Volební systém Austrálie na příkladu parlamentních voleb v roce 2007

 27. říjen 2008  Bc. David Zrostlík   komentáře

Cílem této práce je představit fungování volebního systému Austrálie na pozadí posledních voleb do Senátu a Sněmovny reprezentantů australského parlamentu v listopadu roku 2007. Nedílnou součástí bude rovněž stručné představení obou komor parlamentu společně s hlavními politickými proudy, které spolu při volbách vždy v posledních letech soupeří. Po představení samotného volebního systému zdůrazním výsledky posledních voleb a pokusím se nastínit další možný vývoj ve volebního systému a s ním spojené postavení dvou hlavních politických stran (resp. strany a koalice).

Volební systém Austrálie na příkladu parlamentních voleb v roce 2007Volební systém Austrálie na příkladu parlamentních voleb v roce 2007

1. Úvod

Cílem této práce je představit fungování volebního systému Austrálie na pozadí posledních voleb do Senátu a Sněmovny reprezentantů australského parlamentu v listopadu roku 2007. Nedílnou součástí bude rovněž stručné představení obou komor parlamentu společně s hlavními politickými proudy, které spolu při volbách vždy v posledních letech soupeří. Po představení samotného volebního systému zdůrazním výsledky posledních voleb a pokusím se nastínit další možný vývoj ve volebního systému a s ním spojené postavení dvou hlavních politických stran (resp. strany a koalice).

Na úvod je třeba říci, že Austrálie je konstituční monarchií se statutem britského dominia v rámci Společenství národů (Commonwealthu). Austrálie je státním uspořádáním federací. Na rozdíl od Spojeného království Velké Británie a Severního Irska má Austrálie psanou ústavu. I přes tuto skutečnost se může pyšnit velkým vlivem tradice a zvyků v oblasti politické kultury. Tyto dohody a zvyky jsou dodržovány všemi politickými aktéry. Jako příklad bychom mohli uvést systém dvou stran (po britském vzoru), kde na jedné straně politického spektra působí socialistická strana a na straně druhé koalice dvou konzervativně-liberálních stran. V důsledku tohoto dělení se vytváří poměrně stabilní vlády s existencí stínového kabinetu (ŠANC, 2007: 32).

2. Volební systém Austrálie

Právo volit do obou komor federálního parlamentu (i do státních parlamentů) mají všichni občané Australského svazu, kteří přesáhli věkovou hranici 18 let a kteří se zaregistrovali jako voliči. Zajímavostí je, že pasivní volební právo mají rovněž všichni občané starší 18 let, kteří mohou volit. Specifickým rysem je i povinnost účastnit se voleb [1] . Členství v obou komorách zároveň je nepřípustné. Člen parlamentu nesmí být zaměstnán ve federálních nebo státních službách s výjimkou postu ministra (ŠANC, 2007:49-50).

2.1. Sněmovna reprezentantů

Dolní komora australského parlamentu bývá někdy také nazývána sněmovnou lidu (People´s house) či vládní sněmovnou (House of Government). Sněmovna reprezentantů má 150 členů a je volena na tři roky. Jelikož je Austrálie federací, jednotlivé státy a teritoria jsou zastoupeny ve Sněmovně reprezentantů proporčně. Nový Jižní Wales obsazuje 49 křesel, Viktoria 37, Queensland 29, Západní Austrálie 15, Jižní Austrálie 11, Tasmánie 5, Teritorium hlavního města 2 a Severní teritorium také 2 křesla [2] . Jednání sněmovny řídí předseda, který je zvolen na prvním zasedání sněmovny a od kterého se očekává nadstranické jednání. Jeho hlas však rozhoduje při nerozhodném výsledku hlasování (ŠANC, 2007, 46-47).

Do Sněmovny reprezentantů se volí podle specifického volebního systému, který se často označuje jako australský model volebního systému. Jde o většinový volební systém s nutností získat absolutní většinu hlasů. Tento typ hlasování bývá často označován jako volební systém alternativního hlasování nebo preferenční volební systém. Původně se v Austrálii volilo klasickým britským systémem (first past the post system), ale v roce 1919 byl zaveden tento preferenční volební systém (ŠANC, 2007: 50).

Preferenční (neboli alternativní) hlasování se liší od klasické většinového systému mj. tím, že se nekonají žádná druhá kola. Namísto druhých kol voliči uskutečňují „mnohonásobnou volbu jednorázovým aktem“ hned v první kole. Jedná se tedy o jednokolový většinový systém, který produkuje vítěze s absolutní většinou hlasů (CHYTILEK; HUŠEK, 2004: 83).

