Volební systém do polského Senátu

 27. leden 2011  Mgr. Vladimír Hanáček   komentáře

Volební systém do Senátu Polské republiky nepatří ve středoevropském i celoevropském prostoru na úrovni národních parlamentů k nejobvyklejším. Přestože většinové volební techniky jsou používány do většiny horních komor bikamerálních parlamentů v řadě evropských zemí, polský případ je ojedinělý v tom, že v odborné literatuře nepanuje ohledně tohoto typu volebního systému úplná shoda, zda je zde skutečně naplněna základní definice většinového volebního systému beze zbytku.

Volební systém do polského SenátuVolební systém do polského Senátu

Volební systém do Senátu Polské republiky nepatří ve středoevropském i celoevropském prostoru na úrovni národních parlamentů k nejobvyklejším. Přestože většinové volební techniky jsou používány do většiny horních komor bikamerálních parlamentů v řadě evropských zemí, polský případ je ojedinělý v tom, že v odborné literatuře nepanuje ohledně tohoto typu volebního systému úplná shoda, zda je zde skutečně naplněna základní definice většinového volebního systému beze zbytku. Zajímavostí je též to, že polský Senát, jenž byl obnoven roku 1989, zaznamenal za více než dvacet let své existence několik organizačních změn včetně úprav některých parametrů volebního systému. To je nutno chápat ještě v širším kontextu postavení polské horní parlamentní komory v politickém systému současného Polska, které je v porovnání s některými dalšími zeměmi rovněž specifické. Polský Senát nedisponuje žádnými výraznými pravomocemi, které by jeho pozici v politickém systému významněji posilovaly. Z tohoto pohledu je tedy v Polsku často otevírána ve veřejném diskurzu otázka zrušení Senátu jako nadbytečné parlamentní komory. Cílem této práce tedy bude pokusit se o základní klasifikační vymezení současného volebního systému do polského Senátu, jenž je uplatňován od roku 2001, včetně konkrétního nastínění jeho jednotlivých parametrů v kontextu toho, jak o něm hovoří odborná literatura. Z česky psaných prací zde vynikají především práce Michala Kubáta. V polštině pak vyšly některé práce polských politologů, jež se daného tématu rovněž dotýkají. Tento empirický materiál pak nutno porovnat s obecnými definicemi volebních systému podle jejich standardní klasifikace, na základě čehož možno posoudit, zda volební systém do polského Senátu těmto klasifikačním kritériím odpovídá.

Tradice polského Senátu a jeho místo v legislativním procesu:

Počátky polského parlamentarismu sahají až do 14. století, odkdy působila tzv. Královská rada, jež se rovněž skládala ze dvou komor: Sejmu coby „komory zemské“ a Senátu coby „komory panské“.  Tato rada zanikla až roku 1794 v rámci dělení Polska.[1]

Moderní parlamentarismus se však datuje až po obnovení polské státnosti po 1. světové válce. Bikamerální parlament existoval v Polsku v období mezi dvěma světovými válkami. S ohledem na celkovou povahu tehdejšího politického systému Polska však tato skutečnost nehrála významnější roli při definování polských ústavních tradic. Důležitá je snad jen jeho samotná existence. Po roce 1945 byl polský Senát v pravděpodobně zmanipulovaném referendu zrušen, neboť v „lidovém“ Polsku, aplikujícím sovětský mocenskopolitický model, nebylo pro dvoukomorový parlament místo. Obnoven byl tedy až roku 1989 na základě dohod u kulatého stolu, kdy se v červnu téhož roku uskutečnily v Polsku první, tzv. polosoutěživé volby po pádu komunistického režimu. První volby do Senátu se staly důležitými především vzhledem k faktu, že volby do Senátu byly na rozdíl od Sejmu plně svobodné: v červnu 1989 tak byl zvolen kontraktuální Sejm a „normální“ svobodně zvolený Senát.[2] Z tohoto důvodu se proto funkční období Senátu datují rozdílně od Sejmu (vždy o jedno více), i když jsou obě komory voleny ve stejném termínu na stejně dlouhé funkční období a v případě zkrácení funkčního období Sejmu dochází i ke zkrácení funkčního období horní komory. Senát byl od samého počátku své novodobé existence zamýšlen jako plně politická komora, což znamenalo, že jeho ústavní vymezení včetně kompetencí bylo provedeno tak, že je fakticky na dolní komoře polského Národního shromáždění zcela závislý. Takto definované kompetence Senátu potvrdila i dikce Ústavy Polské republiky z roku 1997. Tyto kompetence jsou minimální, Senát se těžko prosazuje politicky a také občané jsou skrze sdělovací prostředky o jeho činnosti informováni jen zřídka.[3]

