Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU ve světle konfliktu v Iráku v roce 2003

 16. září 2011  Kolektiv autorů   komentáře

Následující text je stručnou analýzou toho, jak se vyvíjela situace okolo konfliktu v Iráku v roce 2003, co mu předcházelo, resp. co bylo jeho hlavní příčinou, jaké byly postoje jednotlivých aktéru k této problematice a jak se tento konflikt promítl do Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU.

Zdroj: en.wikipedia.orgZdroj: en.wikipedia.org

Zároveň se na základě těchto informací pokusíme nastínit, v čem Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) Evropské unie selhala a zda vůbec existovala možnost, aby v případě Iráku státy postupovaly jednotně.  Události a jednotlivé postoje jsou popsány chronologicky tak, aby na sebe časově navazovaly. S ohledem na menší rozsah práce a bližší pochopení příčin neúspěchu SZBP Evropské unie se zaměříme zejména na události, které předcházely válce v Iráku a v nichž se nejvýrazněji profilovaly postoje hlavních aktérů konfliktu.

Situace před vypuknutím konfliktu

Vznik válečného konfliktu v Iráku má své kořeny zejména v průběhu 90. let. V této době byly v zemi na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 687[1] prováděny kontroly inspektory OSN, kteří měli za úkol zjistit, zda země neprodukuje a neskrývá chemické, jaderné či biologické zbraně, případně zda zajistila jejich zničení, jak bylo vyžadováno. Výsledky uváděly, že Irák podmínky této rezoluce splňoval v otázce jaderných a chemických zbraní, nikoliv však biologických. Irák naopak slovy Saddáma Husajna tvrdil, že podmínky splnil úplně a k 31. 10. 1998 jednostranně ukončil s inspektory OSN spolupráci.[2]

Tento krok měl za následek operaci Pouštní liška, která spočívala v bombardování cílů, jejichž zničením byla oslabena funkčnost irácké armády a také snížena možnost odpalovat balistické rakety.[3] Útok provedly společně Spojené státy americké a Velká Británie. Francie se neúčastnila a společně s Ruskem a Čínou v reakci na útoky vyzvala k ukončení ropného embarga na Irák a k přehodnocení či ukončení kontrolních inspekcí OSN v Iráku. Lze to tedy chápat jako francouzské vyjádření nesouhlasu s proběhlou akcí. To bylo posléze i vyjádřeno snahou a společným postupem Francie, Ruska a Číny na půdě OSN, jež mělo mít za následek postupné rušení či rozvolnění různých sankcí OSN vůči Iráku. Naproti tomu Velká Británie a USA stále usilovaly o obnovení kontrolních inspekcí OSN a občasnými útoky oslabovaly iráckou armádu.[4]

Důležitým mezníkem pro další vývoj v Iráku byly teroristické útoky na New York a Washington 11. 9. 2001, jež měly za následek vyhlášení tzv. války proti terorismu[5] ze strany USA. Státy, které byly označeny za možného nepřítele nebo státy nepřítele podporující, byly zejména Írán, Irák a Severní Korea. Celá tato soustava států pak byla nazvána osou zla[6].

Pro Irák to znamenalo silnější tlak ze strany USA a Velké Británie na umožnění návratu inspektorů OSN, kteří by opětovně mohli kontrolovat, zda v zemi nedochází k produkci či ukrývání zakázaných zbraní.

Spojené státy svou ochotu udržovat dobré vztahy s Evropskou unií na poli bezpečnosti vyjádřily také v tzv. Národní bezpečnostní strategii ze září 2002. Zde bylo uvítáno budování společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie a deklarován závazek ke společným konzultacím tak, aby její posilování bylo v souladu se zájmy NATO. Přesto evropské mocnosti byly v této strategii zmíněny spíše okrajově.[7]

Společným úsilím USA a Velké Británie se v Radě bezpečnosti OSN podařilo prosadit a schválit dne 8. listopadu 2002 rezoluci č. 1441[8], na jejímž základě byly v listopadu 2002 pod patronací OSN obnoveny kontroly zbrojního programu v Iráku. Na základě této rezoluce však nebylo možno provést invazi do Iráku, o čemž svědčí i snaha Spojených států a Velké Británie na začátku roku 2003 přesvědčit stálé i nestálé členy Rady bezpečnosti OSN o přijetí nové rezoluce, která by vojenský zásah umožňovala, leč neúspěšně.[9] Postoj Evropské unie jako celku byl pak poněkud vágně vyjádřen v prohlášení Evropské rady na zasedání v Kodani v prosinci 2002. Evropská unie pouze vyjádřila podporu rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1441. Lze konstatovat, že to je maximum toho, na čem se členské státy v dané chvíli dokázaly shodnout, což v podstatě vyplývá ze samotného schválení výše zmíněné rezoluce na půdě OSN dvěma největšími evropskými rivaly a v otázce Iráku názorově odlišnými zeměmi Velkou Británií a Francií.