Alternativní hlasování se nepoužívá příliš často. V současné době se používá pouze v Austrálii a v modifikované podobě v Nauru (CHYTILEK; HUŠEK, 2004: 85).

Australský svaz je rozdělen podle počtu členů dolní sněmovny na 150 jednomandátových volebních obvodů, které jsou co do počtu obyvatel zhruba stejně velké, tj. cca 125 000 (ŠANC, 2007: 50).

Samotný volební systém je poměrně složitý. V jednomandátových obvodech udělují voliči své preference jednotlivým kandidátům. Volič může udělit buď jednu preferenci (svému nejoblíbenějšímu kandidátovi) nebo tolik preferencí, kolik je na listině kandidátů. V případě tří kandidátů uděluje první preferenci nejsympatičtějšímu kandidátovi, druhou preferenci uděluje druhému nejsympatičtějšímu kandidátovi a třetí preferenci nejméně sympatickému kandidátovi. Kandidát, který v daném obvodu získá absolutní většinu po sečtení prvních preferencí vítězí. Pokud žádný kandidát nezíská absolutní většinu, vyškrtne se kandidát s nejmenším počtem prvních preferencí a jeho preference jsou přerozděleny mezi ostatní kandidáty podle druhých preferencí. Takto se postupuje až do okamžiku, kdy se „objeví“ kandidát, který získá absolutní většinu (KUBÁT, 2004: 276).

Stává se však, že vítězí kandidát, který paradoxně není na prvním místě po prvním kole sčítání preferencí. Většinou vítězí kandidát, který je na druhém a třetím místě neboť proti těmto kandidátům mají voliči nejméně výhrad, nejsou tak kontroverzní či politicky extrémní a tento preferenční systém jim tedy více nahrává (KUBÁT, 2004: 277).

Australský volební systém poměrně solidně zohledňuje politické preference a názory voličů. Na druhou stranu však nemá proporční účinek a spíše se přibližuje volebnímu systému prosté většiny (KUBÁT, 2004: 277).

2.2. Senát

Horní komora reprezentuje jednotlivé státy Australského svazu. Počet senátorů je zhruba poloviční k počtu členů Sněmovny reprezentantů, tedy 76. Volební období senátora za svazový stát je 6 let, volební období senátora za teritorium jsou „pouze tři roky. Každý stát je zastoupen 12 senátory. Jednotlivá teritoria mají pouze 2 senátory [3] . Každé tři roky se ve volbách polovina členů obmění. Původním ideálem Senátu bylo již zmíněné reprezentování a hájení zájmů jednotlivých svazových státu, nicméně v současné době se senátoři rozhodují spíše podle své stranické příslušnosti než s ohledem na svůj původ zvolení. Zasedáním předsedá prezident Senátu, pro jehož volbu platí stejná pravidla jako pro předsedu Sněmovny reprezentantů (ŠANC, 2007: 48).

Volby do Senátu probíhají od roku 1949 proporčním způsobem. Konkrétní typ volebního systému, podle kterého se volí do horní komory se nazývá volební systém jednoho přenosného hlasu (single transferable vote). Jelikož senátoři zastupují zájmy státu (teritoria), je i volební obvod shodný se státem (teritoriem), tzn. více-mandátový (ŠANC, 2007: 50).

Systém jednoho přenosného hlasu se zásadním způsobem liší od listinných poměrných systémů. Volič disponuje jedním hlasem, který udělí svému konkrétnímu kandidátovi (označí jej číslem 1). Poté však může označit další kandidáty (čísly 2, 3, 4…). Tyto čísla ukazují, komu má být hlas přenesen, pokud jej kandidát, který obdržel první preferenci (hlas) nevyužije. Kandidát potřebuje získat pro zvolení tolik hlasů, kolik jich odpovídá tzv. Dropově kvótě [4] . Hlasy, které překročily danou kvótu, jsou přenášeny dle předešlého postupu podle zájmu voličů. Pokud se nepodaří obsadit veškeré křesla ve volebním obvodu, tak je eliminován poslední kandidát a jeho hlasy jsou rozděleny opět těm, koho jeho voliči vyznačili následujícími preferencemi (HAVLÍK, V.; ŠEDO, J. ; ČALOUD, D., 2004: 106-107).

Volič čísluje kandidáty podle škály jeho sympatií. Kandidáty, které si nepřeje nečísluje vůbec, ale podmínkou je udělení alespoň jedné první preference, aby byl jeho hlas platný (KUBÁT, 2004: 279).

