Machiavelli: Pojetí státu v sevření italské renesance

 10. listopad 2005  Bc. Kristýna Hořánková   komentáře

V období 14. a 16. století můžeme v Itálii sledovat nejen nový rozvoj v oblastech hospodářských a společenských vztahů, ale také rozvoj nové „ideologie“. Renesance, jak obyčejně toto období označujeme, položila základy moderního názoru na svět a to nejen v oblasti věd přírodních, ale i ve filosofii a historických názorech na společnost.

Machiavelli: Pojetí státu v sevření italské renesanceMachiavelli: Pojetí státu v sevření italské renesance

Úvodem

V období 14. a 16. století můžeme v Itálii sledovat nejen nový rozvoj v oblastech hospodářských a společenských vztahů, ale také rozvoj nové „ideologie“. Renesance, jak obyčejně toto období označujeme, položila základy moderního názoru na svět a to nejen v oblasti věd přírodních, ale i ve filosofii a historických názorech na společnost.

Renesanční posun v myšlenkové orientaci člověka způsobil, že se politici a historici museli znovu podívat na společnost a stát, museli se pokusit o nový výklad událostí. Jejich revoluční uchopení souvislostí pomohlo likvidovat teologickou koncepci, jež ovládala vidění světa po plných tisíc let. Nový názor na dějiny a stát byl provázen a neoddělitelně propojen i s novým názorem na člověka, který se stává „pánem tvorstva a přírody“. Opět se k životu probouzí a v praxi uplatňuje antická myšlenka politického žití, jejíž resonanci nalezneme i v soudobé historiografii - historická díla nyní nepíší lidé odtržení od života, ale zabývají se jí státníci a lidé aktivně zasahující do politiky, hledající v historii poučení pro své politické plány. Právě praxe politického života Machiavellimu umožnila dopracovat se k nové realistické koncepci úlohy státu. „Humanisté se pro poučení obraceli k antice. Na historické a společenské dění je nyní nutno hledět jako na proces přirozený (Kudrna 1958, 80).“ Machiavelli zdůrazňuje Thukydidovu zásadu, že člověk se v podstatě nemění, že lidské vztahy projevují jistou konstantnost a tedy je možno se z historie bezprostředně poučit. Odsunuje do pozadí „osud“ (fortuna), který ve středověkém názoru zaujímal významné místo.

Itálie 14.-16. století

Pro Itálii do 12. století byla typická převaha venkova nad městem, od 13. století a pak ve století 14. můžeme sledovat tendenci opačnou. Města se zejména v severní a střední části Itálie zmocňují přilehlé půdy nejen majetkově, ale počínají vykonávat vliv na venkov i po stránce politické. Vnitřní dějiny italských komun byly v 13. až 15. století určovány do značné míry cechy. Politická práva ve Florencii měl pouze ten, kdo byl členem některého z cechů, přičemž práva jednotlivých cechů nebyla totožná. Právě 15. století bychom mohli označit za období vzniku politického prostoru v Itálii – větší či menší státy spolu bojují, vyjednávají, budují diplomacii, ale dohromady se brání proti zásahům a obsazení z venčí. Není cílem navzájem se porazit a zničit, ale žít spolu – neboli zachovávat rovnováhu.

Historické pozadí Machiavelliho východisek

Konec 15. a počátek 16. století je obdobím, jež znamená vyvrcholení, ovšem zároveň i závěr velké etapy humanismu. Všichni historici počátku 16. století jsou si vědomi, že se společnost jejich doby dostává do krize. U Machiavelliho se projevuje značná snaha dostat se k jádru problémů a nalézt z nich východisko. Základní otázka, která florentské historiky z počátku 16. století zajímá, je vyrovnání se s panstvím medicejského rodu. Koncem 15. století patřila doba florentského rozmachu dávné minulosti. Po celé 15. století se florentská vládnoucí oligarchie snaží nastolit takové formy vládnutí, jež by vyloučily širší masy obyvatelstva z účasti na vládě. Zdání republikánských institucí má ovšem být zachováno. Proto ani vláda Mediceů neznamenala nějaký zásadní obrat, spíše se snažili starší republikánské instituce ovládnout svými přívrženci.

