Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích

1. září 2008 Bc. Martina Blafková komentáře

V letošním roce se na pultech knihkupectví objevila nová kniha „Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích“, kterou editoroval Doc. Ing. Petr Drulák, PhD., ředitel Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Jedná se o publikaci, která je v určitém směru v českém prostředí průlomová, jelikož zde existuje jen velmi málo prací, které by se tomuto tématu podrobněji věnovaly.

Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích

Autorkami textu jsou Bc. Martina Nováková a Bc. Martina Blafková

Drulák, Petr a kol.: 2008. Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Portál. Praha.

V letošním roce se na pultech knihkupectví objevila nová kniha „Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích“, kterou editoroval Doc. Ing. Petr Drulák, PhD., ředitel Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Jedná se o publikaci, která je v určitém směru v českém prostředí průlomová, jelikož zde existuje jen velmi málo prací, které by se tomuto tématu podrobněji věnovaly. Jak sám Petr Drulák v úvodu poznamenává, studenti oboru politologie a mezinárodních vztahů se s metodologií příliš nesetkávají a při konfrontaci s empirickým výzkumem jsou často bezradní. V akademickém prostředí se metodologie také netěší příliš velkému zájmu. Autoři této knihy si tedy vzali za cíl seznámit českého čtenáře se základními kvalitativními metodologiemi využitelnými v oboru politologie a příbuzných oborech. Publikace je přehledně rozčleněna do devíti hlavních kapitol dle různých metodologií, přičemž i ty jsou dále děleny. Jednotlivé podkapitoly se věnují především obecnému představení dané metodologie, jejím epistemologickým a ontologickým předpokladům, rizikům a přednostem a konkrétním příkladům.

V první kapitole „Epistemologie, ontologie a operacionalizace“ (s. 14 – 28), jejímž autorem je Petr Drulák, je stručně načrtnuta historie a rozbor pojmu kvalitativní metodologie. Důležité je především to, že kvalitativní metodologie vzniká jako reakce na snahu zkoumat sociální realitu vědecky. Jelikož sociální vědy nejsou často schopny vyhovět pravidlům metod přírodních věd, musely sociální vědy hledat jiné způsoby vědeckého zkoumání. Každá kvalitativní metodologie má však svá pro i proti, a proto autor zde i v dalších kapitolách nastiňuje probíhající diskusi. První kapitola je taktéž základem celé práce především v oblasti věnující se epistemologii a ontologii, většina prezentovaných kapitol představuje epistemologické a ontologické předpoklady daných metodologií.

Autorem druhé kapitoly, jejíž název je „Jednopřípadová studie“ (s. 29 – 61), je Michal Kořan. Případové studie se v současné době podílí zhruba 14% na celkové produkci odborných článků. Autor nicméně varuje, že je třeba dát pozor při hodnocení toho, co je a co není případovou studií. Dle Michala Kořana je případová studie „detailní analýzou případu, který byl zvolen jako objekt výzkumu. Jejím cílem je poskytnout hluboké porozumění nebo příčinné vysvětlení vybraného případu. Musí zohlednit celkový kontext události či objektu (sociální, politický, historický), fenoménu či děje a musí zároveň poskytnout komplexní obrázek – musí být zahrnuto co největší množství proměnných“ (s. 33). Autor se zabývá epistemologickými a ontologickými předpoklady a jejich vlivem na druhy jednopřípadových studií, dále podrobněji rozvádí jedinečnou případovou studii a instrumentální případovou studii. Rozvádí metodologický postup při vytváření případové studie, přičemž se v jednotlivých podkapitolách zabývá hodnocením existujících teorií, tvorbou nových teorií, zaobírá se výběrem předmětu výzkumu, přičemž upozorňuje, že tento výběr je odlišný od výběru případu. Dále se autor věnuje specifikaci proměnných, určováním jejich hodnot a výběrem případu. Na závěr celé kapitoly autor uvádí dvě empirické případové studie (práci Thomase F. Homer-Dixona „Prostředí, nedostatek a násilí“ a článek Jeffreyho Lewise „The Janus Face of Brussels: Socialization and Everday Decision Making in the European Union“).

Třetí kapitola „Komparativní případová studie“ (s. 62 – 91), jejímž autorem je Jan Karlas, se věnuje jedné z nejpoužívanějších metodologií. Komparativní případová studie zkoumá dva nebo několik případů a provádí jejich porovnání. Představená studie je jedním z nejstarších a nejoblíbenějších způsobů, jak zkoumat politickou realitu. Kapitola je zaměřena především na správné vymezení výzkumného rámce, výběr případů a cíle komparativní případové studie, tedy na „souběžný výklad teorie“, „makrokauzální analýzu“ a „kontrast kontextů“. Výklad a pochopení kapitoly je v závěru prohloubeno rozebráním dvou zajímavých komparativních studií – „Sociální revoluce“ a velmi zajímavé studie „Zájmy členských států v EU“. Za jednu z nejsilnějších stránek komparativní případové studie autor považuje konstrukční platnost a teoretickou výtěžnost, za nejproblematičtější oblast pak náročnost na zdroje a rizika vnější a vnitřní platnosti.