Tento systém zaručuje, že pokud volič využil své možnosti použít následující preference, tak jeho hlas nepřijde nazmar, byť by podpořil kandidáta, který je bez šancí na úspěch (HAVLÍK, V.; ŠEDO, J. ; ČALOUD, D., 2004: 107).

Za pomoci volebního systému jednoho přenosného hlasu dochází k propojení personalizované volby a poměrného hlasování. Je pravdou, že volič nedává hlas politické straně, ale konkrétním kandidátům, avšak konečné rozdělení mandátů politickým stranám v jednotlivých volebních obvodech odpovídá poměrnému rozložení hlasů kandidátům jednotlivých stran po ukončení sčítání. Smyslem tohoto systému je zejména možnost přenosu hlasů napříč stranami v souladu s názorem voliče (HAVLÍK, V.; ŠEDO, J. ; ČALOUD, D., 2004: 113).

Systém jednoho přenosného hlasu produkuje poměrně rozdílnou podobu systému politických stran, závislou především na charakteru země, kde se užívá (HAVLÍK, V.; ŠEDO, J. ; ČALOUD, D., 2004: 115). Přestože je tento systém mnoha odborníky vyzdvihován, v praxi se používá pouze v několika zemích, mj. v Irsku, na Maltě a právě v popisované Austrálii (KUBÁT, 2004: 279).

3. Příklad parlamentních voleb v roce 2007

Poslední volby do obou komor parlamentu se konaly 24. listopadu 2007. K parlamentním volbám přišlo bezmála 13 miliónů obyvatel, což čítá cca 95% účast všech registrovaných voličů [5] .

3.1. Volby do Sněmovny reprezentantů

Poslední volby do Sněmovny reprezentantů v roce 2007 vyhrála velice těsně Australské strana práce (Australian Labor Party) s celkovým ziskem 52, 6% křesel v dolní komoře. Na druhém místě skončila koalice národní a liberální strany (Liberal Party/National Party Coalition) se ziskem 47, 4% křesel. [6] Tento výsledek zapříčinil odchod strany do opozice. V čele Austrálie však byla poměrně dlouhou dobu, a to od roku 1996 [7] .

Koalice národní a liberální strany zvítězila „pouze“ v Západní Austrálii, kde porazila Australskou stranu práce o bezmála 7%. Ve všech ostatních státech a teritoriích zvítězila právě Australská strana práce. Nejtěsnější vítězství zaznamenala v Queenslandu, kde zvítězila o pouhých 0, 8%, ale drtivě naopak zvítězila v Teritoriu hlavního města, kde získala 63, 4% všech hlasů. [8]

Ačkoli na federální úrovni působí prakticky tři strany, můžeme však mluvit o bipartismu neboť Liberální strana Austrálie a Národní strana Austrálie úzce spolupracují jak ve vládě tak v opozici a tvoří spolu volební koalice. Samostatně působí Australská strana práce (ŠANC, 2007: 51). Velice stručně si tyto strany představíme.

3.1.1. Australská strana práce

Někdy bývá nazývána také Australskou labouristickou stranou (Australian Labor Party – ALP). Je to typicky levicová sociálně demokratická strana. Opírá se o tradiční témata světové levice: budování sociálního státu, likvidace nezaměstnanosti, státní ochrana zaměstnanců, rovná práva a příležitosti. Stejně jako například britská Labor Party spolupracuje ALP s několika odborovými organizacemi. V zahraničních otázkách je pro orientaci Austrálie na jihovýchodní Asii a pacifickou oblast a pro spolupráci s OSN (ŠANC, 2007: 52).

Od roku 1996 byla strana v opozici, když prohrála svůj souboj s Koalicí liberální a národní strany. Poslední volby se však pro ni staly vítěznými a ALP mohla mít svého premiéra po zhruba 11 letech.

V současné době je premiérem Austrálie Kevin Rudd, který vedl Labouristickou stranu do voleb v roce 2007 [9] . Pozici prezidenta Strany práce a zároveň premiéra Jižní Austrálie zastává Mike Rann [10] .

