Společenskovědní časopis

Navigace: Hlavní stránka » Politologie » Politické teorie

Opoziční smlouva: vznik, trvání a její vliv na politický systém a občanskou společnost v České republice

9. únor 2011 Bc. Martin Hakauf komentáře

V tomto článku se hodlám zabývat tématem tzv. opoziční smlouvy v širším politicko-historickém přehledu, tj. představením událostí, které vzniku této smlouvy předcházely a také těch, které poté následovaly a byly touto smlouvou ovlivněny. Důkladnější přehled událostí pomůže lépe pochopit nastalou situaci, kde se projevovaly nejen politické tlaky, ale mnoho neshod se neslo též v rovině osobní.

Opoziční smlouva: vznik, trvání a její vliv na politický systém a občanskou společnost v České republice

Úvod

V otázce ovlivnění pozdějšího politicko-společenského vývoje opoziční smlouvou není literatura zcela jednotná, ale mnozí autoři či komentátoři se shodují, že opoziční smlouva ještě doznívá i v současné době, například v médiích tak výrazně probíraných kauzách o prorůstání organizovaného zločinu do české politiky a v nestabilitě českého politického systému vůbec, ač od jejího podepsání uplynulo již deset let.

Politický systém ČR v letech 1996 až 1998

Tato kapitola by nás měla postupně, od voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (dále jen PS PČR) v roce 1996 po předčasné volby v roce 1998, dovést až k samotným okolnostem, které si vynutily podepsání opoziční smlouvy. Události budou brány z části detailně, jelikož jejich podoba a vývoj měly na pozdější dění značný význam a již na počátku popisovaného období lze vysledovat některé znaky, které se později naplno projevily. V tomto případě se opět jedná o, v našem prostředí, stále se opakující problém většinových či menšinových vlád a jejich případné podpory.

Politická situace po volbách do PS PČR v roce 1996

Volby konané na přelomu května a června 1996 přinesly očekávané výsledky, ve kterých se projevila částečná stabilizace politického prostředí v České republice. Vítězem voleb se stala Občanská demokratická strana (dále jen ODS) s 29,6% hlasů a jako druhá pak skončila Česká strana sociálně demokratická (dále v textu jen ČSSD) s 26,4% hlasů (Celkové výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, konané ve dnech 31. 5. - 1. 6. 1996). Volby tak, jako i v následujících letech, byly bojem mezi dvěma nejsilnějšími stranami a rozhodovaly o vítězství pravice nebo levice. V PS PČR získaly zastoupení kromě výše zmiňovaných stran také Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), Křesťanská demokratická unie – Československá strana lidová (KDU-ČSL), Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa (SPR-RSČ) a Občanská demokratická aliance (ODA). Pokud pomineme strany s minimálním koaličním potenciálem (SPR-RSČ a KSČM), nabízelo se několik možností pro sestavení vlády. Jednou z nich byla velká koalice ČSSD a ODS, dále pak obnovení původní vládní koalice (ODS + KDU-ČSL + ODA), která by ovšem nedisponovala potřebnou nadpoloviční většinou. Poslední možností byla spolupráce všech, ovšem taková varianta nebyla v tuto dobu příliš reálná.

Jednání[1] o sestavování vlády moderoval tehdejší prezident Václav Havel a hned z počátku byla zamítnuta možnost velké koalice. Konečným výsledkem dohod bylo sestavení menšinové vlády na bázi původní předvolební koalice, tolerované ČSSD, která tímto přešla do opozice. Tato vládní koalice pak podle dohody získala, mimo jiné odchodem poslanců ČSSD z jednacího sálu, 25. 6. 1996 důvěru v PS PČR. Předsedou vlády se stal opět Václav Klaus, tehdejší předseda ODS. Předseda opoziční ČSSD následně získal post předsedy Poslanecké sněmovny PČR. Zejména politika ODS tímto krokem nutně musela ubrat na síle, stylem vládnutí se přiblížila kompromisním dohodám a již v této době můžeme na české politické scéně pozorovat jakýsi předobraz opoziční smlouvy (Šanc, 2005: 131).

