Proč jsme vyšli v listopadu do ulic

 11. duben 2008  Bc. Michaela Veselá   komentáře

Tato publikace je členěna do sedmi přibližně stejně dlouhých kapitol od sedmi různých autorů a každá je uzavřena vhodnou fotografií, vztahující se k předchozí kapitole. Jak jsem si o autorech ověřila, každý si vybral téma jemu nejbližší a vydal poměrně přesvědčivé svědectví o oboru, kterým se ve svém příspěvku zabýval nebo zabývá. Je nutno říci, že všichni dokázali plně využít malý prostoru ke zdařilé práci.

Proč jsme vyšli v listopadu do ulicProč jsme vyšli v listopadu do ulic

Toman Brod, A. J. Liehm, Jan Měchýř, Jaromír Navrátil, Otakar Turek, Jiří Vančura, Miroslav Vaněk. Proč jsme v listopadu vyšli do ulic. Brno: Doplněk, 1999, 159 stran.

Tato publikace z nakladatelství DOPLŇEK vydaná v roce 1999 je členěna do sedmi přibližně stejně dlouhých kapitol od sedmi různých autorů. Má 159 stran a každá kapitola je uzavřena vhodnou fotografií, vztahující se k předchozí kapitole. Jak jsem si o autorech ověřila, každý si vybral téma jemu nejbližší a vydal poměrně přesvědčivé svědectví o oboru, kterým se ve svém příspěvku zabýval nebo zabývá. Je nutno říci, že všichni dokázali plně využít malý prostoru ke zdařilé práci. Přestože jsou jejich názory často striktní, ponechávají naopak na čtenáři, aby sám dospěl k závěru, zda léta 1960 – 1989, vymezená společným názvem Československá socialistická republika, byla vlídnější, pohodlnější a bezpečnější než doba současná se všemi svými obtížemi a vadami. Za sebe můžu s jistotou prohlásit, že mé postoje a stanoviska jsou k režimu před 1989 jednoznačná a neměnná. Přesto není možné nikoho odsoudit (nebo dokonce trestat) za jiný názor než můj nebo kohokoliv jiného, a právě proto, že je dnes demokracie, budiž mu jeho vlastní a svobodný názor přán!

Některé kapitoly jsou spíše deskriptivní, některé založeny na analýze dat a některé se opírají o výpovědi a zkušenosti tehdejších aktérů. Kniha zachycující dějiny nedávné není a ani si neklade za cíl být vyčerpávající historickou studií psanou akademickým stylem, snaží se ale zobrazit období objektivitě a s nadhledem.

První kapitola od Tomana Broda [1] , jejíž název „Než byl vyhlášen socialismus“ už napovídá, že nás seznámí s okolnostmi, které předcházely hlavnímu tématu této knihy. Hned v úvodu přirovnává vítězný příjezd T.G. Masaryka 1918 k triumfální jízdě E. Beneše 16. května 1945. Ironicky dodává, jako by se historie opakovala. Pomocí argumentů nás záhy vyvrací z omylu, neboť poválečná euforie z osvobozeného ČSR brzy vystřídalo zklamání a přestože ČSR patřilo k vítězným státům protihitlerovské koalice, de facto válku (resp. mír) prohrálo. Tento fakt je čtenářem vnímán po celou kapitolu z různých pohledů, např. iluze a zaslepenost občanů o budoucnosti se SSSR, nivní představy o obnově demokratičnosti se všemi náležitými atributy, chybná ratifikace Smlouvy o československo-sovětském přátelství vzájemné pomoci a poválečné spolupráci v roce 1943 a následná Benešova demise, mylné vnímání komunistů jako mírotvůrců a vhodných partnerů, lživé sliby a jistoty SSSR pro všechny občany, pro věřící, pro podnikatele … Autor ale opomíjí názory opozice, jen uvádí, že byla velmi slabá. Naopak je chvályhodné, že čtenáře nezahlcuje datumy a faktografickými údaji. Píše o úloze sovětských partyzánů, o strategii Sovětů a jejich počáteční „schizofrenní hře“, také o neorganizovaném a brutálním vyhnání Němců, které nazývá etnickým čištěním českých zemí.

