Sexuální násilí páchané v konfliktních oblastech: Akt znásilnění a jeho vliv na společnost i konflikt, II. díl

 18. březen 2019  Jiří Zmrzlý  komentáře

Druhý díl minisérie z pera Jiřího Zmrzlého se tentokrát zaměří na sexuální násilí páchané na ženách v průběhu druhé světové války a krátce po ní.

zdroj: https://eagleeye.news/feature/recent-allegations-raise-questions-about-rape-culture-in-american-society/zdroj: https://eagleeye.news/feature/recent-allegations-raise-questions-about-rape-culture-in-american-society/

Úvodem

V minulém díle jsme se seznámili s právní úpravou a problematikou znásilnění na mezinárodní úrovni. Stať jsem zakončil informací o plánované, či státem organizované „čistotě“. Tento díl bude pokračovat státem organizovaným znásilňováním a v jakém případě to bylo chtěné z pohledu žen.

Stejně tak jako minulý článek, i tento může obsahovat vulgarizmy, fotografie či informace nevhodné pro slabší povahy.

Znásilňování organizované státem

V roce 1933 se k moci dostává Adolf Hitler. Stává se tak německým kancléřem, který v zemi ihned vyhlašuje výjimečný stav a přebírá veškerou moc. V roce 1935 zakládá H. Himmler tajnou organizaci pod záštitou SS zvanou Lebensborn[1]. Cílem této organizace je organizování anonymních porodů ke zvýšení počtu rasově čistých jedinců. Žena zde dítě porodila a okamžitě ho nabídla k adopci. Cílem programu bylo zalidnit „vyčištěné“ území Třetí říše. Všechno bylo organizováno v budovách Lebensborn. Ženy byly vybírány podle stanovených norem[2] na určení árijského původu. Výběr žen vždy prováděla lékařská komise SS. Muži byli vybíráni podobně. Prakticky se jednalo o nejčistější árijce ve vojsku SS. K tomuto programu byli připouštěni za odměnu. V počátcích se žena nechala oplodňovat i 3 vojáky po sobě. Cílem bylo docílit efektivního oplodnění. Ženy v těchto táborech žily jako v lázeňském rezortu. Suma sumárum se jednalo o lázeňské rezorty, hotely či jiná podobná zařízení. Měly své osobní pečovatelky, trenérky, staraly se o ně služky, jedly a pily to nejlepší, co jim mohla říše nabídnout. Ženy vstupovaly do těchto organizací dobrovolně. Adolf Hitler už začátkem 30. let rozjel masovou kampaň o německé rodině a přizpůsobil tomu celou politiku (Iltis 1950, 497–498).

Bohužel, na druhé straně světa tomu bylo právě naopak. Japonské impérium započalo své výpady už v 30. letech. Dobylo celou Koreu, Mandžusko a v roce 1937 pokračovalo ve válce v Číně. Japonská imperiální armáda byla tou nejdisciplinovanější armádou na světě. Muži potřebovali za svoje úsilí odměnu. Ta jim byla přislíbena za hrdinské zásluhy a dobrou vojenskou službu. Vojáci dostávali propustky do tzv. „oáz klidu“. V těchto oázách byly násilím drženy ženy, které byly znásilňovány, klidně i nepřetržitě celé dny. Je známo, že v těchto táborech bylo násilím drženo a znásilňováno 200 000 Korejek. Jedná se o skutečně ověřené číslo. Po dalších bojích byly tyto ženy doplněny o Číňanky, Mongolky, Rusky, Britky, Američanky, Filipínky a další (Hynes 2004). Evropanky a Američanky byly určeny pro generalitu a vyšší důstojníky. Skutečné číslo držených žen není známo. Po válce byly všechny zabity. Japonci se obávali skutečnosti, že by tyto ženy mohly vypovídat.

Těchto „oáz rozkoší“ bylo po celém impériu přes 2 000. Od roku 1937 do 1945 tudy prošlo okolo 2 000 000 žen. Toto číslo jsou pouze počty žen v zařízeních. V průběhu celého konfliktu Japonci znásilnili okolo 10 až 20 miliónů žen (Šulka 2018). Japonky, které v těchto zařízeních sloužily dobrovolně, spáchaly sebevraždu (Moltoš 2012). Japonské vedení země o těchto zařízeních vědělo. Dokonce organizovalo i stěhování žen, aby se „nabídka obměnila“. Po konci tokijského tribunálu byli z těchto zločinů proti lidskosti usvědčeni a popraveni generál Iwane Macui a ministr zahraničních věcí Kóki Hirota (iDnes.cz 2018).

Oba tyto případy poukazují na zvěrstva páchaná za druhé světové války. Zároveň nám ukazují státem řízené znásilňování žen, v japonském případě i dětí. Německý případ popisuje dobrovolné znásilňování za účelem čištění rasy, které je pevně státem řízeno. Už jen proto, že organizace SS je vojenská organizace řízená státem. Čtenáře by mohlo jistě zajímat, že H. Himmler se po narození dítěte z Lebensborn stal automaticky jeho kmotrem.

