Thatcherismus a Margaret Thatcherová

 14. září 2009  Vít Procházka   komentáře

Thatcherismus bývá označován jako období a současně jako ideologie i politická praxe, kterou utvářely vlády Spojeného království Velké Británie a Severního Irska mezi lety 1979-1990, kdy v jejich čele stála Margaret Thatcherová, po níž se thatcherismus nazývá. Pro objasnění tématu thatcherismu, na což aspiruje tato práce, je nutné porozumět životu Margaret Thatcherové – vlastnímu rodinnému prostředí a stavu společnosti a politiky na britských ostrovech před jejím nástupem k moci.

Thatcherismus a Margaret ThatcherováThatcherismus a Margaret Thatcherová

1. Úvod

Thatcherismus bývá označován jako období a současně jako ideologie i politická praxe, kterou utvářely vlády Spojeného království Velké Británie a Severního Irska mezi lety 1979-1990, kdy v jejich čele stála Margaret Thatcherová, po níž se thatcherismus nazývá.

Pro objasnění tématu thatcherismu, na což aspiruje tato práce, je nutné porozumět životu Margaret Thatcherové – vlastnímu rodinnému prostředí a stavu společnosti a politiky na britských ostrovech před jejím nástupem k moci. Zde svoji práci započnu.


2. Thatcherismus


2.1. Margaret Thatcherová před vstupem do vrcholné politiky – rodina, studia, první politické zkušenosti

Margaret Thatcherová se narodila jako Margaret Hilda Robertsová dne 13. října 1925 v maloměstě Grantham Alfredu a Beatrice Robertsovým. Matka Beatrice byla ženou v domácnosti. Otec Alfred pocházel z chudých poměrů. Přál si být učitelem, ale vzhledem k nedostatku peněz se musel vydat na dráhu obchodníka. Ačkoli začínal bez prostředků, postupně se vypracoval na majitele živnosti (Fajmon, 1999: 29).

Alfred Roberts se též velmi aktivně zapojoval do veřejného a politického dění v Granthamu. Zastával post guvernéra základní školy, prezidenta obchodní komory a 25 let zasedal v městském zastupitelstvu. Těsně po druhé světové válce byl granthamským starostou. Za zmínku stojí, že nebyl členem žádné politické strany. V jeho názorech se mísily prvky liberalismu a konzervatismu. Pro svou dceru znamenal po všech stránkách zásadní životní vzor, ovlivňující její původní ucelené představy o světě (Fajmon, 1999: 30).

Po dosažení středoškolského vzdělání Margaret zamířila na Oxfordskou univerzitu, kde studovala chemii. Krátce po příchodu na univerzitní půdu vstoupila do Konzervativní asociace, které se nakonec stala předsedkyní (Fajmon, 1999: 30-31).

Jejím prvním zaměstnáním byla práce výzkumného chemika v laboratoři společnosti BX v Manningtree. Vysněnou metu však již tehdy představovala politická profese. Příležitost politicky se prosadit se objevila záhy, a to v parlamentních volbách 1950, do nichž se zapojila v roli kandidátky Konzervativní strany ve volebním obvodě Dartford. Stalo se tak ze dvou důvodů. Zaprvé konzervativci usilovně hledali novou generaci lídrů, se kterou by mohli ohrozit poválečnou hegemonii labouristů. Zadruhé byl obvod Dartford bytostně levicový a žádný z vlivných konzervativních politiků se v něm o přízeň voličů ucházet nehodlal (Fajmon, 1999: 31).

Od roku 1945 byl Datrford ve Westminsteru zastoupen labouristickým poslancem Normanem Doddsem, který v posledním volebním klání zvítězil s náskokem 20 000 hlasů. Ačkoli se o výsledku zdálo být předem rozhodnuto, Margaret Robertsová se vrhla do kampaně naplno, čímž si vysloužila obdiv svého soupeře, jenž ale přesto poslanecký mandát obhájil, byť „jen“ s 38 128 hlasy oproti 24 490 hlasům pro konzervativní kandidátku (Fajmon, 1999: 31; Rovná, 1991: 30).

Margaret Robertsová se znovu pokoušela uspět v dartfordském obvodě ve volbách o rok později. Opět s Normanem Doddsem prohrála. Tentokrát snížila jeho náskok o 1 300 hlasů (Bankowicz, 2002: 369; Rovná, 1991: 30).

Poté se Margaret částečně stáhla do soukromí. 14. prosince 1951 se provdala za Denise Thatchera. V roce 1953 se jim narodila dvojčata Carol a Mark (Fajmon, 1999: 33).