Druhou kapitolu napsal Jan Měchýř [2] , který se snaží ve svém příspěvku zmapovat „Proměny společnosti v letech 1960-1989“. Autor se snaží za pomoci přirovnání z historie či výroků pamětníků a umělců představit „filozofii“ socialismu se zřetelem na přijaté zákony [3] a jejich konsekvencemi na životní úroveň obyvatel a jednání elit. Tento systém průměrnosti a korupce prolomil jen krátce trvající obrodný proces Pražského jara. Totální kapitulací byl podpis Moskevského protokolu, který započal rozklad, letargii a konformitu společnosti, období čistek a prověrek – tj. normalizaci. Uvádí tři skupiny normalizační společnosti, tzv. normalizátory, diletanty a disidenty. Obdivuje umělce a všechny ty, co neztratili víru, nesmířili se s okupačním režimem a nepodřídili se morálnímu marasmu, jež pohltil tisíce občanů. V závěru píše o uvolněném, ale unaveném režimu v 80. letech a klade si otázku: Co skutečně vyburcovalo občany k revoluci? S nejednoznačností odpovídá, že dodnes to doopravdy nevíme. Velkým mínusem kapitoly je nepřehlédnutelné množství složitých slov a formulací, které brání srozumitelnosti textu (př. troglodyt režimu, kolportovat, parforsní hon, exponované, …).

Třetí kapitola s názvem „Plánované hospodářství“ od ekonoma Otakara Turka [4] je poměrně odborná část, analyzovaná z ekonomického hlediska a založena na dvojím způsobu vedení ekonomického systému. První je případ tržních ekonomik a druhý, utopický způsob centrálního plánování (realizovaný v ČSSR) vycházející z teorie sociálního inženýrství. Autor upozorňuje na nedostatky plynoucí z podstaty a logiky systému [5] . Centrální hospodářství bylo tzv. mozkem spotřebitelů i dodavatelů. Povinnost plnit plány bylo totiž tou nejhlubší funkční vadou systému, jak píše autor. Výsledky plnění, resp. překračování plánu byly jediným měřítkem „efektivnosti“, kterým klamali zmanipulované obyvatele. V závěru podrobně píše o Šikově reformě v 60.letech, která neměla jen ekonomické ambice. Snahy tvůrců a příznivců však uťal triumf normalizačních retardačních postupů, vyústěný až do absurdit v 80.letech. Tato dvacetiletá agonie po sobě zanechala neblahé dědictví (nízký HDP, žádné tržní instituce, zanedbaná technická infrastruktura, nedostatek kapitálu, apod.). Tento handicap je stále v některých oblastech patrný.

Název další kapitoly „Občan a totalitní stát“ opět koresponduje s obsahem daného příspěvku, který napsal Jiří Vančura [6] . Postupným odkrýváním charakteristik totalitního systému dospívá k názoru, že socialistické Československo bylo jednoznačně totalitním státem [7] (i když ne po celé období, tj. postupné a očividné uvolňování poměrů). Podkládá toto tvrzení mnohými příklady z praxe nedemokratického režimu ČSSR. Tento ojedinělý postup spojení teorie a praxe hodnotím velmi kladně, neboť řada publikací se omezuje pouze na jeden přístup [8] . Část jeho kapitoly se věnuje opozičním strukturám a jejich úloze při pádu komunismu. V závěru se zabývá stopami, které v našem chování stále přetrvávají a ptá se, za jak dlouho budou tyto pozůstatky totalitního režimu ve společnosti překonány. I přes jeho přiřazení ČSSR k totalitnímu státu, svůj názor nevnucuje a dává možnost čtenáři k vlastnímu úsudku.

