Vliv voleb do PS PČR na český stranický systém

 22. říjen 2010  Mgr. Vladimír Hanáček   komentáře

Ve svém článku, věnovaném typologii českého stranického systému v jeho vývojových souvislostech uplynulých dvaceti let, jsem se okrajově dotknul aktuálního tématu, jakým způsobem ovlivnily výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v květnu 2010 podobu i vývojové tendence českého stranického systému.

Vliv voleb do PS PČR na český stranický systémVliv voleb do PS PČR na český stranický systém

Úvod

 

Ve svém článku, věnovaném typologii českého stranického systému v jeho vývojových souvislostech uplynulých dvaceti let, jsem se okrajově dotknul aktuálního tématu, jakým způsobem ovlivnily výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v květnu 2010 podobu i vývojové tendence českého stranického systému. Následující pojednání tak v zásadě navazuje na předchozí článek a pokusím se v něm detailněji rozvinout některé fenomény, které jsou s letošními volbami spojeny, které mohou být analyzovány právě na základě učiněné typologie. V současné době jsme s to posoudit jak nové nastavení formátu systému, tak i možnou evoluci jeho mechanismu s ohledem na etablovanou koaličně- opoziční konstelaci. Následující analýza tedy sleduje v kontextu vývoje českého stranického systému tři aspekty věci: systémovou konfiguraci a její hlubší systémové příčiny, vzorce interakcí, jakož i povahu zúčastněných aktérů, která však zůstává jen v rovině obecných tezí, jež by vyžadovaly separátní pozornost v podobě detailnějších případových studií.

Při analýze vývoje českého stranického systému uplynulých dvaceti let je patrná zejména skutečnost, že jeho vývojové tendence jsou z hlediska dominantních typologií poměrně kontinuální, bez zásadních výkyvů. Jako klíčový faktor nestability je v českém stranickém systému zachycena krize koaličních formulí, znesnadňující mechanismus systému i přítomnost jednoho izolovaného krajního pólu. Naopak patrná je výrazná stabilita formátu systému, kde je počet relevantních aktérů ustálen na počtu pěti již od roku 1998. V této věci nečiní letošní volby žádný zásadní posun. Naopak přítomnost dvou nových relevantních aktérů nejen na parlamentní, ale též na vládní úrovni znamená pokračujícím, a do určité míry i prohlubující se krizi vládně-koaličních formulí. Proto lze vzhledem k výsledkům letošních voleb hovořit o třech hlavních klíčových faktorech změny konfigurace aktérů, jež může být chápána jako příčina této prohlubující se krize, ale na druhé straně také jako naděje na „uzavření“ českého stranického systému v budoucnu v duchu Mairovy teorie[1]. Jde v zásadě o tyto faktory:

1)  oslabení obou hlavních pólů systému na úkor nových stran

2)  dualita české pravice v podobě dvou středně velkých stran z hlediska volebního výsledku

3)  téměř úplné vyprázdnění prostoru středu stranicko-politického kontinua, posilující dostředivé účinky soutěže.

S těmito třemi proměnami jsou spojeny některé posuny v hierarchii štěpení či minimálně dimenzí soutěže. Tyto posuny však mají pouze subalterní význam a dominanci socioekonomické dělící linie v české společnosti nijak neohrožují.

V následujícím textu se pokusím nastínit několik tezí, které se mohou stát základním východiskem pro detailnější explanaci těchto skutečností v rovině dílčích případových studií.

 

Oslabení obou hlavních pólů systému

Výrazné oslabení obou hlavních pólů systému na úkor nových stran, které překročily pětiprocentní hranici, je z analytického hlediska asi nejsložitěji uchopitelný fenomén. Faktorů, které v tomto procesu hrály roli, je nepochybně celá řada a úvahám na toto téma se v uplynulých měsících věnovalo mnoho politických komentátorů, žurnalistů i představitelů politických stran.[2]

Dle mého soudu převážily v této rovině v zásadě konjunkturální krátkodobé vlivy nad faktory dlouhodobé strukturální determinace. Dosavadní styl vládnutí, jakož i některé medializované kauzy, které se týkaly představitelů parlamentních stran, výrazným způsobem ovlivnily voličské preference. V případě ČSSD došlo k výraznému poklesu preferencí pravděpodobně až bezprostředně před volbami, což bylo dáno chybnou strategií předvolební kampaně. ČSSD již roku 2006 vsadila na negativní kampaň, orientovanou především na vymezení se vůči hlavnímu soupeři a jeho programovým cílům (kampaň „ODS mínus“) a s touto strategií slavila relativní úspěch jak roku 2006, tak drtivé vítězství v krajských a senátních volbách roku 2008. Tentokrát však nedokázala včas zareagovat na identický přístup politické konkurence, jejíž strategie byla postavena jednak na vymezení se vůči lídrovi ČSSD Jiřímu Paroubkovi, jednak výrazně akcentovala téma sanace veřejného dluhu a snižování deficitu veřejných rozpočtů. ČSSD se jí podařilo úspěšně vykreslit coby nositele těchto fenoménů. Navíc vsadila ČSSD na téměř srovnatelné volební poselství jako před čtyřmi lety, postavené především na varování před „neoliberálními experimenty“, aniž by reflektovala výraznou proměnu společenské situace, silně ovlivněné dopady hospodářské krize, která tak umocnila poptávku významné části voličů po reformách.

