Typologie českého stranického systému po roce 1989

 21. říjen 2010  PhDr. Vladimír Hanáček, Ph.D.   komentáře

Politolog Pavel Pšeja poznamenal ve své monografii věnované vývoji stranického systému České republiky do roku 1998, že tento by měl být s největší pravděpodobností dotvořen kolem roku 2010, kdy by tak bylo možno jeho podobu a vývojové perspektivy adekvátně vyhodnotit prizmatem dominantních typologických přístupů. Pro mnohé analytiky by tak právě dnes měla být otázka tematizace této otázky stěžejním předmětem zájmu.

Typologie českého stranického systému po roce 1989Typologie českého stranického systému po roce 1989

 

Úvod

Politolog Pavel Pšeja poznamenal ve své monografii věnované vývoji stranického systému České republiky do roku 1998, že tento by měl být s největší pravděpodobností dotvořen kolem roku 2010, kdy by tak bylo možno jeho podobu a vývojové perspektivy adekvátně vyhodnotit prizmatem dominantních typologických přístupů. Pro mnohé analytiky by tak právě dnes měla být otázka tematizace této otázky stěžejním předmětem zájmu. Český stranický systém skutečně zaznamenal během uplynulých dvou desetiletí zajímavý vývoj a zásadní proměny, jež výrazně ovlivnily jeho současnou podobu. Jeho základní parametry byly nastaveny již sedmi „volbami prvního řádu“ a vývojová dynamika vykazuje některé tendence, které je s ohledem na již sedmou probíhající legislaturu možno považovat za dlouhodobé.

Přesto se však Pšejova teze i ve světle výsledků letošních parlamentních voleb zdá spíše nenaplněna. Parlamentní volby roku 2010 totiž neznamenaly ani tak definitivní dotvoření českého stranického systému a verifikaci jeho charakteristik ve všech aspektech jako spíše jistou malou revoluci, v mnohém problematizující dosavadní vývojové tendence systému a jejich analytické uchopení. Poprvé od voleb roku 1996 totiž došlo k zásadnější obměně formátu systému, kdy jeho dva dosavadní aktéři – KDU-ČSL a SZ se dostali mimo pásmo relevance. Naopak další dvě strany - TOP 09 a VV, které nebylo možno považovat za relevantní aktéry systému s ohledem na jejich dosavadní neúčast v žádných parlamentních volbách, získaly v nově zvolené Poslanecké sněmovně poměrně významné pozice a posléze se staly stranami vládními. Jakkoliv tedy nedošlo ke znásobení počtu relevantních aktérů a rozšíření formátu, o čemž se i v odborných kruzích ještě pár týdnů před volbami nahlas spekulovalo, substituce dvou stran znamenala poměrně významný systémový předěl.

Dalším významnou skutečností s ohledem na další systémový vývoj bylo poměrně výrazné oslabení dvou dominantních pólů systému – ČSSD a ODS. Jakkoliv dosavadní tíhnutí k bipolaritě nebylo výsledky letošních květnových voleb výrazně narušeno a obě nejsilnější strany (zatím) neztratily své dominantní pozice na levém, resp. pravém pólu stranického systému, jejich hegemonní postavení není zejména u ODS do budoucna v žádném případě garantováno a navíc jejich oslabení může významně ovlivnit budoucí vzorce interakcí mezi jednotlivými aktéry systému.

Konečně třetím významným momentem letošních voleb může být vysoký počet hlasů, které tzv. „propadly“, tedy připadly stranám, jež nepřekročily pětiprocentní klauzuli nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny.

Jedna Pšejova teze se však zdá být z hlediska dnešní povolební situace potvrzena, tedy že podoba a vývojové tendence českého stranického systému jsou v mnohém ovlivněny procesy, které působí z vnějšku systému a které plynou z relevantních cleavages.[1] Zásadní proměnu českého stranického systému, kterou doznal na základě výsledků parlamentních voleb roku 2010, totiž nelze adekvátně uchopit bez zohlednění vlivů, jež bezprostředně nesouvisí se samotným rámcem systému a jeho typologickým zařazením. Vstupují zde do hry obecnější strukturální determinanty, které jsou umocněny hlubšími societálními vlivy i konjunkturálními faktory, souvisejícími se stavem české politické kultury a stylem vládnutí v uplynulých letech.

Cílem této práce tedy bude především pokusit se posoudit základní klasifikační a typologická hlediska v kontextu konkrétního vývoje českého stranického systému po roce 1989 a učinit příslušná zařazení. Použity zde budou především analytické přístupy těch klasiků dané disciplíny, které jsou nejčastěji používány českými autory zabývajícími se tímto tématem, tedy především typologie Giovanni Sartoriho a Jeana Blondela a klasická teorie cleavages Steina Rokkana a Seymoura Martina Lipseta. Nezohledněny nezůstanou ani připomínky některých dalších autorů, jejichž přístupů je v české odborné literatuře často využíváno, jako například modifikace Sartoriho typů z pera P. Farnettiho, byť jen coby doplnění základních teoretických přístupů. Nejnovější, a tedy i pro analýzu současného stavu českého stranického systému v mnohém navýsost vhodnou, se jeví typologie irského politologa Petera Maira, která v české literatuře na toto téma nebývá příliš často zohledňována. I Mairovu typologii se proto pokusíme využít coby nástroj analýzy.

