Povolební vyjednávání v roce 2006

Volby v červnu 2006 skončily patovou situací. Do Poslanecké sněmovny se dostalo pět stran. Nejsilnější stranou se stala ODS se ziskem 82 poslanců. ČSSD získala 76 poslanců, obě strany tedy dostaly více než před čtyřmi lety. Naopak komunisté a lidovci byli oslabeni. KSČM získala pouze 24 poslanců a KDU-ČSL pouhých 12. Do sněmovny se dostali ještě zelení se šesti poslanci.

Povolební vyjednávání v roce 2006

Volby v červnu 2006 skončily patovou situací. Do Poslanecké sněmovny se dostalo pět stran. Nejsilnější stranou se stala ODS se ziskem 82 poslanců. ČSSD získala 76 poslanců, obě strany tedy dostaly více než před čtyřmi lety. Naopak komunisté a lidovci byli oslabeni. KSČM získala pouze 24 poslanců a KDU-ČSL pouhých 12. Do sněmovny se dostali ještě zelení se šesti poslanci. Celkové rozložení sil ve sněmovně je tedy:

1. Levicové strany: 100 mandátů
2. Pravicové strany: 94 mandátů
3. Zelení 6 mandátů

Protože se zelení v povolebním vyjednávání postavili na stranu ODS je poměr pravice a levice 100 : 100. Za takovéto situace se vláda hledá velice obtížně.Prvním velkým problémem bylo zvolit vedení poslanecké sněmovny. Protože na zvolení předsedy je třeba 101 poslanců, ani jedna strana nedokázala prosadit svého kandidáta. Proto byl parlament tři měsíce od voleb bez vedení, a tedy nebyl usnášeníschopný. Celé tyto tři měsíce tedy vládla dosavadní vláda Jiřího Paroubka.

Již v této době se vedly povolební vyjednávání, ale nikam nevedly. Předseda ODS Mirek Topolánek zahájil jednání s vedením KDU-ČSL a Zelených o sestavení koaliční vlády pravicových stran. Vzhledem k tomu, že tyto tři strany mají dohromady pouze 100 poslanců, bylo jasné, že jejich vláda nedostane důvěru, pokud pro ni nebude hlasovat někdo z levicových poslanců. Spolupráce ODS s KSČM na vládní úrovni nepřicházela v úvahu, proto se jednalo s ČSSD. Vedení ČSSD se však pochopitelně na takové vládě odmítlo podílet a bylo ochotné jednat jedině přímo s ODS. Projekt trojkoaliční vlády tím tedy padl.

Ani jednání ODS a ČSSD nevedlo k cíli, pravděpodobně z důvodu osobních antipatií předsedů obou stran - Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka. Jiří Paroubek zanedlouho jednání přerušil, neboť se mu naskytla příležitost stát se premiérem sám, a to pomocí dohody s lidovci.

Plán na vytvoření koaliční vlády ČSSD a KDU-ČSL podporované KSČM byl pro lidovce dosti výhodný, ve vládě měli obsadit šest křesel, což je vzhledem k volebnímu propadu strany velmi mnoho. Ve straně se však zvedl odpor vůči tomu, aby se strana účastnila vlády podporované komunisty. Stalo se něco, co se v dějinách české politiky nestalo dosud nikdy - členové se postavili proti vedení a donutili předsedu strany Miroslava Kalouska rezignovat. České politické strany jsou zpravidla silně centralizované a místní stranické výbory, ani členská základna nemá na politiku strany významnější vliv. KDU-ČSL je však stranou, která je silná zejména na komunální úrovni, a proto mají místní stranické výbory vliv na politiku celé strany. Kalousek si uvědomil, že nemůže provádět politiku, se kterou většina strany nesouhlasí a abdikoval. Příčinou tohoto nesouhlasu byly pravděpodobně blížící se komunální a senátní volby. KDU-ČSL je stranou spíše pravicového zaměření a proto by jí spojení s komunisty mohlo poškodit. Politici KDU-ČSL především z Moravy, kde je strana nejsilnější, měli obavy, že by neobhájili své mandáty v komunálních a senátních volbách, a proto se postavili proti vedení.

Do bezvýchodné situace se vložil prezident Václav Klaus, který pozval předsedy všech parlamentních stran na Pražský Hrad a navrhl jim jak odblokovat sněmovnu. Předsedou se podle jeho návrhu stal sociální demokrat Vlček, který však slíbil, že po druhém pokusu o sestavení vlády odstoupí a nepoužije svého práva jmenovat předsedu vlády.

