Dělení Československa aneb vztahy mezi Čechy a Slováky v letech 1989 až 1992

 8. únor 2011  Bc. Martin Hakauf   komentáře

Téma dělení (či chcete-li rozpadu) Československa je poměrně obsáhlé, přestože se odvíjí pouze v časovém úseku o málo delším než 3 roky. Tato fáze však byla pouze závěrečnou, předzvěstí dělení Československa byla již federalizace státu v roce 1968.

Dělení Československa aneb vztahy mezi Čechy a Slováky v letech 1989 až 1992Dělení Československa aneb vztahy mezi Čechy a Slováky v letech 1989 až 1992

Úvod

Téma dělení (či chcete-li rozpadu) Československa je poměrně obsáhlé, přestože se odvíjí pouze v časovém úseku o málo delším než 3 roky. Tato fáze však byla pouze závěrečnou, předzvěstí dělení Československa byla již federalizace státu v roce 1968.

Dělení Československa můžeme podřadit pod obecnější téma vztahů Čechů a Slováků[1] a ty byly problematické už během 19. století. Většina Slováků totiž žila jakýmsi schizofrenním životem – na jedné straně měli velkou vůli žít v jednom státě s Čechy a využívat výhod většího územního celku, na straně druhé chtěli samostatně rozhodovat o svých záležitostech. Lze snadno domyslet, že takové řešení v praxi nemohlo fungovat. Z této perspektivy musíme nahlížet i snahy o autonomii Slovenska v novodobých dějinách, přestože Československo v době svého vzniku jasně deklarovalo, že jde o stát jednotného československého národa.  Tyto separatistické snahy vyústily až ve vyhlášení relativně samostatného Slovenského štátu v roce 1939 nebo do již zmíněné federalizace Československa v roce 1968, kterou velká část Čechů brala jako zbytečný ústupek Slovákům (Rychlík, 2003: 267).

Nicméně federalizace, kterou Slovensko získalo vlastní vládu a parlament (Slovenskou národní radu) – stejné orgány se vytvořily i pro Českou socialistickou republiku – a další výhody (záruka proti přehlasování slovenských poslanců ve Sněmovně národů Federálního shromáždění – tzv. zákaz majorizace, spočívající v odděleném hlasování českých a slovenských poslanců), ve skutečnosti existovala pouze teoreticky, v praxi i nadále o politice rozhodovalo předsednictvo ÚV KSČ. Přestože během trvání komunistického režimu nebyl vidět jakýkoliv náznak nespokojenosti ze strany Slovenska[2] (a s tím i dvou skupin národů), její přítomnost můžeme dokázat hned dvěma faktory. Za prvé je to vytvoření dvou oddělených samostatných opozičních hnutí, která se nikdy nesjednotila, a s tím související za druhé i existencí dvou revolučních center v roce 1989, kdy jedno bylo v Praze a druhé v Bratislavě, o kterých bude ještě řeč později.

První fáze česko-slovenských sporů (1989 – 1990)

  Náš výklad jsme přerušili na konci 80. let 20. století a v této kapitole na něj opět navážeme. Než se však dostaneme k prvním viditelným česko-slovenským sporům, nejprve obecně shrneme předchozí události, které jsou pro pozdější vývoj klíčové.

Všeobecně známé demonstraci studentů, která proběhla 17. 11. 1989 v Praze, předcházela pokojná demonstrace studentů den předtím v Bratislavě. 18. listopadu se demonstrace rozšiřují do dalších měst a v Praze vzniká ústřední stávkový výbor vysokých škol, který vyhlašuje stávku studentů a rovněž i generální stávku na 27. 11. (Rychlík, 2003: 270). O den později je v Praze založeno Občanské fórum (OF) v čele s Václavem Havlem, které podporuje obě stávkové aktivity. O den později je v Bratislavě rozhodnuto o založení hnutí Verejnost proti nasiliu (VPN). K prvnímu kontaktu mezi oběma hnutími dochází 21. 11., kdy se uskutečnila schůzka mezi zástupcem VPN a Václavem Havlem, k dalším schůzkám dochází i další dny, kdy s OF jedná jménem VPN Ján Čarnogurský. Na tomto místě je potřeba připomenout, že již v této době je vidět odlišnost obou národních hnutí. České OF prosazuje politické změny spíš na federální úrovni, kdežto slovenská VPN vyhlašuje požadavek důsledné federalizace (která je chápána jako vyšší míra autonomie Slovenska). To vše jasně odráží odlišný postoj Slováků k československé federaci a Čechům vůbec tak, jak jsem ho naznačil výše.

K dalším důležitým jednáním mezi OF a VPN dochází 29. 11. 1989 v den, kdy Federální shromáždění Československé socialistické republiky (FS) odhlasovalo změnu ústavy a zrušilo čl. 4 o vedoucí úloze KSČ a o vůdčí ideologii marxismu-leninismu. V tento den je vydáno společné prohlášení o vzájemném respektování obou občanských hnutí a hlavním cílem mělo být vytvoření demokratické česko-slovenské federace (Rychlík, 2003: 271).

První náznaky krize, která vyvrcholila později, přišly už v souvislosti s volbou prezidenta republiky. Dle jakýchsi nepsaných pravidel federace neznamenalo jmenováním Mariána Čalfy 7. prosince 1989 předsedou federální vlády nic jiného než to, že prezidentem se stane Čech. To doslova překazilo plány Alexandra Dubčeka (který byl národností Slovák), který o tuto pozici velmi usiloval, přestože ho ani VPN nepovažovala za vhodného kandidáta (Rychlík, 2003: 272). Nicméně po rezignaci Gustáva Husáka tu opravdu byli dva kandidáti na úřad prezidenta, jelikož za Dubčeka se postavil ÚV Národní fronty Slovenské socialistické republiky, Demokratická strana, Strana slobody i Akční výbor Komunistické strany Slovenska (Rychlík, 2003: 273).

