Sexuální násilí páchané v konfliktních oblastech: Akt znásilnění a jeho vliv na společnost i konflikt, III. díl

 7. duben 2019  Jiří Zmrzlý  komentáře

Poslední díl ze série týkající se sexuálního násilí v průběhu válečných konfliktů se zaměří zejména na konflikty v bývalé Jugoslávii, Myanmaru a Libérii, přičemž poskytne i závěrečné shrnutí nejdůležitějších bodů celé problematiky.

zdroj: https://cyprus-mail.com/2015/02/18/sexual-violence-in-conflict-punish-the-perpetrators-not-the-victims/zdroj: https://cyprus-mail.com/2015/02/18/sexual-violence-in-conflict-punish-the-perpetrators-not-the-victims/

Úvodem

Ve II. díle jsme se seznámili se sexuálním terorem z období druhé světové války. Prezentoval jsem čísla znásilněných žen i faktické informace ohledně znásilnění. V tomto díle představím sexuální násilí (ne jenom na ženách) v konfliktech v Jugoslávii, Myanmaru a Libérii. Uvedu všechny své zdroje a zodpovím předem stanovené výzkumné otázky.

Akt znásilnění v jugoslávském konfliktu

Už jednou jsem prezentoval, že za organizované znásilňování žen byli v minulosti tokijským tribunálem odsouzeni a popraveni generál Iwane Macui a ministr zahraničních věcí Kóki Hirota. Dlouhou dobu se nic nedělo a najednou bylo nutné využít tento precedent a odsoudit za stejně hrůzný akt i jugoslávské zločince. Mezinárodní tribunál v Haagu prováděl rozsáhlá vyšetřování sexuálního násilí, a to zejména na území Bosny a Hercegoviny. Více jak sedmdesát lidí bylo obviněno ze sexuálního násilí včetně znásilnění. Musíme si uvědomit, že za tento akt byly odsouzeny osoby podílející se přímo na vývoji konfliktu (vojáci, generálové, velitelé jednotek). Civilní osoby nebyly nijak potrestány. Za další je třeba zdůraznit, že ve většině případů se jedná o latentní kriminalitu. Ženy se bály, styděly se  nebo ani neměly možnost znásilnění nahlásit.

Nejznámější jsou zločiny ve Vukovaru na farmě Ovčara. 20. 11. 1991 bylo ve vukovarské nemocnici zavražděno a znásilněno (a to i posmrtně) 264 civilistů, včetně dětí. Za tyto zločiny byli odsouzeni Stanko Vujanovič a „Pero Cigan“. Uvádím slova Vladimíra Dzura, který tyto zločiny vyšetřoval. Ten cituje jednoho vyšetřovaného Srba: „[o] několik dní později jsem však slyšel, jak Stanko Vujanovič komusi vypráví, jak si s Pero Ciganem užili. Prý, když tu ženu vytáhli ven, Pero Cigan jí nařídil, aby se svlékla donaha, a řekl Vujanovičovi, aby jí podržel ruce. Vujanovič se domníval, že ji chce Pero znásilnit, a proto ho poslechl. Pero Cigan jí však zasunul hlaveň samopalu do přirození a zmáčkl spoušť.“ (Technet, 2018). „Ještě týž večer si v hangáru na Ovčare někteří Srbové dělali z Vujanoviče legraci, že je pí*a, protože mu na obličeji ulpěl kus tkáně z přirození zavražděné ženy.“ (iDnes.cz, 2018). Svědek vypověděl, že žena byla těhotná.  Podobných výpovědí obdržel tribunál po stech listech. Avšak aby se mohl vytvořit precedent pro samotnou Jugoslávii, bylo za potřebí hrůznějších činů.

Klíčové byly události v Bosně. První odsouzený za sexuální násilí byl Srb Duško Tadič. Byl to první obviněný ze sexuálního násilí od doby tokijského tribunálu z roku 1946 a jeho zločiny dosahovaly těch nejhrůznějších rozměrů. Poté, co srbské jednotky dobyly město Prijedor, byly tisíce Bosňáků a Chorvatů nahnány do koncentračních táborů. V táboře Omarska byl jeden zadržený donucen ukousnout varlata svému spoluvězni. V táborech byly vybudovány Dongeony[1] . Tadič, který se na tomto činu podle obžaloby podílel, byl odsouzen na 20 let odnětí svobody za porušení zákonů a zvyklostí války a za zločiny proti lidskosti.