Již od počátku se vládní koalice jevila jako značně nestabilní, prohlubovaly se zejména spory mezi ODS a KDU-ČSL[2]. Koalici stejně tak zásadně ovlivňovaly i vnitrostranické spory v ODS, týkající se změny stylu vládnutí a zlepšení komunikace uvnitř strany[3]. Všechny tyto problémy eskalovaly do překotného vývoje na politické sféře – 28. listopadu 1997 vyzvali ministři za ODS Jan Ruml a Ivan Pilip předsedu vlády V. Klause, aby se vzdal jak předsednictví v ODS tak i ve vládě[4], a den následující podali demisi všichni ministři za KDU-ČSL i ODA. Dva dny po první výzvě – 30. listopadu 1997 – podal V. Klaus demisi, což znamenalo pád celé vlády jako takové.

S žádostí o sestavení vlády se prezident Havel obrátil na předsedu KDU-ČSL Josefa Luxe, jehož případná vláda měla fungovat až do konce volebního období v roce 2002. S takovou vládou nesouhlasila ani ODS ani ČSSD a svou případnou podporu podmínili dočasným trváním nově vznikající vlády do června 1998 a vypsáním předčasných voleb. Tímto krokem vzniká částečně úřednická vláda, v jejímž čele stál Josef Tošovský a ve které zasedli kromě zástupců KDU-ČSL i bývalí členové ODS.

ODS před podpisem opoziční smlouvy

Na tomto místě se hodí krátce nastínit situaci v ODS, která byla značně nepřehledná. ODS se vznikem nové vlády odešla do opozice a snažila se řešit svou názorovou rozštěpenost. K tomu měl přispět i kongres, který se mimořádně sešel v prosinci 1997 a jedním bodem jednání byla i volba předsedy. Protikandidát V. Klause J. Ruml neuspěl a se staronovým předsedou vyhrálo konzervativní křídlo. Příznivci J. Rumla či I. Pilipa následně vytváří uvnitř ODS názorovou platformu.

Značným problémem pro nového předsedu byla účast členů ODS v Tošovského vládě. Tyto vyzval k demisi nebo odstoupení z ODS, což se počátkem nového roku stalo a spolu s již odštěpeným křídlem založili novou politickou stranu – Unii svobody. Stejným způsobem byl oslaben i poslanecký klub ODS, z něhož vystoupilo na 20 poslanců. Značně oslabená strana se v dalších měsících snažila již plně soustředit na blížící se volby a ke své krizi se již nevracela.

Politická situace v ČR po předčasných volbách v roce 1998

Červnové volby neskončily žádným překvapivým výsledkem, volby vyhrála ČSSD s 32,3% hlasů a ODS měla na druhém místě poměrně vysoký počet hlasů – konkrétně 27,7%. Dalšími politickými subjekty, které získaly více jak 5% hlasů a překročily tak práh potřebný ke vstupu do PS PČR, byly KSČM, KDU-ČSL a US. V úvahu připadalo několik řešení sestavení budoucí vlády. Předně se nabízela tři řešení, jejichž výsledkem by byly vlády většinové: středo-pravicová koalice ODS, KDU-ČSL, US se 102 křesly; středo-levicová koalice ČSSD, KDU-ČSL, US se 113 křesly nebo středo-levicová vláda ČSSD, KSČM a KDU-ČSL se 118 křesly. Další řešení již nabízela pouze menšinové vlády: ČSSD a KDU-ČSL s podporou US; ČSSD a KDU-ČSL s podporou KSČM a ODS s podporou KDU-ČSL a US (Šanc, 2005: 135).

Prezident Havel[5] pověřil sestavením vlády předně předsedu ČSSD Miloše Zemana, jako předsedu nejsilnější strany. Veškerá jednání ovšem nebyla úspěšná, ať už kvůli osobním či názorovým sporům a zejména kvůli postoji US a nakonec i odmítnutí menšinové vlády ČSSD a KDU-ČSL, která by se neobešla bez podpory KSČM (Šanc, 2005: 136). O pokus sestavit vládu se následně pokoušela i ODS, ovšem bez významných úspěchů. Celá povolební situace tak vyústila k podpisu dokumentu, který do té doby neměl v českém prostředí konkurenci.

Opoziční smlouva

Vznik opoziční smlouvy a jeho příčiny

Opoziční smlouva, oficiálně Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, byla podepsána 9. července 1998 a umožnila vznik menšinové vlády ČSSD s podporou ODS. Taková situace není až tak neobvyklá, lze jí vypozorovat i v jiných stranických systémech, kde menšinová vláda hledá podporu u jiných stran (včetně listinné kodifikace takového vztahu), ovšem podpora menšinové vlády jedné strany nejsilnější stranou opoziční je případ velice výjimečný (Fiala, Mikš, 2006: 38). I přes to, že se ODS proti ČSSD i nadále vymezovala a byla oficiálně v opozici, dle mého názoru se zde dá hovořit o velké koalici obou stran.