Vedení ODS si uvědomilo, že za současného rozložení sil ve sněmovně nesestaví stabilní vládu, a proto začalo prosazovat předčasné volby. ČSSD se však postavila proti. Prezident Klaus jmenoval Mirka Topolánka předsedou vlády, která měla podle svého programového prohlášení vládnout pouze do předčasných voleb v roce 2007. Ostatní strany, zejména ČSSD a KSČM však nevěřily, že Topolánek svůj slib splní. Pokud by vláda dostala důvěru, na její odvolání by bylo třeba 101 poslanců a těmi ČSSD a KSČM nedisponují. Topolánek by proto mohl vládnout celé čtyři roky do řádných voleb v roce 2010. Vláda nakonec nezískala plnou podporu ani u KDU-ČSL . Při hlasování o důvěře vládě 4. října 2006 tři lidovečtí poslanci odešli ze sněmovny. Vláda poté podala demisi a prezident jí pověřil, aby vládla až do sestavení vlády nové. Tu se rozhodl jmenovat až po volbách. Senátní a komunální volby sice nemají na hlasování o důvěře vlády žádný vliv, avšak podle tvrzení ODS ukazují nálady občanů, kterými by se politici měli řídit. Komunální volby vyhráli nezávislí kandidáti, kteří získali přes polovinu zastupitelů po celé republice, ze stran si nejlépe vedla ODS, která ovládla většinu krajských měst. Rovněž senátní volby vyhrála ODS, která získala 14 mandátů, celkově tedy má 41 mandátů, tedy nadpoloviční většinu senátu. ČSSD byla ovšem rovněž posílena, neboť získala 5 křesel navíc. Naopak oslabeni byli lidovci a nejvíce ztratila Unie Svobody, která neobhájila jediné z šesti křesel.

Senát má nezastupitelnou úlohu ve dvou věcech: změnách ústavy a při volbě prezidenta. Výsledek senátních voleb přinesl dva aspekty:

ODS a ČSSD mají spolu třípětinovou většinu, takže mohou měnit ústavu.

ODS a KDU-ČSL mají společně dostatek hlasů, aby mohli ve třetím kole prezidentských voleb na jaře 2008 znovu zvolit Václava Klause. ODS a lidovci mají společně také třípětinovou většinu, tato většina je však jen teoretická a nemá velký význam, neboť v Poslanecké sněmovně tyto strany nemají ani polovinu.

Současná politická krize je krizí ústavní, ukázalo se, že ústava České republiky sestavená narychlo v roce 1992 nestačí na řešení všech problémů, které se v české politice objeví. O změnách ústavy se hovoří stále častěji, není však jasné jaké změny to budou. Na jakékoliv změně se musí domluvit ODS a ČSSD protože bez jedné z těchto stran není možné prosazení žádného ústavního zákona. Jediné, co je téměř jisté, je snížení počtu poslanců na 199, aby nemohlo docházet podobným situacím. Také se mluví o změně volebního zákona, aby volební systém posílil velké strany. Takováto změna je však možná jedině tehdy, pokud bude velká koalice. Chybou naší ústavy je i to, že neobsahuje termíny, do kdy musí být vláda jmenována apod. a zřejmě i to, že prezident má při povolebním vyjednávání příliš velký vliv, což odporuje duchu parlamentní demokracie.

Prezident Klaus se odhodlal k překvapivému rozhodnutí jmenovat Topolánka premiérem podruhé. To je velice neobvyklý, bezprecedentní postup. Žádný zákon to však nezakazuje, a tak prezident na to právo má. Klaus vysvětloval své jednání v televizní debatě tak, že ODS vyhrála volby , a proto musí vládnout ona. V tom případě však mohl jmenovat někoho jiného z této strany, který by byl pro ostatní strany přijatelnější než Topolánek. Prezident Klaus dále tvrdil, že při prvním pokusu je zcela samozřejmé, že prezident pověří předsedu vítězné strany, to v podstatě nelze jinak. Prezident tedy de facto disponuje pouze jediným pokusem, a tento pokus může udělit komukoliv.