Volbou Cosina Medici v italské Florencii byly dány všechny předpoklady k absolutní vládě. Medicejové se nyní uchylují k merkantilistické politice, kupecký kapitál přechází na venkov, florentské měšťanstvo skupuje půdu a žije nyní z renty nebo se věnuje finančním machinacím. Medicejové se tak v následujících letech opírají o venkovské feudály namísto měšťanů.

Machiavelliho metoda

Takováto situace v tehdejší Florentské republice vytvářela pozadí značně důležité pro život a dílo N. Machiavelliho, kterého můžeme označit za vrchol racionalistické tendence italského humanismu a to přesto, že tato vrcholnost spočívá spíše v systematičnosti utřídění význačných myšlenek předešlých století – „hlavní jeho myšlenky historické, důraz na republikánský Řím, opomíjení středověku, zásadní kritika církve, opovržení scholastikou, antika jako vzor pro přítomnost, analýza současného stavu jako období úpadku, to vše bylo již vypracováno v historických pracích předcházejícího období“ (Kudrna 1958, 93) – avšak sám za sebe přidává vypracování celkové koncepce na základě poznání historických a dějinných souvislostí–zkušeností. V těchto svých koncepcích se radikálně a zcela nově odpoutává od středověkých tradic a vzorů.

Machiavelliho metoda je metodou činící závěry z historické a praktické zkušenosti s lidskou přirozeností, která je narozdíl od politických systémů neměnná. Lidé mají tytéž vlastnosti ve všech historických dobách, a proto je možné čerpat z dějin poučení pro přítomnost. Originální je pak v tom smyslu, že Machiavelli nepodřizoval morální normy politickým. Vůči křesťanství je zásadně kritický, protože učí ctnostem, jež jsou nevhodné pro silný a úspěšný stát. Příznačný je deterministický pohled na člověka, který nikdy nečiní dobro, není-li k tomu dohnán nutností. Zároveň svými názory vyzdvihuje morální přizpůsobivost jako vlastnost, kterou by měl člověk pěstovat pro své dobro.

Praktická zkušenost

Směřování Machiavelliho děl bylo dáno především jeho vlastním veřejným životem. Mám na mysli zejména činnost politickou za období první florentské republiky (což mu umožnilo seznámit se s praktikami soudobé diplomacie a politiky a poznat lépe nejen italské státní útvary, ale i země zaalpské) a také vlastní vývoj Florencie. „Machiavelli mohl sledovat a často i spoluurčovat vývoj vnitřních florentských institucí a poznat celý státní aparát republiky v praxi (Kudrna 1958, 94).“ Po celý život chtěl podat návod jak uspořádat věci státní. Nejblíže tomuto cíli se ocitl se svým praktickým spisem „Il principe“ (Vladař, 1513), který ale zůstává „torsem časově i účelově omezeným (Kudrna 1958, 94)“. Tuto zdánlivou vadu můžeme ospravedlnit jedině tak, jestliže pochopíme, že spis byl určen pro momentální potřebu a pro poskytnutí rad při řešení tehdejší politické situace.

Co vlastně praxe a životní zkušenost Machiavellimu daly pro jeho dílo? Předně si osvojil znalost tehdejší politické praxe, střízlivé až cynické analýzy situace. Právě toto pozorování skutečnosti, hledání prostředků k řešení různých situací, prostředků, jež nejsou ani dobré ani špatné, bylo příčinou pozdějšího neoprávněného odsuzování Machiavelliho.