Příčin, proč se zejména ODS odhodlala k tomuto kroku, lze podle P. Fialy a F. Mikše najít hned několik. Prvním takovým problémem bylo tzv. zpoměrňování politického systému v ČR, které vedlo až k nemožnosti sestavovat trvalé většinové vlády v rámci koalic. Jak autoři dále upozorňují, a s tímto názorem se ztotožní zřejmě většina odborníků, český stranický systém byl blokován KSČM, stranou se silným zastoupením v PS PČR, ovšem s téměř nulovým koaličním potenciálem. Dalším problémem bylo pro ODS značné samonadhodnocování malých stran, zastoupených v koaličních vládách, které neodpovídalo jejich volebnímu zisku. S tímto problémem nepřímo souvisí i neochota představitelů těchto stran vystupovat k vládě jako celku, jejím členům či rozhodnutím, loajálně. Jak už bylo výše řečeno, tento problém se naplno objevil v předchozím volebním období, kdy strana vládní hlasovala pro návrhy opoziční ČSSD a konečně v roce 1997 z vlády obě malé strany odstoupily. Poslední příčinou, která ODS dovedla až k podpisu opoziční smlouvy, bylo stále vzrůstající se vměšování tehdejšího prezidenta Havla do politiky, kde se snažil získat větší vliv, omezit silné politické strany a prosadit některé z jeho zájmů. ODS tak krátkodobě opustila své ideové cíle a zaměřila se na společné cíle, které s ČSSD měla – jednalo se zejména o úpravu volebního zákona, který by napříště přinesl stabilnější vlády v důsledku většího respektování volebních výsledků jednotlivých stran (Fiala, Mikš, 2006: 39-42).

Obsah opoziční smlouvy

Opoziční smlouva začíná preambulí, kde se smluvní strany (to jest ODS a ČSSD) zavazují řešit nastalou politickou situaci, pokračovat v započaté ekonomické a sociální transformaci ČR po roce 1989 a zachovat dobré postavení ČR ve světě (Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou, Praha 9. 7. 1998, Preambule). Smlouva dále pokračuje deseti číslovanými kapitolami (I. – X.)., kde jsou vyjádřeny základní otázky a úkoly tohoto smluvního vztahu.

V prvních dvou kapitolách je ustanoveno rozdělení na „vítěze a poražené“, tedy to, která strana je stranou vládní, a která naopak opoziční. Podle smlouvy toto rozdělení vychází jen a pouze z volebních výsledků a smluvní strany se ho zavazují dodržovat, včetně důsledků, které z něho vyplývají. Michal Klíma se ovšem správně domnívá, že strana, označená smlouvou jako opoziční (tj. ODS) je ve skutečnosti stranou vládní, kdežto opravdovou opozici tvoří ostatní strany v PS PČR, které nejsou smluvními partnery (Klíma, 2001: 20-21).

Kapitoly III., IV. a V. pojednávají o konkrétních otázkách personálního obsazení vedoucích funkcí parlamentních institucí, např. právo opoziční strany na funkci předsedů obou komor Parlamentu ČR, kontrolních orgánů PS PČR[6] nebo funkci prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu[7]. Následující kapitola stanovuje povinnost obou stran nevyvolávat hlasování o nedůvěře vládě či využívat možností k rozpuštění PS PČR a ani nepodporovat taková hlasování navrhnutá jinými stranami. Otázku hlasování o jiných zákonech smlouva neřeší a oběma stranám nechává prostor pro vlastní rozhodnutí. VII. kapitola obsahuje, zejména pro ODS, zásadní požadavek (viz podkapitola 3. této práce), týkající se změny volebních pravidel a s tím souvisejících změn zákonů včetně Ústavy, které by posílily „význam výsledků soutěže politických stran“ (Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou, Praha 9. 7. 1998, kap. VII.). Kapitola následující upravuje řešení zahraničněpolitických a vnitropolitických otázek formou konzultací před jejich oficiálním projednáváním, s důrazem na již dříve v Preambuli zmíněnou „stabilitu, prosperitu a postavení České republiky ve světě“ (Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou, Praha 9. 7. 1998, kap. VIII.).

