Stranický systém - Spojené království Velké Británie a Severního Irska

 7. únor 2008  Bc. David Zrostlík   komentáře

Stranický systém Velké Británie je poměrně široké a v určitých aspektech i složité téma. Proto jsem v rámci tohoto referátu zvolil témata, kterým se budu věnovat podrobněji, témata, která pouze nastíním k lepšímu pochopení a témata, o kterých se zmiňovat nebudu, jelikož byla nebo budou nepochybně součástí jiných referátů či seminárních prací.

Stranický systém - Spojené království Velké Británie a Severního IrskaStranický systém - Spojené království Velké Británie a Severního Irska

„Politika v demokracii by byla celkem jednoduchou záležitostí, kdyby nebylo třeba stále vyhrávat volby.“

D. Acheton

Úvod

Stranický systém Velké Británie je poměrně široké a v určitých aspektech i složité téma. Proto jsem v rámci tohoto referátu zvolil témata, kterým se budu věnovat podrobněji, témata, která pouze nastíním k lepšímu pochopení a témata, o kterých se zmiňovat nebudu, jelikož byla nebo budou nepochybně součástí jiných referátů či seminárních prací.

Velice krátce bych zmínil okruhy, které nebudu popisovat ani jakkoli komentovat. Bude se jednat zejména o historický vývoj Velké Británie, o charakteristiky základních pojmů jako Ústava, panovník, vláda apod. Politický systém Velké Británie zmíním pouze okrajově, a to pouze v kontextu s tématem dané kapitoly. Budu mluvit jen o základních problémech tohoto systému, a to pouze k lepšímu pochopení a k dokreslení prostředí, v němž se budeme nacházet. Dále velice krátce promluvím o těch, dle mého názoru, nejvýznamnějších osobnostech politických stran, které výrazně ovlivnili politiku konce 19. respektive průběhu 20. století.

Je neméně důležité zmínit témata, jimiž se budu ve své práci zabývat podrobněji. Jedná se samozřejmě o (britský) stranický systém a jeho charakteristiku a vývoj, o základní charakteristiku politických stran ve Velké Británii, jejich organizaci, druhy a definice. V neposlední řadě zmíním také samotný principy volebního systému a s tím související výsledky voleb v letech minulých.

V rámci mého referátu jsem si položil několik jednoduchých otázek týkajících se stranického systému Velké Británie: Jak a proč volby vyhrála právě ta, či ona strana? Jaké byly příčiny a jaké důsledky této výhry?

Základní charakteristika a organizace politických stran

Na úvod je nutné říci, že britské zákonodárství nezná zákon, který by se výlučně zabýval postavením politických stran. Prakticky všechny strany akceptovaly členství spojené s placením členských příspěvků. V průběhu jejich vývoje si strany vytvořily specifickou strukturu umožňující rozsáhlou vnitřní demokracii a relativně silný vliv místních organizací na utváření stranické politiky. Základní jednotkou stran jsou organizace na úrovni volebního obvodu, které zodpovídají za nominaci a volbu kandidátů do parlamentu (do její dolní komory) (Říchová 2005, 139).

„Členství v politických stranách vykazuje po druhé světové válce klesající tendenci, přesto patří britské politické strany k nejmasovějším politickým stranám zemí západní Evropy“ (Říchová 2005, 140).

Pokládám za důležité připomenout, že britský systém je příkladem dvoustranického systému, kde se pravidelně střídají dvě nejsilnější strany. „Této charakteristice však systém vyhovoval pouze v letech 1945 – 1980, naopak v historické perspektivě se uplatňovala především období výrazné dominance jedné strany (platí to například pro konzervativní vlády v letech 1979 – 1997 a nejnověji pro vládu New Labour pod vedením T. Blaira, jíž se podařilo po prvním úspěchu v roce 1997 opětovně získat dostatečnou podporu i ve volbách z června roku 2001 a května 2005, případně období koaličních vlád (válečná koalice)“( Říchová 2005, 141).