Začátkem 50. let britská politika zahrnovala výrazně mužský svět, v němž účast ženy, a zvláště pak mladé a natolik aktivní jako v případě Margaret Thatcherové, byla naprostou raritou budící pochopitelný údiv médií a veřejnosti. Její kandidatura v Datrfordu, v níž bylo vítězství jiné strany než Labour Party vyloučeno, navíc Thatcherovou stylizovala do role nezištné bojovnice za ideály (Fajmon, 1999: 32).

Téma žen v politice se dostalo do popředí v roce 1952 v souvislosti s nástupem Alžběty II. na anglický trůn. Mediální zájem o Margaret Thatcherovou vzrostl. V důsledku toho byla požádána oblíbeným londýnským časopisem Sunday Graphic o sepsání článku, ve kterém by uvedla svůj názor na politické vyhlídky a možnosti žen. Očekávaný text Sunday Graphic publikoval 17. února 1952. Nesl expresivní název Ženy, probuďte se! a Thatcherová v něm vyslovila přesvědčení, že korunovace Alžběty II. může přispět ke konci předsudků, jež panují vůči ženám snažícím se dosáhnout prestižních politických funkcí (Bankowicz, 2002: 370).

Zde se nabízí pohled na dosud opomíjenou dimenzi thatcherismu, znamenající příspěvek k politické emancipaci a celkovému zrovnoprávnění žen. Přestože ve feministickém diskursu panuje k odkazu Margaret Thatcherové nepominutelná skepse, její vzestup a vliv na formování britského veřejného života v 80. letech poskytují logický argument pro likvidaci genderových bariér stále přetrvávajících také v politické kultuře západního světa.

Vysněnou ambicí Thatcherové zůstávala nadále kariéra profesionální političky. Dvě porážky v Dartfordu za sebou ji přiměly hledat volební obvod, kde by měl reprezentant Konzervativní strany o poznání vyšší šance na posun do parlamentních lavic. Zpočátku vyznívalo její snažení naprázdno. Houževnatosti, se kterou se pokoušela zakotvit v obvodě s převahou konzervativního voličstva, bylo učiněno za dost v roce 1957, kdy se stala oficiální kandidátkou toryů v londýnském obvodě Finchley. V parlamentních volbách konajících se o dva roky později poprvé vyhrála. Od tohoto okamžiku zastupovala Finchley v Dolní sněmovně britského parlamentu po 33 let (Bankowicz, 2002: 371; Fajmon, 1999: 33).


2.2. Konsensus a Welfare State

Společenské klima a hospodářská situace ve Spojeném království na konci 50. let, kdy Margaret Thatcherová prožívala parlamentní premiéru, byly vyjádřeny ve dvou pojmech – konsensus a Welfare State.

Welfare State (stát blahobytu), budovaný ve Velké Británii od 40. let, byl ovlivněn myšlenkami ekonoma britského původu Johna Maynarda Keynese. Keynes vypracoval teorii politiky v oblasti hospodářství a určil nástroje přispívající k ekonomickému růstu za stavu nízké nezaměstnanosti. Hospodářská politika dle Keynese měla zacílit na dosažení vysokého a stabilně udržovaného růstu ekonomiky a garanci nezaměstnanosti na úrovni nejvýše 3-4 % práceschopného obyvatelstva. Ke kýženému pořádku spatřoval Keynes cestu skrze přímé zásahy státu do hospodářských vztahů (Fajmon, 1999: 44).

Když v létě 1945 obsadili labouristé po vítězných volbách většinu poslaneckých postů a v čele vlády vystřídal Winstona Churchilla Clement Attlee, rozjela se mohutná vlna nacionalizace (znárodnění) průmyslových odvětví, proti kterému Churchillovi konzervativci sice protestovali, nicméně regulaci ekonomiky státem jako takové a zachovávání prakticky plné zaměstnanosti se nebránili. Proto když se Konzervativní strana vrátila po parlamentních volbách 1951 do vlády, v podstatě plynule navázala na předchozí kurs smíšeného hospodářství zahrnujícího státní i soukromý sektor a zajišťujícího vládě dostatek prostředků pro sociální programy. Sdílení shodných principů konzervativců a labouristé trvalo do 70. let a získalo příznačné označení konsensus (Fajmon, 1999: 15, 17; Rovná, 1991: 39).

