Maltský stranický systém a bipartismus

 21. červen 2013  Zdeněk Schreil   komentáře

Problematika politických stran a stranických systémů je jednou z nejživějších a zároveň nejkomplikovanějších subdisciplín politologie. Snad u žádné jiné není tak patrná absence obecné teorie (ať už politické strany jako takové či při definování stranických systémů) a jen málokterá z nich je natolik spojena s empiricko-analytickým výzkumem. V následujícím textu se budeme věnovat jednomu konkrétnímu stranicko-politickému systému, a sice systému dvoustranickému neboli bipartismu. Jako modelový příklad nám poslouží stranický systém Maltské republiky.

Zdroj: pixabay.comZdroj: pixabay.com

Nejprve si představíme politický vývoj Malty, přičemž se soustředíme na politické strany. Dále se zaměříme na problematiku stranicko-politického systému a maltských politických stran samotných, především v intencích typologie Giovanni Sartoriho. Ten ve své knize Strany a stranické systémy jako nejlepší příklady států se systémem dvou stran jmenuje Anglii, USA a Nový Zéland. Maltu pravděpodobně vzhledem k datu vydání zmiňované práce neuvádí.

Rovněž v české politologické literatuře není malým státům věnována dostatečná pozornost, přitom lze nalézt řadu zajímavých případů, které jistě stojí za hlubší prozkoumání. Například právě maltský politický, potažmo stranický systém, je v řadě aspektů specifický a jedná se o zajímavou případovou studii. Ačkoliv si následující text neklade za cíl podat vyčerpávající analýzu politického systému Malty, všímá si za účelem ucelenějšího popisu jejího stranického systému i dalších hledisek maltské politiky.

Politická situace na Maltě 1814-2008

Po uzavření pařížské mírové smlouvy se Malta stala v roce 1814 součástí britského impéria. Pro Brity se jednalo o velice významnou vojenskou základnu ve Středozemí. Nejvyšším představitelem byl generální guvernér, vždy rodilý Brit, odpovědný pouze britskému králi a neomezovaný místními institucemi. Prvním se stal generálporučík a bývalý člen parlamentu Thomas Maitland (Malťany později nazývaný „král Tom“), který okamžitě začal se zaváděním britských zákonů, a dokonce zrušil tradiční maltský samosprávný úřad Univerzitá. V průběhu 19. století sice bylo dosaženo určitých stupňů autonomie, časem však byly guvernérem všechny pod různými záminkami zrušeny.

V roce 1835 byla zřízena osmičlenná Vládní rada, jakýsi poradní orgán guvernéra (jen dva její členové však byli Malťané). Rada byla v roce 1849 zreformována a stal se z ní zákonodárný orgán. Počet členů byl zvýšen na osmnáct; deset nominovaných a osm volených ve všeobecných volbách, přičemž platilo, že minimálně pět nominovaných členů musí pocházet z místního obyvatelstva. I když tak měli Malťané většinu v Radě, Britové si ponechali právo veta (srov. Kubát 2008: 122).

Strategická důležitost ostrova (v letech 1853-1856 sloužil jako základna pro zásobování britský vojáků v Krymské válce) z vojenského i obchodního hlediska vzrostla v roce 1869 po otevření Suezského průplavu. Přesto samotní Malťané z námořního obchodu příliš zisku neměli. Nadřazenost nových vládců a snaha o poangličťování (jako úřední jazyk byla určena angličtina) vzbudily pochopitelně odpor u vyšších vrstev místního obyvatelstva. To se totiž vzdělávalo a hovořilo v italštině (Malťané udržovali úzké kontakty například se Sicilským královstvím). Místní maltština byla tehdy brána jen jako dialekt.

I když se díky vojenskému a obchodnímu významu na Maltě zvýšila životních úroveň místních obyvatel (byli zaměstnáni především na stavbách vojenských objektů a loděnic a pokrok přišel i do zemědělství), Malťané nepřestávali usilovat o národní sebeurčení.

V roce 1880 založil Fortunatto Mizzi tzv. Anti-reformní stranu, jedno z prvních maltských politických hnutí. Strana vystupovala proti snahám britských vládců o poangličťování země (jak ve smyslu jazyka, tak i tradičních národních hodnot) a jejich zasahování do soudního a vzdělávacího systému. Hlásila se naopak k tradičním středomořským hodnotám, tehdy zosobněným hlavně koncepcí tzv. italianità (srov. Kubát 2008: 134). Značná část příznivců a členů Anti-reformní strany, včetně Mizziho samotného, byla totiž proitalsky orientovaná. Hlavním cílem pak zůstávalo osamostatnění Malty od britské nadvlády. Až do druhé světové války se tak strana profilovala jako proitalsky orientovaná (upřednostňovala italskou kulturu a prosazovala zavedení italštiny vedle angličtiny jako úředního jazyka) a hlásila se k tzv. liberálnímu konstitucionalismu. Právě proitalská orientace vedla zpočátku ke konfliktům mezi Mizzim a církví, která byla jinak významným spojencem Anti-reformní strany (díky dlouhé vládě rytířského řádu johanitů mělo na Maltě dlouhou tradici křesťanství, přesněji římskokatolické vyznání). Postupem času se strana rozštěpila na radikály a umírněné, kteří podporovali spolupráci s koloniální vládou. Rozpory přetrvávaly i během první světové války, ve které Malta opět sehrála významnou roli – byli zde ošetřováni zranění vojáci Dohody (zejména po neúspěšné dardanelské ofenzívě). Do voleb uskutečněných v roce 1921 už pak šly místo jedné strany dvě: umírněnější Maltská politická unie (Unjoni Politika Maltija UPM) a radikálnější Demokratická Národní strana (Partit Demokratiku Nazzjonalista PDN), vedená synem Fortunatta Mizziho Enricem.

