Bezpečnostní politika OSN

 22. duben 2005  Norbert Naxera   komentáře

Letos uběhne šedesát let od založení Organizace spojených národů. Šedesát let je jistě dost dlouhá doba, aby došlo ke zhodnocení uplynulého vývoje této organizace. Již sama skutečnost, že OSN existuje již šedesát let a zahrnuje prakticky celý svět je jistě velkým úspěchem. Předchozí pokusy o vytvoření podobných mezinárodních či dokonce celosvětových organizací skončily neúspěchem...

Bezpečnostní politika OSNBezpečnostní politika OSN

Letos uběhne šedesát let od založení Organizace spojených národů. Šedesát let je jistě dost dlouhá doba, aby došlo ke zhodnocení uplynulého vývoje této organizace. Již sama skutečnost, že OSN existuje již šedesát let a zahrnuje prakticky celý svět je jistě velkým úspěchem. Předchozí pokusy o vytvoření podobných mezinárodních či dokonce celosvětových organizací skončily neúspěchem. Mám tím na mysli předválečnou společnost národů i její předchůdce v uplynulých staletích. Tyto organizace však zahrnovaly jen omezený počet zemí a navíc se dlouho neudržely. OSN se již udržela dosti dlouhou dobu a od přijetí Čínské lidové republiky v sedmdesátých letech již není jediná významnější země, která by nebyla členem Organizace spojených národů. Sama takto dlouhá existence však nestačí. Je třeba se zaměřit na to, jaké cíle si OSN kladla při svém založení a jestli byly splněny.

OSN vznikla po skončení 2. světové války a jejím hlavním cílem bylo proto zabránit jejímu opakování, tedy udržení světového míru. Válka podobného rozsahu se sice neopakovala, ale to však není zásluhou OSN. Hlavním důvodem bylo to, že obě světové supervelmoci, USA i SSSR měly přibližně stejné síly, a proto si byly vědomy, že by vzájemnou válku nikdo nevyhrál. Všechny předchozí války měly vítěze a poražené. Ve válce mezi USA a SSSR by však byli poraženi oba, neboť jaderné síly obou států bohatě stačí na úplné zničení druhé mocnosti. Nikoliv systém kolektivní bezpečnosti, založený na OSN, ale systém rovnováhy sil, založený na strategii „vzájemně zaručeného zničení“ byl příčinou, že ke 3. světové válce nedošlo.

Udržet světový mír se však nepodařilo. Dodnes dochází k řadě lokálních válek s velkým počtem obětí. Tři nejkrvavější války poválečného období, tedy války v Koreji, ve Vietnamu a současná válka v Kongu si vyžádaly každá po čtyřech milionech obětí. První z nich, Korejská válka v letech 1950-1953 se uskutečnila dokonce s posvěcením rady bezpečnosti OSN. Tyto fakty svědčí o tom, že systém kolektivní bezpečnosti OSN se příliš neosvědčil.

OSN se za svou existenci dopustila řady chyb. Příkladem může být rozdělení Palestiny podle rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 1947. Tato rezoluce nerespektovala přirozená práva palestinského národa. V roce 1947 žily v Palestině dvě třetiny Arabů a třetina Židů. Rozdělení země však proběhlo přesně opačně. Izrael získal více území než Palestina. Od té doby schválilo Valné shromáždění OSN řadu rezolucí o palestinské otázce, které však pro Izrael neměly větší cenu než papír, na kterém byly vytištěny. Další velkou chybou bylo nezabránění genocidy ve Rwandě v roce 1994. Většinový kmen Hutů vyvraždil tři čtvrtě milionů příslušníků menšinového kmene Tutsiů a jednotky OSN tomu nezabránily.

Dalo by se nalézt mnoho podobných, i když méně známých případů. To znamená, že bezpečnostní systém OSN zatím příliš dobře nefungoval. To ovšem neznamená, že role OSN při udržování světového míru je zcela zbytečná, jak si myslí mnozí američtí politici. Útok americké armády na Írák proti vůli Rady bezpečnosti OSN, i to, že budoucí americký velvyslanec při OSN v minulosti tvrdil, že OSN je v podstatě zbytečná, je zcela jasným příkladem tohoto amerického postoje. S takovýmto názorem však nemůžeme souhlasit. I přes uvedené chyby má OSN velký význam při udržování světového míru a doufejme, že tento význam ještě poroste.