3.1.2. Liberální strana Austrálie

Liberální strana Austrálie (Liberal Party of Australia – LPA) má za cíl snížení daní a vládních výdajů, podporu podnikání a obecně individuálních aktivit. I přes pravicovou orientaci LPA se mnohdy v době svého vládnutí uchylovala ke státním zásahům do hospodářství, zejména pro snížení nezaměstnanosti, zvýšení životního standardu obyvatel a podpory rozvoje australského průmyslu a exportu. Liberální strana podporuje politiku sociálního zabezpečení (dobrovolné placení zdravotního a důchodového pojištění). V zahraniční politice na rozdíl od Labouristické strany se orientuje více na západ a USA. Stěžejní jsou pro ni vazby s Velkou Británií. (ŠANC, 2007: 52-53) Ačkoli stranu preferují především podnikatelé z velkých měst, v posledních volbách zde utrpěli značnou porážku [11] .

LPA vládla od roku 1996 nepřetržitě až do posledních voleb, kde byla ve volební koalici s Národní stranou Austrálie těsně poražena Australskou stranou práce.

Prezidentem Liberální strany Austrálie je od února 2008 Alan Stockdale [12] .

3.1.3. Národní strana Austrálie

Národní strana Austrálie (National Party of Australia – NPA) původně reprezentovala především zájmy lidí z venkova a menších měst. NPA je stranou konzervativní a antisocialistickou. Je silně proti zásahům do soukromého sektoru. NPA požaduje decentralizaci a přesun výrazného podílu vládnutí na orgány jednotlivých států, podporuje podnikání a export (ŠANC, 2007: 53).

NPA je ve volební koalici s Liberální stranou Austrálie od roku 1996. V současné době jsou však v opozici.

Funkci prezidenta strany zastává od 3. prosince 2007 Warren Errol Truss [13] .

3.2. Senátní volby

Poslední senátní volby se v Austrálii konaly 24. listopadu 2007. Strany soupeřily o 40 uvolněných křesel. Oproti předchozím volbám si polepšila Australská strana práce, která získala o 4 senátory více. Současný stav rozložení křesel v senátu podle politické příslušnosti je tedy následující [14] :

  • Australian Labor Party 32 křesel
  • Liberal Party of Australia 32 křesel
  • Green 5 křesel
  • National Party of Australia 4 křesla
  • Country Liberal Party 1 křeslo
  • Family First Party 1 křeslo
  • Independent 1 křeslo

4. Závěr

Na závěr své práce bych si dovolil zhodnotit fungování australského volebního systému do obou komor parlamentu, reflektovat vývoj posledních několika volebních období a nastínit další možný vývoj.

Specifický způsob hlasování na základě většinového principu do dolní komory parlamentu mělo za následek vznik bipartismu, který je reprezentován jednou levicovou stranou a jednou koalicí dvou pravicových stran. Od poloviny 90. let byla u moci koalice Liberální a Národní strany, ovšem průlomové volby v roce 2007 znamenaly značný obrat. Tradiční bašty pravicové koalice (velké města) „zradily“ a následně daly svůj hlas australským Labouristům. Jediným svazovým státem, který dokázal odolat volební kampani Labouristům byla Západní Austrálie, kde s lehkou převahou vyhrála pravicová koalice Liberálů s The Nationals, jak si poslední dobou Národní strana Austrálie říká. Typické programové priority pravicových stran už nelákaly tolik, jako témata sociální politiky, důchodů a zaměstnanosti. Vše nasvědčuje tomu, že současný premiér za Labouristickou stranu Kevin Rudd povede Austrálii minimálně k následujícím volbám v roce 2010.

Proporční systém jednoho přenosného hlasu má za následek proporčnější zastoupení politických stran v Senátu. Jedno křeslo získali poprvé Nezávislí, ale naopak všechny své pozice ztratila Strana Australských demokratů. Možná i v důsledku současného trendu ve světě (s ohledem na klimatické změny) si o jedno křeslo polepšili i Zelení. Australská strana práce si polepšila hned o 4 křesla a potvrdila tak své vítězství z voleb do Sněmovny reprezentantů.

Klíčovou otázkou je, jak se Australští labouristé „poperou“ se svým celkovým vítězstvím po 12 letech a jak se jim podaří vypořádat se s problémy současné Austrálie (mj. s vysokou nezaměstnaností). Tato otázka zůstává prozatím nezodpovězená.


Poznámky:

[1] Tato povinnost volební účasti platí již od roku 1924. (ŠANC, 2007:49)

[2] http://electionresources.org/au/house.html

[3] Teritoria získala právo volit své zástupce až v roce 1974 (ŠANC, 2007, 48).