Z výše uvedeného vyplývá, že v Evropské unii (potažmo v NATO) stály v Evropě proti sobě dva tábory. Jeden se snažil o tvrdý postup vůči Iráku včetně možnosti vojenského zásahu, druhý chtěl vše řešit pomocí mírových prostředků. Jedná se o Velkou Británii a Španělsko na jedné straně a Francii s Německem na straně druhé doplněné o další státy unijní i mimounijní. Postoj některých dalších států Evropské unie a zároveň členů budoucích byl v lednu 2003 vyjádřen tzv. Dopisem osmi, kde státníci Dánska, Velké Británie, Itálie, Portugalska, Maďarska, Polska, České republiky a Španělska vyjádřili solidaritu v boji proti terorismu, zdůraznili význam Rady bezpečnosti OSN s tím, že její členy nepřímo vyzvali k tvrdšímu postoji vůči Iráku a v neposlední řadě podpořili USA v jejich politice vůči Iráku.[10] Dopis tak byl reakcí na snahu Německa a Francie prosazovat jejich náhled na problematiku Iráku jako evropský postoj. V návaznosti na tento akt americký ministr obrany Donald Rumsfeld rozdělil Evropu na „starou“, reprezentovanou Francií a Německem a „novou“, kam zařadil státy střední a východní Evropy.[11]

Následovalo další vyjádření podpory Spojeným státům v tzv. Deklaraci Vilniuské desítky. Zde se na stranu Spojených států otevřeně postavily Litva, Lotyšsko, Estonsko, Slovensko, Rumunsko, Bulharsko a Slovinsko, tedy státy, jež byly v roce 2002 přizvány do NATO a jež se v roce 2004 společně s některými signatáři Dopisu osmi - Českou republikou, Polskem a Maďarskem – staly krom Bulharska a Rumunska členy Evropské unie. K nim se ještě připojily Makedonie, Albánie a Chorvatsko. Vůči těmto vyjádřením solidarity se ohradila jak Francie a Německo, tak i Evropský parlament.[12] Lze tedy konstatovat, že společná zahraniční politika, která vyžaduje po členských státech vzájemnou koordinaci svých kroků, v tomto bodě zejména s ohledem na Dopis osmi selhala.

Dalším důležitým bodem ve vývoji okolo Iráku byla žádost Turecka o rozmístění obranných sil NATO na jeho území, jež by tuto zemi měly ochránit při případném iráckém útoku. Od samého počátku proti tomuto návrhu stály Francie, Německo a Belgie, které argumentovaly tím, že by to de facto bylo schválení invaze do Iráku. Jednání vázla, a proto Turecko uplatnilo článek č. 4 Severoatlantické smlouvy, jež povinně vyžaduje konzultace členských zemí NATO v případě, že se některá z nich cítí ohrožena. Nakonec po několika dnech jednání 17. února 2003 NATO rozhodlo o poskytnutí pomoci Turecku. Toto rozhodnutí padlo ve Výboru pro vojenské plánování NATO, kde nezasedá Francie.[13] NATO se tak tímto váháním a názorovou roztříštěností dostalo do krize, jež byla v podstatě odrazem nesouhlasných stanovisek klíčových aktérů v Radě bezpečnosti OSN a v Evropské unii. Znamenalo to i špatný signál vůči členským státům, že v případě jejich ohrožení nemusí být NATO pro ně zárukou bezpečnosti a ochrany proti případnému napadení.

Jestliže Spojené státy a Velká Británie se začátkem roku 2003 pokoušely prosadit v Radě bezpečnosti OSN rezoluci, která by posvětila invazi do Iráku, v březnu téhož roku došly k závěru, že to již není možné. Byla vytvořena tzv. koalice ochotných zemí, jejíž členové ať už přímo či nepřímo podpořili Spojené státy v útoku na Irák nebo se podíleli na poválečném udržování pořádku v zemi a její rekonstrukci. Den před vypuknutím války v Iráku obsahovala 54 zemí plus 15 zemí, jež nechtěly být do tohoto oficiálního listu vytvořeného americkou administrativou zahrnuty, ale které se Spojenými státy v jejich postoji vůči Iráku sympatizovaly.[14] Jistý druh podpory signalizovaly i Francie a Německo. Tento postoj patrně pramenil z jejich obavy, že by nemusely být přizvány k poválečné obnově Iráku či z anulování již uzavřených obchodních kontraktů.