V kapitole předposlední pak nalezneme závazek, že smluvní partneři se zříkají uzavírání koalic a jiných dohod s třetí stranou, která by tuto stranu zvýhodňovala ať vstupem do vlády nebo ziskem některé ve smlouvě jmenované funkce. V X. kapitole obsahuje podmínky vypovězení smlouvy i případné řešení konfliktů, které by vypovězení mohly předcházet, formou smírčího řízení (v praxi bylo tento řízení použito na počátku roku 2000, viz následující podkapitola 3.3). Na konci smlouvy jsou připojeny podpisy předsedů a dalších stranických funkcionářů obou stran.

Vývoj „společného vládnutí“ ČSSD a ODS v období červenec 1998 – leden 2000

Vláda v mantinelech opoziční smlouvy se dá rozdělit do dvou téměř stejně dlouhých časových úseků, kdy mezníkem mezi nimi je podepsání dohod, známých pod označením „toleranční patent“, který blíže představím v podkapitole 3.4.[8] V této části se věnuji především vývoji událostí těsně po podpisu smlouvy a poukazuji na podstatné rysy dalšího vývoje na naší politické scéně.

Celé toto první období až do počátku roku 2000 je charakteristické velkou vlnou kritiky, jednak ze strany ostatních politických stran a také i od členů obou smluvních partnerů, což svědčí o jisté nejednotnosti uvnitř ODS i ČSSD. Například Mikš a Fiala uvádí, že první kritické hlasy se ozvaly ihned po podepsání, a to konkrétně z úst členů KDU-ČSL, jejíž předseda Lux označil opoziční smlouvu za protiústavní, považoval ji za mstu malým stranám ze strany ODS a dokonce ji „přirovnal ke komunistické ústavě, která zaručovala vládu jedné strany“ (Fiala, Mikš, 2006: 45). Na tyto výtky navázal i prezident republiky, který prohlásil, že „dohoda (…) nerespektuje ducha demokratických pravidel“ a vede k porušení politického pluralismu v ČR (Fiala, Mikš, 2006: 45). I přes tyto kritické reakce získává vláda Miloše Zemana v srpnu 1998 důvěru v PS PČR, když poslanci ODS odešli z jednacího sálu, tudíž pro návrh hlasovali pouze poslanci ČSSD, komunisté se hlasování zdrželi a KDU-ČSL a US byly proti návrhu (Šanc, 2005: 137).

Smlouva měla také za následek navázání hlubší spolupráce menších politických stran, která vyústila v koaliční smlouvu, která strany zavazovala k tvorbě společných kandidátek pro blížící se volby do Senátu PČR. Uskupení vešlo do známosti jako Čtyřkoalice[9]. Jak se předpokládalo, Čtyřkoalice v senátních volbách opravdu zabodovala a získala 14 křesel, druhá ODS tři křesla neobhájila, stejně tak i ČSSD (Výsledky voleb do Senátu Parlamentu ČR konané dne 13. 11. - 14. 11. 1998). V prosinci proběhla volba předsedy Senátu, kdy výkon této funkce měl připadnout podle opoziční smlouvy ODS. Přesto však navržená kandidátka ODS Libuše Benešová[10] zvítězila až v druhém kole nejtěsnější možnou většinou (Fiala, Mikš, 2006: 47). Jak lze z předchozího vidět, právě zde se ukázala nejednotnost ČSSD, kdy někteří její zastánci opoziční smlouvu přijímali s velkými výhradami, ba dokonce se jí necítili být vázáni vůbec[11].

Následující rok 1999 je plně ve znamení narůstající kritiky a protestů zejména z řad široké veřejnosti. První občanská aktivita se na politické scéně objevila tzv. Dřevíčská výzva, která byla zveřejněna již v březnu a kritizovala současný ekonomický stav země[12]. Další kritické hlasy se objevily zejména po květnové ideové konferenci ODS v Praze a po sjezdu KDU-ČSL[13], konaném ve stejné době, kdy bylo jisté, že strany v pravé části politického spektra těžko naleznou společnou řeč. Tento stav vyplýval ze stále nezměněné nelibosti malých stran vůči ODS. Takovou kritikou byla i iniciativa Impuls 99, zveřejněná v červenci 1999 skupinou českých intelektuálů – mj. např. kněz T. Halík či politolog J. Pehe -, ke které se posléze přidalo mnoho osobností z řad vysokoškolských pedagogů, vědců, osobností české kultury i běžných občanů (Fiala, Mikš, 2006: 49). Lidé, kteří s touto iniciativou sympatizovali, kritizovali zejména „politický vývoj v ČR, stav hospodářství a požadovali mj. rozvoj občanské společnosti“ (Šanc, 2005: 137). Počáteční intenzivní činnost iniciativy ovšem nevedla k vytvoření politického subjektu, její vliv postupně slábl a v politickém prostředí se více neprojevila[14].