Všechny tyto skutečnosti však jen dokreslují fakt, že přes výrazné oslabení není ČSSD prakticky vůbec ohrožena ve svém systémovém postavení dominantního pólu na levici. V případě ODS je situace poněkud složitější. Vliv na její volební výsledek měly některé medializované kauzy, týkající se zejména vládnutí ODS v Praze, výrazná osobní nepopularita některých dosavadních lídrů strany, jež vyvolala fenomén tzv. kroužkování, jakož i přirozené vnímání ODS jako nositele odpovědnosti za mnohé nedostatky vládnutí posledních let. Vedle krátkodobých vlivů se připojují také hlubší strukturální příčiny poklesu volebních preferencí ODS, k nimž se dostaneme níže. Tyto tendence mohou potenciálně ohrozit ODS v jejím postavení hlavního pravicového pólu českého stranického systému.

Dualita české pravice

Fenomén vícepólovosti české pravicové politiky je vystopovatelný již v období, kdy byly položeny základy českého politického stranictví v druhé polovině 19. století. Roku 1874 došlo k rozdělení doposud jednotné honorační strany české měšťanské politické reprezentace na Národní stranu (staročechy) a Národní stranu svobodomyslnou (mladočechy). Právě v této skutečnosti vidí Ladislav Mrklas prvotní základ budoucí tendence vícepólovosti české pravice.[3] Později se s posunem k masové politice etablovaly tři významné tábory českého pravicového stranicko-politického spektra: 1) stavovský, představovaný agrárníky a živnostníky, 2) katolický, reprezentovaný lidovou stranou a 3) liberálně-nacionální, reprezentovaný nejprve občanskými stranami a později jednotnou národní demokracií. Jednotlivé tábory tak představovaly konkrétní póly struktury štěpení, jak se v době sloupové politické kultury ustavily. Po roce 1989 byla dle Mrklase tato „potrojnost“ české pravicové politiky v meziválečném období chápána jako negativní inspirace, která by s ohledem na proměněné politické i sociokulturní poměry vedla k nežádoucí fragmentaci. Mrklas tak soudí, že s výjimkou tradiční duality občanské a křesťanské pravice, byla existence více občanských stran (vedle ODS ještě ODA, později US) „důsledkem historických okolností (např. procesu rozpadu OF), osobních ambicí či jiných „nesystémových“ prvků“.[4] Po volbách 2006 pak došlo dle Mrklase k dalšímu historickému posunu ve formátu pravicového stranicko-politického spektra, kdy pravice měla již jen dva relevantní parlamentní zástupce, kteří reprezentovali dvě základní větve pravicového dualismu. ODS se pak stala naprostým hegemonem pravicového spektra.[5]

Pokud tyto charakteristiky srovnáme se situací po volbách roku 2010, můžeme říci, že fenomén duality české pravice nabyl rozměrů, které by spíše odpovídaly starší tradici „podvojnosti“ či „potrojnosti“ české pravice. Jde především o skutečnost relativní souměřitelnosti obou stran z hlediska volebního výsledku a parlamentní síly. ODS tak po volbách 2010 přišla nejen o hegemonii pravicového spektra, ale je nástupem TOP 09 reálně ohrožena i v pozici dominantního pólu. Dualitu ODS – TOP 09 by šlo vysvětlit na základě Mrklasovy teze duality občanské a křesťanské pravice. TOP 09 byla založena několika bývalými členy KDU-ČSL v čele s Miroslavem Kalouskem a personální základ její stranické elity má tedy původ v prostředí někdejšího katolického tábora. Někteří zakládající členové TOP 09 pochází z prostředí, jejichž rodinné vazby sahají až k prvorepublikové ČSL. TOP 09 se sice v deklaraci svých programových principů a východisek odvolává explicitně na náboženský zdroj své identity, kdy se deklaruje jako „strana konzervativní, která v politickém životě vychází z evropských tradic židovsko-křesťanské kultury“ a dbá „na morální hodnoty obsažené v jejím duchovním odkazu a tradicích.“[6] Ke stejným hodnotám se strana odvolává v tzv. hodnotovém desateru.[7] Nekonfesijní charakter TOP 09 je však neoddiskutovatelný. K TOP 09 se však přidali též někteří bývalí členové menších pravicových stran, jako například ODA či SNK ED. Svým programem se navíc TOP 09 výrazně blíží též myšlenkovým tradicím anglosaského liberalismu a zejména v socioekonomické oblasti zastává jasně protržní kurz.