Kapitola „Osudy československé kultury“ náleží mezi ty tematicky specifičtější, už samotný název předpovídá, že dominantou několika desítek stránek budou projevy kultury. Tuto domněnku mohu jen potvrdit s kladným hodnocením přístupu autora A. J. Liehma, který shrnul tuto problematiku objektivně a v kontextu s politickým vývojem. Kulturní perzekuce byla zmírněna na XX. sjezdu KSSS na jaře 1956, kdy došlo k prvním pokusům o vlastní tvorbu nediktovanou režimem. Kultura postupně pronikala i do politiky a nahlodávala systém zevnitř. Zmiňuje všechny projevy v oblasti kultury (film, divadlo, časopisy a literární noviny, literatura), které se etablovaly v politické požadavky. Ale i na poli kultury utla naději změna posrpnových poměrů, která měla za cíl likvidaci jakékoliv autonomie kultury a intelektuálního světa. Jak autor uvádí, vzorem za normalizace byla NDR, kde existovala kontrola shora i zdola a potlačení nežádoucích projevů v zárodku. Důsledný dozor, realizovaný v českém kulturním prostředí vytvořil paralelní, disidentskou kulturu. Lepší podmínky přichází až s celkovou oblevou v 80. letech, posléze autor dodává, že hráz mezi dvěma tábory nezmizela. Kromě negativních dopadů, které nás provází dodnes, autor v závěru dodává, že jedinou vzkvétající oblastí byla masové hudební kultura. Někdy může čtenáře rušit nadměrný výčet osob podílející se na tehdejší tvorbě.

Předposlední kapitola této knihy se jmenuje „Jak jsme bojovali za mír“. Napsal ji Jaromír Navrátil [9] a průřezově popisuje zejména období normalizace a trnitou cestu za mírem, které mělo v sovětském pojetí zcela jiný, podvodný význam (otázka zbrojení). Zabývá se zahraniční politikou ČSSR v kontextu studené války, diplomatickými aktivitami během významných událostí (Berlínská a Karibská krize) a především zanevřením na zahraniční politiku po 1970, kdy byla stvrzena závislost na SSSR [10] . Dodnes trpí ČR komplexem malosti a nutnosti spojenectví s velmocí. Další deformaci shledává autor ve vztahu k Německu (vštěpované předsudky o nepříteli). Autor přehledně objasňuje stav a limity naší armády, resp. zbrojního průmyslu, které byly vlivem závazků a nereálných požadavků z Východu často překračovány, především v oblasti výrobních kapacit a surovinovému zázemí. Vstupní kredit čs. armády byl po 40 letech vyčerpán a armáda musela po převratu hledat nové priority a motivace. I přes to, že o armádě v komunismu mám pouze kusé informace, tato srozumitelně psaná kapitola mě velmi zaujala a z hlediska nových informací byla nejpřínosnější.

Poslední, velmi chmurné téma kapitoly nese název „Porobení přírody“, v níž autor Miroslav Vaněk [11] velmi důrazně píše o (pro mě) nepochopitelné ignoraci SSSR vůči očividnému zhoršování životních podmínek v ČSSR. Z letargie elity neprobudily ani varovné hlasy odborníků či bouřlivá mezinárodní diskuse a stát dál realizoval zrůdnou devastaci přírody a orientaci na těžký průmysl. Autor trefně poznamenává, že projevy nesouhlasu byly trestány a legislativa na ochranu přírody byla nedostatečná a vágní. Lokální problémy se za normalizace staly problémem rozsáhlým a hospodářská, resp. vojenská činnost vedla k nevratnému narušení regionů. Konec folkloru, identifikace s domovem a zdravotní problémy obyvatel byly rovněž katastrofálním důsledkem iracionality, zejména v uváděných lokalitách [12] . Jak autor dodává, chyběla odvaha a politická vůle ke strukturálním reformám. Ke změně došlo až díky proniklým informacím ze zahraničí a zájmu samotných občanů (lékaři, učitelé, disent, ekologové). Ekologická otázka pak byla argumentem v listopadu 1989.

