Společenskovědní časopis

Navigace: Hlavní stránka » Mezinárodní vztahy » Ze zahraničního dění

Všechny cesty vedou na Tahrírské náměstí

30. leden 2012 Nikola Klímová komentáře

V letošním lednu mohou demonstranti z oblasti severní Afriky a Blízkého východu sfouknout jednu svíčku na pomyslném dortu vytoužené svobody. První výročí rozsáhlých protestů proti autoritářským režimům však není důvodem k oslavě. Provedené dílčí reformy zpravidla ani zdaleka neuspokojují požadavky demonstrujících obyvatel, a proto lidé vycházejí znovu a znovu do ulic, aby jim byla přiznána práva, která jim jako lidským bytostem bezesporu náleží.

Všechny cesty vedou na Tahrírské náměstí

Každý člověk, který se v Egyptě připojuje do průvodu demonstrantů, sem míří s nějakým přáním, ať už se jedná o nové pracovní místo nebo sociální zabezpečení. Jedním z kolektivních přání bylo svržení diktátora Husního Mubaraka. Jak se zdá, odstranění jeho režimu nebylo pro Egypt cílem, ale spíše novým začátkem. Naděje na uklidnění situace po změně politické scény vzaly za své, když začala roli vládce v zemi vykonávat Nejvyšší rada ozbrojených sil Egypta. Okolnosti nasvědčují tomu, že nejvyšší egyptští armádní velitelé se své nově nabyté moci nebudou chtít vzdát tak snadno. Probíhající volby sice mají přesvědčit okolní svět, že Egypt nastoupil na cestu demokratické přeměny, úmysly polního maršála Tantawiho, představitele Nejvyšší rady ozbrojených sil Egypta, jsou nicméně více než zřejmé. Odsouvání termínu jak voleb parlamentních, tak prezidentských či opožděné vyhlašování volebních výsledků rozhodně nepoukazují na ochotu generálů předat „žezlo“ do rukou legálně zvoleného parlamentu a vlády. Rodí se snad v Egyptě nová vojenská vláda?

Tíživá demografická situace

Stejně jako v ostatních zemích, které se nacházejí ve víru Arabského jara, i v Egyptě se stala primárním důvodem protestů obyvatelstva neuspokojivá politická situace ve státě. Problémy s korupcí, policejní brutalita, opakované volební podvody a také přes 30 let trvající výjimečný stav[i] jsou však jen kapkou v moři. Egypťany sužuje především vysoká nezaměstnanost, nízké příjmy a další demografické faktory.

Egypt je podle expertů zemí, která se ocitla v takzvané demografické pasti. Jde o situaci, kdy je míra porodnosti ve státě velmi vysoká oproti nízké úmrtnosti. Díky zlepšující se zdravotnické péči se obyvatelstvo navíc dožívá i vyššího věku. Ekonomika státu se musí přizpůsobovat stavu, kdy je třeba více finančně podporovat značnou část populace, a není schopná se dále rozvíjet. Ekonomický
a potažmo i sociální růst tak zcela stagnuje. Špatný stav hospodářství země zapříčiňuje chudobu obyvatelstva a podněcuje vyšší porodnost. Lidé se snaží mít co nejvíce dětí, které by mohly být využity jako potenciální pracovní síla a přinést chybějící finanční prostředky. Společnost se ocitá v kolotoči, z něhož lze jen obtížně vystoupit (Kaufman; Franz, 1995: 157).

Ukazatelé z roku 2011 vypovídají, že egyptská míra porodnosti je 24,63 dětí na 1000 obyvatel[1], zatímco míra úmrtnosti se rovná 4,82 zemřelým na 1000 obyvatel[2]. Rozdíl je 19,81 lidí na 1000 obyvatel ve prospěch narozených. Oproti roku 2000 došlo ke znatelnému poklesu úmrtnosti a jen k velmi mírnému poklesu porodnosti. Rozdíl mezi narozenými a zemřelými čítal tehdy 17,55 lidí na 1000 obyvatel[3] ve prospěch narozených.

Populační boom ovlivnil dále i věkovou strukturu egyptského obyvatelstva. Nejvíce Egypťanů je podle údajů z roku 2011 ve věku do 5 let. Další z nejpočetnějších věkových skupin jsou lidé ve věku od 25 do 30 let. Pyramidální věková struktura obyvatelstva dále ukazuje, že i v Egyptě se neustále prodlužuje délka života. Čím dál tím více lidí dosahuje věku nad 60 let.[4] Současný průměrný věk dožití v Egyptě dosahuje až 73 let. Oproti roku 2005 došlo k nárůstu o celé 2 roky.[5]

Celková gramotnost obyvatelstva je podle údajů CIA 71, 4 %.[6] V rámci regionu Maghreb tak Egypt značně pokulhává za Libyí s 82,6 %[7] nebo Tuniskem se 74,3 %[8]. Naopak za Egyptem zaostává Alžírsko s 69,9 %[9] a také Maroko s pouhými 52,3 %[10].