Sedmnáctého března USA oznámily, že diplomatický proces skončil. Sadám Husajn dostal 48 hodin k tomu, aby opustil zemi a vzdal se tak moci. K tomu nedošlo, a tak 20. března 2003 začal v rámci operace Irácká svoboda vojenský útok na Irák bombardováním cílů v hlavním městě Bagdádu.[15]

Argumenty pro a proti válce v Iráku

Argumenty pro válku

Příčiny války v Iráku je třeba krom výše zmíněného vývoje hledat také v argumentech pro zásah u hlavních aktérů konfliktu. Hlavní argumenty pro vojenský zásah reprezentované zejména Spojenými státy a Velkou Británií by se daly shrnout do následujících bodů:

Zbraně hromadného ničení. Z výše uvedeného je patrné, že to byl hlavní argument, o který se opíraly Spojené státy a Velká Británie a kterým invazi ospravedlňovaly. Bohužel nebo bohudík jak je již dnes známo, žádné takové zbraně se v Iráku nenašly, jak potvrdila skupina vyslaná k jejich nalezení – tzv. Iraq Survey Group.[16]

Terorismus. Irák byl podezřelý z podpory terorismu. Zároveň o přímém napojení země na útoky z 11. září 2001 neexistovaly přímé důkazy. Jistý důkaz v tomto směru však poskytlo české Ministerstvo vnitra, jež oznámilo, že Muhammad Atta, který byl jedním z atentátníků z 11. září 2001 se pár měsíců před teroristickým útokem sešel několikrát v Praze s důstojníkem irácké zpravodajské služby a bývalým iráckým konzulem Ahmedem Ibrahimem.[17] Tyto informace pak byly častým argumentem Spojených států o napojení Iráku na útoky na New York a Washington. Přesto o napojení Al-Kajdy na Sadáma Husajna lze pochybovat, neboť v ideologické sféře u obou zmiňovaných panovaly rozdíly – Husajn a jeho strana Baas zastávali socialistické a nacionální postoje, zatímco Al-Kajda reprezentovala vyhraněný socialismus. Navíc i sám Bin-Ladin na jedné ze svých nahrávek označil Sadáma Husajna za nevěřícího, což v podstatě dokládalo negativní vztah k iráckému vůdci.[18]

Stabilizace v regionu. „Hlavním prvkem stabilizace Blízkého východu se pro USA stal Irák zejména proto, že měl podle amerických představ započít dominový efekt vedoucí ke změnám represivních režimů nacházejících se v tomto regionu, zredukovat počty amerických vojenských sil v sousední Saúdské Arábii, jež provokovaly ostatní země a zmírnit protiizraelské nálady v arabském světě. USA se snažily překazit iráckému režimu, aby nadále znepokojoval a ohrožoval své sousedy svými expanzivními choutkami, kde navíc ještě potenciálně hrozilo nebezpečí použití zbraní hromadného ničení.“[19]

Demokratizace Iráku. „Spojené státy věřily tomu, že zavedení demokracie v této zemi by mohlo odstartovat demokratické procesy i v dalších muslimských zemích Blízkého východu.[20] Stejně jako ve válce v Kosovu v roce 1999, byly i zde Spojené státy připraveny zasáhnout, třeba i vojenskou silou, proti režimu z humanitárních důvodů.“[21] Dalším argumentem v tomto ohledu bylo to, že irácký režim byl velmi krutý ke svému obyvatelstvu. Uvádí se, že za vlády Husajna byly popraveny nebo zmizely beze stopy až 4 miliony lidí.[22] K tomu je třeba připočíst značné množství lidí, jež umřeli na následky špatné ekonomické situace v devadesátých letech. Zde však část viny přechází i na mezinárodní společenství neschopné v tomto ohledu zasáhnout.

Ropa. „Členové Bushova týmu ve svých proslovech nezastírali, že by ropa nebyla jedním z motivů zahájení války, ale nechtěli ponechat tento veledůležitý obchodní artikl v rukou agresivního diktátora, který hrubě porušoval mezinárodní právo a utlačoval své obyvatele“ [23]

Argumenty proti válce[24] :

Pacifistický postoj. Odmítání války jako prostředku řešení konfliktu ať už se jedná o jakoukoliv situaci.

Chybějící mandát OSN. Podle názorů odpůrců války v Iráku sama rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1441 nebyla dostačující k tomu, aby invazi mohla ospravedlnit. Tím pádem došlo k jasnému porušení mezinárodního práva. Opačný postoj měly Spojené státy a Velká Británie i přesto, že na půdě Rady bezpečnosti usilovaly o přijetí rezoluce nové, s tvrdšími, tedy i vojenskými důsledky pro Irák. Zároveň s tím je válku možné chápat jako precedens v mezinárodních vztazích, kterým se legalizuje jednostranný vojenský útok proti jinému státu.

Ekonomické zájmy USA v Iráku. Podle kritiků Američanům a Britům nešlo ani tak o nalezení a zničení zbraní hromadného ničení či dodržování lidských práv v Iráku, jako o kontrolu ať už přímou či nepřímou iráckých ropných zásob.

Jiné prostředky řešení iráckého problému. Nebyly vyčerpány všechny možnosti, které nabízela diplomatická jednání. Válka je brána jako nejzazší možnost, což v tomto případě podle jejích odpůrců ještě zdaleka nebyla.

Válka přinese víc škody než užitku. Jinými slovy zlo spáchané válkou samotnou značně převyšuje zlo spáchané iráckým režimem na vlastních lidech a také vůči ostatním státům.

Pozice jednotlivých aktérů Irácké krize

Výše uvedené argumenty vycházely z postojů hlavních aktérů irácké krize. Aby bylo jasnější, kdo a jaké postoje přesně zastával, uvedeme si tyto v následujícím textu.

