Americká revoluce a kořeny moderního státu

 8. květen 2008  Bc. Martina Blafková   komentáře

Dne 4. července 1776 byla americkým Kongresem vyhlášena Deklarace nezávislosti Spojených států amerických, symbol americké revoluce. Revoluce však neznamenala jen vznik nového nezávislého státu, ale především velké společenské změny v kulturní a národní homogenizaci a stala se významným signálem v budování moderních států.

Americká revoluce a kořeny moderního státuAmerická revoluce a kořeny moderního státu

Dne 4. července 1776 byla americkým Kongresem vyhlášena Deklarace nezávislosti Spojených států amerických, symbol americké revoluce. Revoluce však neznamenala jen vznik nového nezávislého státu, ale především velké společenské změny v kulturní a národní homogenizaci a stala se významným signálem v budování moderních států.

Příchod evropských osadníků na pobřeží Severní Ameriky začal poměrně pozdě. Oblast východního pobřeží nebyla nikterak úrodným místem, ani domovem vyspělých civilizací. První nizozemské, anglické a francouzské kolonie zde vznikaly především v 16. a 17. století. Nově vzniklé kolonie se však začaly velmi rychle rozrůstat a i Severní Amerika se stala místem pro soupeření Anglie a Francie.

Samotné britské impérium zaznamenalo vzestup svého kreditu po tzv. sedmileté válce (1756-63), jelikož byl potvrzen status Británie jakožto jedné z evropských imperiálních velmocí. „Do té doby, se britský koloniální a imperiální systém vyvíjel nahodile a do značné míry byl výsledkem soukromých snah projevovaných v různé podobě, a to navzdory roli, již při jeho rozvoji sehrály britské ozbrojené síly a zákony upravující podmínky obchodu a daně, které odhlasoval westminsterský parlament“ (Judd, 1999, str. 43-44).

V americké společnosti však zůstala po sedmileté válce frustrace. Americké kolonie značně přispěly k vítězství Británie nad Francií, a tudíž oslabil pocit závazku vůči Británii za ochranu poskytovanou americkým koloniím a narůstal pocit práva na svobody.

Ačkoliv po válce v letech 1756-63 rostl status imperiální Británie, vzrůstala i nevole vůči chybějícím právům osadníků britských kolonií směrem k britskému parlamentu. Dalším místem střetu byly i vysoké daně spolu se zákazem rozšiřování kolonií směrem na západ. Všechny zmíněné aspekty vedly k růstu celkové nespokojenosti především s neexistencí vlastních práv. Averze vůči britské monarchii byla umocňována i strukturou osadníků amerických kolonií, jelikož do některých jich velké množství přicházelo především z „utlačovaných“ oblastí Irska a Skotska. V 17. Století pak americké kolonie poskytovaly i bezpečné útočiště pro politické a náboženské uprchlíky z Británie.

Na souvislém kolonizovaném území na východním pobřeží vzniklo celkem třináct anglických kolonií, jejichž ráz se značně lišil. Severní část kolonií byla osídlena především obyvateli anglického původu, zejména puritány, střední část a jižní část území kolonií pak byla osídlena daleko různorodějším obyvatelstvem.

Americké osady zaznamenaly značný růst a v polovině 18. století dosáhly již takové prosperity, že se jejich obyvatelé považovali za rovnocenné s obyvateli Anglie, jejich práva však neměli. Kolonie poskytovali Británii bohatý zdroj surovin. Britská koloniální politika však nedovolovala osadníkům volné podnikání ani obsazování půdy za západním pomezím. Jak uvádí Denis Judd, hnací silou celého britského impéria byly totiž právě nesmlouvavé nároky na zámořský obchod a migrace usedlíků britského původu (Judd, 1999, str.44). Celospolečenská nevole k britské nadvládě se rozšířila až po roce 1763.

Denis Judd dokonce uvádí, že až do kritického roku 1763, žili americké kolonie s britskými úřady v příjemné shodě. „Všeobecně vzato, lze tento stav vysvětlit vzájemnou obchodní závislostí a společnými kulturními, politickými i právními praktikami. Společenství osadníků rovněž potřebovala britskou ochranu a podporu při postupu vůči vnějším, většinou zahraničním obchodním soupeřům. Chtěla také získat přístup k obchodu mezi různými koloniemi, který se rychle rozšiřoval, a k úřadům i k půdě, která podléhala patronaci koruny“ (Judd, 1999, str. 45).

Po zvýšení daní a cel v roce 1763 se rozšířila všeobecná nespokojenost, která ve svém důsledku vedla k ozbrojenému povstání. Revoluce si velmi rychle našla své ideály především v díle Thomase Payna a dalších. Výzvy k vyhlášení nezávislosti a myšlenky svobody prorostly společností. Ideály revoluce se staly svoboda, humanita a lidská práva, které rychle společnost přijala za své. Pamflet Thomase Payna Common Sense „byl vydán v lednu roku 1776 a během tří měsíců se prodalo 120 000 výtisků, což vzhledem k tomu, že v koloniích tehdy žili přibližně 3 miliony bělošského obyvatelstva, a vezmeme-li v úvahu i úroveň vzdělanosti v 18 století, byl výkon více než úctyhodný.“ (Dvořáková, 2003, str. 160-161). Payne se zaměřil na úplnou nezávislost, společenskou smlouvu a kritiku principu dědičnosti panovnického rodu.

