Solidarita (Polský boj za nezávislost)

 3. duben 2005  Bc. Jan Potůček   komentáře

Během čtyřicetiletého období komunistického panství ve Východní Evropě řada států pokusila o liberalizaci toho kterého sytému. Nesporně největšího úspěchu však bylo dosaženo v Polsku, kde v roce 1980 vznikl úplně první nezávislý odborový svaz v celém Východním bloku – Solidarita.

Solidarita (Polský boj za nezávislost)Solidarita (Polský boj za nezávislost)
  1. Úvod
  2. Historie
  3. - Červen 1976
  4. - KOR
  5. Solidarita
  6. - Reakce PSDS
  7. - KOR
  8. Závěr

1. Úvod

Během čtyřicetiletého období komunistického panství ve Východní Evropě řada států (Maďarsko 1956, Československo 1968) pokusila o liberalizaci toho kterého sytému, většinou však bezúspěšně, neboť Sovětský svaz si vždy zjednal pořádek v podobě invaze vojsk Varšavské smlouvy. Nesporně největšího úspěchu však bylo dosaženo v Polsku, kde v roce 1980 vznikl úplně první nezávislý odborový svaz v celém Východním bloku – Solidarita. Tento svaz měl nezanedbatelných 10 miliónů členů, což přinutilo komunistické elity k vzájemnému dialogu a fakticky to znamenalo úspěch reformního hnutí v Polsku.

Kořeny úspěchu vytvoření Solidarity sahají do 70. let, kdy se utvářely první zkušenosti s organizací stávek, zejména pak je důležitý rok 1976, kdy byl vytvořen Výbor na obranu dělníků, představující výsledek solidární činnosti inteligence a dělníků. Po celou druhou polovinu 70. let se pak utvářely různé výbory a svazy vydávající necenzurované tiskopisy, které byly základem dobrého komunikačního kanálu. Je třeba také zdůraznit, že v polské společnosti má silný vliv církev, jež se stala pro stávkující významnou oporou. Zvolení polského biskupa papežem znamenalo pro Poláky obrovskou morální a duchovní podporu. Mezi stávkujícími působila celá řada duchovních představitelů a chrámy a kostely se mnohdy stávaly přirozenými centry protirežimního odporu.

2. Historie

Při utváření nezávislého odborového svazu Solidarita byly rozhodující zkušenosti ze stávek z předchozích let, tj. Pobřeží 1970 a 1971, a Ursusu, Płocku a Radomu v roce 1976. Před vánocemi, v sobotu 12. prosince bylo ohlášeno zvýšení cen některých výrobků. To samozřejmě vyvolalo nepokoje, zejména na pobřeží Baltu. Pokojné dělnické manifestace se proměnily ve rvačky s pořádkovými silami, během nichž došlo z řad provokatérů k pokusům o zapálení stranického vojvodského výboru, což se také nakonec povedlo. To bylo záminkou, aby silové složky dostaly k potlačení nepokojů povolení použít zbraně, následkem čehož bylo více než čtyřicet mrtvých (dle tehdejších oficiálních zdrojů 5 mrtvých a 33 těžce raněných). Z obav před dalšími nepokoji bylo dne 15. prosince vyhlášeno „pořádkové nařízení“, tedy stanné právo (Tarniewski 1987, 16).

Během následujících dní se situace nezklidnila a stávky se do konce týdne rozšířily i do dalších měst – Štětína a Elblągu. To vedlo představitele komunistické strany k nasazení armády, a tím se celá situace jen více vyhrotila. Do boje proti „podvratným živlům“ byly nasazeny tanky, vojáci stříleli do dělníků přicházejících z práce a lidé biti a mučeni. Krveprolití takového rozsahu nezůstalo bez odezvy ani v komunistickém Polsku. Vyvstala zde tedy otázka kdo a proč vydal rozkaz vojenským oddílům střílet do lidí a kdo ponese odpovědnost. První zprávy o dění na Pobřeží se v polském tisku objevily ve čtvrtek 17. prosince a informovaly zejména o nepokojích vyvolaných podvratnými živly. Tentýž den, tedy již po agresi vůči dělníkům z loděnic, bylo zveřejněno usnesení rady ministrů, které ukládalo „orgánům občanské milice, bezpečnostní služby a jiným orgánům s nimi spolupracujícím použít všech právě přístupných donucovacích prostředků, včetně použití zbraně proti osobám dopouštějících se násilných útoků na životy a zdraví občanů, loupeže a ničení majetku a veřejných zařízení“ (Tarniewski 1987, 19). Byl to pokus o legalizaci užití násilí, nicméně usnesení nehovořilo o nasazení armády, ani o právu na zabíjení lidí.