Polský Senát se skládá ze 100 senátorů, volených v přímých a všeobecných volbách na čtyřleté funkční období. Jeho kompetence se týkají dvou oblastí:  legislativní a kreační. Právem zákonodárné iniciativy disponuje v případě Senátu minimálně 10 senátorů či senátní výbor. Návrh zákona, jenž je Senátu postoupen Sejmem, musí být do 30 dnů projednán a je buď schválen, odmítnut, či schválen s pozměňovacími návrhy. Pokud se Senát ve zmíněné lhůtě k návrhu nevyjádří, považuje se návrh za schválený. Na rozdíl od ČR se polský Senát vyjadřuje i k návrhu státního rozpočtu, avšak ve zkrácené časové lhůtě – 20 dnů. V případě, že je návrh zákona Senátem schválen, je postoupen k podpisu prezidentovi. Pokud je odmítnut, musí Sejm veto přehlasovat, a to kvalifikovanou absolutní většinou za přítomnosti alespoň poloviny všech poslanců. [4] V oblasti kreační se kompetence polského Senátu omezují jen na vyslovování souhlasu s rozhodnutími Sejmu ve věci jmenování předsedy Nejvyššího kontrolního úřadu, Mluvčího občanských práv (ombudsmana), Mluvčího práv dítěte a Generálního inspektora ochrany osobních údajů. Samostatně pak Senát jmenuje dva členy Státní rady soudnictví, dva členy Státní rady pro rozhlas a televizi a tři členy Rady finanční politiky. Zasedání Senátu jsou permanentní a senátoři se scházejí na pravidelných schůzích. Senátoři též disponují imunitou. V čele Senátu stojí maršálek (marszałek), Prezídium Senátu (maršálek a vícemaršálkové) a Konvent seniorů (Prezídium a představitelé senátorských klubů). V Senátu dále působí stálé, mimořádné a vyšetřovací výbory. Jednotliví senátoři se pak člení do senátorských klubů podle stranické příslušnosti či mohou působit jako nezařazení. Dále pak mohou senátoři vytvářet také tzv. senátorské kruhy (koła).[5]

Z hlediska politického Senát netrpí přílišnou roztříštěností a oproti Sejmu je politicky více homogenní. Ve volebním období 2007-2011 působí v polském Senátu celkem 60 senátorů z řad Občanské platformy (PO), 39 senátorů za Právo a spravedlnost (PiS) a jeden senátor je nezařazený.[6] Tato otázka úzce souvisí s vlivem volebního systému na výsledky voleb a stranické obsazení horní komory, k čemuž se dostaneme níže. Pasivní volební právo do Senátu je v Polsku omezeno věkem 30 let.

Na rozdíl od českého senátu tedy polský Senát nedisponuje žádnými významnějšími kompetencemi z hlediska dělby moci, což pochopitelně vede polskou politickou scénu, politology i laickou veřejnost k úvahám, zda horní parlamentní komora není nadbytečnou ústavní institucí. Z hlediska užívaného volebního systému jde však o zajímavý případ aplikace volební techniky, jež není nikde v regionu střední Evropy v jiném případě na národní úrovni užívána, což nepochybně zvyšuje zájem o polský Senát v očích odborné veřejnosti. Soustřeďme se tedy nyní na otázku analýzy formální podoby i konkrétních praktických výstupů volebního systému do Senátu Polské republiky.

