V Afghánistánu to nefunguje jako v Evropě, když nejste z dobré rodiny, musíte se postarat sami o sebe

 9. leden 2018  Ondřej Čížek  komentáře

Fatima Rahimi pochází z afghánského Herátu na západě Afghánistánu, ze kterého roku 2000 utekla se svou rodinou před teroristickou organizací Tálibán. Víceméně náhodou se pak celá rodina usadila v Šumperku, kde Fatima vystudovala místní gymnázium. Po získání bakalářského titulu na Univerzitě v Hradci Králové pokračovala ve studiích kulturních a duchovních dějin Evropy na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2015 působí jako novinářka v Deníku Referendum. V rámci události Maraton psaní dopisů 2017, pořádané Amnesty International, nám Fatima poskytla rozhovor nejen o současné situaci v Afghánistánu.

V Afghánistánu to nefunguje jako v Evropě, když nejste z dobré rodiny, musíte se postarat sami o sebeV Afghánistánu to nefunguje jako v Evropě, když nejste z dobré rodiny, musíte se postarat sami o sebe

Jsi v kontaktu se známými a rodinou v Afghánistánu?

Ano, jsem v kontaktu především se známými z města Herát, ale díky tomu, že je afghánská diaspora pestrá tak i s řadou lidí z ostatních oblastí.

Jak vnímají situaci v zemi, která už je od konce 70. let v téměř nepřetržitém konfliktu? Je pro zdejší lidi vůbec představitelná možnost míru?

Po roce 2001 to vypadalo, že bude situace v Afghánistánu lepší, vláda je nyní tak nějak stabilní v tom smyslu, že funguje na většině území země. Rozhodně ale nemá kontrolu nad celým Afghánistánem. To je stále velký problém, protože v mnoha oblastech působí „kmenové vlády“, hlavně v horách na hranici s Pákistánem. V této oblasti působí Tálibán čím dál tím víc, takže tam centrální vláda nemá vlastně skoro žádnou moc. Bohužel ale nejde pouze o pohraniční oblasti, nad kterými nemá vláda kontrolu.

Kromě Tálibánu působí v Afghánistánu také Islámský stát, jaký ten má zde vliv?

Zrovna dnes jsem zaznamenala zprávu, že v provincii Angārah, což je na hranici s Uzbekistánem, našli zhruba 300 nových vojáků z Daeš – tak je v Afghánistánu a mnoha jiných zemích nazýván Islámský stát, aby nebyl a priori ztotožňován s islámským náboženstvím. Vojáci, kteří byli poraženi v Sýrii a v Iráku, se tak přesouvají do zemí, kde stát není úplně funkční, a proto i do Afghánistánu, ale mimo něj především do Libye. BBC mluvila o tom, že se jedná o zhruba 300 vojáků především z Francie a Alžírska. Daeš ale působí v Afghánistánu již delší dobu a mimo centrální vládu bojuje také s Tálibánem.

Jaký je rozdíl mezi „vládou“ Tálibánu a Daeš?

Rozdíl to je podstatný, protože i když to zvenčí vypadá, že zastávají stejnou filozofii, oproti Tálibánu je vláda Daeš mnohem tvrdší. Navíc Tálibán je evropskou optikou vnímán jako především pravicově orientovaná organizace, která není zase tolik nábožensky fundamentalistická, ale spíše nacionalistická, a proto na území Afghánistánu nechce někoho jako je Daeš. Takže kromě toho, že probíhá boj mezi centrální vládou a Tálibánem, probíhá navíc ještě boj mezi Tálibánem a Daeš, jak už jsem zmínila.

A máš informace o situaci z nějaké oblasti, která je pod vládou Tálibánu?

Ne, to přímo nemám. Pouze jsem něco málo zaslechla od bratra mé známé, který pochází z té severní provincie Angārah, o které jsem mluvila. To co se tam páchá na nevinných civilistech, jsou opravdu strašlivé činy.

Jak vlastně probíhá každodenní život v zemi, jako je Afghánistán?

To opravdu záleží na tom, jaká je situace konkrétní rodiny. Oproti české společnosti tam jsou rozdíly mezi nižší, střední a vyšší vrstvou mnohem drastičtější. Nižší vrstva společnosti je skutečně nejníže, jak jen může být – jsou to sirotci, vdovy atd., takže záleží, z jaké části společnosti to posuzuješ. Každopádně hlavní náplní pro společnost v Afghánistánu je zaopatřit sebe a rodinu. Nefunguje to tam tím stylem, že když je člověk v nouzi, pomůže mu společnost, nebo stát. Ve společnosti nefunguje princip solidárního sociálního státu, kde platíš daně, které mohou pomáhat ostatním. V Afghánistánu to funguje tak, že se každý musí starat sám o sebe a pak samozřejmě záleží především na tom, z jaké jsi rodiny.

