Kavkaz: regionální konfliktní komplex - 1. část

 10. červen 2005  Bc. Jan Potůček   komentáře

Kavkaz je specifikován jako jeden z mnoha konfliktních komplexů, to znamená, že v oblasti může být více dislokovaných konfliktů, které na sebe nejsou vázané, mnohem častěji se však vzájemně ovlivňují. Oblast stála vždy ve střetu zájmů svých mocných sousedů – Turecka, Ruska a Persie (Iránu). Region se v současné době potýká s řadou konflitků spojených zejména se separatismem.

Kavkaz: regionální konfliktní komplex - 1. částKavkaz: regionální konfliktní komplex - 1. část

Obsah

  1. Úvod
  2. Východiska současné situace
  3. - Severní Kavkaz
  4. - Jižní Kavkaz
  5. - Náhorní Karabach
  6. Literatura
  7. Přílohy
  8. Pokračování...

Úvod

Kavkaz je specifikován jako jeden z mnoha konfliktních komplexů, to znamená, že v oblasti může být více dislokovaných konfliktů, které na sebe nejsou vázané, mnohem častěji se však vzájemně ovlivňují. Oblast stála vždy ve střetu zájmů svých mocných sousedů – Turecka, Ruska a Persie (Iránu). Jako nejschopnější stát, který získal v regionu klíčové postavení a značný vliv, se v 19. století prosadilo Rusko. Někdejšímu carskému impériu se podařilo tuto oblast zcela kolonizovat. V přechodném období po první světové válce tři státy z této oblasti (Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán) dosáhly na krátkou dobu samostatnosti, záhy však byly začleněny do nově se formujícího Sovětského svazu. Dosavadní spory byly mocenskou politikou z Moskvy zmraženy, a co hůře, Stalinova přesidlovací politika po druhé světové válce dala vzniknout novým potenciálním konfliktním ohniskům. Rozpad Sovětského svazu znamenal pro řadu svazových a autonomních republik cestu k samostatnosti, nejinak tomu bylo v případě kavkazských republik, kde však dosažení samostatnosti představovalo nárůst napětí v konfliktních ohniscích.

Poměrně problematickou záležitostí je etnická a náboženská roztříštěnost celého regionu. Konflikty v této oblasti mají několik shodných rysů z konflikty v bývalé Jugoslávii. Střetávají se zde různá náboženství a řada svébytných etnik a národů. V případě Kavkazu se mluví až o stovkách různých národů. Dále je to například fakt, že po rozpadu Sovětského svazu, se zde moci chopili moci vůdci prosazující nacionalistickou a autoritativní politiku. Kavkazský region se dělí na oblast severního a jižního Kavkazu. Severní Kavkaz v podstatě zahrnuje republiky, které jsou nadále začleněny do Ruské federace, což jsou Karačejevsko-čerkeská republika, Kabardinsko-Balkarská republika, Severní Osetie, Ingušsko, Čečensko a Dagestán. Oblast jižního Kavkazu pak zahrnuje tři samostatné republiky – Gruzii, Arménii a Ázerbajdžán s řadou dalších autonomních republik. Region z východu omílá Kaspické a ze západu Černé moře, přičemž tak tvoří přirozenou transitní křižovatku ze severu na jih, respektive hranici mezi západem a východem, tedy Evropou a Asií. Právě nezanedbatelné rezervy ropy v Kaspickém moři, zejména při ázerbajdžánském pobřeží hrají v regionu důležitou roli. Z geostrategického hlediska je celý region klíčový pro dopravu kaspického ropného bohatství dále na Západ. Zajímavé je, že zatímco z geografického hlediska je Kavkaz již Asie, z politického hlediska je vnímán jako součást jako Evropa. Po rozpadu Sovětského svazu byla Gruzie, Arménie a Ázerbajdžán považovány vedle Pobaltských států za neperspektivnější státy pro cestu k demokracii a ekonomickému rozvoji, ale zatímco Pobaltské státy se bezproblémově zařadili zpět do Evropy, Kavkaz se ocitl ve víru válek.