Během prosince došlo k několika setkání Dubčeka s Havlem, který mu rozmlouval, aby případně kandidoval až po volbách v červnu 1990, jelikož se obával, že v případě hlasování ve FS by prezident nebyl zvolen, pokud by všichni slovenští poslanci hlasovali pro Alexanda Dubčeka.[3]

Do této krizí hrozící situace se vložil Marián Čalfa a prosadil ve FS ústavní zákon č. 183/1989 Sb., podle kterého se v případě uvolněného poslaneckého místa neměly konat doplňovací volby, ale každá sněmovna měla uvolněné místo obsadit hlasováním – kooptací (Zákon č. 183/1989 Sb.). Na základě tohoto zákona pak byl Dubček zvolen 28. prosince 1989 poslancem Sněmovny národů FS a následně i předsedou celého FS (Stenografický záznam 20. společné schůze SL a SN, 25. 12. 1989). O den později byl Václav Havel zvolen prezidentem a česko-slovenská krize byla prozatím zažehnána.

Pomlčková válka

Další napětí ve vztazích obou národů se dostavilo ani ne o měsíc později. Na 22. společné schůzi FS byl jako první bod k jednání uveden návrh ústavního zákona o rekonstrukci zastupitelských sborů, který by usnadnil odstranění komunistických poslanců a jejich nahrazení lidmi z OF a VPN. Přestože ve Sněmovně lidu návrh prošel, nebyl nakonec přijat, jelikož 22 poslanců slovenské části Sněmovny národů se zdrželo hlasování a bylo nařízeno tzv. dohodovací jednání k nalezení společného stanoviska.

Během schůze se dostavil prezident Václav Havel s žádostí o vystoupení, které bylo vyhověno. Nicméně namísto očekávaného projevu k právě projednávanému zákonu Havel navrhl změnu názvu státu z Československá socialistická republika na Československá republika a změnu názvu armády. Rovněž navrhl změnu státního znaku. Návrh nebyl přijat z procedurálních důvodů, jelikož musel být ještě před hlasováním projednán ve výborech a museli se k němu vyjádřit vlády obou částí federace (Rychlík, 2003: 275). Původně projednávaný zákon byl nakonec skutečně přijat a vyhlášen ve sbírce zákonů jako zákon 14/1990 Sb. (Stenografický záznam 22. společné schůze SL a SN, 23. 1. 1990)

Ihned po Havlově projevu se zejména u slovenské veřejnosti rozrostla diskuze o názvu státu a podle názorů odborníků se přiklonila k názvu Česko-Slovensko, který prý vyjadřuje fakt, že federace se skládá ze dvou národních států. Rovněž Havlem navrhovaný znak nebyl přijat, naopak byl slovenskými historiky označen za heraldicky vadný, jelikož znak Moravy ve znaku by znamenal, že federace se skládá nikoliv ze dvou celků, ale ze tří. Požadovali tedy znak štítový půlený (v jedné půli český lev a ve druhé slovenský dvojkříž). (Rychlík, 2002: 113 – 114)

Po vyjasnění kompetenčních otázek, bylo na 24. společné schůzi FS 27. února 1990 sděleno, že otázky zákona o názvu státu a jeho znaku by měli přijmout národní rady (Stenografický záznam 24. společné schůze SL a SN, 27. 2. 1990). Na tomto základě přijala SNR ústavní zákon, kterým byl změněn název státu ze Slovenská socialistická republika na Slovenská republika a byl přijat i státní znak (dvojkříž na trojvrší) a státní vlajka. SNR také podpořila stanovisko slovenské vlády, aby název společného státu zněl Federácia Česko-Slovensko (Stenografický záznam 22. společné schůze SL a SN, 23. 1. 1990). Stejně tak ČNR schválila 6. března 1990 změnu názvu státu na Česká republika a v otázce názvu společného se vyjádřila pro původní název Československá republika (Rychlík, 2003: 276). Václav Havel návrh odmítl a 16. března podal nový návrh, aby oficiální název nesl podobu Republika česko-slovenská (Tisk č. 305).

Na 26. společné schůzi FS 27. března 1990 mělo dojít k hlasování o novém názvu státu. Poslanci rozhodovali mezi novým Havlovým návrhem (Republika česko-slovenská) a poslaneckým návrhem (Československá federativní republika)[4] (Tisk č. 348).  Oba návrhy neprošly buď v jedné, nebo druhé komoře FS a bylo nařízeno dohodovací jednání. Po dlouhém jednání zpravodaj dohodovacího výboru Miloš Zeman vyslovil návrh, aby název státu zněl Československá federativní republika s tím, že ve slovenštině by jeho ekvivalentem byl název Česko-slovenská federatívna republika (Rychlík, 2002: 120-121). V této podobě byl nakonec zákon schválen a vyhlášen jako ústavní zákon č. 81/1990 Sb.

Proti schválenému zákonu se ovšem na Slovensku téměř okamžitě zvedla vlna nevole ze strany obyvatel, která přerostla až v demonstrace. Nový název odmítla také slovenská politická elita - jak vláda Slovenské republiky, tak i SNR[5] (Rychlík, 2003: 277). V této vyhrocené situaci byl nucen prezident Havel svolat do lánského zámku poradu, nicméně dle Rychlíka není přesně možné určit, kdo se jí účastnil. Jednalo se o politické elity jak za českou stranu, tak i za slovenskou (Rychlík, 2002: 123). Na konci jednání již zbývala poslední možnost nového názvu státu, a to Česká a Slovenská Federativní Republika se všemi velkými počátečními písmeny[6]. Na 27. společné schůzi FS byl nakonec tento návrh schválen a vyhlášen jako ústavní zákon č. 101/1990 Sb., který měnil název státu na Česká a Slovenská Federativní Republika (slovensky pak Česká a Slovenská Federatívna Republika), (Stenografický záznam 27. společné schůze SL a SN, 20. 4. 1990).

 Volby 1990

Volby, konané 8. a 9. června 1990 již podle nově schválených pravidel, [7] dopadly téměř podle očekávání. Na Slovensku zvítězila VPN, na druhém místě skončilo Kresťanskodemokratické hnutie (KDH), které následovala KSS, Slovenská národná strana a koalice Együttélés/Spolužitie – Maďarské křesťanskodemokratické hnutie. Pouze do SNR se dostala ještě Demokratická strana a Strana zelených (Výsledky volieb do SNR konaných v roce 1990).

V České republice zvítězilo OF, na druhém místě skončila KSČ následovaná Křesťanskou a demokratickou unií (ČSL+KDS) a Hnutím za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko (Výsledky voleb do ČNR a FS konaných 8. a 9. 6. 1990).

