Teroristé bez zbraní

 16. leden 2012  Nikola Klímová   komentáře

Vítejte v zemi ohrožené nebezpečnými živly. V zemi, kterou momentálně okupují „teroristé a vražedné gangy“. V zemi, kterou statečně brání střílením do davů ozbrojené složky pouze plnící dané rozkazy. V zemi, jež nezná politická nebo lidská práva. Vítejte v Sýrii. Nástup Bašára al-Asada na post prezidenta Syrské arabské republiky v roce 2000 byl syrskou veřejností přijat s velkým očekáváním.

Teroristé bez zbraníTeroristé bez zbraní

Vítejte v zemi ohrožené nebezpečnými živly. V zemi, kterou momentálně okupují „teroristé a vražedné gangy“. V zemi, kterou statečně brání střílením do davů ozbrojené složky pouze plnící dané rozkazy. V zemi, jež nezná politická nebo lidská práva. Vítejte v Sýrii.

Nástup Bašára al-Asada na post prezidenta Syrské arabské republiky v roce 2000 byl syrskou veřejností přijat s velkým očekáváním. Asad, nominovaný monopolní syrskou politickou stranou Baas, byl zvolen v lidovém referendu, a to plnými 97,29 % hlasů. Méně překvapující je již fakt, že Asadovi chyběl protikandidát.[1]  Mladý prezident dokázal vzbudit v obyvatelích Sýrie naději na lepší zítřky. Byl vítán jako svobodomyslný a otevřený reformátor. Ochotu měnit stávajícími pořádky explicitně vyjádřil i sám Bašár al-Asad při svém inauguračním projevu.[2]

V Sýrii se začalo hojně diskutovat o otázce dodržování lidských práv. Lidé veřejně kritizovali období vlády exprezidenta Háfize al-Asada a dotkli se i citlivého tématu - masakru ve městě Hama, při němž zemřelo 10 až 20 tisíc civilních občanů (Ghadry, 2005: 61‒70). Toto období je celosvětově nazýváno jako Damašské jaro.  

První a poslední politické oteplení?

Během Damašského jara, kdy došlo ke značnému politickému uvolnění, vstupovali na syrskou scénu mnozí právníci hájící lidská práva, nevládní organizace a aktivistické skupiny. Jejich hlavním cílem bylo započít dialog o zneužívání a v horším případě i úplném potlačování občanských práv a svobod.[3] V tomto období se po celé zemi scházeli prostí občané na tzv. fórech v soukromých domech, kde se živě diskutovalo o tehdejší politické situaci. Soukromé se skutečně stávalo politickým. Nejznámějším a nejspíš i nejvýznamnějším bylo Fórum Riada Seifa.[4]

Bašár al-Asad tehdy učinil i mnoho vstřícných kroků, které napovídaly o jeho ochotě změnit stávající politický systém v Sýrii. Do svého kabinetu dosadil některé významné představitele Damašského jara, mnohým bylo v té chvíli i přiděleno místo ve významnějších úřednických funkcích.[5] Částečně došlo i k uvolnění cenzury. Důkazem bylo povolení udělené známému syrskému karikaturistovi a politickému aktivistovi Alí Farzatovi od samotného prezidenta Asada, aby vydával satirický týdeník Lampář.[6]

Tato krátká epizoda skončila v srpnu roku 2001, kdy začalo masivní zatýkání členů opozičních stran, proreformních aktivistů a lidí zapojených do nevládních organizací zabývajících se porušováním lidských práv v Sýrii. V průběhu tohoto měsíce bylo zatčeno 10 osob z opozičních politických stran, z toho dva byli proreformní členové Lidového shromáždění (viz níže). Ma'mun al-Humsy a Riad Seif byli obviněni z přípravy převratu a ze snahy o změnu ústavy pomocí nelegálních prostředků. Podle rozsudku měli strávit 5 let ve vězení. Další zatčení Riad al-Turk, Aref Dalilah, Walid al-Bunni, Kamal al-Labwani, Habib Salih, Hasan Sa dun, Habib Isa, a Fawwaz Tello byli postupně odsouzeni ke 2 až 10 letům vězení.[7]

