Stát a jeho represivní složky – příklad Ukrajiny

 13. březen 2017  Kateřina Vargová  komentáře

Původně poklidný protest proti zamítnutí podpisu asociačních dohod s Evropskou unií prezidentem Janukovyčem a jeho proruské politice se během několika dní rozrostl v násilné střety demonstrantů a státních složek. Na následné události na Ukrajině, které se odehrály v roce 2014, upnula svůj zrak média a světové velmoci, které se hnaly hájit své zájmy v oblasti východní Evropy. A důležitou roli v ní právě hrály represivní složky.

Zdroj: commons.wikimedia.orgZdroj: commons.wikimedia.org

Tento text nemá ambice se zabývat mezinárodní politikou a událostmi které následovaly po únoru 2014, ale orientuje se na postavení represivních složek v ukrajinské krizi, zejména na vnitřní bezpečnostní složky státu a na jejich roli, kterou během demonstrací v Kyjevě zastávaly.

Postavení represivních složek hraje ve společnosti důležitou roli, zrcadlí její státní zřízení a při přechodu k demokracii jsou funkce represivních složek jedním z důležitých ukazatelů transformace společnosti [Harasymiv  2003: 319]. V demokratických režimech lze na represivní/policejní složky nahlížet optikou nočního hlídače, kdy jsme přesvědčeni o tom, že policejní složky zasáhnou v okamžiku, kdy dojde k porušení zákona. V takovém případě je jejich zásah vnímán jako legální a legitimní. Ale co když tyto složky jednají legálně, ale společnost přestane vnímat jejich akce jako legitimní? Brání-li represivní složky vládní politiku, proti které se staví občané státu, jednají stále ve prospěch lidu? V této souvislosti se rovněž nabízí mnohem závažnější otázka: jedná se stále o demokratický a liberální stát? Ačkoli se tyto otázky mohou zdát banální, způsob jakým se promění odpovědi, zasadíme-li je do prostředí rodící se demokracie s výrazně rozdělenou společností v postkomunistickém státě hraničícím s Ruskou federací, je značný. Jaké byly aspekty k použití nepřiměřených prostředků represivními složkami proti občanům státu, které se zavázaly chránit, a zda by členové těchto složek měli mít právo odmítnout rozkaz, který popírá lidská práva, tvoří hlavní myšlenkovou linii předloženého textu.

Ukrajinský policejní aparát od osamostatnění vykazoval několik bizarních jevů souvisejících s vývojem země a bývalým komunistickým režimem, který se vykazoval silně centralizovanými represivními složkami udržujícími komunistickou stranu u moci. Během několika let fungování nezávislé Ukrajiny vzrostl počet policistů na čtyřnásobek, tzn., že na 1000 obyvatel připadá zhruba 8 policistů (započítáme-li veškerý policejní personál), ale reálně se ve veřejném prostoru vyskytovaly hlídky v poměru jednoho policisty na 4500 obyvatel [Harasymiv 2003: 323]. Problematické rovněž bylo personální obsazování politických postů stoupenci bývalého režimu, jako byl např. Volodymyr Radchenko, kteří nadále spojovali politickou a policejní agendu [Harasymiv 2003: 324]. V neposlední řadě nesmíme opomenout vysokou míru korupce, která prostupuje celou společností nejen policejními složkami. Podle indexu vnímání korupce, který každoročně vyhotovuje Transparency International, se Ukrajina dlouhodobě pohybuje na nižších příčkách. V roce 2013 se umístila na 144. místě, se skórem 25 bodů [Transparency International 2013]. Osobně jsem se účastnila v rámci letní školy rozvojové spolupráce pořádanou Palackého univerzitou v Olomouci přednášky Rostislava Strojvuse (z Arcidiecézní charity), který během svého příspěvku deklaroval, že korupce prostupuje napříč celou společností a je přítomna i na nejnižších společenských úrovních. Během jeho příspěvku rovněž zazněla i zmínka o korupci uvnitř policejních sborů a to zejména vzhledem k tomu, že platy jsou velice nízké (zdaleka nedostačující k naplnění základních požadavků) a úplatky ve státní správě jsou naprosto normálním jevem [Strojvus 2015]. Vezmeme-li tedy v potaz vysokou korupci nejen na nejvyšších postech ukrajinského státního aparátu, ale i vysokou míru korupce uvnitř policejních složek můžeme lépe pochopit, proč se poté zejména vnitrostátní represivní složky zařadily na stranu prezidenta Janukovyče.

