Mezinárodní trestní soud a mezinárodní právo trestní: současnost

 13. září 2015  Vít Procházka   komentáře

Jakými principy se řídí Mezinárodní trestní soud? Které zločiny vyšetřuje? Na čem se zakládají argumenty jeho zastánců i odpůrců?

Pohřeb ve Srebrenici. Zdroj: commons.wikimedia.orgPohřeb ve Srebrenici. Zdroj: commons.wikimedia.org

1. Principy Statutu Mezinárodního trestního soudu

Nyní blíže k principům Mezinárodního trestního soudu, jak je uvádí Římský statut. Mezinárodní trestní soud je stálým subjektem mezinárodního práva. Jeho poslání spočívá ve výkonu spravedlnosti vůči pachatelům zločinů nejvyšší závažnosti, jíž je mezinárodní společenství dotčeno ve svém celku. Jurisdikce soudu se řídí principem komplementarity ve vztahu k národním soudům, tedy rozhoduje jen za situací, kdy příslušný národní soud mezinárodně problémové případy řešit odmítá nebo nemůže.[1]

Daný princip jde ovšem stranou, požádá-li o zahájení stíhání přímo Rada bezpečnosti OSN, a to na základě kapitoly VII Charty OSN (kapitola Akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných[2] ). Tehdy přestává být soud zásadou komplementarity omezen.[3]

Dalšími principy jsou personalita a teritorialita jurisdikce, díky nimž se působnost soudu soustředí na kauzy dějící se na území států, které Římský statut ratifikovaly, a jejich občany, jsou-li v nich obviněni.[4] Což ovšem jako v předešlém případě neplatí, jestliže stíhání soud vede z popudu Rady bezpečnosti OSN.[5]

Důležitý princip představuje též v Římském statutu zakotvená nepřípustnost retroaktivity. Soud se smí zabývat jen případy datovanými po přijetí statutu dotyčnou zemí.[6] Výkonu jeho jurisdikce předchází podnět k vyšetřování, který vedle Rady bezpečnosti OSN smí učinit smluvní strana statutu (stát, který statut ratifikoval) nebo žalobce Mezinárodního trestního soudu.[7]

Nepřehlédnutelnou a étos soudu posvěcující kategorii tvoří principy ohledně pozice obžalovaných. Ti totiž postrádají cokoli ve smyslu imunity, nejsou tedy chráněni vahou svých (většinou politických) funkcí. Článek 27 Římského statutu dokonce již názvem výslovně uvádí „zákaz zohledňování veřejné funkce“.[8] Žádný ze zločinů v jurisdikci soudu není promlčitelný.[9] Vyšetřovaná osoba jej ale musí spáchat vědomě a úmyslně, aby za něj mohla být trestána.[10] K odpovědnosti za zločin lze pohnat pachatele, i když se nalézal v postavení aktéra plnícího rozkazy. Fakt, že souzená osoba způsobila zločin důsledkem plnění rozkazu však může sloužit za polehčující okolnost.[11]

2. Zločiny

Statut Mezinárodního trestního soudu pod svou jurisdikci zahrnuje čtyři druhy zločinů – zločin genocidy, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločin agrese.[12]

Genocida, jev, který do kolektivní paměti lidstva vnesla nejprve válečná nacistická mašinérie v bezprecedentní surovosti holocaustu, se v čase vzniku soudu a sepisování jeho statutu jevil opět přítomný. „Zásluhu“ na tom nesla bestiální povaha válek ve Rwandě a bývalé Jugoslávii. Tudíž se aktualizovala potřeba mu speciálními nástroji práva vzdorovat. Ve Statutu Mezinárodního trestního soudu byl genocidě samostatně vymezen článek 6. V tomto ustanovení se genocidou rozumí „…kterýkoli z níže uvedených činů spáchaný v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou…“[13] Činy s takto zacíleným rozměrem naplňují skutkovou podstatu zločinu genocidy v pěti eventuálních provedeních. Jimi jsou: zaprvé usmrcení příslušníků národní, etnické, rasové nebo náboženské skupiny; zadruhé zavinění vážných ublížení na těle i duši členů této skupiny; zatřetí úmyslné ztížení existenčních podmínek takové skupiny, jež má mít za následek její zničení – úplné či částečné; začtvrté praktické kroky, které členům dané skupiny brání rodit děti a zapáté násilné převody dětí patřících k určité skupině do skupiny jiné.[14]