Proti válce

Francie

Francouzská pozice v Irácké válce byla podmíněna francouzským veřejným míněním, ale také vztahem Francie k USA coby světovému hegemonu. Francouzské veřejné mínění bylo ostře proti válce v Iráku, preferovány byly mírové postupy k dosažení vytyčených cílů:

odzbrojit Irák mírovou cestou

odzbrojení v gesci OSN a Mezinárodní agentury pro atomovou energii

vojenskou sílu použít pouze na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN

Existovaly obavy ze vzniku precedentu, ospravedlnění agresivní války bez mandátu OSN. Francouzi též pochybovali, že se podaří dosáhnout Američany oficiálně stanovených cílů a že invaze ve svém důsledku povede k další destabilizaci regionu. Rekonstrukce země bude dlouhá a nebezpečná.[25] Francie měla také v Iráku silné ekonomické zájmy, které při jejím rozhodování mohly být tím hlavním důvodem odporu proti válce.[26] Důležitou úlohu při zaujímání postojů vůči irácké krizi mohla sehrát také přítomnost poměrně velké muslimské menšiny v zemi.

Německo

SRN se stavěla proti invazi do Iráku a Gerhard Schröder prohlásil, že Německo nepodpoří rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která by povolila vojenskou invazi do Iráku.[27] Němci byli pro mírové řešení krize v rámci OSN.

Antiamerických nálad a odporu proti invazi do Iráku bylo využito i v předvolebním boji v Německu. Navíc aktivity USA vůči Iráku byly zejména ve východním Německu vnímány jako nebezpečně podobné chování SSSR.[28]

Celkově Německo zaujímalo pacifistický postoj, nevidělo v Iráku výraznou hrozbu a ostré výměny názorů na toto téma celkově zhoršily německo-americké vztahy. Slavný byl údajný výrok ministryně Däublerové-Gmelinové, která přirovnala Bushe k Hitlerovi, ministryně výrok popřela.[29]

Mezi zakládajícími členy EU, kteří odporovali válce v Iráku, byla též Belgie a Lucembursko. Švédsko, Finsko a Rakousko, které nejsou členy NATO a do EU vstoupily až v roce 1995, invazi do Iráku odmítly ve shodě s veřejným míněním. Rakousko zašlo ještě dál, když zakázalo USA přelety nad svým územím.[30]

Pro válku

Spojené státy americké

Americký postoj k Iráku se profiloval skrze výše zmíněné argumenty pro válku, jež v rétorice amerických představitelů zaznívaly nejčastěji, hlavně pak ty, že Irák produkuje nebo ukrývá zbraně hromadného ničení a že podporuje terorismus. Skutečné důvody války je však třeba hledat někde jinde a to v ekonomické rovině. Irák patřil a patří ke státu s 2. největšími zásobami ropy a na té jsou Spojené státy životně závislé. Získáním těchto nalezišť pro americké firmy (po vyhlášení embarga následujícím po válce v Perském zálivu americké ropné společnosti v Iráku nepůsobily) by se americká ekonomika stala méně závislou na ostatních ropných státech.

Dalším faktorem mohla být účast na poválečné rekonstrukci země, která by americkým firmám mohla přinést další výrazné zisky. Rovněž je třeba se zmínit o převodu iráckých rezerv z dolaru na eura v roce 2000. Husajn zároveň vyzval další země regionu, aby jej následovaly, což se však naštěstí pro USA nestalo. Kdyby k tomuto došlo, znamenalo by to vážné ohrožení americké ekonomiky.

Přesto americká administrativa dokázala na svou stranu získat jak americkou veřejnost, tak některé světové státníky. Nedokázala však přesvědčit všechny své spojence z NATO o nezbytnosti útoku, což může mimo jiné pramenit právě ze zmíněných rozporů ekonomických zájmů (viz pozice Francie).

Velká Británie

Britové jako cíl invaze viděli odzbrojení Iráku, ale i odstranění Saddáma Husajna a změnu politického režimu v zemi. Britská vláda se aktivně zapojila do invaze a byla nejvěrnějším spojencem USA.

Britští představitelé zastávali názor, že vůči Iráku je nutno zasáhnout silou a to z důvodů:

Irák vlastní zbraně hromadného ničení

Irák je navázán na teroristy

Režim v Iráku odporuje hodnotám UK

Pochybnost o jednání britské vlády v době krize potvrzuje i fakt, že vznikla komise pro vyšetřování Irácké války, která zahájila vyšetřování okolností za jakých se Velká Británie k invazi připojila.[31] Později vyšlo najevo, že vláda Tonyho Blaira souhlasila, že bude lobovat u Bushovy vlády za zájmy britské firmy British Petroleum (BP). Předpokladem bylo, že by z invaze do Iráku a jeho následné rekonstrukce měly profitovat britské společnosti.[32]