V regionu označovaném jako Kavkaz došlo v posledních patnácti letech k řadě ozbrojených střetů, z nichž většina měla charakter vnitrostátního konfliktu. Jednotlivé konflikty mají negativní dopad na celkovou bezpečnostní situaci celého konfliktního komplexu, což je cílem rozboru v této práci. Práce bude rozdělena na dvě části, v první části budou ilustračně nastíněny jednotlivé konflikty a jejich pozadí. Druhá část bude věnována současné situaci zejména na jižním Kavkaze, zájmům Západu a Ruska v oblasti a vzájemným vztahům kavkazských republik. V závěru bude shrnuta celková bezpečnostní situace a možné perspektivy, kterými by se mohl region ubírat. Samostatná kapitola je pak věnována mezinárodním organizacím působící v oblasti.

Východiska současné situace

Rozpad Sovětského svazu byl impulsem k vyhlášení nezávislosti ve všech svazových republikách. V případě Kavkazských republik, došlo k obnovení původních ústav z 20. let minulého století a následné proklamaci nezávislosti v letech 1991-1992. Oslabení centra v důsledku mocenské transformace využily k vyhlášení nezávislosti i některé autonomní republiky. Na Kavkaze provázela vznik nových republik řada problémů, z nichž mnohé vyústily v otevřené ozbrojené konflikty. Tyto konflikty lze rozdělit do tří kategorií:

  1. územní konflikty spojené se změnami hranic a přesuny obyvatelstva během sedmdesátileté sovětské nadvlády, zejména ve čtyřicátých letech za Stalina,
  2. vnitrostátní konflikty spojené s bojem o moc, mezi jednotlivými politickými elitami,
  3. vnitrostátní konflikty spojené se separatistickými tendencemi autonomních republik, zejména v Gruzii a Severním Kavkaze. Tyto konflikty jsou nejvíce zastoupeny.

Vedle konfliktů, které již prošli fází eskalace a nyní se nacházejí na různém stupni de-eskalace – de facto ve zmraženém stavu, protože žádný z konfliktů na Kavkaze se nedočkal uspokojivého politického řešení, je třeba rozlišit potenciální konfliktní ohniska, kterých je v oblasti vzhledem k etnické a náboženské rozmanitosti regionu nemalý počet. Lepší přehled jednotlivých konfliktů, i potencionálních ohnisek podává mapka 1. Konflikty spojené se separatismem jsou charakteristické v 90. letech prakticky pro celou Evropu a mají celou řadu společných rysů. Jedním z nich je například i skutečnost, že požadavek nezávislosti je vlastně zastřením dlouhodobějšího cíle, a to, že se chtějí později spojit v nové vlasti s jiným územím obývaném stejným etnikem.

Severní Kavkaz

Nejznámější, zároveň nejdéle trvající a nejsložitější konflikt na severním Kavkaze je konflikt mezi Ruskou federací a Čečenskem. To pod vedením bývalého generála sovětské armády Džochara Dudajeva vyhlásilo v roce 1991 nezávislost. Do roku 1994 bylo ponecháno Moskvou svému vlastnímu osudu, zprvu kvůli složité situaci po rozpadu Sovětského svazu, posléze díky výhodám spolupráce Moskvy a Dudajevem, který provozoval v zemi ilegální praktiky. V roce 1994 se Moskva pokusila o obnovení svrchovanosti nad čečenským územím, zprvu podporou opozičních sil v zemi, posléze přímou vojenskou akcí, při které bylo dobyto hlavní město Čečenska - Groznyj. Tak začala první čečenská válka trvající od roku 1994 dod 1996. Část Čečenských sil se v této době uchýlila ke guerillové válce a teroristickým praktikám. Původně Kremlem plánovaná malá a blesková válka se proměnila v těžkou poziční válku, která si žádala stále více ruských vojenských sil. V roce 1996 se podařilo Čečenským jednotkám znovu dobít Groznyj, což znamenalo podepsání tzv. chasavjurtských mírových dohod s Ruskem v srpnu 1996, přičemž řešení statutu Čečenska bylo odsunuto na rok 2001.