Charakteristiku genocidního jednání zde nepochybně inspirovaly dokumenty ad hoc tribunálů  ICTY a ICTR, které zločin genocidy formulovaly v duchu článků 2 a 3 Úmluvy o zabránění a potrestání zločinu genocidy z roku 1948.[15]

Zločiny proti lidskosti upravuje sedmý článek Statutu Mezinárodního trestního soudu. Jeho specifikum, jímž se odlišuje od úpravy válečných zločinů, tkví v nepodmíněnosti válečným stavem. Tedy jinak řečeno, pro spáchání, a tím i stíhání, zločinů proti lidskosti se mezi definující okolnosti nepočítá válečný stav, neboť při vší své závažnosti mohou nastat též v dobách formálně mírových. Obecný atribut zločinům proti lidskosti dává činnost, již odpovědné osoby podnikají jménem státu nebo alespoň nějak v mezích organizované politiky. Jeho obětí musí být civilní obyvatelstvo, způsob provedení systematický a rozsah velký.[16]

Konkrétními příklady zločinu proti lidskosti za splnění předchozích znaků jsou: vražda; vyhlazování; zotročování; deportace nebo násilný přesun obyvatelstva; věznění nebo jiné závažné formy zbavení osobní svobody v rozporu se základními pravidly mezinárodního práva; mučení; znásilnění, nucená prostituce nebo jiné formy sexuálního násilí srovnatelné závažnosti; persekuce jakékoli skupiny z důvodů politických, rasových, národnostních, etnických, kulturních, náboženských či jiných vylučujících se s mezinárodním právem, jestliže se vyskytnou během páchání jiného činu podléhajícího moci Mezinárodního trestního soudu; apartheid a dále všechny podobné nehumánní praktiky, jejichž výsledkem jsou mimořádné útrapy, navíc úmyslně spáchané.[17]

Válečné zločiny definičně rozvíjí článek 8 Statutu Mezinárodního trestního soudu. Podmínkou k uznání zločinu jako válečného a tedy jeho přípustnosti ke stíhání před soudem je nutné programové uskutečnění podle politické linie či rozsáhlost daného protiprávního aktu.[18]

Válečné zločiny se dějí v těchto skutkových podstatách: závažná porušení Ženevských úmluv z roku 1949 jako např. úmyslné zabití, mučení, úmyslné spáchání velkého utrpení, rozsáhlé ničení a přisvojování si cizího majetku, nucení válečných zajatců ke službě v armádě nepřítele, braní rukojmích nebo protiprávní deportace; další kauzy závažného porušení obyčejů a zákonů závazných pro strany v mezinárodních ozbrojených konfliktech – hlavně v poměru válčících stran k civilnímu obyvatelstvu, viz třeba bombardování měst a vesnic, jež nejsou vojenskými cíli; dojde-li na ozbrojený konflikt jiné než mezinárodní povahy, vážná porušení článku 3 společného čtyřem Ženevským úmluvám z roku 1949 – zvláště je na tomto místě vhodné zdůraznit vyloučenost útoků proti lidem nezapojeným do nepřátelských akcí; závěr v tomto výčtu náleží ostatním závažným porušením pravidel ve válkách jiné než mezinárodní povahy – třeba cílené útoky proti personálu humanitární mise.[19]

Mezi zločiny pod jurisdikcí Mezinárodního trestního soudu Římský statut od začátku jmenoval zločin agrese. V prvotní verzi statutu ovšem scházela jeho definice, vlivem čehož jej soud nemohl vyšetřovat. Tento nedostatek měla odstranit revizní konference konaná v ugandském hlavním městě Kampale od 30. května do 11. června 2010.[20]

Finální a na kampalské konferenci dlouze diskutovaný výklad zločinu agrese říká, že spočívá v „plánování příprav, zahájení nebo provedení aktu agrese, který představuje zjevné porušení Charty OSN osobou, která je v postavení umožňujícím efektivně vykonávat kontrolu nad politickými nebo vojenskými akcemi státu.“[21]

