Srpen 1968

1. duben 2008 Bc. Marie Škochová komentáře

Trochu netradičním způsobem pojednává kniha s názvem Srpen 1968 o okamžicích, které se výrazně zapsaly do historie Československého státu. Osobitý styl vyprávění zainteresovaných redaktorů Československého rozhlasu a barvité vylíčení reakcí rozhlasových pracovníků na vzniklou situaci dodává recenzované knize na autentičnosti.

Srpen 1968

Dienstbier, J., Lánský, L., Šilhán, V., Šimon, B. (1990): Srpen 1968. Práce: Praha

Kniha je určena široké veřejnosti, neboť je psána srozumitelnou formou. Několik fotografií vhodně doplňuje a podtrhuje atmosféru doby; doby, kdy byli pracovníci rozhlasu nuceni nasazovat své životy, aby mohli včas a hlavně pravdivě informovat veřejnost o situaci v zemi.

Každý z autorů působil v KSČ, ale shodně byli i všichni kolem roku 1970 z KSČ vyloučeni. Jiří Dienstbier působil jako redaktor Československého rozhlasu, další z autorů, Karel Lánský, pracoval v tiskovém odboru ÚV KSČ. Věněk Šilhán byl tajemníkem ÚV KSČ a dočasně zastupoval Alexandra Dubčeka do jeho návratu z Moskvy. Bohumil Šimon byl v srpnu 1968 zbaven členství a funkce tajemníka, následně byl společně s dalšími československými představiteli násilně odvlečen do SSSR.

Dílo Srpen 1968 je členěno do tří částí: Rozhlas proti tankům (od autorů Jiřího Dienstbiera a Karla Lánského), XIV. Mimořádný „vysočanský“ sjezd KSČ napsal Věněk Šilhán a třetí část zvanou Takoví jsme byli Bohumil Šimon. Každá část stručně vykresluje vzpomínky jednotlivých autorů na události srpna 1968. Stručně bych shrnula to, co navždy zůstane zapsáno do historie Československa pod pojmem Srpen 1968.

Rozhlas sehrál nezastupitelnou roli během vypjatých chvil, stal se specifickým komunikačním prostředkem, protože byl schopen včas a zásadně reagovat na vzniklou situaci; organizoval nenásilný odpor obyvatelstva. Rozhlasové vysílání zprostředkovalo kontakt mezi občany, státními a společenskými orgány. Společnost se o jeho vysílání opírala a právě toho si byli redaktoři vědomi. Věděli, že jejich činnost je v souladu s postoji obyvatelstva a jejich služby využívaly všechny legální státní orgány (veškeré politické a společenské instituce). Ale zároveň si byli rozhlasoví zpravodajové vědomi rizika ilegality a zastřelení okupantskými vojsky.

Jak vypadala situace v rozhlasu před 20. srpnem a v okamžiku příchodu okupačních vojsk? Redaktoři informovali veřejnost o veškerém dění do té doby, než šéf rozhlasu Karlem Hoffman nařídil vypnout vysílače. J. Dientsbier a K. Lánský v první části knihy vypráví své vzpomínky, jak se zachovala skupina pracovníků Československého rozhlasu během noci z 20. na 21. srpen. Nastala situace, kdy bylo nutné říci, že československá politická reprezentace není informována o invazi, tedy ani nenese zodpovědnost ze vstup sovětských, maďarských, bulharských a polských vojsk spolu s jednotkami NDR na československé území. Rozhlas nemohl nejprve zpravit veřejnost kvůli vypnutým vysílačům, ale nakonec využil tzv. draťák, který nebyl pod správou rozhlasu, ale ministerstva spojů. Později bylo běžné vysílání rozhlasu opět obnoveno.

Okupační vojska obsadila vládní budovy a následně i budovu Československého rozhlasu. Vysílání ale pokračovalo, a to na tajném místě v budově rozhlasu dál a později také v náhradních studiích na dalších místech v Praze.

Prezident republiky svolal zasedání Národního shromáždění a zpravodajové rozhlasu doslova „trávili noci s poslanci“. Vláda vydala prohlášení k 21.8., kde se vyjádřila k tomu, že obsazení ČSSR se událo bez souhlasu a bez vědomí československé vlády. Zdůrazňovala, že šlo o nezákonný akt odporující mezinárodnímu právu, který hrubě porušil ustanovení Varšavské smlouvy. Vládní ministři se zavázali, že budou usilovat o zachování suverenity naší socialistické republiky. Totéž prohlášení vydalo posléze i Národní shromáždění včetně požadavku odchodu vojsk a respektování státní suverenity.