Federální vládu sestavil opět Marián Čalfa na koaliční úrovni OF+VPN s podporou středo pravicové KDU a KDH. Novou českou vládu vytvořenou OF a KDU (a přechodně podporovanou i HSD-SMS) opět vedl Petr Pithart. Slovenskou vládu nově vedl Vladimír Mečiar a sestávala z koalice VPN, KDH, Maďarské občanské strany a DS. KSČ skončila i přes poměrně vysoký volební zisk v opozici, a v ČR byla dokonce jedinou opoziční stranou (Fiala, Pšeja, 1999: 106).

 

Cesta k dělení Československa (1990 – 1992)

 Pokud se podíváme, s jakým programem šly české i slovenské politické strany a hnutí do voleb, vidíme, že budoucí konflikt je zcela jistě nevyhnutelný. Tak například VPN dávala svým programem jasně najevo, že požaduje plné sebeurčení slovenského národa s tím, že slovenskou státnost chápe jako přirozené právo evropského národa (Rychlík, 2002: 133). Rovněž i KDH hovořila ve svém programu o slovenské suverenitě a samostatnému vstupu do evropských struktur, podobně to tomu bylo i u dalších slovenských stran, které spíše méně prosazovaly federaci a více samostatnost Slovenské republiky (Rychlík, 2002: 133-134). Na rozdíl od slovenských stran, ty české prosazovaly spíše úpravu a efektivitu federativního uspořádání. Z volebních programů politických stran obou republik je zřejmé, že na klíčových bodech společné politiky se zkrátka nebyly, přes svůj rozdílný postoj, s to dohodnout. To se projevilo již na konci roku 1990 při jednání o tzv. kompetenčním zákonu[8].

 

Česko slovenská jednání o kompetenčním zákonu

Po prvním jednání obou předsedů republikových vlád došlo 19. června 1990 ve FS ke schválení nového kompetenčního zákona (a dalšího navazujícího zákona), kterým byla sloučena či zrušena některá federální ministerstva a došlo i k přerozdělení pravomocí z federace na jednotlivé republiky (Ústavní zákon č. 296/1990 Sb., Ústavní zákon č. 297/1990 Sb.).

Na tento krok navázala jednání české a slovenské vlády v Trenčianských Teplicích, kde se obě delegace domluvily na federaci budované „zdola“ (Stein, 2000: 67, 71-72), kdy nejprve měly být vytvořeny ústavy obou republik a až poté ústava federace. Na to česká politická veřejnost reagovala slovy o rozbíjení federace, kdežto slovenské politické strany se závěry jednání nesmířily a požadovaly úplnou samostatnost Slovenska (Rychlík, 2003: 279). Slovenská politická reprezentace i nadále trvala na tom, aby obě republiky měly ty kompetence, které si chtějí zachovat i za tu cenu, že dojde k oslabení kompetencí federace. To přineslo spor, který se naplno rozhořel při zahájení jednání o novém kompetenčním zákonu v listopadu 1990.

Nový návrh, posilující pravomoci obou republik, byl po vyřešení sporných otázek poměrně bezproblémově schválen jak českou, tak i slovenskou vládou, kdežto vláda federální si vyžádala určité změny (Rychlík, 2002: 157-158). Po několika trojstranných jednání nakonec bylo dosaženo kompromisu a federální vláda tento návrh rovněž schválila.

Krizová situace se nově opakovala při schvalování tohoto návrhu ve všech třech parlamentech. 20. listopadu návrh schválila SNR a podala jej dále do FS (Stenografický záznam 8. společné schůze SL a SN, 16. 11. 1990; Tisk č. 315). ČNR však s návrhem nesouhlasila a podala do FS pozměněný návrh (Stenografický záznam 9. společné schůze SL a SN, 26. 11. 1990). Po nátlaku Mečiara na českou delegaci, kdy dokonce blufoval o tom, že Slovensko v případě nepřijetí jejich návrhu vyhlásí nadřazenost zákonů SNR nad federálními (Rychlík, 2002: 163), došlo k uklidnění situace, a konečné slovo tak jako tak mělo FS, které rozhodovalo o dvou návrzích kompetenčního zákona (Stenografický záznam 9. společné schůze SL a SN, 26. 11. 1990, Tisk č. 315, 316). Oba návrhy byly nakonec ve výborech FS sjednoceny a byl přijat kompromis, vyhlášení později jako ústavní zákon 556/1990 Sb. [9] Jak píše Rychlík, zákon uklidnil česko-slovenské vztahy pouze na přechodnou dobu, jelikož zatímco česká reprezentace ho považovala za maximální možný kompromis, pro Slováky byl prvním krokem k osamostatnění (Rychlík, 2002: 167).

Jednání o smlouvě mezi ČR a SR

Než se v česko-slovenských vztazích posuneme dál, musíme se podívat na vnitropolitickou situaci obou republik. Na počátku roku 1991 dochází k postupnému rozkladu jak OF, tak i VPN. V lednu 1991 přijalo OF usnesení o přeměně na pravicovou politickou stranu. Na tento popud došlo k odštěpení pravicové Občanské demokratické aliance. Zbývající část OF se na konci února 1991 rozdělila na Občanské hnutí a ze zbývající pravicové části vznikla v dubnu 1991 Občanská demokratická strana v čele s Václavem Klausem (Wolf, 1998: 46). Podobná situace nastala i ve VPN, kde v březnu 1991 došlo k roztržce vedení části členů VPN s V. Mečiarem, která vyvrcholila založením platformy. Za demokratické Slovensko, později přeměněné na samostatné Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), (Rychlík, 2002: 170-171, 173). Tímto došli i ke změně na pozici předsedy slovenské vlády, kterým se stal Ján Čarnogurský z KDH.

Tento nový předseda pak opakovaně přicházel s návrhem státní smlouvy mezi ČR a SR, která by nově vymezovala pravomoci obou republik ve vztahu k federaci, a jejím podpisem by vlastně Slovensko bylo uznáno jako samostatný stát (Rychlík, 2002: 175). Jak píše Stein, vzorem mu byla smlouva, pomocí níž chtěl Michail Gorbačov transformovat Sovětský svaz (Stein, 2000: 93).  Do jednání se následně vložil i prezident Havel a jednak moderoval setkání obou delegací a zároveň přinášel i své návrhy. Problematická byla zejména právní povaha takové smlouvy, nakonec však došlo v květnu 1991 ke kompromisu, kdy smlouva neměla mít mezinárodní charakter, ale přesto obě republiky měly být subjekty státního práva[10] (Rychlík, 2002: 176).

