Problém Západní Sahary

 8. březen 2009  Bc. Michaela Veselá   komentáře

Převážně pouštní, nehostinné teritorium v západním cípu severní Afriky je již několik desetiletí předmětem dlouhodobých a vleklých sporů mezi několika zainteresovanými stranami. Z hlediska mezinárodního společenství je však zájem pouze okrajový. Dodnes je statut země právně i mezinárodně nevyřešen a v důsledku této nešťastné situace trpí většina nevinných a obyčejných „Sahařanů“, resp. uprchlíků. Tento asymetrický konflikt se táhne téměř půl století a zatím jsou úspěchy jen rétorické a v praxi minimální.

Problém Západní SaharyProblém Západní Sahary

Úvod

Převážně pouštní, nehostinné teritorium v západním cípu severní Afriky je již několik desetiletí předmětem dlouhodobých a vleklých sporů mezi několika zainteresovanými stranami. Z hlediska mezinárodního společenství je však zájem pouze okrajový. Dodnes je statut země právně i mezinárodně nevyřešen a v důsledku této nešťastné situace trpí většina nevinných a obyčejných „Sahařanů“, resp. uprchlíků. Tento asymetrický konflikt se táhne téměř půl století a zatím jsou úspěchy jen rétorické a v praxi minimální. Výsledky jednání na regionální a mezinárodní úrovni tedy v blízké budoucnosti nevěstí zmíněné oblasti stabilitu a zlepšení nejen bezpečnostních, ale především životních podmínek. Je třeba zmínit, že spor nezahrnuje pouze zjevné regionální a sousední hráče – to jest Maroko, Mauretánii a obyvatelstvo Západní Sahary. Významnou úlohu zde hrají i další země a velmoci, které stojí v pozadí, ovšem jejich intenzita zájmu a úsilí bohužel kolísá. Přestože OSN Západní Saharu řadí mezi tzv. Non-Self-Governing Territories [1] , uznává ji více než třetina všech států, naopak marockou anexi neuznává žádný stát [2] . Hlavní překážkou pozitivního obratu jsou různá, protichůdná stanoviska jednotlivých stran a nejednoznačná identita (identifikační kritéria) obyvatel Západní Sahary.

Rozvoj stagnuje a boj za nezávislost se zdá být nekonečný. Samostatnost a referendum podporuje Alžírsko a Libye do roku 1983 [3] , naopak silný nepřítel –Maroko – je technicky a logisticky vybaven Spojenými státy americkými [4] a východní soused Mauretánie těžila z podpory Saúdské Arábie a Kuvajtu. Nezastupitelnou roli zde hrají i nestátní entity, jako mezinárodní organizace, v daném případě OSN, Africká unie, humanitární organizace a jiné nevládní organizace.

Historický vývoj

Před více než sto lety [5] , vnitřními problémy sužované Španělsko okupovalo území Západní Sahary. Postup byl logický, nejdříve byla obsazena oblast zátoky Rio de Oro, vnitrozemí odolávalo až do 30. let 20. století, avšak ještě v 50. letech nebyla španělská přítomnost v této oblasti nijak výrazná [6] . Pozornost Španělů se ovšem zvýšila poté, co byly nalezeny rozsáhlé zásoby fosfátů (hnojiva, prací prášky), železné rudy a potenciální naftové rezervy. [7]

Přestože je rok 1960 deklarován jako rok Afriky, tedy u většiny evropských držav nastává fáze dekolonizace a osamostatnění, naopak v Západní Sahaře začalo Španělsko zpracovávat přírodní bohatství a začátkem sedmdesátých let se Západní Sahara zařadila mezi šest největších producentů této komodity na světě. S vidinou prosperity a lákavého výdělku do stále chudé země přicházelo a následně se usídlilo přibližně 20 000 španělských úředníků a dělníků. [8] A spojovalo své působení (i do budoucna) v zemi za přínosné a pro nesoběstačný kočovný lid životně nepostradatelné.

