Zahraniční politika Spolkové republiky Německo

 2. leden 2007  Norbert Naxera   komentáře

Zahraniční politika Německa byla v minulosti ovlivněna studenou válkou více než politika jakékoliv jiné země světa. Velkoněmecká říše byla jako důsledek porážky ve druhé světové válce rozdělena a toto rozdělení trvalo celých 45 let. Ani jeden z německých států nebyl de facto suverénním státem. Západní část Německa byla závislá na USA, východní část byla ještě více závislá na SSSR.

Zahraniční politika Spolkové republiky NěmeckoZahraniční politika Spolkové republiky Německo

Zahraniční politika Německa byla v minulosti ovlivněna studenou válkou více než politika jakékoliv jiné země světa. Velkoněmecká říše byla jako důsledek porážky ve druhé světové válce rozdělena a toto rozdělení trvalo celých 45 let. Ani jeden z německých států nebyl de facto suverénním státem. Západní část Německa byla závislá na USA, východní část byla ještě více závislá na SSSR. Obě supervelmoci si také ve „své“ části Německa udržovaly statisícové vojenské posádky. Za této situace měly vlády v Bonnu i v Berlíně svázané ruce k jakékoliv významnější činnosti v zahraniční politice, i když zahraničního obchodu se tato omezení pochopitelně netýkala.

Po druhé světové válce, kterou Německo rozpoutalo a vyšlo poraženo, bylo jeho území o třetinu zmenšeno a navíc bylo nuceno přijmout asi 10 mil. přesídlenců. Došlo k jeho rozdělení na okupační zóny a jeho nová státnost byla formalizována až v roce 1949 ustavením Spolkové republiky Německo (die Bundesrepublik Deutschland)- BRD a Německé demokratické republiky ( Deutsche demokratische Republik)- DDR. V době bipolárního světa musely oba státy vstoupit do integračních struktur, jak ekonomických tak i bezpečnostních. Vstup BRD do NATO v roce 1955 inicioval na druhé straně ustavení Varšavské smlouvy, jejímž členem se stala i DDR. Západní Německo také vstoupilo do Evropského společenství (EWG) a východní Německo do Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP)

Protože DDR v roce 1990 zanikla, její politická situace včetně zahraniční politiky nemá vliv na současnou politiku, je spíše předmětem historie, nikoliv politologie. Budu se tedy zabývat pouze BRD.

Miroslav Polreich v článku Zahraniční politika Německa uvádí: V období studené války německá politika byla souladná s vývojem Západní Evropy a její politické a strategické rozdělení umožnilo jistou kooperaci a překonání nepřátelství, které bylo velmi silné zvláště s Francií. Byl obecně přijat názor, že sblížení zájmů SRN a Francie je hlavním stabilizujícím a integračním faktorem a má trvalou perspektivu. V každém případě byl tak dán základ k dnešní EU. Kdo přemýšlí, nevěří moc v common interest" (společný zájem), ale vždy jen a jen v zájem jednotlivých subjektů. V době začínající spolupráce byla Francie velmoc. Měla stálé místo v Radě bezpečnosti OSN s právem veta a později i atomovou bombu jako faktor velmocenského statutu.

Německo nejenže tyto mocenské atributy nemělo, ale bylo smluvně omezeno v možnosti je kdy získat. Cesta k nim byla v přimknutí se k Francii. Té chyběl mocnější ekonomický potenciál na němž by se budoucí hospodářská prosperita a síla země opírala. Tu se snažila Francie získat právě účelovým spojenectvím s Německem.

Spolková republika Německo a Evropa

Po ukončení bipolarity začal převládat, ne však zcela oprávněně, názor, že ve světě má rozhodující postavení již jen jediná mocnost - USA. Tato teze usnadňovala svým mnohým stoupencům vnitřní přerod a přeřazení a přimknutí se na „správnou stranu". Spojené státy však nebyly schopny plnit všechny atributy nutné pro postavení vedoucí a rozhodující velmoci v problémovém a velmi různorodém světě. Stačí uvést jen neschopnost zajistit bezpečnost vlastních obyvatel. Ale například ani při řešení problémů v krizových oblastech či při předcházení jejich vzniku. Zde je třeba připomenout právě iniciativu SRN při rozpadu Jugoslávie proti snahám USA i EU v „zájmu nápravy důsledků první světové války , kterou zavinili Srbové" jak se vyjádřil Hans-Dietrich Genscher. Tento argument však není pravdivý. Válku rozpoutala Německá říše a Rakousko-Uhersko, srbská vláda neměla žádný podíl na zavraždění arcivévody Ferdinanda Este a tento atentát v žádném případě nebyl příčinou, ale pouze záminkou pro válku. Nicméně němečtí politici to takto chápou. Stejně tak to byla zahraniční politika BRD, která iniciovala snahy po rozšíření NATO, a to opět proti zájmu USA, které se snažily udržet dobré partnerské vztahy s Ruskem z globálních strategických důvodů. (známé jsou ostré proticlintonovské kampaně v zemích, kde vládní administrativa usilovala, povzbuzena německým postojem, rovněž o vstup do NATO.

