Dekolonizace Indického poloostrova – zrod úhlavních nepřátel

 2. květen 2018  Pavel P. Kopecký  komentáře

Kolonialismus je jevem, který bezesporu dodnes nevymizel. Ač se jeho výchozí oblasti mnohdy mění, a současně na sebe bere poněkud odlišné podoby. V každém případě navazuje na „klasické“ koloniální říše, nad nimiž „slunce nezapadalo“. Počátek rozvalu tradičních koloniálních říší není snadné stanovit; co je však evidentní, kdy nastal jejich definitivní úpadek a pád. Přineslo ho „krátké“ 20. století, a to hlavně vlivem první a druhé světové války nebo nástupem radikálních sociálních doktrín, jež s nimi úzce souvisejí.

zdroj: pixabay.comzdroj: pixabay.com

Skutečný „startovní výstřel“ pomyslného „závodu v dekolonizaci“ vypálil druhý globální konflikt, jenž zásadně vyčerpal do té doby nejsilnější mocnosti. Tím přinesl zvrat v geopolitickém uspořádání planety – včetně následného zničení západoevropského kolonialismu.

Nechme stranou problematiky Francie, Holandska, Belgie a zbytků kdysi úchvatných španělských či portugalských držav. Zaměřme se na Británii a její „Perlu v koruně“. Indický subkontinent, který vévodil nejrozsáhlejšímu koloniálnímu panství své doby.

Jednu z bezprostředních příčin světodějného jevu, jímž se bezesporu stal sestup britské (koloniální)(vel)moci, přinejmenším co se týká Indie (či některých dalších asijských území), znamenal velmocenský koncept Japonska. Díky své pronikavé modernizaci za „reforem Meidži“ byla orientální monarchie schopna úspěšné konfrontace s dosud dominantními aktéry mezinárodních vztahů. Pročež se stala jakýmsi novým vzorem koloniálně porobených: nacionalisté v Britské Indii, v Nizozemské východní Indii, ve Francouzské Indočíně, ale i mnohde jinde pochopili, že lze „porazit bílého muže“, leckde dlouho uctívaného div ne coby vyšší bytost.

Při zpočátku úspěšné kampani užívalo císařské Japonsko umnou šovinistickou agitaci „Asii Asiatům“. Předkládalo lživou, nicméně lákavou vizi „Velké východoasijské sféry vzájemné prosperity“, jež se opírala o ideu „bloku asijských národů vedených Japonskem a nezávislých na koloniálních mocnostech“.

Vedle momentu překvapení či dobré připravenosti útoku proti západním zemím, jejichž hlavní bojové útvary byly většinou vázány v Evropě, mohlo rovněž dobře vytěžovat neustávající aroganci představitelů Západu. Nadutost neoslabenou ani změnou politického klimatu počátku nového globálního konfliktu. Ba dokonce ani situací tváří v tvář postupujícím vojům nepřátelské armády.

Sebedestruktivní sebestřednost byla též skvěle patrná v Indii. Počátkem září 1939 se místokrál Victor Linlithgow rozhodl obyvatelstvo jednoduše informovat, že jsou ve válce s Třetí říší. Což rychle sílící Indický národní kongres (INC) nesmírně pobouřilo. Jeho předáci soudili, že představují pro britskou koloniální správu reálného politického partnera, zatímco postup anglického hodnostáře navozoval pocit z „dob minulých“. V nich se na místně narozené elity zpravidla pohlíželo dosti spatra...

Čelní činovníci INC byli sice ochotni „mateřské“ zemi v jejím boji pomoci, žádali ovšem jasnou formulaci válečných cílů, jakož i předložení vize o budoucnosti dosavadní Britské Indie. Zmíněný místokrál s ministrem pro Indii sirem Zetlandem však nebyli za daných okolností schopni cokoliv věcného slíbit. Na což funkcionáři Kongresu zareagovali důraznou výzvou k odstoupení regionálních indických vlád jakožto projevu antikoloniálního vzdoru. Výzva byla skutečně uposlechnuta, čímž nastal, dá se říci, výchozí okamžik pro stále větší, až zásadní odcizování mezi INC a Brity.