Strany ve Velké Británii lze vymezit dvojím způsobem – jsou to zejména strany, které jsou v zásadě třídní (Labour Party, Konzervativní strana) a strany regionální, které se prosazují až ve 2. polovině 20. století (Skotská národní strana, Plaid Cymru) (Říchová 2005, 141).

Stranický systém a jeho vývoj

Na začátek bych zmínil jen několik opravdu základních faktů o politickém systému ve Velké Británii. Britský dvoukomorový parlament se skládá z Dolní sněmovny (House of Commons) a Sněmovny lordů (House of Lords). Dolní sněmovna je místem proslovů, v němž probíhá zápas o veřejné mínění. Stranická disciplína je hodně vysoká, starají se o ni tzv. whipové [1] .

V případě vládní strany představuje whip hlavní komunikační kanál mezi premiérem a právě Dolní sněmovnou. Pravomoci Sněmovny lordů se postupně snižují (Strmiska 2005, 59).

Nyní bychom se podívali ve stručnosti na vývoj stranického systému, pro jehož základní rozdělení jsem použil rozdělení M. Strmisky z knihy Politické stany moderní Evropy a dále ho rozvedl a upřesnil.

První fáze

Toto období lze charakterizovat lety 1688 – 1832 a je spojeno s tzv. Slavnou revolucí, která hrála velice důležitou roli. Vše začíná v roce 1679 v souvislosti s otázkou nástupnictví Jakuba II. na britský trůn. Jelikož byl Jakub II. římskokatolického vyznání, dostalo se mu odmítavého postoje ze strany protestantů, kteří byli sympatizanti spíše práv parlamentu a nazývali se whigové [2] . Zatímco přívrženci Jakuba II. se nazývali toryové [3] (Strmiska 2005, 61).

Až do roku 1711 se pak střídali vlády toryů a již zmíněných whigů. V období po roce 1711 začalo zároveň docházet k posílení pravomocí „prvního ministra“ (Strmiska 2005, 61).

Na závěr bych zmínil dvě jména, která byla spojena s čelními představiteli whigů resp. toryů. Byli jimi Robert Walpol (whig, min. předseda 1721 – 1746) a William Pitt (tory).

Druhá fáze

Druhá fáze byla ohraničena lety 1832 – 1918. V roce 1830 dochází ke klíčovému přejmenování toryů na konzervativce, kteří kladli důraz na zachování tradic, které se historicky osvědčili (Strmiska 2005, 62). Co se týče hlavních otázek této doby, byly to zejména témata spojená s volným obchodem a témata související s Irskou otázkou. Frakce Roberta Peela, označována jako liberální konzervativci nebo peelisté podporovala v následujících letech příležitostně whigy, což přineslo řadu problémů. V roce 1859 došlo k věci, v té době nevídané a nečekané, totiž ke spojení whigů, peelistů a části radikálů, stojících doposud mimo parlament, v Liberální stranu. To znamenalo, že došlo k dualismu konzervativců a liberálů (Strmiska 2005, 63).

Mezi další klíčové momenty patří bezesporu Disraeliho (konzervativec) politický střet v sedmdesátých letech s nejvýznamnějším liberálním politikem Williamem Gladstonem. V rámci liberální strany začalo koncem 19. století docházet k jistým vnitrostranickým rozepřím, což mělo za následek odchod části členů (v čele s Josephem Chamberlainem) ze strany. Tato skupina (liberální unionisté) poté splynula s konzervativci (Strmiska 2005, 64).

V posledních letech 19. století dochází k mobilizaci dělnických vrstev, což mělo za následek založení Chartistického hnutí a o několik let později Nezávislé labouristické strany roku 1893. Po volbách v roce 1906 došlo k přejmenování na Labouristickou stranu (Labour Party). V roce 1912 došlo rovněž k přejmenování Konzervativní strany na Konzervativní a unionistickou stranu (Strmiska 2005, 65).