Veřejné mínění ve Velké Británii nebylo tak striktně proti zásahu v Iráku, jako francouzské. Britské obyvatelstvo by souhlasilo s vojenskou intervencí, pakliže by byly v Iráku nalezeny zbraně hromadného ničení a intervence by byla posvěcena rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN. Nicméně se zahraniční politikou své země Britové nesouhlasili.[33] Nespokojenost Britů s touto politikou lze doložit i protesty proti válce. Dle policejních informací se protiválečných protestů v Londýně účastnilo až 750 000 lidí.[34]

Španělsko

Španělské veřejné mínění bylo velmi vyhraněné proti válce v Iráku. Statistiky hovoří o tom, že až 91 % Španělů bylo proti válce.[35] To nicméně nezabránilo pravicovému ministrovi José María Aznarovi[36] vstoupit do války. Ve volbách roku 2004 se k moci dostala vláda v čele s premiérem Zapaterem, která stáhla španělské vojáky z Iráku. Premiér prohlásil, že nemohou podporovat ilegální a tudíž nemorální válku.[37]

Polsko

V Polsku bylo veřejné mínění též proti invazi, ale neprojevilo se to žádnými masovými demonstracemi jako například v Británii. Poláci vyslali 2 500 vojáků a byli tak třetí nejsilnější zemí z „koalice ochotných“ v rámci operace Irácká svoboda. Polští reprezentanti viděli účast na invazi jako možnost, jak si zlepšit postavení v NATO, ale i v EU. [38]

Italská veřejnost se stavěla jasně proti invazi. Silvio Berlusconi vyřešil situaci tak, že politicky invazi podpořil, ale nevyslal do mise Irácká svoboda žádné vojáky. Po skončení operace bylo do země vysláno 3 500 italských vojáků s úkoly humanitárního postkonfliktního charakteru. Portugalsko podpořilo invazi politicky, ale nikoliv vojensky a obdobně se zachovalo i Nizozemsko.[39]

Evropská identita

„Irácká krize v podstatě ukázala, že Velká Británie a Francie nevidí žádné výhody ve sdílení svých diplomacií. Zatímco Velká Británie měla za cíl za každou cenu pokračovat ve speciálním vztahu se Spojenými státy, Francie a Německo usilovaly o opětovné potvrzení jejich politické velikosti v rámci Unie prezentováním sebe samých jako oprávněných mluvčích obyvatel Evropy. Tento krok ovšem nevyšel. Příkladem může být tzv. dopis osmi evropských čelních představitelů (The Letter of Eight, 29. 1. 2003), jež k překvapení ostatních evropských vlád podpořil pozici Spojených států.[40] Pro nás není bez zajímavosti, že výše zmiňovaný „dopis osmi“ byl podepsán i českým prezidentem Václavem Havlem a to jen krátce před koncem jeho mandátu. Wall Street Journal dopis zveřejnil 30. 1. 2003 a prezidentský mandát Václava Havla skončil 2. února 2003. Prezident vyjadřoval svůj osobní názor bez ohledu na vůli lidu a vlády, která se od něj distancovala. V zahraničí však byl tomuto gestu přikládán velký význam.

Válka v Iráku byla Evropany přijímána negativně. A to i těmi, jejichž vlády invazi podpořily, což dosvědčily protiválečné demonstrace v Londýně, Římě, Barceloně a Madridu. Jako reakce na invazi, protesty proti ní, ale i jako reakci na tzv. „dopis osmi“ a tedy nejednotnost Evropanů, vznikl manifest „15. únor aneb co spojuje Evropany.“ Manifest, který byl podepsán J. Habermasem a J. Derridou, vyzývá k vytvoření společné zahraniční politiky a společné evropské identity.[41]

SZBP a Irák

Irácká krize byla i krizí Evropskou. Došlo k rozkolu uvnitř EU, ale i k neshodě s přistupujícími členy, kteří viděli v USA záruku bezpečnosti. SZBP v této krizi selhala. Státy, které podpořily USA, šly proti vůli svých občanů, což mělo i důsledky vnitropolitické. Především v případě Španělska, kde vládní strana prohrála ve volbách i díky tomu, že lhala o identitě strůjců atentátů v Madridu. Francouzsko-britská spolupráce v SZBP byla krizí notně pošramocena. V dubnu roku 2003 se představitelé Francie, Německa, Belgie a Lucemburska shodly na minisummitu v Bruselu, že vytvoří samostatnou vojenskou operační jednotku nezávislou na NATO. Od tohoto plánu se nakonec upustilo a jednotka byla založena v rámci SHAPE, což přispělo k dalšímu rozvoji EBOP.[42]

EUJUST LEX mise Evropské unie na podporu právního státu v Iráku

EU zahájila misi v červenci 2005. Nicméně rozpory mezi Evropany, které předcházely invazi, vedly k tomu, že mise má poměrně malý rozsah. Státy, které Invazi podpořily, byly pro intenzivní zapojení EU v Iráku. Ostatní státy, např. Francie ale i Španělsko odmítly možnost působit přímo v Iráku. Mise EU tedy spočívá především ve školení policistů, soudců a dalších úředníků. Tato školení neprobíhají v Iráku, ale v Evropě. Užitečnost těchto školení je diskutabilní a i ze strany Iráčanů je hodnota mise chápána spíše politicky.[43]