V souvislosti s eskalací násilí v průběhu demonstrací nelze opomenout roli speciálních jednotek Berkut[1] , které byly nasazeny na rozkaz prezidenta Janukovyče. Jednotky Berkut během snahy potlačit protesty a rozehnat demonstranty na Maidanu využívaly nepřiměřeného násilí. Zde se dostáváme do jádra problému. Nakolik by měli represivní složky obecně uplatňovat hrozbu užití násilí a fyzické násilí samotné během demonstrací a protestů. Samozřejmě se většina podobných zásahů neobejde bez šarvátek a újmě na zdraví na jedné či druhé straně, kde ale leží hranice lidskosti a solidarity která by řekla: „dost“. Pokud je složka státního aparátu schopná napadnout polní nemocnici zřízenou pro ošetření zraněných občanů a zničit veškeré lékařské vybavení a léky, pak se domnívám, že se nachází daleko za touto pomyslnou hranicí. Zavládne-li tak vyostřená situace, jako tomu bylo na Ukrajině na počátku roku 2014, kdy bylo jednotkám Berkut povoleno střílet ostrými náboji, pak je nejvyšší čas pro vládní představitele otevřít se kompromisu nebo rezignovat na svůj post. Podle informací agentury Reuters bylo povolení střílet na civilisty vydáno prezidentem Janukovyčem [Balmforth 2014]. Jak je možné, aby představitel státu procházejícího demokratickou transformací vydal takovýto příkaz v momentě, kdy již byla situace vyostřena a sledována médii z celého světa. Pokud by se mu teoreticky povedlo setrvat v úřadě prezidenta, jak může takový politik doufat v udržení si mandátu v následujících volbách? V takové situaci by se Janukovyčovi naskýtalo několik málo možností: akceptování výsledku voleb, které by samy o sobě byly problematické (viz volby 2004), a odstoupení z funkce nebo zavedení autoritativního režimu a odklon od demokratizace státu. Druhá možnost by však nijak neřešila otázku nespokojenosti občanů a měla by za následek další represe.

Odhlédneme-li od vysoké politiky a zaměříme-li se na jednotlivé aktéry přítomné na Maidanu, ať už na účastníky protestu nebo členy státních represivních složek, naskýtá se další proměnná, která s sebou nese další konfliktní linii. Co přesvědčí národ, aby na pomyslné ose my vs. oni, začal posuzovat sám sebe. V případě Ukrajiny byla tato linie poměrně jasná: EU vs. Ruská federace. Nátlak těchto státních uskupení vedl k frustraci společnosti a to vzhledem ke specifickému historickému vývoji na Ukrajině a nedostatku možností. Ačkoli je nám během studia „vtloukáno“ do hlavy, že každý problém je komplexní, má mnoho proměnných a že svět není černobílý, zdá se, že ve společnosti reálně převládá názor, že vždy máte pouze dvě možnosti: A a B. Pro Ukrajinu tyto možnosti byly A) přiklonění se k EU podpisem asociačních dohod, nebo B) přiklonění se k Rusku. Žádná kompromisní třetí cesta ukrajinské veřejnosti nabídnuta nebyla. Jak by také mohla?