Větší pozornost si zaslouží i analýza vzdělanosti egyptského obyvatelstva. Podle ukazatele GER[ii] organizace UNESCO z roku 2009 dosahuje základního vzdělání až 97 % dětí obou pohlaví. Na druhý stupeň vzdělání, tedy střední školu, dále dochází 68 % dětí. Univerzitního vzdělání dosáhne v Egyptě okolo 22 % lidí.[11]

Problémem Egypta je vzrůstající nezaměstnanost. K citelnému vzestupu došlo v úvodních měsících roku 2011, kdy začaly protesty proti režimu Husního Mubaraka. Zatímco v lednu 2011 dosahovala nezaměstnanost 8,92 %, již v dubnu stejného roku se vyšplhala až na 11,9 %.[12]

V Egyptě se dále nachází až pětina obyvatel pod hranicí chudoby. Situaci nezlepšuje ani vývoj inflace. Od roku 2008, kdy dosahovala téměř 25 %, se situace sice výrazně zlepšila, ale v roce 2011 kolísala mezi 7 – 12 %.[13] Nestálost finančního sektoru a kmitající úrokové míry navíc zapříčinily pokles zahraničních investic.

Hledání viníka

Egypťané byli v průběhu loňského roku hluboce pohrouženi do čistého nacionalismu a snažili se v sobě oživit ztracenou hrdost. Nemohli si již dovolit zůstat pod autoritativním režimem prezidenta Husního Mubaraka, když padaly hlavy mnoha politických předáků v arabském regionu. Zvyšující se nezaměstnanost a vzrůstající inflace jen ještě více podnítily lid, aby našel viníka celé situace v zemi. Jako první terč posloužil právě Mubarak.

Egyptský prezident vyvolával značné kontroverze již od svého nástupu na prezidentský post v roce 1981 po zavražděném El-Sadatovi. Mubarak se stal důležitým spojencem Spojených států. Během války v Perském zálivu se Egypt neváhal postavit na stranu Kuvajtu a USA, za což byl bohatě odměněn nejen od Spojených států, ale také od arabských států z Perského zálivu a mnoha evropských zemí. Egyptu byl odpuštěn dluh v celkové výši 20 miliard dolarů vůči Mezinárodnímu měnovému fondu.[14] V případě americké invaze do Iráku byl již Egypt zdrženlivější. Mubarak protestoval proti tvrdému zásahu Američanů, na druhou stranu byl proti stažení amerických jednotek ze země kvůli obavám o stabilitu státu.[15]

Mubarak dokázal v průběhu 90. let povzbudit egyptskou ekonomiku. V procesu privatizace a deregulace dosahovala egyptská ekonomika nejlepších výsledků v rámci celého regionu.[16] Mubarak byl nicméně kritizován za to, že mnoho klíčových podniků a oblastí průmyslu, jako jsou média, bankovní sektor, Suezský průplav či ropné rafinerie, stále zůstává v područí státu. Mubarakovi dále není přikládáno ke cti, že během jeho vlády se notně rozrostl byrokratický aparát, který dále napomáhal zvyšovat korupci ve státě. Podle Transparency International a jejich indexu CPI 2011[iii] se Egypt umístil až na 112. pozici s hodnocením 2,9.

Mubarakovo opakované zvolení prezidentem Egypta bylo téměř pokaždé kritizováno celosvětovou veřejností. Referendum týkající se volby nového prezidenta mělo v Egyptě pouze dodatečný a zanedbatelný charakter. Fakticky byla ve volbách zakázána účast jakéhokoliv opozičního kandidáta. Ke změně došlo až v roce 2005, kdy Mubarak dovolil opozičním kandidátům zúčastnit se prezidentských voleb. Této příležitosti využil kandidát za stranu Ghad Ayman Nour. Ve volbách však utrpěl absolutní debakl, když získal pouhých 7 % všech hlasů. Nezávislí pozorovatelé hovoří o podvodech a manipulacích s hlasy ve volebních místnostech (Garg, 2005). Mubarak nehodlal dopustit, aby se prezidentské volby opakovaly. Ayman Nour byl náhle odsouzen za zfalšování podpisů na petiční listině při vytváření své vlastní politické strany k 5 letům vězení (Slackman, 2005).