Zástupci států na konferenci současně rokovali o procesní stránce jurisdikce nad uvedeným zločinem. Kompromis, kterého zde dosáhli, stanovuje z hlediska ostatních zločinů podle statutu soudu odlišné mechanismy, především ve prospěch Rady bezpečnosti OSN, která v případě zahájení výkonu soudní moci z iniciativy prokurátora, může vyšetřování zastavit, pokud nabude dojmu, že vyšetřovaný čin parametry agrese nesplňuje.[22] Soud však bude aktivně disponovat jurisdikcí nad zločinem agrese nejdříve po 1. lednu 2017.[23]

3. Organizace

Mezinárodní trestní soud se skládá z předsednictva; dále z odvolacího, resp. projednacího a přípravného úseku; úřadu žalobce a kanceláře.[24] Působí v něm 18 soudců zvolených Shromážděním smluvních stran. Jejich volební období trvá 9 let.[25]

Soud financují členské státy, rozumí se signatářské státy Římského statutu. OSN, neboť tvoří jinou instituci s vlastní právní subjektivitou, přispívá na financování soudu jedině, jedná-li z popudu Rady bezpečnosti. Model rozdělení výše příspěvků reflektuje kritéria velikosti populace a výše HDP členských států. Dobrovolně mohou přispívat též soukromí dárci, tj. právnické i fyzické osoby.[26]

4. Argumenty odpůrců a zastánců

4.1. Argumenty odpůrců

Z řad odpůrců stávající úpravy Statutu Mezinárodního trestního soudu zaznívají výhrady nejsilněji se zřetelem ke státní suverenitě, pravomocím prokurátora soudu a vztahu smluvních a nesmluvních států – těch, které statut ratifikovaly či nikoli.

Podstatné množství nesouhlasných hlasů s dnešní podobou fungování soudu zakládá své výtky na riziku hrozby pro státní svrchovanost, jež od tohoto subjektu prý reálně plyne. Zde je vycházeno z částečného přejití pravomocí soudních a vyšetřovatelských orgánů národních států na jinou, mezinárodní úroveň, na níž ve srovnání s přechozím stavem státní soudy nemohou uplatňovat svoji autoritu. Daný argument, na první pohled racionální, však naráží na do Statutu Mezinárodního trestního soudu zanesený princip komplementarity. Ten v článku 1 a podrobněji v článku 17 statutu přenechává prvotní a základní pravomoc ke stíhání zločinů podle mezinárodního práva justici těch zemí, kde se odehrálo jejich spáchání.[27]

Mimo to na marginalizaci řečeného argumentu o hrozbě zásahu Mezinárodního trestního soudu do sféry výlučného zájmu toho kterého státu postačí fakt, že tento zásah má vésti k potrestání negativních jevů svojí povahou krajně nebezpečných celému mezinárodnímu společenství, ne pouze zemi, kde se čerstvě udály.

Další úskalí odpůrci shledávají v pozici prokurátora soudu. Ta dle jejich obav otevírá příležitost k možné jednostranné politizaci činnosti soudu. Zde je myšlena pravomoc prokurátora zahájit stíhání z vlastní iniciativy. I nyní oponentura ignoruje statutem určená procesní pravidla. Neboť než započne kterékoli vyšetřování, je prokurátor povinen předložit přípravnému senátu soudu žádost o jeho povolení. Přípravný senát přitom disponuje pravomocí zastavit je i po zahájení, pokud pracuje s irelevantními důkazy.[28]

Z hlavních nesouhlasných připomínek ke stávající úpravě Mezinárodního trestního soudu lze ještě pro její diskutabilitu uvést problematický vztah mezi zeměmi, které jurisdikci soudu uznávají, a které nikoli. Podle článku 12 Římského statutu totiž může být Mezinárodním trestním soudem stíhán též občan státu, který se ke spolupráci se soudem smluvně nezavázal, neratifikoval příslušný (Římský) statut.[29]