Typologie Jeana Blondela

Blondelova typologie není k analýze stranického systému ČR příliš často používána tuzemskými autory, jakkoliv se i zde odkazují někteří analytici na Blondelovo schéma v některých dílčích analytických otázkách.[2] Tuto absenci je možno vysvětlit především skutečností, že Jean Blondel konstruoval svou klasifikaci ještě v období před vydáním přelomové práce G. Sartoriho, a také faktem, že Blondelovu teorii je na místě považovat spíše za klasifikaci, která sleduje numerické kritérium počtu a síly (ve smyslu volebních zisků) jednotlivých aktérů systému více než vzorce interakcí mezi nimi, jak by bylo z hlediska typologického začlenění nezbytné.[3] Jean Blondel na základě této logiky definoval čtyři základní typy stranických systémů: bipartismus, systém dvou a půl strany, multipartismus s dominující stranou a multipartismus bez dominující strany.[4]

Pokud na základě Blondelova modelu přistoupíme k analýze českého stranického systému po roce 1989, je namístě zohlednit především hodnocení, která směrem k českému stranickému systému učinil Blondel sám. Blondel považuje země postkomunistické středovýchodní Evropy za dobře připravené na standardní vývoj stranických systémů především vzhledem k vysokému stupni institucionalizace konstitutivních aktérů systému, čímž rozumí jejich zakotvení v populaci (jednota účinku) a vysokou míru stability. Z těchto pozic vycházela opoziční hnutí v dobách komunistického režimu v Polsku, Maďarsku či ve Slovinsku, a i systém režimní „koalice“ více stranických subjektů dominovaných komunistickou stranou v tomto představuje dle Blondela vhodnou půdu pro budoucí vývoj stranického systému.[5] V tomto ohledu hrají klíčovou úlohu první konstitutivní volby po pádu komunistického režimu, kdy dochází k ukotvení prvních relevantních aktérů systému. V případě ČR bylo zastřešující transformační hnutí v podobě OF, které reprezentovalo široké spektrum ideových proudů s hlavním těžištěm v pravém středu, dále pak nereformovaná komunistická levice – „skalní komunisté“ − představovaná KSČM, dále pak ČSL jako zástupce historických stran, jež přežily komunistický režim, a HSD-SMS jako „single-issue party“.

ČR tak dle Blondela byla v porovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi specifická především faktem absence reformních představitelů bývalé vládnoucí moci, jakož i marginální úlohou „radikálů“ z řad bývalých opozičních činitelů, kteří se v jiných zemích později konvertovali na některé konzervativní a nacionální stranická uskupení. V ČR tedy vysoce převážila úloha umírněných liberálních sil, z nichž vzešly pozdější pravicové a pravostředové strany. Formát systému po prvních konstitutivních volbách Blondel označuje jako limitovaný pluralismus (limited pluralism).

Druhé volby v případě ČR v roce 1992 znamenají ustálení aktérů, kterýžto formát Blondel označuje jako nadměrný pluralismus (oversized pluralism). Třetí volby roku 1996 pak přinášejí redukci počtu efektivních stran, což je dle Blondela krok do fáze stabilního pluralismu (stable pluralism), který následně zůstává stabilní přes troje volby.[6] Teprve po uplynutí tohoto období lze přistoupit k příslušné klasifikaci. Na základě výsledků těchto voleb (v případě ČR tedy po volbách roku 2002) charakterizuje Blondel český stranický systém jako systém s dominující stranou[7]. Soudí tak především s ohledem na fakt, že ČSSD, jakkoliv nebyla schopna zformovat jednobarevnou většinu v Poslanecké sněmovně, vyhrála dvoje volby za sebou se ziskem přesahujícím 30% hranici (1998 a 2002), což se žádné jiné straně v okolních postkomunistických zemích nepodařilo[8]. Tento úsudek se může jevit jako poněkud překvapivý s ohledem na skutečnost, že hranice pro úlohu dominující strany byla v původním Blondelově modelu z roku 1968 definovaná na hranici 40% zisku.[9] Pokud bychom však tuto změnu připustili jako relevantní, je pod dojmem výsledků dalších voleb navýsost patrné, že tento Blondelův soud byl minimálně předčasný. Již další parlamentní volby roku 2006 znamenaly změnu tohoto formátu, neboť došlo k etablování dvou hlavních stran, které překročily 30% hranici – ODS a ČSSD. Tímto se tak Blondelovým prizmatem formát českého stranického systému posunul směrem k bipartismu (součet procentuálních zisků dvou nejsilnějších stran se blíží 70%), a zároveň se evidentně nepotvrdila Blondelova teze, že český stranický systém je charakterizován poměrně sjednocenými levicovými stranami a relativně slabou a roztříštěnou pravicí, byť je ODS vnímána jako poněkud silnější než KDU-ČSL a US-DEU(SZ).[10] Tyto změny by šlo předpokládat pouze sekundárně na základě Blondelových poukazů na vysokou míru volatility v českém prostředí, vliv sociálních a ekonomických podmínek, časté konflikty stranického vedení a „přezásobenost“ stran.