V době vypuknutí Arabského jara nenechali demonstrující nic náhodě. Právě rok 2011 byl totiž znovu rokem prezidentských voleb. Egypťané protestovali proti opakovanému úmyslu Husního Mubaraka znovu kandidovat a vyzývali ho, aby okamžitě odstoupil. Mubarak se ve snaze uklidnit situaci zřekl další kandidatury a uvedl, že až do září převezme veškeré jeho pravomoci vice prezident Omar Suleiman. Tahrírské náměstí nebylo spokojené s prezidentovou odpovědí a bouřilo se dále. O den později padla první hlava. Husní Mubarak odstoupil 11. února 2011 po téměř 30 letech vlády.

Dalším viníkem, kterého Egypťané zlynčovali, byla monopolní Národní demokratická strana (NDP). Právě její vítězství v parlamentních volbách v roce 2010 bylo jednou ze spouští Arabského jara v Egyptě. NDP získávala své silné postavení jen postupně. Na počátku vlády Husního Mubaraka
v 80. letech měla v egyptském parlamentu své zastoupení nejen NDP, ale i mnoho opozičních stran. Je však nutné zdůraznit, že opoziční poslanci nemohli kandidovat za své strany, ale spíše jako nezávislí kandidáti. Situace se radikálně obrátila až v 90. letech, kdy byly vydány zákony o tisku, nevládních organizacích a volných sdružení, které potlačily svobodu shromažďování a vyjadřování. Od 90. let se v parlamentu nemohly vyskytovat jiné strany kromě NDP (Dunne, 2006: 3).

Parlamentní volby v roce 2010 položily základy pro pomyslnou poslední kapku, kterou přetekl pohár trpělivosti egyptské veřejnosti. Vítězství sociálně-demokratické NDP nemohlo nikoho překvapit. Co absolutně paralyzovalo především egyptskou opozici, byla ztráta všech 88 parlamentních křesel, která byla obsazena poslanci z Muslimského bratrstva, největšího nepřítele NDP. Další opoziční strana Wafd dosáhla na pouhá 2 křesla v egyptském parlamentu (Worth, 2010). Na výsledky prvního kola voleb reagovala opozice veřejným protestem
a nařčením Mubaraka a NDP ze zmanipulování voleb. Druhého kola už se Muslimské bratrstvo ani Wafd nezúčastnily. NDP tak ve výsledku obsadila celých 83 % parlamentu, získala 420 křesel z 508 možných.[17] Podle odborníků se Egypt pomalu vracel k systému jedné politické strany, což mělo Mubarakovi zajistit pohodlné uplatňování autoritářského režimu. Volební výsledky vyvolaly spousty negativních reakcí egyptského obyvatelstva a došlo k mnoha demonstracím za rozpuštění parlamentu a vyhlášení nových parlamentních voleb. Právě tyto demonstrace později odstartovaly Arabské jaro v Egyptě. Protesty nepřežila ani strana NDP. 16. dubna 2011 padly další hlavy údajných viníků neuspokojivého stavu v zemi. NDP byla zrušena egyptským ústavním soudem.[18]

Vaše požadavky splníme. Slibujeme!

V průběhu roku sílily protesty podle toho, jak byly plněny požadavky demonstrujících. Po rezignaci prezidenta Mubaraka v únoru roku 2011 se situace příliš nezklidnila. Oslavy v ulicích brzy vystřídaly další pochody ve všech větších egyptských městech. K moci se dostala Nejvyšší rada ozbrojených sil Egypta, která odmítla zrušit výjimečný stav v zemi, dokud se situace ve státě neuklidní.[19] Arabské jaro bylo osudné také pro Státní bezpečnostní vyšetřovací službu (SSIS), která byla zrušena během března roku 2011. SSIS byl jednou z nejrepresivnějších státních institucí v Egyptě, která se podílela na nelegálním zatýkání opozičních aktivistů a týrání vězňů. Při četných útocích na hlavní budovu SSIS se dokonce mnozí vrcholní představitelé snažili spálit dokumenty usvědčující je například ze zneužívání pravomocí.[20]

Demonstranti dosáhli odvolání zákazu vycházení, který byl ustanoven během začátku protestů proti režimu Husního Mubaraka v lednu 2011.[21] Zároveň donutili viceprezidenta Omara Suleimana, aby se zřekl své kandidatury na budoucího prezidenta Egypta.[22] Povedlo se i dosáhnout rozpuštění parlamentu a vyhlášení nových parlamentních voleb.