Jak se dnes pašeráctví proměnilo oproti době, kdy jste prchali vy?

To se hrozně těžko srovnává, protože byla jiná doba. Ale přijde mi, že v dnešní době se dostaneš před bránu Evropy mnohem rychleji než tehdy my. Když jsme utíkali, EU v té době nebyla tak velká jako dnes, takže dostat se do Evropy bylo mnohem složitější. I když další velká komplikace nastala ve chvíli, kdy byla uzavřena balkánská cesta. Tenkrát byly hranice ostře střežený, takže dostat se i do České republiky bylo hrozně složitý. Myslím, že to bylo těžší než dnes.

Pociťuješ nějakým způsobem, díky svému afghánskému původu, stupňování xenofobie v české společnosti?

Jelikož bydlíme v Praze, kde žije mnoho lidí jiných národností a kultur, tak nemůžu říci, že bych to nějak pociťovala při každodenní interakci s lidmi. Ale díky tomu, že jsem novinářka a i tak funguju, lidi mi často za moje články nadávají. Mnohokrát jsem přemýšlela, jestli by za ty články nadávali úplně stejně člověku, který by se jmenoval třeba Kateřina Nováková. Často se totiž objevují názory typu „my jsme tě přijali, tak mlč a nic nekritizuj“, nebo „buď ráda, že tady vlastně můžeš žít“, ale přitom především tím, že nějakou situaci tady mohu kritizovat, tak tím ukazuju, že se cítím být součástí té společnosti, a proto bych měla mít právo kritizovat a ne jenom držet pusu. To ale neznamená, že už nejsem vděčná, protože stále jsem. Lidí, co nám na začátku pomáhali, bylo strašně moc, bez nich bychom nebyli tam, kde jsme dnes.

A jak vnímáš vztah majoritní společnosti k cizincům nebo lidem pocházejícím třeba ze zemí Středního východu? Jak moc se ten vztah změnil oproti minulosti?

Já bych řekla, že předtím to byla taková lhostejnost, kdy lidi moc nezajímalo, odkud jsi. Nebyla to tolerance, byla to lhostejnost. Každému bylo jedno, odkud pocházíš a jaký je tvůj původ. Nedocházelo k tomu, že by tě většina společnosti hodnotila jinak jen na základě toho, že jsi jiný. V současnosti to vnímám odlišně. Přijde mi, že z té lhostejnosti se mnohdy stal odpor, neřekla bych nenávist jako taková, ale spíše předpojatost. Aniž by tě člověk znal, tak si na tebe udělá názor jen na základě toho, že pocházíš z Afghánistánu. To je skutečně jiné než dříve.

V rozhovoru pro rádio Wave si mluvila o krušných začátcích v uprchlickém táboře. Jak obtížný bylo v té době se do české společnosti integrovat? Jak otevřená česká společnost tehdy byla, aby mezi sebe přijala rodinu afghánského původu?

Ta situace byla jiná než teď. Většina lidí na konci roku 2000 ani netušila, kde Afghánistán leží. Pamatuji si, jak se nás ptala paní v obchodě, jakým mluvíme jazykem, když jsme odpověděli, že persky tak nám paní odvětila „Jo ahá, tak vy jste z Peru“. Po 11. září 2001 se situace změnila, téměř každý věděl, kde Afghánistán leží.  Ale vzhledem k tomu, že jsme byli v té době v táboře, tak velký kontakt se společností jsme zase neměli. Já jsem chodila do školy, takže to u mě jako dítěte bylo jiné, než u dospělých, u kterých kontakt s majoritou probíhal pouze skrze sociální pracovníky, nebo různé výlety po hradech a podobně. Po tom, co jsme tábor opustili, jsme ihned začali pracovat a nikdo se o nás nijak zvlášť nezajímal.

Jak citovat tento text?

Čížek, Ondřej. V Afghánistánu to nefunguje jako v Evropě, když nejste z dobré rodiny, musíte se postarat sami o sebe [online]. E-polis.cz, 9. leden 2018. [cit. 2024-03-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/v-afghanistanu-to-nefunguje-jako-v-evrope-kdyz-nejste-z-dobre-rodiny-musite-se-postarat-sami-o-sebe.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3 hvězdiček / Hodnoceno: 2x


Přidat komentář

Vložit komentář