Sokromá a veřejná smlouva a donucení

 2. duben 2007  JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.   komentáře

Soukromá smlouva (dohoda) je z hlediska práva vícestranný právní úkon. Jej tvořící jednostranné právní úkony, tzn. návrhy (oferty) a přijetí (akceptace), pak musí splňovat náležitosti právních úkonů tak, jak je stanoví § 34 a násl. zák. č. 64/1964 Sb. Občanského zákoníku. Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.

Sokromá a veřejná smlouva a donuceníSokromá a veřejná smlouva a donucení

Soukromá smlouva (dohoda) je z hlediska práva vícestranný právní úkon. Jej tvořící jednostranné právní úkony, tzn. návrhy (oferty) a přijetí (akceptace), pak musí splňovat náležitosti právních úkonů tak, jak je stanoví § 34 a násl. zák. č. 64/1964 Sb. Občanského zákoníku. Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný. Neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům. Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit. Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.

Veřejnou smlouvou mám na mysli zejména společenskou smlouvu tak, jak se objevuje zejména u politických myslitelů Thomase Hobbese (1588-1679), Johna Locka (1632-1704) a Jaquese Rouseau (1712-1788), kteří se zabývali státním zřízením. Ve skutečnosti ztělesňuje jejich společenskou smlouvu ústavní právo každého státu, předmětem společenské smlouvy jsou však i jiné společenské vztahy soukromoprávní i veřejnoprávní povahy. Veřejnou, resp. společenskou smlouvu tak představuje právo každého státu a rovněž tak mezinárodní právo, a to jak mezinárodní smlouvy tak podle mého názoru i ostatní prameny mezinárodního práva, zejména pak obyčej. I veřejná smlouva by měla spňovat náležitosti právního úkonu dle §34 a násl. Občanského zákoníku, avšak v poněkud pozměněné podobě.

Pojetí práva jako smlouvy odpovídá rovněž soudobé české právo, které jej podrobuje požadavkům obdobným stavebním prvkům právního úkonu. Např. v České republice jde o souhlas subjektů společenské smlouvy daný v zastoupení orgány moci zákonodárné (srov. čl. [2] odst. [1] Ústavy ČR). Požadavky týkající se vůle, jmenovitě její skutečnosti (danost), svoboda a vážnost a shoda poměru vůle a projevu jsou zajišťovány v rámci legislativního procesu upraveného v čl. 37 a násl. Ústavy ČR a v jednacích řádech Poslanecké sněmovny ČR a Senátu ČR. Legislativní proces dle mého názoru představuje obdobu složitého kontraktačního procesu zahrnujícího zejména návrh zákona a jeho schválení. Nejdůležitější požadavek svobody vůle proti násilí a výhrůžkám je chráněn čl. 26 Ústavy ČR ale i § 92 trestního zákona o trestním činu rozvracení republiky. Požadavek týkající se předmětu práva jako společenské smlouvy jmenovitě jeho možnosti a souladu s dobrými mravy vyjadřuje zejména čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, který stanoví, že státní moc slouží všem občanům. Požadavek náležitosti projevu vůle vyjadřuje čl. 52 Ústavy ČR, který stanoví, že k platnosti zákona je třeba jeho vyhlášení. Na rozdíl od klasických právních úkonů se však uplatňují zásady většiny, nadřazenosti a předpoklad správnosti právního aktu.

Jaký je pak rozdíl mezi shora uvedenou veřejnou a soukromou smlouvou. Tento rozdíl lze osvětlit z filosofického hlediska. Poznání každého živého tvora podle mého názoru tvoří nedokonalý obraz, odlesk celého světa (jednotlivé světy pro nás podle filozofa I. Kanta), poznání v mysli, duši každého živého tvora tak nemůže zcela obsáhnout celý svět, tento obraz není nikdy zcela shodný se skutečností (světem o sobě podle filozofa I. Kanta). Úkolem živých tvorů je pak v každodenním životě ve všech vztazích vůči všem živým tvorům a neživé přírodě, sladit všechny tyto obrazy (světy pro nás všech jednotlivců), v jediný celkový obraz skutečnosti (v jediný svět pro nás), který nejlépe popíše celou skutečnost (svět o sobě), společným odstraněním všech rozporů duševních obrazů skutečnosti každého živého tvora, jejich svobodnou a skutečnou shora definovanou smlouvou splňující požadavky vícestranného právního úkonu dle §34 a násl. Občanského zákoníku. Není-li tato dohoda možná pak nastupuje donucení.