Třetí fáze

Toto období bylo ohraničeno lety 1918 – 1945. Významnou roli hrála strana konzervativců a prvně i strana labouristů. V důsledku nepříliš úspěšné politiky liberálů došlo v roce 1923 ke sjednocení s Národními liberály (v jejichž čele stál Lloyd Georg). Po následných volbách se však konzervativcům nepodařilo získat většinu a poprvé v historii se moci ujal menšinový kabinet labouristů vedený Ramsayem McDonaldem podporovaný právě liberály. V roce 1924 vláda padla. Volby v roce 1929 skončily těsným vítězstvím labouristů, což v praxi znamenalo, že se ustavil systém „dvou a půl strany“ [4] (Strmiska 2005, 66).

Po napadení Francie Německem došlo k utvoření vlády národního sjednocení, v jejímž čele stál Winston Churchill [5] a Clement Attlee. W. Churchill řídil zahraniční politiku a C. Attlee politiku domácí. Po válce se opět vrátilo vše do starých kolejí – dualismus konzervativců a labouristů [6] (Strmiska 2005, 67).

Čtvrtá fáze

Čtvrtá fáze je fáze nejdelší (1945 – 2005). Po válce se k moci dostali labouristé (Attlee, 1945-1950, 1950-1951), kteří podporovali smíšenou ekonomiku a znárodnili Bank of England. Od roku 1951 do roku 1957 byla vláda v moci konzervativců v čele s W. Churchillem resp. Edenem (Strmiska 2005, 67).

Během vlád konzervativce Harolda Macmillana (1958-1960, 1960 – 1963) podala Británie přihlášku do EHS (Strmiska 2005, 68).

Je třeba zmínit, že ve druhé polovině 19. století dochází k prosazování rovněž stran skotských (Skotské národní strany) a Strany Walesu, ale do celkového rozložení sil v Dolní sněmovně zásadně nepromlouvají.

„V roce 1979 se k moci dostali opět konzervativci, vedení Margaret Thatcherovou, která se stala první premiérkou v dějinách Británie.“ Její program byl vyjádřen konstatováním: There is no such thing as a society“ [7] . Na domácí politické scéně prošla vláda premiérky M. Thatcherové dramatickým rozchodem s politikou konsensu, který spolu obě strany (labouristická a konzervativní) sdílely po celé poválečné období. Kritizovala základní principy britské politiky včetně rovnostářského charakteru ideje sociálního státu. Kritizovala plnou zaměstnanost a hospodářský kurz státu. V této souvislosti může mluvit o tzv. thetcherismu (Kriegel 200, 949). Vnitřní rozpory konzervativní straně (zejména v otázkách evropské politiky) vedly k nahrazení Thatcherové v roce 1990 Johnem Majorem, což v roce 1992 přineslo další vítězství ve volbách. Situace se však začala měnit v roce 1994 kdy se labouristické strany ujal Anthony (Tony) Blair a v roce 1997 s ní vyhrál volby (Strmiska 2005, 70).

„Blairova reformní politika „třetí cesty“, charakteristická devolučním procesem ve Skotsku a Walesu, reformou Sněmovny lordů, podporou podnikání a informačních technologií, získala přídomek New Labour. (Strmiska 2005, 70). To vedlo k tomu, že v roce 2001 i o čtyři roky později v roce 2005 labouristé opakovaně zvítězili ve volbách, což zvýraznilo tendenci ke znovuetablování systému predominantní strany.

Shrnutí

V letech 1832 – 1859 lze hovořit o umírněném multipartismu, který teprve po sjednocovacím procesu v liberálním táboře vyústil v přechodný dvoustranický formát v letech 1859 – 1881. Ten byl poté nahrazen v letech 1885 – 1906 nahrazen dvojpólovým multipartistickým soupeřením liberálně-unionistického a konzervativního tábora se spojenectvím liberálů a irských nacionalistů. Teprve po druhé světové válce začal britský stranický systém vykazovat silnou a trvalou tendenci k etablování dvoustranického formátu a produkci jednobarevných vládních většin (Strmiska 2005, 72).

