Vývoj společné zahraniční a bezpečnostní politiky - I. část

 10. květen 2005  Mgr. Pavel Netolický   komentáře

Společná zahraniční a bezpečnostní politika, která by spojovala evropské země a zajišťovala jim kolektivní obranu jakož i jednotné vystupování navenek, je idea, jež se objevuje tu více tu méně aktuálně s ohledem na momentální mezinárodní situaci. V jednu chvíli ji aktéři pociťují jako tuze potřebnou, v jinou chvíli, zejména v časech uvolnění...

Vývoj společné zahraniční a bezpečnostní politiky - I. částVývoj společné zahraniční a bezpečnostní politiky - I. část

Obsah:

  1. Úvodem
  2. Poválečné období
  3. Západní unie
  4. Severoatlantická smlouva
  5. Rada Evropy
  6. Plevénův plán
  7. Literatura
  8. Pokračování...

Úvodem

Společná zahraniční a bezpečnostní politika, která by spojovala evropské země a zajišťovala jim kolektivní obranu jakož i jednotné vystupování navenek, je idea, jež se objevuje tu více tu méně aktuálně s ohledem na momentální mezinárodní situaci. V jednu chvíli ji aktéři pociťují jako tuze potřebnou, v jinou chvíli, zejména v časech uvolnění, za zbytečnou, resp. za nevhodnou ideu, která se snaží narušit určitou tradici ve státním zřízení. Skutečně, nevyskytuje-li se aktuálně na mezinárodním poli nějaká skutečnost vzbuzující určitou atmosféru tlaku či napětí, je pro aktéry myšlenka společné obrany spíše nedůvěryhodná obzvláště, má-li zahrnovat kromě mezinárodně smluvního závazku i podobu konkrétně institucionální, kde se mají vyčlenit určité síly jak ze sfér diplomatických tak ze sfér ozbrojených. Dalším kamenem úrazu pak nelze nevidět otázky kolem pravomocí, které by taková instituce měla, jakož i otázky kolem rozhodovacího procesu uvnitř takového klubu. Společná zahraniční a bezpečnostní politika znamená, že se suverén vzdá části svých atributů suveréna. Přitom není atribut jako atribut, jednou věcí je vzdání se vlastní měny za účelem implementace nějaké nové společné, jinou věcí je vzdání se části legitimního monopolu násilí. Je to otázka nesmírně složitá, proto i vývoj toho, jak řešit bezpečnostní mezeru fragmentované Evropy, byl a je problematický.

Poválečné období

Bezprostředně po skončení II. světové války panovala ve vztazích mocností protihitlerovského spojenectví pozitivní atmosféra. Prostředí vzájemné spolupráce dalo vzniknout Organizaci spojených národů a dalším univerzálním mezinárodním institucím. Po nepříliš dlouhé době se však velmoci přiblížily mantinelům možné spolupráce.

Prostor se začíná zužovat s tím, jak postupně vyprchá fenomén společného nepřítele. Na povrch začínaly opět vyvěrat rozpory mezi demokratickým systémem a totalitou. Když se 15. 4. 1945 koná bezpečnostní porada [1] čerstvě zvoleného prezidenta Trumana, je jasné, že nedojde ke stažení amerických vojsk z Evropy. Truman na rozdíl od svého předchůdce Roosevelta přestal Sovětskému svazu důvěřovat, naopak si uvědomoval riziko, jak snadno by osvobozené státy starého kontinentu podlehly komunistické expanzi, pakliže by USA teritoria opustily. Za dva roky se již v Americe hovoří o zadržování komunismu, kterou formuluje G. F. Kennan a jež našla svůj domov v koncepci amerického prezidenta známé jako Trumanova doktrína.

„Vojensko politický poměr sil mezi oběma supervelmocemi vyzníval i přes americký monopol atomové bomby v prvních poválečných letech ve prospěch Sovětského svazu,“ tvrdí Alois Drhlík.[2] S touto tezí se v podstatě shoduje i Petr Luňák, když uvažuje o hrozbě nastolení Stalinovy koncepce slabé Evropy, kontinentu složeného ze slabých od sebe oddělených států, a zároveň nad statistikami dokazujícími nemalý vzrůst podpory levice v poválečné Evropě.[3] Zadržování komunismu bylo proto logickým obranným krokem proti mocnosti, která měla nejen politicky ale i geopoliticky do vyčerpané Evropy blíž.