Během následujících dvou let bylo Čečensko pravděpodobně na nejlepší cestě k samostatnosti, nicméně vzestup radikálních wahábitů[1] a jejich následný vpád do sousedního Dagestánu v roce 1999 byl pro Kreml podnětem k zahájení druhé čečenské války. Čečenská samostatnost se stala pro Ruskou federaci nepřijatelná nejen z důvodu porušení integrity federace, ale především z důvodu ohrožení její bezpečnosti a stability celého regionu. Následně došlo k úplnému zničení několika čečenských měst, čímž byl jejich odpor zlomen. Guerillové skupiny se i nadále snaží pokračovat v bojích, a to nekonvenčními prostředky jako je terorismus. Pod záminkou boje proti terorismu uzavřel Kreml Čečensko jak pro mezinárodní a humanitární organizace, tak i pro média, což vede v oblasti k rozsáhlému porušování lidských a občanských práv. Čečensko se tak fakticky nachází pod ruskou vojenskou správou a správou militarizovaných jednotek proruského vedení, které jsou napojeny na regionální sítě organizovaného zločinu.

V sousedním asi dvousettisícovém Ingušsku vypukl konflikt územního charakteru. Ingušsko bylo do roku 1991 součástí Čečenska, ale na rozdíl od svých Východních sousedů, mimo jiné etnicky příbuzných, se racionální Inguši rozhodli setrvat v rámci Ruské federace. Jedině tak totiž měli alespoň malou šanci na návrat svého území (Prigorodnyj kraj), které Stalin v roce 1944 daroval Severní Osetii za pomoc proti ingušským „kolaborantům“. Na tomto území vyústilo napětí v říjnu 1992 v přímé ozbrojené střety. V důsledku toho většina ingušského obyvatelstva, odhaduje se okolo 50 tisíc osob, z této oblasti utekla do sousedního Ingušska. Konflikt byl ukončen ruskou podporou Severní Osetie a invazí federálních vojsk do oblasti. I přes smlouvu o repatriaci Ingušského obyvatelstva z roku 1994, většina uprchlíků nadále zůstává v Ingušsku. Kromě toho se zde nacházejí statisíce čečenských běženců v důsledku obou čečenských válek. Ingušsko je tak pravděpodobně zemí s největším počtem uprchlíků na světě. V srpnu 1997 byly pod ruskou patronací podepsána dohoda o postupné normalizaci vztahů obou republik, včetně ruské ekonomické pomoci pro oblast. Tento konflikt je ojedinělý tím, že jeho aktéry jsou republiky jedné federace.

Stabilizace vztahů mezi Inguši a Osetinci je ohrožena především nevyřešenou situací v sousedním Čečensku, sekundárně pak teroristickými útoky čečenských separatistů, tak jako například útok na školu v Beslanu v září 2004. Zatímco pro ruské úřady jsou viníky čečenští separatisté, pro Osetince jsou na vině Inguši (Souleimanov, Zrno 2004, 10). Severní Osetie je navíc potenciálním aktérem dalšího konfliktu a sice mezi Jižní Osetií a Gruzií. Část severoosetské politické reprezentace otevřeně podporuje separatistické snahy svých jižních sousedů. Méně pravděpodobným, nicméně dalším potenciálním konfliktním ohniskem je Kabardsko-Balkarská autonomní republika, kde se tradičně střetávají dvě etnika a náboženství.

Co se týče Dagestánu, dalo by se předpokládat určité napětí v této multi-národnostní (více jak 30 etnik) zemi. Nicméně vzhledem k tomu, že se jedná o chudou republiku, která navíc nemá na rozdíl od Čečenska nebo Ázerbajdžánu ropu a jejíž státní rozpočet je z velké části kryt Moskvou, zde nelze předpokládat separatistické tendence. Navíc je to právě národnostní rozmanitost, která brání utvoření širšího separatistického hnutí a navíc umožňuje v případě jeho vzniku vhodnou manipulací jedněch národů proti jiným ze strany Moskvy vývoj v zemi regulovat. Určité napětí by mohlo vzniknout mezi zdejšími četnými národy, neúspěch wahábistického tažení do Dagestánu[2] však ukazuje, že zde žádnou radikalizaci ve větší míře nelze očekávat.