Evoluce volebního systému do polského Senátu po roce 1989:

Vývoj volebního systému do polského Senátu po roce 1989 zaznamenává několik reforem. Oproti Sejmu však byly tyto změny méně časté a hlavně nepřinesly žádné zásadní proměny z hlediska efektu na výsledky voleb. První „svobodný“ Senát, zvolený v červnu 1989 na základě dohod u kulatého stolu, byl volen podobným volebním systémem jako Sejm, nicméně v plně svobodných, soutěživých volbách. Sto senátorů bylo voleno ve 49 volebních obvodech, které byly totožné s tehdejšími vojvodstvími, kterých bylo taktéž 49. Z toho ve 47 obvodech bylo možno získat po dvou mandátech, ve dvou volebních obvodech (varšavském a katovickém) bylo voleno po třech senátorech. Každý kandidát byl nucen shromáždit 3000 podpisů ve svém volebním obvodu. Stranická příslušnost tedy nehrála rozhodující roli. Všichni kandidáti byli uvedeni na jednom volebním lístku a mandát získal ten, jenž obdržel nadpoloviční většinu všech platných hlasů. Pokud nebyly po prvním kole obsazeny všechny mandáty, následovalo druhé kolo, kterého se mohli účastnit dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů z prvního kola.[7] Užití volebního systému v situaci plně svobodných voleb učinilo ideální předpoklady pro drtivé vítězství opozice – představitelé Solidarity obsadili 99 z celkového počtu 100 hlasů a jen jeden mandát připadl dosud vládnoucí straně.[8]

Dne 10.5.1991 byl přijat formou zákona nový volební zákon do Senátu RP, jenž nastavil i nový volební systém do horní komory. Tento zákon rušil dvoukolový volební systém z roku 1989 a nově se do Senátu volilo jednokolově dle zásady prosté většiny. To souviselo se změnou volebního systému do Sejmu a také s ohledem na fakt, že se volby do obou komor konaly současně.[9] Sto senátorů bylo i nadále voleno ve 49 volebních obvodech, jenž byly identické s územím vojvodství na základě územně-správního členění, jež zaniklo k 1.1.1999. Změna volebního systému do Senátu a zároveň zavedení poměrného volebního systému do Sejmu znamenalo roku 1991, že některá politická uskupení dosahovala při volbách do jedné komory výrazně jiných výsledků než do druhé[10]. Obecně ve všech volbách platí efekt poměrného volebního systému do Sejmu jako umožňující zastoupení vícero politickým stranám, naopak obsazení Senátu spíše tenduje k nedokonalému bipartismu.

K poslední formální změně volebního systému do polského Senátu došlo roku 2001, kdy systém prosté většiny zůstal zachován, ale v souvislosti s dva roky starou administrativní reformou došlo ke změně volebních obvodů, jejichž počet byl snížen na 40[11]. O nové úpravě volebního zákona do Senátu se ještě zmíníme níže. Politolog Michal Kubát upozorňuje, že spojení jednokolového systému prosté většiny s vícemandátovými volebními obvody je originálním a spíše výjimečným řešením[12]. Z tohoto pohledu zasluhuje volební systém do polského Senátu detailnější pozornost.

Zákonná úprava volebního zákona do Senátu Polské republiky:

Stávající zákon o volbách do Sejmu a Senátu byl přijat 12.4.2001 a ve sbírce zákonů uveřejněn dne 16.5.2001. Na jeho základě je do Senátu RP voleno celkem 100 senátorů podle většinového principu v jednokolových volbách celkem ve 40 volebních obvodech. Počet mandátů, rozdělovaných v obvodech, se pohybuje od dvou do čtyř mandátů. Volič má počet hlasů podle toho, kolik se v obvodě volí kandidátů, přičemž tyto hlasy nesmí kumulovat, tj. odevzdat je pouze jednomu kandidátovi.[13]