Toto období po sjednocení Německa 4. října 1990, které se teprve tímto aktem „stalo suverénem" (Helmuth Kohl) zaujalo svoji „oprávněnou" mocenskou evropskou pozici a postupně začalo jednat samostatně resp. nezávisle.

Do této kategorie patří i aktivní zasahování do procesu rozdělení ČSR (jednání kancléře Helmuta Kohla v únoru 1992 v Bratislavě) což účelově dosud zůstává mimo pozornost akademické komunity i medií. Naléhání a snaha po regionalizaci neboli jinými slovy rozdrobení ČR na malé kraje byl výrazem zájmu o oslabení centrální moci. Tento proces v podstatě pozvolna probíhá a je snadno registrovatelný z různých aspektů společenského, ale i politického života. I z tohoto úhlu pohledu je nutno posuzovat i velmi samostatné aktivity našich krajů. (veřejná prohlášení Jihočechů, že vazba na Prahu není výnosná (Střeleček) a přednost sdílení jejich krajské reprezentace v Bruselu společně s Rakušany). Poučné by bylo dále porovnat zájem a obdobný vývoj v Polsku.

Nyní by bylo možno uvést několik dalších a závažnějších příkladů, kdy se začíná přístup Německa k USA, ale i EU a tím i Francii mírně řečeno „osamostatňovat". Jedná se předně o jiné představy o EU (národní aspekt či regionální). Regionální přístup by vedl k posílení pozice nejsilnějšího státu v EU, tj. Německa. Vazby na USA se rovněž uvolňují (odmítnutí pomoci při agresi v Iráku). Navíc BRD sama usiluje o své místo v RB OSN ( i když je tato snaha velmi nereálná). Kupodivu česká zahraniční politika i za této situace vyjadřuje BRD jednoznačnou podporu, přestože se nejedná o jednotné stanovisko členských zemí EU.

Ohniskem nového zájmu Německa se stává Východ, resp. celá Asie.

Evropské země si uvědomují současné nové postavení zemí v Asii ve spojitosti s Ruskem. Náš pohled se omezoval jen na impozantní ekonomický vývoj asijských zemí. V souvislosti se změnami světové ekonomiky, kdy centrum představované Evropou a USA relativně upadá a marginální zóny světoekonomiky se stávají novými samostatnými centry, se pochopitelně musí změnit i politické uspořádání světa, neboť politická moc vychází z moci ekonomické a je jí determinována. Pochopitelně se politika všech významějších zemí světa, včetně Německa musí přizpůsobit těmto novým skutečnostem. Východní orientace německé politiky, při níž dochází k omezování spolupráce s USA a dalšími tradičními spojenci a navazování kontaktů se zeměmi jako je Rusko, Čína, Indie, Írán a Turecko, není výsledkem nějakého ideologického posunu německých vládnoucích elit, ale právě ekonomickou nutností. Je rovněž pochopitelné, že změna orientace německého zahraničního obchodu se musí s nevelkým zpožděním projevit i do orientace zahraniční politiky Berlína. Celá oblast Euroasie se začíná hodnotit z globálního hlediska a objektivního zařazení do mezinárodně politického kontextu, kde kupodivu právě tyto země, a to i pro Američany, začínají hrát rozhodující úlohu. Pomalu si začínáme si zvykat na termín „Euroasie", který již není ve stínu dosud povinné euroatlantické spolupráce".

Na tento překvapivý vývoj musí i BRD reagovat, a to nejenom ekonomickým zaměřením, ale odpovídajícím politicko mocenským vztahem. Pro BRD je to dokonce cesta k celosvětové ambici. Zde je již nyní možno předpokládat tendenci pro jinou zahraničně politickou koncepci, která se začíná vymykat evropskému prostoru a sleduje globální pohled. Mimo uvedených údajů není nutno zdůrazňovat i ekonomické zájmy - trhy a surovinovou základnu.