Stát

Machiavelli se vedle horečné činnosti zahraničně politické aktivně účastnil reorganizace společenského života v době florentské republiky. Přestože žil od roku 1514 ve vyhnanství způsobeném Medici, pokusil se vejít právě s nimi do styku a dvakrát navrhl Mediceům, jak mají reformovat florentskou ústavu. Po obsažném zkoumání ústav předešlých, došel k závěru, že příčinou neustálých změn byla právě vláda – nikdy ani plně republikánská, ani monarchistická. A tato povaha vlády jako vlády středu přináší vždy neštěstí. Monarchie se hroutí, když se přibližuje k republice a republika ztrácí svůj základ, když jeví mnoho prvků monarchistických, současně ale Mediceům doporučuje, aby podrželi formu republiky, zároveň však aby vnitřně ovládli všechny republikánské instituce. V dalších myšlenkách ukazuje, že všude tam, kde převládá rovnost mezi občany, je správnou vládní formou republika. Naopak tam, kde je příliš velká nerovnost, je vyhovující formou monarchie.

Stát se u Machiavelliho poprvé stává umělým výtvorem, zdrojem legitimity. Cílem každého politika by mělo být udržení státu, jeho stability. Tato teze se stává klíčovou myšlenkou politické ideje státu a zároveň udržení životaschopnosti státu vítězí i nad vlastní svobodou člověka, občana.

Machiavelli se pokouší uchopit fenomén státu skrze otázku, kterou si pokládá – jak stát udržet, jak jej obhájit? Soudobé i historické zkušenosti nabídly Machiavellimu nepřeberně důvodů k pohledu na proces vládnutí v realistických souvislostech. Výchozí úvahu bychom mohli spatřit v „úvahách o člověku“, jejichž povaha se běžně označuje jako antropologický pesimismus. V rámci tohoto přístupu je člověk v zásadě a ve své podstatě spíše špatný a bude vždy následovat špatné sklony, jakmile jen k tomu bude mít příležitost. V návaznosti chápe společnost jako instrument k uspokojení lidských zájmů. V politické praxi by se tento přístup měl důsledně reflektovat.

Historickou situací jsou ovlivněny i jeho rady vladaři, který nemá být jen dobrý, ale musí umět být i krutý. Jaký by tedy vladař měl být? Má být dokonalý, respektive se má jevit jako dokonalý, a to ve všech směrech. Obecně konstatuje, že by měl být nositelem těch nejlepších vlastností. „Ale nemůže mít jen dobré vlastnosti a ve všem se jimi řídit, protože se to příčí lidské přirozenosti, a proto musí být panovník tak rozumný a vystříhat se těch vlastností, pro které by mohl přijít o vládu (Machiavelli 1995, 70).“ „Člověk, který chce být za všech okolností dobrý, zcela určitě pohoří mezi ostatními, kdo dobří nejsou(Machiavelli 1995, 70).“ Vladař se proto musí naučit nebýt vždy dobrý, ale využít vhodných prostředků pro danou situaci, nemusí nezbytně mít všechny dobré vlastnosti, ale musí umět vzbudit zdání, že je má. Musí splňovat zdání laskavého, věrného, upřímného, lidského a zbožného. Umné využívání a zhodnocení situace je obzvláště důležité ve vztahu panovníka k lidu. Machiavelli radí neopírat se o loajálnost, ale o strach lidí před trestem – panovníkovu morálku chápe v souvislosti se zajištěním vyšší hodnoty.

