Z neklidných dějin Východního Timoru

 7. květen 2018  Pavel P. Kopecký  komentáře

Nevelký stát o rozloze 14 609 km² se nalézá v souostroví Malé Sundy a má přes milion obyvatel. Na svou nezávislost čekal nadobyčej dlouho a cesta k ní byla trnitá. Širokého uznání své státnosti se domohl teprve roku 2002. Původně se jednalo o portugalskou kolonii, která od konce druhé světové války usilovala vybojovat si své právo na sebeurčení netoliko na bývalých kolonizátorech, ale později i svobodu od násilné a krvelačné indonéské okupace. Ohledně koloniální éry byl Východní Timor po téměř čtyři století doménou Portugalců. Východní Timor s metropolí Díli si nese mnohé stopy staletí poroby. Kupříkladu v oblasti náboženské či jazykové. Drtivá většina obyvatel jsou katolíci (asi 98 procent) a úředními jazyky jsou portugalština a malajsko-polynéský jazyk tetum, v němž nalézáme řadu prvků portugalštiny nebo indonéštiny. Z ekonomického hlediska zůstává Timor rozvojovým agrárním státem, jenž teprve pozvolna buduje efektivní infrastrukturu či průmysl.

Z neklidných dějin Východního TimoruZ neklidných dějin Východního Timoru

Předkoloniální éra

Zhruba v 15. století se původní obyvatelé dnešního Východního Timoru začali poprvé seznamovat se sousedními muslimskými Malajci, kteří krok za krokem ovlivňovali oděvní a gastronomickou kulturu různých pobřežních populací, jakož i další kulturní aspekty v oblasti. Docházelo k četnému přejímání prvků malajštiny, jež se coby „lingua franca“ rychle šířila po rozsáhlém území sundských ostrovů (aby se nakonec stala základem indonéštiny), zatímco islám se zde nikdy výrazněji neprosadil.

Jeví se pravděpodobným předpoklad, že zhruba ve stejné době jako malajští obchodníci dosáhli timorských břehů také Číňané, kteří na ostrovech hledali ceněné santalové dřevo. Civilizační i jazykový vliv „Říše středu“ se však na Timoru obrazil toliko okrajově; dodnes tam žije pouze malá skupina Číňanů. Na přelomu 15. a 16. století se v oblastech Indického oceánu začali poprvé vyskytovat expediční lodě vyslané Lisabonem. Ty ve snaze zajisti si co nejvíce surovinových a obchodních zdrojů pronikaly čím dál více na východ.

 

První staletí portugalské moci

Přestože se portugalští plavci, lační „ostrovů koření“, objevovali ve vodách jihovýchodní Asie stále pravidelněji, chyběl jim zde stálý opěrný bod, z nějž by mohli úspěšně rozvíjet svou expanzivní politiku. A který by mohlo zároveň posloužit jako základna pro lodě putující z Asie do Evropy.

Předěl nastal roku 1511, kdy slavný Alfons De Albuquerque dobyl Malaku a postavil na jejím místě pevnost. Bylo jí svým způsobem mimořádně zapotřebí, anžto s příchodem podobně zisků lačných (ale protestantských) Nizozemců odstartovalo mnoho nových sporů o zájmová území. Strategickou Malaku tehdejší španělsko-portugalská personální unie (dočasně) obhájila jen se štěstím, kdežto například z Japonska byla už roku 1617 Holanďany vypuzena.

Šance Portugalců se v konfrontaci s pionýrskou zemí kapitalismu nepřestávaly horšit, což se promítalo též do vývoje na Timoru, jehož význam pro později znovu samostatný Lisabon stále rostl. Zdejší spletité – až zmatené – události plné rozličných (ozbrojených) zvratů vyústily v roce 1653 do počátku dlouhotrvající „občanské“ války. Partyzánsky laděného konfliktu, který mezi autochtonním obyvatelstvem bez obtíží rozdmýchávali dotyční evropští konkurenti.

