Smlouva a donucení z hlediska filosofie práva

 5. březen 2007  JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.   komentáře

Smlouva (dohoda) je z hlediska práva vícestranný právní úkon. Jej tvořící jednostranné právní úkony, tzn. návrhy (oferty) a přijetí (akceptace), pak musí splňovat náležitosti právních úkonů tak, jak je stanoví § 34 a násl. zák. č. 64/1964 Sb. Občanského zákoníku. Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.

Smlouva a donucení z hlediska filosofie právaSmlouva a donucení z hlediska filosofie práva

Smlouva (dohoda) je z hlediska práva vícestranný právní úkon. Jej tvořící jednostranné právní úkony, tzn. návrhy (oferty) a přijetí (akceptace), pak musí splňovat náležitosti právních úkonů tak, jak je stanoví § 34 a násl. zák. č. 64/1964 Sb. Občanského zákoníku. Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný. Neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům. Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit. Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.

Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé. Způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu zletilostí. Způsobilost mít práva a povinnosti mají i právnické osoby. Způsobilost právnické osoby k právním úkonům, tj. nabývat práva a povinnosti může být omezena jen zákonem.

Nyní se zaměřím pouze na dohody fyzických osob, protože právnické osoby představují od této dohody fyzických osob odvozené zvláštní dohody, které zakládají takovéto právnické osoby. Dohody mezi právnickými osobami navzájem a mezi fyzickými a právnickými osobami tak v konečném důsledku představují pouze dohody mezi fyzickými osobami, tj. popř. mezi fyzickými osobami, které se dohodly o zřízení právnické osoby.

Smlouva jako vícestranný právní úkon fyzických osob i smlouva jako právní, resp. společenský vztah fyzických osob jím založený a upravovaný pak představuje základ veškerých právních vztahů ve společnosti. Takovouto smlouvou jsou jak jednotlivé právní smlouvy fyzických osob vnitrostátního práva tak i smlouvy mezi státy dle mezinárodního práva. Takovouto smlouvou jsou jak smlouvy jednotlivců tak i smlouvy zakládající a upravující právnické osoby, tyto právnické osoby, mezi které patří i stát či mezinárodní společenství, představují společenskou smlouvu jako právní vztah, která ve své podstatě odpovídá složité podobě shora uvedené smlouvy fyzických osob upravované občanským zákoníkem. Takovouto smlouvou je i vnitrostátní i mezinárodní právo jako vícestranný právní úkon, které představuje společenskou smlouvu fyzických osob státního nebo mezinárodního společenství upravující jejich společenský vztah.

Pojetí práva jako smlouvy odpovídá rovněž soudobé české právo, které jej podrobuje požadavkům obdobným stavebním prvkům právního úkonu. Např. v České republice jde o souhlas subjektů společenské smlouvy daný v zastoupení orgány moci zákonodárné (srov. čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR). Požadavky týkající se vůle, jmenovitě její skutečnosti (danost), svoboda a vážnost a shoda poměru vůle a projevu jsou zajišťovány v rámci legislativního procesu upraveného v čl. 37 a násl. Ústavy ČR a v jednacích řádech Poslanecké sněmovny ČR a Senátu ČR. Legislativní proces dle mého názoru představuje obdobu složitého kontraktačního procesu zahrnujícího zejména návrh zákona a jeho schválení. Nejdůležitější požadavek svobody vůle proti násilí a výhrůžkám je chráněn čl. 26 Ústavy ČR ale i § 92 trestního zákona o trestním činu rozvracení republiky. Požadavek týkající se předmětu práva jako společenské smlouvy jmenovitě jeho možnosti a souladu s dobrými mravy vyjadřuje zejména čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, který stanoví, že státní moc slouží všem občanům. Požadavek náležitosti projevu vůle vyjadřuje čl. 52 Ústavy ČR, který stanoví, že k platnosti zákona je třeba jeho vyhlášení. Na rozdíl od klasických právních úkonů se však uplatňuje princip většiny, nadřazenosti a předpoklad správnosti právního aktu.