Ovšem v roce 1966 OSN a tehdy OAJ svým rozhodnutím apelují na Španělsko, že obyvatelé Západní Sahary mají nezcizitelné právo na sebeurčení. V době relativní prosperity a „úspěchu“, tedy v šedesátých letech, vznesly rovněž nároky na toto území Maroko a Mauretánie. Právu Sahařanů na svobodu a nezávislost bylo tedy vnějšími okolnostmi od počátku bráněno. Maroko vyjádřilo stanovisko, že jeho nezávislosti bude dosaženo teprve tehdy, kdy budou „všechna jeho území“ – tzn. kromě samotného Maroka i území Mauretánie, části Alžírska a Západní Sahary – opět sjednocena. Maročtí právní experti se opírali o argument, že se v historii na toto území vztahovala náboženská loajalita sultánovi [9] . A dle nich myšlenka vzniku tohoto samostatného státu je pouhý evrospký konstrukt. Mauretánie byla v té době naopak chudou zemí bez infrastruktury a bez dostatečného materiálního zázemí. Její vláda pro změnu vyzdvihovala společné historické vazby mezi kmeny na obou územích.

Obyvatelé Západní Sahary se nevzdávali a v šedesátých letech začala vznikat saharská opozice vedená Mohamedem Sidi Brahim Bassirim. (pod názvem „Harakat Tahrir Saquila el-Hamra wa Uad ed-Dahab“). Přišly ale počáteční nezdary, kdy manifestace byly rozehnány a bojovníci zmasakrováni, několik stovek demonstrantů bylo dokonce zatčeno. [10] Silní levicoví vůdci ve světě (Che Guevara, Mao-Ce-Tung, F. Castro, …) měli následně ideový podíl na etablaci osvobozeneckého hnutí Polisario [11] , které oficiálně vzniklo v roce 1973.

Jeho vznik lze označit za počátek permanentního boje proti španělské nadvládě. Paradoxně jádro Polisaria tvořila vzdělaná vrstva mladých studentů, kteří spolu s jinými měli možnost studovat na marockých a španělských univerzitách [12] . Sídlem hnutí se stalo alžírské město Tindouf . Jak už jsem výše uvedla, Alžírsko od počátku patří mezi donory pomoci a vůbec zastánce nezávislosti Západní Sahary. Poté, co Mezinárodní soudní dvůr [13] zamítl teritoriální nároky Mauretánie a Maroka, neléhal na Španělsko ke stanovení termínu referenda o sebeurčení Sahařanů. [14] Podle španělské strany se mělo uskutečnit v roce 1975, ale marocké výhrůžky nakonec donutily Španělsko referendum odložit. Útok přišel záhy. Marocký král Hassana II. zorganizoval tzv. „Zelený pochod“ (The Green March), kdy na území Západní Sahary vpochodovalo více než na 350 000 Maročanů, kteří nesli marocké vlajky, výtisky Koránu a portréty krále. [15] Navíc americká velmoc podporovala marockou okupaci, neboť zde bujely podobně jako na Kubě nepřijatelné levicové síly. Tehdy vstoupilo do hry OSN s rezolucí č. 379 a č.380, kterými odsoudily marocké kroky, ale kvůli vetu USA a Francie nedošlo ze strany OSN k žádnému protiopatření a zabránění v postupu Maroka na většinu území. To se dokonce rozšířilo o zábor Mauretánie, která se vzdala z důvodu finanční náročnosti a stupňujících se útoků ze strany Polisaria. [16]

Následně bylo zahájeny negociace mezi Španělskem, Marokem a Mauretánií, které vešly ve známost jako „Madridské dohody“ (Madrid Agreements). Španělsko se zavázalo stáhnout z území Západní Sahary nejdéle do 28. února 1976 a podstoupit toto území Maroku na severu a Mauretánii na jihu. Recipročně získalo Španělsko právo na rybolov u břehů teritoria a na zisk z těžby fosfátů. [17] Rokem 1976 tedy končí španělská nadvláda a bohužel začíná nová, možná ještě krutější – marocká. V únoru téhož roku  Polisario formálně proklamovalo exilovou Saharskou arabskou demokratickou republiku (Saharan Arab Democratic Republic – SADR). V srpnu téhož roku byl na třetím kongresu Polisaria zvolen generálním tajemníkem současný president SADR Mohamed Abdal-Azíz a současně byla přijata ústava. [18] Polisario zahájilo guerillovou válku proti Maroku, která trvala až do roku 1991.