[4] „Kvóta představuje nejnižší možný počet hlasů, který zaručí, že nebude obsazeno více křesel, než kolik je vyhrazeno pro obvod. Např. v třímandátovém obvodu s 4000 hlasujícími je kvóta 1001 a pokud 3 kandidáti mají 1001 hlasů, je vyloučeno, aby je dostihl někdo čtvrtý.“ (HAVLÍK, V.; ŠEDO, J. ; ČALOUD, D., 2004: 107)

[5] http://electionresources.org/au/senate.php?election=2007 , http://electionresources.org/au/house.php?election=2007

[6] http://electionresources.org/au/house.php?election=2007

[7] http://electionresources.org/au/

[8] http://electionresources.org/au/maps/house.php?election=2007

[9] http://www.alp.org.au/people/qld/rudd_kevin.php

[10] http://www.alp.org.au/people/mikerann.php

[11] http://electionresources.org/au/house.php?election=2007&state=CT

[12] http://www.liberal.org.au/about/partypeople.php

[13] http://www.nationals.org.au/About/leaderspastpresent.asp

[14] http://www.aph.gov.au/Senate/senators/homepages/index.asp?sort=party # AG

5. Seznam použité literatury

5.1. Knižní zdroje

  1. HAVLÍK, V.; ŠEDO, J. ; ČALOUD, D.: 2004. Systémy poměrného zastoupení. In: CHYTILEK R.; ŠEDO, J. a kol.: Volební systémy. Masarykova univerzita – Mezinárodní politologický ústav: Brno. Str. 104-142.
  2. CHYTILEK, R., HUŠEK P.: 2004. Většinové volební systémy. In: CHYTILEK R.; ŠEDO, J. a kol.: Volební systémy. Masarykova univerzita – Mezinárodní politologický ústav: Brno. Str. 64-93.
  3. KUBÁT, M.: 2002. Volby a volební systémy. In: CABADA, L., KUBÁT, M.: Úvod do studia politické vědy. Eurolex Bohemia: Praha. Str. 265-320.
  4. ŠANC D.: 2007. Politický systém Austrálie. In: ŽENÍŠEK, M; ŠANC, D. a kol.: Commonwealth. Politické systémy. Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk: Plzeň. Str. 32-60.

5.2. Elektronické zdroje

http://electionresources.org, náhled 25. 9. 2008

http://www.alp.org.au, náhled 25.9. 2008

http://www.aph.gov.au, náhled 25. 9. 2008

http://www.liberal.org.au, náhled 24. 9. 2008

http://www.nationals.org.au, náhled 24.9. 2008

http://www.psr.keele.ac.uk/parties.htm, náhled 24. 9. 2008

Jak citovat tento text?

Zrostlík, David. Volební systém Austrálie na příkladu parlamentních voleb v roce 2007 [online]. E-polis.cz, 27. říjen 2008. [cit. 2017-05-24]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/volebni-system-australie-na-prikladu-parlamentnich-voleb-v-roce-2007.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.14 hvězdiček / Hodnoceno: 7x


Přidat komentář

Vložit komentář

Jarek

pondělí, 23. únor 2009
12:59

Oba dva systémy vynikají svou specifičností a originalitou a mnozí politologové se nad nimi rozplývají. Ovšem pravdou zůstává, že systém alternativního hlasování je pro mnoho voličů nesrozumitelný - navíc platí pravidlo, že pokud volič nepřidělí preference všem kandidátům na lístku, stává se jeho hlas neplatný. STV systém disponuje ještě mnohem komplikovanější procedurou, která, dle mého soudu, zastiňuje ono vychvalované propojení proporční a většinové dimenze volebního systému. Dobře, že jste zmínil volební povinnost, ta platí u voleb do dolní komory a tuším, že její neplněnní stojí australského občana 200 austr. dolarů. Oba systémy mají většinový účinek. Že STV systém umožňuje proporčnější obsazení Senátu, je pravda, ale v praxi drtivou většinu křesel v horní komoře získávají stejně dvě velké strany. Mohlo být zajímavé upozornit na to, jak systém alternativního hlasování působí na charakter politických stran. Jak jste správně poukázal, v dolní komoře vítězí fakticky umírnění kandidáti, proti kterým je nejméně námitek. Systém tak limituje jak populismus a uplatňování agresivní rétoriky, tak výši míru ideologizace politiky. To vede k tomu, že se strany na ose levice x pravice posouvají blíže do středu. Na závěr ještě doplním, že vedle britských determinantů lze v politickém uspořádání Austrálie najít rovněž znaky americké tradice, zejména v federálně-unitární rovině.


Napsal: Jarek [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(