Na misi bylo z rozpočtu EU vyčleněno 30 milionů eur, které pokryly společné náklady do roku 2008. Dalších 10 milionů eur bylo vyčleněno pro období do června 2010. [44] Naposledy byla mise prodloužena do června 2012. Pro období od července 2010 do června 2011 má rozpočet ve výši 22,3 milionu euro.[45] Evropská unie se nicméně podílí na poválečné obnově Iráku již od roku 2003. Evropská komise Iráku poskytla pomoc v hodnotě vyšší než 900 milionů eur.[46]

Závěr

Celkově můžeme konstatovat, že SZBP Evropské unie v případě konfliktu v Iráku selhala. Evropská unie sice zaujala vůči problému určitá stanoviska, která by se dala brát jako jednotný názor prezentovaný navenek[47], nicméně vždy se jednalo víceméně o shodu, jíž bylo dosaženo již někde jinde (například v OSN), anebo tento postoj nebyl nijak výrazný a dávající jasný signál. Proč tedy tato politika selhala?

Jak jsme si nastínili výše, hlavní aktéři v Iráku se rozdělili do dvou skupin zaujímající rozdílné postoje a to souhlasící s postupem Spojených států, nebo jím odporující. Navíc jednotlivé státy Evropské unie měly v Iráku rozdílné zájmy – Francie a Německo mohly mít obavy z nepokojů výrazné muslimské menšiny či ze ztráty svých ekonomických pozic v případě Francie, naopak země z „koalice ochotných“, jež v té době byly členy Evropské unie, mohly mít zájem např. na účasti v poválečné rekonstrukci země. Lze samozřejmě nalézt i společné zájmy, též mimo Evropskou unii, jako např. boj proti terorismu, jenž byl jedním z hlavních argumentů války. Nicméně shoda už nepanovala a nepanuje okolo toho, jak terorismus vymýtit.

Rovněž je dobré zmínit historicky dané rozdílné vnímání zahraniční politiky Spojených států a Evropské unie. Americká novodobá zahraniční politika je chápána vždy v kontextu bezpečnosti, unijní se vyznačovala snahou o mírové řešení konfliktu a poukazem na jiné než vojenské zájmy.

„Přítomnost možnosti nasazení armády v zahraničních ozbrojených konfrontacích se stala neoddělitelnou součástí americké politiky. Evropa, naopak, jako neustále obnovovaný ad hoc součet národních států, žádnou podobnou zkušenost neměla, nemá a nemůže mít.“[48] Tedy bez zkušenosti tohoto typu je velmi těžké zaujímat jednotná stanoviska k tak vyhraněným konfliktům, jako byl ten v Iráku. Když takovýto problém vyvstal v rámci „evropské patnáctky“, jak by asi vypadal postoj Evropské unie nebo jejích jednotlivých členů v případě „evropské sedmadvacítky“? Když vezmeme v potaz Dopis osmi či Deklaraci Vilniuské desítky, můžeme se domnívat, že jednotný postoj by nebyl možný.

Dalším názorem, který bychom mohli brát v úvahu je ten, že USA své kroky v zahraniční politice s evropskými spojenci příliš nekonzultují a raději se rozhodují samy.[49] I ve své Národní bezpečnostní strategii se o zemích Evropské unie resp. NATO zmiňují spíše jako o doplňkovém článku v bezpečnostních otázkách a ne jako o rovnocenném partnerovi.[50] V otázce Iráku pak došlo k jistému vytlačení Evropské unie z této země[51], krom Velké Británie, tradičního spojence Spojených států. Náznaky tohoto byly již během operace Pouštní liška, kdy se Francie o útoku na Irák dozvěděla až těsně před jeho zahájením. Tato rozdělenost hlavních aktérů EU její jednotě jistě nepřispívá.

Jistým pojítkem v otázce Iráku by mohly být názory samotných obyvatel Evropské unie, kteří válku v Iráku jednoznačně odmítli. Nicméně mělo-li by se směřování společné zahraniční a bezpečnostní politiky řídit názory občanů jednotlivých členských zemí, asi by také nebyla příliš úspěšná, jak dokládá rozdílná podpora občanů EU pro válku v Afghánistánu.

Důvody proč tedy SZBP v Iráku selhala by se daly shrnout asi takto:

členské státy měly v tomto regionu rozdílné historické a politické zájmy

celkově rozdílné pojetí zahraniční politiky některých členských zemí (např. Velká Británie silnější vazby na USA než na Francii či Německo, pacifismus Německa)

domácí politická situace v některých zemích (muslimská menšina ve Francii, volby v Německu)

snaha Německa a Francie vystupovat jako mluvčí Evropské unie bez ohledu na názory ostatních členů

Jak bylo uvedeno výše irácká krize znamenala rozkol mezi hlavními aktéry v EU – Velkou Británií na straně jedné a Německem a Francií na straně druhé. Ve světle výše uvedeného je třeba poznamenat, že pokud chce Evropská unie vybudovat Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a ne jen deklarovat její existenci, musí začít v oblastech, kde je schopná sjednotit své postoje a stát se vlivným hráčem.