Bezpečnostní politika OSN je v podstatě založena na Radě bezpečnosti OSN. Tato rada má podle návrhu bývalého amerického presidenta Franklina Delano Roosevelta pět stálých členů, a to vítězné mocnosti ve druhé světové válce, tedy USA, SSSR, Velkou Británii, Francii a Čínu. Kromě toho je v Radě bezpečnosti deset nestálých členů, volených Valným shromážděním na dva roky, kteří nemají právo veta, jejich vliv na rozhodování Rady bezpečnosti je tedy marginální.

Zmíněné rozložení sil vychází nejen z výsledků druhé světové války, ale odráží i rozložení sil v předválečném světě. Velká Británie a Francie měly tehdy obrovské koloniální říše, společně ovládaly většinu Afriky, Indii a Indočínu. Území těchto pěti států a jejich kolonií tehdy zahrnovalo dvě třetiny světa a žila na nich většina lidstva. Proto se dá říci, že Rada bezpečnosti v době svého vzniku přibližně odrážela rozložení sil ve světě.

Za šest desetiletí se ale mnoho věcí změnilo. Velká Británie a Francie přišli o své koloniální říše a nepříznivý demografický vývoj v obou zmíněných státech i v Rusku způsobil, že velikost zemí zastoupených v Radě bezpečnosti OSN je mnohem menší než v roce 1945. Dnes všech těchto pět zemí má společně jen asi třetinu světového obyvatelstva, což Radě bezpečnosti OSN ubírá legitimitu jejích rozhodnutí. Z tohoto důvodu je nezbytné Radu bezpečnosti OSN rozšířit o další stálé členy.

O rozšíření Rady bezpečnosti OSN se mluví již dlouho. Poslední návrh představil generální tajemník OSN Koffi Anan. Podle jeho návrhu má být rada rozšířena až na 24 členů. Žádný stát nemá mít právo veta a počet zástupců všech kontinentů má být stejný. Tento návrh považuji za nešťastný. Žádná ze zemí se svého práva veta nebude chtít vzdát, proto tento návrh nemůže projít. Právo veta je při rozhodování Rady bezpečnosti nezbytné, neboť pokud má její rozhodnutí vyjadřovat zájmy celého světa, musí být jednomyslné. Návrh, že by všechny kontinenty měly mít stejně zástupců je nesmyslný. Evropa a Asie musí mít logicky více zástupců než ostatní kontinenty.

Rusko, Francie a Velká Británie jsou zástupci Evropy. Každý z nich zastupuje jednu skupinu evropského obyvatelstva. Rusko Slovany, Británie Germány a Francie Romány, i když o jejím románském charakteru by se mohly vést diskuse. USA je zástupcem Severní Ameriky a Čína je zástupcem jihovýchodní Asie. Existuje však několik částí světa, které žádného zástupce nemají. Jde o Indii, islámský svět, Afriku a Latinskou Ameriku. Každá tato část světa by měla mít v radě bezpečnosti OSN svého zástupce.

O nároku Indie na členství nelze pochybovat. V Indii žije šestina lidstva a tento počet se dále zvyšuje. Přes bídu a zaostalost je Indie vnitřně pevným a vojensky silným státem, který má vlastní jaderný a kosmický program, a proto má jistě právo na stálé členství.

Jako zástupce půl miliardy lidí , žijících v latinské Americe, by se nejlépe hodila Brazílie. Státu se 180 miliony lidí, který zabírá polovinu jihoamerického kontinentu, jistě patří křeslo stálého člena. Její nevýhodou je to, že se v Brazílii nemluví španělsky ale portugalsky. Některé státy Latinské Ameriky, jako je Mexiko či Argentina tvrdí, že křeslo stálého člena Rady bezpečnosti OSN by měly mít oni, neboť jsou reprezentanty španělské většiny, kdežto Brazílie je reprezentantem portugalské menšiny. To však není zase tak velký problém. Myslím si že nárok Brazílie, jako největšího státu je nejlegitimnější.