Mauretánie byla součástí konfliktu pouze do roku 1979, poté se vzdala teritoriálních nároků [19] . Avšak místo toho, aby uvolněné území připadlo pod správu SADR, bylo zabráno Marokem, které tak rozšířilo svou okupaci na většinu území Západní Sahary. [20]

V roce 1981 začalo Maroko budovat obranný, písečný val (sand wall), který Ericka Andersen ve svém článku přirovnává k Berlínské zdi. [21] 2000 km dlouhá bariéra protíná celou zemi [22] . Val je hustě zaminována a každých 5 km stojí pevnost. Kontrola je dokonalá. Val střeží více jak sto tisíc marockých vojáků, kteří jsou zásobeni vojenskou technikou. Sami obyvatelé Západní Sahary nazývají tuto bariéru „Zeď hanby“ (The wall of shame). [23] Zeď ještě více oddálila kýžené referendum, ke kterému vyzývala jak OSN, tak OAJ a její členové. Pokroky se v 80. letech odehrávaly snad jen u „kulatých stolů“. K otázce osamostatnění a odchodu Maročanů z území bylo vyřčeno mnohé, leč charakter války byl pro všechny strany čím dál více vyčerpávající a beznadějnější. Koncem této dekády vznikl pod patronací OSN a OAJ mírový plán, „podle kterého mělo dojít k uzavření příměří a uspořádání referenda, v němž by se rozhodlo mezi nezávislostí Západní Sahary a připojením k Maroku“. [24] Obě strany konfliktu návrh akceptovaly, poté byl potvrzen RB OSN. Termín referenda byl vypsán na rok 1992. Před samotným uskutečněním vyslala na přechodnou dobu OSN do Západní Sahary mírovou misi pro referendum – MINURSO (Mission for the Referendum in Western Sahara), která měla jasné instrukce [25] . Jak víme, k naplnění mise, ani referendu dodnes bohužel nedošlo. Mise je mezi diplomaty označována za tzv. frozen peacekeeping mission a již od počátku působení měla řadu trhlin, dokonce je z nestrannosti obviňován tehdejší generální tajemník Javier Pérez de Cuéllar [26] . Ústředním problémem, jak už jsem výše naznačila, se stal tzv. „identifikační proces“ (identification process), který měl určit, kdo je oprávněn v referendu hlasovat. Podkladem pro sestavení voličských listů se staly výsledky sčítání obyvatelstva z roku 1974. [27]

Ovšem na kritériích se ani jedna strana neshodla. Referendum tak bylo stále odkládáno, Maroko navíc padělalo volební seznam, sabotovalo registrace, apod. K určitým pokrokům došlo díky zmocněnci generálního tajemníka OSN pro Západní Saharu Jamesu Bakerovi, který prosadil tzv. Houstonskou dohodu [28] a poté navrhl i tzv. koncept „třetí cesty“ předložený pod názvem Rámcová dohoda o statusu Západní Sahary (Framework Agreement on the Status of Western Sahara). Ten spočíval v kompromisu mezi požadavkem Maroka na začlenění Západní Sahary do Marockého království a požadavkem Polisaria na autonomii území Západní Sahary. Po pěti letech by se uskutečnilo referendum, které by rozhodlo buď pro autonomii nebo spojení s Marokem.