Projevená inklinace výrazné části pravicového elektorátu směrem k TOP 09 se dá dle mého soudu vysvětlit kromě výše zmíněných krátkodobých vlivů v zásadě dvěma alternativními tezemi.

Jednou z nich je výrazná odlišnost TOP 09 oproti ODS, pokud jde o vztah k evropské integraci, resp. jednomu z jejích konkrétních aspektů, kterým je příslušnost k nadnárodním stranickým rodinám. ODS, která po volbách do Evropského parlamentu v červnu 2009 vytvořila společně s britskými konzervativci, polskou PiS a některými dalšími menšími stranami frakci v EP, zvanou Evropská konzervativní a reformní frakce (ECR), je tak jednou z mála hlavních pólů v pravé části stranicko-politického spektra v členském státě EU, která není součástí frakce Evropské lidové strany v EP, ani její členskou stranou. Naopak TOP 09 deklarovala ústy svého místopředsedy Marka Ženíška zájem o členství v Evropské lidové straně[8], byla by tak po volbách 2010 již jedinou českou parlamentní stranou, zastoupenou v této „eurostraně“. Téma vztahu k evropské integraci by tak jasně zapadalo do výše uvedeného schématu Lijphartových ideologických dimenzí. Toto téma však z hlediska vlivu na český stranický systém nikdy nehrálo důležitou roli, jak upozorňuje Vít Hloušek, ani v době vstupu ČR do EU a po volbách 2006 již není tematizováno prakticky vůbec.[9] Vliv tohoto tématu na voličské rozhodování se tedy zdá být nepatrný. Přesto však právě politolog Marek Ženíšek považuje proevropskou orientaci TOP 09 jako její důležité definiční kritérium.[10]

Druhá teze je důležitější a vychází z konkrétních historických souvislostí etablování se obou stran v českém stranickém systému. ODS coby hlavní politická síla procesu transformace české společnosti po roce 1989 získávala svůj raison d’etre především z výsledků tohoto procesu. Její skalní voličské jádro se rekrutovalo zejména z těch společenských vrstev, jež vnímaly proces polistopadové transformace jako úspěšný nejen v rovině ekonomické, ale též v rovině upevňování hodnotových orientací spojených s tímto procesem. Za takové hodnoty lze označit především individuální svobodu, osobní blahobyt a společenský výkon orientovaný na úspěch. Lze tak konstatovat, že pevné voličské jádro ODS se rekrutuje především z vyšších sociálních vrstev a je většinově městské provenience. Tyto skutečnosti by šlo brát jako základ pro konstituování pevného subkulturně definovaného společenského segmentu, vytvářejícího specifické sociálně-morální milieu „vítězů transformace“. V této souvislosti je třeba podotknout, že s posunem od socioekonomické dělící linie transformace směrem k tradičnímu socioekonomickému štěpení levice-pravice dochází k posunu části elektorátu, identifikovaného na pravé části spektra směrem do středu. Tak například Miroslav Novák upozorňuje na posun voličské skupiny tzv. samostatných (živnostníků) směrem k levicové ČSSD mezi lety 1992 a 1996, avšak i nadále zůstali voličskou skupinou s největší afinitou k pravici, tj. ODS.[11] Jedná se o voličské skupiny, které by s ohledem na svůj sociální status i ideové preference byly identifikovány na pravé části stranického spektra, ale nezapadají plně do popsaného subkulturního segmentu „vítězů transformace“. Z toho vyplývá, že preference těchto skupin mohou snáze směřovat k těm politickým subjektům, které výrazně překročí toto určení. Empiricky je zatím potvrzen pouze většinový posun bývalých voličů ODS směrem k TOP 09 v letošních volbách[12], detailní analýza sociálních skupin, z nichž se voliči rekrutovali, zatím chybí. S ohledem na sociální skladbu zvolených poslanců TOP 09 je možné předpokládat, že TOP 09 má potenciál oslovovat nejen tradiční pravicové voliče, ale také oproti ODS více oslovuje i segment tzv. městských liberálů.[13] Lze tak soudit, že TOP 09 se tímto svým profilem přibližuje standardnímu modelu pravo-středové catch-all strany západního typu. Zda je tento předpoklad pravdivý ukáže až budoucí vývoj. Proti němu by v současnosti svědčil především fakt, že ODS si dokázala udržet pozici dominantního pólu na pravici nejen v celostátním měřítku, ale uspěla kromě hlavního města prakticky ve všech svých volebních baštách ve středních, severovýchodních a jižních Čechách. Pozici nejsilnější strany vůbec uhájila i v některých periferních oblastech republiky, jako jsou např. okresy Český Krumlov, Semily, Trutnov či Náchod.[14]

Tyto v obecné rovině nastíněné teze vyžadují podepření detailnější případovou studií ODS a TOP 09 a jejich postavení v českém stranickém systému po volbách 2010. Právě volební geografie se může stát vhodným metodologickým nástrojem dalšího výzkumu.

