Andreas Hillgruber: Cordon sanitaire za druhé světové války

 29. listopad 2006  Norbert Naxera   komentáře

Profesor Andreas Hillgruber, vyučující moderní dějiny na univerzitě v Kolíně nad Rýnem, se ve svém článku zabývá politikou západních spojenců vůči Sovětskému Svazu. Jeho článek je zaměřen zejména na Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávii a Bulharsko, tedy státy, které v meziválečném období sloužily Francii a Velké Británii jako bariéra proti šíření sovětského vlivu do Evropy.

Andreas Hillgruber: Cordon sanitaire za druhé světové válkyAndreas Hillgruber: Cordon sanitaire za druhé světové války

Profesor Andreas Hillgruber, vyučující moderní dějiny na univerzitě v Kolíně nad Rýnem, se ve svém článku zabývá politikou západních spojenců vůči Sovětskému Svazu. Jeho článek je zaměřen zejména na Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávii a Bulharsko, tedy státy, které v meziválečném období sloužily Francii a Velké Británii jako bariéra proti šíření sovětského vlivu do Evropy.

Poslední fáze zápasu evropských velmocí o „rovnováhu nebo hegemonii" na starém kontinentě, prostupujícího novodobé dějiny, a jeho postupné překrývání a vystřídání zápasem obou supervelmocí o novou vzájemnou globální rovnováhu - nebo světovou nadvládu jedné supervelmoci - v období druhé světové války, se zvlášť výrazně odráží ve sporu o politické uspořádání států středovýchodní Evropy (od Finska přes baltské státy a Polsko až k podunajským a balkánským zemím). To znamená o udržení, znovuzřízení a nové stanovení funkce Cordon sanitaire, který vznikl v letech 1918 - 1919 jako bariéra, postavená především v zájmu evropských západních mocností a jako výsledek jejich interpretace mocenské rovnováhy mezi sovětským Ruskem a centrální Evropou.

Spojené státy svým vstupem do první světové války v roce 1917 podstatně přispěly k udržení evropské rovnováhy, která byla proti éře před rokem 1914 znatelně modifikována právě zřízením Cordonu sanitaire jako dílčí náhrady za na východ zatlačené a jako dlouhodobý evropský mocenský faktor prvního řádu nazírané Rusko. Od doby světové hospodářské krize, která měla počátkem třicátých let za následek ústup USA od části jejich evropských závazků, sílila však mezi evropskými mocnostmi tendence zahájit rýsující se novou fázi zápasu o udržení, nebo pád této rovnováhy bez ohledu na americký faktor nebo jeho zapojení.

Dlouhá léta, slaběji až do srpna 1939, směřovala britská vláda k Obecné dohodě s hitlerovským Německem. Teprve od jara 1939, v důsledku šoku, který vyvolalo Hitlerovo obsazení Československa, si v britském pohledu prorazilo cestu zhodnocení Cordonu v jeho původním smyslu bariéry. Bylo však bržděné neustálými náběhy návratu k právě jmenované koncepci, preferované Chamberlainovou vládou. Výměna názorů ve velkém se rozproudila poté, kdy začalo po zřízení „Protektorátu Čechy a Morava" růst rozpětí expanzivních cílů Německa, které rozbilo mocenskou rovnováhu, a od chvíle, kdy Sovětský svaz pod Stalinovým vedením vyjádřil otevřeně snahu vystoupit z izolace, která jej ohrožovala - jak ukázal „Mnichov" 1938 - a vrátit se do kruhu evropských velmocí. Základní předpoklad této snahy tvořilo odstranění Cordonu a jeho přímé nebo nepřímé včlenění do sféry sovětského mocenského vlivu ve formě jakéhosi mocenskopolitického trojúhelníku: evropské západní mocnosti Velká Británie a Francie - Německá říše - Sovětský svaz. Z nich měly v létě 1939 zájem na udržení Cordonu pouze západní mocnosti, protože jen ony trvaly na zachování tou dobou už v základech otřesené evropské rovnováhy.