Únor 1948 v Československu se obvykle považuje za závažnou událost, která podnítila západní země reagovat na sovětskou expanzi. Studenou válku nepředpověděl jen W. Churchill v roce 1946, když hovořil o železné oponě. O rozdělení světa na dva tábory, které proti sobě vedou nesmiřitelný boj, se hovoří i ve vedení Všesvazové komunistické strany bolševiků v SSSR. [4] Z dalších orientačních bodů na cestě k ustavení Atlantického paktu ze 4. 4. 1949 zmiňme např. Vanderbergovu rezoluci, podle níž se mohly USA zavazovat ke spolupráci vně amerického kontinentu, dále vystoupení zvláštního poradce americké administrativy Fostera Dupllese, který již na počátku roku 1947 předvídá trvalé rozdělení Německa na západní a východní část a v této souvislosti vidí západní část okupovaného státu jako významnou komponentu sjednocené západní Evropy.

Znovu otevřená německá otázka, neúspěšně řešená na Londýnské konferenci 1947, kde se 4 vítězné velmoci nedokázaly dohodnout, se stává žhavým uhlíkem v diskusích o budování kolektivní obrany v nekomunistické části evropského kontinentu. Ani ne za půl roku se již separátně sešli v Londýně představitelé USA, Velké Británie, Francie, Belgie, Nizozemí a Lucemburska projednat konkrétní opatření ke vzniku západoněmeckého státu, který oficiálně vznikl 7. 9. 1949. Protiopatřením ze strany SSSR bylo vyhlášení NDR o měsíc později.

Západní unie

Evropské mocnosti byly značně limitovány v možnostech ovlivnit chod mezinárodních vztahů jak ve světovém tak ryze kontinentálním měřítku. Lze říci, že kroky evropských států, které se pokoušejí řešit problémy světové politiky samostatně, bez přímé účasti USA, se dají spočítat na prstech jedné ruky, jak postřehl A. Ort. [5] Byly jimi spojenecká smlouva ze 4. března 1947 uzavřená mezi Velkou Británií a Francií, pomoc Velké Británie Řecku a Turecku, která však musela být pro ekonomickou vyčerpanost Britů předána USA a jejich agendě Marshallova plánu. Poslední touto iniciativou západních zemí bylo uzavření Smlouvy o hospodářské, sociální a kulturní a kolektivní sebeobraně ze dne 17. 3. 1948 – Bruselské smlouvy.

Smlouva mezi pěti západoevropskými státy, Francií, Velkou Británií, Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem dala vzniknout Západní unii. Významným charakteristickým rysem tohoto paktu bylo, že se členské státy zavázaly poskytnout si pomoc v případě, že by byl jeden z nich napaden. Dva největší zakladatelé Západní unie, Francie a Velká Británie, vstoupili do tohoto svazku z poněkud odlišných důvodů.

Britové, kteří vznik paktu původně iniciovali, cítili potřebu chránit západní prostor spíše v duchu názorů W. Churchilla, které volaly po sjednocení západní Evropy proti potenciální komunistické expanzi z mocenského i ideologického hlediska. Zároveň Britové vycítili možnost vytvoření si manévrovacího prostoru mezi vlastními zájmy, které spíše plynuly z nostalgie po dřívějším velmocenském postavení státu, a zájmy USA v západní Evropě. Britové měli ambici být hlavním partnerem USA co se týče jejich vztahů k západní Evropě.

Francie viděla v Západní unii pokračování svého vidění evropské bezpečnosti plynoucího již z Danquerské smlouvy z března 1947. Francii stále trápí otázka Německa natolik, že na pakt nahlíží více jako na pojistku proti hrozbě ze strany Německa. Běla Plechanovová a Jiří Fidler tvrdí, že to je způsobeno jednak nezhojenými ranami vzniklými v období okupace jednak neustálou vnitropolitickou krizí 4. republiky, která ve veřejném mínění živila pocit vnějšího ohrožení zejména ze strany vznikajícího západoněmeckého státu. [6]

Severoatlantická smlouva

Existence závazku vzájemné pomoci v Bruselské smlouvě nastartovala výrazné posílení bezpečnosti západní Evropy. Aplikace Marshallova plánu přispěla k nastartování hospodářské konjunktury v této části kontinentu, zatímco ohnisko sporů se SSSR nabývá na intenzitě až vyvrcholí blokádou západního Berlína.