Německá zahraniční politika za Kohlovy vlády

Za vlády Helmutha Kohla došlo k tomu, že Německo bylo sjednoceno. Tím se zcela zvrátila geopolitická situace v rámci Evropského společenství. Zatímco předtím tvořily EWG čtyři přibližně stejně velké a silné státy (Německo, Francie, Británie a Itálie) a Německo bylo díky své hospodářské síle pouze prvním mezi rovnými ( a i o tom lze pochybovat vzhledem k omezení suverenity BRD), od roku 1990 je vše jinak. Dnes je Německo zcela jasným vůdcem EU. Kohlova vláda si to velmi rychle uvědomila a začala podle toho jednat. Ostatní tři velké státy tuto podřízenou roli de facto přijaly, i když oficiálně by to žádný z jejich představitelů nikdy nepřiznal.

Zahraniční politika Kohlovy vlády měla zcela jednoznačný cíl, a to znovu zaujmout pozici hlavní mocnosti střední Evropy, kterou do té doby zaujímal SSSR. Stažení sovětských vojsk z Východního Německa, ČSSR i dalších zemí umožnilo Německu znovu zaujmout pozici, která mu náležela před druhou světovou válkou. Dosažení tohoto cíle bylo umožněno tím, že v Polsku, ČR, SR i v Maďarsku se dostaly k moci otevřeně proněmecké vlády, které Kohlovy ve všem ustupovaly, a také rozpad Jugoslávie. U nás můžeme zmínit například českoněmeckou deklaraci z roku 1997, který byla pro Německo natolik výhodná, že jí její odpůrci označovali za „Nový Mnichov“. V době, kdy byl Kohl vystřídán Schröderem, se již naplno otevřela cesta k uplatňování německé velmocenské politiky i mimo střední Evropu.

Zahraniční politika BRD za Schröderovy vlády

Gerhard Schröder ovlivnil za svou sedmiletou vládu německou zahraniční politiku velmi výrazně. V Oblasti evropské politiky vytvořil silný mocenský blok spolu s francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem a spolu v podstatě řídili EU. Nepodařilo se jim však dosáhnout cíle hlavního, a to schválení evropské ústavy. Ústava paradoxně zkrachovala právě ve Francii, jejíž exprezident, Valéry Giscard d´Estaigne jí připravoval. Tato ústava totiž podle jejích odpůrců příliš zvýhodňovala Německo. Proto v zemích, kde ústavu schvaloval parlament ústava prošla, avšak v zemích, kde byla předložena občanům, ji voliči v referendu odmítli. Zatímco evropští politici jsou většinou proněmecky orientovaní, občané evropských zemí nikoliv. Je zcela pochopitelné, že Francouzi či Nizozemci nemohou Němcům zapomenout okupaci jejich země za druhé světové války. Vzhledem k tomu, že Německá říše během dvacátého století dvakrát napadla Francii, a při těchto válkách padly miliony Francouzů, je jasné, že francouzští občané odmítli ústavu, kterou by Německo získalo mírovou cestou téměř tolik, co se mu nepodařilo dosáhnout druhou světovou válkou.

Ústava byla nejdříve schválena parlamenty několika zemí. Vlády těchto zemí si uvědomily, že v referendu by ústava pravděpodobně neprošla , a proto ji předložily ke schválení parlamentu. Pouze Španělé ústavu přijali. Důvodem je zřejmě jednak to, že Španělé nepociťují žádnou historickou křivdu vůči Německu (Španělský diktátor generalissimus Franco spolupracoval s Hitlerem), a především to, že Španělé jsou silně proevropští, neboť vstup jejich země do EU znamenal v dlouhodobém horizontu rychlý hospodářský růst a zvýšení životní úrovně.

Ve Francii není možné měnit ústavu bez referenda. Referendum se tedy uskutečnilo a skončilo drtivou porážkou zastánců ústavy. Tomu nemohlo zabránit ani to, že všichni francouzští politici, a všechny strany, bez ohledu na jejich ideologické zaměření vyzývali voliče aby ústavu odsouhlasili a uskutečnili za státní peníze masivní kampaň za její přijetí. Jediná Národní Fronta Jeana Marie le Pena se postavila proti ústavě.