Japonský případ je poněkud drastičtější. Zde se (z pohledu žen) nejedná o dobrovolnou činnost. Byla to činnost organizovaná a podporovaná státem. S ženami bylo zacházeno tím nejhorším a nejbrutálnějším způsobem.

 

Druhá světová válka v Evropě a akt znásilnění na obou frontách

22. 6. 1941 zahájila vojska Wehrmachtu útok na Sovětský svaz. Tím byla vytvořena vojenská východní fronta, sahající od Baltu po Černé moře. Nezapomínejme na to, že východní fronta vznikala spolu se začátkem války v roce 1939. V tu dobu Němci napadli Polsko na východě, Jugoslávii a Řecko na jihu a další. Východní fronta v Sovětském svazu se táhla podél celé této hranice. Německá propaganda vyobrazovala německého vojáka jako osvoboditele a disciplinovaného evropského gentlemana. Opak byl pravdou. Zatímco na západě byli němečtí vojáci skutečně gentlemani, na východě se z nich stala monstra. Velení Wehrmachtu na západě do roku 1944 evidovalo „pouze“ 5 349 mužů, kteří se dopustili znásilnění. Samozřejmě, tato kriminalita byla i tak z větší části latentní (Šulka 2018). Na východní frontě byly pro vojáky vystavěny nevěstince, kde sloužily dobrovolně ženy, které pravidelně podstupovaly tělesné zdravotní prohlídky. Ženy zde za tuto činnost získávaly příděly jídla navíc. Nicméně tato činnost nebyla tak růžová… provoz byl nepřetržitý a v případě, kdy žena nebyla schopna přijímat další zákazníky nebo onemocněla, zbavili se jí (Šulka 2018).

Němečtí vojáci měli zakázáno se „křížit“ s východními ženami. Podle zákonů měl být takový voják pokárán všemi dostupnými prostředky, mimo propuštění z armády. Proto když se voják dopustil znásilnění, ženu rovnou zastřelil. V pozdější době byl nad východními protektoráty vyhlášen zákon, který postavil německého vojáka nad všechny. Když žena, která přežila znásilnění, našla odvahu k jeho nahlášení, nikdo ji nebral vážně. Taková žena pak mohla být zabita za šíření pomluv. Na východní frontě bylo znásilněno přes 10 mil. žen, a to nejen Němci. Z těchto aktů mělo být údajně zplozeno 750 000 až 1 a půl miliónu dětí (Šulka 2018).

Při osvobozování Francie znásilnili američtí vojáci okolo 14 000 žen. Francouzské ženy pak začaly využívat své atraktivity a pro americké i britské vojáky vytvořily ceník v dolarech. Francouzské ženy se pak plně profesionalizovaly a stav přetrvával až do roku 1946. V Německu pak mělo dojít až k 11 000 aktů znásilnění. Podle studie z roku 2015 však toto číslo bylo mnohonásobně větší. Odhaduje se až 190 000 případů. Za akty znásilnění bylo obviněno 192 Američanů. Jen 24 z nich bylo popraveno (Šulka 2018).

Po porážce Francie v roce 1940 se Charles de Gaulle prohlásil za vůdce vedení odboje. Armádu musel poskládat z koloniální armády. Největší podíl těchto „Svobodných Francouzů“ tvořili právě Alžířané a Maročané, jejichž morálka nebyla na nejlepší úrovni. V Itálii se jednotky Alžířanů a Maročanů dopustily hrubého násilí na ženách (otrokyně) a častého znásilňování. V Itálii bylo takto hromadně znásilněno okolo 60 000 žen a 12 000 z nich pak bylo zabito. Tato zvěrstva zanechala v Italkách značné následky. Pro tento „pogrom“ mají vlastní název – Marocchinate. Znásilněny byly dívky i ženy od 11 do 80 let. Svatý stolec o těchto zločinech věděl. Nezasahoval do nich. Po těchto zločinech se vedení Francouzské svobodné armády rozhodlo nevpustit „barevné vojáky“ na území Francie a všichni „barevní“ byli staženi do Itálie (Weisbord, Honhart 2002, 403–417). Z Itálie potom přešli do Rakouska a Německa, kde měli znásilnit okolo 50 000 žen (Šulka 2018).

I britští gentlemani se dopouštěli těchto zločinů. Ti však měli podle Šulka dobře organizovanou vojenskou policii a opravdovou disciplínu a kázeň. I přes 45 000 evidovaných znásilnění vyhledávaly německé ženy britskou armádu. Ženy si Britů vážily více, protože i přes nedostatek základního materiálu nosili ženám dárky. Od silonek po čokoládu a cigarety (Šulka 2018).