Nizozemská Východoindická společnost nakonec L. P. 1661 uznala portugalské právo na držbu dvojice ostrovů Solor a Timor, třebaže s určitými nejasnostmi. Situace v neklidném koutu světa, kde kolonizátoři stále nedokázali pacifikovat bojovné domorodé Maubery, se z hlediska Evropanů nezlepšila ani v první polovině 18. století. Portugalci se potýkali s jedním povstáním za druhým. Téměř bez ustání se také projevovaly podvratné aktivity Holanďanů, jejichž smyslem pochopitelně bylo katolickým sokům dále znepříjemňovat jejich už tak problematickou situaci. Postavení portugalské správy na kusu reálně kontrolovaného pobřeží se stalo doslova chronicky žalostným a v několika momentech přímo kritickým. Vedle zmíněných potíží způsoboval nastíněnou situaci rovněž trvalý nedostatek financí na gáže vojáků a úředníků nebo kompetenční spory se vzdálenou indickou Goou. Ke kvalitě společenských či bezpečnostních poměrů určitě nepřispívalo ani to, že hrstku bílých obyvatel oblasti doplňovaly nejčastěji deklasované, kriminální živly. Timor zkrátka zůstával periferií, pouhou námořní základnou, výspou světa.

Takto by se dalo hovořit dlouho, ale nebylo by to vlastně tak docela účelné. Začasté by jednalo jen a jen o popis neschopnosti Portugalců přizpůsobit se aktivně dynamickým změnám v mezinárodních vztazích a obchodu. Ty přitom byly někdy zcela klíčové.

 

Moderní dějiny Timoru

Jakmile na „starém kontinentu“ dozněla „vichřice“ Velké francouzské revoluce a salvy napoleonských válek, změnil se rovněž vztah evropských mocností k zámoří. Poté co například Britové, významně ovlivnění konsekvencemi průmyslové revoluce, ztratili kontrolu nad převážnou částí severní Ameriky, začali uvažovat o největším kontinentu jako o své hlavní zóně obchodní expanze. Klasickým příkladem byl jejich postup v Indii, oné „perle v koruně“. Daný historický jev se následně počal mísit též do poměrů na vzdáleném Timoru, kde jinak posud panovala nejasná situace ohledně demarkace sfér vlivu.

V roce 1860 se konečně podařilo přesně vytyčit hranici, jež vedla středem ostrova. Na sklonku 19. století bylo na Timoru konečně založeno první (jezuitské) gymnázium a usnadnilo se tak formování první úzké timorské kulturní elity. V ní se spájely domácí tradice s portugalským náhledem evropské vzdělanosti. Což ale vážně nebyla ideální optika, jelikož stará imperiální země pořádně nezachytila nástup industrializace a více než do budoucnosti se obracela do oslavované minulosti.

Životní poměry na ostrově se s příchodem 20. století přesto začínaly, jak již naznačeno, výrazněji měnit. Vznikla první nemocnice a školní osnovy byly sjednoceny s portugalskými. Začalo se s vysušováním močálů, dlážděním ulic a zlepšoval se přívod závlah na pozemky. Pravidelné námořní linky do Macaa, Hongkongu nebo Austrálie umožnily krom jiného vývoz místní zemědělské produkce: kávy, kukuřice, kakaa, kaučuku a tabáku.

První polovina minulého věku přinesla řadu světodějných politických změn v „mateřských“ zemích i jejich koloniích. Opět včetně Timoru, jehož správní poměry ovlivňovala nestabilita zaostalého Portugalska, které na ostrov dokonce deportovalo některé politicky nežádoucí osoby.

Skutečný zlom přinesla 2. světová válka. Roku 1941 se zde vylodil australsko-nizozemský výsadek, aby bránil nebo monitoroval přilehlou oblast před reálně hrozící japonskou agresí. Když v roce následujícím skutečně přišla, svrhla i tady panství „bílého muže“. Což ale kupodivu nevadilo zachování diplomatických styků mezi Tokiem a Lisabonem…

Japonská okupační přítomnost měla na timorskou společnost destabilizující účinky. Především pro taktiku „divide et impera“, tj. programové rozeštvávání domorodců a Portugalců. Ozbrojená okupace vydržela vlastně až do posledních dnů války, pročež teprve kapitulace Hirohitovy monarchie vedla k předání kontroly nad Východním Timorem zpět do portugalských rukou.