Po konci války v zemi propukla hospodářská krize, neboť značná část obyvatel byla zaměstnána v institucích souvisejících s válečným průmyslem. Špatná ekonomická situace vyústila v nepokoje. 7. června roku 1919 dokonce proběhly demonstrace nespokojených obyvatel, proti kterým zasáhlo britské vojsko, a při střetech zemřeli čtyři lidé. Tato událost je dnes nazývána jako Revolta sedmého června.

Snahy Malťanů o sebeurčení a zrovnoprávnění maltštiny s angličtinou zesílily. Ještě toho roku bylo založeno Národní shromáždění a v roce 1921 vznikla nová ústava, která dávala Malťanům do rukou správu vnitřních věcí, zatímco Britové si ponechali otázku zahraniční politiky. Malťané byli poprvé oficiálně uznáni za národ a dostalo se jim určité míry autonomie. Vedle sebe fungoval místní maltský politický systém a britský koloniální. (srov. Castillo 2005: 142-143). Britský systém představoval především úřad guvernéra; maltský tvořila vláda v čele s premiérem odpovědná maltskému (tehdy dvoukomorovému) parlamentu a podřízená guvernérovi.

Ve volebním roce 1921 se zformovaly další dvě významné politické strany, které spolu s nacionalisty představovaly tehdejší nejsilnější politická uskupení. První z nich byla Konstituční strana (CON), vzniklá sloučením Anglo-maltské strany a Maltské konstituční strany. Šlo o probritsky orientovanou stranu, která prosazovala, aby úředními jazyky byla angličtina s maltštinou. Oproti proitalsky orientovaným nacionalistům nebyla jejím cílem nezávislost Malty na britském impériu.

Z předchozího výkladu je zřejmé, že jazyková otázka byla na Maltě intenzivně vnímána a diskutována. Pro naše zkoumání je důležité, že v té době byly úředními jazyky na Maltě angličtina a italština, tedy jazyky vyšších tříd.

Tímto faktem se hojně oháněli zakladatelé (a i dnešní aktivní členové) nově ustanovené Strany práce Malty neboli Labouristické strany (Partit Labourista, PL). Tato strana šla v duchu klasických stran práce. Obhajovala zájmy nižších tříd (které mluvili maltštinou) a pracujících. Ve svých prohlášeních se odkazovala (a dodnes odkazuje) na krvavé potlačení protestujících a hladovějících maltských dělníků britskými vojáky během Revolty sedmého června. Zastupovala také odbory a velký význam v jejich programu mělo samozřejmě katolictví. Do voleb šla pod vedením plukovníka Williama Savona.

Ve volbách v roce 1921 jasně zvítězila CON, která utvořila koalici s labouristy. Obě strany šly ve společné koalici i do následujících voleb v roce 1924. V těch však opět jasně vyhrála CON a labouristé získali jen několik křesel (do parlamentu se nedostal ani plukovník Savon).

Mezitím nacionalisté pragmaticky víceméně urovnali své rozpory a do voleb v roce 1927 už šli pod názvem Národní strana (Partit Nazzjonalista, PN). S různými změnami v členské základně tato strana působí v maltské politice dodnes. (srov. Kubát 2008: 134)

Nicméně vítězem se opět stala CON s relativní většinou 15 z 27 křesel. Labouristé nabídku na spolupráci odmítli. Podporu vládě konstitucionalistů vyslovili jen tři její poslanci, což konstitucionalistům umožnilo získat ústavní většinu. Vláda CON tak byla velice nejistá. Do toho navíc narůstaly neshody mezi vládou a katolickou církví.