Poměr smlouvy a donucení se objevuje rovněž v pojetí společenské smlouvy u politického myslitele Jaquese Rouseau (1712-1788), který se zabýval státním zřízením. Rouseau se staví za koncentraci moci, přímou demokracii a imperativní mandát. Jeho pojetí společenské smlouvy připomíná marxistické pojetí státu. Společenská smlouva dle J.J.Rouseau představuje právní vládu založenou na úmluvě neboli svobodném souhlasu. Každý člen společnosti dává svou osobu a všechnu svou moc jako společný statek pod nejvyšší řízení obecné vůle (volonté générale). Takto vzniká duševní sdružení jako veřejná osoba, vzniká lid. Lid je jediným nositelem suverenity. Vůlí tohoto suveréna, obecnou vůli lze zjistit hlasováním. Míra svobody společnosti a jednotlivce je pak určena mírou poznání skutečných zájmů společnosti. Nedokonalé poznání může vést k omylům a vůle všech (volonté de tous) zůstává jen jakousi subjektivní představou společnosti nezachycující skutečné zájmy lidu a odchylující se tím od volonté générale. Pomýlení nejsou v tomto smyslu svobodně jednajícími lidmi a musí být k tomu donuceni. A toto donucení neznamená podle Rousseau nic jiného než, že se donutí k tomu, aby byli svobodni.

Poznání každého živého tvora podle mého názoru tvoří nedokonalý obraz, odlesk celého světa (jednotlivé světy pro nás podle filozofa I. Kanta), poznání v mysli, duši každého živého tvora tak nemůže zcela obsáhnout celý svět, tento obraz není nikdy zcela shodný se skutečností (světem o sobě podle filozofa I. Kanta). Úkolem živých tvorů je pak v každodenním životě ve všech vztazích vůči všem živým tvorům a neživé přírodě, sladit všechny tyto obrazy (světy pro nás všech jednotlivců), v jediný celkový obraz skutečnosti (v jediný svět pro nás), který nejlépe popíše celou skutečnost (svět o sobě), společným odstraněním všech rozporů duševních obrazů skutečnosti každého živého tvora, jejich svobodnou a skutečnou shora definovanou dohodou splňující požadavky vícestranného právního úkonu dle §34 a násl. Občanského zákoníku. Není-li tato dohoda možná pak nastupuje donucení. Toto donucení odpovídá shora uvedené proměně vůle všech (volonté de tous) na obecnou vůli (volonté générale) dle J.J.Rouseau.

Míru dokonalosti se blížícího poznání světa o sobě, tj. míru obecné vůle (volonté générale) v současné společnosti představuje dle mého názoru míra skutečné a svobodné shora uvedené dohody dle §34 a násl. Občanského zákoníku v této společnosti. Tam, kde nejde dosáhnout této dohody ve společnosti, tam jde o rozdílné a sporné představy jednotlivců o světě o sobě (jednotlivé světy pro nás), o vůli všech (volonté de tous) dle J.J.Rouseau. V případě těchto nedokonalých představ živých bytostí o světě o sobě, vůle všech (volonté de tous) dle J.J.Rouseau pak nastupuje donucení společností ale rovněž v rámci skutečnosti (jde o normativní sílu skutečnosti), které směřuje k tomu, aby živé bytosti dosáhly v budoucnosti shora uvedené dohody dle §34 a násl. Občanského zákoníku i v oblastech, kde se v současnosti nejsou schopny dohodnout.

