Turecká republika – země Velkého sultána

 14. prosinec 2017  Pavel P. Kopecký  komentáře

Prezident Turecké republiky Recep Tayyip Erdogan je patrně dítě Štěstěny. Těžko by si sám mohl vybrat vhodnější poměry pro deliberalizaci své země a vytváření principu osobní moci. Především Západ(ní Evropa) mu k tomu svého času vytvořila ideální východiska.

zdroj: pixabayzdroj: pixabay

Dost neobratná politika, kterou dlouho takzvaný vyspělý svět provozoval (či provozuje) především v Sýrii a Iráku, nás vmanévrovala do nezáviděníhodné situace. Připomíná to ono slavné sousoší tří opiček, jaké dostávají asijské nevěsty. Jedna opička si zakrývá oči, druhá uši, třetí ústa. Nic nevidět, nic neslyšet, nic neříkat. Evropa se stala nevěstou, kdežto maloasijské Turecko, na strategické spojnici mezi Balkánem, Blízkým a Středním východem nebo Střední Asií, oním despotickým manželem.

Adekvátní mezinárodní odezvu nevyvolává ani tamější úprk od kemalismu, ani postupující islamizace. Dokonce ani nedávná, vypočítavě stupňovaná diplomatická roztržka s historizujícím ostouzením Německa nebo Holandska, států, které byly tak „troufalé“, že přece jen odmítly otevřené zasahování Ankary do svých vnitřních záležitostí. Včetně práva na kontrolu vstupu (politizujících) cizinců do země, uplatňování základních demokratických svobod či oficiálního uznání obludné arménské genocidy...

Našim politickým předákům v Bruselu, leč i na úrovni místních vlád, se zkrátka a nedobře podařilo lapit starý kontinent do sítě, v níž Erdoganova diktátorská klika tahá za notně delší konec provazu. V podstatě si může s gustem vychutnávat odplatu za předchozí desetiletí ponižujícího, protože bezúspěšného klepání na bránu evropských společenství.

Je to možné, jelikož inkriminovaný režim nyní představuje zásadního hráče v destabilizované oblasti, o jehož závažných bezpečnostních potížích i v řadě dalších let těžko pochybovat. Předák osmdesátimilionové regionální mocnosti, co za vlády jím založené Strany spravedlnosti a rozvoje (AK Parti) ekonomicky vydatně zesílila, kupříkladu dobře ví, že starý kontinent zneklidňují uprchlíci, jejichž zábranou se Turecká republika za úplatu stala. A aby toho nebylo málo, turecká armáda představuje druhé nejsilnější vojsko v NATO. Paktu, jenž má důležité základny v Malé Asii a jejíž roli je patrně nutno redefinovat. Mimo jiné kvůli svérázné geopolitice Donalda Trumpa (jemuž aktuálně Turci vyhrožují přerušením diplomatických styků), odhlasovanému brexitu, Daeši a jejím pravděpodobným následovníkům či opětovnému mocenskému vzestupu Ruské federace.

(Ne)bezpečnost poměrů s příslušnou propagandou představují základní kámen páně Erdoganovy politiky vnější, ale především vnitřní. Po nedokonale vyjasněném pokusu o puč v červenci loňského roku se rozjely mimořádně masivní čistky. Základ proskripčních seznamů přitom musel existovat předem. Oslabily se tím sice mimo jiné pravidelné ozbrojené složky Turecka, nicméně jejich věrností si nyní – po jmenování nových velících důstojníků – může být prezident jist.

Dopad odvetných kroků proti skutečným nebo domnělým nepřátelům je vpravdě mimořádný. Tradiční Erdoganovi političtí odpůrci, univerzity, úřady, justice, sdělovací prostředky a celá společnost jasně pochopily, kdo je tady pánem. Kdo vládne železnou pěstí. Leč pochopili to nejspíš i mnozí jiní. Když před pár dny Parlamentní shromáždění Rady Evropy přiznalo arestovanému soudci Muratu Arslanovi Cenu Václava Havla, obratem dorazilo důrazné „výchovné poučení“, že prý neustále urážená vězňova otčina omezí platby Radě Evropy. Anebo když nejmenovaný civilista, který údajně ani není zaměstnancem Atlantické aliance, označil při norském cvičení NATO pana Erdogana za nepřítele, Turecko z místa „odvetně“ stáhlo 40 svých vojáků. Nikdo významný na to neřekl „ani popel“. Snad krom generálního tajemníka Severoatlantického paktu, jenž ve věci vyslovil až nezvykle zdvořilou omluvu Ankaře...