 

Poválečný vývoj

Když roku 1949, po konci koloniálního konfliktu s Nizozemci, vyhlásil vítězný vůdce povstalců Achmed Sukarno (1901-1970) nezávislou Indonésii, mnoho porobených národů nebo skupin po celé planetě v tom viděly inspiraci. Ne tak ovšem od Indonésanů jazykově, etnicky či nábožensky odlišní Timořané. Oslabená koloniální autorita upadající portugalské říše jim prozatím vyhovovala. Teprve v šedesátých letech se začíná moc Lisabonu v asijském areálu hroutit, jelikož nehrúovská Indie – údajně ovlivněná ideálem nenásilí – nekompromisně obsazuje jeho enklávy na inkriminovaném subkontinentu. Spády „ukrojit si“ z chřadnoucího impéria tehdy neskrývá ani nacionalistická Jakarta.

António de Oliveira Salazar (1889-1970), mnohaletý ministerský předseda krajně autoritativně řízeného Portugalska, takový vývoj pochopitelně neviděl rád. Všemi prostředky tudíž usiloval o zachování koloniálního dědictví. Snažil se hlavně o posílení integrace se zámořskými koloniemi, takže oficiální počátek dekolonizace Východního Timoru startuje teprve několik let po jeho smrti. Demokratizující se Portugalsko roku 1975 vyhlašuje dekolonizační kalendář ostrova a zavazuje se, že mu poskytne veškerou pomoc nezbytnou k vytvoření nezávislého státu.

Atmosféra oné doby nicméně akceleruje národněosvobozenecký zápas Timořanů. Jejich vlast je stržena do krvavých zmatků, kvůli nimž se portugalská správa definitivně vzdává staletých pravomocí. Anarchii nakonec „činí přítrž“ proamerickou vojenskou diktaturou řízená Indonésie, jež Východní Timor obsazuje. Sotva dekolonizované území potom Jakarta de iure připojuje v roce 1976 coby svou 27. provincii. Kontrolovanou za pomoci masakrů, potlačování nejzákladnějších lidských práv či direktivních snah o jazykovou reidentifikaci či poislámštění obyvatelstva.

Proti nezákonnosti brutální anexe protestoval Lisabon. Protestovala i Organizace spojených národů, když oficiálně „potvrdila nezcizitelné právo lidu Východního Timoru na sebeurčení a nezávislost a legitimitu jeho boje za dosažení tohoto práva“.

Uskutečnění ideje svébytného Východního Timoru však po léta bránilo vícero „pádných“ motivů. Jednak nevýznamnost místní problematiky v kontextu bipolárního rozdělení planety. Za druhé (a především) úzké spojenectví militarizované Suhartovy Indonésie se Spojenými státy, což samo o sobě komplikovalo pouhé snahy o významnější medializaci poměrů na ostrově. Natožpak spravedlivější posuzování místních povstalců. O tom, kterak jejich nelehký emancipační boj pokračoval, si ale povíme zase jindy.

 

Autoři: Zuzana Timková, Pavel Kopecký

 

Výběr z literatury a jiných zdrojů:

 

KLÍMA, J. (2003) Východní Timor - stručná historie států. 1. vydání. Praha: Libri. ISBN: 80-7277-203-1

BOHDÁLEK, M. (2003). Východní Timor – rok poté. [online]. Global Politics. [cit. 2017-01-14]. Dostupné zwww: http://www.globalpolitics.cz/clanky/vychodni-timor

MZV ČR (2016). Východní Timor. [online]. Ministerstvo zahraničních věcí ČR [cit. 2017-01-14]. Dostupné zwww: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/asie/vychodni_timor/

 

ŠPICANOVÁ, L. (2011). Komparativní analýza konfliktů v Acehu a na Východním Timoru. 1. vydání. Brno: CDK. ISBN: 978-80-7325-255-7