Nutno podotknout, že takových zločinů se nedopouštěli jenom Srbové. Čtyři příslušníci bosenských milicí byli obviněni ze sexuálního násilí páchaného na bosenských Srbech, kteří byli drženi v táboře Čelebiči. Všechny tyto praktiky byly páchány v různých zajateckých táborech, jako třeba Keraterm, Vilina Vlas, Manjača, Omarska, Trnopolje, Uzamnica a Vojno (Mojzes 2011, 172).

Celkem bylo identifikováno okolo 50 000 znásilnění[2]. Skupinové znásilnění bylo více preferováno. Docházelo k případům, kdy se na jedné ženě dopustila znásilnění celá vesnice – 87 mužů (Parrot, Cummings 2008, 39). Amnesty International a Helsinki Watch rovněž během konfliktu dospěly k závěru, že znásilnění bylo používáno jako válečná zbraň, jejímž primárním cílem bylo způsobit ponižování a zastrašování obyvatelstva, respektive nepřítele (MacKinnon 1994, 85). Svědectví z tábora Klainovik, kde bylo zhruba 100 žen drženo a vystaveno skupinovému a opakovanému znásilnění, poukázalo na to, že násilníci neustále sdíleli své oběti a to jen z důvodu potěšení. Často ženám říkali: „[b]udete mít naše děti, budete mít naše malé četníky.“. Údajným důvodem, proč byly znásilňovány, bylo plození Srbů v Bosně. Ženy byly nuceny absolvovat plný termín těhotenství a porodit. Mnoho zpráv o zneužívání nastínilo etnický rozměr znásilnění. Tady bych jenom rád podotkl, že ženy byly skupinově znásilňovány v 8 i 9 měsíci těhotenství. Je tudíž nepravděpodobné, že se jednalo „jen“ o „reprodukční tábor“ (Weitsman 2008, 561–578).

Srbové byli známí i v tom, že rekvírovali domy civilnímu obyvatelstvu a dělali z nich kasárny. Když se v domě nacházela žena nebo ženy, Srbové prohlásili dům za vojenský objekt. Bohužel za vojenský objekt prohlásili i ženu, popřípadě ženy! V některých případech donutili obyvatele vesnice, aby znásilnili ženy výše postavených mužů z vesnice (Tausan 2013). Další případ popisuje situaci, kdy byl 14 letý chlapec donucen znásilnit vlastní matku (Abu-Hamad 1995, 17–18)

Radomir Kovač dokonce organizoval prodej žen ke znásilnění. Za jistých okolností byl ochoten je i darovat. A ne jenom ženy. Byl ochotný prodávat také muže, či dokonce osmileté nebo devítileté chlapce. Podle psychologů si mentálně užíval (ukájel se) nad pocitem, že organizuje jak fyzickou, tak i psychickou bolest. Podle dostupných zdrojů bylo znásilněno okolo 3 000 mužů. Akty znásilnění zahrnovaly nucený orální a anální sex, mrzačení pohlavních orgánů a jiné sexuální úchylky, jako například dupání na varlata či anální fist (UCLA 2017).

A následky? Lékařská studie u 68 chorvatských a bosenských obětí znásilnění (žen) zjistila, že v důsledku toho trpěly psychickými problémy. Po znásilnění jich 25 mělo sebevražedné myšlenky, 58 trpělo depresemi a 52 pacientek trpělo depresemi i rok po ukončení studie. 44 žen bylo znásilňováno více než jednou a 21 z nich bylo znásilňováno denně od doby jejich zajetí, po dobu max. 2 let. 29 z nich otěhotnělo a 17 mělo potrat, i z důvodů následného poranění vaginálního otvoru. Studie dospěla k závěru, že znásilnění mělo „hluboké, bezprostřední a dlouhodobé důsledky pro duševní zdraví žen.“[3]. (Lončar, Medved 2006, 67–75).

Zejména bosenská společnost se snaží překonat tragédii z války. Cílem sexuálního násilí v Bosně bylo nejen zcizit těla obětí, ale i jejich duši, identitu a existenci. V tomto případě bylo znásilnění skutečnou hrůzostrašnou zbraní ve válečném konfliktu.