V článku 25 zákona o volbách do Sejmu a Senátu je definováno územní vymezení volebních obvodů do Senátu. Obvod se musí nacházet na území jen jednoho vojvodství či jeho části podle území 16 vojvodství podle územněsprávního členění Polska z roku 1999. Hranice volebních obvodů do Senátu navíc nesmí narušit hranice volebních obvodů do Sejmu. Zákon definuje, že ve vojvodství Dolnoslezském je voleno 8 senátorů, Kujavsko-pomořanském 5 senátorů, Lublinském 6 senátorů, Lubušském 3 senátoři, Lodžském 7 senátorů, Malopolském 8 senátorů, Mazovském 13 senátorů, Opolském 3 senátoři, Podkarpatském 5 senátorů, Podleském 3 senátoři, Pomořanském 6 senátorů, Slezském 13 senátorů, Svatokřížském 3 senátoři, Varmiňsko-mazurském 4 senátoři, Velkopolském 9 senátorů a Západopomořanském 4 senátoři. Počet volených senátorů se vypočítává podle počtu obyvatel obvodu.[14]

Článek 27 zákona upravuje podmínky kandidatury. Zde jsou zdůrazněny dvě zásadní podmínky:

1)  Strana, která do Sejmu kandiduje v koalici, nemůže kandidáty na senátory ohlásit samostatně.

2)  Názvy volebních výborů (komitety wyborcze), které jsou postaveny jen do Senátu, musí být rozdílné od těch volebních výborů, které kandidují jen do Sejmu či do obou komor.

Dále pak je uvedeno, že kandidovat může tolik kandidátů, kolik je v daném obvodu voleno senátorů, každý kandidát smí kandidovat jen v jednom obvodě a jen za jeden volební výbor, a pro svou kandidaturu musí nasbírat alespoň 3000 podpisů voličů v daném obvodě, přičemž voliči mají právo odevzdat své podpisy více potenciálním kandidátům. Na petičním archu musí být zveřejněno prohlášení voliče o podpoře kandidáta, přičemž musí být uvedeno jméno kandidáta, název volebního výboru, číslo obvodu a datum.[15]

Článek 28 pak ustanovuje, že na volebním lístku musí být vždy uveden název volebního výboru a jména konkrétních kandidátů. Článek 29 stanovuje předepsanou úpravu volebního lístku. Volič dává znak „x“ z levé strany před jméno kandidáta nejvíce u tolika kandidátů, kolik je v obvodě voleno senátorů, přičemž může udělit i méně hlasů kandidátům, než kolik je voleno senátorů. Když u žádného kandidáta volič před jménem znak „x“ neudělá, je hlas neplatný. Neplatný je hlas také, když volič udělá znak „x“ u více kandidátů než kolik je voleno senátorů a také pokud udělá znak „x“ u kandidáta, jehož jméno je na lístku přeškrtnuto. Článek 30 stanovuje povinnosti volební komise při vyhlášení výsledků voleb. Ta má povinnost ve svém zápise uvést:

1)  počet oprávněných voličů v daném volebním obvodu

2)  počet oprávněných voličů, kterým byly vydány hlasovací lístky

3)  počet platných a neplatných odevzdaných hlasů

4)  počty hlasů pro jednotlivé kandidáty z platných hlasů

Zvoleni senátory jsou ti kandidáti, kteří získají v obvodě nejvíce hlasů v pořadí podle počtu rozdělovaných mandátů. Pokud by nastala situace, že by byl stejný počet hlasů více kandidátů, než kolik je rozdělováno mandátů, tak rozhoduje počet okrsků, v nichž jednotliví kandidáti zvítězili – kdo více vítězných okrsků, ten zvolen. Pokud i na počet vítězných okrsků nedojde k rozdělení mandátů, rozhoduje o udělení mandátů losování před volební komisí[16]. V praxi však k naplnění tohoto ustanovení ještě nikdy nedošlo.