Osobní odpovědnost za události na Pobřeží v roce 1970 nebyla dodnes prokázána a kolektivně ji je možné připsat institucím polské komunistické strany PSDS. Hlavními představiteli obviňenými z odpovědnosti za prosincové události se stali Wiesłav Gomułka, Kliszko a Jasczuk. Byla jim přiznána vina, byl uznán nesprávný postup v případě zvýšení cen a dále dokument označoval za nesprávné příliš brzké nasazení ozbrojených sil. Stranický dokument uznává, že Gomułkovo rozhodování nebylo podrobeno kolektivnímu rozboru a kontrole. Podle Gomułky byly nepokoje v prosinci 1970 kontrarevolučního charakteru, což by fakticky v očích strany znamenalo správnost jejich rozhodnutí, ale po jejich odstranění od 20. prosince se oficiálně tvrdilo, že prosincové incidenty kontrarevoluční nebyly. Strana tak mohla označit protesty dělníků za namířené proti Gomułkově aktuální nevhodné hospodářské politice, nikoli proti samotné PSDS.

Post nejvyššího stranického šéfa zaujal po Gomułkově odchodu Edward Gierek, kterému se krátkodobě podařilo polskou ekonomiku oživit, ale jen na úkor velkého zadlužení na Západě. Gierek také dokázal ospravedlnit zbytek stranického vedení, Józefa Cyrankiewicze jako předsedu vlády i Wojciecha Jaruzelskiho jako ministra národní obrany. Podle jeho úvahy bylo vedení v pořádku, pouze Gomułka a pár jemu nejbližších zareagovali příliš brutálně a pouze oni vydávali přímé rozkazy silovým složkám. Usnesení o bezpečnosti a veřejném pořádku ze dne 17. prosince podepsané předsedou vlády bylo odůvodněno jako vyhlášení výjimečného stavu. Při stávkách v dalších letech orgány zareagovaly opět brutálně, ale již nebyla nasazena armáda a represe se omezily na bití, propouštění a masové zatýkání.

2.1. Červen 1976

Další velké zvýšení cen bylo ohlášeno v červnu roku 1976. To vyvolalo další vlnu nepokojů, avšak stávky nenabyly organizovanějších forem a po ohlášení odvolání zvýšení cen většinou uhasly. K zásadnějším demonstracím došlo pouze na území Płocku, Ursusu a Radomu. V Płocku byla demonstrace nejpokojnější. Dělníci vznesli požadavky vojvodskému výboru, ale demonstrace byla rozprášena milicemi. V Ursusu odmítlo ředitelství předat dělnické požadavky vojvodskému výboru a dělníci se tedy sami pokusili o navázání kontaktu. Jako prostředku zde byla použita blokáda dopravy, opět byla nasazena milice a stávka rozprášena. Nejvážnější průběh měla stávka v Radomu, kde zachvátila celé město a zúčastnili se ji tak všichni obyvatelé. Zde došlo k rozsáhlým potyčkám mezi milicemi a obyvatelstvem (mimo jiné došlo k vyrabování budovy vojvodského výboru), následkem čehož bylo masové zatýkání a propouštění.

Události června 1976 měly úplně jiné následky než události na Pobřeží v roce 1970. Nedošlo k výměně vysokých funkcionářů, ani ke změně sociální nebo hospodářské politiky; jediným dosaženým výsledkem stávek bylo odvolání zvýšení cen, a přesto měly červnové události zásadní vliv na pozdější vývoj. Tyto události nastartovaly proces hlubokých proměn ve společenském vědomí. Akce pomoci dělníkům Radomu a Ursusu postižených represemi prolomila bariéry rozdělující společnost. Činnost vyvinutá představiteli inteligence vedla k získání důvěry širokých dělnických mas (Romaszewski 1987. 40). Právě zde se zrodila solidarita mezi dělníky a inteligencí, spočívající v informační, finanční a právní pomoci.