Zpět k tématu, jaké aspekty přiměly členy „elitních“ jednotek Berkut k nepřiměřenému užití síly a střelby do demonstrantů. Jak z předchozího textu vyplývá, ovlivňovali chování represivních složek korupční prostředí, do značné míry komunistická minulost (zejména s ohledem na potlačování veřejného projevu odporu), vnitřní rozpolcenost veřejnosti, která se odrážela i v postavení jednotlivých členů represivních složek. Například v dokumentárním snímku režiséra Evgeny Afineevského [2015] Winter on Fire, můžeme vidět vojáky ve výslužbě, kteří se připojili k demonstracím a v průběhu protestů poskytovali podporu demonstrantům, ale i váhání některých členů policejních jednotek se zásahy proti protestujícím. Dalším aspektem, který silně ovlivnil vývoj událostí, byla přítomnost tzv. Titušků. Podle některých informací byli Tituškové najímání vládou k tomu, aby vykonávali špinavou práci, nadále vyostřovali konflikt mezi demonstranty a policií. Tituškové se rovněž míchali mezi demonstranty a vyprovokovávali policejní složky k akcím proti demonstrantům a poté se ze scény ztratili [Oleshko: 2014]. Takovéto chování státu naprosto odporuje demokratickému chápání státu a fungování represivních složek.

Ze situace, která vznikla na Ukrajině na přelomu let 2013 a 2014, nebylo jednoduchého východiska. Možná kompromisní řešení sporu narážela na nevůli prezidenta Janukovyče, který nebyl ochoten domluvit se s opozicí a podcenil odhodlání demonstrujících. Naděje na pokojné řešení zemřela s první prolitou krví a prvními mrtvými demonstranty. Jak by také mohli občané státu prominout vládním představitelům zabití svých blízkých, obzvláště když bojovali (z jejich pohledu) za dobro celého ukrajinského národa.

K otázce zda měli represivní složky odmítat rozkazy v rozporu s lidskými právy s ohledem na fakt, že demonstrace a protesty jsou projev vůle suverénního lidu a jedná se o vyjádření politického stanoviska, docházím k závěru, že pokud se státní aparát rozhodne zasáhnout proti vlastním občanům, měl by tak činit s nejvyšší opatrností. Vždy čelí možnosti, že mu tyto akce nebudou zapomenuty a mohou vést až k jeho zániku a to se ukazuje jako poplatné nejen na Ukrajině, kde se protesty přelily v občanskou válku, která stále probíhá. Rovněž jednotky, které stát vysílá k řešení takto choulostivých situací, by měly projít přísným výcvikem a jejich jednotliví členové by měli být schopni udržet své emoce a agresi i v těch nejvypjatějších situacích.

Zdroje:

Afineevsky, Evgeny (2015). Winter on Fire: Ukraine’s Fight for Freedom (Ukrajina/USA/Velká Británie).

Balmforth, Richard (2014). Ukraine killings of protesters were under Yanukovich's "direct leadership". Reuters. 3. 4. 2014 (http://www.reuters.com/article/us-ukraine-crisis-killings-idUSBREA320OH20140403, 13. 12. 2016).

Harasymiw, Bohdan (2003). Policing, Democratization and Political Leadership in Postcommunist Ukraine. Canadian Journal of Political Science, Vol. 36 (No. 2), str. 319–340.

Oleshko, Olesia (2014). Violence, death and a failed political process in Ukraine. Al Jazeera. 21. 2. 2014 (http://www.aljazeera.com/indepth/opinion/2014/02/violence-death-failed-politica-2014220153327383148.html, 13. 12. 2016).

Strojvus, Rostislav (2015). Krize na Ukrajině [přednáška] 9. 9. 2015 (Olomouc: Přírodovědecká fakulta UP).

 


[1] Jednotky vycházející ze sovětského OMON, v 90. letech došlo k jejich transformaci na jednotky pro boj s organizovaným zločinem.

Jak citovat tento text?

Vargová, Kateřina. Stát a jeho represivní složky – příklad Ukrajiny [online]. E-polis.cz, 13. březen 2017. [cit. 2017-09-20]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/stat-a-jeho-represivni-slozky-priklad-ukrajiny.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil


Přidat komentář

Vložit komentář




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(