

V případě guerillového boje neexistuje časové či prostorové vymezení (absentují fronty či rozhodující bitvy), což je v kontrastu s válkou, resp. pravidelnými armádami. Útoky Tupamaros byly sice strategické a dopředu promyšlené, nicméně zcela nahodilé, co se týče ne/pravidelnosti. Jednalo se zejména o únosy a vraždy veřejných činitelů. Hlavně únosy byly vysoce frekventované, jelikož byly hlavním zdrojem financování guerillových aktivit, např. za propuštění uneseného britského velvyslance Geoffrey Jacksona si Tupamaros účtovala 42 tisíc liber (Daily Telegraph 2002).

2) Intenzita politické angažovanosti a s tím svázána radikalita nepřátelství.[1]

Politické požadavky vycházejí z ideologického směřování guerill. Tupamaros ideologicky inklinovala k marxismu – leninismu v kombinaci s nacionalismem.[2] Inspirací pro jejich guerillové úsilí se stala revoluce na Kubě (Peirano 2009: 108). V tomto případě se jedná o krajně levicovou guerillu.

3) Mobilita (operativnost)

Schopnost mobility vychází z klasické partyzánské strategie "zaútoč a uteč." Důležitá je i hierarchická struktura guerillových hnutí, kde je způsob komunikace velmi flexibilní a operativní, jelikož příkazy jsou vydávány nejvyšším velením výhradně té části struktury, které se příkaz týká. Veškeré akce uruguayské guerilly byly rychlé a cílené. Ukázkovým příkladem takové akce je případ Dana Mitrioneho, agenta FBI, jenž byl poslán do Uruguaje cvičit vládní ozbrojené složky v metodách mučení. Byl zajat na ulici okamžitě poté, co opustil svůj dům (a to i přes jeho zvýšenou ostrahu) a jeho tělo bylo nalezeno v opuštěném autě až o deset dní později.

4) Telurický charakter (znalost a využívání půdy, krajiny a vůbec prostředí, ve kterém partyzán operuje)

Z hlediska této charakteristiky je nutné zmínit, že Tupamaros je tzv. městskou guerillou, jelikož operovala zejména v hlavním městě Montevideu. Což je v kontrastu s běžnou guerillovou praxí, např. kolumbijská FARC využívá pro základny zejména rozsáhlou džungli a hornaté úpatí And. Menší kolumbijská guerilla ELN se koncentruje v rolnickém departmentu Arauca, kde jsou strategická ropná pole (BBC News 2014). EZLN využívala zejména horského prostředí mexického státu Chiapas. Světlá stezka má působnost v podstatě po celém Peru, přičemž se začala formovat v provincii Ayacucho, tato rolnická oblast měla značné sociální a ekonomické problémy a poskytla tak guerille počáteční pozici pro další expanze (Springerová et al. 2006: 11). Všechny tyto velké guerilly (co do počtu členů, rozsahu operací a délky existence) se orientovaly či orientují zejména na venkov, rolnické obyvatelstvo a operovaly v džunglích či horách. V tomto směru Tupamaros představují výjimku.[3]

Vybrané guerillové hnutí naplňuje tři ze čtyř znaků, kterými Carl Schmitt charakterizuje guerillu. Poslední znak je problematický, jelikož orientace na urbánní prostor místo rurálního teritoria (tedy město místo venkova) výrazně komplikuje guerillovou aktivitu. Nejenom, že je problematické v zalidněném městě ukrýt zásoby zbraní a munice, tajně organizovat a shromažďovat partyzány, při útocích účinně prchat navíc s omezenou možností úkrytu, ale hlavně se extrémně zvyšuje riziko odhalení úkrytu a následného potlačení ze strany vlády, jelikož čím větší počet civilistů, tím větší šance, že se mezi nimi najde informátor, který pomůže vládním složkám guerillu lokalizovat (Mareš 2004: 25). Nicméně i přes tento sporný znak je možné Tupamaros označit za guerillové hnutí, ovšem s adjektivem "městské."

Politická strana

Politické strany jsou pokládány za součást politického dění po celém světě. Z jejich řad se rekrutují politikové, kteří participují na veřejné moci. Na politologické scéně je však pojem "politická strana" ne snadno definovatelný, řada definic je příliš široká, těžce vymezitelná. Obzvláště historie je na pokusy o obecnou a všeobecně přijímanou definici politické strany poměrně bohatá, ovšem za nejplodnější období lze považovat šedesátá léta 20. století.

Italský politolog Giovanni Sartori nabízí následující minimální definici politických stran, když je označuje jako „politické skupiny, které se účastní voleb, jejichž prostřednictvím je pol. skupina schopna své kandidáty umístit do veřejných úřadů“ (Fiala, Strmiska 2009: 29). Tato definice sice naráží na zmiňovanou širokost/obecnost, nicméně vystihuje charakter (skupiny osob), prostředek pro dosažení cíle (pomocí voleb) a samotný cíl politických stran (podíl na veřejné moci).