Vojenská a mocenskopolitická možnost podpory států Cordonu západními mocnostmi však byla od samého počátku nedostatečná. Od roku 1933 rychle rostoucí vojenská síla hitlerovského Německa a - zcela obecná - proměna vojenské techniky (především rostoucí význam leteckých vojenských sil) snižovaly rok od roku hodnotu této beztak nedostatečné podpory Cordonu směrem na západ (proti Německu), stejně jako na východ (proti Rusku), aniž by si to zúčastnění až do léta 1939 plně uvědomovali.

Hitlerovské Německo se pokoušelo vymanit země Cordonu z francouzského sevření a vábením nebo nátlakem je získat za spojence nebo satelity. Tím by se funkce Cordonu jako celku proměnila ve smyslu opření se států tohoto pásu o Německou říši a v zaujetí ofenzivního čelního postavení proti sovětskému Rusku. V konečném efektu by se změnila v jakési brest-litevské řešení (to znamená zformování pásu zemí závislých na Německu od Finska až po Ukrajinu). Po počátečních úspěších tohoto německého úsilí (smlouva s Polskem z roku 1934, zlepšení vztahů s Rumunskem od roku 1936) však bylo nutné považovat postavení Polska, od jara 1939 za zmařené. Protože v dané situaci nepřicházelo v úvahu totální řešení v německém ani v sovětském smyslu, bylo v srpnu 1939 nasnadě rozhodnutí diplomatické trojúhelníkové hry ve prospěch odstranění Cordonu formou jeho rozdělení do německé a sovětské „zájmové sféry".

Ve válce, vyhlášené Německé říši Velkou Británií a Francií jako odpověď na německé napadení Polska, šlo vzhledem ke stredovýchodní Evropě o otázku, zda se západním mocnostem vůbec může podařit revidovat toto německo-sovětské řešení problému Cordonu a tím znovu nastolit evropskou rovnováhu, z jejich pohledu výrazně závisející na existenci Cordonu jako řetězu suverénních států se západní orientací. Po německém vítězství nad Francií (květen/červen 1940) a po Churchillově převzetí vlády ve Velké Británii (10. 5. 1940) došlo však k obratu.

Zřeknutím se britského zájmu o balkánské státy, jejichž „spojení a vedení, za účelem zachování statu quo náleží" Sovětskému svazu, jak to v Moskvě formuloval nový britský velvyslanec Cripps, se Churchill, upnutý k cíli porazit hitlerovské Německo, pokoušel získat Stalina ke spolupráci na obnovení evropské rovnováhy. V den příměří ve Francii (25. 6. 1940), kdy německé mocenské postavení na kontinentě mezi západoevropským atlantickým pobřežím a německo-sovětskou hranicí zájmů dosáhlo svého vrcholu, zaslal britský premiér Stalinovi dopis, v němž vyjádřil přání britské vlády navázat rozhovory se sovětskou vládou o problémech, „které byly vyvolány německým pokusem rozšířit postupným dobýváním a anexemi svou vládu na celou Evropu". Crippsův rozhovor se Stalinem I. 7. 1940 o tomto Churchillově dopisu naráz ukázal zásadní neslučitelnost britského a sovětského zájmu v otázce evropské rovnováhy, ale zároveň i Stalinovu jasnozřivost ohledně mocenskopolitické situace v Evropě v létě roku 1940. Cripps shrnul Stalinovy názory ve své zprávě adresované Foreign Office následovně: „Řekl mi, že základem (německo-sovětského) paktu o neútočení byla společná snaha odstranit starou evropskou rovnováhu, kterou se před válkou snažily udržet Velká Británie a Francie".