Tímto hlediskem oponují platné úpravě jurisdikce soudu najmě USA, pro něž tak vyvstala právní překážka v rámci vysílání vojáků na zahraniční mise, kde teoreticky může dojít k jejich stíhání za některé sporné akce, kterých se při plnění cílů mise na území smluvního státu soudu dopustili. Bez této kontroverze, kdy soud vztáhne svou pravomoc také na občany nesmluvních států, by ale nebyla dosažena univerzalita jako smysl a rozhodující důvod zřízení Mezinárodního trestního soudu.[30]

4.2. Argumenty zastánců

Právě univerzalita soudu, všeobecnost jurisdikce, s níž čelí nejhorším zločinům, stojí v argumentačním jádru jeho sympatizantů v dnešní institucionálně-procesní podobě. Jenomže i přes velký počet smluvních stran[31], napadne návštěvníka oficiální webové prezentace soudu sama od sebe otázka, nakolik se univerzalistickým prizmatem může důvěryhodně ohánět tribunál, jehož rozhodnutí na své občany odmítají vztáhnout tři vojensky i politicky nejmocnější státy světa, jakými jsou USA, Rusko a Čína. Mezi signatáři absentují rovněž Indie, 2. nejlidnatější stát světa, a Pákistán, 6. nejlidnatější stát planety. Podpisy pod římský statut nepřipojily i sice méně lidnaté, zato srovnatelně ve svém regionu mocné státy jako Izrael, Saúdská Arábie nebo Írán.[32]

Vrátíme-li se k ústřední velmocenské trojici (USA, Rusko, Čína), snadno si všimneme, že všechny jsou stálými členy Rady bezpečnosti OSN, na spolupráci s níž je soud za některých okolností odkázán. Konkrétně, když se ujme stíhání zločinů mimo rámec vytyčený principy teritoriality nebo personality své jurisdikce (viz výše).

Mezi argumenty na obhajobu soudu se dále ozývá odkaz na údajný preventivní rozměr, jenž působí již tím, že soud existuje, a proto tupí odhodlání části diktátorů, vůdců povstaleckých skupin apod. počínat si na ovládaných územích bezohledně. Leč i zde je takřka bezpracné použít protiargument jako v případě kýžené univerzality jurisdikce soudu. Dokud hlavní mocnosti nepodřídí vybraný úsek své domácí soudní agendy Mezinárodnímu trestnímu soudu, budou místní zločinně jednající vůdci pokoušeni beztrestností, kterou by jim mohlo zaručit těsné přimknutí se právě k některé ze světových velmocí.

5. Závěrečná úvaha

Mezinárodní trestní právo zaujímá na poli právní vědy i právní praxe perspektivní postavení, jenomže s nejasnými obrysy. Proč tento rozpor? Globalizovaný, více než zřejmě kdy v minulosti provázaný svět si nevystačí, chce-li úspěšně vymáhat spravedlnost, s trestněprávními systémy národní úrovně.

Bohužel, rozdílnosti v právních kulturách dělící pohledy členů mezinárodního společenství na nutnost a současně formu trestnosti jednotlivých činů, značí maximálně pozvolnou cestu k implementaci „nových“ deliktů pro gesci mezinárodního soudnictví nad okruh dnešní jurisdikce Mezinárodního trestního soudu.

Ostatně též ten se s naznačeným úskalím potýká na případu pouhých čtyřech, a to ještě objektivně planetárně závažných zločinů. V jeho pozici, nelehké, v něčem sporné, avšak již nezastupitelné, se ke všemu naplňuje odvěký rys práva, nejen trestního, a tím je zjevná političnost. Právo je artikulováno politickými činiteli, čímž reflektuje jistou politickou situaci, ve které se snoubí množiny nejrůznějších idejí a zájmů. Někdy, jak ukazuje neochota části států podpořit svým přijetím univerzalitu Mezinárodního trestního soudu, přebíjející historickou zkušenost, úctu k obětem a ohleduplnost k pozůstalým.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ

Odborné publikace

Bacík, P. (2013): Úskalí (ne)ratifikace Římského statutu a legitimita Mezinárodního trestního soudu [diplomová práce], Západočeská univerzita, Plzeň.

Kratochvíl a kol. (2012): Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání, C. H. Beck, Praha.

Ondřej J. (2012): Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 4. rozšířené vydání, Aleš Čeněk, Plzeň.