Politické strany– druhy a jejich definice (charakteristika)

V následujícím textu se pokusím co nejstručněji nastínit charakter jednotlivých politických stran ve Velké Británii. Pochopitelně není možné zmínit všechny, a proto se můj výběr omezil na tři strany, které, dle mého názoru, hráli v historii největší roli.

Konzervativní strana

Strana vznikla v roce 1832, a to ze strany toryů [8] . V roce 1912 se Konzervativní strana spojila s frakcí Liberální strany podporující spojení Velké Británie a Irska a vytvořila stranu pod současným názvem Konzervativní a unionistická strana. Strana byla nejúspěšnější v období mezi světovými válkami. Od té doby se střídala ve vládě s labouristy až do roku 1979, kdy se „opratí“ chopila M. Thatcherová a prakticky vedla svou stranu od úspěchu k úspěchu až do roku 1990, kdy ji vystřídal již zmíněný John Major. Jak říká David Childs ve své knize Britain since 1945, byly volby v roce 1979 obrovskou senzací, kdy došlo k velkému zisku Konzervativců a hrozivé ztrátě Labouristů (Childs 1992, 289). Zlom nastal až v roce 1997, kdy se vlády chopil Tony Blair s labouristickou stranou (Dvořáková 142).

Co se týče stranické byrokracie (možno i říci organizace) je na rozdíl od Dělnické či Liberální strany v rukou jejího hlavního „lídra“ (Leonard 1991, 41).

Dělnická strana

Labour party vznikla v roce 1900 [9] . V roce 1924 se ji podařilo na základě nečekaného volebního úspěchu sestavit menšinovou vládu, která se udržela 11 měsíců. V dubnu 1995 bylo na zasedání předních představitelů strany schváleno odstranění článku IV programu strany, který se týkal znárodnění. V této souvislosti se strana přihlásila ke koncepci volného trhu a otevřenějšímu přístupu ke středním vrstvám ve společnosti. Velice významné je i přejmenování strany na New Labour v souvislosti s nástupem T. Blaira do čela strany (Říchová 2005, 145). Labouristická strana je rovněž typickým příkladem tzv. „catch-all“ strany, což v praxi znamená, že usiluje o podporu všech částí společnosti, které oslovují všechny sociální skupiny – dělníky, obchodníky, katolíky, protestanty (David 200, 75). Co se týče organizace této strany, je třeba vycházet z prvního „lídra“ J.R. McDonalda, který byl vnímán svými stoupenci jako charismatický vůdce, což dokazuje například jeho zvolení premiérem v roce 1924, kdy si sestavil Kabinet pouze dle svého uvážení a nekonzultoval se svými stoupenci ve straně (Ingle 1989, 126). Je třeba říci, že tento trend však přerušil již Clement Attlee, který byl nejúspěšnějším vůdcem a stabilizátorem Labouristů, jak tvrdí právě Stephen Ingle. Labour party má členskou základnu zhruba 300 tisíc osob (tzv. přímé členství), avšak prostřednictvím odborových svazů je s ní spojeno dalších 5 miliónů osob (ne všichni však stranu volí (Říchová 2002, 96).

Liberální strana

Liberální strana má svůj původ, stejně jako Konzervativní strana, už v 17. století. V průběhu 19. století se stala dominantním hráčem na politické scéně. Liberální strana [10] je organizovaná na federálním principu (má svou skotskou, velšskou a severoirskou část). Členskou základnu strany tvoří zejména příslušníci nižší třídy (Říchová 2005, 148).