Pokud by chtěl premiér (Churchíll) znovu nastolit starou rovnováhu, pokračoval Stalin, nemohli bychom s ním souhlasit. I v následujících měsících trvající Stalinovo váhání obrátit Sovětský svaz proti hitlerovskému Německu, což by ještě ve smyslu tradiční britské představy Balance-of-Power - u Churchilla na rozdíl od Chamberlaina pochopitelně orientované na situaci před rokem 1914, totiž s Ruskem a ne s Polskem jako hlavní východní silou - umožnilo nastolení evropské rovnováhy jen v detailech poněkud jiné než v roce 1939, však urychlilo příklon Velké Británie k USA. Důsledky této defacto aliance obou námořnických velmocí pro stredovýchodní Evropu zůstaly skryté, dokud Velká Británie bojovala proti Německu sama a USA setrvávaly ve stádiu neválčící mocností. Přesto byla závislost Velké Británie na americké podpoře už tak velká, že ani Hitlerovým útokem na Sovětský svaz (22. 6. 1941) konečně vyvolaná faktická aliance se Sovětským svazem nebyla využita ke sjednocení britských a sovětských cílů v Evropě obecné a speciálně s ohledem na středovýchodní Evropu (především proto, že tváří v tvář počátečním německým vojenským úspěchům se na britské straně počítalo s rychlým zhroucením Sovětského svazu).

Churchill se spíš podpisem Atlantické charty 14. 8. 1941 podřídil Rooseveltově cíli, globálnímu Pax Americana, bez ohledu na zájmy sovětských spojenců. Tento cíl představoval absolutní protipól k takzvanému Pax Germanica - zahrnujícímu zpočátku celou Evropu až k Uralu - nacionálně socialistického ražení, v jehož rámci by státy bývalého Cordonu, buď jako celé Polsko (včetně nyní dobytých východopolských oblastí) a baltské státy, nebo jako sovětské republiky, v srpnu 1940 anektované SSSR a v létě 1941 obsazené německými odíly, byly podřízeny přímo německé vládě, Nebo se jako Finsko, Rumunsko, Maďarsko a Slovensko staly více nebo méně povolnými spojenci německé vedoucí mocnosti, zapojenými do fronty proti Sovětskému svazu.

Když se německá ofenzíva proti Moskvě zastavila a projevila se mylnost předpokladu, že Sovětský svaz bude v roce 1941 hitlerovským Německem poražen a jako mocenskopolitický faktor vyloučen, Stalin ve svém „osobním poselství" Churchillovi z 8. 11. 1941 otevřeně vyjádřil, „že ve vztazích mezi SSSR a Velkou Británií je třeba zjednat jasno, které v současné době neexistuje. Tuto nejasnost ovlivňují následující dvě okolnosti:

  1. mezi našimi zeměmi neexistuje žádné určité ujednání o válečných cílech a o plánech mírového uspořádání po válce;
  2. mezi SSSR a Velkou Británií neexistuje žádná smlouva o vzájemné vojenské pomoci proti Hitlerovi v Evropě".

Než mohla světová velmoc USA, která byla zpočátku za obtížných podmínek vtažena do války ve dvou oceánech japonským útokem a Hitlerovým vyhlášením války , využít svůj potenciál a tím naplno projevit svou váhu v nyní téměř globálním konfliktu, obě křídelní evropské mocnosti, Velká Británie a Sovětský svaz, bez asistence USA, v zimě 1941 - 1942 navzájem zkoumaly své možnosti v oblasti Cordonu.

S ohlášením zamýšlených sovětských anexí (oblast Petsamo v severním Finsku, Klajpeda, Tilsit) a „opěrných bodů" v Rumunsku bylo kromě toho zřetelně vidět, že podle Stalinových intencí by měl celý Cordon ustoupit dále na západ a Stalin také přinejmenším naznačil, že by měl mít jiný charakter než v době mezi válkami.

Dlouhodobá slabost Sovětského svazu, kterou přes obranné úspěchy Rudé armády před Moskvou v zimě 1941/42 považovala britská vláda nadále za nezvratný fakt, ji přiměla k tomu, aby rozvinula opačnou koncepci ke Stalinovým představám o Cordonu v podobě středovýchodních evropských federací pro poválečnou dobu, které byly deklaratorně namířené proti možnosti nového posílení Německa, skrytě však sloužily k udržení Sovětského svazu daleko od střední Evropy. Jádrem zamýšlené středovýchodní federace v užším smyslu mělo být polsko-československé spojení. Smlouva mezi exilovými vládami obou států ze 23. 1. 1942 předpokládala společnou zahraniční, obrannou, finanční a hospodářskou politiku. Na místo napětí, které mezi oběma zeměmi panovalo v meziválečném období, a které usnadnilo německou expanzi, měl - podle této koncepce - nastoupit relativně silný blok států, který by lépe než jednotlivé státy Cordonu v době mezi válkami podpořil obnovující se evropskou rovnováhu. Už 1 5. 1. 1942 uzavřely jugoslávská a řecká exilová vláda podobnou dohodu, která měla tvořit jádro západně orientované balkánské unie.