Ovšem opět kritéria potenciálních voličů byla pro Maroko neakceptovatelná, navíc plán poslala RB OSN ke dnu. V roce 2003 byl s podporou Kofiho Annana koncept revidován a nakonec i schválen RB, ale opět Maroko toto řešení odmítlo z důvodu vlastního bezpečnostního zájmu. Nastalo dilema, zda MINURSO stáhnout či se pokusit bojovat dál [29] . Mandát MINURSO byl nakonec prodloužen. James Baker ovšem v červnu 2004 rezignoval a nahradil ho Alvaro de Soto, který řešil především styk západosaharských uprchlíků žijící přes tři desetiletí v pouštních táborech západního Alžírska (Tindouf) s jejich příbuznými na druhé straně hranice. V uprchlických táborech na území Alžírska, které už v dnešní době tvoří osady a malá města, žije desetitisíce lidí. Životní podmínky nejsou logicky optimální. Jednou za čas mohou ti šťastnější za přispění OSN na pět dní navštívit své příbuzné na okupovaném území, kde jsou represe vůči „Sahařanům“ denní realitou. Jakékoliv známky protestu vůči marocké vládě jsou přísně trestány a tajní policisté spolu s informátory jsou na každém kroku. [30] „Důkazem neefektivity mezinárodního společenství je, že za téměř třicet let trvání konfliktu nebylo ani jednou schopno přijmout nástroje podle kapitoly VII Charty OSN, které zahrnují závazné donucovací opatření k udržení či nastolení míru“. [31]

V roce 2006 marocká strana vznesla nečekaně návrh autonomie Západní Sahary, podle něhož teritorium získá vlastní místní vládu, kontrolu nad zahraničními vztahy, obranou, financemi, ale kontrolu nad hranicemi si ponechá Rabat [32] . Má řadu zastánců, především těch „kmenových“. Ovšem případný další válečný konflikt by mohl zvýšit příliv nelegálních uprchlíků do Evropy, která se v posledních letech snaží zpřísnit imigrační politiku. Navíc by podle nich vznik malého a slabého státu mohl způsobit v regionu nestabilitu, která je z hlediska západních států nežádoucí. Nicméně marocký plán s největší pravděpodobností stejně neprojde, neboť Polisario už návrh předem oficiálně zamítlo. Povstalci požadují referendum o samostatnosti.

Vzhledem k neurčitému statutu země není Západní Sahara evidována na tzv. seznamu failed, resp. collapsed states (Failed States Index). Jistě by konkurovala Súdánu či Somálsku. [33]

Polisariu [34] , jako formálnímu politickému reprezentantovi státu bez území, se podařilo zformovat tábory do podoby efektivně fungujících komunit. Došlo tedy k vytvoření takového malého uprchlického státu, který je ale stále zcela závislý na humanitární podpoře ostatních států a humanitárních organizací (př. Medico international), nyní i EU [35] . Fronta Polisario vybudovala v táborech nemocnice, školy, střediska pro rozdělování potravin, obchody s dotovanými cenami, zkrátka společnost, v níž jsou naplňovány alespoň základní lidské potřeby. Vzdělávací systém je uplatňován dle programu UNESCO. Osady a města už získaly rysy trvalých měst. Naděje na nezávislý Saharský stát je stále neutuchajícím zdrojem síly, která jim nedovoluje to vzdát a žít pod marockým diktátem. Za pomoci alžírské vlády byla v táborech zavedena elektřina a vybudovány vysílače signálů mobilních operátorů. Z penzí pro veterány španělské koloniální armády a z peněz od příbuzných pracujících v zahraničí se financuje drobné podnikání. Stále více mladých lidí vyžívá možnosti studia na zahraničních univerzitách – především v Alžírsku, na Kubě, Německu či Rakousku. [36] „Sahařané“ si více osvojují arabský jazyk a dříve rozšířený úřední jazyk španělský postupně degraduje na druhou kolej. Mediální sféru zastupuje národní vysílač Radio Sahara Libre a především týdně vydávané noviny "Sahara libre". Obchodníci nakupují zboží v Mauretánii, kočovníci odcházejí do pouště hlídat velbloudy. Lze říci, že určitý socio-ekonomický pokrok nastal, ale čím více materiálních možností a známek „normálního“ stavu mají uprchlíci k dispozici, tím spíš se musejí vyrovnat se skutečností, že možná už nikdy nebudou mít jiný domov než tento [37] . Přesto se mezi utečenci šíří choroby a velká část z nich trpí nedostatkem potravin. S rostoucí intenzitou útlaku také mnoho „Sahařanů“ prchá na Kanárské ostrovy. Maročané brání vstupu novinářů, pracovníků (odborníků) různých organizací podporující práva utlačovaných na území Západní Sahary a rovněž cenzurují webové stránky, které kritizují postup Maroka. Fiktivní normalizaci vztahů mezi Maročany a „Sahařany“ předvedla marocká elita - zejména Jalihenna Uld Errachid [38] - v roce 2006 formou „divadla“ pro delegaci z OSN [39] . Neustále se zatýkají a ztrácí „Sahařané“, kteří jakýmkoliv způsobem nesouhlasí a veřejné reagují proti současnému režimu.

