Spravedlivá válka (bellum iustum)

 16. květen 2007  JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.   komentáře

V mezinárodní praxi 19. a 20. století bylo možno válku považovat za krajní, ale legální prostředek donucení, kterým stát mohl v rámci svépomoci reagovat na protiprávní jednání jiného státu. V této době došlo k řadě případů, kdy stát provedl donucovací opatření na území cizího státu odvolávaje se na právo krajní nouze, příp. právo na existenci. Právem na existenci, sebezachování (franc. droit de conservation) se v tomto případě rozumělo právo státu odporovat případně i ozbrojenou silou ohrožení své existence jako suverénního státu. Toto právo bylo uplatňováno v této době v mezinárodní praxi a zdůvodňováno naukou též ve formě tzv. práva nouze (franc. droit de nécessité).

Spravedlivá válka (bellum iustum)Spravedlivá válka (bellum iustum)

V mezinárodní praxi 19. a 20. století bylo možno válku považovat za krajní, ale legální prostředek donucení, kterým stát mohl v rámci svépomoci reagovat na protiprávní jednání jiného státu. V této době došlo k řadě případů, kdy stát provedl donucovací opatření na území cizího státu odvolávaje se na právo krajní nouze, příp. právo na existenci. Právem na existenci, sebezachování (franc. droit de conservation) se v tomto případě rozumělo právo státu odporovat případně i ozbrojenou silou ohrožení své existence jako suverénního státu. Toto právo bylo uplatňováno v této době v mezinárodní praxi a zdůvodňováno naukou též ve formě tzv. práva nouze (franc. droit de nécessité). V případě nouze, tj. když vitální zájmy státu byly ohroženy a legální prostředky nestačily k odvracení hrozby, přikládalo se v tomto pojetí státu právo použít k odstranění hrozby i takových opatření, která porušují práva jiných států.

V dnešní době je výslovně mezinárodním právem vyhrazeno právo použití ozbrojeného síly státem resp. státy tvořící mezinárodní společenství na právo sebeobrany, příp. kolektivní sebeobrany a opatření s použitím ozbrojené síly Rady bezpečnosti OSN. Základy tohoto pojetí položil Briand Kellogův pakt z roku 1928, který zakázal válku coby prostředek národní politiky. Na to navázal po druhé světové válce Článek 51 Charty OSN, který potvrzuje právo sebeobrany a prohlašuje je za přirozené právo státu (inherent right). Omezuje však jeho výkon pouze na případy ozbrojeného napadení a ukládá státům, aby zastavily obranná opatření, jakmile Rada bezpečnosti OSN učiní sama opatření k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, i když i za systému Charty rozhodují státy samy o tom, zda v konkrétním případě jsou dány podmínky sebeobrany, mají nicméně povinnost ihned informovat Radu bezpečnosti OSN o tom, že podnikly obranná opatření. V systému kolektivní bezpečnosti OSN je sebeobrana legitimní jen proti ozbrojenému a akutními útoku, přiměřeným a defenzivním způsobem. Napadený stát musí sebeobranu zastavit, pokud je zastaven ozbrojený útok. Přiznáno je rovněž právo na kolektivní sebeobranu. Podmínky jejího výkonu definoval Mezinárodní soudní dvůr v Haagu zřízený Chartou OSN ve věci Vojenských a polovojenských činností v a proti Nicaragui v roce 1986, jde o to, že přímá oběť agrese musí veřejně deklarovat, že bylo napadena a požádat jiné státy o vojenskou pomoc. Třetí státy mají právo na kolektivní sebeobranu, ve spojeneckých a jiných smlouvách mohou ovšem převzít povinnost ke kolektivní sebeobraně (např. instrument NATO z r. 1949). Ozbrojená opatření sebeobrany představují výjimku ze zákazu použití síly a hrozby silou, který vyhlásila expressis verbis Deklarace přátelských vztahů spolupráce mezi státy, kterou sestavilo a vyhlásilo jednomyslně Valné shromáždění OSN v roce 1970. Další výjimku z tohoto zákazu představují opatření s použitím ozbrojené síly Rady bezpečnosti OSN, ke kterým se může Rada bezpečnosti OSN uchýlit pouze tehdy, když se mírnější donucovací postupy minuly účinkem, tj. v případech nezávažnějšího porušení mezinárodního míru a bezpečnosti. Ozbrojená akce na výzvu Rady bezpečnosti OSN doplňuje právo sebeobrany a představuje ozbrojené akce v případě i jiného ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti, než je úzce pojaté právo státu na sebeobranu na rozdíl, od kterého může mít i ofenzivní povahu a nemusí být ukončena, když sankcionovaný stát upustí od svého útočného jednání.