Optimismus však nebyl namístě, jelikož už 10. května 1991 slovenská delegace návrh smlouvy ČNR a SNR[11] na jednání v Lánech odmítla a jednání bez významného posunu pak probíhala až do podzimu tohoto roku (Rychlík, 2003: 285; Rychlík, 2002: 177-181).

Na podzim v listopadu 1991 vstoupily jednání o smlouvě do nové fáze. Po dalších sporných otázkách ohledně toho, kdo smlouvu podepíše (tedy zda jsou republiky právními subjekty), zasáhl do jednání opět prezident Havel a navrhl nové znění smlouvy mezi ČNR a SNR jménem obou republik, které obsahovalo i požadavek, aby obě rady vypracovaly návrhy republikových ústav a následně by byla přijata ústava federální. K tomu se ještě mělo konat referendum, které by potvrdilo vůli občanů žít ve společném státě (Rychlík, 2002: 182-183, 209). Referendum nakonec nebylo možné vypsat kvůli tomu, že se poslanci FS nebyli schopni shodnout na formulaci jednoznačné otázky, která byla podle zákona č. 490/1991 Sb., o provádění referenda nezbytná (Stein, 2000: 109-116).

Poslední jednání o návrhu smlouvy se uskutečnilo 3. - 8. února v Milovech a výsledkem byly paragrafované znění smlouvy o zásadách společného státu. Dohodu však odmítla schválit SNR a konstatovala, že v současné době není možné vést další konstruktivní jednání s ČNR s tím, že vina leží na obou stranách (Rychlík, 2002: 216-220; Stein, 2000: 128-141). Do ČNR se návrh ani nedostal a další jednání tak zůstalo na nové reprezentaci vzešlé z červnových voleb.

 

Volby 1992

Volby do FS, ČNR a SNR vyhlášené na 5. a 6. června 1992 probíhaly podle volebních zákonů z roku 1990, nicméně v případě voleb do SNR byly provedeny některé změny. Uzavírací volební klauzule byla zvýšena z 3 % na 5 % a současně byla stanovena uzavírací klauzule pro koalice stran a hnutí na 7 % v případě dvou či tří stran a 10 % při větším počtu subjektů než tři (Ústavní zákon SNR 104/1992 Zb.).

Favorit voleb v ČR – ODS, která kandidovala v koalici s KDS – měla v programu zejména ekonomické reformy a ve vztahu k Slovensku razila přesvědčení, že je potřeba zdokonalit fungování federace, ale v případě, že to možné nebude, stavěla se pozitivně i k rozdělení státu (Svoboda a prosperita, s. 10).[12] S opačným programem přicházelo na Slovensku favorizované Mečiarovo HZDS. To prosazovalo několik kroků, které hodlalo v případě výhry ve volbách prosadit: 1) vyhlášení svrchovanosti (zde rozuměj samostatnosti) Slovenska, 2) přijetí slovenské ústavy, která bude zakotvovat i funkci prezidenta SR, 3) zisk mezinárodněprávní subjektivity SR, 4) referendum o samostatnosti SR a 5) uzavření státní smlouvy s ČR (Wolf, 1998: 55-56).

Volby dopadly dle očekávání. V ČR vyhrála koalice ODS/KDS, na Slovensku slavilo vítězství HZDS.[13] Za této situace se dalo předpokládat, že otázku federace nebude možné řešit jinak než jejím rozdělením na dva samostatné státy.

 

Rozhodující jednání po volbách v roce 1992

Prezident první den po volbách pověřil předsedu ODS Václava Klause sestavením federální vlády, nicméně pro zisk podpory nutně potřeboval spolupracovat s HZDS. Jednání se uskutečnilo den poté v Brně a HZDS přinesla dva základní požadavky: 1) Havel už nebude prezidentem a 2) na Slovensku se nebude uplatňovat tvrdá ekonomická reforma, jak ji prosazovala ODS. Současně předložila návrh konfederace, kdy by obě republiky byly samostatnými subjekty mezinárodního práva, a také by existovaly dvě emisní banky. To Klaus odmítl jako nesmyslné a způsobující chaos (Stein, 2000: 62-63, Rychlík, 2002: 280-281).

Na brněnské jednání navazovala další, která se konala v Praze. Zde bylo opět ze strany ODS nabídnuto, aby HZDS vstoupilo do federální vlády, což bylo odmítnuto. Do této chvíle můžeme datovat konečný názor Václava Klause, že federace je již neudržitelná. Rozhodl se proto dál neusilovat o post předsedy federální vlády a obrátil svůj pohled na místo předsedy české vlády (Wolf, 1998: 71). Od této chvíle HZDS přestává do jednání vnášet své demagogické názory o společném státu (které nebyly realizovatelné, jelikož za těchto předpokladů se nemohlo nikdy jednat o společný stát) a plně se soustřeďuje na skutečné jednání o rozdělení federace na dva samostatné státy. Na tom se nakonec oba budoucí premiéři shodli na dalším jednání v Bratislavě[14] s tím, že federální vláda bude mít pouze dočasný mandát a že do 30. září 1992 rozhodnou o dalším osudu federace národní parlamenty (Rychlík, 2003: 291).

 

Volba nového prezidenta

Požadavky HZDS ohledně prezidentství Václava Havla se projevily o měsíc později v červenci při volbě nového prezidenta (mandát Havlovi končil 5. července). Na 2. společné schůzi FS byli navrženi dva kandidáti – dosavadní prezident Havel a zcela neznámý Juraj Čop, kterého navrhla SPR-RSČ, který svou kandidaturu nakonec stáhl. Václav Havel získal jak ve Sněmovně lidu, tak i v české části Sněmovny národů potřebnou 3/5 podporu, ale jak se očekávalo, neprošel v její slovenské části. Při zákazu majorizace tedy nebyl v prvním kole zvolen, nepodařilo se to ani v kole druhém, konaném ještě týž den (Stenografický záznam 2. společné schůze SL a SN, 3. 7. 1992). Do další volby již Havel kandidovat nemohl a jediným kandidátem byl Miroslav Sládek (SPR-RSČ), který pochopitelně také nebyl zvolen (Stenografický záznam 2. společné schůze SL a SN, 16. 7. 1992). Do třetí volby pak kandidoval jakýsi Jiří Včelař Kotas, rovněž bez úspěchu (Stenografický záznam 4. společné schůze SL a SN, 24. 9. 1992).