Až do ropné krize, jež nastala v roce 1973, se britské hospodářství vyvíjelo relativně uspokojivým způsobem. Ekonomika ročně rostla v průměru o 3, 0 % a produktivita práce o 3, 2 %. Po roce 1973 se národohospodáři museli vypořádat se stagflací, v níž se ekonomika Spojeného království potácela a která byla syntézou stagnace a inflace. Hospodářský růst téměř neprobíhal a inflace překonávala roční míru 20 % (Bankowicz, 2002: 378; Fajmon, 1999: 45).

S těžkostmi nastávajícími po propuknutí ropné krize a kulminujícími na konci 70. let se byla nucena potýkat labouristická vláda Jamese Callaghana z let 1976-1979. Ohnisko komplikací představovala zejména inflace dosahující 26 % a zvyšující se životní náklady v podobě zdvojnásobení cen. Callaghanovi se nabízely dva rozdílné modely řešení. Buďto pokračovat v zajetých kolejích a v souladu s konsensuální filosofií poskytovat horentní finanční částky krachujícímu veřejnému sektoru a zachraňovat vysokou zaměstnanost, nebo koncentrovat síly na snižování inflace, avšak za cenu ohrožení pracovních míst. Rozhodnutí připadlo druhé variantě. Politika konsensu byla vyvrácena. Callaghanova vláda přistoupila k radikálnímu zmenšení veřejných výdajů (Rovná, 1991: 59).

Součástí škrtů ve veřejných výdajích bylo omezování růstu mezd, což eskalovalo k propuknutí otevřené války mezi odborovými svazy a vládou na přelomu let 1978-1979. Spory byly umocněny masovými stávkami zahájenými pravděpodobně napříč všemi odvětvími – toto období je známé jako tzv. zima nespokojenosti. Zmíněné události pomohly konzervativcům, od roku 1975 již vedenými Margaret Thatcherovou, k vítězství v parlamentních volbách 3. května 1979 (Bankowicz, 2002: 378; Fajmon, 1999: 65-66).


2.3. Nástup Margaret Thatchetové a éra thatcherismus

V květnových volbách 1979 obdrželi toryové v celostátním měřítku 35, 7 % hlasů, konkurenční labouristé 39, 1 %. Konzervativní strana tehdy profitovala ze specifika britského volebního systému, jehož elementárním kritériem je množství obvodů, v nichž ta která strana získá poslance. Thatcherová takřka se samozřejmostí uspěla v obvodě Finchley a coby předsedkyně vítězných konzervativců se stala novou předsedkyní vlády. Britské dějiny odstartovaly éru thatcherismu, trvající dalších více jak 11 let (Bankowicz, 2002: 378-379).

Thatcherismus, resp. ideologický směr aplikovaný vládami Margaret Thatcherové ve Velké Británii 80. let, lze rozdělit na domácí (ekonomicky orientovanou) a zahraničněpolitickou odnož.

V ekonomické oblasti čerpal thatcherismus potřebné ideové zázemí z Nové pravice, tedy hnutí, které v anglickém intelektuálním milieu nalezlo inspiraci u skotského ekonoma a filosofa Adama Smitha a propagovalo individuální svobodu, trh a soukromé vlastnictví. Stoupenci Nové pravice pochybují o efektivitě vládních intervencí. Stát by dle nich měl obstarávat pouze vnitřní a vnější bezpečnost, právo a pořádek a stanovovat právní rámec společenských a hospodářských aktivit (Fajmon, 1999: 50, 53).

Důležitým sympatizantem axiomů Nové pravice pro ekonomiku byl v Konzervativní straně sir Keith-Joseph, jemuž se dařilo uvádět myšlenky a návrhy Nové pravice do politické praxe. S úmyslem přetavit myšlení Nové pravice v oficiální a dominující ideologii Konzervativní strany založil Centrum pro politická studia, jehož prezidentkou jmenoval Margaret Thatcherovou. V proslulém projevu proneseném v Prestonu v září 1974 sir Keith-Joseph označil za hlavní potřebu Velké Británie rozmach podnikání, jenž může nastat leda se zajištěním podmínek pro soukromou hospodářskou iniciativu (Fajmon, 1999: 48; Rovná, 1991: 43).

Prioritu vlád Margaret Thatcherové tvořila ekonomika. Příčina toho vězí nejen v krizi, již britské hospodářství před nástupem konzervativců po volbách 1979 nedokázalo zdolat, ale také ve skutečnosti, že většina politických funkcí, které Margaret Thatcherová zastávala, souvisela s národohospodářskou agendou. Podceňování či nedostatečný význam, který Thatcherová přikládala věcem za horizontem čísel, dokládá zjištění, že ve své první vládě obsadila bez váhání neekonomické resorty příslušníky znepřáteleného křídla v Konzervativní straně.