Akt znásilnění v myanmarském konfliktu

Častými prostředky státní represe v tomto konfliktu byly vypalování vesnic, etnická genocida, znásilňování i vraždy. Barma byla podle organizace Freedom House označována jako nejméně svobodná země světa (Člověk v tísni 2009a). Dle Coalition Against Trafficking in Women (CATIW) je však snahou myanmarského režimu potlačení jakéhokoliv odporu proti vládnoucí chuntě (CATIW; nedatováno). Je třeba podotknout, že znásilnění nespáchané vojáky je právně postihováno relativně funkčně, avšak v těchto případech nelze hovořit o „válečném“ znásilnění. V červnu 2012 byli například potrestáni dva muži za znásilnění a vraždu jedné buddhistky (Týden 2012).

V polovině devadesátých let četa vojáků (5 až 20 vojáků) chodila dům od domu a znásilňovala nalezené ženy i děti. Zabity byly desítky žen, přičemž vojáci jednali na rozkaz svých nadřízených (CATIW; nedatováno). 15. 9. 1997 objevily vládní jednotky 99 vesničanů skrývajících se v džungli poblíž Kunhingu. Všech 42 žen bylo údajně dva dny a dvě noci non-stop znásilňováno. Nakonec byly všechny zabity (CATIW; nedatováno). Jedním z nejznámějších případů je Depayinský masakr. Ten se odehrál v regionu Sagaing v květnu 2003, přičemž při něm zemřelo nejméně 70 lidí. Systematický postup vládních jednotek dokládá genocidní snahy barmského režimu. CATIW dokonce píše o „škole pro aplikování masového znásilňování" (Člověk v tísni 2011). 12. června 2009 bylo znásilněno a zabito barmskými vojáky několik žen, přičemž jedna z nich byla v osmém měsíci těhotenství (Člověk v tísni 2009b). V Kačinu bylo v září 2011 několikanásobně znásilněno osmnáct žen, z nichž čtyři svým zraněním podlehly (Human Rights Watch 2011).

Myanmar však se svými hrůznými praktikami dokázal proklouznout i na zahraniční trh, kde skrytě obchoduje s bílým masem. Ženy jsou hromadně odváženy do Thajska, kde proti své vůli slouží jako „levné zboží“ (CATW; nedatováno).

Moltaš uvádí: „[n]a Barmu jsou uvaleny ekonomické sankce, přičemž především nevládní a neziskové organizace tlačí na vlády jednotlivých zemí a nadnárodní a mezivládní instituce k prosazení razantnějších kroků. Na půdě OSN bylo přijato 37 rezolucí ohledně zločinů proti lidskosti, jak vidno však prakticky bezvýsledně. Jedním z doporučovaných kroků může být například ustanovení Vyšetřovací komise při Radě bezpečnosti OSN, jež by měla prošetřit humanitární zločiny barmského režimu.“ (Moltaš, 2012).

Vymáhání mezinárodního humanitárního práva ze strany mezinárodního společenství je absolutně nedostatečné a i RB OSN je v tomto zcela neschopná prosadit řešení situace v zemi. Zhodnotit dopad na obyvatelstvo je v tomto případě velmi složité, protože na dané téma neexistují žádné studie.

Akt znásilnění v liberijském konfliktu

Odhaduje se, že v Libérii bylo znásilněno přibližně 90 % žen i dívek, což z celé země dělá největší sexuální tábor na světě. V roce 2003 byla jedna dívka znásilněna 8 muži, z nichž jeden byl její vlastní bratr. Zacházení s ní bylo tak agresivní (až brutální), že skončila na invalidním vozíku (Ackerman 2010). Mark Dowee, bývalý generál, byl nucen se dívat na znásilnění a zabití své matky a sestry, přičemž se jednalo o hlavní faktor, jenž ho donutil se bojů později osobně zúčastnit (Wiltz 2010). Podobných případů je v této zemi bezpočet. Pokud bychom měli porovnat rozdíl mezi Myanmarem a Libérií, tak Libérie je už oficiální válečnou zónou, kdežto Myanmar není. Navíc se z Libérie stáhly všechny zahraniční (diplomatické) mise. Když už došlo k evakuaci zahraničních misí, nemůžeme se domnívat, že stát bude efektivně vymáhat své zákony.

