Transformace politického systému ve Slovinsku

 26. leden 2006  Bc. Kristýna Hořánková   komentáře

Úvodem bych ráda uvedla několik poznámek k obecné rovině problému transformace v Evropě. Tranzitologie, tedy věda o systémové transformaci od diktatury či autoritářského režimu k demokracii, nachází na evropském kontinentu živnou půdu zejména v regionu „středovýchodní Evropy“. Tento region zahrnuje širokou škálu zemí. Od zemí pobaltských, přes Polsko, Českou republiku, Rumunsko až po jih Evropy - státy bývalé Jugoslávie. Nalézáme zde uskupení zemí, které před několika málo lety ukončily dlouho etapu komunistické vlády, a které se od zlomového roku 1989 bez výjimky pokoušely o etablování demokracie.

Transformace politického systému ve SlovinskuTransformace politického systému ve Slovinsku

Úvodem bych ráda uvedla několik poznámek k obecné rovině problému transformace v Evropě. Tranzitologie, tedy věda o systémové transformaci od diktatury či autoritářského režimu k demokracii, nachází na evropském kontinentu živnou půdu zejména v regionu „středovýchodní Evropy“. Tento region zahrnuje širokou škálu zemí. Od zemí pobaltských, přes Polsko, Českou republiku, Rumunsko až po jih Evropy - státy bývalé Jugoslávie. Nalézáme zde uskupení zemí, které před několika málo lety ukončily dlouho etapu komunistické vlády, a které se od zlomového roku 1989 bez výjimky pokoušely o etablování demokracie. Ve světovém kontextu označuje Samuel Huntington toto období jako třetí vlnu demokratizace. Transformace znamenala zásadní přeměny ve všech sférách, které se týkají státního systému. Zaujmout jasné stanovisko v hodnocení úspěšnosti těchto procesů je i nadále velice obtížné, ať již z důvodu relativně krátkého časového odstupu, či zejména z důvodu nedovršeného vývoje uvnitř těchto postkomunistických zemí, jejichž budoucí směřování nelze jednoduše předvídat.

Otázkou zůstávají kritéria hodnocení úspěšnosti transformace, aspekty a problémy, které mohou vývoj k demokracii uspíšit, či mu zamezit. Je ale nutné si uvědomit, že demokracie je pouze jednou z možností výsledků procesu transformace. Je tedy dobré se spíše soustředit na to, zda a v jaké míře se dodržují a rozšiřují demokratické postupy řešení konfliktů (Říchová 2000, 249).

Vyjdeme-li z pojetí transformačních procesů, jak je formuloval Klaus Offe (Cabada 2004, 5), je tranzice specifickým komplexem, probíhajícím souběžně ve třech sférách, jehož části nelze ignorovat. V první - transformaci politického řádu - dochází k normativnímu nastolení politického systému, k úpravě a reorganizaci hlavních orgánů určených ke správě systému. Ve sféře ekonomické transformace přechází model státního plánování k liberálně ekonomickým modelům. Během devadesátých let se v případě České republiky věnovalo diskusi o ekonomické transformaci znatelně více prostoru než-li transformaci politické. V případě poslední - transformace politické kultury – neexistují žádné přesné vzorce. Zůstává otázkou jak se politická kultura v dané zemi promění, jakým způsobem dojde ke změně ritualizovaných pravidel ve společnosti. Podle jiného teoretika A. Przeworskiho můžeme navázat a tento proces zkráceně rozčlenit na fáze liberalizace - demokratizace - konsolidace. Každá z nich prochází rozdílnou délkou a intenzitou proměny. Změna normativního rámce systému se zdá být jako problém nejjednodušší a s nejkratší dobou potřebnou ke splnění. V případě ekonomické proměny je již potřeba počítat s odstupem několika let, ale v otázce politické kultury je zapotřebí zejména proměna generační, počítaná i na desetiletí.