Budovat SZBP tam, kde ať už z politického nebo historického důvodu Evropská unie není schopna zaujmout společné stanovisko (pokud pomineme vágní postoje vyjadřující víceméně podporu OSN a tím jí suplující), je spíše atraktivní vize, než bod, ze kterého je možné očekávat reálný výsledek. O její vybudování totiž usilují státy, které byly po staletí vtahovány do vzájemných konfliktů. K harmonizaci rozdílných pohledů může dojít až po výraznějších úspěších v bodech, kde členské státy prezentují stejné postoje, což se může jevit jako předpoklad pro spolupráci v dalších mezinárodních otázkách, pokud myšlenka silného aktéra – Evropy – se stane pro jednotlivé evropské lídry atraktivní.

Kolektiv autorů:

Adam Gazda

Mgr. Vojtěch Horsák

Odpovědná redaktorka: Selma Hamdi

Odpovědná korektorka: Jana Nováková

 

Zdroje:

Uvedené elektronické zdroje byly ověřeny ke dni 31. 7. 2011.

Blair trvá na svém: Válka zamezila Iráku vyrobit zbraně hromadného ničení: Ihned.cz. [online] 29. 1. 2010. Dostupné z: http://zahranicni.ihned.cz/c1-40242490-blair-trva-na-svem-valka-zamezila-iraku-vyrobit-zbrane-hromadneho-niceni

Aznar versus the people: a Spanish divorce?: openDemocracy. [online] 20. 5. 2003. Dostupné z: http://www.opendemocracy.net/conflict-iraqi_war/article_1232.jsp

BARRY, James. Action by 8 countries reveals deep breach : Iraq letter splits Europe. The New York Times [online]. February 1 2003. Dostupné z:http://www.nytimes.com/2003/02/01/news/01iht-allies_ed3_.html

BBC [online]. 30 January 2003 [cit. 2010-03-15]. Leaders' statement on Iraq: Full text. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/2708877.stm

BORŮVKA, Michal. Vliv války v Iráku na transatlantické vztahy. Brno, 2007. s. 108 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita.

Britské listy [online]. 21. 2. 2003. DOKUMENT: Strategie národní bezpečnosti USA. Dostupné z: http://www.blisty.cz/art/12986.html

Bush Gets Apology For Hitler Remark: CBS NEWS [online] 22. 1. 2003. Dostupné z:http://www.cbsnews.com/stories/2002/09/21/world/main522862.shtml

DEMPSEY, Judy. The New York Times [online]. Berlin : 13 June 2005 [cit. 2010-03-15]. In Europe, division among old and new. Dostupné z:http://www.nytimes.com/2005/06/12/world/europe/12iht-europe.html?_r=1&scp=1&sq=In%20Europe,%20division%20among%20old%20and%20new&st=cse

EICHLER, Jan. Hrozba globálního terorismu a její vyhodnocování. Mezinárodní vztahy. č. 3, 2006. s. 35.

EICHLER, Jan. Vztahy mezi USA a Evropou po irácké krizi. Mezinárodní politika. č. 7, 2006. s. 37

EU Integrated Rule of Law Mission for Iraq (EUJUST LEX). Council of the European Union. [online] leden 2010. Dostupné z:http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/missionPress/files/100121%20%20FACTSHEET%20EUJUST%20LEX%20-%20version%2016_EN01.pdf

EU Integrated Rule of Law Mission for Iraq (EUJUST LEX-Iraq).  Council of the European Union. [online]. Duben 2011. Dostupné z:http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/missionPress/files/110405%20FACTSHEET%20EUJUST%20LEX%20-%20version%2025_EN.pdf

Facts on Who Benefits From Keeping Saddam Hussein In Power. The Heritage Foundation [online] 28. 2. 2003. Dostupné z:http://www.heritage.org/Research/Reports/2003/02/Facts-on-Who-Benefits-From-Keeping-Saddam-Hussein-In-Power

Francie a Rusko budou rezoluci vetovat. Novinky.cz [online]. 11. března 2003. Dostupné z: http://www.novinky.cz/zahranicni/3889-francie-a-rusko-budou-rezoluci-osn-vetovat.html

Germany rules out Iraq war support: BBC NEWS. [online] 22. 1. 2003. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/2682313.stm

GlobalSecurity.org [online]. 12 February 2003. Dostupné z:http://www.globalsecurity.org/military/library/news/2003/02/mil-030212-shape01.htm

Iraq. European Comission: External Relation  [online] 12. 12. 2009 [cit. 15. 3. 2010] Dostupné z: <http://ec.europa.eu/external_relations/iraq/index_en.htm >.

Iraq´s own Arab spring: guardian.co.uk  [online]. 25. dubna 2011. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/commentisfree/2011/apr/25/united-states-troop-presence-iraq-long-term

ISMAIL, Faisal. Válka v Iráku a Evropská unie. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o., 2006. Zájmy EU a USA v Iráku: shoda a neshoda, s. 135. ISBN 80-86898-83-0.