Jižní Kavkaz

Ozbrojené konflikty na jižním Kavkaze jsou převážně spojené právě se snahami autonomních republik o dosažení nezávislosti, respektive co nejvyšší míry autonomie. Jedná se především o jihoosetský a abchazský konflikt s Gruzií a konflikt mezi Armény a Ázery o Náhorní Karabach, kterému je však vzhledem k jeho důležitosti (viz. níže), věnována samostatná podkapitola. Dále se v oblasti jižního Kavkazu nachází několik potenciálních konfliktních ohnisek, na které je, vzhledem k celkové bezpečnostní situaci regionu, nutné brát zřetel – jde o gruzínskou autonomní republiku Adžárii, Džavachiti – gruzínskou provincii osídlenou Armény, ázerbajdžánskou enklávu Nachičevan a v neposlední řadě Pankinské údolí (Gruzie) osídlené Čečenci, kde se mají nacházet výcvikové tábory čečenských separatistů. Kvůli němu byla Gruzie obviňována Moskvou ze spolupráce s čečenskými teroristy. Gruzie zpočátku jakákoli obvinění, ba dokonce i přítomnost teroristů v Paninském údolí ostře odmítala, nicméně od roku 2001 cvičí američtí vojenští experti v Gruzii speciální protiteroristické jednotky.

Gruzie se potýká především se dvěma konflikty, a to v separatistických územích Abcházie a Jižní Osetie. V obou těchto konfliktech je angažována Ruská federace, která se podporou separatistů snaží udržovat v oblasti svůj mocenský vliv. Konflikt mezi Gruzií a Abcházií má své kořeny již ve 30. letech minulého století, kdy v rámci nové národnostní politiky probíhala tzv. gruzinizace abchazského a slovanského obyvatelstva na území tehdejší autonomní republiky Abcházie. Poté, co Gruzie získala nezávislost v roce 1991, nabyla platnosti gruzínská ústava z roku 1921. která ovšem chápala Gruzii chápala jako unitární stát, a tak Abcházie, stejně tak jako Jižní Osetie, o svůj autonomní status přišla (Vaško 2005, 2). Díky politice nacionalistického prezidenta Zviada Gamsachurdii se však mezietnický spor nadále prohluboval, což vedlo v roce 1992 k eskalaci v ozbrojený konflikt. Zde byla důležitá podpora Moskvy, která do oblasti vyslala ozbrojené jednotky, což nakonec vedlo spolu se zásahem Konfederace kavkazských národů, která organizovala dobrovolnické jednotky na pomoc Abcházii, k vytlačení gruzínských vojsk z abchazského území. Pronikání samozvaných politických struktur jako je právě Konfederace bylo pro Gruzii takovým nebezpečím, že byla Gruzie nakonec nucena vstoupit do SNS, aby získala záštitu silnějšího spojence. V květnu 1993 pak nastal výrazný obrat v ruské diplomacii, kdy Rusko přenechalo hlavní vyjednávací úlohu OSN. 14. května vyjednal zvláštní ruský pověřenec Boris Pastuchov dohodu o zastavení palby, která zahrnovala i svolání budoucí mírové konference pod dohledem OSN. Tuto dohodu však podepsali pouze Boris Jelcin a nový gruzínský prezident Eduard Ševarnadze, abcházská strana se jednání neúčastnila, jen jako projev dobré vůle pozastavila boje, které však krátce na to vypukly nanovo (Vaško 2005, 3).