Základním termínem vystihujícím hospodářskou koncepci thatcherismu je monetarismus čili ekonomická teorie odmítající státní zásahy a obhajující kontrolu množství peněz. Za notného přispění vlády prostřednictvím škrtů ve veřejných výdajích se sázka na monetarismus ukázala jako správná, neboť jeho hlavní smysl, snížení inflace, byl naplněn. V roce 1983 inflace představovala 4 %, o čtyři roky později jen 3 % (Bankowicz, 2002: 381; Rovná, 1991: 97).

Kromě inflace se toryové museli zabývat rozsáhlým vlastnictvím státu, ke kterému došlo poválečným znárodňováním a jež bylo začasté neproduktivní a odkázané na vládní finanční injekce. Tento problém se rozhodl konzervativní kabinet řešit přesně v intencích thatcherismu důvěřujícího tržním mechanismům. Na řadu se dostala privatizace. Mamutí firmy (např. British Telecom, British Airways nebo Jaguar) se ocitly v soukromém vlastnictví. Thatcherismus také přispěl k prudkému rozšíření počtu akcionářů mezi Brity ze 7 % na 22 %. Tímto se realizovala thatcheristická vize „majetkové demokracie“ jako základu státu (Bankowicz, 2002: 381-382; Rovná, 1991: 139).

Rovněž se podařilo odstranit nesnáze s odborovým hnutím. Kabinet prosadil přísné protiodborové zákonodárství. Zákaz postihl solidární stávky a každá stávka musela být schválena nadpoloviční většinou zaměstnanců v tajném hlasování (Bankowicz, 2002: 382).

Thatcherismus vlastní krom toho i jedno významné socioekonomické fiasko, kterým byla vysoká nezaměstnanost postihující miliony práceschopných osob (Bankowicz, 2002: 382).

Zahraničněpolitická dimenze thatcherismu byla převážně ovlivněna tradičními schématy britské diplomacie, které lze definovat coby důsledné hájení národních zájmů. Tento rys se dokonale projevil ve válce s Argentinou o Falklandské ostrovy v roce 1982. Hlavním spojencem Velké Británie ve světě zůstaly Spojené státy. Zajímavý obrat v době vlád Margaret Thatcherové zaznamenaly britsko-sovětské vztahy. Zatímco v první polovině 80. let dlely na klasické studenoválečné bázi, po roce 1985, kdy na místo generálního tajemníka ÚV KSSS nastoupil Michail Gorbačov, došlo v jejich případě k výraznému uvolnění napětí. Kontroverzi thatcherismus zanechal ve vztahu k evropské integraci, v níž Thatcherová anticipovala hrozbu zániku nacionální identity Britů (Bankowicz, 2002: 383; Rovná, 1991: 150-151).


2.4. Konec éry thatcherismu

Na sklonku studené války začal proces, který vyvrcholil 22. listopadu 1990, kdy Železná lady oznámila rezignaci na funkci předsedkyně Konzervativní strany a zároveň odchod z premiérského úřadu (Rovná, 1991: 13).

Za jejím rozhodnutím uzavřít mnohaletou kariéru političky originálního stylu a vize stály rozpory znesvařující torye. Pokud by své angažmá stranického vůdce chtěla prodloužit, jednota strany, v konzervativních kruzích vysoce ceněná, by utržila vážnou ránu (Rovná, 1991: 14).

Impuls působící ve prospěch politického konce Margaret Thatcherové vzešel ze tří směrů. První souvisel s hospodářskými poměry Velké Británie, neboť po období poklesu znovu narostla inflace. Spolu s tím se prohluboval platební deficit a se značnou nelibostí se setkalo prosazení daně z hlavy (poll-tax), jež nahradila dosavadní daňový systém typický zdaňováním majetků (Bankowicz, 2002: 384; Rovná, 1991: 174).

Druhý byl dán nedůvěřivým postojem ministerské předsedkyně k otázce sjednocování Evropy. Tento zhoršoval pozici Thatcherové ve vlastní straně. Michael Heseltine, od své rezignace na místo ministra obrany roku 1986 hlavní vnitrostranický oponent thatcherovského vedení, se nejvýrazněji vymezoval vůči převládajícímu táboru v Konzervativní straně právě ve vztahu k evropské integraci (Rovná, 1991: 176).