JAŘINOVÁ, Alžběta. Krize v Iráku – proč není EU schopna jednotně jednat? Global politics. [online] 5. 5. 2004. Dostupné z:http://www.globalpolitics.cz/clanky/krize-v-iraku-eu

JOCH, Roman. Proč právě Irák?. Praha : Mladá fronta, 2003. Irácká válka: Proč je správné, že k ní došlo, s. 163. ISBN 80-204-1024-4.

KARLAS, Jan. Válka v Iráku a Evropská unie. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o., 2006. EU a válka v Iráku: konsensus v době a po skončení krize, s. 135. ISBN 80-86898-83-0.

KAUCKÝ, Stanislav. DESERT FOX - čtyři dny pro pouštní lišku. ATM - Armády, technika, militaria [online]. C2010. Dostupné z:http://www.atmonline.cz/analyzy/irak1999/irak1998.htm

KORSKI, Daniel. EUJUST LEX (Iraq).  In European Security and Defence Policy: the First 10 Years (1999-2009). Grevi, G., Helly, D., Keohane, D. Paris: The European Union Institute for Security Studies, 2009. [online]. Dostupné z: http://www.iss.europa.eu/uploads/media/ESDP_10-web.pdf>, s. 231 – 242

MARVINAČ, Michal. Evropská bezpečnostní a obranná politika a irácká krize. In Maalouf, Beatrice (ed). Válka v Iráku a Evropská unie. Praha : Vysoká škola veřejné správy a mezinárodních vztahů, 2006. s.  78 – 87

Million' march against Iraq war: BBC NEWS. [online] 16. 2. 2003. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/2765041.stm

One Year of Spanish Foreign Policy:Socialist Government Returns To Europe. Social Europe the journal of the european left. [online] květen 2005. Dostupné z: http://www.social-europe.eu/fileadmin/user_upload/Authors/Baron_Crespo_1-1.pdf

OnTheIssues [online]. October 2004. Iraq Survey Group report on Saddam Hussein's weapons of mass destruction. Dostupné z:http://www.ontheissues.org/Iraq_Survey_Group.htm

PASICOLAN, Paolo; SATTERLEE, Carrie. "Coalition of the Willing" Already Larger than the 1991 Gulf War coalition. The Heritage Foundation [online]. March 19 2003. Dostupné z:http://www.heritage.org/Research/Iraq/wm225.cfm

PEHE, Jiří. Pehe.cz [online]. 2. 6. 2003. Byla válka v Iráku oprávněná?. Dostupné z WWW: .

RAŠEK, Antonín. Co by mohla způsobit válka proti Iráku. Sondy [online]. 10. října 2002, 39. Dostupné z: http://www.tydenik-sondy.cz/200239/index.htm

s. 7-9.

Schuster R.: Volby v Německu: Schröderova druhá šance. Mezinárodní politika 11/2002,

SLONKOVÁ, Sabina; GROHOVÁ, Johana. Atta přijel nejméně dvakrát. IDNES.cz [online]. 5. října 2001. Dostupné z:http://zpravy.idnes.cz/domaci.asp?r=domaci&c=A011004_221147_domaci_was&t=A011004_221147_domaci_was&r2=domaci

STUCHLÍK J. Veřejné mínění a zahraničněpolitický diskurz ve Velké Británii a ve Francii během irácké krize září 2002 – Březen 2003. Mezinárodní vztahy, č. 4, 2004, s. 33 – 36.

STUCHLÍK, J. Veřejné mínění a zahraničněpolitický diskurz ve Velké Británii a ve Francii během irácké krize září 2002 – Březen 2003. Mezinárodní vztahy, č. 4, 2004, s. 35 – 36.

The White House [online]. Washington, D.C.  : January 29, 2002. President Delivers State of the Union Address. Dostupné z: http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/news/releases/2002/01/20020129-11.html

Turecko ochráníme, rozhodlo NATO. IDNES.cz [online]. 17. února 2003. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/zahranicni.asp?r=zahranicni&c=A030216_152203_zahranicni_jpl

United Nations [online]. New York : 3 April 1991. Resolution 687. Dostupné zwww: http://daccess-dds-ny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/596/23/IMG/NR059623.pdf?OpenElement

URBAN, Jan. Získá zahraniční politika Evropské unie bezpečnostní dimenzi?. Mezinárodní politika. 2005, 4, s. 3-5.

Vysoká škola ekonomická [online]. c2000 - 2010 [cit. 2010-03-08]. Politické problémy rozvojových zemí. Dostupné z:

Jak citovat tento text?

autorů, Kolektiv. Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU ve světle konfliktu v Iráku v roce 2003 [online]. E-polis.cz, 16. září 2011. [cit. 2017-06-27]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/spolecna-zahranicni-a-bezpecnostni-politika-eu-ve-svetle-konfliktu-v-iraku-v-roce-2003.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 12x


Přidat komentář




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(