Věková hranice pasivního volebního práva do polského Senátu je 30 let. Senátoři jsou v Polsku voleni celkem ve 40 obvodech, přičemž 16 z nich je dvoumandátových, 22 třímandátových a ve dvou obvodech jsou voleni čtyři senátoři. Dva mandáty jsou obsazovány v obvodech: Wałbrzych, Bydgoszcz, Łódź, Piotrków Trybunalski, Nowy Sącz, Tarnów, Płock, Radom, Warszawa, Krosno, Bielsko- Biała, Częstochowa, Gliwice, Rybnik, Sosnowiec, Elbląg, Olsztyn, Konin, Piła, Poznań, Koszalin a Szczecin. Třímandátové jsou obvody: Legnica, Wroclaw, Toruń, Lublin, Chełm, Zielona Góra, Sieradz, Siedlce, Opole, Rzeszów, Białystok, Gdańsk, Gdynia, Katowice, Kielce a Kalisz. Čtyři senátoři jsou pak voleni v obvodech Kraków a Warszawa.[17]  

Klasifikační zařazení volebního systému do Senátu Polské republiky:

Politolog Michal Kubát označuje volební systém do polského Senátu za blokové hlasování.[18] Z tohoto pohledu by tedy tento volební systém podle klasické klasifikace spadal do množiny volebních systémů většinových.[19] Tento názor ovšem nesdílejí autoři české publikace o volebních systémech Roman Chytilek, Jakub Šedo, Tomáš Lebeda a Dalibor Čaloud, kteří tento typ volebního systému označují jako tzv. neomezené hlasování (unlimited vote) a zařazují ho jako systém semiproporční. Většinový výstup voleb není podle autorů nijak vyloučený, není ovšem zároveň ani nijak garantovaný. Zmínění politologové především zdůrazňují skutečnost, že většinový efekt systému vyžaduje velmi silnou strukturaci stranického systému podle Sartoriho chápání tohoto termínu, ve které budou disciplinovaní voliči skutečně hlasovat blokově, tedy odevzdají všechny své hlasy kandidátům své nejvíce preferované strany. Jedinou alternativou k tomuto je pak stranický systém predominantní strany, kde i její nejméně preferovaný kandidát měl stále více hlasů, než nejsilnější kandidát ostatních politických stran. Predominantní strana by tak získala všechny obsazované mandáty. Takto definovaný systém pak může být vůči malým stranám tvrdší než většinový systém „prvního na pásce” s jednomandátovými obvody, neboť je schopen rozpustit lokální voličskou „kapsu” malé strany ve větším volebním obvodu. Pro klasifikaci systému jsou však dle autorů určující možnosti, které systém poskytuje již na vstupu.[20]