Jeden z liberijských psychiatrů, Edward Grant, se pokusil shrnout motivy liberijských násilníků: „[z]násilnění je považováno za zbraň ve válce – nástroj ničení, zasazení strachu a vyděšení společnosti“ (The Los Angeles Times 2003). Problém je však mnohem závažnější, než si mezinárodní společenství myslí. Týká se rovněž post-konfliktní rekonstrukce země. Pomineme-li psychické i fyzické následky znásilnění a neochotu žen zveřejňovat své příběhy a tím pomáhat spravedlnosti, tak je hlavním problémem neexistence páky na vymýcení této „činnosti“.  Pro Libérii je mnohem lehčí zbavit se zbraní, než tohoto dědictví války. V případě liberijského konfliktu post-konfliktní rekonstrukce zcela selhala. Znásilnění se nepovedlo vymýtit a přelilo se na současnou generaci, která tuto činnost chápe jako něco zcela přirozeného. Množství znásilněných dívek i žen v současné Libérii je taktéž alarmující (Kristof 2009).

Výsledkem toho všeho je fakt, že současné generace tento akt berou jako něco zcela přirozeného a vyvážejí tyto myšlenky i za hranice. V současné uprchlické vlně se nacházel bezpočet Liberijců, avšak číslo může být ještě 10x větší, než se uvádí. Tito lidé pak přenesou tyto činy i do prostředí, kde je označujeme jako nezákonné nebo nežádoucí. V americké Arizoně byla v roce 2009 znásilněna osmiletá dívka čtyřmi liberijskými uprchlíky (Ackerman 2010).

I když už je dávno po liberijském konfliktu, tak se odsouzení a potrestání těchto činů nedostavují. Zločinům napomohla válka v Sierra Leone, přičemž v rámci zvláštního mezinárodního tribunálu pro Sierra Leone se odsuzují i váleční zločinci z Libérie. Patrně nejznámější je odsouzení bývalého prezidenta Charlese Taylora. Bývalý prezident byl obviněn z terorismu, vynucování otroctví, sexuálních zločinů a vražd, přičemž byl uznán vinným ve všech 12 bodech obžaloby a odsouzen na 50 let odnětí svobody (BBC 2011). V současnosti je v hlavním městě Monrovii speciální komora soudu, Soud E, jenž se věnuje čistě znásilněním. To samo o sobě značí problematiku znásilněných žen v současné Libérii, avšak prakticky neřeší právem nepostihnutelné případy válečného znásilňování (Moltaš 2012).

Závěr

Znásilnění ve válkách jsou operačně-taktickou metodou, kterou však bohužel musíme nazvat už metodou zcela tradiční. Brutální a odsouzeníhodný akt je v konfliktech často vystupňován svým masovým a systematickým charakterem, přičemž oběťmi jsou převážně ženy – civilistky. Jak v Myanmaru, tak v Libérii nebo i Jugoslávii se jedná o případy znásilnění, jež jsou nebo byly pouze těžko postižitelné vnitrostátním právem. V Myanmaru se jedná o případy státního, represivního pokoření protivníka a znepřátelených etnik, tudíž je jasné, že se nenajde orgán, jenž by podobné případy vyšetřoval a případně trestal. Libérii šlo bezpochyby označit za rozpadlý stát, takže se pro změnu jedná o případ, kdy vyšetřování není možné ne z důvodu neochoty, ale primárně z důvodu absence moci odpovědných státních představitelů. Nastala tedy situace, kdy by mělo právo vynucovat mezinárodní společenství.

Jugoslávie, země, kde probíhal regulérní konflikt mezi 4 etniky, 4 národy + vojenskými misemi NATO, zaznamenala situaci, kdy se jednotlivé frakce snaží předběhnout v tom, která ze stran bude mít více žen, které pak měly sloužit k potěšení a plození etnicky čistých dětí. Ve všech případech, kde znásilnění je nebo bylo válečnou taktikou či operačním prostředkem boje, však dochází pouze k minimální aktivitě mezinárodního společenství a většina otřesných zločinů se sexuálním podtextem zůstává nepotrestána a pravděpodobně nikdy potrestána nebude.

Zdroje

Abu-Hamad, Aziz (1995). "Rape as a Weapon of War". The Human Rights Watch Global Report on Women's Human Rights (PDF). Human Rights Watch.