Vyprázdnění středu stranicko-politického kontinua

Významnou změnou formátu českého stranického systému po volbách 2010 je vyprázdnění metrického středu stranicko-politického kontinua. Tento fenomén je spojen především s faktem, že v prostoru středu není zřetelně identifikován minimálně jeden z relevantních aktérů. Politická strana Věci veřejné je sice v českém mediálním diskurzu označována za stranu středovou, je však třeba upřesnit, zda tato definice je obhajitelná ze systémového hlediska. Liberálním centristickým formacím v západní Evropě se VV blíží zejména důrazem na zavádění prvků přímé demokracie, protržní orientací se sociálními akcenty v socioekonomické oblasti i zřetelně proevropským postojem. Naopak od tohoto profilu se v mnohém odchyluje v oblasti bezpečnosti, kde nabízí mnohé návrhy orientované primárně na restrikci, což nebývá u liberálních formací v západní Evropě obvyklé. O tom, jaký význam strana přikládá těmto programovým cílům, svědčí i skutečnost, že v rámci seřazení jednotlivých kapitol programu figuruje kapitola Bezpečnost na prvním místě.[15]

Pozici VV ve vztahu k někdejšímu voličskému segmentu tzv. městských liberálů jde nejlépe odhalit prostřednictvím empirických údajů volební geografie. V tomto ohledu lze analogii spatřovat především v tom, že VV získaly výraznou podporu především ve větších městech: KSČM předstihly a pozici čtvrté nejsilnější strany získaly ve všech krajských městech ČR s výjimkou Ostravy a Jihlavy, přičemž v řadě zaznamenaly VV nadprůměrný výsledek oproti celostátnímu průměru (10,9%).[16] Z hlediska regionů pak VV zaznamenaly nejlepší výsledek v Libereckém kraji (12,79%) a čtvrté místo obsadily ještě v krajích Královéhradeckém (12,25%) a Pardubickém (11,62%).[17] Srovnáme-li tyto výsledky s nadprůměrnými zisky SZ roku 2006 v jednotlivých regionech, lze říci, že sever a severozápad Čech patřil mezi volební bašty SZ také[18]. Naopak v Praze, v níž SZ roku 2006 dosáhla nadprůměrného výsledku, zaznamenaly VV relativně průměrný zisk (10,31%).[19] Výsledek VV je zajímavý ještě z jednoho hlediska, neboť žádná ze stran, které jsme výše označili za reprezentanty segmentu „městských liberálů“, nedosáhla nikdy dvojciferného procentuálního volebního zisku.[20] Tato skutečnost je vysvětlitelná krátkodobými voličskými inklinacemi, danými logikou vnitropolitické situace ČR posledních měsíců, která byla analyzována výše. Z tohoto pohledu je zajímavý především fakt, že na základě výzkumu SC&C získaly VV hlasy jak od bývalých voličů ODS, tak ČSSD.[21] Skutečnost této fluktuace by sama svědčila o středovém volebním potenciálu VV. Nemožnost srovnání vzorců interakcí VV s ostatními aktéry systému v delším časovém úseku, jakož i jejich účast v Nečasově koaliční vládě, tedy potvrzuje tezi, že VV jsou stranou, jež je jen složitě identifikovatelná na ose levice-pravice.