Autoři Maxmilián Strmiska a Petr Fiala, v návaznosti na významné teoretiky politických stran typu Maurice Duvergera, Klause von Beymeho či již zmíněného Giovanni Sartoriho, přicházejí s následujícími charakteristikami, podle kterých lze definovat politickou stranu:

  • Strany jsou „dobrovolné, otevřené a trvalé organizace"
  • jenž prostřednictvím voleb[4] „usilující o získání politické moci"
  • přičemž „jejich členové mají nějaké společné představy či zájmy." [5]

Zároveň upozorňují, že ne všechny principy musejí být ve všech případech dostatečné a že jejich cílem tedy není podat obecnou a hlavně jednoznačnou definici politické strany (Fiala, Strmiska 2009: 32).

II. Hnutí za národní osvobození - Tupamaros

Radikálně-levicové hnutí Tupamaros, ve španělském originále Movimiento de Liberación Nacional-Tupamaros, vystupující pod zkratkou MLN-T, bylo založeno v roce 1963 právníkem a marxistickým odborářem Ráulem Sendicem.[6]

Členové Tupamaros se v 60. letech dvacátého století rozhodli, v důsledku inspirace děním na Kubě, pro partyzánský způsob vedení boje proti uruguayské vládě.[7] Snaha rozpoutat občanskou válku v zemi však vyšla do ztracena, jelikož v roce 1972 vláda odstartovala ofenzivní kampaň vůči guerille v médiích, podnikla sérii cílených útoků a Tupamaros v podstatě rozbila. Většina partyzánů putovala do uruguayských věznic.[8] Události skončily vyústěním státního terorismu proti opozičním silám a nastolením vojenské diktatury v zemi (Chalupa 1999: 340).

III. Transformace Tupamaros v politickou stranu

Přechod k demokracii jihoamerické Uruguaje začíná na začátku 80. let, přičemž intenzivní jednání se odehrávají v roce 1984, kdy v rámci tzv. dohod z Námořního klubu se představitelé vojenského režimu zavázali k amnestii, která zahrnovala politické vězně včetně partyzánů. Propuštění členové Tupamaros se zformovali do legitimní politické strany, jelikož chtěli participovat na veřejném dění a guerillový boj se stal po skončení vojenské diktatury bezpředmětným. Transformovali se do Hnutí lidové participace (Movimiento de Participación Popular), nicméně ve volbách kandidovali jako součást koalice několika stran pod hlavičkou Široké fronty (Frente Amplio).[9]

V parlamentních volbách 1994 Frente Amplio boduje s třiceti procenty hlasů, čímž úspěšně narušila dlouholetý bipartismus tradičních stran Blancos a Colorados. Poprvé také bývalí partyzáni získávají parlamentní křesla, mezi nimi i José Mujica (Šmída 2014).

Členství v Movimiento de Participación Popular je založeno na dobrovolné bázi a strana je otevřena novým členům. Trvale existuje na politické scéně již od poloviny 80. let 20. století, přičemž první mandáty získává v roce 1994. Ve volbách participuje jako součást širší středo-levicové koalice Frente Amplio, ze které vzešel v roce 2005 vůbec první levicový prezident Tabaré Vazquez a po něm následoval již zmíněný J. Mujica. Společný program hnutí vychází ze sociálně demokratických až socialisticky revolučních myšlenek a v rámci Frente Amplio patří Movimiento de Participación Popular k levému křídlu této široké volební koalice (MPP 2016).

Transformovaní Tupamaros vykazují všechny charakteristiky politické strany a dnes jsou již standardní politickou silou v rámci uruguayského stranického systému.

Závěr

MLN - T je ukázkovým příkladem úspěšně transformované guerilly v politickou stranu, navíc působící v demokratickém prostředí.

Tupamaros naplňuje většinu znaků, díky kterým lze guerillu charakterizovat, nicméně s poukazem na to, že se jedná o guerillu městskou a nikoli rurální/venkovskou. Ovšem co se týče Tupamaros jakožto politické strany, tak naplnění nutných charakteristik pro definování je úplné.

Původně anarchická, radikálně levicová guerilla, jejímž specifikem byla působnost ve městě a nikoli na venkově, vlivem prvotního potlačení a následné amnestie v kontextu přechodu k demokracii úspěšně transformovaná v relevantní politickou sílu, působící již třicet let na politické scéně v Uruguaji. José Mujica, dnes osmdesátiletý veterán guerillového konfliktu, zůstal nejvýraznější tváří Tupamaros i ve 21. století, když byl zvolen do nejvyšší funkce v zemi a pomyslnou štafetu, coby nositele guerillového odkazu Tupamaros na dnešní politické scéně, nepřebírá nikdo jiný, než syn zakladatele hnutí Rául F. Sendic Rodriguez.