Roku 2010 však z hlediska Blondelova modelu došlo k další změně, neboť hranici 30% zisku tentokrát nepřekročila žádná politická strana. Český stranický systém se tak po těchto volbách posunul směrem k multipartismu bez dominující strany. Jakkoliv další faktory této proměny, jako substituce dvou relevantních aktérů či změna konfigurace ostatních relevantních stran, nejsou příliš důležité, jen by potvrzovaly Blondelova slova, že pro institucionalizovaný stranický systém je důležité, když je stabilní ekvilibrium mezi nabídkou a poptávkou. Z tohoto důvodu tedy největším nebezpečím pro stranický systém je nástup populistů, kteří toto ekvilibrium naruší. Tím samozřejmě netvrdím, že by k tomuto ohrožení i v českém případě docházelo. Faktem však zůstává, že tyto proměny dokladují Blondelovo hodnocení, že v zemích středovýchodní a jihovýchodní Evropy lze pozorovat spíše „strukturální disekvilibrium“.[11]

Typologie Giovanni Sartoriho

Sartoriho typologie stranických systémů je již od svého vzniku v půli 70. let vnímána světovou politologickou obcí jako vůdčí, nejsystematičtější a dodnes v zásadě nepřekonaná. Sartori zkonstruoval pro soutěživé stranické systémy několik základní typů: systém predominantní strany, dvoustranický systém, polarizovaný pluralismus a umírněný pluralismus. Poslední dva typy jsou v české odborné literatuře chápány jako relevantní z hlediska pokusů o typologické zařazení českého stranického systému.[12]

Mezi českými analytiky panuje vzácná shoda v tezi, že vývoj českého stranického systému po roce 1989 se pohybuje mezi oběma typy, tedy naplňuje jak některé znaky polarizovaného, tak i některé znaky umírněného pluralismu. Je však třeba zdůraznit, že o typologickém začlenění systému je možno uvažovat až po volbách roku 1996, tedy v době kdy došlo ke konsolidaci systému z hlediska počtu aktérů i vzorců interakcí. První, „zakladatelské“ volby roku 1990, byly ještě ve znamení tranzitivním, tedy ze systémového hlediska v podstatě umělé bipolarity představované někdejší vládnoucí stranou a „všelidovým“ demokratizačním hnutím. Do voleb pak o systému v pravém slova smyslu fakticky ještě nelze mluvit, byť Pavel Pšeja upozorňuje na skutečnost, že ona fluidní struktura vysokého množství aktérů, kteří nepřehledně vznikali a zanikali a početní kritérium bylo ještě v zásadě irelevantním, by odpovídalo Sartoriho pojetí atomizovaného pluralismu.[13] Po volbách 1990 dochází k první verifikaci dvou pólů systému: OF a KSČM, na základě čehož lze pak mluvit o systému v pravém slova smyslu. Nicméně další měsíce, jež byly ve znamení velkých turbulencí na české politické scéně, znamenaly základní proměnu tohoto. Tuto proměnu zapříčinil především rozpad OF a etablování nových subjektů z něj vzešlých, nicméně také přesuny poslanců zákonodárných sborů mezi jednotlivými politickými subjekty. Do rozpadu OF tak lze mluvit prakticky o dvou rodících se stranických systémech, z nichž jeden představovaly subjekty, jež uspěly v prvních demokratických volbách, a druhý se formoval v rámci samotného OF jakožto institucionální základně budoucích relevantních aktérů systému. Teprve s rozpadem OF byla zahájena druhá fáze vývoje systému, nesoucí se v duchu strukturace stranickopolitické soustavy.[14] Tato fáze byla dovršena volbami roku 1992, které znamenaly především stabilizaci formátu a navázání prvních vzorců interakcí. Počet relevantních aktérů se po volbách pohyboval vysoko nad sartoriánskou hranicí, vymezující polarizovaný pluralismus, tedy osmi aktérů. Následné volební období však ukázalo, že tento formát byl nanejvýš dočasný, především kvůli četným přechodům poslanců mezi jednotlivými politickými uskupeními a zhroucením některých relevantních aktérů, především tzv. moravistického hnutí a LSU.

Volby roku 1996 tak znamenají první konsolidaci formátu systému, kdy se počet relevantních aktérů ustaluje na počtu šesti stran, tedy zhruba na hranici formátu polarizovaného a umírněného pluralismu. Zároveň dochází ke zřetelnému konstituování dvou dominantních pólů systému: ODS a ČSSD. Z hlediska vzorců interakcí však dochází k první krizi koaličních formulí, kdy dosavadní pravostředová koalice ztrácí většinu v PS PČR, a je tak závislá na podpoře opoziční ČSSD. Pokud tak přijmeme definici koalice, kterou předkládá například Michal Klíma, že koalice je nejen spojení politických stran, jež nominují své zástupce do vlády, ale že jde i o spojení se stranou, která sice své zástupce do vlády nevysílá, ale pro vznik a získání podpory vlády je nezbytná- tzv. „podpůrná strana“ v pojetí Arenda Lijpharta[15], jedná se v podstatě o formu spolupráce všech systémových stran. Proti nim pak stojí oboustranná odcizená, neloajální, či minimálně semi-loajální opozice, představovaná SPR-RSČ a KSČM. V tomto ohledu by se tak jednalo o naplnění Sartoriho definice polarizovaného pluralismu. Proti tomuto faktu však hovoří především skutečnost, že zde nedochází k fyzickému obsazení středu systému, tento je naopak v podstatě prázdný, ani nedochází k centrifugálnímu efektu, tedy posilování obou krajních pólů systému. Navíc je tato teze sporná i v tom ohledu, že sám Sartori pracuje s užším vymezením koalice, než představuje Klímova definice.