Během protestů očekávali Egypťané netrpělivě soudní proces s exprezidentem Husní Mubarakem, jeho dvěma syny Gamalem a Alaaem a ministrem vnitra. První soudní proces proběhl již během května 2011, kdy je káhirský soud shledal vinnými z poškozování egyptského hospodářství během Arabského jara prostřednictvím odstřihávání telefonů a zamezování přístupu k internetu. Dohromady jim byla uložena pokuta ve výši 91 milionů dolarů (Hennessy-Fiske; Hassan, 2011). Další soudní stání proběhlo v srpnu téhož roku, při němž byl Husní Mubarak obviněn z vraždy demonstrujících Egypťanů a zneužívání pravomocí k rozšíření svého majetku. Jako trest mu bylo uloženo vězení v délce 15 let, přičemž se nevylučuje ani trest smrti. Mubarakovi synové Alaa a Gamal byli za stejný zločin odsouzeni k 5 až 15 letům vězení a ministr vnitra Habib al-Adly byl za obvinění z vraždy demonstrantů odsouzen k 15 letům vězení s možnou variantou uplatnění trestu smrti.[23]

Vítej, armádo

Ozbrojené složky hrály v Egyptě velmi silnou roli již v dávné historii. Ve 20. a 21. století se čím dál tím více prosazuje především egyptská armáda, která se neangažuje jen v oblasti státní obrany, ale uplatňuje výrazný vliv i na politiku a ekonomický chod státu. Egyptská armáda je co do své velikosti největším ozbrojeným tělesem v Africe a druhým největším na Blízkém a Středním východě, hned po Izraeli. Egypt se díky své vojenské síle účastnil mnoha mírových misí, např. v Kosovu, Libérii, Kongu, Východním Timoru nebo Sierra Leone, a byl také jednou ze zemí, která působila ve vojenské akci NATO v Bosně (Gundling ‒ Zanchettin, 2007: 299).

Egyptská armáda je tak říkajíc samostatným státem ve státě. Pro vojáky platí zcela jiná pravidla a zákony. Vojenské soudy v zemi se řídí svými vlastními nařízeními. Ozbrojené síly jsou navíc jednou z nejtajnějších institucí a jakékoliv vynášení informací je přísně trestáno. Do světa se nikdy nedostaly oficiální údaje o velikosti egyptské armády. Nejsou známa ani jména vojenských pohlavárů. Zajímavostí je také fakt, že armáda nespadá pod kontrolu egyptského ministra vnitra, ale je zodpovědná přímo prezidentovi země. Egyptský parlament také opakovaně požadoval, aby získal do své kompetence schvalování armádního rozpočtu, zatím však bez úspěchu (Cambanis, 2010).

V současnosti dosáhla armáda nejvyššího možného postavení v zemi. Egyptští vojenští pohlaváři nahradili exprezidenta Mubaraka a Egypt se tak dočasně ocitl pod vojenskou správou. Hlavou státu se stal polní maršál Muhammad Tantawi, konzervativní vojenský předák, který byl vždy úzce spřízněn s exprezidentem Mubarakem. Z depeší zaslaných v roce 2011 americkým diplomatem v Káhiře jasně vyplývá, že Tantawiho jediným cílem je udržení jednoty a stability v zemi. Tantawi, známý odpůrce jakýchkoliv změn, se během loňského roku jasně stavěl proti ekonomickým, sociálním a politickým reformám, které by jen dále oslabovaly centrální moc (Borger; Ball, 2011). Je zde také otázka, jak moc je Nejvyšší rada ozbrojených sil Egypta nucena přizpůsobovat se neklidné situaci v období Arabského jara, když má v podstatě zajištěné stálé peněžní prostředky, které tečou ze Spojených států. Egyptská armáda získává příspěvek ve výši 1,3 miliardy amerických dolarů ročně jako odměnu za uzavření mírové smlouvy v roce 1979 v Camp Davidu mezi Egyptem a Izraelem (Borger; Ball, 2011).

Vyhlášení parlamentních a také prezidentských voleb bylo sice kladně přijato egyptskou veřejností, ale neustálé posouvání termínů voleb[iv] zcela zdiskreditovalo armádní představitele a jen potvrdilo všeobecně panující obavy, že se Nejvyšší rada ozbrojených sil Egypta nebude chtít vzdát svých nově nabytých pravomocí.

Vítězné tažení opozice

Volební systém do dolní komory egyptského parlamentu byl pozměněn v průběhu loňského roku. Došlo k úpravě celkového počtu poslanců a také struktuře obsazení komory. Nově podléhalo volební hlasování kontrole státních soudců. Právě jejich povinná přítomnost ve volebních místnostech spojená s nedostatkem soudců způsobila, že volby do dolní komory parlamentu byly rozděleny na 3 kola, která probíhala postupně od konce listopadu do začátku ledna (Hope, 2011).