Vládě pak zlomila vaz na první pohled triviální aféra. Františkánský biskup italského původu z maltského Gozo vyslal do Itálie na misi svého podřízeného – Malťana. Na první pohled nevýznamná záležitost uvnitř církve záhy získala podobu konfliktu dvou národností. Napětí cirkulovalo a zvedla se vlna protestů jak mezi lidem, tak i ze strany labouristů. Konstitucionalisté nebyli schopni na situaci adekvátně zareagovat. Britové, již tak dost znepokojení vývojem událostí v Itálii, kde se k moci dostal Mussollini, využili pastýřského listu adresovaného všem voličům katolického vyznání. V něm biskupové naléhali, aby voliči nepodporovali konstitucionalisty, a oficiálně pověřili Stricklanda sestavením a řízením úřednické vlády do příštích řádných voleb (Rudolf, Berg 2010: 213).

Po nepokojích v roce 1930, které následovaly po volbách a propuknutí světové hospodářské krize, byla pozastavena platnost ústavy a o tři roky později definitivně zrušena Brity. Malta se tak opět stala čistě kolonií. Maltské vyšší vrstvy a inteligence tím byly pochopitelně rozčarovány a tím více začaly sympatizovat s Mussolliniho fašistickou Itálií.

Znepokojení Britové pak, aby si naklonili místní obyvatele, prohlásili jedinými oficiálními jazyky ostrova maltštinu spolu s angličtinou. Přijetí nové ústavy navíc zabránilo vypuknutí druhé světové války.

CON až do roku 1939 zůstala v opozici. Tehdy naposledy vyhrála volby (získala 6 z 10 křesel – na tento počet byl snížen počet křesel v parlamentu), avšak voleb v roce 1945 se již neúčastnila. Po válce sílily antibritské nálady a lidé stále hlasitěji volali po nezávislosti. Probritští konstitucionalisté se pokusili o reorganizaci a reformu strany, ale ve volbách v roce 1953 utrpěli porážku a strana se rozpadla.

Během války měla potíže také PN, která sice vyhrála volby v roce 1932, nicméně její proitalská orientace (s níž přebrala i fašistickou orientaci) znepokojovala Brity natolik, že vládu suspendovala. Navíc někteří vrcholní představitelé PN, včetně Enrica Mizziho, byli za styky s italskými fašisty zatčeni a internováni v Ugandě. Po konci války se Mizzi a další vrátili a usilovali o posílení strany. Během 50. let se soustředili na prosazení nezávislosti Malty a postupně opouštěli proitalské tendence.

Rovněž labouristé se nevyhnuli rozkolům uvnitř strany. Ty vedly k tomu, že se strana rozpadla na Maltskou labouristickou stranu (MLP) a Maltskou dělnickou stranu
(MWP)[1], která v roce 1950 podpořila menšinovou vládu Nacionalistů. MWP se však v polovině 50. let rozpadla a její voliči se vrátili k MLP, která v této podobě působí v politice dodnes.

Labouristům se v následujících letech dařilo. Kromě voleb v letech 1950 (PN využila rozkolu uvnitř MLP a vytvořila menšinovou vládu), 1962 (strana ztratila především kvůli konfliktu s církví, dodnes se labouristé soustředí na pracující a odbory a církev podporuje spíše PN) a 1966 se jim podařilo do roku 1987 vyhrát všechny parlamentní volby včetně těch v roce 1945, které PN bojkotovala.

Důležitým faktem pro náš text je, že ve všech třech případech, kdy nezvítězili ve volbách labouristé, sestavovala vládu Národní strana. To znamená, že žádná jiná strana mimo těchto dvou nestála v čele vlády, ani nebyla ve vládní koalici. A především, žádná jiná strana nikdy od roku 1966 nezískala dostatek hlasů na to, aby se dostala do parlamentu.

Tabulka: 1 Politické složení parlamentu v letech 1966-2008

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rok

 

 

Strany a jejich získaná křesla

 

 

Počet křesel v parlamentu

 

 

1966

 

 

PN – 28, MLP – 22

 

 

50

 

 

1971

 

 

MLP – 29, PN – 26

 

 

55

 

 

1976

 

 

MLP – 34, PN – 31

 

 

65

 

 

1981

 

 

MLP – 34, PN – 31

 

 

65

 

 

1987

 

 

PN – 35, MLP – 34

 

 

69

 

 

1992

 

 

PN – 34, MLP – 31

 

 

69

 

 

1996

 

 

MLP – 35, PN – 34

 

 

69

 

 

1998

 

 

PN – 35, MLP – 30

 

 

65

 

 

2003

 

 

PN – 35, MLP – 30

 

 

65

 

 

2008

 

 

PN – 35, MLP – 34

 

 

69

 

 

Zdroj: http://www.doi.gov.mt/en/islands/lists/list7.asp, k 1. 7. 2008.

Malta získala nezávislost v roce 1964, ale nadále zůstala součástí Commonwealthu –hlavou státu je britský panovník zastupovaný guvernérem. Britové si na ostrově také směli ponechat vojenské základny na příštích deset let (poslední jejich vojáci opustili ostrov až v roce 1979). Roku 1974 byl na Maltě zrušen systém konstituční monarchie a vyhlášena republika.