O čtrnáct dní později se referendum konalo i v Nizozemí. Přestože nizozemská ústava nepožadovala konání referenda , Nizozemský premiér Balkenende se rozhodl, že takto významná změna ve státním uspořádání Nizozemí nemůže být uskutečněna proti vůli lidu. Rovněž nizozemské referendum skončilo jasným odmítnutím ústavy.

Ani toto však neznamenalo konec nadějí německých politiků, že se ústavu nakonec podaří přijmout. Její přijetí bylo pouze odloženo.

Je otázkou jak se bude německá politika v rámci EU vyvíjet za současné vlády Angely Merkelové. Velké změny však neočekávám. EU bude mít nepochybně i nadále zcela zásadní význam pro německou politiku. Německo jako nejsilnější stát EU se bude snažit o co nejtěsnější integraci , neboť další integrace znamená posílení Německa. Podle některých autorů jakékoliv předávání pravomocí „do Bruselu“ znamená de facto předání pravomocí „do Berlína“. Konečným cílem Německých politiků je vytvoření jednotného evropského superstátu řízeného Němci. Objevuje se dokonce, možná přehnaný názor, že neexistuje žádná Evropská unie, ale čtvrtá Velkoněmecká říše. Protože je stěží reálné, že by se například Britové byli ochotni podřídit Německu, je možné že vznikne dvourychlostní Evropa To znamená blok středoevropských států řízených Německem a k tomu okrajové oblasti, jako je Velká Británie, Balkán apod., které by byly jen přidruženými členy. Velmi významná , dokonce klíčová je též otázka dalšího vývoje francouzské politiky. Ve Francii sílí protievropské síly, představované hlavně Národní Frontou, kdežto Socialistická strana slábne. Nemůžeme dnes předvídat jak dopadne vývoj na francouzské politické scéně, osobně bych se však dosti divil, kdyby tak velká a významná země jako je Francie chtěla své politické ambice podřídit Německu. Postavení států jako je Česká Republika, Itálie, Polsko, Slovensko, Rakousko, Maďarsko, Slovinsko, Skandinávské a pobaltské státy a v budoucnosti Chorvatsko je však jednoznačné. Tyto státy budou prohlubovat svoji závislost na Německu. Německým cílem již od dob počátku 20. století je vytvořit jednotnou Mitteleuropu pod německým vedením. Nyní se zdá dosažení tohoto cíle zcela reálné. Britský historik Nail Fergusson tvrdí, že obě světové války byly zbytečné, neboť Německo stejně dosáhlo sjednocení Evropy pod svým vedením o padesát let později prostřednictvím Evropské integrace. Jestli je to pravda nebo ne ukážou další desetiletí.

Německo však pochopitelně vyvíjí zahraniční politiku i mimo EU. V roce 1999 se Luftwafe zúčastnila útoku NATO proti Jugoslávii. Bylo to první bojové nasazení německých ozbrojených sil od roku 1945. Je ovšem pravda, že z vojenského hlediska měla účast letectva evropských států včetně Německa jen malý význam, hlavní část sil tvořilo letectvo americké. Důvodem německé účasti na této válce byla nejen pomsta Srbům za úspěšnou obranu své země za obou světových válek ale je třeba si uvědomit že válka v roce 1999 a pozdější odtržení Černé hory od Jugoslávie mělo i geopolitické důvody, a to zabránit Srbsku v přístupu ke středozemnímu moři. Srbsko sice není geopoliticky nijak důležité, avšak vždy bylo tradičním spojencem Ruska a v USA a v Německu měli politici obavy, že by Rusko získalo prostřednictvím Jugoslávie přímý přístup ke středozemnímu moři. Rusko má přístup ke středozemnímu moři pouze prostřednictvím Černého moře a Bosporské úžiny. Tu však ovládá Turecko, které je spojencem USA a Německa, a může ji kdykoliv uzavřít. Pokud by vláda Jugoslávie umožnila ruskému námořnictvu vybudovat si námořní základnu v Černé hoře, nebylo by ruské námořnictvo odkázané na Turecko, a tomu se Clinton , Blair, Schröder a Chirac rozhodli zabránit.