Potočný, M.; Ondřej, J. (2011): Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. 6., doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha.

Stanovská, K. (2011): Mezinárodní trestní soud a jeho význam pro mezinárodní politiku [bakalářská práce], Západočeská univerzita, Plzeň.

Šturma, P. (2002): Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva, Karolinum, Praha.

Internetové zdroje

Mezinárodní trestní soud (2015): The States Parties to the Rome Statute, dostupné na: http://www.icc-cpi.int/en_menus/asp/states%20parties/Pages/the%20states%20parties%20to%20the%20rome%20statute.aspx#C, 10. 4. 2015.

Právní dokumenty

Charta OSN

Římský statut Mezinárodního trestního soudu

_________________________________________________________________


[1] Blíže viz článek 1 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.

[2] Blíže viz kapitola VII Charty OSN.

[3] Blíže viz Šturma, P. (2002): Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva, Karolinum, Praha, str. 143.

[4] Blíže viz článek 12 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.

[5] Blíže viz Stanovská, K. (2011): Mezinárodní trestní soud a jeho význam pro mezinárodní politiku [bakalářská práce], Západočeská univerzita, Plzeň, str. 17.

[6] Blíže viz článek 11 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.

[7] Blíže viz článek 13 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.

[8] Blíže viz článek 27 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.

[9] Blíže viz článek 29 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.

[10] Blíže viz článek 30 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.

[11] Blíže viz Potočný, M.; Ondřej, J. (2011): Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. 6., doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha, str. 507.

[12] Blíže viz článek 5 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.

[13] Blíže viz článek 6 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.

[14] Tamtéž.

[15] Blíže viz Bacík, P. (2013): Úskalí (ne)ratifikace Římského statutu a legitimita Mezinárodního trestního soudu [diplomová práce], Západočeská univerzita, Plzeň, str. 94.

[16] Blíže viz článek 7 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.

[17] Tamtéž.

[18] Blíže viz článek 8 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.

[19] Blíže viz článek 8 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.

[20] Blíže viz Stanovská, K. (2011): Mezinárodní trestní soud a jeho význam pro mezinárodní politiku [bakalářská práce], Západočeská univerzita, Plzeň, str. 18.

[21] Blíže viz Šturma, P. (2002): Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva, Karolinum, Praha, str. 248.

[22] Blíže viz Bacík, P. (2013): Úskalí (ne)ratifikace Římského statutu a legitimita Mezinárodního trestního soudu [diplomová práce], Západočeská univerzita, Plzeň, str. 100.

[23] Blíže viz Ondřej J. (2012): Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 4. rozšířené vydání, Aleš Čeněk, Plzeň, str. 137.

[24] Blíže viz článek 34 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.

[25] Blíže viz článek 36 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.

[26] Blíže viz Bacík, P. (2013): Úskalí (ne)ratifikace Římského statutu a legitimita Mezinárodního trestního soudu [diplomová práce], Západočeská univerzita, Plzeň, str. 104.

[27] Blíže viz články 1 a 17 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.

[28] Blíže viz článek 15 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.

[29] Blíže viz článek 12 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.

[30] Blíže viz Bacík, P. (2013): Úskalí (ne)ratifikace Římského statutu a legitimita Mezinárodního trestního soudu [diplomová práce], Západočeská univerzita, Plzeň, str. 112.

[31] 10. dubna 2014 uvádí Mezinárodní trestní soud na svých webových stránkách 123 signujících zemí. Blíže viz Mezinárodní trestní soud (ICC) (2015): The States Parties to the Rome Statute (http://www.icc-cpi.int/en_menus/asp/states%20parties/Pages/the%20states%20parties%20to%20the%20rome%20statute.aspx#C, 10. 4. 2015).

[32] Tamtéž.

Jak citovat tento text?

Procházka, Vít. Mezinárodní trestní soud a mezinárodní právo trestní: současnost [online]. E-polis.cz, 13. září 2015. [cit. 2024-03-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/mezinarodni-trestni-soud-a-mezinarodni-pravo-trestni-soucasnost.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 5 hvězdiček / Hodnoceno: 1x


Přidat komentář

Vložit komentář