S fenoménem vyprázdnění středu je též neodmyslitelně spojena skutečnost ztráty parlamentního zastoupení KDU-ČSL, strany, jež figurovala na československé a české parlamentní scéně od roku 1919 a která měla zejména v druhé polovině 90. let šanci etablovat se coby pivotální formace, tendující k systémové pozici „jazýčku na vahách“.[22] Jednotlivé determinanty, které zapříčinily ztrátu relevance lidové strany, by jistě vyžadovaly separátní pozornost, neboť mnohé z nich překračují čistě politologické aspekty a souvisí s hlubšími societálními vlivy, především s faktorem proměny úlohy náboženství v současné společnosti. Souvislost propadu lidovců s proměnou struktury a společensko-kulturního profilu věřících katolíků vidí například Tomáš Halík.[23] Koneckonců toto téma úzce souvisí s identifikací KDU-ČSL podél tradičního rokkanovského štěpení církev-stát. Lidová strana coby úzce konfesijně definovaný reprezentant tradičního segmentu věřících katolíků nedokázala za posledních dvacet let tento profil přes mnohé pokusy úspěšně překročit spojenectvím s jiným ideově politickým proudem. Nabízí se v zásadě dvě varianty možného spojenectví. První z nich je segment tzv. sociálních liberálů. Ten představují především voliči, kteří sice nemusí v mnohém souhlasit s křesťanskodemokratickou stranou v rovině hodnotových východisek, ale může jim být blízká středová socioekonomická dimenze programu. Jiří Zajíc však ve svém komentáři připomíná postřeh politologa Petra Fialy, jenž soudí, že tato pozice je pro křesťanskodemokratickou stranu velmi nevýhodná, neboť je v rozporu s nezbytnými konzervativními aspekty jejího profilu.[24] Druhý prostor je tradiční pozice křesťanskodemokratických stran v západní Evropě, tedy pozice dominantního pólu na pravici s profilem nadkonfesijní liberálně-konzervativní catch-all party pravého středu. Pokusy o etablování takovéto formace jsou patrné zejména v druhé polovině 90. let za předsednictví Josefa Luxe[25], které vyústily v projekt tzv. Čtyřkoalice. Ani tyto pokusy však neskončily úspěchem. Z tohoto pohledu se tak KDU-ČSL nepodařilo ohrozit pozici ODS, která coby hlavní „dědic“ OF obsadila pozici hlavního pravicového pólu českého stranického systému již začátkem 90. let, a navíc nově zde získala konkurenci v podobě TOP 09. Právě secese Kalouskovy skupiny z KDU-ČSL v červnu 2009 a vznik TOP 09 byl pravděpodobně významným faktorem poklesu voličských preferencí lidovců pod pětiprocentní hranici již ve volbách 2010. KDU-ČSL sice nebyla oslabena na úrovni výrazného rozštěpení členské základny jako celku, ani zde nebyl pokus definovat novou stranu jako přímý ideový ekvivalent KDU-ČSL, došlo však k výraznému oslabení lidovců na úrovni stranické elity, což v době silné personalizace politiky znamená významné ohrožení symbolického potenciálu stranického apelu. KDU-ČSL přišla o řadu svých vrcholných mediálně známých představitelů, kteří byli v očích voličů téměř ztělesněním strany jako takové. To se týká jak celostátní úrovně (Miroslav Kalousek, Vlasta Parkanová, Pavel Severa, Adolf Jílek, Václav Jehlička), tak úrovně některých regionů (Pavol Lukša, Jaroslav Lobkowicz, Josef Malý, Vladimír Pavelka, Jitka Chalánková, Helena Langšádlová). Toto oslabení znamenalo, že v některých krajích KDU-ČSL musela sázet i při obsazování čelních míst kandidátek na nové, méně známé členy. Lidovci stále disponují na české poměry masovou, ale v zásadě amorfní a politicky téměř pasivní členskou základnou. Tvoří ji zejména starší lidé z venkovských oblastí s nižším vzděláním. Navíc je teritoriálně nerovnoměrně rozptýlená.[26] Tyto faktory znamenaly výrazný pokles voličského potenciálu KDU-ČSL. Její regionální charakter lze vystihnout i na úrovni volební geografie, kdy strana překročila pětiprocentní hranici pouze v moravských regionech, kromě Moravskoslezského kraje, a pak ve svých tradičních „polomoravských“ baštách - v Pardubickém kraji a na Vysočině. V českých krajích KDU-ČSL propadla. Avšak i zisk pouhých 8,37% procenta v tradičním lidoveckém kraji Jihomoravském, kde se dosud volební zisky vždy pohybovaly na úrovni dvojciferného procentuálního výsledku, lze považovat za přelom[27]. Lze předpokládat, že výsledky voleb 2010 pravděpodobně potvrdily trend, jenž byl Petrem Fialou předpovídán již v polovině 90. let, tedy, že pokud se lidovcům nepodaří uskutečnit onen posun blíže ke catch-all straně, dojde vlivem sociokulturních proměn a procesu „rozmrzání“ tradičního rokkanovského štěpení církev-stát k postupnému poklesu KDU-ČSL pod pětiprocentní práh[28]. Secese Kalouskovy skupiny i konkurence TOP 09, která dokázala uspět i v tradičních „lidoveckých“ moravských obvodech, tento proces pouze urychlila, nebyl jí však bezprostředně zapříčiněn. Vliv měly též ale některé krátkodobé faktory, jako medializované kauzy čelných lidoveckých politiků (tzv. kauza Čunek či soud předsedy Cyrila Svobody s arcidiecézní charitou o dědictví domu v Praze-Dejvicích), jakož i chyby ve strategii volební kampaně KDU-ČSL, jež byla orientována hlavně na mobilizaci skalních lidoveckých voličů.[29] Ani volební spojenectví s Evropskou demokratickou stranou a instalace její předsedkyně, bývalé europoslankyně Jany Hybáškové, do čela pražské kandidátky KDU-ČSL, v tomto neznamenalo zásadní posun. Lze tak konstatovat, že politická budoucnost KDU-ČSL v současné době závisí na možnostech a limitech jejího budoucího vedení na zmíněné podněty reagovat. Vzhledem k vzniklé situaci je však opětovný zisk relevantního postavení v českém stranickém systému pro KDU-ČSL samostatně v budoucnu již málo pravděpodobný.