Pokud bychom tyto podmínky aplikovali na polský případ, ocitneme se v situaci, která by na první pohled těmto efektům systému neomezeného hlasování do Senátu příliš nenahrávala. V polských volbách do Sejmu roku 2001 s velkou převahou zvítězila postkomunistická levice – SLD, která získala více než 40% hlasů voličů a společně s menší levicovou stranou Unie práce získala výraznou převahu v Sejmu. Stranický systém se tak opětovné změně formátu roku 2001 přiblížil Sartoriho pojetí systému predominantní strany. Některé ostatní strany ovšem disponovaly silnými lokálně či regionálně koncentrovanými voličskými skupinami, které by v rámci geograficky poměrně malých volebních obvodů do Senátu mohly těmto stranám umožnit snažší přístup k mandátům. Mezi tyto strany ovšem nepatřily postosolidaritní pravostředové formace. V tomto prostoru došlo těsně před volbami k zásadním proměnám organizační báze, vedoucí k faktickému rozpadu někdejší Volební akce Solidarita (AWS) a ke vzniku nových politických stran. Pokud by se tyto strany rozhodly jít do voleb samostatně, znamenalo by to zřejmě jejich výrazný neúspěch ve volbách do Senátu. I zmínění autoři upozorňují na skutečnost, že v systému neomezeného hlasování jsou politické strany trestány za případnou neschopnost vytvářet koalice či bloky, zvyšující jejich šance na zisk mandátu skrze omezení konkurence mezi programově podobnými uskupeními, což dokumentují na příkladě krajských voleb na Slovensku.[21] Tato situace v Polsku roku 2001 však nenastala, neboť postsolidaritní pravostředové formace (PO, PiS, UW, ROP) vytvořily společný volební blok do Senátu s názvem Blok Senat 2001. Podobně volební koalici do Senátu zformovaly i levicové strany – SLD a UP. Výsledky zářijových voleb do Senátu RP roku 2001, kdy byl poprvé aplikován volební systém ve výše popsané podobě, pak znamenaly výrazné vítězství levice – koalice SLD-UP získala 75 z celkového 100 mandátů. Blok Senat 2001 obdržel celkem 15 mandátů, což byl pro postsolidaritní kruhy výrazný neúspěch hluboko pod očekáváními. Do Senátu se ovšem prosadili také zástupci Polské lidové strany (PSL), kteří získali 4 mandáty a také zástupci „odcizených” formací Sebeobrana a LPR, kteréžto strany získaly každá po 2 mandátech. Dva mandáty též připadly nezávislým kandidátům.[22] Výsledky voleb tedy potvrdily dominanci levice a znamenaly výrazné oslabení postsolidaritního pravého středu, který zaznamenal dobré výsledky především ve svých tradičních baštách, jako je hlavní město Varšava. Naopak PSL, Sebeobrana a LPR využily lokální koncentrace svého elektorátu v některých menších obvodech ve středo a východopolských vojvodstvích (Chełm, Piotrków Trybunalski, Białystok). Potvrdila se tak domněnka, že systém v takovýchto případech vede k výraznému posílení predominantní strany a podreprezentaci slabšího aktéra, ovšem nikoliv zásadně, pokud je tento schopen koaličně spolupracovat a netříštít voličské hlasy.

Roku 2005 nastala v nestrukturovaném polském stranickém systému ovšem kvalitativně odlišná situace, neboť do té doby vládnoucí postokomunistická levice značně oslabila a na první místa voličských preferencí se dostaly dvě strany, které reprezentovaly postsolidaritní pravostředový tábor: Občanská platforma a Právo a spravedlnost. Výsledky voleb do Senátu 25.9.2005 tedy znamenaly daleko vyrovnanější výsledek dvou nejsilnějších stran, než volby před čtyřmi roky: PiS obsadila v Senátu 49 a PO 34 mandátů. Ani jedna ze stran tedy neměla samostatnou většinu. Poměrně dobře si i s ohledem na taktické hlasování konzervativních voličů v mnohých obvodech vedly také LPR se 7 mandáty a Sebeobrana se 3 mandáty. PSL obsadila roku 2005 dva senátorské posty.[23] Naopak postkomunistická levice se již do Senátu vůbec nedostala. I roku 2005 tedy byla potvrzena teze výše zmíněných politologů, že volební systém neomezeného hlasování může svou technikou vést k víceméně proporčním volebním výsledkům.

Tato teze však vzala za své v říjnu 2007, kdy bylo do Senátu zvoleno celkem 60 zástupců Občanské platformy, 39 senátorů získalo Právo a spravedlnost a jeden mandát obsadil nezařazený senátor[24]. Tato skutečnost tedy znamenala většinový efekt volebního systému, jenž byl umožněn především poklesem voličské podpory odcizených stran, jež ve volbách do Sejmu zmizely z pásma relevance, a také výrazné oslabení levice. Dominantní pozice PO ve většině obvodů znamenala její samostatnou většinu v horní komoře, naopak PiS si podržela přízeň ve svých tradičních baštách ve středním a východním Polsku. PSL tentokrát žádného svého zástupce do Senátu neprosadila.