Podobné znění a nakonec i osud měla zpočátku mediálně velmi sledovaná výzva Děkujeme, odejděte, zveřejněná bývalými studentskými vůdci z Listopadu 1989 právě v den desátého výročí této události (17. listopadu 1999)[15]. Situace na podzim roku 1999 byla pro ODS natolik neúnosná, že se na 10. kongresu v Liberci strana rozhodla jednat s ostatními stranami o vytvoření duhové koalice ODS, ČSSD, US a KDU-ČSL. Přestože obě poslední jmenované strany nabídku odmítly, na tuto situaci zareagovalo vedení ČSSD a vyžádalo si smírčí zřízení ve věci možného porušení opoziční smlouvy ze strany ODS. Toto řízení bylo stanoveno na leden příštího roku (Fiala, Mikš, 2006: 52).

Je zřejmé, že opoziční smlouva v delší časové perspektivě nepřispěla k uklidnění politické situace v ČR, naopak lze říci, že vzájemná antipatie dvou největších stran se během tohoto prvního období ještě více prohloubila. Ostatně i Klíma tvrdí, že smyslem smlouvy bylo rozparcelování moci se zachováním vzájemného verbálního nepřátelství a také nepřátelství vůči ostatním politickým subjektům (Klíma, 2000: 100).

Stav na politické scéně od ledna 2000 do voleb v roce 2002

Výsledkem onoho smírčího řízení bylo Společné prohlášení delegací ODS a ČSSD, V. Klausem pojmenované jako toleranční patent. „Výměnou za podporu státního rozpočtu na rok 2000 se ČSSD v dokumentu zavázala k postupnému snižování rozpočtového schodku (...), nezvyšování daní, privatizaci státního majetku či postupné deregulaci nájmů a energií, což v podstatě znamenalo zřeknutí se části vlastního programu a jeho nahrazení principy neoliberální ekonomiky prosazované ODS“ (Fiala, Mikš, 2006: 52)[16]. Zhruba v polovině roku 2000 byly přijaty změny volebního zákona, poté co poslanci ODS a ČSSD přehlasovali veto prezidenta Havla, který ovšem spolu se skupinou senátorů podal podnět Ústavnímu soudu ČR, aby zákon posoudil z hlediska ústavnosti. Politické napětí celého roku 2000 se na jeho konci odrazilo v krizi v České televizi. Ačkoliv zpočátku neměl spor žádné politické pozadí, na jeho konci už nebylo pochyb, že situace v ČT přerostla v otevřený projev „zhnusenosti“ některých politiků, zaměstnanců ČT a široké veřejnosti s politickou situací v ČR[17].

Následující poslední dva roky vládnutí v mantinelech opoziční smlouvy, lze charakterizovat jako vyčerpání na obou smluvních stranách, a částečně i mimo ně. V lednu 2001 Ústavní soud ČR zrušil klíčová ustanovení nově prosazeného volebního zákona[18], čímž nedošlo k naplnění jednoho ze základních bodů opoziční smlouvy. Na jaře téhož roku došlo také k personální výměně na postu předsedy ČSSD, kdy dosavadního předsedu M. Zemana vystřídal Vladimír Špidla, který se netajil názory bližší spolupráce s ostatními menšími stranami, které byly zastoupeny v PS PČR, a celá ČSSD se postupně začínala od opoziční smlouvy odklánět a rozhodně nepředpokládala její znovuobnovení po nových parlamentních volbách, které se měly konat příští rok. Těsně před volbami ČSSD dokonce uvažovala o vypovězení opoziční smlouvy v den voleb, což ODS odmítla. Před volbami dokonce z úst V. Klause padaly návrhy o společné povolební koalici s ČSSD, což před 4 roky bylo něco naprosto nemyslitelného. ČSSD se ovšem proti této nabídce vymezila s tím, že nic takového neplánuje. Celá tato nepřehledná situace ODS uškodila, což se zanedlouho ukázalo ve volebních výsledcích (Fiala, Mikš, 2006: 58-60).