Nevybíravým násilím nově vzniklé poměry „na Bosporu“ budou mít s tou největší pravděpodobností konsekvence v dlouhodobém horizontu. Bývalý starosta nejlidnatějšího města Istanbulu, posléze též premiér, usedl do čela státu před třemi lety a vzhledem ke svému velikášství se jistě nebude jen tak poroučet na odpočinek. Ostatně na jaře uskutečněné referendum o mimořádném posílení jeho pravomocí (včetně vlivu na soudní soustavu!) zůstává mementem. Sice těsná, avšak přeci jen majorita voličů podpořila ve všelidovém hlasování záměry tehdy ještě prvního občana. Zatímco takříkajíc titulární straničtí oponenti ani „demokratické společenství“ se dohromady, jak již řečeno, na nic vskutku pádného nevzmohli. Ovšem abychom byli spravedliví, předáci hlavní stranické opozice na prvním místě uspořádali trachtaci k tomu, že v referendu prohráli jen o málo, kdežto samotná EU pro forma (především dovnitř Společenství) upejpavě zpochybnila rovnost podmínek soupeřících proudů...

Erdogan při tom všem působí „lehce“ nevypočítatelně, a tudíž nespolehlivě. Mnoho zlé krve nadělalo jeho divoké, jakoby impulzivní mezinárodněpolitické lavírování. Nejnověji usmíření a další etapa inklinace k rovněž autoritativně vedenému Rusku. Dokonce se začalo mluvit o ose Moskva – Teherán – Ankara; vedou se například vážné diskuze o jejich společném ekonomickém prostoru. Má to své důvody. Sestřelení ruského bombardéru roku 2015, odvetné obchodní embargo či loňské zavraždění ruského ambasadora příslušníkem turecké policie jsou, zdá se, postupně z praktických důvodů překonávány. Putin s Erdoganem si pojednou, navzdory všem sporným tématům, notují o svém „drahém přátelství“. Naposledy se pak kremelský vládce vyjádřil na listopadovém summitu v Soči, kde pravil, že obě země těsně spolupracují „prakticky ve všech směrech“.

Přesto všechno není situace ohledně zahraničněpolitické orientace Ankary zcela jednoznačná. Zejména hospodářské vazby Turecka na Unii či USA jsou, slovy klasika, větší než malé. Vytvářejí proto (oboustrannou) závislost, z čehož mimo jiné plynou další důvody pro pěstování dvojího politického metru. Bruselská byrokracie, co tak ráda kritizuje Ruskou federaci, tudíž snadno odpouští o poznání tužšímu erdoganovskému režimu leccos.

Onen dvojí metr mimo jiné zahrnuje příležitostné výkřiky o válce mezi křížem a půlměsícem, neskrývané sympatie k Muslimskému bratrstvu, systematické odstraňování občanských svobod, rozsáhlou korupci, předchozí (víceméně) maskovanou podporu Islámského státu anebo bezohledné války s domácími, či přeshraničními Kurdy. Což je jen tak mimochodem porušování mezinárodního práva.

Jinak Kurdové, kteří desítky let bezúspěšně usilují o národní stát, zůstávají naprosto konstantním zdrojem stupňování agresivního tureckého nacionalismu, a nadto ještě jakýmisi „mouřeníny“ Západu. Nejčerstvěji USA, jež jim, vzdor četným obětem úzké válečné spolupráce, v rozhodující chvíli národněosvobozeneckého boje neposkytly žádnou pomoc. A aby snad nebylo pochybností, že košile je bližší než kabát, vyhlásili američtí představitelé konec zbraňových dodávek pešmergům. Inu, válka s islamisty v Iráku a Sýrii pomalu končí...

Co závěrem sdělit k aktuální situaci kolem Úžin? Recep Tayyip Erdogan se cílevědomými kroky změnil z chudého chlapce v obávaného muže, který si prakticky může dělat, co chce, jak chce a nikdo a nic mu v tom nezabrání. Žádný aktér mu zkrátka jeho poněkud egomaniakální triumf nepokazí. Opozici fakticky eliminoval a svou stranu drží pevně v hrsti – na jeho otevřený pokyn třeba v posledních měsících skončili dva mnohaletí starostové Ankary i Istanbulu. On sám patrně pílí k jakési „tatíčkovské“ roli, k „atatürkovství“ bez sekularismu, k modernizaci protizápadního typu. Strach je jednoduše nejlepší Atatürk. Či ještě lépe  – Veliký sultán.

Jak citovat tento text?

P., Pavel. Turecká republika – země Velkého sultána [online]. E-polis.cz, 14. prosinec 2017. [cit. 2018-11-15]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/turecka-republika-zeme-velkeho-sultana.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 5 hvězdiček / Hodnoceno: 9x


Přidat komentář

Vložit komentář




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2017]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(