Celkově se do dolní komory volí 498 poslanců. Původní počet 504 poslanců byl v září 2011 snížen na příkaz polního maršála Tantawiho. Tantawi si dále vyhrazuje právo jmenovat 10 členů do Lidového shromáždění (dolní komora). Země je pro účel voleb rozdělena do dvou druhů volebních obvodů. Lidé volí totiž jak prostřednictvím uzavřených kandidátních listin politických stran, tak se vyslovují pro 2 individuální kandidáty. Skrze kandidátní listiny se volí 332 křesel z celkových 498, a to ve 46 volebních obvodech, do nichž je země rozdělena. Individuálním kandidátům je dále vyhrazeno 166 křesel, která se obsazují ve volbách v celkem 83 volebních obvodech. Pro získání alespoň 1 křesla je navíc nutné, aby strana překročila uzavírací klauzuli, která činí 0,5 % všech odevzdaných hlasů (Fahmy, 2011).

V egyptských zákonech je také předepsaný rámec pro strukturu poslanců dolní komory. Volební zákon v Egyptě rozeznává tři druhy poslanců: profesionální poslance, dělníky a farmáře. Dělníkům a farmářům je přitom garantováno až 50 % křesel v dolní komoře. Z toho tedy plyne, že když voliči volí individuální kandidáty, musí vždy zvolit jednoho profesionální poslance a jednoho dělníka, nebo farmáře. Pro politické strany vyplývá z této zásady povinnost zabezpečit, aby se na kandidátních listinách střídali za sebou profesionální poslanci a dělníci, nebo farmáři (Fahmy, 2011).

Pokud se zaměříme na otázku zastoupení žen v dolní komoře egyptského parlamentu, existovalo nařízení, které zaručovalo ženám 64 křesel. V současném volebním systému je toto pravidlo neplatné a bylo nahrazeno požadavkem, aby každá politická strana měla ve své kandidátní listině alespoň jednu ženskou kandidátku. Naneštěstí pro ženy, politická strana ji smí umístit kamkoliv dle svého uvážení. Ženy se tak mohou ocitat až na úplném konci volebních kandidátek (Fahmy, 2011).

Velkým problémem Egypťanů je vysoká míra negramotnosti, která ztěžuje hlasování ve volbách. Pro tento účel byly jak jednotlivé politické strany, tak i jednotliví kandidáti označeni jednoduchými symboly, které jsou jasně srozumitelné i pro negramotné.

Již ze stručného popisu volebního systému je patrné, že následné sčítání hlasů je velmi komplikovaným procesem. Tomu nasvědčovala i četná zpoždění ohledně oficiálního vyhlašování výsledků jednotlivých kol voleb.

Prvního kola voleb, které probíhalo od 21. do 29. listopadu, se zúčastnili voliči žijící v 9 egyptských guvernorátech (Káhira, Fajjúm, Alexandrie, Kafr el-Sheikh, Damietta, Luxor, Port Said, Assiut a Rudé moře). Obsazovalo se celkem 168 míst, ve výsledku ale bylo zvolení dvou individuálních kandidátů v káhirském guvernorátu anulováno. Doplňovací volby se konaly až v lednu 2012. Podle veškerého očekávání zvítězila Strana svobody a spravedlnosti opozičního Muslimského bratrstva, která získala 48 % křesel. Na druhém místě skončila strana El Nour s 20 % následovaná třetím Egyptským blokem s 11 %. Další opoziční strana Wafd obdržela 7 % hlasů (Carbonari, 2011).

Ve druhém kole, které probíhalo od 14. do 15. prosince 2011, hlasovalo obyvatelstvo žijící na území guvernorátů Gíza, Beni Suef, Monofeya, Shafqeya, Ismailia, Suez, Beheira, Sohag a Aswan. Celkově se obsazovalo 180 míst, po vyhlášení výsledků opět došlo k anulaci 4 křesel v oblasti Aswan a 8 křesel v oblasti Sohag. Znovu tak zvítězila Strana svobody a spravedlnosti s 49 % křesel, na druhém místě byla opět strana El Nour s 28 %, na třetí místo se v druhém kole posunula strana Wafd s 8 % hlasy a Egyptský blok získal jen 5 % hlasů (Carbonari, 2011).

Vyhlášení výsledků obou kol voleb vyvolalo téměř zděšení v mnoha zemích světa. Vítězná Strana svobody a spravedlnosti je stejně jako El Nour islamistickou politickou stranou. Nejsilnějšími sekulárními stranami, které se dostaly do parlamentu, jsou pouze Wafd a Egyptský blok. Světová média ihned začala poukazovat na choutky ohledně zavedení islámského práva šaría a spojení islamisté = teroristé bylo novým mediálním fenoménem.