Volby, konané v červnu 2002, dopadly pro ODS neslavně. Přestože byla ODS již 5 let vnímána jako strana opoziční, ve volbách zvítězila ČSSD s více jak 5,7% náskokem (Celkové výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, konané ve dnech 14. - 15. 6. 2002). ODS se opět stala stranou opoziční, avšak nová opoziční smlouva ani její ekvivalent již nebyl obnoven a její platnost tak v tomto období končí.

Závěrečné zhodnocení

Hodnotit opoziční smlouvu je poměrně složité a záleží na konkrétních výsledcích a činech, které jsou s ní spjaté. Co ovšem mohu zhodnotit lépe je to, jaká ze smluvních stran na opoziční smlouvě získala více. Nejen já si myslím[19], že ODS měla využít situace a prostředků, které jí smlouva sama dávala a v časný okamžik ji vypovědět. Mám na mysli zejména dobu, kdy ÚS ČR zrušil část prosazených změn volebního zákona, což byl jeden z konkrétních cílů opoziční smlouvy hlavně pro ODS. Myslím si, že po tomto neúspěchu již byla smlouva výhodná pouze pro ČSSD, jelikož jí ještě minimálně rok pomáhala „nerušeně“ vládnout bez obav z vyslovení nedůvěry v PS PČR.

Pokud se podívám na volební výsledky, mohu rovněž za výsledek opoziční smlouvy považovat vznik historicky první levicové koalice v PS PČR, kdy ČSSD a KSČM měla pohodlnou většinu 111 hlasů. S tímto faktem také souvisí posílení zisku KSČM oproti předchozím volbám[20], z čehož lze usuzovat, že část levicových voličů, kteří nelibě nesli vznik opoziční smlouvy, přešla právě ke KSČM, která byla jedinou levicovou alternativou v PS PČR.

Seznam použité a citované literatury a dalších zdrojů

Primární zdroje a dokumenty

Celkové výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 31.5. - 1.6.1996. Dostupné na: http://www.volby.cz/pls/ps1996/u4, 20.10.2009.
Celkové výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 19. - 20.6.1998. Dostupné na: http://www.volby.cz/pls/ps1998/u4, 20.10.2009.
Celkové výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, konané ve dnech 14. - 15. 6. 2002. Dostupné na: http://www.volby.cz/ pls/ps2002/ps2?xjazyk=CZ, 20.10.2009.
Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou, Praha 9. 7. 1998. Dostupné na: http://www.bbc.co.uk/czech/volby2002/parties_opsmlouva.htm, 20.10.2009.
Výsledky voleb do Senátu Parlamentu ČR konané dne 13.11. - 14.11.1998. Dostupné na: http://www.volby.cz/pls/senat/se2?xjazyk=CZ&xdatum=19981114, 20.10.2009.
Výzva Impuls 99. Dostupné na: http://www.ahasweb.cz/dokumenty/impuls99.htm, 20.10.2009.

Sekundární literatura

FIALA, Petr, MIKŠ, František. ODS a opoziční smlouva. In BALÍK, Stanislav. Občanská demokratická strana a česká politika : ODS v českém politickém systému v letech 1991 - 2006. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. s. 38-63. ISBN 80-7325-079-9.
KLAUS, Václav. Od opoziční smlouvy k tolerančnímu patentu : články, projevy a rozhovory z let 1999-2000. Praha : Votobia, 2000. 333 s. ISBN 80-7220-088-7.
KLÍMA, Michal. Nezavršená demokracie v České republice aneb Tři anomálie. Politologická revue. 2000, roč. VI, č. 1, s. 94-101.
KLÍMA, Michal. Kvalita demokracie v České republice a volební inženýrství. Praha : Radix, 2001. 180 s. ISBN 80-86031-29-2.
ŠANC, David. Český stranický systém po roce 1989. In CABADA, Ladislav, ŠANC, David. Český stranický systém ve 20. století. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. s. 130-143. ISBN 80-86898-50-4.
TABERY, Erik. Vládneme, nerušit : opouiční smlouva a její dědictví. 2. vyd. Praha : Respekt Publishing a.s., 2008. 304 s. ISBN 978-80-903766-3-2.

Odpovědná redaktorka: Selma Hamdi

Odpovědná korektorka: Bc. Hanka Stýblová

Titulní obrázek převzat z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:EU_location_CZE.png (David Liuzzo)

[1] Jednání probíhala pouze za přítomnosti čtyř stran, zbylé dvě – KSČM a SPR-RSČ – nebyly k jednání přibrány.