Nejen samotné fáze transformace se vzájemně liší jedna od druhé, ale tento proces také probíhá v každé zemi jinak intenzivně a s rozdílnou úspěšností. Roli zde hrají různé faktory. Například R. Dahl zmiňuje korelaci mezi ekonomickým růstem a demokracií. Výhodou jsou i významní emigranti v ekonomicky vyspělých a politicky vlivných zemích. Svoji pozitivní roli hraje také etnická homogenita země, jakož i minimalizace politických hesel atd. Definici úspěšné transformace doplňuje důležitá nutnost zahrnutí všech významných aktérů do participace na moci s využitím důvěryhodných sjednatelů kompromisu. Mezi úspěšné země můžeme zařadit Polsko, Maďarsko, Českou republiku i Slovinsko, jehož cesta k demokracii se stane předmětem zájmu této práce. Ze tří etap, které tento proces definuje, se většina zemí regionu nachází v poslední, v etapě konsolidace. Je to fáze, ve které se instituce upevňují a stabilizují. Teprve tehdy, když všechny relevantní skupiny respektují nová pravidla hry, lze mluvit o ukončeném procesu konsolidace. Transformace politického systému v sobě skrývá mnohá rizika. Na počátku je velmi nejisté, zda země svého cíle – stabilní demokracie – dosáhne. V řadě zemí uvízne přechod k demokracii někde uprostřed cesty, v některých zemích je znovu nastolen autoritářský režim.

Vývoj slovinské státnosti

Základy autonomního slovinského politického systému se počaly vytvářet po přeměně Rakouska v konstituční monarchii, tedy od druhé poloviny 19. století. Od roku 1918 se postupně rodí společný stát Srbů, Chorvatů a Slovinců. Nejprve jako přechodný útvar – Království SHS, později v rozšířené podobě jako centralizovaný stát prakticky přetrval (od roku 1929 pod označením Jugoslávie) až do počátku let devadesátých. S výjimkou meziválečného období se vývoj slovinského politického systému shoduje s vývojem vlastní Jugoslávie. Za druhé světové války bylo území dnešního Slovinska okupováno fašistickou Itálií a Německem. Po skončení války bylo Slovinsko znovu začleněno do obnovené Jugoslávie. 2. prosince 1945 pak v rámci federalizované socialistické Jugoslávie vzniká Lidová republika Slovinsko, od roku 1963 jako Socialistická republika Slovinsko.

Prvním znatelnějším impulsem pro Slovinsko (ale také Chorvatsko) k hledání vlastní cesty uvnitř federace bylo přijetí ústavy roku 1974. Z federativního státu se stává faktická konfederace a hospodářsky silnější Slovinko a Chorvatsko se pokoušejí o rozvolnění vazeb. Od osmdesátých let se začínají proti centrální vládě projevovat liberalizační tendence vzešlé zejména z okruhu intelektuálů. Výsledkem bylo formování prvních opozičních organizací a politických stran. Od roku 1989 se jugoslávská federace začíná postupně rozpadat. Pozvolnými ústupky ze strany centrální vlády a sílícími autonomistickými tendencemi jednotlivých republik došlo roku 1991 k definitivnímu rozpadu federace na několik nástupnických států.

V současnosti je Slovinsko republikou v čele s prezidentem voleným na pět let. Výkonná moc je představována vládou v čele s premiérem. Legislativní moc vykonává dvoukomorový parlament. Devadesátičlenné Národní shromáždění (Državni zbor) je voleno přímo, po jednom místě má rezervována italská a maďarská menšina. Čtyřicetičlenná horní komora Národní rada (Državni svet) je složena z nepřímo volených zástupců společenských, hospodářských, profesních a místních zájmových skupin. Volební období Národního shromáždění je čtyřleté, Národní rady pětileté.