Volby v roce 1987 byly významné nejen proto, že se k moci opět dostala PN, ale i proto, že po jejím vítězství Malta oficiálně požádala o vstup do Evropské unie. Byla to priorita vládní Národní strany. Roku 1989 část bývalých členů MLP založila spolu ekologickými aktivisty stranu Demokratická alternativa (Alternativa Demokratika, AD) (Hirzcy, Lane 1999).

Devadesátá léta a první desetiletí 21. století byly ve znamení dominance Národní strany. Labouristům se podařilo uspět pouze v roce 1996. V květnu 2004 pak Malta vstoupila do EU a v roce 2008 zavedla společnou evropskou měnu.

Maltský politický systém

V současné době je země parlamentní republikou, maltský parlament (Sněmovna reprezentantů) je jednokomorový a má 69 členů volených na pět let. Členy parlamentu jsou všichni ministři vlády a parlamentní tajemníci příslušní pro jednotlivé resorty. Vládní kabinet totiž netvoří jen ministři, ale i parlamentní tajemníci a stálí tajemníci, které jmenuje prezident z řad poslanců, a kteří mají za úkol asistovat ministrům. Zajímavostí je, že řada členů parlamentu se snaží udržet si civilní zaměstnání, aby se příliš nevzdálila každodennímu životu a udržela si nezávislost.

Vládní kabinet je odpovědný parlamentu, tato odpovědnost se projevuje dvojím způsobem. V prvním případě jde o proces vzniku kabinetu – prezident jmenuje jednoho z poslanců premiérem (který je dle jeho mínění nejlépe schopen získat většinu poslanců) a na jeho návrh pak jednotlivé ministry. V druhém případě jde o votum důvěry, které parlament může kdykoliv přijmout, také většinou svých hlasů (Kubát, 2008: 127). Tato závislost vlády na parlamentu je důvodem stranického systému, který je tématem našeho textu. Jak si později ještě ukážeme, po volbách má v parlamentu vždy většinu jedna ze dvou hlavních politických stran, a proto premiér, většinou lídr vítězné strany, sestaví jednobarevnou vládu, která se může opřít o silný mandát v parlamentu.

V čele státu stojí prezident volený v nepřímé volbě (parlamentem) na pětileté volební období, který má velice omezené pravomoci – jde o jednoho z nejslabších prezidentů v evropských politických systémech. Od 4. dubna 2009 je prezidentem Malty George Abela. Výkonnou moc má vláda v čele s premiérem, kterého jmenuje prezident.

Volby v roce 2008 a stranickopolitická soutěž na Maltě

V parlamentních volbách uskutečněných 8. 3. 2008 si všechna křesla rozdělily Národní strana a Labouristická strana. Dnes, stejně jako v průběhu druhé poloviny 20. století, jde o dvě dlouhodobě nejsilnější politické strany na Maltě. Voleb se účastnily i další partaje, nicméně pohled na výsledky v níže zobrazené tabulce nám jasně ukazuje, kdo je v maltské stranické soutěži tím hlavním hráčem a proč je Malta řazena mezi země s dvoustranickým systémem.

Tabulka 2: Výsledek parlamentních voleb v roce 2008

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Název strany

 

 

Počet získaných hlasů

 

 

Procento získaných hlasů

 

 

Počet křesel v parlamentu

 

 

Národní strana

 

 

143 468

 

 

49,34

 

 

35

 

 

Maltská labouristická strana

 

 

141 888

 

 

48,79

 

 

34

 

 

Demokratická alternativa

 

 

3 810

 

 

1,31

 

 

0

 

 

Národní akce[2]

 

 

1 461

 

 

0,5

 

 

0

 

 

Ostatní

 

 

172

 

 

0,06

 

 

0

 

 

Zdroj: http://www.maltadata.com/parties.htm

Národní strana a Labouristická strana získaly těsně pod 50 % odevzdaných hlasů, přičemž NP zvítězila tou nejtěsnější možnou většinou.

Výsledek posledních parlamentních voleb (a těsné vítězství PN) dokazují pravdivost několika poznatků, na které upozorňuje politolog Wolfgang Hirczy, a sice, že ve volbách na Maltě má maximální váhu a dopad každý odevzdaný hlas, neboť počet hlasů, které kandidát ke svému zvolení potřebuje, je velmi nízký (Hirzcy 1995: 261).

Na Maltě jsou hlasy přepočítávány podle systému jednoho přenosného hlasu (single transferable vote, STV), který představuje specifickou kategorii náležející dle většiny autorů k poměrným volebním systémům. I když je základní princip STV společný pro všechny země, v nichž se používá, nalezneme různé menší odchylky. My se zaměříme na maltskou variantu, abychom si ukázali, jak moc je volební systém důležitý pro naše další zkoumání.