V další kapitole se Vít Beneš zabývá „Diskurzivní analýzou“ (s. 92- 124). Ta je zaměřená na studium významotvorných praktik. Vnímá realitu jako sociální konstrukt a jedním z jejích cílů je zjistit, „jakým způsobem lidé skrze text či soubor textů konstruují smysl a význam objektů a aktivit sociálního světa“. Autor představil tři nejdůležitější varianty diskursivní analýzy – kritickou, sociálněpsychologickou a foucaultovskou historickou diskursivní analýzu. Krátce také pojednal o konverzační a obsahové analýze, vůči kterým jsou tři výše zmíněné varianty diskursivní analýzy často vymezovány. Autor rozebírá dílo Ruth Wodakové a jejích kolegů, kteří se věnují diskurzivní konstrukci rakouské národní identity. Autor na tomto příkladu představuje aplikaci kritické diskurzivní analýzy. Dále Vít Beneš představuje práci Davida Campbella, jež se věnuje zahraniční politice USA a politice identity, a je příkladem foucaultovské historické diskursivní analýzy. V závěrečném hodnocení Vít Beneš uvádí kladné a slabé stránky diskursivní analýzy.

Pátá kapitola „Analýza metafor“(s. 125 – 148), jejímž autorem je Petr Drulák, částečně navazuje na předešlou kapitolu, neboť analýza metafor představuje soubor několika metod, které jsou využívané především metodologií analýzy diskurzu. Analýza metafor je tedy součástí diskurzivní analýzy. Autor se v této kapitole věnuje konkrétně analýze metafor politického diskurzu. Zpočátku poukazuje na to, že analýza metafor je slučitelná s řadou epistemologických a ontologických pozic. Rozlišuje dva typy studií. První typ zaobírající se metaforami určitého politika či skupiny vztahující se k jejich charakteristice, nebo srovnávající metafory daných jednotlivců či skupin. Petr Drulák uvádí studie, které srovnávají metafory zahraničí a dále metafory otcovství. Druhý typ studií hledá všeobecně sdílené metafory. Například z metafory státu jako nádoby vychází veškeré západní myšlení o státu, metafora rovnováhy přímo souvisí s našimi představami o bezpečí a stabilitě. Petr Drulák se dále věnuje metodologickému rozpracování pojmu metafora a souvisejících pojmů. Vysvětluje zde rozdíl mezi usazenou, konvenční a nekonvenční metaforou a rozvádí pojem řečové společenství. V praktické části kapitoly autor rozebral tři studie využívající analýzy metafor. První z nich je práce Paula Chiltona „Security Metaphors“ věnující se americkým metaforám bezpečnosti v době studené války a po ní. Druhou studií je článek samotného autora této kapitoly, Petra Druláka, „Container and Equilibrium: Metaphors in the Disourse about European Integration“ zabývající se metaforami evropské integrace. Poslední studií je monografie Georga Lakoffa „Moral Politics“, která se zabývá metaforami americké domácí politiky. V závěru Petr Drulák hodnotí kladné stránky analýzy metafor a také její rizika.

Autoři Elsa Tumets a Vít Střílecký věnovali šestou kapitolu „Etnografii“ (s. 149 – 176). Antropologická metodologie sloužící k analýze sociálních skupin a společností je v politické vědě využitelná především při studiu politických institucí a elit. Využití této metodologie v politické vědě přináší především dynamiku a obohacení vědeckého zkoumání. Jak autoři uvádějí, zapojení etnografie při vědeckém zkoumání umožňuje především lepší analýzu interakcí, primárnost a originalitu zdrojů a informací a možnost uchopit velmi složitou realitu. Nevýhodami však zůstávají především problémy s přístupem ke zdrojům (např. zúčastněné pozorování), analýza a zpracování velkého množství rozličných dat a omezená možnost zobecňování. Etnografie nabízí nejrůznější perspektivy při zkoumání na poli politické vědy. Uvedeným zajímavým příkladem je „Etnografie Evropské komise“.

Sedmá kapitola „Biografie“ od Ondřeje Horkého a Elišky Tomalové srozumitelně nastiňuje metodologii, která není v politologii zatím příliš používaná. Hlavním bodem biografie je konkrétní lidský život, je však možné pojmout ho z různých pohledů. Pozitivisté se domnívají, že vědeckými metodami lze dojít k objektivnímu poznání a všímají si hlavně faktů, konstruktivisté upřednostňují pohled aktéra a kritický postoj pak zpochybňuje samu vědeckost v biografii. Autoři věnují hlavní část kapitoly především důležitým pravidlům a metodám biografie, tedy získávání dat, analýze a interpretaci. Jako hlavní úskalí metodologie se jeví problémy se ziskem informací, nedůvěryhodnost zdrojů, nedostatečná objektivita a nedůvěra v samotnou biografii uvnitř vědecké komunity.