Chyba J.J. Rousseau bylo, že se blíže nezabýval nutnými podmínkami, které je nutno klást na toto donucení k obecné vůli (volonté générale), čímž se tato obecná vůle stala předmětem spekulativní filosofie, např. marxismu-leninysmu, kde nebylo v průběhu jeho vlády možno určit, zda-li směřuje k budoucí shora uvedené plné dohodě dle §34 a násl. Občanského zákoníku ve společnosti všech nebo nikoliv. Teprve po několika desítkách let se ukázalo, že míra této plné dohody se v této společnosti nejenom nezvětšuje nýbrž zmenšuje. Jinými slovy socialismus nebyl schopen přejít k slibované ideální společnosti všech, kterou měl být komunismus (dle hesla každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb), nýbrž se ideální společnosti vzdaloval, nedostatkem zboží, znečištěním životního prostředí, potlačením a neřešením rozporů ve společnosti apod.

Jaké jsou tedy podmínky tohoto donucení k obecné vůli (volonté générale), poznání světa o sobě sladěním jednotlivých lidských představ o něm (jednotlivých světů pro nás)? Podle mého názoru toto donucení musí být především výchovné, s každým takovým jednotlivým donucením musí růst míra shora uvedené dohody dle §34 a násl. Občanského zákoníku ve společnosti všech, musí s ním klesat celková síla sporů, resp. bojů ve společnosti všech. Jestliže s tímto jednotlivým donucením se stupňuje celková síla sporů ve společnosti všech, tak takové jednotlivé donucení nepředstavuje donucení k obecné vůli (volonté générale), ale vzdalování se od ní, místo přibližování se k ní, jde o ještě horší podobu vůle všech (volonté de tous). V případě donucení plynoucího z vůle jednotlivce nebo malé skupiny jednotlivců je třeba, aby s jednotlivým donucením z hlediska tohoto jednotlivce nebo této malé skupiny jednotlivců očividně rostla míra této dohody ve společnosti všech, resp. klesala síla sporů ve společnosti všech.

Příčinou rozdílných představ o světě o sobě jednotlivých lidí, kteří nejsou schopni v současnosti dosáhnout shora uvedené dohody dle §34 a násl. Občanského zákoníku, tedy pomýlené vůle všech lidí (volonté de tous) místo obecné vůle (volonté générale) dle J.J.Rouseau, je podle mého názoru především nesoulad potřeb a hodnot světa, které máme, další příčinou je, že sami neznáme naše skutečné potřeby. Jsou to naše potřeby, které nás nutí k ovládnutí větší části světa, než v ten který okamžik zrovna ovládáme. Spor o hodnoty světa, tedy předmět našich potřeb, kterým je ovládání a využívání živých tvorů i neživé přírody, je touto příčinou. Naše skutečné potřeby souvisí s tím, zda jsme více či méně energičtí živí tvorové, energičtější živý tvorové mají větší skutečné potřeby, méně energičtí živí tvorové mají nižší skutečné potřeby. Lze-li uspokojit naše skutečné potřeby současnou dohodou dle §34 a násl. Občanského zákoníku, není důvod, abychom se nedohodli. Nelze-li tyto potřeby uspokojit, nebo máme-li pomýlenou představu o těchto našich skutečných potřebách, musí nastoupit místo dohody (smlouvy) donucení. Toto donucení by však mělo odpovídat naším skutečným potřebám, čili snižovat celkovou sílu sporů ve společnosti všech, čili směřovat k budoucí dohodě dle §34 a násl. Občanského zákoníku. Zároveň dle mého názoru je v podvědomí každého živého tvora potřeba, abychom společně ovládli veškeré hodnoty světa, abychom byli společně všemocní, nehrozilo nám, žádné nebezpečí, které bychom nemohli odvrátit. Tento dokonalý stav je možný případně v budoucnu, v současnosti je však nutné rozdělení hodnot světa (ekonomických statků) tak, abychom se tomuto stavu co nejvíce v přibližovali.