[2] Jednalo se kupříkladu o prosazení Petra Pitharta do čela Senátu PČR či schválení dvou zákonů z „dílny“ ČSSD stejně tak i případnou podporou menšinové vlády ČSSD (Šanc, 2007: 131).

[3] Velkým kritikem byl kromě jiných zejména Josef Zieleniec, který poukazoval na neprůhledné financování strany, následně se on sám vzdal jak poslaneckého, tak i ministerského mandátu a složil i funkci místopředsedy ODS.. Finanční kauzy se ODS nevyhýbaly ani nadále – v médiích se objevila kauza fiktivních sponzorů a dokonce i údajná existence bankovního konta v zahraničí. Tyto události měly zásadní vliv na následný pád vlády. Dále viz Tabery, E. Vládneme, nerušit. Praha : Respekt Publishing a.s., 2008.

[4] Událost je obecně označována jako tzv. sarajevský atentát, jelikož V. Klaus se v tento den nacházel právě v Sarajevu.

[5] Sám se přikláněl ke koalici ČSSD, KDU-ČSL a US (Šanc, 2005: 135).

[6] V tomto případě se jedná o Komisi pro kontrolu BIS, Komisi pro kontrolu Vojenského obranného zpravodajství a dále pak i o funkci předsedy rozpočtového výboru PS PČR (Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou, Praha 9. 7. 1998, kap. V.).

[7] Ve skutečnosti si obě strany rozdělily posty ve všech institucích a orgánech, kde měl stát právo jmenovat své zástupce (Tabery, 2008: 37).

[8] Stejně rozděluje působení opoziční smlouvy i M. Klíma ve svém článku (Klíma, 2000: 100)

[9] Zahrnovala KDU-ČSL, US, ODA a DEU.

[10] Soupeřem jí byl Petr Pithart za KDU-ČSL.

[11] Ke špičkám ČSSD, které zastávaly tento názor, patřili např. tehdejšího místopředseda ČSSD S. Gross, či místopředsedkyně P. Buzková, která měla i odlišný názor na případnou změnu Ústavy – požadovala jednání všech parlamentních stran (Fiala, Mikš, 2000: 46).

[12] O průběhu této výzvy, jejím obsahu a signatářích více Tabery, E. Vládneme, nerušit. Praha : Respekt Publishing a.s., 2008. s. 184-188.

[13] O projevu předsedy Luxe více Fiala, P., Mikš, F. ODS a opoziční smlouva. In BALÍK, Stanislav. Občanská demokratická strana a česká politika : ODS v českém politickém systému v letech 1991 - 2006. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. s. 49.

[14] O osudech Impulsu 99 viz Tabery, E. Vládneme, nerušit. Praha : Respekt Publishing a.s., 2008. s. 191-192.

[15] Detailněji tamtéž s. 192-198.

[16] Srov. komentář V. Klause Co vytvořil toleranční patent. In Klaus, V. Od opoziční smlouvy k tolerančnímu patentu. Praha : Votobia, 2000.

[17] Více a podrobněji o televizní krizi viz Tabery, E. Vládneme, nerušit. Praha : Respekt Publishing a.s., 2008.

[18] Tento postup kritizuje politolog M. Kubát s tím, že posouzení vlivu volebních systémů na politickou soutěž je věcí čistě politologickou, kterou ústavní právo nedokáže správně a do detailů posoudit, což podle něj koneckonců přiznal i jeden z ústavních soudců prof. Čermák.

[19] Srov. s názory pánů Fialy a Mikše v Fiala, P., Mikš, F. ODS a opoziční smlouva. In BALÍK, Stanislav. Občanská demokratická strana a česká politika : ODS v českém politickém systému v letech 1991 - 2006. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006.

[20] Strana posílila o 6,8% hlasů na konečný výsledek přes 18,5% hlasů (Celkové výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, konané ve dnech 14. - 15.6.2002).

Jak citovat tento text?

Hakauf, Martin. Opoziční smlouva: vznik, trvání a její vliv na politický systém a občanskou společnost v České republice [online]. E-polis.cz, 9. únor 2011. [cit. 2024-04-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/opozicni-smlouva-vznik-trvani-a-jeji-vliv-na-politicky-system-a-obcanskou-spolecnost-v-ceske-republice.html>. ISSN 1801-1438.