Vztahy mezi Německem a Ruskem jsou zásadní otázkou evropské politiky. Rusko a Německo jsou největší evropské země a právě nepřátelství mezi nimi bylo po celou historii byly hlavním důvodem evropských válek. Tyto války skončily v roce 1945 porážkou Německa a posunutím jeho hranic o stovky kilometrů na západ. Německo bylo poté rozděleno. SSSR nabízel USA, že se vzdá své okupační zóny v Německu, pokud bude sjednocené Německo neutrálním demilitarizovaným státem. Americká vláda to však odmítla, a tak bylo Německo rozděleno. Po sjednocení v roce 1990 musela německá politika najít způsob jak uspořádat vztahy s Ruskem. Po skrytě protiruské politice za vlády Helmutha Kohla pochopili němečtí politici že s Ruskem je třeba spolupracovat. Zásluhu na zlepšení vztahů má právě Gerhard Schröder. Schröder si uvědomil, že nepřátelské vztahy s Ruskem nemají v současné době smysl a snažil se najít cestu ke vzájemné spolupráci. Pomohlo mu jistě i to, že ruský prezident Putin má pozitivní vztah k Německu, kde sloužil několik let. Putin a Schröder dohodli spolupráci v energetické politice, která spočívá především ve stavbě plynovodu po dně baltského moře. To umožní že se plyn vyvážený z Ruska do Německa nebude muset přepravovat přes Polsko, neboť Poláci chtěli za jeho přepravu příliš velké poplatky. Zároveň nebudou dodávky ohroženy politickou nestabilitou na Ukrajině ani nikde jinde. Schröder nespolupracoval s Putinem pouze v této oblasti, ale také v dalších zahraničně politických otázkách. Oba politici se spolu s francouzským presidentem Chiracem a mnoha dalšími rozhodně postavili proti válce v Íráku, i když v případě Schrödera byl tento postoj vyvolán pravděpodobně tím že se na podzim roku 2002 konaly volby a Schröder musel respektovat názory voličů.

Snad ještě nikdy nebyly vztahy mezi největšími evropskými státy tak dobré jako v době Schröderovy vlády. Někteří politici říkají, že Schröder zachránil pro celou Evropu dobré vztahy s Ruskem. Schröder a Putin dokázali, že vztahy mezi největšími evropskými národy mohou být i přátelské, neboť dnešní Němci si uvědomují že někdejší německá politika Drang nach Osten přinášela oběma zemím jen obrovské škody. Pouze pokud budou vyřešeny problémy mezi Ruskem a Německem , pak může být mír v celé Evropě. Řada evropských politiků si neuvědomují nutnost spolupráce s Ruskem a neustále kritizují Putinovu vládu za porušování lidských práv, kritizují že v Rusku údajně neexistuje svoboda tisku, tvrdí, že Rusko není demokratická země nebo kritizují boj proti čečenským teroristům. Často také podporují protiruské síly na Ukrajině, v Gruzii apod. Tito politici si se svými slovními útoky na Rusko a finanční, resp. materiální podporou jeho nepřátel neuvědomují, že Evropa se bez Ruska nemůže obejít. Rusko je evropský stát a nelze ho od Evropy izolovat. Proto je podobná politika v rozporu s národními zájmy evropských zemí. Gerhard Schröder k podobným politikům nepatřil. Uvědomil si že Drang nach Osten i nenávist k Rusům musí skončit a tím ukázal cestu pro celou Evropu. Doufejme že nová vláda bude v Schröderově linii přátelských vztahů s Ruskem pokračovat. Při setkání Merkelové s Putinem se objevily jisté příznaky ochlazení, avšak snad tyto problémy se však brzy vyřeší. Problémem je však smýšlení většiny německých občanů, neboť Němci ve své většině nemohou Rusům zapomenout, že je za druhé světové války porazili. Názory vrcholných politiků a zahraničněpolitická orientace země se může změnit poměrně rychle, avšak názory lidí se mění jen velmi pomalu, v podstatě to trvá celé generace. Jak však bude ubíhat čas a druhá světová válka bude stále vzdálenější, bude se snižovat i nepřátelství německé veřejnosti k Rusům.

Současná situace a výhled do budoucnosti

Nástup nové vlády velké koalice neznamená nějaký zásadní zlom v zahraniční politice. Pro nás je podstatné, že Angela Merkelová nějak výrazně nepodporuje nároky Sudetských Němců, tak jako to dělal předchozí kandidát na kancléře za CDU/CSU Edmund Stoiber. Podpora Landsmanschaftu ze strany této strany má spíše význam pro získání hlasů v předvolebním boji a nikoliv skutečný revanšismus. Revanšistické tendence sice v německé politice dosud existují, ale v podstatě je to okrajový proud. Většina politiků chce prosazovat německé národní zájmy prostřednictvím EU a další evropská integrace vyžaduje, aby Německo mělo přijatelné vztahy se svými sousedy. Proto bychom se Landsmanschaftu neměli příliš obávat.