Úvod
Nevelký stát o rozloze 14 609 km² se nalézá v souostroví Malé Sundy a má přes milion
obyvatel. Na svou nezávislost čekal nadobyčej dlouho a cesta k ní byla trnitá. Širokého uznání
své státnosti se domohl teprve roku 2002.
Původně se jednalo o portugalskou kolonii, která od konce druhé světové války usilovala
vybojovat si své právo na sebeurčení netoliko na bývalých kolonizátorech, ale později i
svobodu od násilné a krvelačné indonéské okupace. Ohledně koloniální éry byl Východní
Timor po téměř čtyři století doménou Portugalců.
Východní Timor s metropolí Díli si nese mnohé stopy staletí poroby. Kupříkladu v oblasti
náboženské či jazykové. Drtivá většina obyvatel jsou katolíci (asi 98 procent) a úředními
jazyky jsou portugalština a malajsko-polynéský jazyk tetum, v němž nalézáme řadu prvků
portugalštiny nebo indonéštiny. Z ekonomického hlediska zůstává Timor rozvojovým
agrárním státem, jenž teprve pozvolna buduje efektivní infrastrukturu či průmysl.
Předkoloniální éra
Zhruba v 15. století se původní obyvatelé dnešního Východního Timoru začali poprvé
seznamovat se sousedními muslimskými Malajci, kteří krok za krokem ovlivňovali oděvní a
gastronomickou kulturu různých pobřežních populací, jakož i další kulturní aspekty v oblasti.
Docházelo k četnému přejímání prvků malajštiny, jež se coby „lingua franca“ rychle šířila po
rozsáhlém území sundských ostrovů (aby se nakonec stala základem indonéštiny), zatímco
islám se zde nikdy výrazněji neprosadil.
Jeví se pravděpodobným předpoklad, že zhruba ve stejné době jako malajští obchodníci
dosáhli timorských břehů také Číňané, kteří na ostrovech hledali ceněné santalové dřevo.
Civilizační i jazykový vliv „Říše středu“ se však na Timoru obrazil toliko okrajově; dodnes
2
tam žije pouze malá skupina Číňanů. Na přelomu 15. a 16. století se v oblastech Indického
oceánu začali poprvé vyskytovat expediční lodě vyslané Lisabonem. Ty ve snaze zajisti si co
nejvíce surovinových a obchodních zdrojů pronikaly čím dál více na východ.
První staletí portugalské moci
Přestože se portugalští plavci, lační „ostrovů koření“, objevovali ve vodách jihovýchodní Asie
stále pravidelněji, chyběl jim zde stálý opěrný bod, z nějž by mohli úspěšně rozvíjet svou
expanzivní politiku. A který by mohlo zároveň posloužit jako základna pro lodě putující z
Asie do Evropy.
Předěl nastal roku 1511, kdy slavný Alfons De Albuquerque dobyl Malaku a postavil na jejím
místě pevnost. Bylo jí svým způsobem mimořádně zapotřebí, anžto s příchodem podobně
zisků lačných (ale protestantských) Nizozemců odstartovalo mnoho nových sporů o zájmová
území. Strategickou Malaku tehdejší španělsko-portugalská personální unie (dočasně)
obhájila jen se štěstím, kdežto například z Japonska byla už roku 1617 Holanďany vypuzena.
Šance Portugalců se v konfrontaci s pionýrskou zemí kapitalismu nepřestávaly horšit, což se
promítalo též do vývoje na Timoru, jehož význam pro později znovu samostatný Lisabon
stále rostl. Zdejší spletité – až zmatené – události plné rozličných (ozbrojených) zvratů
vyústily v roce 1653 do počátku dlouhotrvající „občanské“ války. Partyzánsky laděného
konfliktu, který mezi autochtonním obyvatelstvem bez obtíží rozdmýchávali dotyční evropští
konkurenti.
Nizozemská Východoindická společnost nakonec L. P. 1661 uznala portugalské právo na
držbu dvojice ostrovů Solor a Timor, třebaže s určitými nejasnostmi. Situace v neklidném
koutu světa, kde kolonizátoři stále nedokázali pacifikovat bojovné domorodé Maubery, se