Od roku 2006, poté co Polisario podepsalo známou Ottawskou konvenci o nášlapných minách, se o tuto zaminovanou oblast blíže zajímá organizace Landmine Action, která by chtěla v blízké budoucnosti odstranit nášlapné miny, které brání vstupu do prostoru [40] . Podporu přislíbila OSN (United Nations Mine Action Service), nadace - The Diana, Princess of Wales Memorial a vlády Německa a Norska.

Velká Británie a Francie stojí svými výroky za Marokem, dokonce tvrdí, že ztrátou své integrální části by se region destabilizoval. Zároveň přesvědčuje Alžírsko k omezení podpory „Sahařanům“ [41] . Dnes je ale Alžírsko stabilní díky výnosům z ropy i vlivným členem Africké unie a Svazu arabského Maghrebu [42] (Maghreb Union). A ambivalentní USA podporují sice právo na sebeurčení, které je garantováno Chartou OSN, ale rozhodující jsou ekonomické a politické zájmy. V nich podporuje Maroko. Navíc Maroko je jedna z mála arabských zemí, která nebrojí proti Izraeli a je členem protiteroristické koalice [43] . Rybolov a zisky z fosfátů, španělské enklávy Ceuta a Mellila nutí i Španělsko k obezřetné kritice vůči Maroku, naopak společné dohody staví Španělsko mezi zastánce Maroka. Pro region Maghreb by byla žádoucí stabilizace vztahů mezi Alžírskem a Marokem, ale vzájemné tenze kvůli Západní Sahaře jsou prozatím převažující.

Maroko obviňuje Polisario, že drží uprchlíky v táborech jako vězně, Polisario chrlí tiskové zprávy, v nichž označuje marockou policii za represivní sílu a pravidelně světu připomíná, že by se mohla vrátit na bitevní pole. Polisario tuto variantu stále zvažuje, ale vzhledem k drtivé marocké převaze by se jednalo spíše o sebevraždu. „Sahařané“ v případě nutnosti spoléhají na vojenskou podporu ze strany Alžírska, ale to je nicméně k této otázce velmi zdrženlivé. Analytikové se ve většině shodují, že Alžírsko by se velmi zdráhalo podpořit přímou silou útoky Polisaria, protože má samozřejmě zájem udržet v regionu stabilitu a nepopudit si své zahraniční investory. Přesto, že tedy společnost funguje na vratkých, uprchlických základech, možnost rozvíjet národ na vlastním teritoriu je zřejmě dlouhodobě nereálné.


Poznámky pod čarou

[1] The United Nation and Decolonization. Non-Self-Governing Territories [online]. <http://www.un.org/Depts/dpi/decolonization/trust3.htm >.

[2] Langeová, K. (2007/5): Hranice v písku, In: National Geographic, str.87.