Když Sovětský svaz hrozí, že zaútočí proti bývalým spojencům protihitlerovské koalice, přirozeně se Francii a Velké Británii jeví současné bezpečnostní závazky jako nedostačující. Zejména Británie cítila ohrožení komunistické expanze, proto její ministr zahraničí Bevin se chopil v roce 1948 iniciativy více vtáhnout USA do zajišťování evropské bezpečnosti. Když prosadí američtí republikáni v Kongresu rezoluci, jež doporučuje, aby USA aktivně přistupovaly do regionálních vojenských organizací, slouží-li americkým zájmům, je otevřena cesta k vytvoření zcela nového euroatlantického spojenectví. Červencová jednání mezi USA, Kanadou a zeměmi Bruselské smlouvy zahájila téměř rok trvající diskuse o nové regionální organizaci a rozsahu bezpečnostního závazku. Ty byly úspěšně završeny uzavřením Severoatlantická smlouvy dne 4. 4. 1949 v hlavním městě USA Washingtonu. Zakladateli se staly Francie, Belgie, Dánsko, Itálie, Island, Lucembursko, Kanada, Nizozemsko, Portugalsko, Norsko, Velká Británie a Spojené státy.

Odhodlání společně čelit případnému ohrožení a deklarace politické sounáležitosti západních států byly hlavním vyjádřením bezpečnostního závazku, který obsahovala Washingtonská smlouva. Vlastní organizace však v tento moment ještě nevznikla. Ačkoli lze říci, že od Bruselské smlouvy se tento pakt liší zejména svým užším zaměřením na vojenskopolitické záležitosti, neřeší, jakou institucionální podobu má nová aliance mít. Utváření nové organizace uspíšily události ve světě jako např. úspěšná jaderná zkouška Sovětského svazu ze srpna 1949 či vypuknutí války na Korejském poloostrově v roce 1950. Už od září 1949 se pravidelně schází hlavní orgán NATO Severoatlantická rada, jejíž stěžejní agendou bylo dovytvoření dalších orgánů paktu a to Výboru pro obranu, kde zasedají ministři obrany členských států a Vojenského výboru, který sdružil náčelníky generálních štábů.

Rada Evropy

Z iniciativy W. Churchilla byl na květen 1948 svolán Evropský kongres, aby řešil otázky budoucí evropské integrace. Zde se dostaly do sporu dva proudy, eurofederalisté a unionisté. Churchill už nevolá po vytvoření Spojených států evropských jako v roce 1946 a Velká Británie je rezervovaná k možnosti vytvoření evropského parlamentu, který by měl rozhodovací pravomoci. V roce 1949 tedy vzniká Rada Evropy na základě kompromisu, který spíše vyhovuje obrazu unionistů, vzniká parlamentní Poradní shromáždění a jak název napovídá, veškerá jeho usnesení měla charakter doporučení, jelikož nová organizace přijala mezivládní způsob rozhodování, který reprezentuje orgán zvaný Výbor ministrů. V něm zasedají ministři členských států a orgán rozhoduje podle principu jednomyslnosti. Protože Rada Evropy vznikla až po podpisu Washingtonské smlouvy, bylo již nemyslitelné, aby nová organizace v bezpečnostních otázkách nějak zpochybňovala NATO, proto z její agendy byly bezpečnostní záležitosti explicitně vyňaty. Vzhledem k probíhající studené válce se nekonaly při vzniku Rady Evropy takové diskuse jako dnes ohledně závislosti či nezávislosti společné obranné a bezpečnostní politiky integrovaných evropských zemí a NATO, kterých jsme nyní svědky. Co však brzy přišlo na pořad jednání, bylo, kam se Spolkovou republikou Německo, protože i ona, jakožto západní část rozděleného Německa, potřebovala v novém světovém uspořádání ochrannou střechu, avšak v některých kruzích, zejména francouzských, stále přežívaly bolestivé vzpomínky na německou agresi v rámci II. světové války a strach z jejího možného zopakování.

Plevenův plán

S vypuknutím korejské války v roce 1950 administrativa prezidenta Trumana i spolková vláda kancléře Adenauera v Německu vykreslila nastalou vojenskopolitickou situaci tak, že konfliktem na korejském poloostrově se snaží SSSR vylákat USA mimo starý kontinent tak, aby se ze západní Evropy stalo snadné sousto pro sovětskou rozpínavost. Spojené státy tedy naléhají na evropské spojence, aby zintenzívnili výdaje na armádu a snažili se vytvořit společný vojenský štít. Nedílnou součástí tohoto štítu se mělo stát Německo, jehož kapacity se nabízely k využití, avšak pět let po světové válce myšlenka na znovuvyzbrojené Německo nebyla moc přitažlivá.