Nicméně vnitropolitická situace v samotné Gruzii se v této době stala kritickou, protože v západní Gruzii vypukla ozbrojená vzpoura progamsachurdiovských sil, tzv. Zviadovců, což přinutilo Ševarnadzeho usednout k jednacímu stolu a v červenci 1993 byla v Soči podepsána dohoda o stažení vojenských jednotek Gruzie a severního Kavkazu z území Abcházie (Vaško 2005, 3). Příměří bylo navíc podpořeno Radou bezpečnosti OSN a v Gruzii byla zřízena pozorovatelská mise OSN UNOMIG. Nicméně již v září byla zahájena z abchazské strany nová ofenzíva a bylo zpět dobyto hlavní město Abcházie Suchumi a gruzínské jednotky byly z území vytlačeny. Po odchodu gruzínských vojsk nastal mohutný exodus gruzínského obyvatelstva doprovázený etnickými čistkami prováděnými abchazskými jednotkami. Rada bezpečnosti odsoudila porušení příměří a etnické čistky, Rusko přistoupilo k hospodářské blokádě Abcházie. Do Ženevy byla svolána mírová konference na které bylo dohodnuto zřízení ruské mírové operace podél řeky Inguri, která dělí Gruzii od Abcházie, na základě mandátu Společenství nezávislých států, dále pak byla prodloužena mise UNOMIG. V prosinci 1994 nakonec byla dojednána Deklarace o opatřeních k politickému urovnání gruzínsko-abchazskému konfliktu, v níž byly rozděleny kompetence obou stran (Vaško 2005, 3).

Podobná situace nastala v roce 1991 v Jižní Osetii, která dodnes usiluje o spojení se Severní Osetií. Separatistické snahy jihoosetinců byly podporovány jak Zviadem Gamsachurdiou, tak zpočátku Ruskou stranou, jejíž snahou bylo destabilizovat tak gruzínské poměry, a především pak Severní Osetií. Poté, co byla na přelomu let 1991/1992 vyhlášena nezávislost na Gruzii a deklarována snaha o získání nezávislosti a opětovné reintegrace do Ruské federace (přes 80% obyvatel této provincie tvoří Rusové), bylo toto rozhodnutí Tbilisi ostře odsouzeno ve snaze uchovat si státní integritu a suverenitu nad celým územím. V oblasti propukl ozbrojený konflikt, který skončil příměřím v roce 1992. V červnu 1992 se uskutečnilo v Dagomysu jednání obou Osetií, Ruska a Gruzie o zastavení palby, na kterém bylo mimo jiné rozhodnuto o vyslání rusko-gruzínsko-osetských mírových sil do oblasti (Prokop 1992, 5). Uspokojivého politické řešení však, stejně jako v případě Abcházie, nebylo dosaženo.

Poněkud odlišná situace byla v autonomní republice Adžárie. Obyvatelé této jihogruzínské autonomní republiky jsou etnicky příbuzní Gruzíncům, jsou považovány za gruzínské subetnikum, namísto gruzínské autokefální církve ale vyznávají islám. Všegruzínský svaz obrody, politická reprezentace klanu adžárského prezidenta Aslana Abašidzeho, se angažuje v celogruzínské politice, takže konflikty mezi ním a Tbilisi vznikaly především na politické úrovni. Vzhledem k příbuznosti s gruzínským národem je charakteristické, že v Adžárii nikdy nezazněly apely k osamostatnění se. „Aslanu Abažidzemu, stejně jako většině Adžárců jde spíše o maximální posílení autonomie, byť formálně v rámci jednotného gruzínského státu“ (Souleimanov 2004, 18). Vedle výše zmíněných konfliktních ohnisek v oblasti Jižního Kavkazu existuje ještě celá řada dalších potenciálních. Jedná se především o Džavachiti, gruzínský region obývaný převážně Armény, Nachičevan – ázerbajdžánská enkláva mezi Arménií a Íránem (konflikt mezi Nachičevanem a Arménií zde hrozil v roce 1992), případně oblast jihovýchodního ázerbajdžánu obývaná Talyši, etnikem příbuzného Íráncům, mezi kterými jsou ze strany Teheránu podněcovány separatistické nálady.