[3] Státy a jejich představitelé. [on-line] <http://www.libri.cz/databaze/staty/podlist.php?id=587 >

[4] Podpora USA má kořeny ve 2. světové válce, tehdy se u marockých břehů Američané vylodili a Roosevelt Mohamedovi V. slíbil pomoc dosáhnout nezávislosti na Francii. Od té doby mezi nimi funguje reciproční a pragmatický vztah

[5] Konkrétně v roce 1884.

[6] V roce 1934 se Západní Sahara stala oficiálně španělskou provincií

[7] Beránek, O. (2004/9): Západní Sahara – příběh nekonečného referenda, In: Mezinárodní politika, str. 28-30.

[8] Beránek, O. (2004/9): Západní Sahara – příběh nekonečného referenda, In: Mezinárodní politika, str. 28-30.

[9] Údajně před několika staletími přísahali obyvatelé Západní Sahary věrnost marockým sultánům

[10] Simply - Western Sahara, In: New Internationalist. [on-line]. <http://www.newint.org/issue297/simply.html >.

[11] Slovo Polisario je akronym názvu Frente Popular para la Liberación de Saguia el-Hamra y Rio de Oro, jedná se dvě provincie, které vytvořila španělská vláda.

[12] Pragmatický, leč neúspěšný tah marocké a španělské spolupráce, kterým si měli v úmyslu vychovat vlastní promarocké, resp. prošpanělské elity. Ti se následně postavili do opozice a tvořili nejen myšlenkovou základnu osvobozeneckého hnutí.

[13] „Ten ovšem mohl vydat pouze své vyjádření, ne pravomocný rozsudek, protože španělská vláda neuznávala jeho jurisdikci“. In: Beránek, O. (2004/9): Západní Sahara – příběh nekonečného referenda, In: Mezinárodní politika, str. 28-30.

[14] Langeová, K. (2007/5): Hranice v písku, In: National Geographic, str. 89.

[15] [on-line]. <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/245024/Green-March #>

[16] Williams, I. Zunes,S. (2003): Self Determination Struggle in the Western Sahara Continues to Challenge the UN, In: Foreign Policy In Focus; [on-line]. <http://www.fpif.org/fpiftxt/1560 >

[17] Langeová, K. (2007/5): Hranice v písku, In: National Geographic, str. 89-90.

[18] [on-line]. <https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/wi.html >.

[19] Z důvodu finanční náročnosti a stupňujících se útoků ze strany Polisaria.

[20] Regions and territories: Western Sahara .[on-line]. <http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/country_profiles/3466917.stm >

[21] Andersen, E. (5/19/2008): Polisario 'Berlin Wall' Must Be Demolished, In: Human Events Vol. 64 Issue 18, p10-10, 1/2p.[on-line]. <http://web.ebscohost.com/ehost/detail?vid=9&hid=101&sid=1dcaf38a-ba72-4bfd-ab90-3e7a429ed2f4%40sessionmgr108&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3QtbGl2ZQ%3d%3d#db=a9h&AN=32475515 >.

[22] Území je tak rozděleno na dvě části, z nichž tu západní, jež tvoří dvě třetiny celkového území a kde se nachází nejbohatší půda, nerostné suroviny a také rozvinutý rybářský průmysl, ovládlo Maroko. Polisario tak bylo zatlačeno za tuto obrannou linii do východní části, kterou tvoří převážně poušť.

[23] Ron, G. (1993): Western Sahara: The wall of shame ; [on-line] <http://www.greenleft.org.au/2004/585/32352 >

[24] [on-line]. <http://www.osn.cz/soubory/fakta-a-cisla-osn-2005-kapitola-7.pdf >.

[25] Zastavit boje, monitorovat příměří, starat se o průběh referenda a zajistit repatriaci uprchlíků a výměnu vězňů. Sola-Martín, A. (2005): The Contribution of Critical Theory to New Thinking on Peacekeeping Some Lessons from MINURSO; <http://www.brad.ac.uk/acad/confres/papers/pdfs/CCR15.pdf >.