V současné době se nabízejí tyto možnosti

Topolánkův druhý pokus vyjde a vznikne vláda velké koalice, která bude zahrnovat ODS, ČSSD a možná i KDU-ČSL, která by podle jejího předsedy byla jakýmsi nárazníkem mezi oběma velkými stranami. Jiří Paroubek by se pak stal předsedou poslanecké sněmovny. Proti této koalici je však odpor nejen v ČSSD, ale především v ODS. O tom svědčí i to, že se třetina delegátů na sjezdu strany, konaném 18. a 19.listopadu 2006, postavila proti Topolánkovi. Přesně mu dalo hlas 330 delegátů víkendového kongresu z 476 hlasujících. Podpořilo ho tak necelých 70 procent členů. Většina strany nicméně s Topolánkem souhlasí. Tato velká koalice, bez ohledu na to, zda by zahrnovala lidovce nebo ne, by za současné situace byla nejlepším řešením. Jakákoliv jiná vláda by se opírala jen o těsnou většinu a nebyla by příliš stabilní. Vláda velké koalice by mohla řídit zemi až do roku 2009, což je termín přijatelný pro obě strany. Největší moc v České republice mají tři lidé: Předseda ODS Topolánek, předseda ČSSD Paroubek a prezident Klaus. Každý z nich má o volbách jiné představy. Volby v roce 2008 jsou pro Topolánka nepřijatelné, protože trvá na tom, že bude premiérem ve druhé polovině roku 2008, kdy Česká republika bude předsedat Evropské unii. Volby v roce 2007 jsou zase nepřijatelné pro prezidenta Klause, který má dosud v ODS značný, možná dokonce rozhodující vliv. Klaus chce, aby se volby uskutečnily až po prezidentských volbách, ke kterým dojde v březnu 2008, protože při novém složení sněmovny by neměl jistotu znovuzvolení. Přestože většina funkcionářů ODS prosazovala předčasné volby v roce 2007, žádná jiná strana, kromě zelených je nepodporuje a navíc je proti i prezident Klaus. Paroubkovi by vyhovovaly volby v roce 2008. Situace ČSSD je taková, že čím déle volby budou, tím to pro ČSSD bude výhodnější. Pokud volby budou v roce 2007 je šance ČSSD na vítězství téměř vyloučená, pokud by se volby konaly v řádném termínu nebo o rok dříve je šance ČSSD na vítězství velmi pravděpodobná. Důvod proč Paroubek požaduje volby v roce 2008 je zřejmě ten, že i on by chtěl být předsedou Evropské unie. Nejreálnějším termínem, který je přijatelný pro všechny tři aktéry,je tedy rok 2009.

Je zde také ovšem možnost, a to velmi reálná, že vyjednávání mezi ODS a ČSSD se opět nepovede. V tom případě nastoupí třetí pokus. Premiéra by poté vybíral předseda sněmovny. Sociální demokrat Vlček slíbil, že po neúspěšném druhém pokusu rezignuje. Je však otázka, jestli svůj slib splní. Setkal jsem se s názorem, že Vlček předpokládal, že Klaus pověří druhým pokusem Paroubka, a tím že tak neučinil, se Vlček nemusí cítit svým slibem vázán. Je otázka k jakému postupu se Paroubek a Vlček v takovém případě rozhodnou . V každém případě je tu několik možností vládních koalic:

1. Vláda ČSSD , KDU-ČSL podporovaná komunisty . Lidovci tuto vládu již jednou odmítli, ale je otázka, jestli by se po komunálních a senátních volbách nezachovali jinak. Velmi záleží na tom, jaké vedení vzejde z podzimního sjezdu KDU-ČSL.
2. Vláda ČSSD se zelenými podporovaná komunisty. Zelení to sice odmítají, avšak v české politice se názory politických stran mění tak rychle, že tomu nelze příliš věřit.
3. Vláda ČSSD a KSČM, podporovaná nějakým pravicovým „přeběhlíkem“, tedy vláda, před kterou ODS od začátku varuje. Je otázkou, kdo by byl tímto přeběhlíkem. Za nejpravděpodobnější možnost považuji, že by to mohl být někdo z bývalých lidoveckých ministrů (Svoboda, Šimonovský nebo Ambrozek). Pokud se některý z těchto ministrů dopustil v době Špidlovy, Grossovy či Paroubkovy vlády nějakého skandálu, který by jim v případě zveřejnění zničil politickou kariéru (a to je docela možné), může ČSSD tyto ministry vydírat tím, že tento skandál zveřejní.

Je tedy vidět, že přestože volby vyhrála ODS, není možné sestavit žádnou stabilní vládu bez ČSSD, která má největší koaliční potenciál ze všech stran.

Ani třetí pokus se nemusí povést a pak by se na jaře 2007 konaly předčasné volby. Je otázkou, jestli by se politici stačili dohodnout na změnách ústavy ještě před těmito volbami. Pravděpodobně by to nedokázali, protože přijímání ústavních zákonů je velice složitá a dlouhá procedura.

Ani v případě předčasných voleb však není jisté, kdo by po nich sestavil vládu. Volby by sice s velkou pravděpodobností vyhrála ODS, pokud by se však KDU-ČSL nebo strana Zelených nedostala do sněmovny, což se rozhodně nedá vyloučit, vládu by sestavil Jiří Paroubek za podpory komunistů.

Autor: Norbert Naxera

Autor je student politologie FF ZČU Plzeň.

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Budoucnost EU

Zahraniční politika Spolkové republiky Německo

Andreas Hillgruber: Cordon sanitaire za druhé světové války

Další články z rubriky

Nové libanonské exploze?

Fenomén volebních preferencí v České republice

Kterak zkušenosti v politice potvrdí, že „král je nahý“

Vložit komentář