Prezident Havel nakonec 17. července 1992 abdikoval. Jeho abdikace byla reakcí na vyhlášení deklarace SNR o právu slovenského národa na sebeurčení, která fakticky znamenala konec ČSFR (Uznesenie Slovenskej národnej rady o Deklarácii Slovenskej národnej rady a zvrchovanosti Slovenskej republiky). Následně pak SNR schválila 1. září 1992 novou ústavu Slovenské republiky (ústavní zákon SNR č. 460/1992 Sb.). Tato ústava byla přijata jako ústava plně suverénního státu a neuznávala suverenitu ČSFR. Byla přijata v rozporu s čl. 142 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, jelikož podle ústavy byly slovenské zákony nadřazeny zákonům federace. Stejně tak i poslanci SNR porušili svůj ústavní slib věrnosti ČSFR, když ústavu SR přijali (Hřebejk, Pavlíček, 1994: 8).

 

Příprava zákonů vedoucích k zániku federace

O prvním návrhu zákona o způsobu zániku federace hlasovala FS 1. října 1992 s negativním výsledkem kvůli nejednotnosti HZDS[15] (Stenografický záznam 4.  společné schůze SL a SN, 1. 10. 1992). Poté následovalo několik jednání mezi ODS a HZDS, kde bylo konečně dohodnuto, že HZDS nebude trvat na zachování společného státu na úrovni unie či konfederace, jinak hrozilo, že ČNR vyhlásí samostatnost ČR nezávisle a obejde tak obstrukce poslanců HZDS ve FS.

Na základě této dohody pak FS schválilo 8. října 1992 nové znění kompetenčního zákona, který odebral federálním úřadům poslední zbytky pravomocí (Ústavní zákon č. 493/1992 Sb.). O měsíc později, 13. listopadu 1992, byl ve FS schválen také zákon o rozdělení majetku. Nemovitý majetek zůstal na území té z republik, kde se nacházel, majetek movitý byl přerozdělen v poměru 2:1 ve prospěch ČR (Ústavní zákon č. 541/1992 Sb.).

Na 5. společné schůzi FS 18. listopadu došlo opět na hlasování o návrhu zákona o zániku ČSFR. Návrh předpokládal zánik ČSFR k 31. 12. 1992, s tím související zánik zbývajících federálních institucí a vznik dvou nástupnických států – ČR a SR (Stenografický záznam 5. společné schůze SL a SN, 18. 11. 1992; Tisk č. 132). Vzhledem k tomu, že ODS a HZDS nedisponovala potřebnou většinou, a opozice dokonce opět požadovala vypsání referenda, návrh byl přijat pouze ve SL FS a bylo proto nařízeno dohodovací řízení mezi SL a SN FS (Stenografický záznam 5. společné schůze SL a SN, 18. 11. 1992). Poslanci se k dalšímu jednání sešli až 25. listopadu 1992, kdy dohodovací výbor předložil vyjednaný návrh zákona o zániku ČSFR. Ten počítal s tím, že bude platit pouze za předpokladu, pokud bude schválen referendem alespoň v jedné republice nebo pokud bude ratifikován ústavními zákony národních rad (Stenografický záznam 5. společné schůze SL a SN, 26. 11. 1992, Tisk č. 176). Návrh byl přijat pouze ve SL a ve slovenské části SN FS, a nebyl tedy přijat. Po přestávce došlo k hlasování o původním návrhu zákona o zániku federace, který byl, přes pravděpodobné lobbování a možné přísliby hmotných výhod či peněz, přijat nejtěsnější možnou většinou v obou částech SN i ve SL FS (Stenografický záznam 5. společné schůze SL a SN, 26. 11. 1992). Vyhlášen byl jako ústavní zákon č. 542/1992 Sb. a na jeho základě Česká a Slovenská Federativní Republika 31. prosince 1992 ve 24 hodin zanikla a vznikly dva nové státy – Česká republika a Slovenská republika.

 

Závěr

I přes veškerá úskalí jednání se nakonec podařilo to, co někteří požadovali a druzí odmítali. Jakkoliv se mohlo ještě v roce 1990 či 1991 zdát, že k rozpadu československé federace vůbec nemusí dojít, volby v roce 1992 jasně ukázaly, že společný stát je utopická představa, která je neudržitelná, a k žádnému kompromisu již dojít nemůže. Příčin lze najít několik, ale domnívám se, že všechny výše popsané příčiny a spory byly pouze zástupné problémy. Skutečným problémem bylo chápání společného státu ze strany Slovenska a jeho obyvatel, kteří si bláhově mysleli, že mohou žít ve společném státě, čerpat výhody, které větší a silnější stát poskytuje, ale přitom si o všech svých záležitostech rozhodovat zcela samostatně a bez ohledu na federální vládu, která by za tyto rozhodnutí ale nesla odpovědnost. Tento problém prakticky sahá již do období první republiky, kdy obyvatelům byla téměř vnucena idea čechoslovakismu, jednoho národa se dvěma jazyky, ale ta se nesetkala s úspěchem, a nová Československá republika byla v očích mnoha lidí považována za cosi umělého. Tento umělý útvar pak udržoval více jak 40 let komunistický režim a až po jeho pádu se naplno ukázaly problémy federativního uspořádání a odlišného přístupu obou národů.

Problematické také je, že v případě rozdělení Československa politické reprezentace nebraly v potaz veřejné mínění, a jejich kroky bychom dokonce mohli označit za nelegitimní.[16] Podle průzkumu, který po 10 letech v roce 2002 uspořádalo CVVM, bylo dle zpětného posouzení 60 % dotázaných proti rozdělení a jen 22 % (dle hodnocení průzkumu to byli zejména lidé mladšího věku) pro rozdělení, zbylých 18 % nevědělo. Pokud si všimneme odpovědí na další otázku, jak tento krok hodnotí, situace je téměř vyrovnaná – 43 % jej hodnotí kladně, 46 % záporně a zbytek nedokázal posoudit (Občané k rozdělení Československa před 10 lety, s. 1-2).

Tak či tak, k rozdělení došlo a nyní už můžeme tento krok pouze zpětně hodnotit či se spíše zabývat, jak udržet vztahy se sousední Slovenskou republikou na dobré úrovni, jak bylo před rozdělením Československa veřejně deklarováno.