Volič disponuje jedním hlasem, který udělí konkrétnímu kandidátovi a označí jej číslem 1. Následně může označit další kandidáty čísly 2, 3, 4 atd., čímž určí, kterému dalšímu kandidátovi má být jeho hlas přenesen, pokud ten, kterého označil číslem 1, tento hlas nevyužije. V případě, že první kandidát získal dostatečný počet hlasů ke zvolení, tj. počet hlasů odpovídající Droopově kvótě, jsou hlasy, které získal, přenášeny v souladu s následujícími preferencemi jeho voličů. Pokud nejsou obsazena všechna místa ve volebním obvodě a není již možné přenášet hlasy zvolených kandidátů, je eliminován kandidát s nejmenším počtem hlasů. Preference takového kandidáta od čísla 2 jsou pak přenášeny kandidátům označeným následujícími preferencemi. Volič tak má jistotu, že pokud využil možnosti určit následující preference, jeho hlas bude využit (Chytilek, Šedo, Lebeda, Čaloud 2009: 220-221). Jak vidíme, STV je typ volebního systému, kterým voliči volí primárně kandidáty a nikoli strany. A to je další věc typická pro maltskou stranickopolitickou soutěž.

Maltská varianta STV je specifická proměnlivým počtem volených poslanců (65 nebo 69). Dodatečné mandáty jsou přidány straně, která nezískala absolutní většinu mandátů, pokud obdržela absolutní většinu prvních preferencí nebo získala relativní většinu prvních preferencí a zároveň v parlamentu jsou zastoupeny pouze dvě strany – což je právě případ Malty (Chytilek, Šedo, Lebeda, Čaloud 2009: s. 225-226). Naposledy bylo tohoto pravidla použito právě ve volbách v roce 2008.

Vládní Nacionalistická strana měla ve volebním období 2008-2013 v parlamentu nejtěsnější možnou většinu. To jen dokazuje další Hirzcyho komentář o nutnosti stran mobilizovat vlastní voličskou základnu. Ta je faktorem rozhodujícím o úspěchu či neúspěchu ve volbách, ve kterých rozhoduje každý hlas (Hirzcy 1995: 261). STV, používaný na Maltě, to jen dokazuje. A protože maltské volební obvody jsou velmi malé (o méně jak 20 000 lidech), jen výjimečně dojde k eliminaci kandidáta s nejmenším počtem hlasů.

S tím souvidí dvě důležité charakteristiky zdejšího elektorátu. Za prvé, země má neobyčejně vysokou volební účast, a to jak ve volbách národních, tak i do evropských institucí. Například v maltských parlamentních volbách v roce 2008 činila volební účast 93,3 % oprávněných voličů a v posledních třiceti letech neklesla pod 90 %. Volební účast obecně méně „populárních“ voleb do Evropského parlamentu (v němž Malta obsazuje 4 křesla) pak byla téměř 79 %. Do parlamentu se opět dostali jen kandidáti PN a MLP (z každé strany dva). Hlavní důvod vysoké volební účasti v parlamentních volbách je spojen s podobou politického systému země. Jak jsme si představili výše, premiér i jeho kabinet pocházejí z řad poslanců. Maltští voliči se tudíž podílejí na sestavování vlády zásadním způsobem, který souvisí s druhým bodem.

Ten spočívá v tom, že maltská voličská obec je silně polarizovaná, jen málo voličů je nerozhodnutých a změna preferencí od jedné strany k druhé není příliš pravděpodobná. To znamená, že pro volební úspěch strany je zásadní mobilizace stávajících příznivců. Jedna ze základních funkcí politických stran, a sice funkce mobilizační, je u maltského polarizovaného a aktivně participujícího elektorátu zvláště výrazná a přímo souvisí s volebním úspěchem/neúspěchem strany. Voliči tedy mívají jasno v tom, kterou stranu budou volit, a rozhodují se především o osobě kandidáta, kterému dají svůj hlas. Vzhledem k nízkému počtu poslanců tak mohou mít jistou představu, koho zvolí jako člena vlády (viz předchozí bod a podoba politického systému). S tím souvisí i fakt, že jednotliví kandidáti ze stejné strany si ve volbách konkurují navzájem. Je vhodné upozornit, že na Maltě je parlament jedinou ústřední státní institucí, do které se konají přímé všeobecné volby.

Polarizace politických stran a jejich voličů se zřetelně projevuje ve volebních kampaních, které mají často značně konfrontační charakter. Neobvyklá nejsou vzájemná osočování představitelů jednotlivých stran. Dle Hirzcyho například nacionalisté označují labouristy za sabotéry a konspirátory, zatímco labouristé mluví o členech NP jako o zločincích a diktátorech (Hirzcy 1995: 259 dle Howe, 1987: 240).

Polarizace voličů se odráží v polarizaci programatiky politických stran. Obě strany jsou striktně odlišné ve svých postojích jak v domácí, tak i v zahraniční politice. Například MLP ve volebním roce 2008 hrála na euroskeptickou strunu, což se však nesetkalo s odezvou, a labouristé svůj euroskeptický apel postupně otupili (Pace 2008: 377). Postoje stran zůstávají konzervativní a víceméně neměnné, a tudíž pro voliče jasně čitelné. Ti tak mají jasno, kterou stranu si vybrat. I proto nemají ostré slovní (v ojedinělých případech i fyzické) výměny názorů a osočování příliš vliv na přetáhnutí voličů z jednoho tábora do druhého.