z hlediska Evropanů nezlepšila ani v první polovině 18. století. Portugalci se potýkali
s jedním povstáním za druhým. Téměř bez ustání se také projevovaly podvratné aktivity
Holanďanů, jejichž smyslem pochopitelně bylo katolickým sokům dále znepříjemňovat jejich
už tak problematickou situaci. Postavení portugalské správy na kusu reálně kontrolovaného
pobřeží se stalo doslova chronicky žalostným a v několika momentech přímo kritickým.
Vedle zmíněných potíží způsoboval nastíněnou situaci rovněž trvalý nedostatek financí na
gáže vojáků a úředníků nebo kompetenční spory se vzdálenou indickou Goou. Ke kvalitě
3
společenských či bezpečnostních poměrů určitě nepřispívalo ani to, že hrstku bílých obyvatel
oblasti doplňovaly nejčastěji deklasované, kriminální živly. Timor zkrátka zůstával periferií,
pouhou námořní základnou, výspou světa.
Takto by se dalo hovořit dlouho, ale nebylo by to vlastně tak docela účelné. Začasté by
jednalo jen a jen o popis neschopnosti Portugalců přizpůsobit se aktivně dynamickým
změnám v mezinárodních vztazích a obchodu. Ty přitom byly někdy zcela klíčové.
Moderní dějiny Timoru
Jakmile na „starém kontinentu“ dozněla „vichřice“ Velké francouzské revoluce a salvy
napoleonských válek, změnil se rovněž vztah evropských mocností k zámoří. Poté co
například Britové, významně ovlivnění konsekvencemi průmyslové revoluce, ztratili kontrolu
nad převážnou částí severní Ameriky, začali uvažovat o největším kontinentu jako o své
hlavní zóně obchodní expanze. Klasickým příkladem byl jejich postup v Indii, oné „perle
v koruně“. Daný historický jev se následně počal mísit též do poměrů na vzdáleném Timoru,
kde jinak posud panovala nejasná situace ohledně demarkace sfér vlivu.
V roce 1860 se konečně podařilo přesně vytyčit hranici, jež vedla středem ostrova. Na
sklonku 19. století bylo na Timoru konečně založeno první (jezuitské) gymnázium a
usnadnilo se tak formování první úzké timorské kulturní elity. V ní se spájely domácí tradice
s portugalským náhledem evropské vzdělanosti. Což ale vážně nebyla ideální optika, jelikož
stará imperiální země pořádně nezachytila nástup industrializace a více než do budoucnosti se
obracela do oslavované minulosti.
Životní poměry na ostrově se s příchodem 20. století přesto začínaly, jak již naznačeno,
výrazněji měnit. Vznikla první nemocnice a školní osnovy byly sjednoceny s portugalskými.
Začalo se s vysušováním močálů, dlážděním ulic a zlepšoval se přívod závlah na pozemky.
Pravidelné námořní linky do Macaa, Hongkongu nebo Austrálie umožnily krom jiného vývoz
místní zemědělské produkce: kávy, kukuřice, kakaa, kaučuku a tabáku.
První polovina minulého věku přinesla řadu světodějných politických změn v „mateřských“
zemích i jejich koloniích. Opět včetně Timoru, jehož správní poměry ovlivňovala nestabilita
4
zaostalého Portugalska, které na ostrov dokonce deportovalo některé politicky nežádoucí
osoby.
Skutečný zlom přinesla 2. světová válka. Roku 1941 se zde vylodil australsko-nizozemský
výsadek, aby bránil nebo monitoroval přilehlou oblast před reálně hrozící japonskou agresí.
Když v roce následujícím skutečně přišla, svrhla i tady panství „bílého muže“. Což ale
kupodivu nevadilo zachování diplomatických styků mezi Tokiem a Lisabonem…
Japonská okupační přítomnost měla na timorskou společnost destabilizující účinky.
Především pro taktiku „divide et impera“, tj. programové rozeštvávání domorodců a
Portugalců. Ozbrojená okupace vydržela vlastně až do posledních dnů války, pročež teprve