Autorem předposlední kapitoly „Zakotvená teorie“ (s. 203 – 226) je Mats Braun. Zakotvená teorie představuje metodologii, která by měla vést k vytvoření nové teorie. Autor se zpočátku věnuje epistemologickým a ontologickým předpokladům této teorie. Dále pojednává o základních rysech zakotvené teorie, popisuje kritéria, která by měl výzkum naplnit, aby mohl být považován za zakotvený. Použití této metodologie je vhodné především pro studium jevu, který není příliš rozpracovaný, nebo badatel pochybuje o použitelnosti. Pro platnost teorie není zásadní počet případů, důležité jsou kroky dle nichž výzkum probíhá. Paralelními kroky výzkumu je sběr a analýza dat. Jádrem zakotvené teorie je kódování, což je de facto proces analýzy. Dle Strausse a Corbinové se tato metoda dělí do tří fází: otevřené, axiální a selektivní kódování. Při kódování představuje hlavní metodu opakované porovnávání. V druhé části práce autor prezentuje tři příklady, které využívají zakotvenou teorii. První je práce Margaret E. Keck a Kathryn Sikkink, které se věnovaly roli transnacionálních sítí aktivistů v mezinárodní politice. Druhou prací je článek Cathy Gormley-Heenan, která se zabývá politickým vedením během konfliktu v Severním Irsku. Posledním uvedeným příkladem je dílo Adrianny Keezar, která využívá metodologii zakotvené teorie ke studiu změny správy na amerických univerzitách. V závěru této kapitoly autor hodnotí použitelnost zakotvené teorie v politologii a mezinárodních vztazích, shrnuje její přednosti a také rizika.

Poslední kapitola Petra Druláka „Kvalitativní výzkum – standardy, rétorika a logika“ uzavírá celou publikaci. Petr Drulák se zde pokouší shrnout zmíněnou a rozebranou problematiku kvalitativního výzkumu. Velkým přínosem kapitoly je však v první řadě přehledné a srozumitelné uvedení standardů výzkumu (např. vymezení vůči existujícím teoriím, vymezení vůči literatuře, teoretický přínos, výzkumný postup apod.), představení rétoriky výzkumu a vysvětlení logiky výzkumu. Právě dobře zvládnuté tři oblasti kvalitativního výzkumu jsou základním kamenem úspěšného vědeckého zkoumání. Uvedená závěrečná diskuse o obecných otázkách výzkumu pak vyzdvihuje především nebezpečí plynoucí z pozitivistických mýtů o objektivním poznání a faktech.

Tato kniha měla za cíl seznámit čtenáře se základními kvalitativními metodologiemi, které jsou využitelné v oboru politologie a mezinárodních vztahů. Můžeme konstatovat, že se cíl autorům podařil naplnit. Kapitoly jsou navíc velmi přehledně uspořádány. Většina kapitol se zpočátku zabývá otázkou, zda je daná metoda slučitelná s řadou epistemologických a ontologických pozic. Dále je rozvedena terminologie, která s danou metodologií souvisí. Po teoretické části vždy následuje konkrétní aplikace dané metodologie ve výzkumu. Konkrétní empirické příklady slouží k snadnějšímu pochopení rozebírané metodologie. Následně dochází ke zhodnocení, ve kterém jsou vyzvednuty přednosti a také rizika spojená s jejím použitím. V závěru každé kapitoly se objevuje přehled literatury a otázky k hlavním problémům rozebírané metodologie.

Ačkoliv je publikace velmi přehledně členěna, mnohdy by bylo vhodné doplnit složitější kapitoly o přehledné grafické obrázky přibližující složitější strukturu rozebírané metodologie. Kniha překračuje rámec běžné učebnice, především svou snahou o komplexní záběr jednotlivých metodologií. Publikace je vhodná především pro odborné výzkumníky a doktorandy, nicméně běžnému studentovi či laikovi se mohou zdát některé kapitoly nepříliš srozumitelné.

Na závěr lze konstatovat, že publikace Petra Druláka a kolektivu je významným přínosem pro českou politologii a může být prvním impulzem pro větší zájem o problematiku metodologií v českém politologickém prostředí.

Jak citovat tento text?

Blafková, Martina. Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích [online]. E-polis.cz, 1. září 2008. [cit. 2024-04-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/jak-zkoumat-politiku-kvalitativni-metodologie-v-politologii-a-mezinarodnich-vztazich.html>. ISSN 1801-1438.