USA navrhly evropským partnerům, že by nově vzniklé německé jednotky byly včleněny do sil NATO. Většina západoevropských států však nesouhlasila ze dvou důvodů. Jednak v řešení neviděla záruku proti možnosti opětovné agrese ze strany Německa jednak NATO byla chápána jako dočasná organizace, která neposkytuje s ohledem na svůj mezivládní charakter trvalejší bezpečnostní garance. Navíc jak kancléř Adenauer tak britský premiér Churchill se vyslovovali pro to, aby německé jednotky byly součástí společné evropské armády. [7] Když se v Radě Evropy návrh evropské armády dostal na slepou kolej, vysílají USA do Evropy ultimatum, v němž ukládají evropským vládám, aby se dohodly na podmínkách znovuvyzbrojení Německa do 1 roku, jinak neposílí svůj kontingent v západní Evropě. Francie protestuje, avšak Britové vysloví souhlas. Aby Francouzi vyřešili izolaci, do které se dostávali, přichází jejich ministr zahraničí René Pleven s alternativním projektem společné evropské obrany, tzv. Plevenův plán.

Plán předpokládal vznik Evropského obranného společenství, které bude odpovědné za vojenskou ochranu svých členů. Vzniknout měla evropská armáda s jednotným rozpočtem, velením i zbrojním programem. Demokratickou kontrolu nad EOS mělo zabezpečovat parlamentní shromáždění. Výkonným orgánem měla být Rada komisařů, avšak její postavení bylo v podstatě podřízeno rozhodování Rady ministrů, kde v naprosté většině otázek měly členské státy právo veta. Armádu EOS měly tvořit síly vyčleněné členskými zeměmi pod společné velení a všechny německé jednotky na úrovni praporů tak, aby Německo nemělo generální štáb a své ministerstvo obrany.

Ačkoli představitelé vlád v roce 1952 dohodu o EOS podepsali, po smrti Stalina v atmosféře jistého uvolnění se státy do ratifikace příliš nehrnuly. Britové nevěřili ve funkčnost EOS, Němci, ač smlouvu ratifikovali, byli by bývali raději vstoupili do NATO, Francouzi ztratili motivaci, pro ně pominul důvod nutnosti vyzbrojit Německo. USA proto vyvíjí masivní tlak, aby státy smlouvu ratifikovaly. V dubnu 1954 je již Francie jedinou zemí, která má ratifikaci projednat a 30. 8. téhož roku se tamní Národní shromáždění odmítne EOS vůbec zabývat.

S krachem EOS krachla myšlenka na ryze evropské řešení obrany. Bylo jasné, že Německo bude muset vstoupit do NATO. Tentokrát již všichni spojenci vyvíjejí na Francii tlak, aby přestala Německo bojkotovat. Den po 20. 10. 1954 , kdy nabylo Německo opět suverenity, přistoupilo SRN k Bruselské smlouvě, která se přejmenovala na Západoevropskou unii. O další den později Severoatlantická rada schvaluje vstup Německa i do NATO. To už je Francie v podstatě donucena tento vstup ratifikovat. Pokračování...

Literatura:

  1. Fiala, P., Pitrová, M.: Evropská unie, Brno 2003
  2. Had, M., Pikna, B.: Druhý a třetí pilíř Evropské unie, Praha 2001
  3. Keřkovský, M., Keřkovská, A.: Evropská unie. Historie, instituce, ekonomika a politiky, Praha 1999
  4. Luňák, P.: Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Praha 1997
  5. Ort, A.: Česká republika a evropské bezpečnostní struktury, Praha 1996
  6. Ort, A.: Dějiny světové politiky, Praha 1993
  7. Plechanovová, B., Fidler, J.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941 – 1995, Praha 1997
  8. Svoboda, P.: Právo vnějších vztahů Evropské unie, Praha 1999
  9. Šonka, J. a kolektiv: Srozumitelně o Evropské unii, Praha 2004




[1] Ort, A.: Česká republika a evropské bezpečnostní struktury, Praha 1996, s. 13

[2] tamtéž, s. 9 - 11

[3] Luňák, P.: Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Praha 1997, s. 74

[4] Ort, A.: Česká republika a evropské bezpečnostní struktury, Praha 1996, s. 10

[5] Ort, A.: Dějiny světové politiky, Praha 1993, s. 22

[6] Plechanovová, B., Fidler, J.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941 – 1995, Praha 1997, s. 64

[7] tamtéž, s. 109 – 110

Jak citovat tento text?

Netolický, Pavel. Vývoj společné zahraniční a bezpečnostní politiky - I. část [online]. E-polis.cz, 10. květen 2005. [cit. 2017-06-29]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/vyvoj-spolecne-zahranicni-a-bezpecnostni-politiky-i-cast.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Mgr. Pavel Netolický

Autor:

1999 – 2000 studium AJ a ŠJ


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.5 hvězdiček / Hodnoceno: 4x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(