Programatika nejsilnějších maltských politických stran

Národní strana je pravicová strana křesťansko-demokratického typu, která se orientuje na prosazování menší úlohy státu v hospodářství. Vyzdvihuje individuální svobodu jednotlivce, kterému by měl být dán dostatek prostoru pro osobní a kariérní rozvoj, a vyslovuje podporu různým dobrovolným organizacím. Silnou roli ve straně samozřejmě hrají klasické křesťanské ideje. Jde o stranu silně proevropsky orientovanou (jak jsme si již řekli, vstup do EU byl jednou z priorit její vlády v osmdesátých letech), v Evropském parlamentu patří do Evropské lidové strany. NP v zahraniční politice obecně prosazuje silnou angažovanost Malty v mezinárodních organizacích (např. silně prosazovala otevřenou spolupráci země s NATO). Strana oslovuje především střední třídu a oporu má v katolické církvi.

Labouristická strana oproti tomu prosazuje silný sociální stát a sociálně spravedlivou společnost. Požaduje reformu daňového systému tak, aby vláda mohla zodpovědně nakládat s penězi poplatníků a směrovat je tam, kde budou nejvíce potřeba. V zahraniční politice prosazuje neutralitu a dlouhou dobu šlo o značně euroskeptickou stranu, která byla proti vstupu do EU (chtěla pouze partnerství Malty s EU). V 80. letech jako vládní strana navazovala přátelské kontakty se zeměmi Východního bloku a Kadáffího Libyí. V evropském parlamentu patří labouristé do Strany evropských socialistů. Labouristická strana zůstala věrna svým idejím z dob svého založení – obhajuje zájmy pracujících, nikdy však neobhajovala třídní boj. V 50. letech 20. století prosazovala připojení k Velké Británii.

Třetí nejsilnější stranou (avšak mající značný odstup od prvních dvou) je levicová Demokratická alternativa, která se hlásí k tradičním stranám zelených. Prosazuje sociálně spravedlivou společnost, kterou má garantovat stát. Důležitá je pro ni občanská svoboda a rovnost, svoboda slova, vyznání, sexuální orientace atd. Velkou roli v jejich programu hraje samozřejmě ochrana životního prostředí, trvale udržitelný rozvoj a ekologická modernizace. Je členem Evropské strany zelených.

Volby v roce 2013; Maltský stranický systém – nejčistší model bipartismu?

Dle Sartoriho lze systém dvou politických stran vymezit jako soustavu dvou „velkých“ politických stran, které ztělesňují odlišné (opoziční) vládní alternativy, a v nepříliš dlouhých časových úsecích se alternují. Vítěz voleb pak sestavuje vládu sám, tzn. jde o systém nepředpokládající, a svým způsobem nevyžadující, koalice (Sartori 2005: 200).

Budeme-li uvažovat v intencích Sartoriho klasifikace a typologie, můžeme maltský stranický systém s klidem označit za systém dvou politických stran neboli bipartismus. Samozřejmě zvažujeme období počínaje volbami v roce 1966, tedy prvními parlamentními volbami po získání maltské nezávislosti na Británii. Od té doby se u moci střídaly MLP a PN. „Alternaci“ bychom dle Sartoriho měli chápat spíše jako předpoklad očekávání než vlastního výskytu střídání vlád. Potud se Sartoriho typologie shoduje s maltskou skutečností.

Sartori dále uvádí, že rozdíl mezi dvěma hlavními stranami je dost malý, nebo existuje dostatečná důvěra, že opoziční strana má šanci vytlačit vládnoucí stranu.  Sartori sám doplňuje, že podmínku „střídání u moci“ (stejně jako podmínku „samostatného vládnutí“) je nutné neaplikovat příliš rigidně (Sartori 2005: 200-202).

Podíváme-li se na minulé výsledky voleb jak v Sartorim uvedených „nejlepších příkladech“ států s bipartismem, tak i výsledky parlamentních voleb na Maltě, jasná dlouhodobá převaha některých stran by nás mohla vést k pochybnostem o tom, zda vůbec některé státy uvedené podmínky splňují. Právě z obavy, aby nám nedošly příklady, považuje toto vnímání Sartori za důležité.

Střídání u moci v maltském případě probíhalo za posledních padesát let pouze mezi labouristy a Národní stranou. Nicméně co se týče ideologické vzdálenosti, výše jsme si několikrát dokázali, že v tomto ohledu jsou strany značně polarizované, a pro voliče představují jasné alternativy. I na pravolevém politickém spektru se nacházejí pravicová PN a více nalevo orientovaná MLP na opačných stranách.