Ackerman, Ruthie. (2010). When Things Fall Apart. United Nations: Chronicle. Dostupné z WWW: http://www.un.org/wcm/content/site/chronicle/home/archive/issues2010/empoweringwomen/whenthingsfallapart.

Adamová, Karolina. Soukup, Ladislav. 2004. Prameny k dějinám práva v českých zemích. Dobrá Voda: Aleš Čeněk.

Baar, Vladimír. Národy na Praha 21. Století: Emancipace, nebo nacionalismus? Ostravská univerzita. Ostrava: Tilia.

Bečková, Vladimíra. (2010). Trestný čin znásilnění z hlediska juristického a kriminologického. Diplomová práce. Masarykova univerzita: Brno. Dostupné z WWW: s.muni.cz/th/209800/pravf_b/

Brownmiller, Susan. (1975). Against Our Will: Men, Women And Rape. New York: Ballantine Books.

Coalition for the International Criminal Court (nedatováno). Sexual and gender based crimes. ICC. Dostupné z WWW: http://www.coalitionfortheicc.org/sexual-and-gender-based-crimes.

Čírtková, Ludmila. (2002). Oběti znásilnění. In: Kriminalistika vol. 3 / 2002. http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2002/02_03/cirtkova.html.

Čírtková, Ludmila. (2010). Pomoc oběti trestného činu znásilnění. In: Diagnóza. Vol 4 / 2010.

Doi, Kanae. (2010). Human Rights Watch Testimony to International Tribunal on Crimes Against Women of Burma. Dostupné z WWW: http://www.hrw.org/news/2010/06/27/human-rights-watch-testimony-women-s-tribunal.

Ellis, Stephen. (1999). Liberia 1989 – 1994: The Mask of Anarchy: The Destruction of Liberia and the Religious Dimensions of an African Civil War. London: C. Hurst and Co.

Francek, Jindřich. (2011). Velké dějiny zemí Koruny české: Zločinnost a bezpráví. Litomyšl: Paseka.

Hitchcock, William I. (2004). The Struggle for Europe: The Turbulent History of a Divided Continent, 1945 to the Present. NY: Anchor Books.

iDnes.cz. (2018). Podrž jí ruce. Jak a proč se sexuální násilí stalo válečným zločinem? iDnes.cz. Dostupné z WWW: https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/znasilneni-valecne-zlociny-jugoslavie.A180409_121622_vojenstvi_mla.

International Committee of the Red Cross. (1949). Convention (III) relative to the Treatment of Prisoners of War. Dostupné z WWW: http://www.icrc.org/ihl.nsf/FULL/375.

Kristof, Nicholas. (2009). After Wars, Mass Rapes Persist. In: The New York Times. 21 / 5 / 2009. Dostupné z WWW: http://www.nytimes.com/2009/05/21/opinion/21kristof.html?_r=1.

Kučera, Jan. (2007). Trestněprávní aspekty násilné kriminality. Disertační práce. Právnická fakulta. Brno: Masarykova univerzita.

Lončar, Mladen; Medved, Vesna (2006). "Psychological Consequences of Rape on Women in 1991–1995 War in Croatia and Bosnia and Herzegovina". Croatian medical journal. 47: 67–75.

Lůžek, Bořivoj. Mojžíš, Jan. (1970). Letopisy města Luna v nich dobrá i zlá správa městská vypsaná jest k naučení a ku příkladu potomkům téhož města, aby vlast svou pobožně, pokojně, užitečně a spravedlivě řídili a zlých věcí se vystříhali. Praha: Horizont.

MacKinnon, Catharine A. (1994). "Turning Rape into Pornography: Postmodern Genocide". In Stiglmayer, Alexandra. Mass Rape: The War against Women in Bosnia-Herzegovina. Ohio: Bison Books. pp. 73–187.

Mojzes, Paul (2011). Balkan Genocides: Holocaust and Ethnic Cleansing in the Twentieth Century. Balkan Genocides: Holocaust and Ethnic Cleansing in the Twentieth Century. PDF.

Parrot, Andrea a Cummings, Nina (2008). Sexual Enslavement of Girls and Women Worldwide. Westport: Greenwood Publishing Group.