Předčasné volby roku 1998 pak znamenaly významný posun českého stranického systému blíže směrem k typu umírněného pluralismu. Důležitým faktorem zde bylo především snížení počtu relevantních aktérů operačních jednotek systému na pět a v této souvislosti i skutečnost, že do Poslanecké sněmovny již neproniklo krajně pravicové SPR-RSČ. Zároveň došlo k potvrzení dominance obou hlavních pólů, což v kontextu předchozího vnitropolitického dění nebylo zdaleka samozřejmé. Formát systému se tak přiblížil možné bipolární konfiguraci. Zároveň došlo k dalšímu oslabení polarizace, tedy snížení ideologické vzdálenosti mezi relevantními aktéry, kterýžto trend lze pozorovat již od voleb roku 1996. Podpis tzv. opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS, vznik jednobarevné sociálnědemokratické vlády M. Zemana, jakož i celkový obraz vnitropolitického dění v ČR ve volebním období 1998 – 2002, však znamenal další prohlubování krize koaličních formulí a absence ustálených vzorců interakcí.

Volby v červnu 2002 přinesly potvrzení tendencí, jež byly pro český stranický systém charakteristické již v předchozím období, tedy potvrzení dominance obou hlavních pólů a sklon k bipolaritě. Na těchto tendencích v zásadě nic nezměnilo ani posílení KSČM, ani formální pokles počtu relevantních aktérů na čtyři, neboť Koalice KDU-ČSL a US-DEU se krátce po volbách definitivně rozpadla, takže fakticky se jednalo o dva separátní subjekty. Vznik levostředové vlády V. Špidly pak znamenal potenciální šanci etablování dlouhodobějšího vzorce koaliční spolupráce, kdy by docházelo k perifernímu přesahování vládních koalic na úrovni obou dominantních pólů coby jader daných koalic a permanentnímu zastoupení politického středu reprezentovaného KDU-ČSL, případně US-DEU. Tato skutečnost byla generována především pokračující izolací KSČM, na níž se vztahuje „dohoda o vyloučení“ a jež disponuje prakticky nulovým koaličním potenciálem. Systémové postavení KSČM tak stěžuje bipolární alternaci koalic, která je přirozenou dispozicí typu umírněného pluralismu ze Sartoriho perspektivy. Z těchto důvodů například Petr Fiala a Maxmilián Strmiska hovoří o možném užití modifikace Sartoriho teorie v podání italského politologa P. Farnettiho, jenž hovoří o tzv. centripetálním pluralismu. Tento typ je blízkým příbuzným sartoriánského typu polarizovaného pluralismu, zejména co se týče nemožnosti úplné alternace vládních koalic a přítomnosti relevantních antisystémových stran, nepočítá však s endemickou tendencí k radikalizaci a dochází zde k dostředivým tendencím, tedy ke konvergenci obou „mimostředových“ pólů.[16]

Tento trend byl však významně zpochybněn po nástupu vlády J. Paroubka na jaře 2005, kdy přestože byla formálně zachována dosavadní levostředová koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, fakticky v rámci parlamentní spolupráce došlo k posílení tendence k pravo-levé bipolaritě, jež byla dána především legislativní kooperací ČSSD a KSČM a naopak přibližování se KDU-ČSL opoziční ODS. Tento trend byl navíc podtržen faktem, že pátý aktér systému- US-DEU se v tomto období již delší dobu pohybovala v průzkumech volebních preferencí pod hranicí volitelnosti a její systémová relevance již byla prakticky ukončena.

Zmíněnou tendenci českého stranického systému směrem k bipolární konfiguraci potvrdily volby roku 2006. Následný vývoj je možno označit jako reprodukci formátu stranického systému, jak se konstituoval již v druhé polovině 90. let. Tedy je možné identifikovat oba dominantní póly: ODS a ČSSD, dále pak dva trvalé vedlejší póly: KSČM nalevo od ČSSD a KDU-ČSL v pozici potenciální pivotální strany. Tyto subjekty jsou produkty rokkanovských „zamrzlých“ štěpení, o čemž bude pojednáno níže. Vedle nich je pak možno identifikovat pátou „klouzavou“ stranu, kterou po volbách 1996 představovala ODA, později US-DEU a po volbách 2006 pak SZ. Pozici tohoto aktéra je namístě lokalizovat na pravolevé ose stranicko- politického kontinua spíše do středu. I nadále však trvá izolace KSČM a také dostředivý směr soutěže, což znamená, že český stranický systém se i po roce 2006 pohybuje na pomezí sartoriánských typů polarizovaného a umírněného pluralismu. Tendence směrem k umírněnému pluralismu může být zachycena především v prohlubující se ochotě vedení ČSSD připustit spolupráci s KSČM na centrální úrovni v rovině tiché podpory menšinové vlády ČSSD, která je patrná především po uzavření několika podobných dohod obou stran na úrovni krajů po krajských volbách roku 2008. Proti tomuto předpokladu však svědčí jednak trvání platnosti tzv. bohumínského usnesení, které zakazuje ČSSD spolupráci s KSČM na vládní úrovni, a také některé výroky předsedy ČSSD J. Paroubka před volbami roku 2010 o upřednostnění spolupráce sociálních demokratů se středovými stranami. Důležitým faktorem, postižitelným v období 2006 – 2010, je však prohlubující se polarizace mezi relevantními aktéry systému, což v praxi znamená snížení alternace možných koalic.