2.2. KOR

Po červnových událostech 1976 začala vznikat řada organizací a začala vycházet řada časopisů na podporu obětí represí dělnických stávek. Jako první a jednou z nejdůležitějších organizací byl 23. září 1976 vytvořen Výbor na obranu dělníků (KOR). Prvními členy výboru se stali členové mladé inteligence. Výbor na obranu dělníků začal vydávat zprávy a prohlášení informující o pronásledování a o podniknutých pomocných akcích, dále pak KOR pomáhal zakládat fondy na finanční podporu obětí represí. V té samé době začal vycházet Informační bulletin (Biuletyn Informacyjny) s cílem prolomení státního monopolu na informace posilovaného rozsáhlou cenzurou. KOR a informační publikace byly důležitým komunikačním kanálem disentu před i během léta 1980.

Pomoc dělníků a nezávislé informace samozřejmě vyvolaly odpor úřadů, což vedlo k prohlídkám, zadržování a zastrašování ze strany policie. Proti kruhům inteligence se postupovalo jinak než předtím proti dělníkům, protože do jisté míry působily obavy úřadů z veřejného mínění v západních zemích. Policie užívala vydírání a fyzického násilí, ale informování o něm ve zprávách KORu bylo dosti účinným prostředkem proti němu. Ukázalo se, že úřady sahají k užití násilí, když to mohou činit utajeně (Tarniewski 1987, 55).

Bezesporu důležitým momentem bylo zvolení nového papeže, jímž byl v říjnu roku 1978 zvolen kardinál Karol Wojtyla, což zásadně podpořilo polskou sílu a jednotu. Návštěva Jana Pavla II. v Polsku posílila solidaritu a sebedůvěru v nezávislost polské společnosti. Úřady na takovýto vývoj reagovali zatýkáním, výslechy, inscenovanými soudními procesy, propuštěním ze zaměstnání a organizací přepadů podezřelých bytů.

3. Solidarita

Počátkem července 1980 došlo ke zvýšení cen, což vyvolalo stávku opět především v Ursusu, odkud se stávky dále šířily po celé zemi. Vláda sice přislíbila řešení v podobě zvýšení platů a doufala, že tím bude oheň vzpoury uhašen, nicméně mylně. Vlna protestů dorazila až k Pobřeží, kde 14. srpna vypukla stávka v Gdańských loděnicích, kde na protest obsadili dělníci prostory závodu a jeho správu převzali do vlastních rukou. Do čela vzbouřených dělníků se postavil tehdy osmatřicetiletý elektrikář Lech Wałęsa, který se podílel i na organizaci stávek v roce 1970. Během dvou dnů se stávka rozšířila i do dalších měst na Pobřeží – Gdyně a Štětína. Rozhodující byl pak 16. srpen, kdy byl vytvořen Mezipodnikový stávkový výbor, který zformuloval především hospodářské požadavky týkající se snížení cen a zvýšení mezd. Vedení loděnic stávkujícím nakonec ustoupilo návrhem na zvýšení mezd a většina stávkového výboru souhlasila s ukončením protestů, ale zaměstnanci dohodu kvůli soudržnosti s ostatními stávkujícími odmítli. Hospodářské požadavky se tak postupně začaly měnit na požadavky politické, a to především legalizace práva na stávku, zrušení cenzury a poprvé také zazněl požadavek na rozpuštění oficiálních odborů.