Syrská vláda v čele se stranou Baas a prezidentem Bašárem al-Asadem zahájila hon
na potenciální nepřátele režimu. Oficiálně byly zakázány všechny nevládní organizace, především organizace podporující lidská práva. I přesto se v roce 2004 podařilo několika aktivistům založit Arabskou organizaci pro lidská práva v Sýrii (AOHR), další se angažovali v později vzniklé Organizaci pro lidská práva v Sýrii. Mimo to paralelně existovaly tajné ilegální skupiny příslušníků kurdské minority, kteří byli vždy perzekuováni ještě více
než angažovaní Syřané.[8]  

Ústavní fikce

Současná ústava Syrské arabské republiky byla přijata již za vlády Háfize al-Asada v roce 1973. Podle ústavního zákona je Sýrie demokratickou republikou s právním systémem založeném na islámském náboženském právu. Podle článku 8 syrské ústavy je vedoucí politickou stranou v zemi[i] politická strana Baas, která zaujímá monopolní postavení na syrské politické scéně, a to nepřetržitě již od roku 1963.[9] Syrské veřejné úřady mají být obsazovány osobami zvolenými lidem. Stát je dále dle ústavy povinen chránit základní lidská práva
a svobody.

Ostře sledovaná část ústavního textu věnovaného lidským a občanským právům
a povinnostem fakticky kopíruje ústavní texty evropských demokratických států. Občané se mohou svobodně vyjadřovat k veřejným událostem, je jim zaručena svoboda pohybu a cestování. Ústava zahrnuje i svobodu spolčovací, svobodu shromažďování či právo pokojně demonstrovat. Všichni lidé mají dále právo na bezplatné vzdělání.

Syrský parlament je pouze jednokomorový. Lidové shromáždění disponuje právem nominovat kandidáta na post prezidenta státu. Dále schvaluje zákony, mezinárodní smlouvy, státní rozpočet a uděluje amnestii.

Výkonnou moc drží v rukou prezident a vláda. Původně mohl kandidovat na prezidenta syrský občan starší 40 let, v souvislosti s prezidentskou volbou v roce 2000 byla však věková hranice snížena na 34 let, což usnadnilo zvolení Háfizova syna Bašára. Nejproblematičtějšími body ústavy, které vyvolávají bouřlivé reakce veřejnosti, jsou články 101 a 113, podle nichž má prezident na základě svého uvážení právo vyhlásit stav ohrožení[ii].[10]

Syrský prezident disponuje velkým množstvím pravomocí. Působí jako vrchní velitel ozbrojených sil, dále je generálním tajemníkem politické strany Baas a zaujímá i vedoucí místo v Pokrokové národní frontě (viz níže). Je hlavním iniciátorem zákonů, navíc jmenuje státní úředníky a ministry. Syrský prezident má také dle ústavy právo měnit ústavu na základě pouze svého uvážení.[11]

Již během vlády Bašárova otce Házife se v Sýrii stačil vytvořit silný byrokratický aparát, který představuje silnou základnu pro autoritativní vládu al-Asadů. Oba dva, otec i syn, jsou vyznavači alawitského náboženství, odnože šíitského islámu. Jejich blízcí přátelé a stejně nábožensky orientovaní lidé požívají velkou podporu od hlavy státu a není tedy vůbec divu, že zastávají většinu nejvyšších úřadů v zemi.[12]

Pokroková národní fronta je seskupení 10 povolených politických stran v čele se stranou Baas, které zaujímá monopolní postavení v syrském Lidovém shromáždění. Fakticky je syrský politický systém monopartistický. Většina stran v Pokrokové národní frontě je spíše komorního charakteru a jsou přísně poplatné vládnoucí Baas. V Lidovém shromáždění sice figurují další menší strany, které nejsou začleněny do Pokrokové národní fronty, těmto stranám je většinou vyčleňováno maximálně 83 mandátů z celkových 250, což zaručuje pohodlnou absolutní většinu straně Baas.   

Média[13]

Ačkoliv ústava explicitně říká, že je povolena svoboda projevu i svoboda tisku,
za výjimečného stavu tato ustanovení neplatí. Od roku 1963 jsou syrská média soustavně podrobována značné cenzuře. Veškeré novinové články, které vycházejí, musí být nejdříve důkladně prozkoumány z obsahového hlediska. Témata jako přítomnost syrských armádních jednotek v Libanonu, islamistická opozice či arabsko-izraelský konflikt jsou přísně tabuizována.