Volby do Poslanecké sněmovny ve dnech 28.- 29.5.2010 přinesly výraznou změnu, pokud jde o formát systému ve vztahu ke konkrétním aktérům. Došlo tak k etablování zcela nového fenoménu české politiky v podobě duality pravice, kde je možno po těchto volbách identifikovat ODS coby hlavní pól a TOP 09 coby vedlejší pól v pravé části stranicko- politického kontinua, na levici je pak možno identifikovat ČSSD coby hlavní pól a KSČM coby vedlejší pól systému. Pátou liberální centristickou formaci nově reprezentují Věci veřejné. Nedošlo tak k nárůstu počtu aktérů a formát zůstává na úrovni sartoriánského modelu umírněného pluralismu. Vzhledem k poklesu KDU-ČSL mimo pásmo relevance a jejímu zmizení z Poslanecké sněmovny tak došlo k výraznému oslabení metrického středu systému, který tak zůstává institucionálně prakticky neobsazen, což posiluje dostředivé účinky soutěže. Zároveň dochází k zachování jednorozměrného prostoru soutěže a posílení směru soutěže k bipolární konfiguraci. Volby 2010 samozřejmě znamenaly výraznou proměnu z hlediska volební síly jednotlivých aktérů, zejména co se týče oslabení obou hlavních pólů na úkor nárůstu podpory nových aktérů: TOP 09 a VV. Z hlediska typologie G. Sartoriho však tento fakt neznamená zásadní proměnu, neboť Sartori při vysvětlení formátu a predikci mechanismu systému upřednostňuje nominální kritérium oproti kvantitativním a matematickým přístupům.[17]

I po volbách 2010 však trvá stav izolace KSČM s téměř nulovým, či jen velmi omezeným koaličním potenciálem. Přítomnost antisystémového aktéra a nejasný postoj ČSSD ve věci spolupráce s komunisty do budoucna tak stále značně problematizuje přičlenění typu českého stranického systému k modelu umírněného pluralismu podle Sartoriho. Je tak třeba podotknout, že se výše uvedená teze Pavla Pšeji o dobudování českého stranického systému v tomto období zatím nepotvrzuje, neboť český stranický systém se vzhledem k těmto skutečnostem pohybuje mezi Sartoriho typy polarizovaného a umírněného pluralismu.

Český stranický systém z hlediska teorie štěpení

Teorie štěpení (cleavages) je spojena se jménem norského politologa Steina Rokkana, jehož práce z roku 1967 tvoří paradigmatický základ teorií štěpení i sociologizujících přístupů k teoriím stranických systémů ve světové politické vědě. Rokkan definoval teorii štěpení v historické perspektivě a konstitutivní význam přisoudil dvěma významným společenským proměnám evropských společností v 19. století: národní a průmyslové revoluci a časovému odstupu mezi nimi. Každá pak na dvou základních osách (funkční a teritoriální) zakládala dva typy štěpení: církev vs. stát a centrum vs. periferie, resp. vlastnící vs. pracující a město vs. venkov[18]. Jakkoliv Rokkan s  Lipsetem konstruovali svou teorii jako explicitně lokalizovanou v zemích západní Evropy a Středomoří, Jiří Kunc připomíná, že rokkanovské schéma je vysoce relevantní i v kontextu formování českého stranictví v rámci habsburské monarchie v druhé polovině 19. století. Na centrálním místě ve Vídni dochází po roce 1848 k projevům štěpení centrum/periferie v podobě opozice mezi křesťany a liberály (složených z pangermánského hnutí a průmyslových skupin) a na vlastní periferii impéria (v Praze) pak ve štěpení centrum/periferie dochází ke konfliktům, mobilizovaným kolem pólu výrazně sekularizovaného a urbánního. Povaha těchto konfliktů bude později určovat podobu štěpení i v nástupnických státech po pádu impéria, přičemž zásadním kritériem je zde větší či menší časový odstup mezi národní a průmyslovou revolucí v rokkanovském duchu.[19] Jiří Kunc dále připomíná zjištění Lubomíra Brokla, který definoval čtyři hlavní proudy v české politice, které v duchu setrvačnosti historických štěpení můžeme považovat dodnes za základ českého politického spektra: 1) proud národně- liberální, spolupracující s historickou šlechtou a katolictvím, 2) radikálně demokratický, spolupracující se socialisty, 3) slabší, elitární konzervativní proud teritoriálně vlastenecký, 4) sociálně demokratický, jež je však spojen až s pozdější fází industrializace.[20] Tyto ideově politické proudy se postupně staly základem masových politických stran, které se konstituovaly postupně s procesem rozšiřování všeobecného hlasovacího práva coby základy „sloupové“ politické kultury, jež odpovídá Lorwinovu pojetí „segmentovaného pluralismu“, jak připomíná Petr Fiala.[21] Zároveň však odpovídá i teorii štěpení definované S. Rokkanem a S. M. Lipsetem. Potvrzuje se zde teze S. Bartoliniho a P. Maira, že štěpení se primárně vyvíjí na bázi sociální stratifikace, která stanovuje strukturální podmínky pro konstituování skupinové identity, a teprve později se tato sociální štěpení stávají plně politickými v souvislosti s vývojem masové demokracie[22].