Vývoj po roce 1989 - demokratizace

Demokratizaci je potřeba chápat jako komplexní problém, transformace zde postihuje veškeré sféry společnosti. Postkomunistické země se nacházejí v současnosti ve fázi konsolidace nového systému, byly již vytvořeny základní demokratické instituce, nyní je zapotřebí ověřit jejich životaschopnost. Do jaké míry můžeme označit tuto pokračující transformaci prozatím v její současné fázi za úspěšnou?

Dva vzájemně úzce související procesy demokratizace a budování státu nebyly ve Slovinsku zcela souběžné (Bernik 1996, 24). Proces demokratizace se rozvíjel postupně a byl tak i mnohem předvídatelnější. Stejně tak současně probíhající transformace ekonomiky zaostávala za politickou transformací, byla však urychlena vystoupením Slovinska z jugoslávské federace. Navíc Slovinci nevěnovali úsilí pouze demokratickým reformám, ale i procesu posilování vlastní autonomie v rámci federace. V současnosti můžeme označit výsledky jejich úsilí za pozitivní. Slovinsku se podařilo získat statut suverénního samostatného státu a zařadilo se mezi úspěšné země Evropy, což potvrzuje členství v Evropské unii a NATO. Touha po nezbytném začlenění do Evropských a světových organizací dokonce legitimizovala požadavek slovinské autonomie. Důvodem této silné závislosti na zahraničních vzorech byla především absence významnějších demokratických tradic a relativní ekonomická a kulturní otevřenost Jugoslávie vůči západním společnostem (Bernik 1996, 26).

Oproti průběhu transformace v ČSR nebo východním Německu můžeme označit slovinské události za mnohem méně revolučnější. První kroky na cestě k transformaci politického systému byly zahájeny pod vlivem pouze relativně malého okruhu intelektuálů. Od počátku osmdesátých let slovinská opozice otevřeně formulovala nové myšlenky. Na jedné straně stanovisko, že komunistický systém není možné reformovat, ale lze jej transformovat po vzoru západních demokracií, a na druhé straně, že je nutné znovu definovat postavení Slovinska v rámci jugoslávské federace (Bernik 1996, 25). Vše tedy naplno směřovalo ke svému cíli – vystoupení Slovinska ze společného státu. Dále formulovali požadavky zavádění demokratických změn – zřízení systému parlamentní demokracie, uplatnění švédského ekonomického modelu, svobodnou soutěž politických stran.

Ve snaze udržet si alespoň jistou míru veřejné podpory byla nerozhodná vládnoucí elita nucena zaujímat stále tolerantnější postoj k novým myšlenkám. Díky tomu se na konci osmdesátých let podařilo dosáhnout základního konsensu v otázce dalšího průběhu demokratizace a autonomizace, aniž by vůbec došlo k nějakému formálnímu vyjednávání mezi novými politickými silami a starou politickou elitou (Bernik 1996, 25). Stále v rámci federace docházelo ve Slovinské republice k liberálním změnám. Proces rozpadu jugoslávské federace a osamostatňování Slovinska probíhal spíše formou vyjednávání, než-li bouřlivých revolučních změn. Již v roce 1989 byla z republikové ústavy odstraněna vedoucí úloha komunistické strany. Byl tak položen základ pro možný vznik politické plurality. Také díky dosaženému konsensu se počala fakticky ustavovat oficiální opozice, která se pak mohla dále diferencovat do několika politických stran, zároveň se tak komunistická strana dostala na jejich úroveň. Do prvních svobodných parlamentních voleb v roce 1990 vstupovala komunistická strana jako nejsilnější a vyšla z nich jako strana opoziční, zatímco strany vzešlé z kruhů formující se opozice vytvořily vládnoucí koalici.

Ačkoli již před vyhlášením samostatnosti v roce 1991 byly učiněny některé přípravné kroky, musel nový stát čelit nejen vlastním problémům s normativním ustavením systému, fakticky chyběli fungující instituce, ale byly zde i problémy s neznalostí nového politického a ekonomického prostředí.