Pojetí práva jako společenské smlouvy odpovídá rovněž mezinárodní právo veřejné, resp. státní, která lze v současnosti na rozdíl od vnitrostátního práva více připodobnit ke klasické soukromoprávní smlouvě, která předpokládá svobodnou a skutečnou a svobodnou dohodu rovných subjektů. Tak, kde není možno dosáhnout takovéto dohody států jako plnoprávných subjektů mezinárodního práva veřejného, resp. státního, tam lze hovořit o nedokonalostech, resp. mezerách tohoto oboru práva. Nedostatek této dohody postupně zaplňuje zásada většiny a nadřazenosti, která se v mezinárodním právu veřejném, resp. státním prosazuje zejména v podobě orgánu Rady bezpečnosti OSN s 15 členy, která může příjmout rozhodnutí v oblasti ochrany míru a bezpečnosti závazné pro ostatní státy mezinárodního společenství. Zároveň se zásada většiny a nadřazenosti projevuje v postavení 5 stálých členů Rady bezpečnosti OSN, kteří mají právo veta vůči těmto rozhodnutím. Dalším prostředkem postupného prosazení zásady většiny a nadřazenosti známé z vnitorstátního práva je mezinárodní obyčej jako pramen mezinárodního práva veřejného, resp. státního, kde se dle rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v Haagu ve věcech Pevninské mělčiny Severního moře z roku 1969 pro vznik mezinárodního obyčeje předpokládá kvalifikovaná praxe (usus longaevus) a přesvědčení subjektů o právní závaznosti pravidla chování obsaženého v dané praxi (opinio iuris). Zároveň však mezinárodní soudní praxe často opomíjí posledně jmenovaný subjektivní prvek (opinio iuris), který někteří představitelé navrhují presumovat, což podle mého názoru rovněž značí postupné prosazování zásady většiny a nadřazenosti v mezinárodním právu veřejném, resp. státním.

V podobě shora uvedených mezinárodních smluv a mezinárodního obyčeje tak došlo ke shora uvedené úpravě práva použití ozbrojené síly státy v rámcí mezinárodního práva veřejného, resp. státního jako společenské (veřejné) smlouvy. Této právní úpravě se však dosud nepodařilo vyplnit následující mezery v oblasti právní úpravy použití ozbrojené síly státy mezinárodního společenství, což by vyžadovalo výraznější prosazení zásady většiny a nadřazenosti v mezinárodním právu veřejném, resp. státním.

K shora uvedeným mezerám v právní úpravě mezinárodního práva veřejného, resp. státního použití ozbrojené síly státy mezinárodního společenství řadím: 1) porušování práva na život uvnitř státu, který páchá zločin genocidia a nepřijetí přiměřeného opatření Radou bezpečnosti OSN, 2) napadení státu, který není schopen účinné sebeobrany v případě selhání kolektivní bezpečnosti a nepřijetí přiměřeného opatření Radou bezpečnosti OSN a 3) preventivní sebeobrany, kdy ozbrojený útok proti státu ze strany jiného státu není akutní je však jinak neodvratitelný. V těchto případech nezbývá jednotlivcům a státům mezinárodního společenství než postupovat mimoprávními prostředky, a to případně i za použití ozbrojené síly.

V případě shora uvedeného použití mimoprávních prostředků donucením ze strany jednotlivého státu či skupiny států při selhání mezinárodního práva veřejného, resp. státního (tj. veřejné, resp. společenské smlouvy) z hlediska těchto subjektů očividně škodlivého pro společnost, se podle mého názoru musí uplatnit upravené zásady známé z vnitrostátního práva jako zásady subsidiarity a proporcionality v případě krajní nouze a nutné obrany. Při krajní nouzi a nutné obraně platí, že lze násilím odvrátit toto nebezpečí, pokud hrozí bezprostředně, nelze odvrátit jinak a následek tohoto jednání není očividně škodlivější než následek, který hrozil z tohoto nebezpečí. V případě shora uvedeného použití mimoprávních prostředků při selhání platného práva tyto zásady platí rovněž s tím rozdílem, že nebezpečí nemusí hrozit bezprostředně, může jít i o vzdálené nebezpečí, které nelze odvrátit jinak. Toto plyne z toho, že při odvracení nebezpečí při krajní nouzi nebo nutné obraně v rámci vnitrostátního práva je vždy možno v případě vzdáleného nebezpečí požádat o pomoc složky státní moci, které mají povinnost a moc účinně zasáhnout. V případě selhání práva však tato povinnost a moc účinně zasáhnout není dána, buď z důvodu nedokonalosti práva jako v případě mezinárodního práva, kde ještě nedošlo ke konstituování mezinárodního svrchovaného státu resp. federace příp. konfederace, nebo v případě nespravedlivého práva, které je očividně škodlivé pro společnost. Zásada neškodlivého výsledku je sporná a zřejmá až po dokonání použití mimoprávních prostředků, proto je třeba zmínit další známou z vnitrostátního práva, která nám pomůže posoudit splnění zásady neškodlivého výsledku při použití mimoprávních prostředků před a v průběhu použití mimoprávních prostředků. Tímto dalším pravidlem je zásada, že použití mimoprávních prostředků nesmí být zřejmě nepřiměřené způsobu ohrožení nebezpečím očividně škodlivého práva, resp. donucení.