V případě soukromé smlouvy, jejímiž účastníky (subjekty) je pouze několik málo z osob tvořících společnost všech, tak obraz světa obsažený v jejich soukromé smlouvě nepopisuje dokonale celou skutečnost, jedná se tak opět o nedokonalý čili rozporný obraz světa (jednotlivý svět pro nás), který je částečně souladný a částečně rozporný s jinou soukromou smlouvou několiko málo osob ze společnosti všech jako účastníků této soukromé smlouvy nebo s jinou soukromou vůlí jiné osoby, které opět tvoří nedokonalý čili rozporný obraz světa (jednotlivý svět pro nás). V případě, že je dosaženo shora uvedené veřejné smlouvy, jejímiž svobodně a skutečně souhlasícími účastníky je více, mnoho či téměř všechny osoby ve společnosti všech, jak se tomu v současnosti přibližuje právo demokratických států a mezinárodní právo, pak se jedná o daleko věrnější obraz skutečnosti obsažený v této smlouvě, jedná se o daleko dokonalejší přiblížení se skutečnosti (jedinému světu o sobě), pomocí jejího zobrazení v myslích všech osob (převládající svět pro nás). Z tohoto důvodu je třeba v případě soukromých smluv uplatnit požadavek, aby soukromá smlouva svým obsahem nebo účelem neodporovala zákonu nebo neobcházela jej a nepříčila se dobrý mravům.

Zároveň však platí, že účastníkem každé smlouvy veřejné nebo soukromé by měly být pouze dotčené osoby. U každé soukromé smlouvy lze tak odlišit její obsah, který se dotýká pouze účastníků této soukromé smlouvy, který není nutné upravovat právem jako veřejnou společenskou smlouvou a obsah, který se dotýká více osob, příp. celé veřejnosti, která pak má právo účastnit se této smlouvy v podobě právní úpravy jako veřejné společenské smlouvy.

Ze shora uvedeného filosofického východiska soukromé smlouvy, resp. nejednohlasné veřejné smlouvy jako nedokonalého obrazu světa (jednotlivého světa o pro nás), který je nutno sladit s jinými soukromými smlouvami ve společnosti všech, abychom dostali celkový, úplný obraz skutečnosti (světa o sobě), vyplývají rovněž požadavky kladené na jednotlivce a společnost při použití donucení v případě nemožnosti dosáhnout soukromé smlouvy ve věcech, jejichž dotčenými účastníky jsou pouze některé osoby ve společnosti všech, a nemožnosti dosáhnout veřejné smlouvy, jejímiž souhlasícími účastníky by byly všechny osoby ve společnosti všech. Podle mého názoru toto donucení musí být především výchovné, s každým takovým jednotlivým donucením musí růst míra shora uvedené smlouvy dle §34 a násl. Občanského zákoníku ve společnosti všech, musí s ním klesat celková síla sporů, resp. bojů ve společnosti všech, musí s ním růst jak míra soukromých smluv tak i počet souhlasících účastníků veřejné smlouvy čili práva ve společnosti všech.

Rozhodnout o tom, zda se jedná o shora uvedené donucení nebo se s tímto donucením naopak zvyšuje míra sporů ve společnosti, není vždy jednoduché. Z hlediska schopnosti veřejné smlouvy čili práva s velkým počtem účastníků obsáhnout dokonalejší obraz skutečnosti (světa o sobě) lze říci, že účastníci veřejné smlouvy jsou lépe schopni rozhodnout o tomto donucení než jednotlivci. V ideálním případě budou souhlasícími účastníky této veřejné smlouvy všechny osoby, včetně těch které budou adresátem tohoto donucení. Takovýto předpoklad je však pouze neskutečným ideálem, kterému se musíme snažit ve skutečnosti přiblížit alespoň v té podobě, že toto donucení bude schváleno svobodnou a skutečnou smlouvou ve smyslu § 34 a násl. občanského zákoníku adresáty donucení až poté, kdy bude vykonáno, a to jako výchovný prostředek. Z tohoto hlediska je nutno také hodnotit aplikaci nebo neaplikaci trestu smrti v jednotlivém případě. Půjde o jakousi fikci veřejné smlouvy s donucovaným subjektem. Avšak i v případě, že souhlasícím účastníkem shora uvedené veřejné smlouvy nebudou všechny osoby ve společnosti všech, tak je třeba upřednostnit právo, čili veřejnou smlouvu v případě shora uvedeného donucení. Platí totiž, že obraz skutečnosti (jednotlivý svět pro nás), který je výsledkem dohody většiny ve společnosti všech je zásadně dokonalejší, než obraz skutečnosti (světa o sobě) z hlediska jednotlivce či menší skupiny jednotlivců. Avšak ani tento obraz skutečnosti jako výsledek dohody většiny není zcela pravdivý.