 

Odpovědný redaktor: Bc. Martin Fedina

Odpovědná korektorka: Bc. Hanka Stýblová

 

Použité prameny a literatura

Prameny

  • Občané k rozdělení Československa před 10 lety. Výzkum veřejného mínění CVVM SÚ AV ČR. Praha, 2002. Dostupné na: http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/ 100151s_PO21227.pdf
  • Stenografický záznam 20. společné schůze SL a SN, 25. 12. 1989. Archiv Parlamentu ČR, fond FS ČSSR, V. volební období. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih.
  • Stenografický záznam 22. společné schůze SL a SN, 23. 1. 1990. AP ČR, f. FS ČSSR, V. vol. období. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih.
  • Stenografický záznam 24. společné schůze SL a SN, 27. 2. 1990. AP ČR, f. FS ČSSR, V. vol. období. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih.
  • Stenografický záznam 27. společné schůze SL a SN, 18. 4. 1990. AP ČR, f. FS ČSSR, V. vol. období. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih.
  • Stenografický záznam 8. společné schůze SL a SN, 16. 11. 1990. AP ČR, f. FS ČSFR, VI. vol. období. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih.
  • Stenografický záznam 9. společné schůze SL a SN, 26. 11. 1990. AP ČR, f. FS ČSFR, VI. vol. období. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih.
  • Stenografický záznam 2. společné schůze SL a SN, 3. 7. 1992, 16. 7. 1992. AP ČR, f. FS ČSFR, VII. vol. období. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih.
  • Stenografický záznam 4. společné schůze SL a SN, 24. 9. 1992, 1. 10. 1992. AP ČR, f. FS ČSFR, VII. vol. období. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih.
  • Stenografický záznam 5. společné schůze SL a SN, 18. 11. 1992, 26. 11. 1992. AP ČR, f. FS ČSFR, VII. vol. období. Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih.
  • Ústavní zákon č. 183/1989 Sb., o volbě nových poslanců zákonodárných sborů. Sbírka zákonů ČSSR, ČSR, SSR, částka 37/1989.
  • Ústavní zákon č. 45/1990 Sb., o zkrácení volebního období zákonodárných sborů. Sbírka zákonů ČSSR, ČSR, SSR, částka 11/1990.
  • Ústavní zákon č. 46/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Sbírka zákonů ČSSR, ČSR, SSR, částka 11/1990.
  • Ústavní zákon č. 81/1990 Sb., o změně názvu Československé socialistické republiky. Sbírka zákonů ČFR, ČR, SR, částka 19/1990.
  • Ústavní zákon č. 296/1990 Sb., o změnách v soustavě federálních ústředních orgánů státní správy, v jejichž čele stojí člen vlády České a Slovenské Federativní Republiky. Sbírka zákonů ČSFR, ČR, SR, částka 47/1990.
  • Ústavní zákon č. 493/1992 Sb., kterým se mění a doplňují ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění pozdějších ústavních zákonů, a některé další ústavní zákony. Sbírka zákonů ČSFR, ČR, SR, částka 98/1992.
  • Ústavní zákon č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republikou a Slovenskou republikou a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku. Sbírka zákonů ČSFR, ČR, SR, částka 110/1992.
  • Ústavní zákon České národní rady č. 64/1990 Sb., o volebním období České národní rady. Sbírka zákonů ČSSR, ČR, SR, částka 16/1990.
  • Ústavný zákon Slovenskej národnej rady č. 79/1990 Sb., o počte poslancov Slovenskej národnej rady, o znení sľubu poslancov SNR, členov vlády SR a poslancov národných výborov a o volebnom období SNR. Sbírka zákonů ČSSR, ČR, SR, částka 18/1990.
  • Uznesenie Slovenskej národnej rady o Deklarácii Slovenskej národnej rady a zvrchovanosti Slovenskej republiky. Sbírka zákonů ČSFR, ČR, SR, částka 84/1992.
  • Výsledky voleb do ČNR konaných dne 8. a 9. června 1990. Dostupné na www.volby.cz.
  • Výsledky voleb do SL FS ČSFR konaných dne 8. a 9. června 1990. Dostupné na www.volby.cz.
  • Výsledky voleb do SN FS ČSFR konaných dne 8. a 9. června 1990. Dostupné na www.volby.cz.
  • Výsledky voleb do ČNR konaných 5. a 6. června 1992. Dostupné na: ww.volby.cz
  • Výsledky voleb do SL FS ČSFR konaných 5. a 6. června 1992. Dostupné na: ww.volby.cz.
  • Výsledky voleb do SN FS ČSFR konaných 5. a 6. června 1992. Dostupné na: ww.volby.cz.
  • Zákon č. 47/1990 Sb., o volbách do Federálního shromáždění. Sbírka zákonů ČSSR, ČSR, SSR, částka 11/1990.
  • Zákon č. 297/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 194/1988 Sb., o působnosti federálních ústředních orgánů státní správy. Sbírka zákonů ČSFR, ČR, SR, částka 47/1990.
  • Zákon České národní rady č. 54/1990 Sb., o volbách do České národní rady. Sbírka zákonů ČSSR, ČR, SR, částka 13/1990.
  • Zákon Slovenskej národnej rady č. 80/1990 Zb., o voľbách do Slovenskej národnej rady. Sbírka zákonů ČSSR, ČR, SR, částka 18/1990.
  • Zákon Slovenskej národnej rady č. 104/1992 Zb., ktorým sa mení a dopľňa zákon Slovenskej národnej rady č. 80/1990 Zb., o voľbách do Slovenskej národnej rady. Sbírka zákonů ČSFR, ČR, SR, částka 26/1992.
  • Zákon Slovenskej národnej rady č. 460/1992 Zb., ústava Slovenskej republiky. Sbírka zákonů ČSFR, ČR, SR, částka 92/1992.