  

Závěr:

Souhrnně tedy lze konstatovat i s ohledem na výše zmíněnou empirii, že efekt volebního systému do polského Senátu není plně garantován svou technickou úpravou i hypotetickými vstupními charakteristikami, nýbrž souvisí úzce jednak s postavením horní komory polského Národního shromáždění v politickém systému Polské republiky, jednak s podobou stranického systému, v němž se odehrává, především s přihlédnutím k faktu jeho strukturovanosti a míře stability voličské podpory jednotlivým kandidujícím stranám, resp. blokům. Systém je schopen favorizovat dominantní póly systému především pokud disponují významnou, teritoriálně rovnoměrně rozprostřenou voličskou základnou, jak vidíme na příkladu SLD-UP roku 2001 a PO roku 2007. Zároveň výrazně diskvalifikuje slabší aktéry, pokud nedisponují silnými, lokálně koncentrovanými „kapsami” tradičních voličů v některých obvodech a pokud nejsou schopni takticky kooperovat ve volební strategii, jak ukazuje případ SLD roku 2005 a 2007 a případ PSL roku 2007. V takovém případě jsou účinky systému výrazně většinové. Naopak pokud slabší aktér disponuje silným zázemím tradičních voličů v několika konkrétních obvodech a pokud jsou aktéři schopni kooperovat ve volební strategii, je možno dosáhnout i vyrovnání strukturálního znevýhodnění v rámci systému jako celku a získat několik senátorských míst. To dokumentuje případ Bloku Senat 2001, Sebeobrany a LPR v letech 2001 a 2005, PSL v tomtéž období a také některých případů nezávislých kandidátů. V takovém případě může být výsledek voleb výrazně proporčnější. Navíc pokud jeden ze dvou dominantních pólů nedisponuje výraznou predominantní pozicí v systému, jsou síly dvou nejsilnějších stran značně vyrovnanější, což dokumentuje případ z roku 2005. Do budoucna tedy bude záležet na tom, do jaké míry bude polský stranický systém strukturovaný, nakolik v něm budou zastoupeny teritoriálně silné subjekty či zda bude docházet k redukci formátu směrem k dvěma nejsilnějším stranám, nakolik v něm bude figurovat silná predominantní strana či nakolik bude bipolární konfigurace vyrovnanější. Z tohoto pohledu negarantuje apriori volební systém do polského Senátu ani poměrný, ani většinový výstup. Otazník také visí nad úlohou nezávislých kandidátů v systému, neboť tyto jsou s to se prosadit pouze pokud se jedná o výrazné osobnosti, známé ve svých regionech (A. Kurska, H. Stokłasa), a je prakticky vyloučeno, aby další mandáty v obvodu za účasti nezávislých kandidátů obsazovali rovněž další nezávislí kandidáti. Nebezpečí klientelizace je takto značně oslabeno[25]. Potvrzení či vyvrácení těchto tezí přinesou opět až další řádné volby do polského Senátu, jež se mají konat na podzim letošního roku.

Odpovědný redaktor: Adam Jelínek

Odpovědná korektorka: Bc. Hanka Stýblová 

 Titulní obrázek převzat z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c7/Mapa_Polska.PNG

Seznam použité literatury:

Odborná literatura:

  • Antoszewski, Andrej – Herbut, Ryszard (eds.): Polityka w Polsce w latach 90., Wydawnictwo Uniwersytetu Wroclawskiego, Wroclaw, 1998
  • Chytilek, Roman – Šedo, Jakub – Lebeda, Tomáš – Čaloud, Dalibor: Volební systémy, Portál, Praha, 2009 
  • Kubát, Michal: Demokracie v Polsku, Politický systém Polské republiky (1989 – 2005), SLON, Praha, 2005
  • Kubát, Michal: Politika v Polsku po roce 1989, Volby, volební systémy a jejich politické konsekvence,  Karolinum, Praha, 2000
  • Wołek, Artur (ed.): Zmiana ordynacji wyborczej, „Dante“, Krakov, 2004

Internetové zdroje:


[1] Srov. In: http://www.senat.gov.pl/senatrp/noty/dzieje.pdf (leden 2011)

[2] Srov. Kubát, Michal: Demokracie v Polsku, Politický systém Polské republiky (1989 – 2005), SLON, Praha, 2005, s. 58