Kritický náhled v inkriminované kauze mimoto Margaret Thatcherovou pozvolna zbavoval přízně mezi skalními stoupenci. Ministr financí Nigel Lawson podal v listopadu 1989 demisi kvůli vyčerpávajícím sporům s profesorem Alanem Waltersem, premiérčiným ekonomickým poradcem a odpůrcem plného členství Velké Británie v Evropském měnovém systému. Ještě znatelněji postavení Thatcherové v čele strany a vlády zpochybnilo jednání Geoffreyho Howea, proevropsky orientovaného ministra zahraničí, který se s ministerskou předsedkyní příkře rozešel v diskusi o zavedení jednotné evropské měny, pročež musel z vládní funkce odstoupit (Rovná, 1991: 170, 174).

Třetí příčinu oslabení pozice Margaret Thatcherové lze vystopovat ve zhoršujících se volebních výsledcích Konzervativní strany. V červnu 1989 se konaly volby do Evropského parlamentu, v nichž toryové utržili první porážku od roku 1979. Z 81 poslaneckých mandátů určených zástupcům Spojeného království jich připadlo konzervativcům 32, kdežto levicovým labouristům 45. Následně Konzervativní stranu stihl zřejmý neúspěch v doplňovacích volbách (Rovná, 1991: 167, 175).

Kombinace výše uvedených faktorů způsobila pád éry první předsedkyně vlády v britských dějinách, jejíž styl vládnutí a světonázor si vydobyly prestiž samostatné ideologie – thatcherismu.

Ta přitom znamená mnohem víc než pouhou soustavu myšlenek a teoretických přístupů. Její váha spočívá v ryze praktické politice, kterou uskutečňovaly kabinety Margaret Thatcherové.


3. Závěr

Thatcherismus ve Velké Británii splnil úlohu, kterou si předsevzal. Přispěl ke snížení míry inflace, s níž se předchozí garnitura nedovedla vypořádat. Vrátil britské společnosti důvěru v kapitalismus a soukromé vlastnictví a uzavřel konsensuální poválečné budování Welfare State. Negativním důsledkem těchto změn byla vysoká nezaměstnanost.

V zahraniční politice thatcherismus zanechal větší stopu ve falklandském konfliktu a skepsi k pokračujícímu evropskému integračnímu procesu.



Zdroje:

  1. Bankowicz, Marek: 2002. Demokraté a diktátoři. Eurolex Bohemia: Praha.
  2. Fajmon, Hynek: 1999. Margaret Thatcherová a její politika. Barrister & Principal: Brno.
  3. Rovná, Lenka: 1991. Premiérka Jejího Veličenstva. Evropský kulturní klub: Praha.

Jak citovat tento text?

Procházka, Vít. Thatcherismus a Margaret Thatcherová [online]. E-polis.cz, 14. září 2009. [cit. 2016-09-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/thatcherismus-a-margaret-thatcherova.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.62 hvězdiček / Hodnoceno: 26x


Přidat komentář

Reklama

Vložit komentář

Karel Boroš

pondělí, 8. duben 2013
20:39

Dobrý den,
je mi moc líto, že paní Thatcherová, není už mezi námi. Silně věřím, že to je nejlepší kombinace znamení se vzorem jednoho z rodičů, protože také to tak cítím. Jsem narozen 10.10. 1985 a chci jen říct jedno, že lidi, osidlující stejnou zemi a živící se produkty z přírody vědí, že je nejlepší držet pohromadě. Nepřevracet názory druhých, ale jen je navést do kolejí pro budoucnost lidstva, neboť všichni po nás budou také jíst chleba o dvou kůrkách. Jako všichni z řad bohatých a chudých....To je můj názor....S pozdravem Ing. Boroš


Napsal: Karel Boroš [Odpovědět]

Jarek

středa, 30. září 2009
19:50

Často je úspěch Thatcher interpretován především díky příznivým vnějším okolnostem než samotným politickým schopnostem této političky. John Major je naopak hodnocen odborníky jako schopnější politik, který však doplatil na nepřízeň doby, ve které vládl.


Napsal: Jarek [Odpovědět]

Tomáš

neděle, 2. říjen 2011
10:10

to Jarek: to Jarek: Stuart Hall to vidí především v její schopnosti artikulace. Nabídla odbyrokratizování, mluvila na lidi jejich vlastním jazykem. Krom toho se levice začala pod tlakem vzdávat svých původních idejí, což Nové pravici hrálo velmi do karet.


Napsal: Tomáš [Odpovědět]