K tomu slouží svobodná a skutečná dohoda dle §34 a násl. Občanského zákoníku ve společnosti všech, tedy obecná vůle (volonté générale) dle J.J.Rouseau. Tam, kde ji není možné dosáhnout nastupuje donucení společností všech ale i předmětnou (objektivní) skutečností (jde o normativní sílu skutečnosti), které směřuje k větší a posléze plné budoucí dohodě dle §34 a násl. Občanského zákoníku ve společnosti všech, tedy k obecné vůli (volonté générale) dle J.J.Rouseau. Podle mého názoru větší stupeň souladu všech živých bytostí, tedy větší míra shora uvedené dohody ve společnosti všech živých bytostí, zároveň podle mého názoru podmiňuje větší stupeň poznání a ovládnutí živé a neživé přírody, tedy větší moci společnosti všech. Jinými slovy sladěním všech představ o světě o sobě jednotlivých lidí touto dohodou získáme téměř dokonalý obraz světa o sobě, poznáme předmětnou (objektivní) skutečnost a to nám umožní ji rovněž stále dokonaleji ovládnout a využívat.

Listina základních práv a svobod (ústavní zák.č. 23/1991 Sb.) stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. Stanoví tak prvořadost výše uvedené dohody dle §34 a násl. Občanského zákoníku ve vztazích lidí, i omezení pro donucení, které nahrazuje tuto dohodu, jestliže ji není možné dosáhnout. Donucení má tak být možné pouze na základě společné vůle lidu, tedy jejich dohody ve shora uvedeném smyslu. Dochází tak zvětšení míry této dohody ve společnosti, k přiblížené k obecné vůli lidu (volonté générale) dle J.J:Rousseau.

Proto by se měl jednotlivec snažit podle mého názoru o pravdivé poznání světa o sobě, skutečnosti tím, že se pokusí dohodou odstranit rozpory mezi svou představou o světě a představou o světě, kterou mají ostatní živé bytosti, není-li to možné, nastupuje donucení. Toto donucení je jak ze strany tohoto jedince, který se snaží prosadit svou představu, i ze strany ostatních jedinců, kteří se snaží přesvědčit o své pravdě tohoto jedince či ostatní živé tvory, dále rovněž ze strany celé předmětné (objektivní) skutečnosti, kdy jednání dle této nesladěné představy o ní ze strany živých tvorů naráží na tuto skutečnost, není s ní v souladu z důvodu rozpornosti či nedokonalosti, resp. neúplnosti této představy a různé představy o skutečnosti různých živých tvorů se tak vzájemně přibližují a zároveň se přibližují této skutečnosti. V případě nemožnosti dosažení dohody v současnosti by se tak jedinec měl se o tuto dohodu snažit v budoucnosti, jinými slovy znát názory ostatních jedinců, snažit se je pochopit a sladit se svými názory a s předmětnou (objektivní) skutečností. Jedinec by měl tak ve svém jednání vždy vycházet z nutnosti dodržení současné skutečné a svobodné dohody dle §34 a násl. Občanského zákoníku, tj. obecné vůle (volonté générale) nebo z nutnosti dosažení takovéto budoucí zatím jím pouze představované (hypotetické) dohody, tj. obecné vůle (volonté générale).

Literatura:

  1. Poměr uvážení a vázanosti státních orgánů právními normami, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz
  2. Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a vnitrostátního práva z pohledu upravovaných společenských vztahů, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., www.e-polis.cz , 2006
  3. Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., www.sweb.cz/filosofierovnovahy
  4. STORIG, H.J.: Malé dějiny filosofie. Praha, Zvon, 1991. s. 271 a násl.

Jak citovat tento text?

Grůza, Dalibor. Smlouva a donucení z hlediska filosofie práva [online]. E-polis.cz, 5. březen 2007. [cit. 2017-09-22]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/smlouva-a-donuceni-z-hlediska-filosofie-prava.html>. ISSN 1801-1438.

Autor JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.

Autor:

Autor je advokát.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 0.77778 hvězdiček / Hodnoceno: 0x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[22. červenec 2014]
Časopis stále hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na email redakce@e-…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(