Literatura:

Fiala, Petr a Strmiska, Maxmilián. 2009. Teorie politických stran. Brno: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister&Principal.

Chalupa, Jiří. 1999. Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. Praha: NLN.

Mareš, Miroslav. 2004. „Vymezení pojmů terorismus, válka a guerilla v soudobé bezpečnostní terminologii.“ Obrana a strategie 4, č. 1.

Peirano, Alondra. 2009. „Revolución y lucha armada: ¿una relación necesaria? El Movimiento de Liberación Nacional-Tupamaros y el Movimiento de Izquierda revolucionaria en sus inicios (1965-1973).“ Revista Encuentros Latinoamericanos 3, č. 9, 96-120.

Schmitt, Carl. 2008. Teorie partyzána: poznámka na okraj k pojmu politična. Praha: Oikoymenh.

Springerová, Pavlína a Špičanová Lenka. 2006. „Peruánská guerillová hnutí. Ideové kořeny a vývoj od 60. let 20. století do současnosti.“ In: KIAS Papers. Hradec Králové, Kabinet iberoamerických studií. Dostupné na: http://www.kias.cz/media/files/publications/KIAS001.pdf (26. 3. 2016)

Šmída, Josef. 2014. „Legalizace marihuany jako důsledek politické změny.“ Mezinárodní politika 38, č. 1. Dostupné na: http://www.iir.cz/article/uruguay-legalizace-marihuany-jako-dusledek-politicke-zmeny (26. 3. 2016)

US Department of Defense. 2005. Dictionary of Military and Associated Terms. Washington, D.C.: Department of Defense.

Internetové zdroje:

Daily Telegraph. http://www.telegraph.co.uk/

Freedom house.https://freedomhouse.org/

Movimiento de Participación Popular. http://mpp.org.uy/

The New York Times. http://www.nytimes.com/

 


[1] S pohledem na guerilly jako politicky motivované bojové skupiny, např. s revolučními tendencemi, přichází Ernesto Che-Guevara (Mareš 2004: 24).

[2] Hnutí Tupamaros bylo schopno absorbovat jak tradiční levicové proudy (např. i trockismus, maoismus, teologii osvobození), tak i ryze regionální (guevarismus) či národní (odkaz na "Rioplatskou" revoluci z 19. století v čele s vojevůdcem a státníkem José Gervasio Artigasem). Odtud pramení bojový charakter Tupamaros, coby guerillového hnutí (Šmída 2014).

[3] Uruguay obecně je spíše rovinatou než hornatou oblastí, zcela dominují nížiny, tzn. vhodné úkryty v horách absentovaly. Navíc obyvatelé venkova, hlavně vlastníci půdy, sympatizovali s pravicovými konzervativci, reprezentovanými politickou stranou Blancos. Prostor pro šíření levicově revolučních myšlenek na venkově byl tedy minimální.

[4] Právě participace ve volbách odlišuje politickou stranu od zájmových skupin, které se voleb neúčastní.

[5] Ačkoli ideologické hledisko může být problematické hlavně v případě catch-all či kartelových stran (jako důsledku transformace masových stran zhruba v 60. letech dvacátého století),   jejichž primárním cílem je uspět v konkrétních volbách zpravidla s jednoduchým (v některých případech až heslovitým) programem a nějaké dlouhodobé ideologické zakotvení, které by členskou základnu spojovalo, zpravidla absentuje.

[6] Název vychází z inckého hnutí odporu proti španělské nadvládě Tupac Amarú v průběhu osmnáctého století.

[7] Guerillový repertoár obsahoval kromě již zmíněných únosů a vražd veřejných činitelů i krádeže, včetně loupežných přepadení bank či heren. V pozdější fázi boje guerilla využívala i bombové útoky menšího rozsahu.

[8] Jednalo se zhruba o tři tisíce členů Tupamaros.

[9] Jedná se o širokou volební koalici složenou ze stran uruguayské levice, komunistů i křesťanských demokratů.

Jak citovat tento text?

Školník, Milan. Transformace guerillového hnutí Tupamaros v politickou stranu [online]. E-polis.cz, 2. duben 2017. [cit. 2017-11-20]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/transformace-guerilloveho-hnuti-tupamaros-v-politickou-stranu.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Milan Školník

Autor:

interní doktorand Katedry politologie FF UHK


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 5 hvězdiček / Hodnoceno: 3x


Přidat komentář

Vložit komentář




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(