Volební systém

V této kapitole bych se rád věnoval zejména parlamentním volbám do Dolní komory britského parlamentu. Ve Velké Británii není určena doba, kdy se budou parlamentní volby konat. Nicméně délka „života“ Dolní komory parlamentu je určena. V roce 1694 byla ustanovena na 3 roky a v roce 1715 zvýšena na pět let. V roce 1911 byl stav změněn opět, a to na 5 let, což trvá dodnes. Osoba, která rozhoduje, kdy budou volby vypsány, je právě osoba premiéra (Leonard 1991, 5).

Velká Británie je pokládána za klasický model většinového jednokolového volebního systému (známý jako first-past-the post system nebo plurality system). První volební zákon byl přijat již roku 1832 (omezoval mandáty tzv. shnilých volebních obvodů a rozšiřoval zastoupení průmyslových center) (Říchová 2005, 132).

V jednomandátových volebních obvodech disponuje každý volič jedním hlasem, jímž volí poslance do Dolní komory. Mnozí politologové tvrdí, že existence dvou fakticky dominujících stran (Konzervativní strana, Labouristická strana) nutí voliče volit jednu z nich z obavy, aby jejich hlas nepropadl (nepřišel nazmar).

Co se týče volebních obvodů, tak ty jsou kompromisem mezi rozmístěním obyvatel a geografickým hlediskem. Zákon z roku 1948 ukládá upravit v případě potřeby hranice jednotlivých volebních obvodů každých 10 – 15 let, což se několikrát v historii také stalo. V současné době lze říci, že téměř ve všech volebních obvodech kandidují více než dva kandidáti (Říchová 2005, 135).

Zásadní otázkou je také rozdělení křesel v britském parlamentu (v rámci Severního Irska, Walesu a Skotska). Tyto počty se v průběhu 20. století značně měnily. Lze jen říci, že v roce 1992 byl počet všech členů Dolní komory 659. Anglie získala 529 křesel, Skotsko 72 křesel, Wales 40 křesel a Severní Irsko 18 křesel (Říchová 2005, 136).

Na úplný závěr zmíním pouze věkové hranice aktivního a pasivního volebního práva. Voličem je každý, kdo dosáhl věku 18 let. Kandidátem do Dolní komory parlamentu může být občan, který dosáhl 21 let (Říchová 2005, 136).

Závěr

Závěrem mé práce bych rád zodpověděl mé otázky z úvodu. Stranický systém Velké Británie prošel během posledních zhruba 170 let velkou změnou. Nesčetněkrát došlo ke střídání vlád, nesčetněkrát se měnili britští premiérové, vznikali, zanikali a znovu vznikali strany liberální, socialistické, konzervativní či regionální. Každá ze stran měla své cíle a každá měla i své voličské jádro. Je samozřejmě jasné, že každá strana hrála svoji roli v určitém období, ať už mluvíme o průběhu 19. století, které souviselo zejména s rychlou industrializací, či mluvíme-li naopak o vládách konzervativců či labouristů během století dvacátého. Odpověď na otázku „Proč vládne ta či ona strana?“ je tedy poměrně jasná. Vládne proto, že svým voličům nabídla to nejlepší možné řešení v dané době, a že voliči jejímu programu věřili a předali jí svůj hlas. Odpověď na otázku „Jak ta či ona strana volby vyhrála?“ je také poměrně lehce čitelná z volebních výsledků. Byla období, kdy rozdíl mezi stranami po parlamentních volbách byl minimální, někdy zase naopak byl rozdíl přímo děsivý (v tom dobrém slova smyslu). Byla období, kdy sestavení vlády proběhlo hladce, byla období, kdy se vláda (s potřebnou parlamentní většinou) sestavit ani nepodařila. Docházelo ke spojování, rozpojování a opětovnému spojování politických stran s vidinou lepších volebních výsledků. To vše znamená, že cesty až na vrchol byly mnohdy strastiplné a dojít až tam se nepodařilo všem.