Ačkoliv byla Anglie 18. století díky svému ústavnímu systému považována za jednu z „nejsvobodnějších zemí tehdejší Evropy, vzorem liberalismu a baštou občanských práv - což jí ochotně přiznával nejen Voltaire a Montesquieu, nýbrž i nejoddanější revolucionáři americké Unie“ [1] , neznamenalo to, že by k těmto svobodám a právům měly přístup i osadníci amerických kolonií. Přesto však systém správy britských kolonií nebyl naprosto „tyranský“. „Systém místní správy, který byl typický pro většinu severoamerických kolonií, svěřil významnou část moci místním zákonodárným shromážděním,“ avšak (volení) představitelé jednotlivých kolonií neumožňovali participaci a pevně si držely moc především pro svou vlastní obchodní činnost. (Judd, 2003, str. 44).

Dne 4. července 1776 byla vyhlášena společná Deklarace nezávislosti kolonií, nové ústavy kolonií však byly rozdílné. Bylo rozšířeno volební právo, avšak s existencí cenzů a byla i rozšířena lidská práva a svobody, avšak nikterak rozsáhle. Za nejliberálnější ústavu můžeme označit ústavu Virginie, která se vyznačovala především vyrovnaným postavením zákonodárné a výkonné moci. Pro většinu kolonií však byl typický parlamentní systém s dvěma komorami parlamentu, slabé vlády a někdy i přítomnost imperativního mandátu.

V Deklaraci nezávislosti můžeme nejlépe spatřit myšlenkové kořeny osvícenství, jelikož vycházela především z tezí o rovnosti přirozených práv, společenské smlouvě a právu na revoluční svržení moci.

Ve válce za nezávislost bylo pro osadníky amerických kolonií strategické spojenectví Francie, Španělska a Nizozemí. „Definitivním zvratem byl vstup Francie do války v únoru roku 1778 (…). Tento krok vedl k tomu, že byla prolomena blokáda koloniálních přístavů, kterou provádělo královské námořnictvo, a britské zásobovací linie byly narušeny tak dlouho, že to umožnilo Američanům přeskupit síly a dosáhnout v roce 1781 pod velením George Washingtona rozhodujícího vítězství u Yourktownu.

Ukončení války s sebou přineslo debaty o nové ústavě. V roce 1787 byla vyhlášena konfederace a v roce 1789 byla vyhlášena druhá ústava a uskutečnily se první prezidentské volby. Do Sněmovny byli zvoleni federalisté prosazující reprezentativní model demokracie ve federalistickém uspořádání oproti modelu přímé demokracie v systému malých republik. Federalistické uspořádání bylo dovršeno vyhlášením Bill of Rights v roce 1791, který znamenal unifikaci a konec éry svobodných kolonií.

„Nová ústava postoupila federální vládě mnoho práv na úkor jednotlivých států. Kongres spojených států získal zejména právo ukládat a vybírat daně, dávky a poplatky, řídit obchod s cizími národy i mezi jednotlivými státy federace a také s indiánskými kmeny, razit peníze, upravovat jejich hodnotu, domácí i zahraniční kurz“ (Dvořáková, 2003, str. 166). Demokratické prvky ústavy byly obsaženy především v zaručování dodržování Habeas Corpus Act, ochraně proti zneužití trestního zákoníku a republikánské formy vlády.

Kořeny americké revoluce byly především osvícenství a whigovství. „Myšlenky jako smluvní teorie vlády, nezávislost lidu, oddělení moci výkonné a zákonodárné a přirozená práva si rychle nalezly cestu do nových systémů vlád“ (Tindall, 2000, str. 110). Přechod k republikánskému myšlení a myšlence prosazování přirozených práv zakořenil a republikánský ideál umožnil zesílení přesvědčení o právu na nezávislost a suverenitu.

Jak uvádí Vladimíra Dvořáková, za kořeny americké revoluce je všeobecně považována především tradice anglického puritanismu, anglického práva a evropského osvícenství. Především tradice anglického práva, se stala inspirací při budování amerického moderního státu, jelikož to bylo právě anglické právo, na něž se kolonisté při svých požadavcích odvolávali. „Jednalo se zejména o zákaz ukládat daně bez souhlasu zastupitelských orgánů (zde osadníci vycházeli z toho, že mají vlastní zastupitelské orgány), zákaz rozmisťování vojsk v době míru, zákaz rozpouštění legislatur, popření práva krále prosazovat zákony, požadavek na nezávislost soudců a právo petiční“ (Dvořáková, 2003, str. 161).