Již vyslovená ochota britské vlády uznat sovětskou anexi ve středovýchodní Evropě v rámci předběžných jednání o britsko-sovětské spojenecké smlouvě, která měla mít dvacetiletou platnost a určovat evropskou poválečnou situaci současné jako „Pax Britannica et Russica", musela být na nátlak USA odvolána, neboť tato koncese striktně odporovala cíli prezidenta Roosevelta vybudovat globální „Pax Americana", jak byl popsán v Atlantické chartě. Všechny Edenovy, Halifaxovy (velvyslanec ve Washingtonu) a nakonec i Churchillovy snahy pohnout Roosevelta ke vstřícnému postoji vůči Sovětskému svazu ztroskotaly. Tím se Velká Británie poprvé v závažné konkrétní otázce evropského poválečného uspořádání podřídila cílovým představám světové velmoci USA.

Stejně jako se britská vláda musela v jednáních se Sovětským svazem politicky připojit k americké linii, nemohla se proti americkému spojenci prosadit ani v rozhodujících poradách s USA o vojensko-strategických rozhodnutích v Evropě v lednu 1943 v Casablance. Britové se museli vzdát úmyslu vést velkou ofenzívu z tureckých mořských úžin do podunajské a balkánské oblasti, která měla sloužit vojenské podpoře politických federativních plánů ve středovýchodní Evropě.

Úspěchy Rudé armády, která na sebe od vítězství u Stalingradu (v únoru 1943) strhla iniciativu na německo-sovětské frontě, byly předpokladem k založení Svazu polských vlastenců v Moskvě (8. 5. 1943) jako jádra komunistické polské vlády spor se západními mocnostmi o ústřední otázku v oblasti starého Cordonu, o západní nebo východní orientaci Polska v poválečné době. Československá exilová vláda v čele s Benešem vyvodila z roztržky mezi Sovětským svazem a polskou exilovou vládou v Londýně důsledek, jímž bylo odmítnutí projektované federace se západně orientovaným Polskem a snaha o přiblížení k Sovětskému svazu, která 12. 12. 1943 vyústila do sovětsko-československé smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci.

Nyní uskutečněné československé rozhodnutí, založené už „komplexem" Mnichova 1938, jímž se funkce Cordonun z prostorově nejdůležitějším a politicky nejslabším místě tak brzy otočila (a politické stažení Velké Británie z balkánské oblasti), je možné zcela pochopit pouze na pozadí kolísání celé americké politiky od koncepce globálního „Pax Americana" ke světově politické kooperaci se Sovětským svazem ve válce a v poválečné době na bázi nové rovnováhy. Ta neodpovídala tradiční evropské rovnováze sil, neboť chápala Evropu jako pouhý objekt v globální kalkulaci rovnováhy mezi oběma supervelmocemi. Z amerického pohledu zaručovalo úspěch této rovnováhy „saturování" Sovětského svazu ve středovýchodní Evropě.

Toto kolísání Rooseveltovy politiky bylo opět důsledkem zásadně změněného hodnocení Sovětského svazu jako vojenské mocnosti, které jasně vyjádřil americký generální štáb na základě průběhu války v dobrozdání prezidentovi z 10. 8. 1943. To mu jako základní orientace sloužilo až do jeho smrti 12. 4. 1945. „Rusko zaujme po válce v Evropě dominantní postaveni Po zhrouceni Německa neexistuje v Evropě moc, která by mohla konkurovat mohutné vojenské síle Ruska. Velká Británie je sice schopna vybudovat proti Rusku pozici ve Středozemním moři, která by mohla být potřebná pro udrženi evropské rovnováhy sil. Ale i zde je pochybné, zda se Velká Británie muže prou Rusku prosadit, když nebude podporována ještě jinou stranou. Závěry těchto úvah jsou jasné. Protože Rusko představuje rozhodující faktor, musí obdržet veškerou podporu, je třeba učinit vše, abychom je získali za přítele. Protože bude po porážce Osy nepochybně vládnout v Evropě, je rozpoj a udrženi přátelských vztahů s Ruskem o to důležitější."