Náhorní Karabach

Řada autorů (Usher 1999, 22; Souleimanov 2001[a], 25; Nalbandyanová 2001, 33) klasifikuje tento konflikt jako klíčový pro dosažení stability celého regionu. Tento konflikt představuje modelový kulturně-civilizační konflikt charakteristický pro celý kavkazský konfliktní komplex. Stejně jako většina konfliktů této oblasti se jedná o ostrý etnický spor provázený rozsáhlým porušováním lidských práv. Od roku 1994, kdy bylo dohodnuto zastavení palby, nebyla podepsána žádná mírová dohoda, jakékoli uspokojivé politické řešení je v nedohlednu, dosavadní pokusy o vyřešení konfliktu mírovou cestou selhaly. Oba státy v konfliktu angažované se nehodlají vzdát svých požadavků, tedy sporného území autonomní republiky Náhorní Karabach, což může v budoucnu vést k totální válce mezi oběma státy. V důsledku konfliktu bylo nuceno k přesídlení více jak 750 tisíc běženců. Napjatá situace v Náhorním Karabachu má negativní dopad na politický vývoj a ekonomický rozvoj obou zúčastněných států a stabilizaci poměrů v regionu. Stepanekert poukazuje na nemožnost koexistence arménského národa v rámci Ázerbajdžánu, Baku sice připouští možnost co největší míry autonomie, úplná nezávislost je však pro něj nepřijatelná.

Spor se začal vyostřovat ještě před rozpadem Sovětského svazu v únoru 1988, kde se Nejvyšší sovět Náhorního Karabachu vyslovil pro integraci s Arménskou SSR, ta ostatně následující rok deklarovala enklávu Náhorní Karabach jako součást unitárního státu Arménie. Po další dva roky zde probíhaly boje o sporné území. V září 1991 bylo dosaženo dohody o zastavení palby a odzbrojení všech ozbrojených sil, kromě sovětských jednotek. S rozpadem Sovětského svazu však zmizel primární aktér celého sporu a politicky nedořešený spor byl předurčen k eskalaci nového, mnohem intenzivnějšího, konfliktu. V roce 1991 vyhlásila Ázerbajdžánská SSR nezávislost a stejně tak se tomu stalo i v AO republice Náhorní Karabach. Jediný rozdíl byl v tom, že namísto sporu s Moskvou o právo této arménské enklávy přináležet k Arménii, bojoval nyní Náhorní Karabach za nezávislost na Ázerbajdžánu. V této době také nastal obrat v politice Jerevanu, který ač bojoval po dva roky za připojení enklávy Náhorní Karabach k Arménské SSR a oficiálně uznal nezávislost vyhlášenou Náhorním Karabachem, vydal prohlášení deklarující, že status Náhorního Karabachu je pouze vnitřní záležitostí Ázerbajdžánu a musí být vyřešen jen v rámci Ázerbajdžánu. Nicméně navzdory tomuto prohlášení je však jasné, že Arménie zůstala v konfliktu nadále po roce 1992 zainteresována (UCDB[a] 2003).

Na tři roky se tak v Náhorním Karabachu rozhořel ozbrojený konflikt mezi Baku a etnickými Armény, podporovanými Jerevanem spolu se strategickým spojencem v regionu – Moskvou[3], která měla na tomto konfliktu značný zájem, jakožto mocenský nástroj k vytváření nátlaku na Ázerbajdžán (viz. níže). Karabašským Arménům se nakonec podařilo do května 1992 obsadit nejen celé území Náhorního Karabachu, ale i tzv. Lačinský koridor spojující Náhorní Karabach s vlastní Arménií. Souleimanov (2002) připisuje vítězství etnických Arménů několika hlavním faktům: 1) podpora početné arménské diaspory, 2) fakt že Arméni tvořili v autonomní republice přes 85% populace, 3) podpora ze strany Arménie (dodávka zbraní, munice, pohonných hmot), 3) vysoké národní uvědomění, jež Ázerbajdžánci postrádali. V květnu 1994 pak bylo dosaženo tzv. Biškekského protokolu o zastavení palby, který ujednává přiměří, nicméně nikdy nebylo dosaženo žádné politické dohody o konečném mírovém řešení sporu.