Stejným pravidlům podléhá i televizní a radiové vysílání. Pokud by navíc vzniklo podezření z pokusu o rozvrácení státního režimu, vyhrazuje si stát proti takovému počínání ostře zakročit. Vzhledem k tomu, že Sýrie je ústavně socialistickým státem, kde se klade důraz na státní vlastnictví, patří všechna veřejná média pod správu státu. Jinak řečeno, všichni pracovníci jsou státními zaměstnanci, kteří musí být zcela poplatní syrskému prezidentovi.

Arabské jaro bylo pro uplatnění internetu v Sýrii zcela průlomové. Vzhledem k zákazu působení zahraničních novinářů v zemi se celosvětová média spoléhají na zprávy od demonstrujících Syřanů přenášené pomocí sociálních sítí Facebook a Twitter[iii], které byly ještě na konci roku 2010 celostátně blokovány.[14] Jedním z největších prohřešků je i komunikace prostřednictvím Skypu. Syrští vojáci mají údajně příkaz vyslechnout každého, kdo je podezřelý z předávání zpráv o situaci v zemi cizincům. Výslechy probíhají „neočekávaně“ ve formě waterboardingu, elektrických šoků a jiného mučení (Marlow, 2012).  

Arabské jaro

Arabské jaro vypuklo v Sýrii s nebývalou silou. Nejednalo se již o poklidné diskuze a komentáře na adresu nepohodlného režimu. Obyvatelé Sýrie měli sice ještě živě v paměti nesmlouvavou politiku uplatňovanou vůči opozičním aktivistům požadujícím změnu režimu v roce 2008, kdy byli odsouzeni jakožto signatáři tzv. Damašské deklarace[iv] k několika letům ve vězení, ale povzbuzeni masovými protesty, které již několik měsíců probíhaly v Tunisku, Maroku, Egyptě či Libyi, vyšli znovu do ulic.[15] Epicentrem protestů se v březnu roku 2011 stala provincie Dará nacházející se na jihu země.[16] Požadavky na zrušení výjimečného stavu a dodržování základních lidských a občanských práv byly navíc doplněny vznesenými nároky na uplatnění multipartismu v zemi a omezení korupce. Podle údajů Transparency International z roku 2010 je právě korupce státních úředníků nepřekonatelným problémem. Sýrie se umístila na 127. příčce s ohodnocením 2,5[v].[17] Protesty v provincii Dará byly již od počátku krvavě potlačovány. Represivní složky zakročily s použitím tanků a postaraly se o zničení celých městských čtvrtí.

Syrská vláda si uvědomila vážnost situace, zejména s ohledem na kritický vývoj v dalších arabských státech, a téměř okamžitě reagovala na vlnu protestů. Bouthaina Shaaban, poradkyně prezidenta Asada, v březnu oznámila, že vláda hodlá zrušit dosavadní výjimečný stav v zemi. Dalším krokem by následně mělo být propuštění několika set politických vězňů.[18] Slib, kterému nikdo na světě ani nemohl věřit, nakonec skutečně nebyl splněn a Sýrie žila ve výjimečném stavu dále.

Krvavé demonstrace se v jarních měsících rozšířily po celé zemi. Do ulic vyšli obyvatelé měst Homs, Hamá, Aleppo či Baniyas. Ušetřeno nezůstalo ani hlavní město Damašek. V dubnu, kdy se měl konat masový protest právě v Damašku, byly zahrazeny přístupové cesty do centra města ze čtvrtí Douma a Harasta. „Černým pátkem“ mohl být poté nazýván 22. duben, kdy došlo k do té doby nejkrvavějšímu potlačování demonstrací, při nichž zemřelo na 88 lidí. Ze Sýrie byl světovým médiím zaslán seznam jmen všech obětí pouličních bojů (Oweis, 2011). Na situaci v zemi tak nezměnilo vůbec nic zrušení výjimečného stavu z 21. dubna. Ke konci dubna rozhodl Bašár al-Asad o uzavření jižních hranic Sýrie s Jordánskem. Šlo především o zamezení útěku povstalců z oblasti Derá do sousedního státu před Asadovými ozbrojenými složkami.[19]

Syrský režim využívá nejen armády a tanků k potlačování povstaleckých hnutí. Jeho silnou zbraní je též odstřihávání elektřiny a vody. Vojáci dle nařízení prezidenta zabavují všechny potraviny. Lidem se navíc nedostává ani základního lékařského ošetření. Mrtvá těla jsou skladována v chladicích boxech. Na nelidské podmínky upozornila již na začátku léta i organizace Human Rights Watch. Země EU začaly uvažovat o přísných sankcích vůči syrskému režimu. Evropská unie jako celek navíc přijala v té době i embargo týkající se dodávky jakýchkoliv zbraní do Sýrie.[20]

Syrská společnost byla téměř nucena se alespoň částečně militarizovat. Demonstranti sice stále tvrdili, že vystupují proti syrské armádě zcela neozbrojeni, zprávy některých ilegálních uprchlíků hovořily jinak. Libanonský černý trh se zbraněmi od začátku nepokojů v březnu značně expandoval. Největší poptávka vycházela právě ze Sýrie (Blanford, 2011).