Výsledky třetího kola voleb, které se uskutečnilo na začátku ledna, nebyly známy až do posledních dní. Původní datum jejich vyhlášení bylo několikrát odsunuto, údajně z důvodů zmanipulování voleb. Konečnou podobu dolní komory parlamentu však již nemohlo nic změnit. Strana svobody a spravedlnosti dosáhla drtivého vítězství s celkovými 47,2 % křesel. Salafistická strana El Nour získala 24,7 % křesel. Sekulární strana liberálního charakteru Wafd, která byla v parlamentu přítomna jako opoziční politická strana již za Husního Mubaraka, skončila na třetím místě se 7,6 % křesel. Egyptský blok, unie 3 egyptských politických stran prosazující sekulární občanský stát a roli liberální ekonomiky v zemi, obsadil 6,8 % křesel dolní komory parlamentu.[24]

Pozitiva islamizace

Výsledky voleb do dolní komory egyptského parlamentu mluví jasně. Egypťané si zvolili novou cestu. Vláda islamistů je pro ně symbolem změny, ale především experimentu. Jen čas ukáže, zda tento pokus zemi uškodí, či pomůže. Možná je čas si už konečně připustit, že evropský, popřípadě americký model demokracie nelze aplikovat všude na světě. Přenesení amerického prezidentského modelu do států Jižní Ameriky také nepřineslo kýženou stabilitu ani jiné očekávané výsledky.

Obyvatelé Egypta zkrátka vytvářejí svůj vlastní politický systém, který se snaží přizpůsobovat co nejvíce charakteru lidí a tamější kultuře. Země, kterou obývá okolo 90 % muslimů, se rozhodla směřovat svůj vývoj ke stavu, kdy stát a náboženství nebudou dva spolu nesouvisející fenomény, ale kooperující instituce. Zavedení islámského práva šaría pak vyznívá již jen jako logický krok. Nelze si představovat, že šaría vychovává vzpurné muslimy plné nenávisti vůči kapitalismu a Západu. Šaría je především duchovní cestou zlepšování sebe sama, vyzývající k pomoci bližním. Islámské právo může být otevřené vůči turistům, kteří Egypt navštěvují. Stejně tak islamisté mohou utvořit legální a legitimní vládu, jež bude chtít tvořit součást demokratické globální sítě. Mezi islamismus a nedemokratický režim se přeci nedá pokládat rovnítko.