 

Literatura

  • BÚTORA, Martin, BÚTOROVÁ, Zora. Nesnesiteľná ľahkosť rozchodu. In VODIČKA, Karel (ed.). Dělení Československa : 10 let poté... Praha : Volvox Globator, 2003.
  • FIALA, Petr, PŠEJA, Pavel, et al. Komunismus v České republice. Brno : Masarykova univerzita, 1999.
  • HŘEBEJK, Jiří, PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky. Praha : Linde, 1994.
  • RYCHLÍK, Jan. Rozpad Československa : Česko-slovenské vztahy 1989-1992. Bratislava : Academic Eletronic Press, 2002.
  • RYCHLÍK, Jan. Průběh rozpadu Československa v letech 1989-92. In VODIČKA, Karel (ed.). Dělení Československa : 10 let poté... Praha : Volvox Globator, 2003.
  • STEIN, Eric. Česko – Slovensko : konflikt, roztržka, rozpad. Praha : Academia, 2000.
  • WOLF, Karol. Podruhé a naposled aneb Mírové dělení Československa. Praha : G plus G, 1998.

[1] Více o tomto fenoménu viz Stein, 2000: 38-44.

[2] Za jediný viditelný projev nespokojenosti snad lze považovat vystoupení slovenské inteligence s požadavkem na samostatnou slovenskou ústavu v roce 1988, u příležitosti diskuze o vytvoření nové federální ústavy. Tento požadavek nakonec nebyl pod nátlakem předsednictva ÚV KSČ přijat a ČNR i SNR se vyslovily pro jedinou ústavu (Rychlík, 2002:  61-63).

[3] Příčinou by byl již v úvodu vysvětlený zákaz majorizace ve Sněmovně národů FS.

[4] V parlamentních výborech se ještě sešly další návrhy, jako např. Federace České a Slovenské republiky/Federácia Českej a Slovenskej republiky, který byl ale poté stažen (Tisk č. 334). Před hlasováním byl ještě podán pozměňovací návrh slovenských poslanců, který zněl Česko-slovenská republika, ten nebyl přijat (Rychlík, 2002: 119).

[5] Obrat v jejím názoru nastal po výměně 17 poslanců ve smyslu výše zmíněného ústavního zákona č. 14/1990 Sb. Tím v SNR posílila pozice národně orientovaných poslanců (Rychlík, 2002: 121).

[6] Předmětné schůzky se účastnil i ředitel Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd doc. Daneš. Na dotaz, zda je dle pravidel pravopisu přípustné psát přídavné jméno „slovenský“ uprostřed názvu s velkým počátečním písmenem, odpověděl, pravděpodobně pod nátlakem, že ano, a novému názvu státu již nic nebránilo v cestě (Rychlík, 2002: 123).

[7] Volby se měly konat dle zásady poměrného zastoupení s 5% uzavírací klauzulí pro hlasy v jedné republice (ústavní zákon č. 47/1990 Sb.). Stejně byla stanovena i volební klauzule do ČNR a do SNR byla 3 % (Ústavní zákon ČNR 54/1990 Sb. a Ústavní zákon SNR č. 80/1990 Zb.). Volební období FS i obou národních rad mělo být dvouleté (Ústavní zákon č. 45/1990 Sb.; Ústavní zákon ČNR č. 64/1990 Sb. a Ústavní zákon SNR č. 79/1990 Zb.). Počet poslanců volených do Sněmovny lidu byl snížen na 150, počet poslanců Sněmovny národů zůstal na čísle 150 (Ústavní zákon č. 46/1990 Sb.).

[8] Obecně lze říci, že pod tímto termínem jsou zahrnuty všechny ústavní zákony (i návrhy), které doplňují nebo mění ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci a s ním související zákony.

[9] Pro kompetenční spory byl zřízen ústavním zákonem č. 91/1991 Sb. Ústavní soud ČSFR. Více viz Stein, 2000: 76 nebo Rychlík, 2002: 180.

[10] Více o problematice právního postavení česko-slovenské smlouvy viz Stein, 2000: 93-102.

[11] Smlouva měla vyjadřovat vůli občanů žít ve společném státě a zároveň obsahovala formuli o tom, že republika může vystoupit z federace jen na základě referenda (Rychlík, 2003: 285). Ke schválení ústavního zákona č. 327/1991 Sb., o referendu nakonec skutečně došlo 18. července 1991, a tento krok byl tak jediným úspěchem celého jednání.

[12] “Usilujeme o zdokonalení současného modelu federace: naším cílem je federace, vybavená vlastními, neodvozenými pravomocemi. Pouze pokud by se ukázalo, že ji za nynějších podmínek nelze uskutečnit, jsme ochotni smířit se s rozdělením státu“ (Svoboda a prosperita, s. 10).

[13] V ČR na 2. místě skončil Levý blok, dále ČSSD, SPR-RSČ, Liberálně sociální unie a KDU-ČSL, které se dostaly jak do FS, tak i do ČNR. ODA a HSD-SMS se dostaly pouze do ČNR (Výsledky voleb do ČNR, konaných 5. – 6. června 1992; Celkové výsledky voleb do SL a SN FS, konaných 5. – 6. června 1992). Na Slovensku skončila druhá Strana demokratickej ľavice, dále pak KDH, SNS a koalice maďarských stran (MKM-EGY). SDSS se dostala pouze do SN FS (Výsledky volieb do SNR konaných v roce 1992).

[14] Podrobnosti o dohodě viz Rychlík, 2002:  284-285.

[15] Poslancům HZDS totiž nikdo přesně neřekl, jak mají hlasovat, proto postupovali zcela chaoticky a někteří hlasovali s opozicí proti návrhu (Stein, 2000: 181).

[16] Srov. Bútora, Bútorová, 2003: 69-99, kde jsou podrobné výzkumy veřejného mínění z let 1992/1993, týkající se výhodnosti společného státu, nálad z rozdělení apod.

Jak citovat tento text?

Hakauf, Martin. Dělení Československa aneb vztahy mezi Čechy a Slováky v letech 1989 až 1992 [online]. E-polis.cz, 8. únor 2011. [cit. 2017-07-26]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/deleni-ceskoslovenska-aneb-vztahy-mezi-cechy-a-slovaky-v-letech-1989-az-1992.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.5 hvězdiček / Hodnoceno: 12x


Přidat komentář

Vložit komentář

Milan Šútovec

pondělí, 25. únor 2013
19:00

V zozname literatúry k "pomlčkovej vojne"/ "pomlčkové válce" mi chýba jediná práca, ktirá sa problému monograficky a priamo dotýka, a ktorá pochádza od mojej maličkosti: Milan Šútovec: Semióza ako politikum alebo "pomlčková vojna". Bratislava, Kalligram 1999, 359s.