Asadův režim zaujal nesmiřitelný postoj nejen proti protestujícím obyvatelům země, ale proti vyznavačům sunnitského islámu celkově. Asad jakožto příslušník alawitské sekty šíitské odnože islámského náboženství postavil svůj režim na alawitských přívržencích. Podle tajně odeslaných zpráv vysílal prezident armádní jednotky proti sunnitům, které měla kulometná palba odradit od pravidelných modliteb (Blanford, 2011).

V listopadu došla trpělivost Lize arabských států, jejímž členem je i Sýrie. Na Sýrii uvalila přísné sankce, zakázala jakýkoliv obchod se syrskou vládou a všechny finanční transakce ze syrské centrální banky. Sýrii bylo navíc pozastaveno členství v Lize. [21]

Celý listopad a prosinec byl dále ve znamení masových protestů. K zatím nejkrvavějšímu boji zřejmě došlo právě v prosinci, těsně před příjezdem pozorovatelské mise LAS, ve městě Idlib, kde se střetli demonstranti s ozbrojenými vládními vojenskými jednotkami. Výsledkem bylo více než 250 obětí (Weaver – Siddique, 2011a).  

Pozorovatelé Ligy arabských států

Po měsících odporu souhlasil prezident Bašár al-Asad s přítomností pozorovatelské mise ze strany Ligy arabských států, která měla důkladně prošetřit situaci v rozbouřené zemi. Pozorovatelé dorazili do Sýrie 27. 12. 2011. Jejich prvním cílem bylo hlavní centrum protestů Homs. Dále se pozorovatelé rozdělili a postupně se vydali do oblastí Dará, Hamá a Idlib.[22]

Přítomnost pozorovatelů podnítila mnoho lidí, kteří se dosud báli připojit k celostátním demonstracím, projevit odpor vůči režimu veřejně. Syřané se spoléhali na to, že během pozorovatelské mise se bude prezident bát použít tvrdších represivních prostředků, jako jsou například tanky. Jejich předpoklady byly bohužel zcela mylné. Ve městě Douma se i během mise střetly ozbrojené složky, které neváhaly zastavit demonstranty pomocí agresivních slzných sprejů a střelných zbraní (Marlow, 2012).

Pozorovatelská mise přijela do Sýrie již s několika požadavky. Kromě zastavení násilí a zneužívání vojenské síly vůči civilistům šlo především o vyhlášení amnestie pro politické vězně. Asad přislíbil propustit více než 700 vězňů. Podle zprávy organizace Avaaz monitorující stav v zemi však došlo k propuštění pouze 13 zatčených (Meo, 2011). Avaaz dále oznámila, že od začátku nepokojů v březnu loňského roku zemřelo zatím 6 237 lidí a více než 69 000 protestujících bylo zatčeno (Weaver – Siddique, 2011b).  

Počátkem nového roku vyšla na veřejnost zpráva o pravděpodobném odvolání mise z důvodu její nevěrohodnosti. Ironií je bezesporu fakt, že mise, která měla objektivně vyhodnotit stav v Sýrii, naopak fungovala jako opora autokratického režimu (Blomfield, 2012). Již výběr předsedy pozorovatelů vyzněl jako máchání rudým praporem před očima býka. Gen Mustafa al-Dabi je známým stoupencem Bašára al-Asada. Súdánský generál čelí navíc i obvinění z porušování lidských práv ve své zemi, která platí za jednu z nejrepresivnějších zemí v arabském světě. Od roku 1989, kdy se dostal na čelní pozice v súdánské armádě, a dále po celá 90. léta se Gen Dabi angažoval v zatýkání politických vězňů, mučení a týrání zatčených a inscenování zmizení nepohodlných odpůrců (Blair, 2011). Gen Dabi navíc pobouřil celou syrskou veřejnost, když dementoval tvrzení jednoho z jemu podřízených pozorovatelů, který na amatérském videu vysvětloval, že viděl ostřelovače přímo při akci v ulicích města Dará (Blomfield, 2012).