Autoři Fiala a Strmiska, kteří v knize Teorie politických stran podrobují v příslušné kapitole Sartoriho koncepci pečlivé kritice, se rovněž zaobírají vztahem mezi bipartismem a bipolaritou stranicko-politického uspořádání. V politologii je bipolarita spjata s předpokladem existence ideologické vzdálenosti.

Zatímco Sartori předpokládal u bipartismu relativně malou ideologickou vzdálenost mezi hlavními stranami, Fiala a Strmiska zdůrazňují, že strany mohou představovat jen určitou zvláštní variantu navzájem si blízkých stranicko-politických pólů, které však ve skutečnosti žádnými opravdovými plnohodnotnými póly nejsou. Odvolávají se přitom na rozbor kostarické stranicko-politické soustavy Oscara Fernandéze, který zdůrazňoval, že v tomto případě není bipolarita spojena s ideologickou polarizací, nýbrž s narůstajícím mimetismem charakterizujícím pozici a vztah obou hlavních stran.

Navíc pokud by si strany byly ideově blízké, mohly by se snadno stát pro voliče zaměnitelnými (Fiala, Strmiska 2009: 215-217). Toho se v případě PN a MLP obávat nemusíme. V maltském stranickém systému tudíž můžeme v klidu hovořit o dvou jasně vzdálených stranicko-politických pólech.

U Sartoriho koncepce je zajímavá problematika překrývání se charakteristiky formátu a typu dvoustranického systému. Tyto dva pojmy však nelze zaměňovat. O dvoustranickém formátu lze mluvit v případech, kdy se nevyskytuje žádná výše zmíněná třetí strana. Na Maltě v parlamentních volbách konaných od získání nezávislosti žádná jiná strana mimo PN a MLP nezískala dostatečný počet hlasů k sestavení případně participaci na vládě. Dokonce, jak jsme si již popsali dříve, žádná jiná strana se dokonce ani nedostala do parlamentu. Nevyskytuje se zde tudíž „rušivý element“ nějaké třetí strany, která by zásadním způsobem zasáhla do voleb a sestavování vlády (jako tomu bylo ve volbách v Británii v roce 2010). To znamená, že vítěz voleb vždy sestavuje sám jednobarevnou vládu.

Fiala se Strmiskou spatřují v Sartoriho koncepci dvoustranického formátu slabinu v tom, že: „Je zcela zbytečné a nesprávné uvažovat o dvoustranickém mechanismu v systému s mnohastranickým (více než dvoustranickým) formátem. Třetí strany buďto jsou, nebo naopak nejsou s to bránit hlavním stranám v ustavování jednobarevných vlád.“ (Fiala, Strmiska 2009: 210). V prvním případě nejde o dvoustranický systém a v druhém případě nejsou třetí strany relevantní, a tudíž se vlastně nepočítají. Rozebrání Sartoriho koncepce systému dvou politických stran sahá daleko za ambice tohoto článku, jehož cílem je pouze představit si maltský stranický systém.

Sartoriho typologie skutečně má omezený rozsah pro analýzu a zakomponování soudobých existujících stranických systémů teoreticky odpovídajících charakteristice systému dvou politických stran. Nicméně pokud bychom ji brali za ne zcela přesně vymezený systém, který dostatečně nepokrývá potřeby přesného vymezení a klasifikace systémů, které by mohly spadat do této kategorie, a vzaly si podobu maltského stranického systému, můžeme jej do Sartoriho typologie s klidným svědomím zařadit.

Máme zde systém, kde se stranické soutěže sice účastní více politických stran, nicméně dlouhodobě (a de facto v celých samostatných dějinách země) jde o soupeření mezi dvěma hlavními politickými stranami, v tomto případě Národní stranou a Maltskou labouristickou stranou. V každých volbách zvítězila jen jedna z těchto stran a pokaždé jí volební výsledek umožnil získat dostatečný počet křesel v parlamentu k tomu, aby mohla sestavit jednobarevnou vládu. Jak si dále ukážeme, po posledních volbách v březnu 2013 mají labouristé v parlamentu jednu z nejvýraznějších parlamentních většin v historii samostatné Malty.