Je nesporné, že americká revoluce poskytla velký impulz i pro Velkou francouzskou revoluci a byla jí v mnohém inspirací. Mnoho autorů se však domnívá, že ačkoliv měla Velká francouzské revoluce v americké revoluci svůj vzor, jejich vzájemné rozdíly jsou markantní především v myšlenkovém srovnání. Jak uvádí Gentz, "během americké revoluce nikdy nedošlo k tomu, že by s odvoláním na lidská práva byla zničena práva občanská, nikdy nebylo svrchovanosti lidu použito jako záminky k podrytí vážnosti zákonů či základů sociální bezpečnosti; nikdy se žádný jedinec, třída či stát nepokusili s odvoláním na prohlášení práv uniknout svým závazkům […], nikdy žádnému zákonodárci v Americe nepřišlo na um, aby americkou revoluci prohlásil za novou epochu v dějinách občanské společnosti." [2]

V souvislosti s markantními rozdíly mezi americkou a francouzskou revolucí a především ve spojitosti s francouzskou revolucí samotnou, došlo především v Evropě ke znehodnocení pojmu revoluce. Znehodnocení pojmu revoluce napravila právě až revoluce americká. Položila základ evropskému chápání americké revoluce jako revoluce úspěšné, neboť s omezeným použitím násilí dosáhla cílů, jež si stanovila a které se shodovaly s obecnými cíli osvíceného lidstva.

Americká revoluce, jako klíčová událost amerických dějin, je zároveň vnímána jako iniciační akt vzniku nejen suverénního státu, ale i národa. Jak uvádí Svatava Raková, v kořenech americké revoluce jsou často spatřovány i kořeny evropsko-atlantského civilizačního vývoje, který je ztělesňován především svobodou jednotlivce a právem na vlastní správu a vládu. (Raková, 2005, str. 265).

Moderní stát je vázán na národ, americké revoluci však existence národa nepředcházela. Ke kulturní a národní homogenizaci došlo až následkem revoluce a vytvořením federalistického modelu státního uspořádání. Ačkoliv se nová ústava snažila o vytvoření homogenního národa, v americké společnosti byly od prvopočátku znát jasné rozdíly. I díky zachování velkých pravomocí a značné samosprávy kolonií, zůstaly obyvatelům jednotlivých oblastí významné charakteristiky pramenící z jejich původu. Samozřejmě nejmarkantněji byl viditelný rozdíl mezi severem a jihem.

Vazba nově vzniklých Spojených států americký na obchodní styky s Británií či jí zprostředkované styky, neznamenala po revoluci ztráty obchodních možností, hospodářský úpadek ani depresi. Naopak, americká ekonomika ještě více posílila odstraněním obchodních omezení a vzájemný obchod mezi Spojenými státy a Británií ještě více posílil. A již po několika letech Británie potvrdila status imperiální velmoci.

Závěr lze říci, že myšlenkové kořeny americké revoluce vycházejí především z myšlenkové tradice osvícenství, avšak mnoho autorů se domnívá, že významnou částí kořenů revoluce je i sociální tenze a třídní konflikt. Jak uvádí Edward Countryman, politický život v pozdním koloniálním období byl ve znamení mobilizace nových (sociálních) skupin, které redefinovaly skladbu politické společnosti. Sociální tenze a třídní konflikt byly však pouze jednou částí americké revoluce. (Countryman, 1976, str. 645-677). Většina myšlenek revoluce se stala hybným prvkem vytváření moderních států.


Poznámky

[1] http://www.cefres.cz/pdf/rakova.pdf [cit. 18. 4. 2008]

[2] http://www.cefres.cz/pdf/rakova.pdf [cit. 18. 4. 2008]


Použitá literatura

Tištěné zdroje

  1. Dvořáková, V. a kol. (2003): Komparace politických systémů I., Praha. Oeconomica.
  2. Judd, D. (1999): Impérium – vzestup a pád britského impéria, Praha. BB Art.
  3. Krieger, J. (2000): Oxfordský slovník světové politiky, Praha. Ottovo nakladatelství s.r.o.
  4. Raková, S. (2005): Dlouhá cesta Američanů k nezávislosti (1763-1783), Praha. Triton.
  5. Tindall, G. B.; Shi, D. E. (2000): Dějiny Spojených států amerických, Praha. Lidové noviny.

Elektronické zdroje

  1. Countryman, E. (1976): Power in Revolutionary America: The Case of New York, 1775-1783. In: Journal of Interdisciplinary History, Vol. 6, No. 4, Interdisciplinary Studies of the American Revolution, (Spring, 1976), pp. 645-677 [online]. [cit. 18. 4. 2008].
  2. Raková, S.: Americká revoluce v Evropě a vznik moderního konzervatismu [online]. [cit. 18. 4. 2008].

Jak citovat tento text?

Blafková, Martina. Americká revoluce a kořeny moderního státu [online]. E-polis.cz, 8. květen 2008. [cit. 2017-08-23]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/americka-revoluce-a-koreny-moderniho-statu.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.06 hvězdiček / Hodnoceno: 17x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(