Tendenci globální dohody mezi Rooseveltem a Stalinem bez ohledu na britské zájmy a představy o evropské rovnováze, která se výrazně rýsovala už na konferenci „Velké trojky" v Teheránu (28. 11.- 1. 12. 1943),20) se Churchill pokoušel čelit částečným přizpůsobením změněným poměrům a vytvořením modifikované koncepce Cordonu. Domníval se, že když se vysloví pro Curzonovu linii, korigovanou na několika místech ve prospěch Polska, tedy obecně pro anexi východního Polska Sovětským svazem, a bude hájit posunutí Polska na západ k Odře, dokáže se vyhnout rozhodující otázce po budoucí orientaci tohoto nového Polska a jeho místa v Cordonu. Podobně na západ posunutou variantu skrytě protisovětských federativních plánů představoval jeho (Rooseveltem i Stalinem shodně odmítnutý) návrh, spojit v takzvané „Dunajské konfederaci" Maďarsko, Rakousko a jižní Německo (Bádensko, Württembersko a Bavorsko).

Určitou angažovanost projevil Roosevelt (s Churchillovou podporou) ohledně oblasti Cordonu jen v případě Finska (v hranicích z roku 1940 a bez Petsama), na jehož západní struktuře a orientaci trval. To Stalin zjevně chápal jako přetrvávající zájem námořních atlantických velmocí o skandinávské předpolí - s připomínkou spojeneckých plánů na vojenskou podporu Finska v zimě 1939/40 - a ten ve smyslu vytyčení sfér vlivu mezi novými světovými velmocemi předběžně akceptoval, stejně jako nadvládu námořních mocností ve Středozemním moři (hlavně v Itálii). V ještě se osvobozující západní kontinentální Evropě viděl pak obdobně široké kontinentální předmostí atlantické námořní a letecké mocnosti USA a jejího mladšího partnera Velké Británie.

Rozhodnutí o invazi v západní Evropě při zřeknutí se všech operací namířených proti jihovýchodní Evropě v oblasti Cordonu - přes zajištění Řecka (jako námořního předmostí středomořské pozice) - představovalo vojenský závěr, vycházející ze zásadního politického rozhodnutí amerického vedení, najít vyrovnání se Sovětským svazem, s druhou světovou velmocí, bez ohledu na meziválečné evropské uspořádání. Britská vláda se v létě a na podzim 1944 naopak snažila zachránit alespoň zbytek svých představ o Cordonu jako prvku rovnováhy: politicky jednáním se Sovětským svazem o sférách vlivu v podunajských a balkánských zemích, vojensky snahami provést výpad z Itálie přes Lublaň do Vídně a podle možnosti až do Maďarska. Ačkoliv se i v tomto případě prosadila americká strana a vynutila si s plánovanou vojenskou silou vylodění v jižní Francii (15-8. 1944), udržely se na britské straně iluze o možnosti proniknutí do Maďarska až do posledních dnů války v roce 1945.