Suspenze stranicko- politické plurality po roce 1945 a následných čtyřicet let komunistického režimu po roce 1948 znamenaly zánik některých stranicko- politických „sloupů“ či „táborů“ (Lager) z důvodů institucionální restrikce i hlubších societálních proměn. Systém tzv. Národní fronty však umožnil organizační zachování dvou významných politických subkultur: komunistické a katolické, které reprezentují stranické subjekty definované podél tzv. zamrzlých štěpení (frozen cleavage) v rokkanovském schématu.

Dostáváme se tedy k otázce, jaká štěpení lze vypozorovat v české společnosti jako relevantní po roce 1989. Jako primární konstitutivní linie je nejčastěji uváděno štěpení starý vs. nový režim či také komunismus vs. antikomunismus. Tato konfliktní linie byla v českém prostředí reprezentována OF coby všelidovým demokratizačním, ideově heterogenním hnutím a KSČ coby dosud vládnoucí stranou. Toto transformační štěpení později zůstává přítomno v reziduální podobě v souvislosti s tématy „dekomunizace“ či vyrovnávání se s minulostí. Teprve později lze vypozorovat zárodky standardní hierarchie štěpení, kdy se po volbách 1992 dostává do popředí socioekonomická konfliktní linie transformace, která je definovaná jako spor o scénář ekonomické transformace, jež tvoří základ pro formování standardního rokkanovského socioekonomického štěpení vlastníci vs. pracující, definovaného v současnosti především jako spor o míru ekonomické redistribuce.[23] Podél tohoto dominantního štěpení lze již po volbách 1996 identifikovat oba dominantní póly českého stranického systému: ODS a ČSSD. Přítomno stále zůstává i rokkanovské štěpení církev vs. stát či klerikalismus vs. sekularismus, podél něhož je jasně identifikovaná KDU-ČSL. Na začátku 90. let lze pak vystopovat i projev štěpení centrum vs. periferie v podobě konstituování HSD-SMS coby pokusu o zformování strany periferního protestu. Toto štěpení se však s pádem moravistického hnutí v půli 90. let ukázalo být dlouhodobě nevýznamným a stranický systém neovlivňujícím. Toto tvrzení dokládá i analýza Karla Kouby týkající se existence či neexistence moravského prostorového režimu a jeho vlivu na český stranický systém. Kouba dochází k závěru, že vysoce homogenní politická kultura ČR příliš neumožňuje existenci prostorových režimů a že případná dílčí specifika Moravy v rovině volební geografie lze vysvětlit spíš jako relikt někdejšího historického periferního postavení Moravy vůči vídeňskému a pražskému centru.[24] Někdejší přítomnost moravistického hnutí a jeho pozdější ztráta relevance tak jako významnější faktor může působit jen v rovině vysvětlení větší síly ČSSD v moravských regionech, která, jak upozorňuje Jiří Koubek, obsadila uprázdněné místo po HSD-SMS od komunální úrovně výše poté, co ODS coby hlavní institucionální potomek OF těmito pozicemi již od prvních voleb roku 1990 nedisponovala.[25]

V zárodečné podobě lze nejpozději od voleb roku 1996 pozorovat linii materialismus vs. postmaterialismus. Tato linie by odpovídala ideologické dimenzi postmaterialismus v pojetí A. Lijpharta.[26] Podél této linie se vymezují formace pravého středu, které dosud hrály úlohu oné páté „klouzavé“ strany, o níž jsme se zmínili výše, a které reprezentují elektorát často označovaný jako „městští liberálové“. Prvním reprezentantem tohoto segmentu byla roku 1996 ODA. ODA byla sice ideově definována jako strana hodnotově konzervativní a v socioekonomické oblasti zastávající neoliberální principy, nicméně jako nositele této systémové pozice ji lze označit především poukazem na její funkční charakter strany elitní bez masové členské základny, zastávající spíše volebně- mobilizační přístup a orientující se hlavně na intelektuální kruhy, a také poukazem na těžiště jejího elektorátu ve větších městech. Otevřenější, a v tomto ohledu i bližší postmateriálním hodnotám, byla později US-DEU a po roce 2006 SZ. 

Co se týče štěpení město vs. venkov, je třeba podotknout, že někdejší agrární stavovský voličský segment v souvislosti se zákazem agrární strany po roce 1945 a v souvislosti s proměnami sociální struktury české společnosti zanikl. Po roce 1989 se objevily pokusy o konstituování stavovské zemědělské strany, ale skončily v zásadě neúspěšně. Karel Vodička a Ladislav Cabada identifikují podél tohoto štěpení KDU-ČSL, která dle jejich hodnocení „v silně sekularizované a urbanizované české společnosti reprezentuje zejména katolické venkovské obyvatelstvo“.[27] Je však třeba podotknout, že tato dimenze má pro postavení KDU-ČSL až sekundární význam, především s poukazem na nerovnosti ve volební geografii lidové strany.