Představitelé Indického národního kongresu se tím ovšem dopustili vnitropolitické chyby s rozsáhlými dopady pro státoprávní budoucnost. Nechtěně napomohli konkurenční (nicméně dlouho opomíjené) Muslimské lize pod vedením Muhammada Alího Džinnáha (1876-1948), jenž hleděl využít změn poměrů k vlastnímu mocenskému růstu, když po celý zbytek druhoválečného konfliktu vycházel Londýnu vstříc.

Představitelé Kongresu skutečně po značnou dobu nedokázali postřehnout, nakolik potenciálně významný protihráč se jim v Lize vynořuje. S jejich nábožensky laděnou štěpící linií posléze Londýn obratně pracoval a koneckonců se právě ono vnitřní rozdělení Indického poloostrova klíčově promítlo do poválečného dekolonizačního procesu. V něm se zrodily dvě od počátku nesmiřitelné entity, pákistánská a indická státnost. Ty spolu mají dodnes napjaté vztahy, přičemž vzájemná animozita na sebe vícekrát vzala i podobu otevřených válečných střetů (v důsledku jednoho se zrodil nový nezávislý aktér – Bangladéš). Šlo o konfrontace o to nebezpečnější, že se obě republiky postupně vyzbrojily též jadernými zbraněmi.

Významné nejasnosti ohledně budoucího nezávislého uspořádání Indického poloostrova od počátku panovaly dokonce mezi čelními představiteli INC. Během druhé světové války měly potom jejich představy tak odlišný výzor, až je to zarážející. Na jedné straně bychom našli Gándhího kampaň individuálních projevů ústního nesouhlasu s účastí ve válce a na straně druhé jakousi „dezerci od nenásilí“. Tu reprezentoval významný představitel levicového křídla Kongresu jménem Subháš Čandra Basu (Bose; 1897-1945). Dotyčný považoval dosavadní rezistenci za neúčinnou. Vedoucí toliko k dalším a dalším zatčením protagonistů boje za nezávislost (mezi v této souvislosti arestovanými se octl například Džavaharlál Nehrú (1889-1964)). Rozhodl se proto hledat oporu v hitlerovském Berlíně, kde dostal příležitost k vedení propagandistické rozhlasové akce. Posléze se tajně přemístil do Japonci obsazeného Singapuru, aby tam ustavil „prozatimní vládu svobodné Indie“. Pod ní spadala takzvaná Indická národní armáda, uspořádaná (obdobně jako na východní frontě nacisty vytvořené jednotky generála Vlasova) ze zajatců. Alespoň za malou zmínku zde jinak stojí zajímavý, než málo známý fakt, že se protispojenecká indická jednotka zformovala též v prostředí samotné Velkoněmecké říše. A to „pod křídly“ nechvalně proslulých SS.

Mezitím se svébytně proměňovala situace na Indickém subkontinentu. Rozmach japonské ofenzivy zjara 1942 a rychlý postup jihovýchodní Asií přiměl představitele Velké Británie vyslat do vážně ohroženého prostředí vyjednavače. Lord strážce pečeti Stafford Cripps měl za úkol přimět vůdčí postavy tamějších politických formací, aby se jednoznačně postavily za válečné úsilí „Albionu“. Odměnou měly být ústupky v podobě rozšíření místokrálovy výkonné rady o indické představitele, ale především přeměna Britské Indie na federativní dominium Indický svaz. (Ne)začlenění jednotlivých provincií, případně knížecích států by plynulo z dobrovolnosti daných aktérů. Plán však opět ztroskotal na vzájemné nedůvěře mezi Indickým národním kongresem a Muslimskou ligou. Ústředí INC dokonce prosadilo koncepci, podle níž by se měla Indie bránit japonské agresi z pozice samostatného hráče. Již tehdy legendární Móhandás Karamčand Ghándí (1869-1948) vyzval k – pochopitelně nenásilnému – tažení za neodvislost, pročež se zrodilo hnutí „Opusťte Indii!“

Tady se však Indický národní kongres znovu značně zmýlil v odhadu konsekvencí svého jednání, jelikož vysocí úředníci koloniální správy neměli v daných poměrech a s nepřítelem takříkajíc „ante portas“ ani tu nejmenší chuť vyjednávat. Zasáhli rázně: všichni předáci INC se ocitli za mřížemi. Chybějící vedení protirežimních kroků každopádně nezabránilo, aby se kampaň nešířila dál i nemohutněla. Až příležitostně nabývala vysloveně násilných rysů. Včetně sabotáží a vražedných útoků. Představitele britské moci využili stability v muslimských oblastech, odkud přesunuli bezpečnostní složky do neklidných regionů. Zpočátku vážná situace poloviny roku 1942 se postupně změnila v naprostou likvidaci všech významnějších hnízd protikoloniálního odporu v roce následujícím.