Závěrečný dovětek v podání Jiřího Vančury uzavírá období komunismu. Na tuto dobu nesvobody ještě mnoho obyvatel rádo dodnes vzpomíná. Listopad 1989 dal všem možnost vzít osud do vlastních rukou a jako prémii života začít znovu! Každý s touto šancí naložil po svém a je na každém, aby si zodpověděl na klíčovou otázku „Proč jsme v listopadu vyšli do ulic“ !

Nejen zájemcům o novodobou historii, ale i mladým lidem a laické veřejnosti bych tuto publikaci doporučila, neboť znalosti a povědomí o faktech, které byly ještě donedávna realitou, se vytrácí. Tato bezpochyby zajímavá kniha se snaží objektivně a bez vnucování názorů představit, období s názvem Československá socialistická republika, z různých pohledů.

Poznámky:

[1] Tento autor židovského původu (*1929) je vynikající historik, v jehož pracích dominuje především československá otázka v kontextu předválečné, válečné i poválečné doby. Velmi známá je jeho kniha „Osudný omyl Edvarda Beneše“.

[2] Autor (* 1930) pocházející ze Sudet je historikem dějin komunismu a KSČ.

[3] Především na Socialistické ústavě, přijaté v červenci 1960, kterou v určitých pasážích hodnotí jako tragikomický dokument.

[4] Je ekonom (* 1927), pracoval v teoretických skupinách Oty Šika v 60.letech a Františka Vlasáka počátkem let 90. Rovněž napsal např.: Podíl ekonomiky na pádu komunismu v Československu, apod.

[5] Jako řízení z centra, direktivní určování potřeb, vyřazení poptávky, nesoulad nabídky a poptávky, potenciální krize z nadvýroby, minimální kvalita a pestrost sortimentu, nefunkční cenová soustava, deformace maloobchodního provozu, plýtvání surovin, apod.

[6] Narozen roku 1929. Historik, publicista, redaktor; signatář Charty 77; mj. autor knihy Einsteinovo řešení světa bez válek.

[7] Autor tento závěr dokazuje na některých rysech jako oddanost systému s trvalou vládou neodvozenou od voleb, ale z historického poslání, nepřípustnost alternativních názorů, zákaz organizování , neomylnost a všemocnost systému, zásah do všech činností člověka, teror vůči skutečným i domnělým odpůrcům ovlivněný Stalinovou teorií o „zostřování třídního boje“, nerovnoprávnost, …

[8] Buď teoretické vymezení nebo praktické příklady

[9] Je historikem (*1926), vystudoval práva, ale za režimu pracoval 30 let jako dělník, od roku 1993 je externím spolupracovníkem Ústavu pro soudobé dějiny Praha. Zabývá se dějinami ČSLA po roce 1945 a rokem 1968.

[10] Podepsáním Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi ČSSR a SSSR, která v podstatě deklarovala právo na intervenci (potvrzení tzv. Brežněvovy doktríny), nejen na našem území, ale pro všechny smluvní strany.

[11] Je ze soupisky autorů nejmladší (*1961), dnes působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, zabývá se orální historií a dějinám komunismu; příspěvku nejbližšímu v této knize je jeho publikace Nedalo se tady dýchat: Ekologie v českých zemích v letech 1968 až 1989.

[12] Severočeská hnědouhelná oblast, Zhořelecká pánev, Ostravsko, Trutnovsko, Praha; později Ústecko a další oblasti.

Jak citovat tento text?

Veselá, Michaela. Proč jsme vyšli v listopadu do ulic [online]. E-polis.cz, 11. duben 2008. [cit. 2017-07-22]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/proc-jsme-vysli-v-listopadu-do-ulic.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.88 hvězdiček / Hodnoceno: 8x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(