kapitulace Hirohitovy monarchie vedla k předání kontroly nad Východním Timorem zpět do
portugalských rukou.
Poválečný vývoj
Když roku 1949, po konci koloniálního konfliktu s Nizozemci, vyhlásil vítězný vůdce
povstalců Achmed Sukarno (1901-1970) nezávislou Indonésii, mnoho porobených národů
nebo skupin po celé planetě v tom viděly inspiraci. Ne tak ovšem od Indonésanů jazykově,
etnicky či nábožensky odlišní Timořané. Oslabená koloniální autorita upadající portugalské
říše jim prozatím vyhovovala. Teprve v šedesátých letech se začíná moc Lisabonu v asijském
areálu hroutit, jelikož nehrúovská Indie – údajně ovlivněná ideálem nenásilí –
nekompromisně obsazuje jeho enklávy na inkriminovaném subkontinentu. Spády „ukrojit si“
z chřadnoucího impéria tehdy neskrývá ani nacionalistická Jakarta.
António de Oliveira Salazar (1889-1970), mnohaletý ministerský předseda krajně
autoritativně řízeného Portugalska, takový vývoj pochopitelně neviděl rád. Všemi prostředky
tudíž usiloval o zachování koloniálního dědictví. Snažil se hlavně o posílení integrace se
zámořskými koloniemi, takže oficiální počátek dekolonizace Východního Timoru startuje
teprve několik let po jeho smrti. Demokratizující se Portugalsko roku 1975 vyhlašuje
dekolonizační kalendář ostrova a zavazuje se, že mu poskytne veškerou pomoc nezbytnou k
vytvoření nezávislého státu.
5
Atmosféra oné doby nicméně akceleruje národněosvobozenecký zápas Timořanů. Jejich vlast
je stržena do krvavých zmatků, kvůli nimž se portugalská správa definitivně vzdává staletých
pravomocí. Anarchii nakonec „činí přítrž“ proamerickou vojenskou diktaturou řízená
Indonésie, jež Východní Timor obsazuje. Sotva dekolonizované území potom Jakarta de iure
připojuje v roce 1976 coby svou 27. provincii. Kontrolovanou za pomoci masakrů,
potlačování nejzákladnějších lidských práv či direktivních snah o jazykovou reidentifikaci či
poislámštění obyvatelstva.
Proti nezákonnosti brutální anexe protestoval Lisabon. Protestovala i Organizace spojených
národů, když oficiálně „potvrdila nezcizitelné právo lidu Východního Timoru na sebeurčení a
nezávislost a legitimitu jeho boje za dosažení tohoto práva“.
Uskutečnění ideje svébytného Východního Timoru však po léta bránilo vícero „pádných“
motivů. Jednak nevýznamnost místní problematiky v kontextu bipolárního rozdělení planety.
Za druhé (a především) úzké spojenectví militarizované Suhartovy Indonésie se Spojenými
státy, což samo o sobě komplikovalo pouhé snahy o významnější medializaci poměrů na
ostrově. Natožpak spravedlivější posuzování místních povstalců. O tom, kterak jejich nelehký
emancipační boj pokračoval, si ale povíme zase jindy.
6
Výběr z literatury a jiných zdrojů:
KLÍMA, J. (2003) Východní Timor - stručná historie států. 1. vydání. Praha: Libri. ISBN: 80-
7277-203- 1
BOHDÁLEK, M. (2003). Východní Timor – rok poté. [online]. Global Politics. [cit. 2017-01-
MZV ČR (2016). Východní Timor. [online]. Ministerstvo zahraničních věcí ČR [cit. 2017-01-
ŠPICANOVÁ, L. (2011). Komparativní analýza konfliktů v Acehu a na Východním Timoru.
1. vydání. Brno: CDK. ISBN: 978-80- 7325-255- 7

Jak citovat tento text?

P., Pavel. Z neklidných dějin Východního Timoru [online]. E-polis.cz, 7. květen 2018. [cit. 2024-03-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/z-neklidnych-dejin-vychodniho-timoru.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.33 hvězdiček / Hodnoceno: 6x


Přidat komentář

Vložit komentář