Fenomén vyprázdnění a institucionálního neobsazení prostoru metrického středu stranicko-politického kontinua lze chápat jako přirozenou konsekvenci vývoje českého stranického systému směrem k bipolární konfiguraci a formátu umírněného multipartismu, jakož i posilování účinků mechanismu umírněného pluralismu v Sartoriho pojetí a centripetálních tendencí stranické soutěže.[30]

Český stranický systém- výhledy do budoucna

Na základě výše zmíněných skutečností je navýsost složité pokusit se o prognózu možných vývojových tendencí českého stranického systému do budoucna. Neustálené vzorce interakcí a pokračující krize koaličních formulí, spojená navíc nově s faktem substituce některých relevantních aktérů systému, výrazně znesnadňují toto úsilí. Přesto však tento pokus není nemožný především s ohledem na vystopované tendence, zachovávající kontinuitu a přirozený směr vývoje systému, který lze až na některé dílčí aspekty stále považovat za jeden z nejstabilnějších v zemích postkomunistické střední a východní Evropy. Pokusme se tedy nyní o krátké naznačení možných perspektiv vývoje českého stranického systému. Tyto vyhlídky by šly rozdělit podle náhledu ze dvou hledisek: z hlediska systému jako takového, tedy z hlediska formátu a mechanismu systému, a z hlediska povahy aktérů.

V rovině systému lze do budoucna předpokládat naznačené tendence směrem k upevňování formátu umírněného multipartismu, což znamená, že s ohledem na výrazně homogenní politickou kulturu české společnosti nebude docházet ke zvyšování počtu relevantních aktérů systému. Mechanismus systému se pak i nadále pohybuje mezi typy polarizovaného a umírněného pluralismu. Tato skutečnost bude platit do té doby, dokud bude v systému přítomen relevantní izolovaný aktér s téměř nulovým koaličním potenciálem, kterým je KSČM. Změnu této pozice KSČM zatím na základě žádných indicií vnitřního vývoje a postojů strany nelze předpokládat. Ztráta její relevance, způsobená jejím poklesem pod pětiprocentní práh zatím nelze v dohledné době předpokládat, neboť podle sociologických šetření, zabývajících se vývojem elektorátu KSČM, by při zachování stávajících dlouhodobých trendů mohlo k tomuto efektu dojít nejdříve po roce 2023.[31] Přesto však dochází k posilování tendencí směrem k typu umírněného pluralismu, které představuje především bipolární konfigurace, posilování dostředivých účinků stranické soutěže a vyprázdnění metrického středu stranicko-politického kontinua.

V rovině povahy aktérů lze pak předpokládat postupné posilování bipolarity, představované především dominantní pozicí ČSSD na levici a dvěma póly na pravici v podobě ODS a TOP 09. Jako vedlejší krajní pól na levici je identifikována i nadále izolovaná KSČM. Ohledně pozic pravicových pólů systému, nabízí se do budoucna v zásadě dva možné scénáře. Podle prvního z nich dojde k potvrzení výše zmíněné teze, kdy by TOP 09 postupně zaujala místo hlavního pravicového pólu coby strana s výrazným catch-all potenciálem a ODS by zůstala vedlejším pólem, byť z hlediska parlamentní síly v pozici středně silné strany s volebními zisky okolo 20%, která bude ovšem definována jako aktér orientovaný na specifický voličský segment „vítězů transformace“. Druhým scénářem však může být úspěšná snaha ODS udržet si pozici hlavního pólu v pravé části spektra i dosavadního charakteru catch-all strany. Poté je však otázkou, zda by systémová relevance TOP 09 i s ohledem na strukturu štěpení v české společnosti byla dlouhodobě udržitelná. O tom, který scénář je pravděpodobnější, napoví již výsledky podzimních senátních a komunálních voleb, byť jde o volby minimálně druhého řádu, takže jejich výsledky nejsou v systémové rovině úplně směrodatné.