Napsal: Milan Šútovec [Odpovědět]

Jonatan Malik

čtvrtek, 5. květen 2011
18:34

Jaksi chybi skutecnost ze CR nesmi pouzivat symboly CSFR, zakon 542/1992.

Neni to nahoda ale umysl. Pak clanek zavadi ponevadz oddelit se chtela CR kdyz znueuziva vlajky CSFR.


Napsal: Jonatan Malik [Odpovědět]

Jonatan Malik

čtvrtek, 5. květen 2011
18:38

Clanecek je hnusny krivy podvod.

Ponevadz v nem zcela chybi zakon o zaniku CSFR. 542/92


Napsal: Jonatan Malik [Odpovědět]

Martin Hakauf

pátek, 6. květen 2011
22:30

Nevím, jaký mají mít Vaše komentáře podtext, nicméně bych na ně i přesto rád reagoval. Ústavní zákon č. 542/1992 Sb. je samozřejmě zmíněn, viz poslední odstavec před závěrem. Nevím ovšem, jak z užívání toho či oného symbolu můžete vyvozovat tendence jednoho státu vystoupit z federace. Co se týká užití českoslovenké vlajky, ČR ji přijala až po rozpadu ČSFR (zákon o státních symbolech nabýval účinnosti 1.1.1993) tedy v době, kdy československá vlajka nepatřila žádnému státu, jelikož ČSFR již právně neexistovala.


Napsal: Martin Hakauf [Odpovědět]

Jarek

sobota, 7. květen 2011
14:16

Martine, logicky na to jdete správně, nicméně jste takříkajíc "mimo mísu". Je přeci jedno, kdy ČR přijala zákon o státních symbolech...přirozeně tak musela učinit až po rozpadu ČSFR, neboť před rozpadem žádná ČR nebyla. Celá kontroverze se týká právě té skutečnosti, že ČR přijala vlajku již neexistující ČSFR. Obě strany se přece dohodly, že až vzniknou dva samostatné státní celky, tyto představí vlastní, nové vlajky. To, že bývalá vlajka ČSFR již nepatřilá žádnému státu je naprosto a zcela irelevantní, dle dohody se k ní neměla vrátit ani jedna strana a basta. Slováci upravili vlajku z let 1939-45, když do ní šoupli státní znak. My jsme měli na výběr zemskou (královskou) vlajku, jenže ta vypadala stejně jako ta polská a poněvadž žádný jiný návrh se neujal, tak jsme to vyřešili pěkně"počesku" :). Ale má to i své výhody, když včera Slováci rupli v hokeji, přesto viděli "svou" vlajku stoupat vzhůru ;).


Napsal: Jarek [Odpovědět]

Martin Hakauf

úterý, 10. květen 2011
12:45

Ano, dohoda je jedna věc a vyjádření v zákoně věc druhá. Pokud budeme argumentovat čistě dle slov v zákoně, zde se píše, že "Česká republika a Slovenská republika nesmějí po zániku České a Slovenské Federativní Republiky užívat státních symbolů České a Slovenské Federativní Republiky". Z toho ale také plyne, že po zániku ČSFR tyto symboly již nebyly symboly ČSFR, můžeme o nich hovořit jako o symbolech bývalé ČSFR. Pokud by to bylo v zákoně řečeno takto, pak je to nepochybné, v případě přijatého znění je tato otázka nejednoznačná.


Napsal: Martin Hakauf [Odpovědět]

Jarek

úterý, 10. květen 2011
17:31

Já si myslím, že onen zákon měl být právním ztvrzením dohody, která byla všem aktérům zřejmá. Z "duchu" zákona vyplývá, jak je zamýšlen. Pokud bychom znění zákona brali doslovně, je zákon nesmyslný, neboť předpokládá situaci, která ani teoreticky nastat nemůže, pak je tedy otázka, proč takový nicneříkající zákon byl vůbec přijat. Svým zněním možná poskytuje prostor pro účelovou právní kličkovanou, ta je ovšem zbytečná, protože celá kauza je z dnešního pohledu zcela malicherná.


Napsal: Jarek [Odpovědět]

MartinCS

středa, 25. květen 2011
10:40

to Martin Hakauf:
Tak nebo tak, beru to ze strany českých zákonodárců po 1.1.93 jako "vyčúranost". Vlajku jsme měli mít jinou. Pro mnohé slováky to byl jakýsi důkaz české nadřazenosti.


Napsal: MartinCS [Odpovědět]

Marek Sk

pondělí, 20. červen 2011
18:08

Mne osobne nevadí to, že Česká republika má rovnakú vlajku ako mala ČSFR. No vadí mi to, že republika sa rozpadla koli politikom a to hlavne koli slovenským politikom. Ďalšia vec je referendum. Referendum jednoznacne malo v roku 1992 byt. Pride mi to take, že politikom bolo uplne jedno čo si myslia občania, len si chceli rozdelit moc.


Napsal: Marek Sk [Odpovědět]

Pavel

úterý, 23. srpen 2011
22:28

Dobrý den,

republika se rozpadla na základě výsledků voleb v roce 1992. http://cs.wikipedia.org/wiki/Volby_do_Sněmovny_národů_Federáln%C3%ADho_shromážděn%C3%AD_1992 a politikové zemi pouze technicky rozdělili a to na základě vůle voličů. Referendum nemělo žádné opodstatnění když se konaly volby. Byla by to nákladná a nadbytečná operace, která by jen dublovala to co už bylo jasné. A s tou vlajkou to vidím jednoznačně, slovenští politikové si vybrali svou vlajku a čeští sáhli po staré vlajce, která \"ležela na ulici\". Pokud by si ji předtím vybrali Slováci, Češi by byli nuceni vymyslet jinou vlajku. Myslím že byla škoda tu původní československou nechat ladem, když byla ve švětě známá. Je to jako ochranná známka a má to hodnotu. to Marek Sk:


Napsal: Pavel [Odpovědět]

Ondra

čtvrtek, 1. září 2011
11:33

Kdyby bylo referendum tak by nikdy k rozpadnutí nedošlo, to je celkem jasné - otázka je jestli by se potom vztahy spíš nevyhrocovali než naopak.
Co se týče české vlajky dohoda mi připadá jasná, ČR si měla vzít jinou. Nezapomeňte že modrý klín na vlajce symbolizuje Slovensko.


Napsal: Ondra [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(