[26] Více viz [on-line]. <http://www.brad.ac.uk/acad/confres/papers/pdfs/CCR15.pdf >.

[27] Beránek, O. (2004/9): Západní Sahara – příběh nekonečného referenda, In: Mezinárodní politika, str. 28-30.

[28] Obě strany se dohodly na podmínkách provedení referenda a zavázaly se k jeho uskutečnění v prosinci 1998.

[29] Zoubir, Yahia H..(2007): Stalemate in Western Sahara: Ending international legality, In: Middle East Policy, , Vol. 14 Issue 4, p158-177, 20p; DOI: 10.1111/j.1475-4967.2007.00331.x; (AN 27609643) [on-line]. <http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=8&hid=5&sid=1dcaf38a-ba72-4bfd-ab90-3e7a429ed2f4%40sessionmgr108 >.

[30] Langeová, K. (2007/5): Hranice v písku, In: National Geographic, str. 82-99.

[31] Springerová, P.; Západní Sahara – příběh neukončené dekolonizace.

[online]. <http://fhs.uhk.cz/ibero/clanky/?typ=s&id=2 >

[32] <http://www.corcas.com/eng/WesternSaharaPoliticalAffairs/tabid/486/ctl/Details/mid/1357/ItemID/7333/Default.aspx >

[33] <http://www.fundforpeace.org/web/index.php?option=com_content&task=view&id=292&Itemid=452 >.

[34] Polisario má kolem 10 000 příslušníků a disponuje moderní vojenskou technikou, volí strategii guerill, ale i klasickou formu otevřené polní války (Feldschlachten), operuje zhruba na 40% území Západní Sahary, ale snaží se zasahovat i za tzv. valem.

[35] Více viz [on-line]. <http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2006:033E:0596:0597:CS:PDF >.

[36] http://www.angelfire.com/biz/cmbrenneisen/sahara/wsgeopolitik.html

[37] Langeová, K. (2007/5): Hranice v písku, In: National Geographic, str. 91.

[38] Nejvyšší člen korunní rady pro Západosaharské záležitosti

[39] Více viz [on-line] <http://www.gfbv.de/reedit/openObjects/openObjects/show_file.php?type=report&property=download&id=22 >

[40] Western Sahara – Controlled explosion destroys thousands of antipersonnel mines

[on-line]. <http://www.landmineaction.org/resources/resource.asp?resID=1038 > nebo Survey and clearance - Western Sahara [on-line]. <http://www.landmineaction.org/activities/activity.asp?PLID=1021 >

[41] Například v době alžírské krize v roce 1990 se Francie nabídla s ekonomickou a finanční pomocí výměnou za omezení podpory „Sahařanům“.

[42] V roce 1989 byl založen Svaz arabského Maghrebu, jehož členem je kromě Alžírska také Maroko, Tunisko, Libye a Mauretánie.

[43] Zoubir, Yahia H..(2007): Stalemate in Western Sahara: Ending international legality, In: Middle East Policy, , Vol. 14 Issue 4, p158-177, 20p; DOI: 10.1111/j.1475-4967.2007.00331.x; (AN 27609643)

[on-line]. <http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=8&hid=5&sid=1dcaf38a-ba72-4bfd-ab90-3e7a429ed2f4%40sessionmgr108 >.