Vyhlášení samostatnosti znamenalo počátek přechodu od formální fáze demokratizace, naplněné závažnými rozhodnutími souvisejícími s odstraněním starého řádu, vyhlášením nezávislosti či vytvořením konsensu, k všední fázi transformačního procesu. Poté, co byla myšlenka autonomie přijata všemi politickými silami, ztratil její politický význam důležitost. Na počátku devadesátých let se pak těžiště politických konfliktů přesunulo k vnitřním problémům, zejména k řešení otázky ekonomické transformace. Důležitým bodem i nadále zůstával proces utváření demokratického spektra politických stran. Některé politické strany pokusily zdůraznit svou věrnost předsocialistické politické tradici. Přechod k demokracii ve Slovinsku byl rovněž usnadněn etnickou homogenitou slovinské společnosti, vymezení politických stran na etnickém základě tak nemělo žádné předpoklady pro vznik. Po prvních parlamentních a prezidentských volbách v samostatném Slovinsku v roce 1992 se vláda snažila provádět zásadní ekonomické a společenské reformy.

Závěrem můžeme odvodit několik tvrzení (Bernik 1996, 27). Postupný a spíše konsensuální průběh demokratizace usnadnil vytvoření takové politické kultury, jíž je vlastní podpora demokratických institucí a procedur. Můžeme tak očekávat, že autoritářské-nedemokratické postoje budou slábnout, zatímco liberální postoje budou sílit. Nelze ale očekávání stabilní ukotvení politické kultury, protože stále nemůže být období konsolidace pokládané za ukončené. Vzhledem k významné přerozdělovací úloze socialistického státu můžeme předpokládat, že velká část populace bude podporovat aktivní roli státu při zajišťování sociálního blahobytu. Přihlédneme-li k silnému propojení demokratizace s procesem budování státu, můžeme předpokládat, že význam nacionalismu byl značný, ale je nadále výrazně oslabován, jelikož není podporován etnickou nejednotností země. Konečně, s ohledem na relativně pomalé tempo transformace a vysoký stupeň konsensu je možné říci, že nový systém a jeho řád je společností dostatečně akceptován a podporován. Demokratické a liberální principy se ve slovinské společnosti prozatím zakotvují bez výrazných problémů a případný odklon od nastoupené cesty směrem k demokracii se zdá být v současnosti i blízké budoucnosti jako neopodstatněný.

Použitá literatura

  1. BERNIK, I.; MALNAR, B.; TOŠ, N. Paradoxy instrumentálního přijetí demokracie. In: Sociologický časopis. 1996. 1. XXXII. str. 21-37.
  2. CABADA, L.; DVOŘÁKOVÁ, V. a kol. Komparace politických systémů III. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze. 2004
  3. DVOŘÁKOVÁ, V.; KUNC, J. O přechodech k demokracii. Praha: Slon. 1994
  4. KUBÁT, M. a kol. Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Praha: Eurolex Bohemia. 2004
  5. ŘÍCHOVÁ, B. Přehled moderních politologických teorií. Praha: Portál. 2000

Jak citovat tento text?

Hořánková, Kristýna. Transformace politického systému ve Slovinsku [online]. E-polis.cz, 26. leden 2006. [cit. 2017-05-24]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/transformace-politickeho-systemu-ve-slovinsku.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Bc. Kristýna Hořánková

Autor:

Autorka je studentkou politologie a mezinárodních vztahů na FSV UK.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 2.83333 hvězdiček / Hodnoceno: 0x


Přidat komentář

Vložit komentář

miminy

pátek, 4. leden 2008
14:30

len malý detail: prečo keď je článok najmä o Slovinsku je pri ňom zástava Slovenska???


Napsal: miminy [Odpovědět]

admin

pátek, 4. leden 2008
15:36

admin

to miminy: malá chybička se vloudila :-8


Napsal: admin [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(