Srpnové stávky skončily podpisem dohod mezi vládními komisemi a mezipodnikovými stávkovými výbory ve Štětíně 30. srpna, v Gdańsku 31. srpna a ve městě Jastrębie 3. září (Tarniewski 1987, 64), což bylo pro komunistické Polsko ojedinělé. Nejdůležitějším dosaženým výsledkem pak byl souhlas s vytvořením samosprávných nezávislých odborů a uznání práva na stávku a na oplátku museli dělničtí vůdci uznat vedoucí úlohu PSDS. Úřady nicméně tyto dohody chápaly jako dočasné, tudíž zde nebyla velká vůle je dodržovat, snažily se zamezit vzniku celoplošné organizace tím, že odmítaly uznat dosažených výsledků ve vojvodstvích, kde nebyly podepsány příslušné dohody. To samozřejmě vyvolávalo nové stávky. Dohoda uzavřená 11. září v huti v Katovicích potvrzovala právo na tvoření nezávislých samostatných odborových svazů v celé zemi; 17. září byla vytvořena Koordinační komise nezávislých samosprávných odborových svazů se sídlem v Gdańsku; a 22. září bylo přijato usnesení o vytvoření jediného nezávislého samosprávného odborového svazu na celém území Polska a byl zvolen název Solidarita (Tarniewski 1987, 65). Založení Solidarity znamenalo institucionalizaci společenského tlaku. Hlásili se k ní nejen rolníci a dělníci, ale i inteligence představovaná především špičkovými sociology a ekonomy, čímž se vytvořila alternativa ke státní a stranické moci PSDS. Na jakýkoli neoprávněný zásah stranické moci reagovala Solidarita vyhlášením stávky.

3.1. Reakce PSDS

Stranické vedení bylo vývojem z léta 1980 překvapeno a jen těžko hledalo východisko z takto nastalé znepokojivé situace. Edward Gierek se snažil celou situaci zachránit tím, že apeloval, aby se lidé vrátili do zaměstnání, ale jeho vystoupení však spíše přililo olej do ohně. Obvyklým postupem stranických činitelů vždy bylo hledání obětního beránka a strana si tudíž posléze vynutila jeho demisi. Novým předsedou PSDS se stal byrokrat bez charismatu Stanisłav Kania, jehož zvolení bylo výsledkem kompromisu mezi soupeřícími frakcemi uvnitř strany. Očekávalo se od něj znovunastolení pořádku, ale Kania spíše hledal právní kličky k tomu, aby se dali odbojní dělníci lépe ovládat. Jedním z příkladů způsobu postupu proti Solidaritě byl pokus vsunout na základě rozhodnutí vojvodského soudu ve Varšavě z 24. října 1980 do stanov svazu politické deklarace a omezení práva na stávku (Tarniewski 1987, 65).

Nicméně se i přes odpor úřadů rozšiřoval okruh činnosti, kterou úřady (aspoň dočasně) tolerovaly a rostly i další možnosti. Především se publikovalo stále více nezávislých časopisů a deníků. Přístup do veřejných sdělovacích prostředků, jako rádia a televize, byl blokován státem, který v nich vedl kampaň proti Solidaritě, proti antisocialistickým a kontrarevolučním silám. Podobné kampaně byly vedeny i v sousedních zemích, především v ČSSR, SSSR a NDR. Úřady dále neustále odkládaly legislativní a hospodářské reformy a snažily se ustoupit co nejméně. Úřady se snažily roztříštit jednotný postup odborářů separátními jednáními s jejich vůdci.

Stranickým vůdcům nebyla cizí ani myšlenka vzít společnosti její výdobytky násilím, a to jak za cenu boje proti vlastní společnosti i za cenu vojenské intervence států Východního bloku. Koncem roku 1970 proběhla v Baltském moři cvičení vojsk Varšavské smlouvy, což bylo pro Polsko od Kremlu jasné naznačení, že buď si situaci vyřeší sami, nebo ji vyřeší oni. Moskva vyvíjela stále větší tlak.

3.2. Konec solidarity

Vedení PSDS si dobře uvědomovalo možnost vpádu vojsk Varšavské smlouvy a chystalo se s opozicí zúčtovat. Polsko procházelo hospodářskou krizí, v sousedních zemích kladenou propagandou za vinu nezodpovědným dělníkům, a vláda připravovala akce proti Solidaritě a liberalizaci společnosti. Vzestup generála Wojciecha Jaruzelskiho (od 9. února 1981 předseda vlády, od 18. října 1981 první tajemník PSDS) byl úvodem k vojenským protiopatřením. Do vlády se dostali i tři další generálové. Jaruzelski zatím jen deklaratorně připomínal potřebu likvidace Solidarity v zájmu obnovy klidu v zemi.