Pokud jde o KSČM, lze její pozici vymezit podél dvou konfliktních linií přítomných v české společnosti či minimálně dvou dimenzí soutěže. Jde o linii starý vs. nový režim, kde si KSČM zachovala potenciál strany protestní, reprezentující ty voličské skupiny, které se identifikují s obrazy sociální reality spojené s historickou epochou před listopadem 1989. Zároveň je však elektorát KSČM definován v duchu rokkanovských „zamrzlých štěpení“ coby subkulturní segment, jež je vytvářen voliči, pro něž identifikace s komunistickou stranou a jejím programem je tak říkajíc „vyznání víry“[28], tedy především neměnná příslušnost, která se „dědí“ generačně a je formována prakticky od začátku existence KSČ v roce 1921. V této souvislosti je na místě položit si otázku, zda případová studie KSČM znamená existenci obranného typu soutěže v pojetí G. Sartoriho a G. Saniho.[29] Obranná soutěž se vyznačuje strategií zaměřenou na uchování pevně identifikovaných přívrženců. Vzhledem k dominanci pravo-levé dimenze identifikace v české společnosti, kterou lze v duchu Sartoriho a Saniho označit jako „jednorozměrné zjednodušení“[30], má existence obranné soutěže v českém stranickém systému sekundární význam. Podél těchto dimenzí lze však jasně identifikovat jak KSČM, tak KDU-ČSL. Česká republika v žádném případě nepatří mezi segmentované společnosti a dominantní význam pravo-levé dimenze a z ní plynoucí akviziční charakter soutěže vylučuje větší dlouhodobý význam izolujících štěpení v pojetí Sartoriho a Saniho.[31] Pozice KSČM je však kromě obranné soutěže orientované na udržení vlastních skalních příznivců definována i jejím vymezením podél osy štěpení starý vs. nový režim. Toto štěpení zůstalo zachováno v reziduální podobě a v zásadě se překrývá se socioekonomickou konfliktní linií, což znamená, že jeden směr soutěže zůstává zachován. Nicméně je tak zřetelně definována pozice KSČM, jež disponuje potenciálem získávat protestní hlasy. Toto postavení KSČM bylo do určité míry výsledkem transformačního procesu, kde zejména ODS coby hlavní pól na pravici disponovala symbolickým potenciálem hlavní architektky polistopadových poměrů, což znamenalo, že levicové subjekty byly identifikovány jako v jistém ohledu konformní s poměry před listopadem 1989. Tato symbolická pozice se ve zbytkové formě zachovala dodnes a projevuje se v řadě dílčích témat, jako například odmítavém postoji ČSSD a KSČM k otázkám tzv. vyrovnání se s minulostí.

Volby 2010 znamenají potvrzení vývoje českého stranického systému směrem k dominantní úloze jednorozměrné dimenze soutěže. Na levém pólu stranicko-politického kontinua tak lze identifikovat ČSSD, na pravém potom ODS a TOP 09. Fenomén duality české pravice je v polistopadovém vývoji novou skutečností a zakládá se spíše na vymezení podél konkrétních témat (issues) než na vlivu hlubších štěpení (cleavages). Zůstává také přítomen subkulturně orientovaný voličský segment KSČM. Přelomové však byly letošní volby z hlediska ztráty významu zamrzlého rokkanovského štěpení církev vs. stát, vyjádřené ztrátou parlamentního zastoupení pro KDU-ČSL coby subkulturní katolické formace. Pokles KDU-ČSL mimo pásmo relevance byl dán, dle mého soudu, jak vlivem dlouhodobých strukturálních faktorů, souvisejících s proměnou sociálně-morálního milieu, tak i některými krátkodobými ryze politickými faktory. Jako pátá strana liberální pravostředové orientace jsou nově identifikovány VV, v jejichž programatice lze též vypozorovat vliv postmateriálních hodnot v podobě důrazu na zavádění prvků přímé demokracie. Volební úspěch VV však byl dán i řadou dalších v zásadě konjunkturálních faktorů.

Na základě této analýzy je navýsost patrné, že teorie štěpení vykazuje velkou explanační sílu, na jejímž základě lze vysvětlit mnohé skutečnosti souvisící s vývojem českého stranického systému po roce 1989. 

Typologie Petera Maira

Teoretický koncept irského politologa Petera Maira, jen byl formulován v druhé polovině 90. let, je oproti starším typologiím inovativní především v tom ohledu, že oproti sociálním či institucionálním determinantám více zdůrazňuje systémové vazby a strukturu soutěže. Zároveň se vzhledem k našemu tématu vyznačuje výhodou, že byl formulován již v době, kdy měly stranické systémy v postkomunistických zemích za sebou již několikaletou existenci, což Mairovi umožnilo se nad vývojem těchto systémů krátce pozastavit.

Nové demokracie v zemích bývalého východního bloku se dle Maira vyznačují vysokou mírou nestability stranické soutěže, která je způsobena neukotveností systému v rokkanovských štěpení a nedostatečnou legitimací stran v očích elektorátu. Například v ČR, Polsku, Maďarsku a na Slovensku byl zachycen přesun 25 % hlasů mezi aktéry v porovnání prvních a druhých svobodných voleb po pádu komunistického režimu[32]. Tyto skutečnosti jsou dle Maira dány navzájem propojeným dynamickým procesem formování národního státu, přechodu k demokracii a kapitalismu v mnoha postkomunistických zemích. Na úrovni stranické soutěže pak tyto skutečnosti způsobují vysokou míru volební nejistoty a „institucionální podněty k nestabilitě“[33].