[3] Srov. Tamtéž, s. 60

[4] Srov. Tamtéž, s. 51

[5] Srov. Tamtéž, s. 58

[6] Srov. In: http://www.senat.gov.pl/k7/senat/kluby/lis-skl.htm (leden 2011)

[7] Srov. Kubát, Michal: Politika v Polsku po roce 1989, Volby, volební systémy a jejich politické konsekvence,  Karolinum, Praha, 2000, s. 35- 36

[8] Srov. Antoszewski, Andrej – Herbut, Ryszard (eds.): Polityka w Polsce w latach 90., Wydawnictwo Uniwersytetu Wroclawskiego, Wroclaw, 1998, s. 107

[9] Srov. Op. cit., s. 36

[10] Srov. Op. cit.

[11] Kubát, Michal: Demokracie v Polsku, Politický systém Polské republiky (1989 – 2005), SLON, Praha, 2005, s. 118

[12] Srov. Kubát, Michal: Politika v Polsku po roce 1989, Volby, volební systémy a jejich politické konsekvence,  Karolinum, Praha, 2000, s. 36

[13] Kubát, Michal: Demokracie v Polsku, Politický systém Polské republiky (1989 – 2005), SLON, Praha, 2005, s. 118

[14] Srov. Ustawa z dnia 12 kwietnia 2001 r. – Ordynacja wyborcza do Sejmu Rzeczypospolitej Polskiej i do Senatu Rzeczypospolitej Polskiej (Dz. U. z dnia 16 maja 2001 r.), In: http://www.senat.gov.pl/senatRP/ustawy/ordynacja/ustawa.htm (leden 2011)

[15] Srov. Ustawa z dnia 12 kwietnia 2001 r. – Ordynacja wyborcza do Sejmu Rzeczypospolitej Polskiej i do Senatu Rzeczypospolitej Polskiej (Dz. U. z dnia 16 maja 2001 r.), In: http://www.senat.gov.pl/senatRP/ustawy/ordynacja/ustawa.htm (leden 2011)

[16] Tamtéž

[17] Srov. Ustawa z dnia 12 kwietnia 2001 r. – Ordynacja wyborcza do Sejmu Rzeczypospolitej Polskiej i do Senatu Rzeczypospolitej Polskiej (Dz. U. z dnia 16 maja 2001 r.), In: http://www.senat.gov.pl/senatRP/ustawy/ordynacja/ustawa.htm

[18] Srov. Kubát, Michal: Demokracie v Polsku, Politický systém Polské republiky (1989 – 2005), SLON, Praha, 2005, s. 118

[19] Na rozdíl od tzv. stranického blokového hlasování (Party Block Vote) zde však nejsou voleny kandidátní listiny politických stran, ale jednotliví kandidáti napříč stranickými nominacemi a tudíž obsazované mandáty mohou získat kandidáti více politických stran, nikoliv pouze jedné. Systém se také odlišuje od tzv. kumulovaného hlasování faktem, že hlasy nelze kumulovat, tj. udělovat více hlasů jen jednomu kandidátovi.

[20] Srov. Chytilek, Roman – Šedo, Jakub – Lebeda, Tomáš – Čaloud, Dalibor: Volební systémy, Portál, Praha, 2009, s. 172

[21] Srov. Chytilek, Roman – Šedo, Jakub – Lebeda, Tomáš – Čaloud, Dalibor: Volební systémy, Portál, Praha, 2009, s. 173- 174

[22] http://www.pkw.gov.pl/katalog/artykul/16316.html (leden 2011)

[23] http://www.wybory2005.pkw.gov.pl/SNT/PL/WYN/W/index.htm (leden 2011)

[24] Srov. In: http://www.senat.gov.pl/k7/senat/senator/cimoszewicz.htm (leden 2011)

[25] Srov. Wołek, Artur (ed.): Zmiana ordynacji wyborczej, „Dante“, Krakov, 2004, s. 60

Jak citovat tento text?

Hanáček, Vladimír. Volební systém do polského Senátu [online]. E-polis.cz, 27. leden 2011. [cit. 2017-08-24]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/volebni-system-do-polskeho-senatu.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(