Nově jmenovaný místokrál, polní maršál Archibald Wawell (ve funkci 1943-1947), veterán několika válek a milovník poezie, neváhal indický kabinet převést pod totální kontrolu armády. Za jeho poměrně krátké „éry krizového managementu“ probíhala nová bezúspěšná politická rokování mezi předáky muslimů a hinduistů a mimo jiné též bohužel vypukl hrozivý hladomor, jemuž v Bengálsku  padly za oběť nejméně 2 000 000 osob.

Na předchozí hluboké neshody „dvou národů“ (hinduistů a muslimů) navázal nepříliš šťastný mírový, přesněji poválečný vývoj. Veškerá jednání mezi protivnými stranami o modu vivendi končila bezúspěšně. Všeobecné volby z přelomu let 1945 a 1946 jen dále potvrdily hloubku rozporů v indické společnosti, jež přitom nabírala stále rychlejší tempo k neodvislosti na Británii.

Určující změnou v inkriminovaném vývoji se nicméně stalo volební klání na „mateřském“ ostrově, kde zvítězili labouristé Clementa Attleeho. Novopečený levicový premiér jmenoval ministrem pro Indii obdivovatele Gándhího a hledal se způsob co nejrychlejšího odhození indického „břemena bílého muže“. Delegace vyslaná k jednání zahrnovala rovněž výše zmíněného lorda Crippse, který poněkud „oprášil“ a aktualizoval svou starší státoprávní koncepci. Měl se zrodit poměrně komplikovaný federativní řád, jehož hlavním smyslem bylo zachování územní celistvosti. Přes veškerá jednání, v nichž se smířlivě projevoval zejména na smrt nemocný Džinnáh, nakonec všechno úsilí přišlo vniveč.

Například bojovní sikhové se cítili stavem věcí obelháni, protože očekávali zřízení vlastního státu na (přinejmenším) části rozlohy Pandžábu. Byla to však na prvním místě Nehrúova slova odmítající dosavadní konstituční projekt, co rozdmýchalo utlumenou nespokojenost a frustraci v muslimské komunitě. Odtud byl již jenom krůček k prvním masakrům mezi oběma největšími religiózními skupinami.

V březnu 1947 nahradil Wawella ve funkci místokrále lord Mountbatten, člen britské královské rodiny, muž proslulý mimořádnými organizačními schopnostmi. Po seznámení s postoji indických předáků dospěl k názoru, že jakékoliv otálení může pozici odcházejících Britů jedině zkomplikovat. V obavách ze vzpoury v indické armádě či z propuknutí občanské války naléhal na všechny zúčastněné činovníky. Žádal, aby přistoupili na jeho plán urychlené nezávislosti rozděleného Indického subkontinentu. Kromě „Velké Duše“ Gándhího, který, stejně jako Mountbatten, zahynul posléze při atentátu, nakonec všichni souhlasili. Na to v červenci 1947 navázal britský parlament Zákonem o nezávislosti Indie, jenž zahrnoval demarkaci hranic dominií Indie a Pákistánu.

Daným opatřením byl krom jiného položen základ pomyslné politické rozbušky, která následně – například v podobě sporného Kašmíru nebo nemalých rozdílů mezi Východním a Západním Pákistánem – nabrala opakovaně ostře válečný směr. Jeden z naneštěstí důležitých úhelných kamenů dekolonizovaného Indického subkontinentu.

Jak citovat tento text?

P., Pavel. Dekolonizace Indického poloostrova – zrod úhlavních nepřátel [online]. E-polis.cz, 2. květen 2018. [cit. 2018-08-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/dekolonizace-indickeho-poloostrova-zrod-uhlavnich-nepratel.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 5 hvězdiček / Hodnoceno: 3x


Přidat komentář

Vložit komentář




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2017]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(