Od roku 1992 se sporu angažuje OBSE, která iniciovala vznik tzv. Minské skupiny, která má hledat mírové řešení sporu. Ta vypracovala v roce 1996 návrh mírového řešení, který se v podstatě opírá o tři základní body při hledání mírového řešení sporu: 1) zachování územní integrity obou zemí, tedy jak Ázerbajdžánu, tak Arménie, 2) definice právního statutu Náhorního Karabachu a 3) zajištění bezpečnosti Náhorního Karabachu a jeho obyvatel. V roce 1997 se pak Minská skupina OBSE dohodla rozdělit svůj postup na dvě fáze. V první fázi by se jednalo o stažení arménských vojenských sil z okupovaného ázerbajdžánského území, zrušení sankcí proti Arménii a návratu uprchlíků. Druhá část mírového procesu by se zabývala otázkou konečného statusu Karabachu (UNHCR[a]). Podmínky tohoto návrhu jsou však nepřijatelné pro obě strany. Karabašští Arméni nejsou ochotni souhlasit se stažením vojsk, dokud nebude uznán zvláštní status Náhorního Karabachu, Ázerbajdžán na druhou stranu není ochoten souhlasit se statusem Náhorního Karabachu jako „společného státu“ a tak se tento konflikt zdá ve světle nekompromisních postojů obou stran jako neřešitelný. Pokračování...


Literatura

  1. BALABÁN, Miloš. Čečensko: bolavé místo Ruska. Mezinárodní politika, červenec 2001, roč. 21, č. 7, s. 4-8.
  2. KOPECKIJ, Alexandr. Abcházie zneklidňuje Rusko. Reportér, říjen 1992, roč. 7, č. 40, s. 9.
  3. KOPECKIJ, Alexandr. Kavkazský bludný kruh: nelidský a krutý. Reportér, červenec 1992, roč. 7, č. 26, s. 23.
  4. KOPECKIJ, Alexandr. Začátek nové éry v Ázerbajdžánu?. Reportér, květen 1992, roč. 7, č. 21, s. 7.
  5. LITERA, B. – ŠVEC, L. – WANNER, J. – ZILYNSKYJ, B. Vzájemné vztahy postsovětských republik, 1. vyd. Praha: ÚMV 1998.
  6. MOORDIAN, Moorad – DRUCKMAN, Daniel. Hurting Stalemate or Meditation? The Conflict over Nagorno-Karabakh, 1990-95. Journal of Peace Research, November 1999, Vol. 36, No. 6, p. 709-727.
  7. NALBANDYANOVÁ, Hripsime. Lokální konflikty a nový návrh jejich možného řešení: na příkladě konfliktu v Náhorním Karabachu. Mezinárodní politika, listopad 2001, roč. 21, č. 11, s. 33-36.
  8. PROKOP, Pavel. Pat zatím nehrozí. Metropolitan, červenec 1992, roč. 2, č. 163, s. 5.
  9. RYBÁŘ, Jan. USA se začaly zajímat o Kavkaz, Karabach má novou šanci. Mladá fronta Dnes, srpen 1997, roč. 8, č. 184, s. 7.
  10. SOULEIMANOV, Emil: 2001[a]. Arménie: Bezpečnostní dilema na prahu 21. století. Mezinárodní politika, leden 2001, roč. 25, č. 1, s. 24-26.
  11. SOULEINANOV, Emil: 2001[b]. Íránská politika na jižním Kavkaze. Mezinárodní vztahy, září 2001, roč. 36, č. 3, s. 59-71.
  12. SOULEIMANOV, Emil: 2002. Rusko a etnické konflikty na Kavkaze [online]. AMO – Asociace pro mezinárodní otázky, říjen 2002 [cit. 18.06.2004]. Dostupné na: <http://www.amo.cz/index.php?ID=C&IDp=32&tema=studie> ;
  13. SOULEIMANOV, Emil: 2003. Gruzií zmítá hněv podvedených. Lidové noviny, listopad 2003, roč. 16, č. 264, s. 9.
  14. SOULEIMANOV, Emil: 2004. Bezpečnostní situace Gruzie po prezidentských volbách. Mezinárodní politika, květen 2004, roč. 28, č. 5, s. 17-20.
  15. ŠAGINJAN, Vagaršak. Dějiny Arménie – od počátku až do roku 2000. 1. vyd. Praha: Karolinum 2000.
  16. ŠMATOVÁ, Monika. Arménii trápí přízrak Náhorního Karabachu. Slovo, březen 1998, roč. 90, č. 65, s. 12.
  17. THE ECONOMIST. Kavkaz – kritický region. Ekonom, srpen 2000, roč. 44, č. 34, s. 16-17.
  18. TOCCI, Nathalie. The Stability Pact Initiatives: Reactions and Perspectives [online]. Centre d’Études et de Recherches Internationales, juin 2001. [cit. 28.04.2005]. Dostupné na: <http://www.ceri-sciences-po.org/archive/june01/tocci.pdf>
  19. UCDB[a]. Azerbaijan (Nagorno Karabakh) – Conflict Summary [online]. Uppsala Universitet - Uppsala Conflict Database, duben 2003. [cit. 22.04.2005]. Dostupné na <http://www.pcr.uu.se/database/conflictSummary.php?bcID=211> ;
  20. UNHCR[a]. Potřeby v oblasti mezinárodní ochrany ve vztahu k žadatelům o azyl a uprchlíkům z Ázerbajdžánu [online]. UNHCR – The UN Refugee Agency, září 2003. [cit. 25.04.2005]. Dostupné na: <http://www.unhcr.cz/dokumenty/azerbajdzan_ochrana.doc> ;.
  21. USHER, Graham. The Fate od Small Nations: The Karabakh Conflict Ten Years Later. Middle East Report, Winter 1999, No. 213, 19-22.
  22. VAŠKO, Tomáš. Gruzínsko - abcházský konflikt (1992-1993) [online]. Glosy.info, únor 2005. [cit. 22. 04. 2005]. Dostupné na: <http://glosy.info/index.php?show=30> ;. ISSN 1214-8857.
  23. ZRNO, Matyáš – SOULEIMANOV, Emil. Na Kavkaze nehoří jen Čečensko – doutná to i jinde a všude má své prsty Moskva. Respekt, září 2004, roč. 15, č. 38, s. 10.

