Rojek, Paweł: Prokletí impéria (recenze)

 6. únor 2016  Mgr. Vladimír Hanáček   komentáře

Je stávající Putinova politika (neo)imperiální a hrozí ruská vojenská invaze do okolních zemí? Tuto otázku si klade mladý polský filozof a sociolog Paweł Rojek. Palčivou otázku se snaží zodpovědět prizmatem tří základních geopolitických strategií, které vyvěrají z ruských dějin a vyjadřují různé typy ruské politické identity.

Zdroj: pixabay.comZdroj: pixabay.com

První koncepcí je představa Ruska jako součásti Západu, tedy koncepce společensko-politické modernizace směrem k ustavení liberální demokracie západního typu. Tento přístup převládal v ruské zahraniční i vnitřní politice v 90. letech v éře Borise Jelcina, ale dnes je naopak vnímán jako příčina všech vnitřních problémů. Druhou koncepcí je tzv. eurasianismus, spojený se jménem intelektuálního tvůrce ruské imperiální geopolitické strategie Alexandra Dugina. Cílem eurasianistů je vybudovat silný geopolitický celek Eurasie, jenž se stane silnějším než USA a získá tak pozici faktického globálního hegemona. Rusko by v něm zaujímalo ústřední geopolitické postavení s ohledem na „středovou“ pozici. Zásadní je v této věci sblížení s Čínou a Evropou, ovládanou německo-francouzským tandemem. Eurasijský celek by svou silou na globální scéně pokořil angloamerický prostor, se kterým by nesdílel ani suchozemskou hranici.

Eurasianismus úzce navazuje na tradice ruského (pravoslavného, panslavistického i komunistického) mesianismu a vizi Moskvy jako „třetího Říma“ a předpokládá imperiální expanzi minimálně v prostoru bývalého SSSR. Třetí koncepcí je pak tzv. insularismus, neboli vize Ruska coby silné velmoci, která je však sama sebou, nesplývá se svým okolím, je pragmaticky orientovaná na především ekonomickou spolupráci s odlišnými partnery, a hlavně představuje silný stát dovnitř. Tato koncepce „Ruska-ostrova“ je spojena se jménem Vladislava Surkova, jenž má rovněž významný vliv na praktické formování Putinovy zahraniční politiky v posledních 15 letech. Historicky je spojena především s tradicemi ruského nacionalismu a Moskvy jako „druhého Konstantinopolu“ a představuje uzavření státu v hranicích Ruské federace po roce 1991 s tím, že kolem něj by měly ostatní postsovětské republiky představovat neutrální nárazníkové pásmo. Stoupencem této vize byl i Alexandr Solženicyn.

http://s15.postimg.org/rfmhjygzf/rojek_Rusko.jpg

Nutno si položit otázku, která z těchto koncepcí získává v kontextu stávající politiky Kremlu největší průchod. V souvislosti s anexí Krymu a boji na východní Ukrajině často zaznívá, že Rusko směřuje k revitalizaci neoimperiálních aspirací. Eurasianistické koncepci by pak odpovídal i vznik Eurasijské unie, ekonomicky integrující postsovětské republiky. Rojek však správně připomíná, že podobným vizím by nasvědčovalo spíš přímé vojenské zapojení Ruska do ukrajinského konfliktu, než hybridní válka s účastí neoznačených ruských vojáků a techniky. A navíc obhajoba anexe Krymu ochranou ruskojazyčného obyvatelstva sahá k tradičním zdrojům ruského nacionalismu než k mesianistickým tradicím ruské imperiální politiky coby šíření ruské kultury do světa. Rojek tak dochází k závěru, že očekávání eurasianistů, kteří předpokládali po anexi Krymu od Putina rázné kroky k zásadní imperiální konfrontaci se Západem, byli hořce zklamáni tím, že toto úsilí skončilo „na půli cesty“ a Putin dal místo toho přednost uzavření mírových dohod v Minsku...

Tento úsudek je jistě relevantní, nicméně třeba podotknout, že neoimperiální politika Putinova vedení se nemusí nutně realizovat skrze bezprostřední užití síly v danou chvíli, nicméně vztahovat se na dosažení dlouhodobých strategických cílů. Vytvoření Eurasijské unie je jednoznačným dokladem toho, že saturace hospodářských zájmů Ruska nemusí být zcela oddělena od rozšíření geopolitické sféry vlivu. Ukrajinský konflikt stále doutná a nemožno učinit definitivní závěr, že Putinovo vedení nepřistoupí k přímému vojenskému zásahu v momentě, kdy by reálně hrozilo rozšiřování západního geopolitického perimetru do postsovětského prostoru. A především, příhodnými podmínkami k naplňování neomperiálních strategií není stav vnitropolitické konsolidace a důvěry obyvatelstva stávajícímu vedení, ale naopak stav společenského chaosu a hospodářského úpadku Ruska, jak sám Rojek dokumentuje řadou historických poukazů. Právě ochotu nechat se ponižovat západními velmocemi vyčítá dlouhodobě Putinovu vedení komunistická a nacionalistická opozice. Účinky protiruských sankcí a pokles cen ropy i hodnoty rublu mohou vytvářet příhodné strukturální podmínky pro nástup imperiálních ambicí.

Zbývá si tedy položit ještě jednu otázku, kterou si už autor neklade, tj. jak může Západ tomuto scénáři předcházet a bránit? Oslabování ekonomického i politického tlaku a podcenění vojenského odstrašení skrze nezvyšování výdajů na obranu vhodné nástroje nepředstavuje, neboť příhodnými podmínkami pro uskutečnění neoimperiálního eurasijského projektu je naopak politicky a ekonomicky slabý, vojensky impotentní, a hlavně nejednotný a rozhádaný Západ. Naopak silný a jednotný Západ představuje pro Rusko globálního konkurenta, z kterého mají kremelští vládci respekt a uzavírání se před ním je pro ně stále lákavější a nosnější vizí než konfrontace. Takového stavu však lze dosáhnout jen tehdy, pokud naopak nebudou západní velmoci zasahovat do vnitropolitických záležitostí Ruska s cílem jeho pozápadňování a demokratizace.

Podobné úsilí totiž může být vnímáno jako ohrožení ruské národní identity a ruského státu a nahlíženo jako hrozba, s níž se lze vypořádat jedině silou. Zda je dnešní Putinovo Rusko demokratickou zemí a zda Rusko vůbec může být demokratické jsou složité otázky, které se nedají jednoznačně zodpovědět. Co se však zodpovědět dá, je otázka, jaké Rusko chce Západ mít. A naším zájmem nemusí být nutně Rusko demokratické, ale rozhodně Rusko, které nás neohrožuje. Mezi těmito dvěma tendencemi pak není přímá úměra. Rojkův historicko-filozofický výklad zdrojů ruského politického chování dodává tomuto tvrzení argumentační pozadí. Proto by publikace Pawła Rojka neměla být opomenuta nikým, kdo si tyto otázky klade.

Jak citovat tento text?

Hanáček, Vladimír. Rojek, Paweł: Prokletí impéria (recenze) [online]. E-polis.cz, 6. únor 2016. [cit. 2017-10-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/rojek-pawe-prokleti-imperia-recenze.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3 hvězdiček / Hodnoceno: 2x


Přidat komentář

Vložit komentář




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(