Portál BBC. (2011) The Charges Against Charles Taylor. 8 / 11 / 2011. Dostupné z WWW: http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-12391507.

Portál Coalition Against Trafficking Women. (nedatováno). Burma / Myanmar: Trafficking. Dostupné z WWW: http://www.catwinternational.org/factbook/Burma_Myanmar.php.

Portál Český červený kříž. (2009). Co je to mezinárodní humanitární právo? Dostupné z WWW: http://www.cck-cr.cz/docs/mhp/cojemhp.htm.

Portál Český červený kříž. (nedatováno). Odpovědnost jednotlivců za zločiny podle Mezinárodního humanitárního práva. Dostupné z WWW: http://www.cervenykriz.eu/cz/mhpodpovednost.aspx.

Portál ICTY. (1994). Final Report. United Nations Commision of Experts Report. Dostupné z WWW: http://www.icty.org/x/file/About/OTP/un_commission_of_experts_report1994_en.pdf.

Portál The Economist. (2011). War Overlooked Victims. In: The Economist. 13 / 1 / 2011. Dostupné z WWW: http://www.economist.com/node/17900482.

Potočný, Miroslav. (2011). Mezinárodní právo veřejné. 6. Vydání. Mnichov: C. H. Beck.

Refworld. (nedatováno). Nigeria: Rape - the Silent Weapon. UNHCR. Dostupné z WWW: https://www.refworld.org/pdfid/45a2479c2.pdf.

Sagala, J. K. (2006). HIV/AIDS and the Military in Sub-Saharan Africa: Impact on Military Organizational Effectiveness. Africa Today. r. 53. (1). pp:53–77.

Smith-Spark, Laura. (nedatováno). How Did Rape Become a Tool of War? In: In Depth, BBC. Dostupné z WWW: http://news.bbc.co.uk/2/hi/4078677.stm.

Smolík, Josef. Šmíd, Tomáš. (2010): Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. století. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity.

Staněk, Roman. (2006). Karenové: Národ květů. In: Aktuálně.cz 15 /5 / 2006. Dostupné z WWW: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/clanek.phtml?id=153559.

Tausan, Maria. (2013). Defence Witnesses Speak about Abusers in Uzamnica. Justice report. Dostupné z WWW: http://www.justice-report.com/en/articles/defence-witnesses-speak-about-abusers-in-uzamnica.

UCLA (nedatováno). Legacies and Lessons Sexual violence against men and boys in Sri Lanka and Bosnia & Herzegovina. UCLA. Dostupné z WWW: https://williamsinstitute.law.ucla.edu/wp-content/uploads/Legacies-and-Lessons-May-2017.pdf.

Waugh, Colin. (2011). Charles Taylor and Liberia. London: Zed Books.

Weitsman, Patricia A. (2008). "The Politics of Identity and Sexual Violence: A Review of Bosnia and Rwanda". Human Rights Quarterly. 30 (3): 561–578.

Wiltz, Tereza. (2010). Rape Counseling for an Entire Nation. Dostupné z WWW: http://www.theroot.com/views/rape-counseling-entire-nation.

 

 


[1] Představte si místnost v podobě sklepa, kde na zemi leží matrace, na níž je násilím držena nahá žena, popřípadě muž, která/který je opakovaně znásilňována/znásilňován muži.

[2] Každá ze stran udává jiný počet. Ani vyšetřovatelé OSN neznají přesné číslo.

[3] Po ukončení testu další 4 ženy spáchaly sebevraždu.

Jak citovat tento text?

Zmrzlý, Jiří. Sexuální násilí páchané v konfliktních oblastech: Akt znásilnění a jeho vliv na společnost i konflikt, III. díl [online]. E-polis.cz, 7. duben 2019. [cit. 2019-04-23]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/sexualni-nasili-pachane-v-konfliktnich-oblastech-akt-znasilneni-a-jeho-vliv-na-spolecnost-i-konflikt-iii-dil.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Jiří Zmrzlý

Autor:

Student CEVRO Inst. magisterského stupně. Katedra bezpečnostních studií. Zabývám se politickou geografií. Zaměřují se na Rusko a postsovětský prostor. Amatérský se zabývám kosmonautikou.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil


Přidat komentář

Vložit komentář




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[28. leden 2019]
Časopis hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na emailovou adresu: e-po…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(