Použitá literatura

  1. Andersen, E. (5/19/2008): Polisario 'Berlin Wall' Must Be Demolished, In: Human Events Vol. 64 Issue 18, p10-10, 1/2p; [on-line]. http://web.ebscohost.com/ehost/detail?vid=9&hid=101&sid=1dcaf38a-ba72-4bfd-ab90-3e7a429ed2f4%40sessionmgr108&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3QtbGl2ZQ%3d%3d#db=a9h&AN=32475515 >
  2. Beránek, O. (2004/9): Západní Sahara – příběh nekonečného referenda, In: Mezinárodní politika, str. 28-30.
  3. Council for Saharan Affairs (CORCAS). [on-line]. http://www.corcas.com/eng/WesternSaharaPoliticalAffairs/tabid/486/ctl/Details/mid/1357/ItemID/7333/Default.aspx >.
  4. Der Freiheitskampf der Sahrauis aus geopolitischer Sicht [on-line]. <http://www.angelfire.com/biz/cmbrenneisen/sahara/wsgeopolitik.html >
  5. Failed States Index Scores 2008. [on-line]. <http://www.fundforpeace.org/web/index.php?option=com_content&task=view&id=292&Itemid=452 >.
  6. Fakta a čísla OSN. Kapitola 7. Dekolonizace. Mezinárodní poručenská soustava, nesamosprávná území.[on-line]. <http://www.osn.cz/soubory/fakta-a-cisla-osn-2005-kapitola-7.pdf >.
  7. Langeová, K. (2007/5): Hranice v písku, In: National Geographic, str. 82-99.
  8. New Internationalist. [on-line]. <http://www.newint.org/issue297/simply.html >.
  9. Ron, G. (1993): Western Sahara: The wall of shame ; [on-line]. <http://www.greenleft.org.au/2004/585/32352 >
  10. Schwere Menschenrechtsverletzungen in der Westsahara [on-line]. <http://www.gfbv.de/reedit/openObjects/openObjects/show_file.php?type=report&property=download&id=22 >
  11. Sola-Martín, A. (2005): The Contribution of Critical Theory to New Thinking on Peacekeeping Some Lessons from MINURSO; [on-line]. <http://www.brad.ac.uk/acad/confres/papers/pdfs/CCR15.pdf >.
  12. Springerová, P. Západní Sahara – příběh neukončené dekolonizace. KIAS – FF UHK. [online]. <http://fhs.uhk.cz/ibero/clanky/?typ=s&id=2 >
  13. Státy a jejich představitelé. [on-line].<http://www.libri.cz/databaze/staty/podlist.php?id=587 >.
  14. Survey and clearance - Western Sahara[on-line]. <http://www.landmineaction.org/activities/activity.asp?PLID=1021 >
  15. The Central Intelligence Agency (CIA). [on-line]. <https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/wi.html >.
  16. The United Nation and Decolonization. Non-Self-Governing Territories. [on-line]. <http://www.un.org/Depts/dpi/decolonization/trust3.htm >.
  17. Williams, I.; Zunes, S. (2003): Self Determination Struggle in the Western Sahara Continues to Challenge the UN, In: Foreign Policy In Focus. [on-line]. <http://www.fpif.org/fpiftxt/1560 >.
  18. Western Sahara – Controlled explosion destroys thousands of antipersonnel mines[on-line]. <http://www.landmineaction.org/resources/resource.asp?resID=1038 >
  19. Zoubir, Yahia H. (2007): Stalemate in Western Sahara: Ending international legality, In: Middle East Policy, Vol. 14 Issue 4, p158-177, 20p; DOI: 10.1111/j.1475-4967.2007.00331.x; (AN 27609643)[on-line]. <http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=8&hid=5&sid=1dcaf38a-ba72-4bfd-ab90-3e7a429ed2f4%40sessionmgr108 >.
  20. The United Nation and Decolonization. Non-Self-Governing Territories. [on-line]. <http://www.un.org/Depts/dpi/decolonization/trust3.htm >.

Jak citovat tento text?

Veselá, Michaela. Problém Západní Sahary [online]. E-polis.cz, 8. březen 2009. [cit. 2017-08-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/problem-zapadni-sahary.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.14 hvězdiček / Hodnoceno: 7x


Přidat komentář

Vložit komentář

Pavel Šimeček

čtvrtek, 16. červen 2011
23:15

Děkuji za článek a za věcné shrnutí dané problematiky!


Napsal: Pavel Šimeček [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(