Svou programatikou i skupinou voličů, které převážně oslovují, jsou strany značně odlišné, a proto lze hovořit o polarizovaném systému. Obě strany se navzájem střídají v čele vlády a byť v posledních letech vítězila PN, těsný výsledek parlamentních voleb z roku 2008 napověděl, že příští volby by mohly (a v souladu se Sartoriho koncepcí alternace měly) přinést vítězství labouristům. Nedávný výsledek předčasných parlamentních voleb uskutečněných 9. a 10. března 2013 nám dává za pravdu. Řádné parlamentní volby se vzhledem k pětiletému volebnímu cyklu měly skutečně konat tento rok, nicméně poté, co se vládě nepodařilo schválit rozpočet na rok 2013, oznámil předseda vlády Lawrence Gonzi vyhlášení předčasných voleb. Příčinou neúspěchu s prosazením rozpočtu pak bylo především rozložení sil v parlamentu. Jak jsme si řekli výše, PN měla po volbách v roce 2008 těsnou většinu jednoho hlasu a když se poslanec PN Franco Debono postavil proti, zatímco opoziční MLP hlasovala jednotně, byl návrh zamítnut. Se ziskem 55,1 % hlasů pak jasně zvítězili labouristé. PN získala 41,1 %, což (opět při vysoké volební účasti – přibližně 93 %) znamená rozdíl více než 35 000 hlasů. Labouristé tak po 15 letech budou znovu sestavovat vládu. Třetí Demokratická alternativa získala přibližně 1,8 % hlasů, což je sice mírný nárůst oproti předcházejícím volbám, přesto se opět do parlamentu nedostala. I poslední volby tedy byly pouze ve znamení boje mezi PN a MLP.

V zájmu dosažení úplnosti našeho zkoumání je třeba doplnit, že PN pravděpodobně uškodila aféra kolem maltského evropského komisaře Johna Dalliho (a člena PN), který byl jako první komisař v historii EU nucen odstoupit z funkce kvůli skandálu spojeného s tabákovým lobbingem. Dalli byl nahrazen jiným členem PN, Tonio Borgem. Borg byl dlouhá léta ministr pro místní záležitosti a těšil se značné popularitě u občanů, nicméně jeho jmenování do Evropské komise jej zcela odtrhlo od dění na domácí politické scéně.

Vzhledem k odstupu, který mají ostatní politické strany Malty, lze jen těžko předpokládat, že by do boje o většinu v parlamentu a právo sestavit vládu mohl zasáhnout ještě jiný hráč. Můžeme tedy souhlasit s irským politologem Peterem Mairem a prohlásit, že Malta má nejryzejší a plně mobilizovaný dvoustranický systém.

Odpovědná redaktorka: Nikola Klímová

Odpovědná korektorka: Zuzana Ledbová

Titulní obrázek převzat z:
http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/malta/

Poznámky

[1] MWP nebylo jediné uskupení, které se odtrhlo od MLP. V roce 1969 ze strany vystoupila část nejvíce militantních levicově orientovaných členů a založila Komunistickou stranu (COM), která se zatím účastnila jediných voleb – v roce 1987, v nichž získala 0,1 %.

[2] pravicová Azzjoni Nazzjonali byla aktivní jen v letech 2007-2010

Seznam zdrojů

Alternattiva Demokratika, The Green Party, Principles ( http://www.alternattiva.org/principles/ ).

Castillo, D. (2005): The Maltese Cross: A Strategic History of Malta (Contributions in Military Studies), Praeger Security International, Westport.

Elections in Malta: The Single-Transferable-Vote System in Action, 1921 – 2009 (2009)  (http://www.maltadata.com/np-total.htm ).

Fiala, P., Strmiska, M. (2009): Teorie politických stran, Brno, Barrister & Principal.

Hirzcy, W. (2005): Explaining near-universal turnout: The case of Malta, in: European Journal of Political Research 27: 255-272.

Hirzcy, W., Lane, J. C. (1999): Malta: STV in a Two-Party Systém, online (http://www.maltadata.com/2pty.htm ).

Chytilek, D., Šedo, J., Lebeda, T., Čaloud, R. (2009): Volební systémy, Praha, Portál

Kubát, M. (2008): Politický systém Malty, in: D. Šanc, M. Ženíšek: Commonwealth. Z perspektivy politické vědy, Plzeň, Aleš Čeněk.

Maire, P. (2005): Party System Change, in: R. S. Katz – W. J. Crotty: Handbook of Party Politics, London, SAGE Publications Ltd.

Maltese Labour Party (http://election.josephmuscat.com/ ).

Mellieha, online (http://www.mellieha.com/pn/ ).

Pace, R. (2008): Malta’s Cliff Hanger Election: Epilogue or a Turning Point?, Agora Without Frontiers Volume 13 (4) 2008: 376-393.

Partit Nazzjonalista (http://www.pn.org.mt/home.asp?lang=en ).

Reuters (2013): Malta's Labour Party wins national election, Reuters 15. březen,
online (http://www.reuters.com/article/2013/03/10/us-malta-election idUSBRE92904J20130310 ).

Rudolf, U. J., Berg, W. G. (2010): Historical Dictionary of Malta, Scarecrow Press, Maryland

Sartori, G. (2005): Strany a stranické systémy, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury.

Voter turnout data for Malta (2011) ( http://www.idea.int/vt/countryview.cfm?CountryCode=MT ).

Jak citovat tento text?

Schreil, Zdeněk. Maltský stranický systém a bipartismus [online]. E-polis.cz, 21. červen 2013. [cit. 2024-03-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/maltsky-stranicky-system-a-bipartismus.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 1x


Přidat komentář

Vložit komentář