Pravdou lze podle mne označit pouze skutečnost (svět o sobě) a lží to, co není skutečné, přičemž každý výrok o skutečnosti ji nemůže obsáhnout v její celistvosti, slovy (světem pro nás) totiž nelze skutečnost postihnout jako celek, jinými slovy každý výrok je částečně pravdivý, částečně se jako skutečnost děje a částečně nepravdivý, částečně se jako skutečnost neděje, tedy částečně lže. Lze pouze odlišit převážně pravdivý výrok, tedy výrok, který se ve skutečnosti (světě o sobě) převážně děje, a výrok, který je převážně lživý, tedy výrok, který se ve skutečnosti (světě o sobě) převážně neděje. Lze říci, že každý člověk, ať vinný nebo nevinný, ať přítel nebo nepřítel, má ve svých slovech a myšlenkách částečně pravdu a částečně lže. Jinými slovy podle mého názoru nebude nikdy možné dosáhnout dokonale pravdivého obrazu skutečnosti, avšak s rostoucím počtem sladěných obrazů jednotlivců (jednotlivých světů pro nás) jejich smlouvou ve smyslu §34 a násl. občanského zákoníku dostaneme stále dokonalejší obraz skutečnosti (světa o sobě), vždy však půjde o její obraz, byť téměř dokonalý, nikoliv o skutečnost, která je dle mého názoru vyhrazena pouze Bohu.

Proto ani veřejná smlouva čili právo, kde se uplatní princip většiny nemůže ospravedlnit donucení očividně škodlivé pro společnost z hlediska jednotlivce, tedy očividný růst sporů ve společnosti spojený s každým takovým jednotlivým donucením, které musí být v případě podstatné míry této nespravedlnosti napraveno právní cestou, tedy veřejnou smlouvou menšiny a většiny, a v případě nemožnosti právní cesty i mimoprávními prostředky. Podstatnost míry v případě zásahu právními či mimoprávními prostředky odůvodňuje, že podle mého názoru v případě nepodstatného nebezpečí, postačí normativní síla zákonitého vývoje skutečnosti k odstranění tohoto nepodstatného nebezpečí. Rozpor se skutečností totiž dříve nebo později přinutí účastníka, aby opustil názor očividně škodlivý pro společnost, jak byl popsán výše. Donucení vycházející z vůle jedince nebo malé skupiny osob ve společnosti všech by se však mělo omezit na případy práva, resp. donucení z jejich hlediska očividně škodlivého pro společnost, protože názor většiny (převládající svět pro nás) zásadně obsahuje dokonalejší obraz skutečnosti (svět o sobě), než názor jednotlivce nebo malé skupiny osob (menšinový svět pro nás) ve společnosti všech.