Vláda záměrně mařila a protahovala jednání s odboráři. 28. listopadu zavázal ÚV PSDS parlamentní skupinu PSDS k vystoupení s iniciativou směřující k okamžitému zahájení kroků ve věci návrhu zákona O mimořádných prostředcích činnosti v zájmu ochrany občanů a státu (Tarniewski 1987, 69). Tento zákon měl vést k obnovení starých pořádků, ale nebyl nikdy schválen, protože bylo rozhodnuto o jiném postupu. V noci na 13. prosince bylo v zemi přerušeno televizní vysílání a telefonní spojení, země byla odříznuta od zahraničí a byl znemožněn pohyb občanů uvnitř země. Policie prováděla masové zatýkání podle předem připravených seznamů, všichni vedoucí představitelé Solidarity včetně Wałęsy byli internováni. Ráno vysílal rozhlas pouze Jaruzelskiho projev, který informoval o zavedení výjimečného stavu a utvoření vojenské rady národní obrany. Výjimečný stav dovolil rychle vyhlásit nařízení a dekrety, které zaručovaly nejelementárnější svobody. Cílem úřadů bylo zpřetrhání společenských vazeb, zničení vymožeností, které národ předtím získal. Vojáci plnili rozkazy generálů v polských uniformách. Tito generálové reprezentovali sovětské zájmy a uskutečňovali sovětské záměry.

4. Závěr

Etablování Solidarity v Polsku v 80. letech minulého století do značné míry otřáslo komunistickým panstvím ve Východní Evropě. Kořeny tohoto hnutí sahají už do 70. let, kdy probíhaly první stávky, které poskytly důležité zkušenosti s organizací a vedením těchto stávek. Důležitým momentem je tok 1976, kdy byl vytvořen Výbor na obranu dělníků (KOR), tedy organizace, která byla vyjádřením solidarity mezi inteligencí a dělníky. Vytvoření KORu ukázalo polské společnosti sílu jednotného odporu proti komunistické vládnoucí moci. Svobodné vydechnutí z let 1980 a 1981 zůstalo hluboko v podvědomí polské společnosti, Solidarita přežívala i poté a její aktivity se nepodařilo nikdy zcela umlčet. Díky tomu se stala vůdčí silou při jednání u kulatého stolu v roce 1989 a otevřela Polsku cestu k demokracii.

3. Literatura:

  1. Heyns, Barbara; Bialecki, Ireneusz: Solidarnosc: Reluctant Vanguard or Makeshift Coalition. In: The American Political Science Review, Vol. 85, No. 2 (June, 1991), 351-370.
  2. Mason, David S.: Solidarity as a New Social Movement. In: Political Science Qaurterly, Vol. 104, No 1(Spring, 1989), 41-58.
  3. Moreton, Edwina: The Soviet Union and Poland’s Struggle for Self-Control. In: International Security, Vol. 7, No. 1 (Summer, 1982), 86-104.
  4. Romaszewski, Zbygniew: Červen 1976. In: Solidarita – Polské nezávislé odpory od svého vzniku až po vyhlášení výjimečného stavu, New York 1987, 39-52.
  5. Tarniewski, Marek: Výbor hoří. In: Solidarita – Polské nezávislé odpory od svého vzniku až po vyhlášení výjimečného stavu, New York 1987, 13-76; 53-70.

Jak citovat tento text?

Potůček, Jan. Solidarita (Polský boj za nezávislost) [online]. E-polis.cz, 3. duben 2005. [cit. 2017-10-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/solidarita-polsky-boj-za-nezavislost.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Bc. Jan Potůček

Autor:

Autor vystudoval právo a politologi v Plzni se zaměřením na masová média a mezinárodní vztahy. V současnosti působí jako specialista internetového marketingu ve společnosti ProSEO Media.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3 hvězdiček / Hodnoceno: 3x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(