Dne 21. srpna byl učiněn pokus ze strany sovětského vedení o ustavení revoluční dělnicko-rolnické vlády a tribunálu. Jménem této „vlády“ a tribunálu byli zatčeni představitelé strany a státu, jmenujme zejména Dubčeka, Smrkovského, Černíka a Kriegela. O internování čelních představitelů státu okamžitě vyslal zprávu rozhlas.

Sovětští vojáci vpadli do země s očekáváním, že budou vítáni jako zachránci Čechoslováků, ale namísto toho se setkali se zcela odlišnou situací. V zemi byl klid a nebylo třeba nikoho zachraňovat. Odpor obyvatelstva měl klidný charakter.

Jaká byla reakce ze zahraničí? Zahraničí vyjádřilo odpor. Podstatná část mezinárodní veřejnosti odsoudila vstup sovětských a satelitních sovětských vojsk do Československa a vyjadřovala solidaritu státu.

Je třeba zdůraznit, že okupantům se nepodařilo zabránit vysílání Československého rozhlasu. Nemohli tak předstírat, že o jejich invazi někdo požádal, ztroskotala jejich argumentace, prohlášení TASS (sovětské médium), že státní a straničtí činitelé pozvali vojska do země. Československá reprezentace vyvolala spontánní požadavek svolání XIV: sjezdu KSČ. XIV. sjezd KSČ proběhl v továrně ČKD ve Vysočanech. Na sjezdu byly přijaty základní politické dokumenty a došlo k volbě nejvyšších orgánů. Proti provolání se postavil Vasil Bilak, Emil Rigo, Oldřich Švestka a Drahomír Kolder; Alois Indra se zdržel.

XIV. mimořádný vysočanský sjezd zapůsobil na obyvatele natolik, že se do KSČ začaly hlásit tisíce nových členů.

Reakce moskevského vedení na rozhodnutí svolat sjezd komunistické strany se setkala s negativní odezvou. Sovětský svaz prohlásil XIV. mimořádný sjezd za ilegální. Posléze proběhla v Československu generální stávka, nicméně zbraně Lidových milic byly v rukou Sovětů.

Po sjezdu KSČ se československá vláda dohodla na odletu Ludvíka Svobody se do Sovětského svazu. Společně s ním se jednání v Moskvě zúčastnili původní „vězni“ Dubček ,Černík a Smrkovský. Jednání probíhala mezi 23.srpnem a 26. srpnem. Tyto dny byly velmi napjaté, veřejnost spekulovala o výsledcích jednání v Moskvě. Rozhlasoví redaktoři odvysílali mj. vlastní důvod pro intervenci, kterým byl podle nich strach představitelů SSSR před demokratickou formou socialismu.

Pracovníci rozhlasu vyzývali k obnovení klidu v zemi. Panovala nejistota, jednání se „táhla“. Hovořilo se i o neutralitě. Požadavek neutrality byl zamítnut, naopak bylo poukázáno na to, že je třeba prohloubit vztahy se socialistickými zeměmi.

Rozhlasové vysílání zahrnulo i postojů občanů, organizací, státních a politických orgánů. Mezitím byl tajemníkem slovenského ÚV zvolen Gustav Husák.

Moskevský sjezd skončil k 26. srpnu. Jeho výsledkem se stal moskevský protokol, který prohlásil XIV. mimořádný sjezd KSČ za neplatný. Stálo v něm, že de facto existuje vedení ÚV dle XIII. sjezdu, ale nově ustavení funkcionáři nemají nárok na své pozice. Představitelé Československého státu se dohodli, že co nejdříve bude uspořádán mimořádný sjezd, když byl zneplatněn ten původní XIV., přičemž bylo nutné podřídit se moskevskému protokolu. Členové vysočanského sjezdu se vzdali svých funkcí, aby bylo zabráněno nebezpečí rozpadu strany a zachována jednota. Došlo ke kooptaci členů, ke změnám v předsednictvu strany. Přibližně půl milionu vojáků okupačních vojsk Československo neopustili a podle moskevského ujednání neměli odejít, dokud nebude normalizováno.

Recenzovaná kniha Srpen 1968 poukazuje na skutečnost, že rozhlas zabránil vypuknutí chaosu a anarchie. Pracovníci Československého rozhlasu hráli důležitou úlohu, když udržovali v komunikaci státní orgány a veřejnost, což bylo ve stávající situaci záslužným činem.

Jak citovat tento text?

Škochová, Marie. Srpen 1968 [online]. E-polis.cz, 1. duben 2008. [cit. 2024-04-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/srpen-1968.html>. ISSN 1801-1438.