Syrská veřejnost celkově vnímá pozorovatelskou misi veskrze negativně. Lidé si stěžují, že pozorovatelé nejsou připuštění do nejproblematičtějších čtvrtí, kde dochází ke krvavým potyčkám mezi vojáky a protestujícími. Faktem také je, že pozorovatelé mají stanovený program. Pro syrský režim je tedy vcelku jednoduché zajistit pořádek na ulicích, kterými mají zmínění pozorovatelé procházet. Ti se sice brání, že mají pravomoci měnit harmonogram mise a návštěvy státních zařízení, jako jsou nemocnice a věznice, ohlašují jen krátce před svým příjezdem, syrský režim je však ve své kamufláži zatím úspěšnější. Svět obletěla například zpráva o přesunu politických vězňů z budov, které měly být podrobeny inspekci pozorovatelské mise, do míst pozorovatelům nepřístupných.[23] Dalším důkazem
o fingovaném zájmu Bašára al-Asada na vyřešení krizové situace je úmyslná záměna jmen měst a vesnic, která mají pozorovatelé navštívit. Cílem prezidenta je vyvolat dojem, že ve městech panuje klid, a popřít přítomnost syrských armádních jednotek bojujících proti demonstrantům. Pozorovatelé tak například namísto lokality Daría, které je zmítána bouřlivými protirežimními protesty, byli zavezeni do vesnice obydlené režimu poplatnými armádními důstojníky.[24]    

Věštění z křišťálové koule  

Ačkoliv se zahraniční média již v loňském roce předháněla s určením data pádu režimu Bašára al-Asada, jejich prognózy zůstaly nenaplněny. Asadova vláda stojí prozatím na silných základech. Dokud bude byrokratický aparát spolu s armádou Asadovi příznivě nakloněn, ocitnou se demonstranti v nelehké situaci. Nadějí může být zvyšující se počet dezertérů, kteří utíkají přes syrské hranice do Turecka k svobodné syrské armádě pod vedením Rijáda Asada, a také silná angažovanost syrské Národní rady, protirežimního exilového shromáždění syrské opozice. Sýrie je již od doby vlády Háfize al-Asada úzce napojena na Írán, velkého nepřítele USA. Právě Spojené státy jsou jedním z největších kritiků syrského autokratického režimu. Situace v zemi však znepokojuje i EU či OSN. Nelze proto vyloučit, že by se (stejně jako v případě Libye) mohla objevit alternativa vnějšího zásahu
do politiky Sýrie.  

Seznam použitých zdrojů  

Odpovědná redaktorka: Bc. Petra Slavíková

Odpovědná korektorka: Bc. Hana Stýblová

Titulní obrázek převzat z: http://www.aljazeera.com/indepth/inpictures/2012/01/20121310234533414.html  


[1]  U. S. Department of State. Background note: Syria ( http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/3580.htm,
   21. 12. 2011).

[2]  Newroz. Damascus: Ten years after Bashar al‑Assad’s inauguration, the situation of the Kurdish population  
  remains poor
(https://www.newroz.com/en/kurdistan/346048/damascus-ten-years-after-bashar-al-assad-s-
  inauguration-situation-kurdish-population-remains-poor, 21. 12. 2011).

[3]  U. S. Department of State. Background Note: Syria ( http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/3580.htm#gov,
  23. 12. 2011).

[4]  Human Rights Watch. No Room to Breathe ( http://www.hrw.org/en/node/10646/section/4, 23. 12. 2011).

[5]  U. S. Department of State. Background Note: Syria ( http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/3580.htm#gov,
  23. 12. 2011).

[6]  BBC. Syria unrest: Famed cartoonist Ali Ferzat „beaten“ ( http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east -
  14665113, 23. 12. 2011).

[7]  Human Rights Watch. No Room to Breathe ( http://www.hrw.org/en/node/10646/section/4, 23. 12. 2011).

[8]  Human Rights Watch. No Room to Breathe ( http://www.hrw.org/en/node/10646/section/4, 23. 12. 2011).

[9]  The Guardian. Hafez al-Assad ( http://www.guardian.co.uk/theguardian/2000/jun/15/guardianweekly.
  guardianweekly1, 21. 12. 2011).

[10]  International Constitutional Law Project. Syria – Constitution ( http://www.servat.unibe.ch/icl/sy00000_.html,  
  21. 12. 2011).