V důsledku svého deterministického pohledu na lidskou přirozenost chápe stát jako věc dobrou a užitečnou, jako tvůrce dobra, protože brání člověku páchat zlo. Je zapotřebí stanovit zákony, které by pomohly potlačit egoistické státně dezintegrující prvky. Stát se stává nástrojem směřování člověka k dobru. Považuje jej proto za nejvyšší hodnotu jejímž cílům je zapotřebí obětovat i běžné představy o člověku, vládnutí, morálce, ctnostech. Ve společnosti, ve státě spatřuje účel lidského života. Plně se ztotožňuje s Aritstotelovým člověkem jako bytostí politickou. Základním poučením pro udržení stability státu se stává teze, že stabilita se nezajišťuje aplikací norem, ale racionálním chováním, přičemž v důsledku sledování vyšších cílů může být toto chování v rozporu s obecnou morálkou. „U Machiavelliho se jeví velké uvolnění mezi prostředkem a cílem ve sféře morální (Kudrna 1958, 102).“ Stát podle Machiavelliho má plnit i určité mravní poslání. Bez státu by vlastně trval neustálý boj všech proti všem. Člověk musí být k dobru nucen.

Virtú a fortuna

Důležitou roli hrají Machiavellim uváděné dva pojmy virtú a fortuna. Oba mohou být spojovány s pojetím státu, ale jen jeden pro Machiavelliho znamená základní podmínku existence státu. Touto privilegovanou se stává virtú. Co je možno rozumět pod tímto pojmem? Samotné slovo bychom mohli přeložit jako „etickou normu“, řeckou „aréthé“ či římskou „virtus“. Nejedná se ale o etickou, nýbrž o politickou kategorii. Machiavelli pojem primárně chápe jako souhrn volních vlastností, které by měl mít občan republiky či státu, aby byl schopen stát udržet. „Vidí ji jako jednotící sílu, která prostupuje národy a jednotlivce (Kudrna 1958, 102).“ Z tohoto pohledu pak můžeme virtú volně přeložit jako „duch občanství“, „schopnost sledovat cíle“ či jako „přednost blahu státu“. Opakem virtú se stává fortuna – pojmové vyjádření vší nahodilosti, nesmyslnosti v dějinách.

Ve „Vladaři“ se zabývá situacemi, kdy se státy zakládají na virtú nebo fortuně, přičemž sleduje závažné rozdíly mezi oběmi verzemi. Jestliže stát vznikne díky fortuně může zaniknout snáze, protože není výrazem snažení občanů, takovýto stát je výstrahou pro ostatní. Jestliže stát vznikne silou působící proti zkažené lidské povaze, pak vzniká za přispění virtú, takovýto stát je výsledkem činnosti vůle a rozumu. „Dnes je vidět jen bezpříkladnou bídu, hanbu a ponížení, nezachovávají se zákony ani boží ani světské, není válečnického umění, vše se topí ve špíně a zvířecké neřesti. Kde je ctnost, tam se vzmáhá stát, kde není, tam je zkáza (Kudrna 1958, 103).“ Machiavelli hodnotí jednotlivé stránky lidské činnosti právě v poměru k virtú.

Republika a monarchie

Co říci ke klasifikaci státních zřízení podle Machiavelliho? Ve „Vladaři“ rozeznává republiku a monarchii, přičemž se nepozastavuje u otázky, které z těchto zřízení je lépe vyhovující. Zmiňuje se o nich pouze v případech historických zkušeností. Z celého spisu bychom mohli nabýt dojmu, že straní zcela výhradně zřízení s absolutní diktaturou jednotlivce, ale nezapomínejme, že spis byl psán v situaci, kdy podle Machiavelliho v úvahu nepřipadaly žádné jiné alternativy. Hledal lék proti rozkladu, zkaženosti a bezbrannosti Itálie (Kudrna 1958, 103).

Monarchii připouští jako mimořádné opatření pro případ, že nelze obnovit republiku. Jinak preferuje republiku, protože „povaha lidových mas není o nic horší než povaha knížete (Kudrna 1958, 103)“. Republika se také může mnohem lépe přizpůsobit měnícím se okolnostem. Jakkoli vysoce oceňoval republikánské formy, měl poněkud skeptický náhled na současné republiky italské a ani zdaleka nebyl stoupencem demokratické republiky – rozděluje obyvatelstvo na tři vrstvy, z nichž třetí, široké masy obyvatelstva, vyřazuje z vlády.