Rudá armáda se s postupem také dopouštěla těchto zločinů. Na svém území byli vojáci přísně trestáni (i trestem smrti). Po opuštění území SSSR dostali takzvaný „neviditelný souhlas“. Toto násilí se nevyhnulo žádné ze zemí. Extrémy byly zaznamenány při vstupu na území Německa. Celkové číslo je velmi spekulativní. Každá ze stran uvádí jiné. Jen v Prusku bylo znásilněno skoro 1 a půl milionu žen, z toho některé až 60 nebo 70krát (Hitchcock 2004, 16–60). Situace v Berlíně byla taktéž extrémní. Ženy i děti byly znásilňovány opakovaně skupinami 30 až 40 vojáků, pod dozorem důstojníků. Postupem času ale ženy začaly využívat této nepříjemné pozornosti a svým tělem si začaly najímat ochranu. Po válce neznámá žena poslala jednomu redaktorovi záznamy ze svého deníku, kde popisuje, jak trpěla ve válečném Berlíně. Detailně popisuje svoje znásilňování den za dnem a nevynechává ani jiné ženy z bytu. Jak uvádí v deníku, ženy potřebovaly ochránce. Tím se stal vždy vysoký důstojník, kterému pak dělaly milenky a hospodyně (anonyma 1946). Němečtí muži nenáviděli své ženy. Mnohdy museli přihlížet, jak v lepším případě jen „koketují“ s vojáky, aby do bytu nosili jídlo, pití či drahý nábytek a cennosti. V horším případě byli muži vystaveni tomu, že svoje ženy doslova prodávali za jídlo. Hrůzy druhé světové války byly nepopsatelné. Násilí na ženách, znásilňování žen, znásilňování dětí… to vše byly skutky a činy, o kterých je tabu mluvit. Avšak nikdy nesmíme zapomenout, že s osvobozením přichází i jistá okupace (anonyma 1946).

 

Druhá světová válka v Asii a akt znásilnění

V roce 1937 započalo japonsko–čínské tažení. V tomto tažení došlo k mnoha masakrům. Japonští vojáci mezi sebou soutěžili, kdo useká více hlav. Nejkrutější zvěrstva se děla ve městě Nanking. Nanking bylo před válkou zhruba 12 milionové město. Po masakrech v něm zůstalo 49 000 civilistů. Nutno podotknout, že zhruba polovina civilistů se evakuovala. V Nankingu bylo hromadně znásilněno 300 000 žen. Mimo těchto hrůz se ženy musely potýkat i s ponižováním. Byly foceny i natáčeny na osobní kamery při samotném znásilňování nebo musely před fotoaparáty provádět nucený striptýz.

K nejhrůznějším případům skupinového znásilňování došlo po pádu Hongkongu v roce 1941 a Singapuru v roce 1942. V Singapuru byl znásilněn celý nemocniční personál. Japonští vojáci vyvraždili všechny zraněné a muže v nemocnici a britské zdravotní sestry byly znásilňovány na jejich mrtvolách. Potom byly přeživší ženy převezeny do „oáz klidu“ (Šulka 2018). Celkem se Japonci dopustili v průběhu války okolo 10 až 20 milionů případů znásilnění (viz výše).

Podle Šulka se Američané na Okinawě dopustili údajně 10 000 případů znásilnění. O těchto informacích se mi nepodařilo získat žádné zdroje. V Japonsku bylo spojeneckými vojáky znásilněno okolo miliónu žen. Japonské úřady tyto informace utajovaly z důvodů přítomnosti amerických vojsk a křehkosti nových vztahů se Spojenými státy (Šulka 2018). Číslo milion znásilněných je počítáno od roku 1945 do 1955.

V dalším díle se budu zabývat současnými konflikty. Rozeberu události sexuálního násilí, přesněji aktu znásilnění za války v Jugoslávii, Myanmaru a Libérii. Uvedu seznam zdrojů a zodpovím výzkumné otázky, které jsou sepsány v prvním díle.

 


[1] Překládáno jako Kolébka života nebo Pramen života

[2] Tzv. Ahnenpass

Jak citovat tento text?

Zmrzlý, Jiří. Sexuální násilí páchané v konfliktních oblastech: Akt znásilnění a jeho vliv na společnost i konflikt, II. díl [online]. E-polis.cz, 18. březen 2019. [cit. 2019-06-26]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/sexualni-nasili-pachane-v-konfliktnich-oblastech-akt-znasilneni-a-jeho-vliv-na-spolecnost-i-konflikt-ii-dil.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Jiří Zmrzlý

Autor:

Student CEVRO Inst. magisterského stupně. Katedra bezpečnostních studií. Zabývám se politickou geografií. Zaměřují se na Rusko a postsovětský prostor. Amatérský se zabývám kosmonautikou.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 5 hvězdiček / Hodnoceno: 2x


Přidat komentář

Vložit komentář




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[28. leden 2019]
Časopis hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na emailovou adresu: e-po…

Kde se diskutuje?

Je nám líto, u tohoto zdroje žádné položky nebyly nalezeny :-(