Seznam použitých zdrojů

Al Jazeera. Egypt's military council lifts nightly curfew ( http://www.aljazeera.com/video/middleeast/
2011/06/201161563513344977.html 21. 1. 2012).
Arab News Blog. Final results for Egypt´s parliamentary elections ( http://www.arabnewsblog.net/
2012/01/22/final-results-for-egypts-parliamentary-elections/, 23. 1. 2012).
BBC. Egypt election: Hosni Mubarak´s NDP sweeps second round ( http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-11935368, 21. 1. 2012).
BBC. History's lessons: Dismantling Egypt's security agency ( http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-12679632, 21. 1. 2012).
BBC. Mubarak trial: Egypt's ex-president denies all charges ( http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-14382997, 21. 1. 2012). Borger, Julian; Ball, James (2011). WikiLeaks cables: Egyptian military head is 'old and resistant to change'. The Guardian. 14. 2. 2011 ( http://www.guardian.co.uk/world/2011/feb/14/wikileaks-cables-egyptian-military-head, 23. 1. 2012).
Cambanis, Thanassis (2010). Succession Gives Army a Stiff Test in Egypt. The New York Times.
11. 9. 2010 ( http://www.nytimes.com/2010/09/12/world/middleeast/12egypt.html?_r=1&ref =
global-home&pagewanted=all, 23. 1. 2012).
Carbonari, Jacopo (2011). People´s Assembly Elections Partial Results. The Arabist blog ( http://www.arabist.net/storage/uploads/egypt_election_results_round1-2.pdf, 23. 1. 2012).
CIA. People and Society – Algeria ( https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ag.html, 21. 1. 2012).
CIA. People and Society – Egypt (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/
countrytemplate_eg.html 21. 1. 2012).
CIA. People and Society – Lybia ( https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ly.html, 21. 1. 2012).
CIA. People and Society – Morocco ( https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/mo.html, 21. 1. 2012).
CIA. People and Society – Tunisia ( https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ts.html, 21. 1. 2012).
CNN. Mubarak wals of „100 bin Ladens“ ( http://edition.cnn.com/2003/WORLD/meast/03/31/
iraq.egypt.mubarak.reut/, 21. 1. 2012).
Fahmy, Heba (2011). Elections 101: Egypt´s new electoral system explained. The Daily News Egypt. 16. 11. 2011 ( http://www.thedailynewsegypt.com/egypt-elections-2011/elections-101-egypts-new-electoral-system-explained.html, 23. 1. 2012).
Garg, Sanjay (2005). Mubarak opponents take to streets, allege rigging. Live Punjab. 9. 12. 2005 ( http://www.livepunjab.com/mubarak_opponents_take_to_streets_allege_rigging.html, 21. 1. 2012).
Gundling, Ernest; Zanchettin, Anita (2007). Global diversity. Winning Customers and Engaging Employees within World Markets (Boston: Nicholas Brealey Publishing).
Hennesy-Fiske, Molly; Hassan, Amro (2011). Mubarak, other former Egypt officials fined $91 million for blocking cellphones, Internet. Los Angeles Times. 29. 5. 2011 ( http://articles.latimes.com/2011/
may/29/world/la-fg-egypt-mubarak-fines-20110529, 21. 1. 2012).
Hope, Bradley (2011). Egypt´s complex electoral system. The National. 28. 11. 2011 ( http://www.thenational.ae/news/world/middle-east/egypts-complex-electoral-system, 23. 1. 2012).
Index Mundi. Egypt Birth Rate ( http://www.indexmundi.com/g/g.aspx?c=eg& ; v=25, 21. 1. 2012).
Index Mundi. Egypt Death Rate ( http://www.indexmundi.com/g/g.aspx?c=eg& ; v=26, 21. 1. 2012).
Jadaliyya. Meet the National Democratic Party Offshoots ( http://www.jadaliyya.com/pages/index/3163/meet-the-national-democratic-party-offshoots,
21. 1. 2012).
Jadaliyya. Parties – Movements ( http://www.jadaliyya.com/pages/index/Parties%20%20Movements/
page1, 23. 1. 2012).
Kaufman, Donald G.; Franz, Cecilia M. (1995). Bisphere 2000: Protecting Our Global Environment (Atlanta: Kendall Hunt).
Reuters. Egypt's Suleiman says will not run for president ( http://af.reuters.com/article/egyptNews/
idAFWEA576620110203, 21. 1. 2012).
Slackman, Michael (2005). Testing Egypt, Mubarak Rival Is Sent to Jail. The New York Times.
25. 12. 2005(http://www.nytimes.com/2005/12/25/international/africa/25egypt.html, 21. 1. 2012).
The Economist. A survey of Egypt. The IMF´s model pupil ( http://www.economist.com/node/
319594/print?story_id=319594, 21. 1. 2012).
The New York Times. Statement From the Supreme Council of the Egyptian Armed Forces ( http://www.nytimes.com/2011/02/11/world/middleeast/11egypt-military-statement.html?_r=1, 21. 1. 2012).
Trading Economics. Egypt Inflation Rate ( http://www.tradingeconomics.com/egypt/inflation-cpi,
21. 1. 2012).
Trading Economics. Egypt Unemployment Rate ( http://www.tradingeconomics.com/
egypt/unemployment-rate, 21. 1. 2012).
U. S. Census Bureau. Population Pyramid of Egypt 2011 ( http://www.census.gov/population/
international/data/idb/country.php, 21, 1, 2012).
U. S. Census Bureau. Life Expectancy at birth – Egypt 2011 ( http://www.census.gov/
population/international/data/idb/country.php, 21. 1. 2012).
UNESCO. UIS Statistics in Brief. Education profile – Egypt ( http://stats.uis.unesco.org/unesco/
TableViewer/document.aspx?ReportId=121&IF_Language=eng&BR_Country=2200&BR_Region=40525, 21. 1. 2012).
Worth, Robert F. (2010). First Round of Voting Ousts Islamists From Egypt’s Parliament. The New York Times. 30. 11. 2010 ( http://www.nytimes.com/2010/12/01/world/africa/01egypt.html?scp =
3&sq=egypt%20elections&st=cse, 21. 1. 2012).

Odpovědná redaktorka: Bc. Petra Slavíková

Odpovědná korektorka: Bc. Jana Nováková

Obrázek převzat z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Egyptsk%C3%A1_vlajka

[1] Index Mundi. Egypt Birth Rate ( http://www.indexmundi.com/g/g.aspx?c=eg& ; v=25, 21. 1. 2012).

[2] Index Mundi. Egypt Death Rate ( http://www.indexmundi.com/g/g.aspx?c=eg& ; v=26, 21. 1. 2012).

[3] Index Mundi. Egypt Birth Rate ( http://www.indexmundi.com/g/g.aspx?c=eg& ; v=25, 21. 1. 2012);
Index Mundi. Egypt Death Rate ( http://www.indexmundi.com/g/g.aspx?c=eg& ; v=26, 21. 1. 2012).

[4] U. S. Census Bureau. Population Pyramid of Egypt 2011 ( http://www.census.gov/population/
international/data/idb/country.php, 21. 1. 2012).

[5] U. S. Census Bureau. Life Expectancy at birth – Egypt 2011 ( http://www.census.gov/population/
international/data/idb/country.php, 21. 1. 2012).

[6] CIA. People and Society – Egypt (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/
countrytemplate_eg.html 21. 1. 2012).

[7] CIA. People and Society – Lybia ( https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ly.html, 21. 1. 2012).

[8] CIA. People and Society – Tunisia ( https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ts.html, 21. 1. 2012).