Složitější je to se zástupcem islámského světa. Islám je převládajícím náboženstvím asi v padesáti zemích světa. Žádná země nemá tolik síly, aby mohla vystupovat jako zástupce celé pětiny lidstva vyznávající Islám. O křeslo stálého člena v radě bezpečnosti OSN se může ucházet Indonésie, která ze svými více než dvěma sty miliony obyvatel je ze všech islámských států nejlidnatější. Jde však o nesmírně chudý a zaostalý stát, s pozůstatky středověku, který je zmítán vnitřními problémy a jeho vojenská síla je minimální.

Dalším adeptem na toto místo je Pákistán, který může svůj nárok opírat o to, že je zatím jedinou jadernou mocností mezi islámskými zeměmi. Problémem jsou však jeho pohraniční spory s Indií, které se táhnou od rozdělení země roku 1947. Pokud bude přijata Indie, mohlo by se stát, že činnost Rady by byla zablokována vzájemnými spory těchto dvou států.

Další islámskou zemí, která požaduje členství v Radě bezpečnosti OSN, je Egypt. Egypt sám o sobě není tak velký, ale je největší arabskou zemí, a právě Arabové tvoří téměř čtvrtinu ze všech muslimů. Nárok Egypta vyplývá také z toho že by mohl být zástupcem afrického kontinentu.

Poslední významnou islámskou zemí je Nigérie, která je jednak největší africkou zemí a dále jedním z největších islámských států. Nigérie je vedle Jihoafrické republiky jediným státem černé Afriky, který by mohl být členem Rady bezpečnosti OSN,

Ambice na členství v Radě bezpečnosti mají i jiné země, především Německo a Japonsko. Tyto státy tvrdí, že když jsou vedle USA nejvýznamnějšími plátci rozpočtu OSN, měly by se výrazněji podílet na jejím rozhodování. To však myslím že není správné. Křesla stálých členů Rady bezpečnosti OSN by neměly záviset na hospodářské síle jednotlivých zemí, ale na tom, kolik lidí daný stát reprezentuje. Jsem přesvědčen, že jako reprezentanti germánských národů stačí USA a Velká Británie a jako reprezentant Jihovýchodní Asie stačí Čína.

Při definování pojmu velmoc či regionální velmoc je třeba brát v úvahu více faktorů než jen velikost či počet obyvatel. Británie je nesporně mnohem významnějším státem než Bangladéš, i když Britů není ani polovina co Bengálců. Kanada a Austrálie zase patří mezi územně největší státy světa, ale kvůli malému počtu obyvatel tyto země velký mezinárodní vliv nemají. Není možno ani rozlišovat státy na jaderné a nejaderné. Jaderné zbraně mají i Izrael a Severní Korea, ale velikost a lidnatost těchto zemí znemožňuje, abychom je mohli považovat za skutečné velmoci.

Je třeba brát v úvahu více faktorů. Proto si myslím, že Rada bezpečnosti OSN by měla být rozšířena o Indii a Brazílii, dále o jeden ze dvojice států Indonésie a Pákistán, a dále o jeden ze dvojice států Egypt a Nigérie. Tak by byly zastoupeny všechny kontinenty, všechny lidské rasy a všechna velká světová náboženství.

Jsem přesvědčen, že všechny tyto státy by měly mít právo veta. Veto některého islámského státu by zabránilo přijímat rezoluce poškozující jiné muslimské země, veto Brazílie by zase zabránilo přijmout rezoluci poškozující jakoukoliv zemi Latinské Ameriky. Není již dále možné, aby některé velmoci, především USA, zneužívaly OSN k legitimizace svých dobyvačných válek, tak jak se to dělo v minulosti.

Závěrem je nutno říci, že Rada bezpečnosti OSN má, bohužel, jen malé pravomoci zabránit nějakému státu, zejména nějakému ze svých členů, rozpoutat válku s jiným státem. Příkladem je nedávný americký útok na Írák, ke kterému došlo i přes nesouhlas Ruska, Francie a Číny, tedy tří z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Přesto si však myslím, že silnější a reprezentativnější Rada bezpečnosti OSN by měla ve světě větší váhu než dosud, zejména proto, že by si většina lidí na světě uvědomila nelegitimnost dané války.

Jak citovat tento text?

Naxera, Norbert. Bezpečnostní politika OSN [online]. E-polis.cz, 22. duben 2005. [cit. 2017-11-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/bezpecnostni-politika-osn.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Norbert Naxera

Autor:

Autor je student politologie FF ZČU Plzeň.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.5 hvězdiček / Hodnoceno: 6x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(