Přílohy

Mapka 1: Etnické a jazykové rozložení obyvatelstva v oblasti Jižního Kavkazu. Oblasti obývané menšinami se kruje s konfliktními nebo potenciálně konflitkními oblastmi (Environment and Security. Southern Caucasus Maps & Images [online]. UNEP, 2004. [cit. 26.04.2005]. Dostupné na: <http://www.envsec.org/southcauc/index.php> ).


Pozámky

[1] Wahábité jsou islámská fundamentalistická organizace, která má za cíl nastolit v zemi vládu islámu a islámského práva. Radikální extremisté se často uchylují k teroristickým praktikám ve jménu džihádu.

[2] Jednak je neúspěch přisuzován rychlé reakci Kremlu a okamžitému vyslání silných jednotek do oblasti. Důležitý pro Rusko však byl fakt, že se Dagestánci nestali čečenskými spojenci. Čečenský vpád byl nejen odmítnut, ale dokonce byly ustaveny i oddíly domobrany (Balabán 2001, 4).

[3] Podle některých autorů (Wanner 1997, 106) rozhodně nelze uvádět vojenské úspěchy karabašských Arménů počátkem roku 1992 do spojitosti s jednostrannou podporou ze strany Ruska. Dodávky zbraní oběma konfliktním stranám nebyly vzhledem k chaotické politické situaci vyvážené a záviseli na blahovůli a finančních choutkách jednotlivých ruských velitelů. Na druhou stranu zastánci opačné teorie – vesměs Ázerbajdžánci – tvrdí, že Moskva si již od počátku uvědomovala stávající geopolitickou realitu a tudíž se jednalo o jednoznačnou ruskou podporu (Souleimanov 2002).

Jak citovat tento text?

Potůček, Jan. Kavkaz: regionální konfliktní komplex - 1. část [online]. E-polis.cz, 10. červen 2005. [cit. 2017-11-24]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/kavkaz-regionalni-konfliktni-komplex-1-cast.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Bc. Jan Potůček

Autor:

Autor vystudoval právo a politologi v Plzni se zaměřením na masová média a mezinárodní vztahy. V současnosti působí jako specialista internetového marketingu ve společnosti ProSEO Media.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 6x


Přidat komentář

Vložit komentář

M. Görges

neděle, 8. únor 2009
20:19

Perfektní práce!


Napsal: M. Görges [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2017]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(