Vzhledem k těmto skutečnostem je tak empirická evidence zobecňujících poznatků, z nichž je Mairova typologie sestavena, lokalizovaná do prostředí zemí západní Evropy. V podmínkách ČR je však navýsost spornou tezí, že zde lze vystopovat Mairem zmíněný vzájemně propojený trojí proces formování nového statu quo. Formování moderního národa probíhalo v českých zemích analogicky těmto procesům v západní Evropě v 19. století. Zkušenosti s politickou demokracií a tržní ekonomikou měla česká společnost již z meziválečného období. Z těchto důvodů tak lze v české společnosti vypozorovat vliv rokkanovských štěpení, o čemž jsme se zmínili výše. Tato štěpení měla vliv i na rodící se stranický systém po roce 1989. I proto je namístě pokusit se o analýzu vývoje českého stranického systému na základě Mairovy typologie.

Peter Mair zohledňuje čtyři důležité faktory analýzy: alternace na vládní úrovni, zachovávání či inovaci koaličních formulí, povahu aktérů a strukturu stranické soutěže, v níž rozeznává dva typy: uzavřenou a otevřenou[34] .  Český stranický systém lze v této perspektivě označit za nedobudovaný především z důvodů pokračující limitace koaličních formulí[35]. Do roku 2010 tak s výjimkou období opoziční smlouvy a krátkého období nestranické vlády Jana Fischera docházelo k neúplné alternaci vládních aktérů. Pokud bychom chtěli KDU-ČSL chápat jako trvalou součást vládní koalice, vedle níž docházelo k obměnám jader koalic, čili obou dominantních pólů systému, pak by český stranický systém bylo možno označit za systém otevřený. Míra inovace vládně-koaličních formulí tak zůstává vysoká. Z hlediska struktury stranické soutěže tak zůstává systém otevřený. Ani přítomnost trvale vyloučené KSČM, ani anomálie období opoziční smlouvy, ani posílení obou dominantních stran a ustálený počet aktérů-pět po volbách 2006 nemá pro systém, jak upozorňuje Maxmilián Strmiska[36], tak významné konsekvence, aby se tato definice dala zpochybnit.

Po volbách 2010, kdy došlo k částečné obměně relevantních aktérů systému, je tak tato definice ještě více posílena, jakkoliv Mair s úplnou změnou aktérů na parlamentní úrovni nepracuje. Pokud by se ovšem tento počet i povaha aktérů do budoucna stabilizovaly, bylo by možno po určitém čase očekávat etablování vzorců úplné vládně-koaliční alternace, což by systém přiblížilo uzavřené struktuře soutěže. V takovém prostředí by pak šlo snáze předvídat voličské tendence i jednání aktérů, kteréžto podmínky jsou dle Maira příhodné pro nástup typu kartelové strany[37]. Tento scénář by však předpokládal zachování stávajících aktérů systému a několikeré opakování vládně-koaličních formulí, což s ohledem na dosavadní vývoj systému zatím nelze s jistotou předpokládat.

 

 

Závěr

Výše uvedená typologická zařazení českého stranického systému představují nezbytné východisko při snaze analyticky uchopit jeho vývojovou dynamiku. Příslušné typologie jsou dle mého soudu nezbytným teoretickým přístupem, který umožňuje daný empirický materiál systematizovat a na jehož základě lze pak provést konkrétní případové studie, jež se mohou vzhledem k „živosti“ a „čerstvosti“ látky stát předmětem dalšího zkoumání. Cílem tohoto pojednání bylo však striktně dodržet holistický metodologický přístup k tématu. Český stranický systém je v porovnání s ostatními zeměmi postkomunistické střední a východní Evropy relativně nejstabilnější a s ohledem na zachovávání formátu i nejkonsolidovanější, což snahy o typologická zařazení systému prizmatem dominantních teoretických přístupů značně usnadňuje. Přesto jsem si však vědom, že některé výše uvedené teze se mohou stát předmětem polemiky - ať již v rovině užívání teoretického rámce, tak i interpretace konkrétní empirické látky. Samotné téma typologie českého stranického systému tedy zůstává i nadále otevřené.

Odpovědná redaktorka: Selma Hamdi

Odpovědná korektorka: Bc. Hana Stýblová

Titulní obrázek převzat zhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:EU_location_CZE.png  (David Liuzzo)

 

Literatura a prameny

  • · Bartolini, S. – Mair, P. (1990). Identity, competition, and electoral availabitity: The Stabilisation of European Electorates 1885 – 1985. Cambridge University Press. Cambridge
  • · Blondel, J. – Müller – Rommel, F. – Malová, D. (2007). Governing new european democracies. Macmillan. Basingstoke & New York
  • · Fiala, P. (1995). Katolicismus a politika. CDK. Brno
  • · Klíma, M. (2001). Kvalita demokracie v České republice a volební inženýrství. Radix, Praha
  • · Kouba, K. (2007). Prostor

    Jak citovat tento text?

    Hanáček,, Vladimír. Typologie českého stranického systému po roce 1989 [online]. E-polis.cz, 21. říjen 2010. [cit. 2024-03-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/typologie-ceskeho-stranickeho-systemu-po-roce-1989.html>. ISSN 1801-1438.

    Autor PhDr. Vladimír Hanáček, Ph.D.

    Autor:

    Narozen 1987, politolog a publicista, vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze a spolupracuje na projektu Paměť národa v Jihočeském kraji.


    [Nahoru ↑]


    Hodnocení

    Hodnocení: 4.25 hvězdiček / Hodnoceno: 12x


    Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!