Funkce státu

Byl si dobře vědom, že je zapotřebí rozlišovat mezi vnějšími a vnitřními funkcemi, které má stát plnit. Základním vnějším úkolem státu má být zabezpečení společnosti proti nepříteli. Na což navazovala v jeho díle hojně zastoupená klasifikace vojenských sil a vhodnosti jejich využití, zhodnocení jejich výhod a nevýhod pro daný typ státu a jejího vladaře. Pokud jde o vnitřní funkci státu, má stát plnit i úlohu mravní, udržovat společnost při životě.

Závěr

Machiavelli, první myslitel, který v případě státní moci poukázal na vztah mezi vládnoucími a ovládanými jako na funkci instrumentu pro vládnutí. Jako základní otázku politiky učinil vhodné uplatnění moci. Těžiště politických problémů přenášel do politického umění vládnoucích, do jejich schopnosti manipulovat obyvatelstvem, proto také svého „Vladaře“ koncipoval jako praktickou příručku k vládnutí. Lze tedy říci, že Machiavelli je i prvním teoretikem politického umění. Pokud společně s Leo Straussem chápeme „to neklasické“ jako opomíjející hodnoty, pak také můžeme Machivelliho (u kterého se objevuje ve své době zcela revoluční pojetí klasických hodnot, kterým sám Machiavelli přisuzuje zcela nový význam, vymezuje pro ně novou roli) považovat a označovat za zakladatele moderního politického myšlení. Machiavelliův „Vladař“ není jen pojednáním o politice, ale bojovným textem, který má za úkol rozvrátit tradiční pojetí politické filosofie.

Politickému umění odkázal Machiavelli dvě hlavní teze : 1. vládnoucí musí vycházet z předpokladu, že lidé jsou špatní. Člověk je ve své podstatě zlý. Ten, kdo dává republice ústavu a zákony, musí považovat všechny lidi předem za zlé a musí počítat s tím, že budou projevovat svou zvrácenou povahu, kdykoli se jim naskytne příležitost. Jedině tento předpoklad umožňuje vládnoucím, aby dovedli vhodně manipulovat své obyvatelstvo, které je pak ochotno podporovat svého vládce a jeho politiku. 2. vladařská zdatnost spočívá v tzv. virtú, což je nezbytným předpokladem vladařovy politické kariéry.

Machiavelliho dílo znamená velký přínos pro teorii politiky, elit a moci. Směr označovaný jako „machiavellismus“ se stává se synonymem prohnané a lstivé politické taktiky. Takové politiky, kdy bychom mohli říci „účel světí prostředky“ a kdy se ve jménu vyšších cílů přehlížejí morální, právní a jiné hranice. Násilí a bezohlednost použité jako prostředky zachování politického řádu, ale nejsou ani pro Machiavelliho samoúčelem. Nesmíme zapomínat, že Machiavelli sám nikdy etické normy jako takové nikdy nepopřel, pouze nechtěl, aby se staly hlavním imperativem politického jednání, protože toto jednání má být vedeno úsilím po zachování státu.

Literatura

  1. KUDRNA, JAROSLAV (1958): Politické a historické názory italské renesance. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
  2. Machiavelli, N. (1995): Vladař. Praha: Ivo Železný.

Jak citovat tento text?

Hořánková, Kristýna. Machiavelli: Pojetí státu v sevření italské renesance [online]. E-polis.cz, 10. listopad 2005. [cit. 2017-11-25]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/machiavelli-pojeti-statu-v-sevreni-italske-renesance.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Bc. Kristýna Hořánková

Autor:

Autorka je studentkou politologie a mezinárodních vztahů na FSV UK.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.21 hvězdiček / Hodnoceno: 24x


Přidat komentář

Vložit komentář

zike

pátek, 5. září 2008
21:34

Slušný text, avšak bych ocenil více citací přímo z Vladaře. A po "a to" se píše čárka ;)


Napsal: zike [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2017]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(