Co se týče vývoje v levé části spektra, je možné očekávat, vlivem možného posilování postmateriálních hodnotových orientací, i významnější vyjádření takto orientované politické agendy. Toto posilování bylo potvrzeno sociologickým výzkumem hodnot v české společnosti zastoupených v posledních letech.[32] Koneckonců sám tvůrce analytické koncepce postmaterialismu Ronald Inglehart předpokládá nárůst vlivu postmateriálně orientovaných hodnotových orientací ve společnostech střední a východní Evropy daný reflexí výrazných diferencí mezi podmínkami, v nichž se formují jednotlivé generační kohorty. Vzhledem k faktu, že v příštích letech dojde k přirozenému nárůstu voličů, jenž se narodili a jejichž proces socializace se odehrával již v období po listopadu 1989, je možno očekávat posílení tohoto typu postojů i v rovině konkrétních voličských afiliací, neboť jak Inglehart poznamenává, pro občany této orientace je rozhodující pocit fyzické a ekonomické bezpečnosti, jenž zažívají v letech, kdy se formují coby osobnosti.[33]

Ve věci vývoje českého stranického systému lze tak očekávat posílení postmateriální programové agendy[34] v politice ČSSD[35], ale též možnost postavení postmateriálních vizí jako raison d’etre u některého ze slabších levo-středových aktérů. Zda se tímto směrem budou v budoucnu orientovat VV, či zda dojde k opětovnému potvrzení fenoménu páté „klouzavé“ strany a nástupu nového aktéra, či například návratu SZ jakožto tradičního nositele postmateriálního étosu na parlamentní půdu, v současnosti nelze předpovědět bez notné dávky spekulace. Pro pokračování fenoménu páté „klouzavé“ strany by hovořila skutečnost, že důležitým tématem takto definovaných subjektů je opakující se předvolební téma (issue), které lze označit jako „anti-establishment“, tedy explicitní vymezení se vůči dosavadní politické reprezentaci en bloc a snaha stylizovat se do pozice „svěžího větru“. Tato charakteristika platí jak o SZ roku 2006, tak o VV roku 2010, a v jistém ohledu i o US roku 1998.

Konstituování strany s tímto profilem by tak znamenalo možné posílení levé části stranického spektra a možné usnadnění bipolární alternace.  Podobný vzorec interakcí platí v současnosti například pro stranický systém v sousedním Německu. Navíc posilování postmateriální agendy možno interpretovat jako posun k typu nové pravice a levice v pojetí Herberta Kitschelta (letf-libertarians and right-authoritarians). [36] Svou roli však budou nepochybně hrát i některé dílčí krátkodobé vlivy, které z dnešní pozice nelze anticipovat. Každopádně lze očekávat i nadále posilování vlivu politického marketingu a negativních volebních kampaní, jakož i fenoménu personalizace politiky.

 

Závěr

Závěrem je třeba zdůraznit, že úmyslem této práce je sledovat primárně holistickou metodologickou cestu přístupu k tématu, tedy setrvávání na rovině systémové analýzy bez obšírnějšího vhledu do konkrétních případových studií. Tato dílčí témata by však vyžadovala separátní pozornost především vzhledem k „živosti“ a „čerstvosti“ látky, na kterou je analýza zaměřena. Tyto dílčí aspekty tak mohou vytyčit směr dalšího výzkumu českého stranického systému.

Odpovědná redaktorka: Selma Hamdi

Odpovědná korektorka: Jana Nováková

Titulní obrázek převzat zhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:EU_location_CZE.png  (David Liuzzo)

 

 

Literatura a prameny


[1] Srov. Mair, Peter: Party Systems Change, Approaches and Interpretations, Clarendon Press, Oxford, 1997, s. 207- 214

[2] Za všechny zmiňme například: Bělohradský, Václav: Pět poučení z květnových voleb, In: http://www.literarky.cz/domov/politika/2554-vaclav-blohradsky-pt-poueni-z-kvtnovych-voleb (24.8.2010), Žák, Václav: Poučil se Václav Bělohradský z voleb?, In: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-zak.php?itemid=10318 (24.8.2010) či Hvížďala, Karel: Rupnik: Češi jsou unaveni, proto volili nové strany, In:  http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/komentare/clanek.phtml?id=669761 (24.8.2010)

[3] Srov. Referát Ladislava Mrklase  Dualita polistopadové české pravice - pravidlo nebo výjimka?, na konferenci Křesťanské a liberálně-konzervativní strany ve střední Evropě, pořádané na Cevro Institutu v Praze dne 19.3.2009, zvukový záznam In: http://www.cevroinstitut.cz/cz/Clanek/krestanske+a+liberalne+konzervativni+strany+ve+stredni+evrope/  ; (25.8.2010)

[4] Citováno dle: Mrklas, Ladislav: Formování české pravicové politiky po roce 1989: zdroje, vývoj, program, typologie, perspektivy (rukopis), vedoucí práce: Miroslav Novák, Praha, 2008, s. 57

[5] Srov. Tamtéž, s. 150

[6] Citováno dle: http://www.top09.cz/proc-nas-volit/programova-vychodiska-a-principy/ (25.8.2010)

[7] Srov. http://www.top09.cz/proc-nas-volit/hodnotove-desatero/ (25.8.2010)