[11]  Bertelsmann Stiftung. BTI Index: Syria Country Report ( http://www.bertelsmann-transformation-index.de/
  fileadmin/pdf/Gutachten_BTI2010/MENA/Syria.pdf, 23. 12. 2011).

[12]  Bertelsmann Stiftung. BTI Index: Syria Country Report ( http://www.bertelsmann-transformation-index.de/
  fileadmin/pdf/Gutachten_BTI2010/MENA/Syria.pdf, 23. 12. 2011).

[13]  Library of Congress – Federal Research Division. Country Profile: Syria ( http://memory.loc.gov/frd/cs/
   profiles/Syria.pdf, 23. 12. 2011).

[14]  The Economist. Red lines that cannot be crossed ( http://www.economist.com/node/11792330, 3. 1. 2012).

[15]  U. S. Department of State. Background Note: Syria ( http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/3580.htm#gov,
   23. 12. 2011).

[16]  CIA. Syria ( https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/sy.html, 1. 1. 2012).

[17]  Transparency International. Index CPI 2010 ( http://www.transparency.cz/doc/publikace/indexy/cpi_2010/
  CPI2010_tabulka_CZ.pdf, 8. 12. 2011).

[18]  Al Jazeera. Syria „to lift emergency law“ ( http://www.aljazeera.com/news/middleeast/2011/03/201132711
  553545999.html 3. 1. 2012).

[19]  Al Jazeera. Toll rises as army storms Syrian towns ( http://www.aljazeera.com/news/middleeast/2011/04/
  2011425142513343584.html 3. 1. 2012).

[20]  Al Jazeera. Fresh violence hits Syrian towns ( http://www.aljazeera.com/news/middleeast/2011/04/20114
  309234489989.html 3. 1. 2012).

[21]  The New York Times. Syria – Protests (2011) ( http://topics.nytimes.com/top/news/international/
  countriesandterritories/syria/index.html?offset=0&s=newest, 3. 1. 2012).

[22] Champress. Arab League observers will deploy Wednesday in Daraa, Hama and Idlib ( http://www.champress.
  net/index.php?q=en/Article/view/109301, 28. 12. 2011).  

[23]  Your Middle East. Syria hiding detainees from observers ( http://www.yourmiddleeast.com/news/syria-  ;
  hiding-detainees-from-observers_3766, 29. 12. 2011).

[24]  Hospodářské noviny. Syrská opozice varuje před triky režimu ( http://hn.ihned.cz/c1-54331960-syrska-  ;
  opozice-varuje-pred-triky-rezimu, 3. 1. 2012).  


[i] Podobná situace byla i v komunistickém Československu při schválení nové ústavy v roce 1960. Článek 4 hovořil o výlučném postavení Komunistické strany Československa v zemi.

[ii]  Výjimečný stav je vyhlašován v případě živelné katastrofy, válečného ohrožení či politických nepokojů. Dochází k omezení některých pravomocí legislativních, výkonných i soudních institucí. Limitována mohou být i některá lidská práva a osobní svobody.

[iii] Kromě sociálních sítí Facebook a Twitter byly v Sýrii zablokovány internetové stránky YouTube
či Amazon.com. K jejich povolení došlo až na začátku roku 2011, kdy většina obyvatel Sýrie přešla na nový vysokorychlostní internet. V Sýrii je povolen provoz internetových kaváren. Jejich problémem však je, že veškeré chatové zprávy jsou ukládány a kontrolovány státními úřady.

[iv] Damašská deklarace je dokument, který byl podepsán opozičními politickými stranami a samostatnými syrskými aktivisty, kteří se trvale zasazují o zrušení výjimečného stavu v zemi a dodržování lidských práv
ve státě. Dokument byl vydán v roce 2005.

[v] CPI označuje vnímání korupce v jednotlivých zemích. Hodnocení je na stupnici 0‒10, kde hodnota 10 označuje zemi s nejmenší vnímanou mírou korupce.

Jak citovat tento text?

Klímová, Nikola. Teroristé bez zbraní [online]. E-polis.cz, 16. leden 2012. [cit. 2017-11-25]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/teroriste-bez-zbrani.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Nikola Klímová

Autor:

Šéfredaktorka zabývající se především oblastí mezinárodních vztahů, zahraniční politiky a mezinárodního práva. V e-Polis začínala v rubrice Ze zahraničního dění.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2017]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(