Rozdělení jihovýchodní Evropy v říjnu 1944 v podobě později tolik zesměšňovaného procentuálního výpočtu budoucího vlivu obou stran v různých zemích, podniknutého samotným Churchillem, Roosevelt dodatečně schválil. Jinak se k tomu ovšem stavěl americký ministr zahraničí Huli, který se držel globální platnosti principů „Pax Americana" a pro nesouhlas s koncepcí politické dohody se Sovětským svazem, která logicky vedla k politice zájmových sfér, odstoupil. I když měření „vlivu" Sovětského svazu a Velké Británie v procentech vypadá skutečně zvláštně (Rumunsko 90% sovětského, Bulharsko 80% sovětského, Řecko 90% britského, Maďarsko a Jugoslávie po 50% britského a sovětského „vlivu"), od začátku šlo o pokus zachránit poslední zbytek představy o Cordonu a zabránit totálnímu „připojeni"' většiny jmenovaných států k Sovětskému svazu - jejich vstupu do sovětského impéria. Stejně jako za jinak zcela odlišných podmínek v meziválečném období byla i nyní rozhodující otázka budoucnosti států Cordonu spojena se schopností západních mocností vojensky a mocenskopoliticky podepřít smluvní ujednání. To se Velké Británii (bez toho, aby jí kryly záda USA) podařilo jen v případě Řecka. Hranice svébytné britské velmocenské politiky se tedy projevily jako velmi těsné, i když se americké vedení přesto nebo právě proto nadále obávalo britských sólových akcí, které by vedly k válečnému střetu mezi Velkou Británií a Sovětským svazem.

Trumanova vláda, poté co se na postupimské konferenci (17. 7. - 2. 8. 1945) znovu přihlásila k Rooseveltové linii a souhlasila za formálních kompromisů s dalším přesunutím Cordonu na západ {defacto přijala rozšíření Polska až k Odře a západní Nise) a tím i se značným zúžením střední Evropy, protože si ve skutečnosti byla vědoma svého monopolu na atomové zbraně, a po japonské kapitulaci (2. 9. 1945) - v počínající „studené válce" -, pokus zvrátit s odvoláním se na Prohlášení o osvobozené Evropa záležitosti v Rumunsku, Bulharsku a především v Polsku ke svému prospěchu. Po počátečním sovětském couvnutí (přijetí některých skutečně nebo zdánlivě západně orientovaných politiků do vlád Rumunska a Bulharska na základě dohod moskevské konference ministrů zahraničí v prosinci 1945) však tento pokus skončil neúspěchem v zemi rozhodujícího významu - jak ze sovětského, tak z britsko-amerického pohledu -, v Polsku.

Definitivní změna kursu v evropské a německé politice USA od kooperace ke konfrontaci se Sovětským svazem byla bezprostředním důsledkem toho, že Polsko, stejně jako ostatní země Cordonu meziválečného období (s výjimkou Finska) byly považovány za ztracené. Teď bylo třeba zažehnat z pohledu amerického vedení hrozivou perspektivu, že by se sovětské politice mohlo podařit po rozšíření teritoria na západ nejrůznějšími anexemi a po přičlenění západní části starého Cordonu, přeměněné v „lidově demokratický" pás (do jisté míry jako druhého bezpečnostního okruhu před sovětským zázemím), zformovat ještě třetí okruh v podobě širokého „neutralizovaného" pásu země od Skandinávie pres střední Evropu (čtyři německé zóny a Rakousko) až k Itálii, jímž by se centrální Evropa, vyčleněná jako samostatný prvek, sama stala Cordonem (v sovětském zájmu) a americká moc v kontinentální Evropě by zůstala omezená na okrajová území u Atlantiku, na úzké předmostí. Tím by tato okrajová oblast ztratila jakýkoliv větší význam pro další osud Evropy. Nová orientace americké politiky vůči Evropě a Německu směřovala k tomu, aby zabránila tomuto vývoji, aby integrovala co největší část tohoto sovětskou politikou již sledovaného třetího, nejzápadnějšího Cordonu do americko-britské oblasti vlivu a odvrátila tak vznik naprosté hegemonie sovětského Ruska nad kontinentem a zřízení evropského Pax Sovietica s nedozírnými důsledky pro globální rovnováhu obou supervelmocí.

Jak citovat tento text?

Naxera, Norbert. Andreas Hillgruber: Cordon sanitaire za druhé světové války [online]. E-polis.cz, 29. listopad 2006. [cit. 2017-09-25]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/andreas-hillgruber-cordon-sanitaire-za-druhe-svetove-valky.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Norbert Naxera

Autor:

Autor je student politologie FF ZČU Plzeň.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 2x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(