Ze shora uvedeného pak plynou podmínky, které by měly být dodrženy v případě použití mimoprávních prostředků ozbrojené síly státem, resp. státy ve shora uvedených případech mezer právní úpravy v mezinárodním právu veřejném, resp. státním. Musí jít o jinak neodvratitelné ohrožení životů větší skupiny lidí, než bude ohroženo tímto mimoprávním použitím ozbrojené síly na jejich obranu (dále též ochrana, resp. zlepšení mezinárodního míru a bezpečnosti). Jinými slovy jde o to, aby způsob použití prostředků nutné obrany těmito státy odpovídal vzniklému nebezpečí a nebezpečí nešlo odvrátit jinak. To stejné platí pro shora uvedený případ preventivní války, kdy válka musí být rovněž jinak neodvratitelná.

Posouzení shora uvedených podmínek použití mimoprávních prostředků ozbrojené síly je však věcí velmi obtížnou vzhledem k tomu, že budoucnost je vždy nejistá. Proto by z hlediska jediného zasahujícího státu vždy mělo jít o očividnou ochranu, resp. zlepšení mezinárodního míru a bezpečnosti (tj. o snížení jinak neodvratitelných ztrát na lidských životech). Požadavek očividnosti se může zmenšovat s počtem států, které zasahují v daném ozbrojeném sporu států. Jinými slovy, jestliže zasahující státy vezmou spravedlnost do svých rukou a vstoupí do roli náhradních vykonavatelů spravedlnosti místo Rady bezpečnosti OSN, tak legitimita těchto náhradních protipopatření je tím větší, čím globálnější, tj. čím větší počet států se na nich společně podílí. I když ochrana, resp. zlepšení mezinárodního míru a bezpečnosti (tj. snížení jinak neodvratitelných ztrát na lidských životech) není pro všechny globální spojence očividná, ochrana, resp. zlepšení mezinárodního míru a bezpečnosti (tj. snížení jinak neodvratitelných ztrát na lidských životech) musí však být vždy účelem těchto protiopatření zasahujích států. Legitimitu posílí, i to, když OSN před uplatněním protiopatření konstatuje kvalifikované protiprávní chování státu, vůči němuž protiopatření směřuje.

Klasickým případem použití mimoprávních prostředků ozbrojené síly ze strany státu byla válka v Iráku zahájená USA a jejími spojenci. Válka nebyla kryta výzvou k zahájení válečných operací ze strany Rady bezpečnosti OSN, která nikdy nejednala o zahájení útoku proti Iráku a USA nejednaly v sebeobraně, a to ani na základě kolektivní bezpečnosti. Válku by mohla ospravedlnit jedině skutečnost, kdyby počet lidských obětí této operace byl nižší než počet lidských obětí, které by nastaly, kdyby diktatura Sadáma Husajna zůstala u moci. V současnosti lze říci, že počet lidských obětí války a okupace převyšuje počet obětí za Sadámova režimu, a proto operace USA vybočila z použití mimoprávních prostředků ozbrojené síly v mezích nutné obrany, resp. krajní nouze v mezinárodním právu veřejném, resp. státním tak, jak jsem je vymezil výše. Co se týká poznání tohoto škodlivého následku ze strany USA a jejich spojenců při započetí invaze, tak situace byla spornou. Podle mého názoru ani v době započetí invaze nešlo hovořit o očividné ochraně, resp. zlepšení mezinárodního míru a bezpečnosti (tj. snížení jinak neodvratitelných ztrát na lidských životech), protože nebylo očividně prokázáno, že by Sadám Husajn připravoval válku a výráběl za tím účelem chemické a biologické zbraně, počet obětí Husajnova režimu v rozhodné době, kdy bylo letecky chráněno území Kurdů také očividně nebyl vyšší, než počet obětí, které mohla přinést invaze USA do Iráku. Požadavek očividnosti zároveň nebyl nijak výrazně zmenšen širokým mezinárodním konsensem o invazi, když se k ní rezervovaně stavěly Rusko, Čína a Francie.

V případě shora uvedených mezer právní úpravy mezinárodního práva veřejného, resp. státního neexistuje z důvodu nedokonalosti práva právní povinnost států použít shora uvedené mimoprávní prostředky k snížení jinak neodvratitelných ztrát na lidských životech, nanejvýše lze hovořit o morální povinnosti států a jednotlivců. Plní-li některé státy tuto morální povinnost na ochranu života lidí, je třeba je podporovat nikoliv je označovat nelichotivými pojmy „světový policajt“ apod. Jedná se totiž o přirozený proces vytváření trvalé většiny v mezinárodním společenství cestou pokusů a omylů, která v něm časem může převzít státotvornou úlohu, jak se tomu stalo u evropských států díky Evropské unii, čímž by mohly být vyplňěny rovněž shora uvedené mezery v právní úpravě mezinárodního práva veřejného, resp. státního a nastolena celosvětová demokratická a sociální společnost bez válek mezi státy.

Jak citovat tento text?

Grůza, Dalibor. Spravedlivá válka (bellum iustum) [online]. E-polis.cz, 16. květen 2007. [cit. 2017-11-20]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/spravedliva-valka-bellum-iustum.html>. ISSN 1801-1438.

Autor JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.

Autor:

Autor je advokát.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.75 hvězdiček / Hodnoceno: 8x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(