[9] CIA. People and Society – Algeria ( https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ag.html, 21. 1. 2012).

[10] CIA. People and Society – Morocco (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/
mo.html 21. 1. 2012).

[11] UNESCO. UIS Statistics in Brief. Education profile – Egypt ( http://stats.uis.unesco.org/unesco/TableViewer/
document.aspx?ReportId=121&IF_Language=eng&BR_Country=2200&BR_Region=40525, 21. 1. 2012).

[12] Trading Economics. Egypt Unemployment Rate ( http://www.tradingeconomics.com/egypt/unemployment-rate, 21. 1. 2012).

[13] Trading Economics. Egypt Inflation Rate ( http://www.tradingeconomics.com/egypt/inflation-cpi,
21. 1. 2012).

[14] The Economist. A survey of Egypt. The IMF´s model pupil ( http://www.economist.com/node/
319594/print?story_id=319594, 21. 1. 2012).

[15] CNN. Mubarak wals of „100 bin Ladens“ ( http://edition.cnn.com/2003/WORLD/meast/03/31/
iraq.egypt.mubarak.reut/, 21. 1. 2012).

[16] The Economist. A survey of Egypt. The IMF´s model pupil ( http://www.economist.com/node/
319594/print?story_id=319594, 21. 1. 2012).

[17] BBC. Egypt election: Hosni Mubarak´s NDP sweeps second round ( http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-11935368, 21. 1. 2012).

[18] Jadaliyya. Meet the National Democratic Party Offshoots ( http://www.jadaliyya.com/pages/index/3163/
meet-the-national-democratic-party-offshoots, 21. 1. 2012).

[19] The New York Times. Statement From the Supreme Council of the Egyptian Armed Forces ( http://www.nytimes.com/2011/02/11/world/middleeast/11egypt-military-statement.html?_r=1, 21. 1. 2012).

[20] BBC. History's lessons: Dismantling Egypt's security agency ( http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-12679632, 21. 1. 2012).

[21] Al Jazeera. Egypt's military council lifts nightly curfew ( http://www.aljazeera.com/video/middleeast/
2011/06/201161563513344977.html 21. 1. 2012).

[22] Reuters. Egypt's Suleiman says will not run for president ( http://af.reuters.com/article/egyptNews/
idAFWEA576620110203, 21. 1. 2012).

[23] BBC. Mubarak trial: Egypt's ex-president denies all charges ( http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-14382997, 21. 1. 2012).

[24] Jadaliyya. Parties – Movements ( http://www.jadaliyya.com/pages/index/Parties%20-%20Movements/page1, 23. 1. 2012); Arab News Blog. Final results for Egypt´s parliamentary elections ( http://www.arabnewsblog.net/
2012/01/22/final-results-for-egypts-parliamentary-elections/, 23. 1. 2012).

[i] Fakticky trvá výjimečný stav v zemi již od roku 1967, kdy došlo k tzv. šestidenní válce mezi Izraelem
a spojeneckými silami Egypta, Sýrie a Jordánska. V roce 1980 byl výjimečný stav zrušen. K jeho obnovení došlo po 5 měsících, a to v roce 1981, kdy byl spáchán atentát na tehdejšího prezidenta Anwara El-Sadata.

[ii] Ukazatel Gross Enrolment Ratio vyjadřuje procentuální míru obyvatelstva, které se fakticky vzdělává
na určitém vzdělanostním stupni (např. základní škola, střední škola, vysoká škola). Jako celek se zde bere celkové množství obyvatelstva, které je způsobilé (např. věkově či mentálně) k účasti na vzdělání na určitém vzdělanostním stupni.

[iii] Index CPI má hodnotící škálu od 0 do 10, kde 10 označuje nulové vnímání korupce v zemi a 0 nejvyšší možné vnímání korupce v zemi.

[iv] Jedná se například o případ prezidentských voleb, jejichž termín byl původně vyhlášen až na rok 2013,
což mělo zajistit armádě dostatek času na upevnění jejího postavení. Podobný problém se poté objevil
i u parlamentních voleb, které sestávají ze 3 kol. Vyhlášení výsledků voleb bylo neustále odsouváno a Egypt se tak po každém kole ocital ve velké nejistotě.

Jak citovat tento text?

Klímová, Nikola. Všechny cesty vedou na Tahrírské náměstí [online]. E-polis.cz, 30. leden 2012. [cit. 2024-04-16]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/vsechny-cesty-vedou-na-tahrirske-namesti.html>. ISSN 1801-1438.

Autor: Nikola Klímová

Šéfredaktorka zabývající se především oblastí mezinárodních vztahů, zahraniční politiky a mezinárodního práva. V e-Polis začínala v rubrice Ze zahraničního dění.

[Nahoru ↑]