Osobně si však myslím, že Angela Merkelová se nevyrovná svému předchůdci Schröderovi. Německé hospodářství se sice zotavuje, hospodářský růst dosáhl asi 2,8% ročně, což je proti předchozímu růstu kolem 1% ročně zlepšení, je však pravděpodobné , že vzhledem k tomu, že Merkelová zatím vládne jen velmi krátkou dobu, toto zlepšení je ještě výsledkem opatření Schröderovy vlády. Merkelovou potkalo za pouhý rok její vlády řada problémů, se kterými si její vláda neví příliš rady, například reforma zdravotnictví. Rovněž v zahraniční politice si současná vláda počíná značně nejistě. Je zde vidět mnohem silnější příklon k USA, ve srovnání ze situací za vlády Gerharda Schrödera. Rozhodující pro každou německou vládu je však vztah k EU a každá vláda, bez ohledu na to, která strana jí sestaví, se bude snažit o co nejtěsnější integraci. Je zcela jisté, že hlavním mocenským nástrojem Německa při prosazování jeho mocenských cílů bude jeho měnová politika. Někteří lidé říkají, že zavedením jednotné evropské měny Euro, se do rukou německých politiků dostal nástroj, kterým ovládají hospodářství všech zemí které Euro přijaly a jak se bude Eurozóna rozšiřovat, tento nástroj bude čím dál tím silnější. Měnovou politiku EU řídí Evropská centrální banka se sídlem ve Frankfurtu. Její vedení sice tvoří zástupci i dalších zemí, avšak to, že banka sídlí na německém území a to, že Německo je hospodářsky nejsilnější evropskou zemí, znamená, že hlavní slovo při každém rozhodování mají Němci. To dává Německu moc rozhodovat o všem důležitém v evropské politice.

O významu měnové politiky svědčí několik citátů, které zde uvádím:

Amschel Mayer Rothschild (l773-1855) v roce 1838 řekl: „Dovolte mi vydávat a kontrolovat peníze národa a nebudu se muset starat o to, kdo tvoří jeho zákony."

Vladimír Iljič Lenin o tom prohlásil: „Nejlepší způsob, jak zničit kapitalistický systém, je zničit měnu... Pokračováním procesu inflace mohou vlády tajně a nepozorovaně konfiskovat významnou část bohatství svých občanů... Jak inflace postupuje a reálná hodnota měny z měsíce na měsíc prudce kolísá, všechny trvalé vztahy mezi dlužníky a věřiteli, které tvoří základ kapitalismu, se stávají tak naprosto rozrušenými že téměř ztrácí význam..." (V.I. Lenin, 1910).

O devět let později britský ekonom John M. Keynes napsal: "Lenin měl jistě pravdu, neexistuje žádný spolehlivější nebo zákeřnější, žádný jistější prostředek, jak svrhnout existující základy společnosti, než znehodnocení měny... Tento proces zapojuje všechny skryté síly ekonomického zákona na straně destrukce a činí tak způsobem, že ani jeden člověk z milionu to není schopen rozpoznat."

Německá vláda nemá (pravděpodobně) v úmyslu nějak zásadně měnit společenský řád v Evropě, nicméně nástroj, který má v rukou v podobě společné měny by mohl vést k tomu, že se Německu podaří obnovit své velmocenské postavení, jaké ztratilo v důsledku porážky ve druhé světové válce.

Literatura

  1. Polreich, Miroslav: Zahraniční politika SRN (současný stav a perspektiva) in Britské Listy, 2.11.2005.
  2. Mullins,Eustace: Tajemství federální banky.
  3. Cabada, Kubát: Úvod do studia politické vědy, Eurolex Bohemia, 2004.

Jak citovat tento text?

Naxera, Norbert. Zahraniční politika Spolkové republiky Německo [online]. E-polis.cz, 2. leden 2007. [cit. 2017-06-25]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/zahranicni-politika-spolkove-republiky-nemecko.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Norbert Naxera

Autor:

Autor je student politologie FF ZČU Plzeň.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 2.17 hvězdiček / Hodnoceno: 6x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(