V případě shora uvedeného použití mimoprávních prostředků donucením ze strany jednotlivce nebo malé skupiny ve společnosti všech při selhání práva (tj. veřejné smlouvy) očividně škodlivého pro společnost, které buď nezosobňuje většinu společnosti ale pouze menšinu vládnoucí potlačováním práv této sjednocené většiny, nebo v případě jinak očividně škodlivého práva byť přijatého většinou společnosti, které zesiluje spory uvnitř společnosti, nebo při nedokonalosti práva jako vynutitelné veřejné (společenské) smlouvy, která vyžaduje vynutitelnost, např. v případě mezinárodního práva v současné době, se uplatní upravené zásady známé z vnitrostátního práva jako zásady subsidiarity a proporcionality v případě krajní nouze a nutné obrany. Při krajní nouzi a nutné obraně platí, že lze násilím odvrátit toto nebezpečí, pokud hrozí bezprostředně, nelze odvrátit jinak a následek tohoto jednání není očividně škodlivější než následek, který hrozil z tohoto nebezpečí. V případě shora uvedeného použití mimoprávních prostředků při selhání platného práva tyto zásady platí rovněž s tím rozdílem, že nebezpečí nemusí hrozit bezprostředně, může jít i o vzdálené nebezpečí, které nelze odvrátit jinak. Toto plyne z toho, že při odvracení nebezpečí při krajní nouzi nebo nutné obraně v rámci vnitrostátního práva je vždy možno v případě vzdáleného nebezpečí požádat o pomoc složky státní moci, které mají povinnost a moc účinně zasáhnout. V případě selhání práva však tato povinnost a moc účinně zasáhnout není dána, buď z důvodu nedokonalosti práva jako v případě mezinárodního práva, kde ještě nedošlo ke konstituování mezinárodního svrchovaného státu resp. federace příp. konfederace, nebo v případě nespravedlivého státního zřízení, resp. práva, které je očividně škodlivé pro společnost (viz. výše). Zásada neškodlivého výsledku je sporná a zřejmá až po dokonání použití mimoprávních prostředků, proto je třeba zmínit další známou z vnitrostátního práva, která nám pomůže posoudit splnění zásady neškodlivého výsledku při použití mimoprávních prostředků před a v průběhu použití mimoprávních prostředků. Tímto dalším pravidlem je zásada, že použití mimoprávních prostředků nesmí být zřejmě nepřiměřené způsobu ohrožení nebezpečím očividně škodlivého práva, resp. donucení.

Podle názoru českého zákonodárce půjde o očividně škodlivé právo, resp. donucení ve smyslu čl. 23 Ústavního zákona č. 23/1991 Sb. ze dne 9.ledna 1991, kterým se uvozuje LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD, podle kterého občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Na závěr lze říci, že čím je větší počet účastníků (subjektů) veřejné (společenské) smlouvy čili práva, kteří s ním souhlasí, tedy navrhují nebo akceptují tuto smlouvu, tím je větší volnost použití donucení obsaženého v ustanoveních této veřejné (společenské) smlouvy čili práva. Tím méně totiž pro její souhlasící účastníky platí shora zmíněný požadavek, aby s každým tímto jednotlivým donucením klesala míra sporů ve společnosti všech očividně, tedy aby šlo o očividně spravedlivé donucení. Veřejná smlouva čili právo, jejímiž souhlasícími účastníky jsou téměř všichni ve společnosti všech, představuje téměř dokonalé zobrazení (převládající téměř dokonalý svět pro nás) skutečnosti (světa o sobě) a požadavek očividnosti shora uvedené spravedlnosti donucení z hlediska těchto souhlasících účastníků se tak zmenšuje. Tato spravedlnost donucení nemusí být tedy již pro účastníky očividná, vždy však musí být účelem této veřejné (společenské) smlouvy čili práva. V ideálním případě, kdy souhlasícími účastníky (subjekty) této veřejné (společenské) smlouvy budou všichni ve společnosti všech, nebude potřeba žádného donucení. Jde zde tak o přirozené právo, jemuž bychom se měli snažit ve skutečnosti co nejvíce přiblížit.

Literatura:

  1. Poměr uvážení a vázanosti státních orgánů právními normami, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz
  2. Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a vnitrostátního práva z pohledu upravovaných společenských vztahů, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., http://www.e-polis.cz , 2006
  3. Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., http://www.sweb.cz/filosofierovnovahy
  4. STORIG, H.J.: Malé dějiny filosofie. Praha, Zvon, 1991. s. 271 a násl.
  5. Budoucnost práva, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz
  6. Smlouva a donucení, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz

Jak citovat tento text?

Grůza, Dalibor. Sokromá a veřejná smlouva a donucení [online]. E-polis.cz, 2. duben 2007. [cit. 2017-09-20]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/sokroma-a-verejna-smlouva-a-donuceni.html>. ISSN 1801-1438.

Autor JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.

Autor:

Autor je advokát.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 1.3 hvězdiček / Hodnoceno: 0x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(