Seznam použité literatury

  1. ADAMOVÁ, K., KŘÍŽKOVSKÝ, L., ŠOUŠA, J., ŠOUŠOVÁ, J.: 2001. Politologický slovník. C. H. Beck, Praha
  2. DAVID, R.: 2000. Politologie – základy společenských věd. Nakladatelství Olomouc, Olomouc
  3. ŘÍCHOVÁ, B. In: DVOŘÁKOVÁ, V. a kol.: 2005. Komparace politických systémů I., Vysoká škola ekonomická v Praze – Fakulta mezinárodních vztahů, Praha, 54 stran
  4. CHILDS, D.: 1992. Britain since 1945 – A political History. Routledge, London
  5. INGLE, S.: 1989. The British Party Systém. Basil Blackwell, Oxford
  6. KRIEGER, J.: 2000. Oxfordský slovník světové politiky. Ottovo nakladatelství s. r. o., Praha LEONARD, D.: 1991. Elections in Britain Today. Macmillan, London
  7. PELLING, H.: 2006. Winston Churchill, Levné knihy KMa, Český Těšín
  8. ŘÍCHOVÁ, B.: 2002. Úvod do současné politologie. Portál s. r. o., Praha
  9. STRMISKA, M., HLOUŠEK, V., KOPEČEK, L., CHYTILEK, R.: 2005. Politické strany moderní Evropy. Portál s. r. o., Praha

[1] Někdy nazýván také jako Chief whip. Ten dohlíží v rámci zákonodárného sboru na docházku a volební kázeň poslanců své strany při důležitých hlasováních a zároveň slouží jako prostředník mezi řadovými poslanci a členy vládního či stínového kabinetu, jehož je také členem (Pelling 2006, 86).

[2] Jako whigové bývali dříve označováni skotští lupiči (Strmiska 2005, 61). V první polovině 19. století se radikální whigové začali označovat jako liberálové, jež si jako program zvolili prosazování občanských svobod, parlamentních reforem a náboženskou toleranci (Adamová 2001, 271).

[3] Jako toryové bývali původně označováni irští zloději dobytka (Strmiska 2005, 61). Od 2. poloviny 17. století se střídali ve vládě se stranou whigů. Toryové vyjadřovali zájmy pozemkové aristokracie a vysokého duchovenstva anglikánské církve. Později se označení Toryové přeneslo na členy britské konzervativní strany (Adamová 2001, 253).

[4] Menšinová labouristická vláda v něm závisela na podpoře liberálův Dolní sněmovně a konzervativců v Horní sněmovně. (Strmiska 2005, 66)

[5] Sir Winston Churchill je jednou z nejvýznamnějších postav 20. století, jehož průběh velice ovlivnil. Byl postavou, která neustále provokovala a stále provokuje svými politickými názory i osobitým pohledem na svět.

[6] Fabiánští socialisté Sidney a Batrice Webbovi, přesvědčení zastánci „národního minima“, které bylo po první světové válce včleněno do programu labouristické strany, měli velký vliv na formování politiky právě labouristické strany.

[7] „Nic takového, jako je společnost neexistuje.“

[8] Pro britské konzervativce se vžilo označení Tory-labs (Pelling 2006, 73).

[9] V tomto roce se formoval tzv. Labour Representation Commitee (LRC). Až teprve roku 1906 byla strana přejmenována na zmíněnou Labour party.

[10] Pro britské liberály se vžilo označení Lib-labs (Pelling 2006, 73).

Jak citovat tento text?

Zrostlík, David. Stranický systém - Spojené království Velké Británie a Severního Irska [online]. E-polis.cz, 7. únor 2008. [cit. 2017-11-25]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/stranicky-system-spojene-kralovstvi-velke-britanie-a-severniho-irska.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.35 hvězdiček / Hodnoceno: 23x


Přidat komentář

Vložit komentář

Jirka

úterý, 19. srpen 2008
23:51

Chybí mně seznam králů, královen a premiérů.


Napsal: Jirka [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2017]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(