[8] Marek Ženíšek ve svém kandidátském projevu na celostátním sněmu TOP 09 v listopadu 2009 prohlásil: „Máme jedinečnou šanci být nejsilnější českou politickou stranou v největší politické frakci v Evropském parlamentu a je mi velkou ctí, že mohu být u toho.“ Citováno dle: http://www.top09.cz/co-delame/snem/projevy/predsednictvo/?clanek=563 (25.8.2010)

[9] Srov. Hloušek, Vít: Český stranický systém- skutečná evropeizace?, In:  http://www.iips.cz/data/files/Analyzy_Working_Papers_pdf/hlousek-cesky-stranicky-system.pdf (25.8.2010)

[10] Srov. Procházka, Vít: „Až příliš zahleděni do české kotliny“, rozhovor s Markem Ženíškem (TOP 09), e-polis.cz, 26. říjen 2009, In: http://www.e-polis.cz/rozhovory/411-az-prilis-zahledeni-do-ceske-kotliny-rozhovor- s-markem-zeniskem-top09.html (25.8.2010)

[11] Srov. Novák, Miroslav: Geneze a problémy českého stranického systému, In: Novák, Miroslav – Lebeda, Tomáš (eds.): Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Dobrá Voda u Pelhřimova, 2004, s. 260

[12] Podle průzkumu SC&C volilo TOP 09 53% bývalých voličů ODS, dále pak 18% tvoří ti, kteří roku 2006 nepřišli k volbám, dalších 10% jsou voliči SZ, 7% voliči ČSSD, 6% voliči neparlamentních stran, 5% voliči KDU-ČSL a 1% voliči KSČM. K dispozici In: http://www.ct24.cz/parlamentni-volby/91384-top-09-volili-hlavne-byvali-volici-ods-vv-pak-exvolici-ods-cssd/ (25.8.2010)

[13] Mezi zvolenými poslanci TOP 09 či jejími kandidáty pro podzimní senátní volby najdeme kromě vrcholných politiků a zástupců podnikatelské sféry také zaměstnance veřejné sféry, neziskového sektoru, starosty měst a obcí i potomky českých šlechtických rodů. Srov. http://www.top09.cz/kdo-jsme/poslanci/   (25.8.2010) , http://www.top09.cz/volby-2010/senat/ (25.8.2010)

[14] Srov. MF Dnes, 31.5.2010, mimořádná příloha- Výsledky voleb, a Koubek, Jiří: Volby 2006 do Poslanecké sněmovny- volební geografie a pět alternativních vysvětlujících modelů, Politologická revue 2007/1, s. 97- 129

[15] Srov. http://www.veciverejne.cz/politicky-program.html (26.8.2010)

[16] Např. v Liberci - 12,39%, v Ústí nad Labem - 11,99%, v Karlových Varech - 11,33% či v Pardubicích - 12,03% se pohyboval výsledek VV nad celostátním průměrem. Srov. In: http://www.volby.cz/pls/ps2010/ps3?xjazyk=CZ (26.8.2010)

[17] Nadprůměrný výsledek VV získaly ještě také v kraji Ústeckém (11,64%), Karlovarském (11,83), Olomouckém (11,62%) a Moravskoslezském (11,69%). Srov. MF Dnes, 31.5.2010, mimořádná příloha - Výsledky voleb

[18] Srov. http://www.volby.cz/pls/ps2006/ps3?xjazyk=CZ (26.8.2010)

[19] Srov. Opcit.

[20] Pokud samozřejmě pomineme jak volby 2. řádu, tak zisk US-DEU roku 2002 v koalici s KDU-ČSL.

[21] Procentuálně vyjádřeno: 32% voličů V

Jak citovat tento text?

Hanáček, Vladimír. Vliv voleb do PS PČR na český stranický systém [online]. E-polis.cz, 22. říjen 2010. [cit. 2017-08-17]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/vliv-voleb-do-ps-pcr-na-cesky-stranicky-system.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 9x


Přidat komentář

Vložit komentář

Jarek

čtvrtek, 4. listopad 2010
10:32

Velmi pěkný článek. Pouze dvě drobné poznámky. Do nadpisu bych doplnil "Vliv voleb 2010...", takto obecně jsem se těšil na diskuzi o státní a substátních stranických soustavách v ČR. Druhá poznámka se týká konstatování: "oslabení obou hlavních pólů systému na úkor nových stran". Mám za to, že k jakémukoli oslabení nemůže dojít na úkor. Spíše naopak, nové strany posílily na úkor obou hlavních pólů.


Napsal: Jarek [Odpovědět]

Bc. Vladimír Hanáček

čtvrtek, 4. listopad 2010
16:02

to Jarek:
Velice děkuji za komentář! Máte pravdu,jde o jistou rétorickou nepřesnost, které se příště pokusím vyvarovat!
Srdečně zdravím!
VH


Napsal: Bc. Vladimír Hanáček [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(